Země: USA Žánr: alternative metal / grunge Datum vydání: 24.8.2018 Label: BMG
Tracklist:
01. The One You Know
02. Rainier Fog
03. Red Giant
04. Fly
05. Drone
06. Deaf Ears Blind Eyes
07. Maybe
08. So Far Under
09. Never Fade
10. All I Am
Člověku se to ani nezdá, ale William DuVall už má na kontě stejně desek s Alice in Chains jako Layne Staley. Tedy nutno podotknout, že pouze těch dlouhohrajících. Staley se samozřejmě zapsal i na EPčka „Sap“ a „Jar of Flies“ nebo živáky v čele s „MTV Unplugged“, což jsou v grungovém žánru absolutní povinnosti, ale co se týče klasických řadovek, jedná se jenom o tři, takže to nebylo zas tak nedostižitelné. O dorovnání se postarala placka „Rainier Fog“, která spatřila světlo světa ke konci srpna.
Vydání prvního návratového alba „Black Gives Way to Blue“ bylo událostí, a rázně ukázalo, že Alice in Chains na to pořád mají. Samozřejmě se najdou i tací, co namítají, že bez Staleyho to už nemá smysl, že jen hrabou prachy a jejich sláva má zůstat navždy v devadesátkách. Já si to tedy rozhodně nemyslím a i následující „The Devil Put Dinosaurs Here“ mě hodně potěšilo. Obě nahrávky jsem si schválně nedávno před vydáním „Rainier Fog“ pustil, a stále se v jejich přítomnosti bavím. Alice in Chains se podařilo navázat na svůj styl, ale také mu dát novou, současnou tvář, takže obě éry kapely lze vnímat jak zároveň, tak zvlášť.
„Rainier Fog“ produkoval opět Nick Raskulinecz, sestava Alice in Chains nedostála žádných změn, drtivou většinu písní opět složil Jerry Cantrell s občasným přispěním ostatních, kapela se dokonce po 22 letech přemístila zpět do Seattlu, do stejného studia, kde nahrála poslední desku se Staleyem, eponymní „Alice in Chains“. Jedinou změnou je tak nový vydavatel, nyní BMG. To by podle mě nemělo mít nějaký zásadní vliv na finální výsledek, přesto ale „Rainier Fog“ něco chybí a v porovnání s předchozí tvorbou notně zaostává.
Tak hlavně je to absence více výrazných skladeb. Jestli mám brát opravdu ty top, kterých bylo vždy hned několik, tak tady sem mohu zařadit všehovšudy jednu. Sápou se na ni sice tři další, ale této úrovně nedosahují. Alice in Chains se povedlo vhodně vytipovat singly, jelikož se v podstatě jedná o to nejlepší z alba. Konkrétně jde o „The One You Know“, „Never Fade“ a „So Far Under“, přičemž posledně jmenovaná je pak oním top šlágrem (mimochodem kompletně z DuVallova pera), která jako jediná snese měřítko minulých nahrávek. K těmto vybraným kusům mohu ještě připočíst „Drone“ a máme vyjmenované vše, co nějak vylézá z průměru či podprůměru.
Přitom se zdánlivě nic nezměnilo, formulea písní je stále stejná, Cantrell i tady přišel s několika hutnými riffy, hudba je obdobně ponurá, táhlá, pár slušných refrénů a doplňovaček mezi zpěvy Cantrella a DuValla, ale co naplat, tentokrát se to nesešlo v ideální formě. Písně mi připadají trochu jednodušší, méně naléhavé a agresivní, s větším důrazem na melodie, což by nebylo špatné, kdyby se tak kolovrátkově neopakovaly. Třeba titulní „Rainier Fog“ není špatná, ale její rychlejší tempo a všední refrén připomene kdejakou hardrockovou rádiovku. „Red Giant“ má taky dobrý základ, ale po chvíli začne s neustálým opakováním nudit (nevím, proč musí mít píseň s podobným motivem přes pět minut). Chytlavá je i další odlehčená „Fly“, ale rovněž zní tak nějak jednotvárně. No, a takhle bych mohl pokračovat.
Pravdou ale je, že se mi „Rainier Fog“ s přibývajícími poslechy líbilo kousek po kousíčku víc a víc. Poprvé jsem měl problém to vůbec doposlouchat, ale později se takřka v každé písni objevil nějaký slušný nápad, jenž bohužel ne zdaleka ve všech případech přerostl v něco víc. Myslím, že nyní už mi deska uzrála a s dalšími poslechy žádné narůstající potěšení nepociťuji, naopak se trochu bojím, že to, co se mi zalíbilo, se teď zase rychle oposlouchá. Nejde říci, jak jsem měl původně v plánu, že je to průser a s přehledem nejhorší věc Alice in Chains (to ale je, jen ne s přehledem), ale na druhou stranu zní novinka tak obyčejně, jak si jen dovedete představit.
Co říci závěrem, fanoušek Alice in Chains si to stejně určitě poslechne a udělá si tak vlastní názor, pro případné zvědavce nabízí diskografie této kapely daleko větší perly, a že se nedá moc šlápnout vedle. Jako rocková deska z roku 2018 je to slušné, pod nálepkou Alice in Chains už je to spíše v průměru, z něhož se v pár momentech vynoří a zase zapadne. Jestli to měl být dárek k třicátým narozeninám kapely, tak je z toho docela mizerný večírek.
H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…
Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold
Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog
Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion
Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze
H.:
Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.
Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.
Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!
Zajus:
Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.
Onotius:
Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.
Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.
Metacyclosynchrotron:
Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.
Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.
Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.
Cnuk:
Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.
Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.
Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.
Datum: 8.7.2014 Místo: Praha, Incheba Účinkující: Metallica, Alice in Chains, Children of Bodom, Kvelertak
Jednodenní festival Aerodrome, který v loňském roce přivezl tuzemským (a jistě spoustě zahraničním) fanouškům slovutné System of a Down, se letos na hudební mapě zapsal vskutku ve velkém stylu, když svůj druhý rok načal ne jednou, ale hned dvěma hudebními akcemi, z nichž obě nabídla zajímavá jména, díky nimž vytáhl paty z domu nemalý počet příznivců kytarové hudby. V červnu se ve výstavišti v pražských Holešovicích sešli na pódiu Avenged Sevenfold, Rob Zombie nebo třeba Limp Bizkit. Ani ne o měsíc později pak na stejném místě měli bavit Kvelertak, Children of Bodom, Alice in Chains a Metallica, jejíž tuzemské zastávky mě vždycky minuly a musel jsem si konečně splnit svou fanouškovskou povinnost a do Prahy se vydat.
Start akce, tedy otevření areálu, byl avizován na 15:00, takže zhruba na tu doby jsem k areálu přicházel i já. Už v tu dobu bylo všude lidí jako much a lehce jsem nechápal rozdělení vstupů na dvě protilehlé místa. Fronta sice nebyla nijak hrozná, což by se při jediném vstupu rozhodně nestalo, ale hádám, že spousta neinformovaných jedinců musela organizátory po příchodu ke špatnému vstupu poměrně silně proklínat. Nicméně, po opravdu chvilkovém čekání byla do areálu vpuštěna i naše výprava. Stánek s merchem kousek za vstupem jsem jen tak proletěl očima a při pohledu na cenovky, kde tričko stálo nechutných 600 Kč, jsem si říkal, že na suvenýry radši kašlu.
Čekání na první kapelu jsem tedy vyplnil prohlídkou areálu a kontrolou nabídky všemožných stánků, které nabízely takovou tu klasiku, jež neurazí (až na nudle, ty byly vážně humus). Průměrný Radegast za 40 Kč sice nebyl žádná hitparáda, ale v danou chvíli stačil a hned po dopití prvního piva přišel problém, na který se organizátoři tak trochu vysrali. Kam s prázdným kelímkem? Okamžitě se tak začaly vytvářet improvizované skládky, protože hledat odpadkový koš na místě, kde by jich měl být dostatek, se nikomu moc nechce. Jasně, i kdyby jich bylo dost, tak nejpozději po Children of Bodom by přetékaly bordelem (nikoho, kdo by se staral o jejich výměnu, jsem nespatřil), ale aspoň pro ten pocit, že se pořadatel snaží…
No nic, pivo dalo pivo a kolem čtvrté hodiny odpolední si pódium zabrala první akvizice z vystupujících kapel, norská naděje Kvelertak. Pominu to, že si myslím, že této hudbě velká pódia a akce nesluší, ale na borce jsem se těšil, protože z alba mě jejich směsice hardcoru, punku a letmého závanu black metalu baví, ovšem stalo se to, co se od první kapely dá čekat. Nasazení veliké, ale zvuk to všechno slušně pohřbil. Instrumentální složení Kvelertak na tom nebylo špatně, protože i když se nástroje místy slévaly do jedné koule, tak kytarové vyhrávky a riffy byly slušně rozpoznatelné, ale zpěvák Erlend Hjelvik byl dost utopený za ostatními nástroji a nebýt toho, že mám obě alba Kvelertak naposlouchaná, tak jsem kolikrát ani netušil, jestli zrovna zpívá nebo ne. Dokonce i doprovodné vokály kytaristů zvukař vytáhl víc do popředí než hlavního zpěváka. Nechápu. Je to škoda, protože se hrály samé pecky. Úvodní “Åpenbaring” z alba “Meir” odzpíval Erlend s vypreparovanou sovou (nebo výrem?) naraženou na hlavě. Následovala zpěvná “Spring fra livet”, úderná “Ulvetid” z debutu a nechyběly ani hitovky “Mjød” a “Bruane brenn”, ale jak už jsem řekl, zvuk špatný a po půl hodině a asi sedmi písních bylo hotovo.
S následujícími Children of Bodom se situace zlepšila, i když to sice pořád nebylo ono, ale co má člověk čekat od akce pod širým nebem, jejíž hlavní hvězdy jsou teprve na řadě. Co k jejich vystoupení říct? Prostě klasika. Neříkám, že jsem se nudil, to jen aby bylo jasno. Mám je rád, takže mě Alexi Laiho a čtveřice spoluhráčů úplně chladným nenechávali, ale kdo je už viděl, tak neměl být čím překvapený. Alexi a Janne měli svá sóla skvěle sehraná, rytmika úplně v pohodě, Alexi s nohou na odposlechu a kytarou ve vertikální poloze drtil jeden riffy za druhým a prokládal je častými melodickými výjezdy, ale přesto to nebyla taková pecka, abych o ní musel psát domů. Zhruba čtyřicet minut, které byly finským melodikům vymezeny, mi nakonec přišly adekvátní, protože se obávám, že u delšího setu už by úroveň šla strmě dolů. Hrály se samozřejmě klasiky jako “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Me!”, které koncert odstartovaly, našlapaná “Are You Dead Yet?” nebo závěrečná “Downfall”, která nemůže chybět. Mě potěšila hlavně pomalá “Angels Don’t Kill” z “Hate Crew Deathrool” a nepatřičně nevyzněla ani dvojice písní z posledního alba “Halo of Blood”, z něhož byla vybrána titulka a “Scream for Silence”.
Teď bych rád podotkl, že přestože byly na onen den hlášeny celodenní přeháňky, tak doposud bylo počasí slunečné, a i když se občas objevil nějaký ten nepěkný mrak, tak zase hezky rychle zmizel. Ovšem s nadcházejími Alice in Chains se mračna začala stahovat s větší intenzitou a předzvěst pořádného slejváku, který měl dle všemožných předpovědí vypuknout kolem osmé hodiny večerní, se začala naplňovat, ale to už předbíhám, takže zpět k Alence v řetězech. Té se po návratovém albu “Black Gives Way to Blue” skvěle daří a potvrzuje to vynikající loňská deska “The Devil Put Dinosaurs Here”. Musím vyzdvihnout prvotřídní zvuk, který Alice in Chains to odpoledne dostali, protože všechny nástroje byly luxusně čitelné. Jistá rytmická sekce ve složení Sean Kinney a Mike Inez sice individuálně nijak nevyčnívala (najdou se i výjimky jako “Would?” a “Stone”) a odváděla takovou tu špinavou práci, ale pochvala jim patří i tak. Jerry Cantrell našel ve Williamu DuVallovi adekvátní náhradu za Layna Staleyho a jejich vzájemné vokální proplétačky neměly chybu.
Věřím, že jejich set musel být pro spoustu neznalých fanoušků těžce nezáživný, protože Alice in Chains přeci jen těží z melancholických melodií, zatěžkaných temp a vydržet to celou hodinu asi není úplně pro každého, ale mně se výkon Cantrellovy čtveřice zatraceně líbil. Setlist byl pojat jako klasické best-of, kde se tahaly skladby starší i nové, takže došlo na legendární songy z 90. let jako “Man in the Box”, “Would?”, tesknou “Nutshell”, gradující “Rooster”, ale i na písně, v nichž už studiově pěje DuVall (jeho sebejistý výkon mě hodně bavil); jmenovitě “Check My Brain”, “Last of My Kind”, “Hollow” a “Stone”. Výsledný dojem nemohlo pokazit ani těch pár kapek deště, které areál výstaviště pokropily a zhruba v sedm hodin, kdy Alice in Chains své hodinové vystoupení ukončili, začaly přípravy na vystoupení hvězd největších.
Během hodinového čekání se na bočních obrazovkách promítala videa, v nichž Metallica nabádala fanoušky k sms hlasování o songu, který ten večer zahrají nad rámec toho, co fanoušci definitivně vybrali už dříve (na výběr byla “The Day That Never Comes”, “St. Anger” a “The Unforgiven II”). Hlasování vlastně probíhalo celé odpoledne, protože stejné výzvy se fanouškům dostávalo mezi všemi přestávkami jednotlivých vystoupení a už po chvíli bylo jasné, že si to mezi sebou rozdají první dvě jmenované, protože “The Unforgiven II” začala ztrácet. Nebylo mi úplně jasné, proč hlasovat přímo na místě o jedné písni, když celý setlist vlastně sestavovali fanoušci prostřenictvím internetového hlasování, na což měli bezmála půl roku času a výsledek byl… ehm, nepřekvapivý. Pro mě, jakožto pro člověka, který Metallicu nikdy neviděl, byly vybrané písně naprosto v pořádku (chyběly mi snad jen “Blackened” a “Ride the Lightning”), ale přeci jen, v drtivé většině se jedná o písně, které by kapela zahrála, i kdyby seznam sestavovala sama. Ale co, šance na výběr byla, tak žádné remcání.
S blížícím se koncertem déšť sílil a za zvuků intra “Ecstasy of Gold” už jsem byl řádně mokrý, což však nemohlo zkazit euforii, která areálem propukla úvodním trojblokem písní “Battery”, “Master of Puppets” a “Welcome Home (Sanitarium)”. V posledně jmenované už se nejednalo o déšť, ale doslova o vodní apokalypsu, takže kdo neměl pláštěnku (a beztak i řada těch, co ji měla), byl promočený úplně durch včetně spodního prádla. Hetfield, Hammett, Trujillo i Ulrich vypadali, že si vystoupení náramně užívají i přes silný déšť, který je kropil. James Hetfield situaci glosoval, že se jedná pouze o vodu a že Metallica nikdy nehrála v bazénu, a měl svým způsobem pravdu, protože i když se v některých písních déšť uklidnil, přišlo to v danou chvíli vhod jako mrtvému zimník. Nicméně, koncert pokračoval dál jednou peckou za druhou a je jedno, jestli se tahalo z 80. let, nebo “Černého alba” a “Reload” prostřednictvím “Fuel” (na “Load” či “Death Magnetic” se nedostalo vůbec).
Setlist Metallica:
01. Battery
02. Master of Puppets
03. Welcome Home (Sanitarium)
04. Fuel
05. The Unforgiven
06. Lords of Summer
07. …and Justice for All
08. Sad But True
09. Fade to Black
10. Orion
11. One
12. For Whom the Bell Tolls
13. Creeping Death
14. Nothing Else Matters
15. Enter Sandman
16. Whiskey in the Jar
17. St. Anger
18. Seek & Destroy
Pokud Alice in Chains měli zvuk parádní, tak Metallica šla ještě dál a dovolím si tvrdit, že lepší už to snad ani být nemohlo. Za kapelou se po celou dobu promítaly záběry z nějakých osmi až desíti kamer, prokládané různými animacemi nebo záběry z videoklipů dané skladby (“The Unforgiven”, “Enter Sandman”). Někdy v půlce koncertu to vlnou nevlídnosti počasí odnesla obrazovka po pravé straně od pódia, ale jelo se vesele dál. Nejpůsobivější podívanou skýtala “One”, kde se pomalu pochodující vojáci v agresivnější druhé polovině písně změnili v kostry a spolu s efektní laserovou show bylo o nejlepším válu večera rozhodnuto. V těsném závěsu za ní pak byly “For Whom the Bell Tolls” a “Creeping Death“, které jsou zlatým fondem thrash metalu a naživo fungují skvěle.
Hodně mile mě překvapila hlasová forma Jamese Hetfielda, který všechno zvládal s bravurou a sám za sebe mu nemám co vytknout. Jeho hlas je silný, sebejistý a volat po časech z období přelomu 80. a 90. let je zbytečné, protože mu to pořád zpívá. Robert Trujillo je jistota, jehož pódiová prezentace vypadala, že si deště jako jeden z mála snad i užívá. Kirk Hammett některá sóla už nedává s takovou jistotou a pro živé účely si je upravuje (myšleno zjednodušuje), ale výsledek to nijak nekazí. Krizitovat Larse Ulricha nehodlám, protože mně v žádném případě nepřišel tak tragický, jak se říká, a jeho hra mi nebyla vůbec na obtíž. Možná ze mě mluví nadšení ze splněného snu, který jsem ten večer prožíval, ale Metallica mě prostě uchvátila.
Snad jediným momentem, kdy vystoupení ztrácelo na tlaku a energii, bylo v průběhu novinkové “Lords of Summer”, která je pro živé vystoupení příliš rozvláčná, takže v druhé polovině, kde už se zbytečně sóluje, nenadchne. Naštěstí “…and Justice for All” rychle sjednala nápravu a ukázala, jak se dělají(ly) rozmáchlé písně. V závěru přišla nezbytná “Nothing Else Matters”, kterou bych klidně oželel, další laser show s peckoidní “Enter Sandman” a rozhopsaná předělávka “Whiskey in the Jar”. Pak přišlo vyhlášení sms hlasování, v němž nakonec těsně o pár desítek hlasů zvítězila “St. Anger” ze stejnojmenného alba a nakopla už tak rozpálené publikum. James Hetfield s ní sice hlasově trošku bojoval, ale po dvou hodinách nečekám zázraky. Závěrečná obligátní “Seek & Destroy” pak byla tučnou tečkou za skvělým, přes dvě hodiny dlouhým vystoupením legendy, která ukázala, že ještě stále má na živo co říct a je schopná přenést do početného publika (hovoří se až o 25 000 lidí) tolik energie, že by jí to o generaci mladší kapely mohly jen závidět. Já odjížděl spokojený a soudě dle spokojených tváří v průběhu celého koncertu okolních posluchačů jsem určitě nebyl sám.
Země: USA Žánr: grunge / heavy metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Capitol Records
Tracklist:
01. Hollow
02. Pretty Done
03. Stone
04. Voices
05. The Devil Put Dinosaurs Here
06. Lab Monkey
07. Low Ceiling
08. Breath on a Window
09. Scalpel
10. Phantom Limb
11. Hung on a Hook
12. Choke
Stejně pomalu jako na dinosauří novince plyne úvodní pecka “Hollow” bychom mohli začít mluvit o Alice in Chains jako o melancholické stálici a jistotě, která v současné fazóně jen tak nezklame. Jako se v devadesátých letech řadili k předním představitelům zachmuřelého grunge, tak bychom o nich mohli v aktuální dekádě mluvit jako o nositelích svého vlastního odkazu, který ovšem Jerry Cantrell posunul do zemitější a dobově zajímavější polohy, se kterou Alenka v řetězech zazářila před třemi lety svým návratovým albem “Black Gives Way to Blue”, na němž v čele s novým zpěvákem Williamem DuVallem ukázala, že není všem dnům konec a že i kapela, která se musela vzpamatovat z vlastní klinické smrti způsobené úmrtím původního frontmana Laynea Staleyho, je v plné síle a při chuti.
“The Devil Put Dinosaurs Here” vznikalo opět pod taktovkou producenta Nicka Raskulinecze a opět se jedná o velice solidní práci, přestože od minula ubylo takový těch opravdu nadupaných momentů, jako byla parádní hitovka “Check My Brain” nebo zatěžkaná “A Looking in View”, o nichž můžu s klidným srdcem hovořit jako o top momentech v rámci celé kariéry Alice in Chains, nejen v rámci minulé řadovky. Možná jsem jedním z mála, ale aktuální podoba Cantrellovy bandy je mi bližší a vlastně i hudebně zajímavější než grungeové klasiky, se kterými se vytasili v letech devadesátých. Ne, že bych tyto desky považoval za nějaký póvl, ale beru je jako alba poplatná své době, která mi, až na pár momentů, v součastné době nic moc neříkají a k nimž ani nemám potřebu se vracet, což vlastně platí na celou tuto scénu s výjimkou Nirvany.
Jako pověstné první dvě vlaštovky byly vypuštěny do světa singlové “Hollow” a “Stone”. K oběma vznikl videoklip a nabízela by se tak asociace k singlové “Check My Brain”, ovšem do ní jim chybí vzletný refrén a nenásilně úderný a jednoduchý riff. Takhle přímočaré a přitom promyšlené písně se nedaří každý den, čímž ale netvrdím, že jsou to skladby špatné. Obě svým způsobem typicky reprezentují “The Devil Put Dinousaurs Here”, a to i přestože jsou obě jiné. “Hollow” zastupuje pomalé, na první poslech nenápadné skladby, které však překvapí skvělou zpěvnou vokální linkou, jejímž gró je poznávací znamení kapely, a sice harmonizace vokálů DuValla a Cantrella. Samozřejmě musím zmínit nápaditou kytaru, jejímiž linkami se zejména v druhé polovině skladby nešetří. “Stone” je oproti ní jednodušší, přímočařejší, ale hlavně zemitější skladbou, která neochvějně stojí na typicky valivém sabbathovském riffu. A ta basa v úvodu… no paráda. Opět se připravte na melodický zpěv Jerryho Cantrella, jenž si pro sebe v některých skladbách uzobává čím dál víc prostoru, což není výtka proti němu samotnému, ale DuVallova barva hlasu je mi příjemnější. Až si budu chtít poslechnout Cantrella v plné síle, tak si pustím sólovku “Degradation Trip”. Toto je samozřejmě pouze můj pocit a na druhou stranu chápu, že zdvojenost vokálů byla vždy poznávacím znamením téhle party, navíc, ne každé kapele se poštěstí mít v sestavě dva takové hlasy, tak proč toho ostatně nevyužít, takže už radši mlčím.
Prvním klasickým hitem na dinosaurovi by mohla být “Voices”, která je provzdušněná akustickou kytarou a celá je cítit takovým tím klasickým rádiovým odérem, který poznáte už na míle daleko díky přehledně oddělenému prostoru pro sloky a refrény, které se pravidelně prostřídají. V podobném duchu se kapela vrátí ještě v “Scalpel” a “Choke”, které taky nejsou špatné a příjemně čistí jinak plíživou atmosféru celého alba. Nic proti nim, ale psychedelickým popraškem ozdobená “The Devil Put Dinousaurs Here” mě baví mnohem víc. Nejenže je oproti všem dosavadním skladbám detailněji rozpracovaná a rozmáchlejší, ale poprvé mám pocit, že píseň z novinky někam plyne a spěje ke svému vyvrcholení, což mi zejména u úvodních dvou kusů chybí. Ale to jsem si říkal už u “Black Gives Way to Blue” akorát, že tam to bylo nějak líp zamaskováno a došlo mi to až s odstupem času.
O skladatelskou stránku se klasicky postaral v drtivě většině případů hlavní mozek Jerry Cantrell osobně a bez pomoci svých kumpánů, za což mu posílám své uznání, že i po tolika letech evidentně netrpí syndromem vyhoření a nerecykluje sám sebe, ale možná by příště mohl k sobě víc pustit Williama DuValla, který se skladatelsky spolupodílel na nejdelším článku aktuálního řetězu, čili “Phantom Limb”, což je bez přehánění jedna z nejlepších skladeb, která se bez problémů dotáhne i na mnou vyzdvihovanou “A Looking in View” z desky předešlé. Má v sobě hodně nervní atmosféry ze starších desek, ale přitom stále hodně čerpá z heavy metalové historie. Úvodní kytarový riff nemá chybu a Cantrellovi jsem ho sežral i s navijákem, DuVallovo kytarové sólo jakbysmet. Vokály si zde spravedlivě rozdělila již mnohokrát vzpomínaná ústřední dvojice a záda jim jistí (i mnou) opomíjení Mike Inez a Sean Kinney, kteří jsou tak nenápadní a celku prospěšní, že se to jen tak nevidí. Pokud se některý z nich nedostane víc do popředí jako Inez v úvodu “Stone”, tak za vokálními harmoniemi a riffy je lze velice lehce přeslechnout, což je škoda, protože oba jsou to hudebníci světové extratřídy.
Možná by se slušelo výsledné podobě desky trošku skrouhnout stopáž, která se tentokrát natáhla až na vražedných sedmdesát minut, jež papírově vypadají opravdu nechutně, ale musím říct, že když jsem nad tím i po mnoha posleších přemýšlel, tak mě stejně nenapadaly skladby, které jsou nadbytečné a díky jejichž eliminaci by se “The Devil Put Dinosaurs Here” dostalo pod slušných padesát, pětapadesát minut. Navíc, neměl jsem žádné problémy album otočit na jeden zátah i dvakrát po sobě, takže přestože ano, je dlouhé, ale i tak se příjemně poslouchá. Minimalistický a přesto propracovaný sound na tom má taky svůj podíl. Alice in Chains mají stále co říct, o tom není pochyb. I když se nejedná o tak rezolutní prohlášení, jako bylo “Black Gives Way to Blue”, ke kterému novince přeci jen chybí takový ten glanc a šmrnc, tak se určitě nebojte, že by šlo o slabý výkřik do tmy, na to jsou Alice in Chains příliš velcí profíci, aby něco takového dopustili.
Další názory:
To mě novinka baví o něco víc než “Black Gives Way to Blue”, které mě zas tolik nevzalo. Sice souhlasím s kolegou v tom, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje vyložené pecky, které by na první poslech čněly vysoko nad zbytek, a také souhlasím s tím, že se minule jednalo o “Check My Brain” a především “A Looking in View”, nicméně jako celek mě nejnovější album Alice in Chains oslovuje o poznání více. Hlavní roli v tom asi bude hrát fakt, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje žádné songy, u nichž bych si říkal, že by bylo lepší je vypustit, snad možná jen bez “Hung on a Hook” bych se obešel, ale jinak tam má všechno svoje pevné místo. I z tohoto důvodu se jen těžko volí nějaký vrchol, protože jej snad při každém poslechu vidím v jiné skladbě, ale obecně mě strašně baví titulní opus “The Devil Put Dinosaurs Here”, který – jak podotkl již kolega – má lehký psychedelický nádech, což Alice in Chains náramně sluší. Svěžím dojmem působí i “Breath on a Window”, především trochu svižnější začátku, stejně tak se mi velice líbí “Phantom Limb”. Možná ale ten úplně největší vrchol přichází až v samotném závěru v podobě úžasné “Choke”, která snad nemá chybu. Jednoduše parádní deska. H.
Skvrn:
Burzum – Sôl austan, mâní vestan
Index očekávání: 7/10
Hezky nám to utíká. Rubrika redakční eintopf začala koncem roku 2009 a nyní se dohrabala již ke svému jubilejnímu 50. dílu! Kdo jej ovládl? Žádné jasné vítězství to sice nebylo, ale největší index očekávání si tentokrát odnesli black metalisté Darkestrah, kteří jsou sice oficiálně z Německa, nicméně jejich kořeny jsou až v dalekém Kyrgyzstánu, což se do jejich tvorby stále promítá. Jestli to bude platit i na nejnovější desce “Манас”, to nejvíce zajímá šéfredaktora H., díky jehož desítce Darkestrah vyhráli. Žádní dva redaktoři totiž nevolili stejné album a nikdo další nejvyšší index neudělil. A co redakce tedy doporučuje dále? Vezměme to heslovitě – Alice in Chains, Burzum, Fjoergyn, Hate Meditation, Immolation, Leprous a Suidakra. Zmínit se pak dále sluší ještě “Dirty” od Italů Aborym, které sice nikdo jako nejočekávanější album měsíce nevybral, přesto se jejich jméno objevuje v následujících textících se solidní kadencí…
H.:
Květen tedy bude kurevsky našlapaný a těch desek, které spadají do ranku “musím bezpodmínečně slyšet”, je tam opravdu požehnaně, a to i když nebudu počítat industriálně black metalové Holanďany Control Human Delete a jejich druhou desku “The Prime Mover”, jelikož si její poslech protekčně užívám už nějaký ten pátek. Co tu tedy máme dál? Určitě bych doporučil novinku “Fenris Kindir” švédského black metalového projektu Arckanum, jehož muziku jsem měl vždy rád a staré desky z 90. let jsou pro mne dodnes nepřekonatelný kult. Osobně určitě nevynechám ani “Ultraviolet” od zámořské sludge/metalové stálice Kylesa, jež na svých deskách udržuje konstantně vysokou kvalitu, tudíž jaksi nepředpokládám, že by kapela tentokrát polevila. Trochu mimo rámec našeho běžného zaměření si pak jistě počíhám i na fošnu “When Evil Speaks” aggrotechové veličiny Suicide Commando z Belgie. Co do míry natěšenosti začíná jít opravdu do tuhého s novinkou “Anomima” řeckého projektu Chaostar, na níž se čekalo předlouhých devět let. Nesmím zapomenout ani na kontroverzní Graveland, za jejichž poslech by mě asi mnozí pranýřovali, ale já mám Darkenovu muziku velmi rád, tudíž jistě i “Thunderbolts of the Gods” svýma ušima proženu s chutí, stejně tak jako další studiový zásek od průkopníků industriálního black metalu Aborym, jejichž “Dirty” jsem původně zařadil jako nejočekávanější desku měsíce – ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že 17. května konečně vyjde nový opus jedné z mých největších srdcovek, “Манас” od Darkestrah, jejichž epický black metal s orientálním nádechem je pro mě naprosto unikátní záležitostí a za některé jejich desky bych snad dal i ruku do ohně, jak dokonalá muzika to je. Poslední “The Great Silk Road” sice bylo o malinko slabší oproti prvním třem albům, zejména v porovnání se svým geniálním předchůdcem “Epos”, nicméně i tak šlo o záležitost vysoko nad běžným standardem ostatních kapel. Jednoduše řečeno, nejvyšší možná očekávání jsou v tomto případě na místě a osobně opravdu věřím, že Darkestrah nabídnou další fenomenální nahrávku, protože cokoliv menšího by snad u tohoto klenotu z Kyrgyzstánu bylo zklamáním.
Ježura:
Věřte nebo ne, do poslední chvíli jsem byl přesvědčený, že květnový eintopf opanuje norsko-sardinská Tristania, na jejichž desku “Darkest White” se opravdu velice těším od té chvíle, co o ní prosákly na veřejnost první informace. Ale bohužel, tito mí dlouhodobí favorité musí nakonec sklonit hlavu před kapelou nebo spíše projektem Hate Meditation, za jehož kormidlem stojí ústřední mozek geniálních Nachtmystium, pan Blake Judd osobně. Zkrátka jsem ohromně zvědavý, jaký mix syrového garažového zla a podmanivého drogového oparu se svými kumpány pro desku “Scars” namíchal, a ta zvědavost se stále stupňuje, takže ač byla tentokrát konkurence velmi zdatná, prostoru pro pochyby moc nezbývá.
Kaša:
Z květnového eintopfu se pro mne hned od začátku měsíce vyklubal tuhý souboj mezi australskými hard rockery Airbourne a grungovými legendami Alice in Chains, kteří po svém znovuzrození chytli druhý dech. Na poslední chvíli se do tohoto boje vložil ještě blues rockový nezmar Joe Bonamassa, který zničehonic ohlásil pokračování kolaborace s Beth Hart v podobě druhého alba “Seesaw”. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu prozradím, že parta kolem Jerryho Cantrella to u mě nakonec s albem “The Devil Put Dinosaurs Here” vyhrála. Následovník skvělého “Black Gives Way to Blue” by při troše štěstí mohl dopadnout velmi podobně. Abych nebyl za páprdu, který o metalové věci zakopne jen omylem, tak z těch ostřejších jmen nemůžu nezmínit novinky Evile“Skull” a především “One of Us Is the Killer” od The Dillinger Escape Plan, které si v žádném případě nenechám ujít.
nK_!:
Suidakra je taková moje malá srdcovka. Je tomu už drahně let (možná osm?), co jsem měl s jejich melodickým metalem poprvé tu čest, a od té doby očekávám každou další fošnu s velkým entuziasmem. “Book of Dowth” mě před dvěma lety sice tolik nechytla, ale její starší bratříček “Crógacht” se poslouchal výborně, a tak doufám, že se podaří vysoko postavenou laťku když ne přeskočit, tak alespoň shodit.
Stick:
Květnová nadílka je dosti bohatá na výběr, tudíž jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, které album nakonec postrčím v rámci svého očekávání trochu víc do popředí než ta ostatní. Nakonec zvítězili death metaloví veteráni Immolation, kteří s věkem neuvěřitelně zrají. Od jejich nového počinu neočekávám o nic menší porci inteligentního death metalového nářezu než v případě excelentní předchůdkyně “Majesty and Decay”. Svým konceptem, navážejícím se do politiků a do sítí jejich lží, zajisté nebude spadat mezi nejveselejší alba tohoto roku.
Atreides:
“Květen. To jako už?” “No, to jako už.” Vidíte, duben se ztratil někde v časoprostoru a přede mnou je, abych opět vybral jedno z toho kvanta alb, jehož dodávku na pulty obchodů s hudebninami očekávám zhruba nejvíc. A že je z čeho vybírat. Původní plán zněl Summoning, ale vydání “Old Mornings Down” bylo odsunuto na začátek června a mně nezbývá než vybírat znovu – a že je z čeho. Nebudu počítat pro mě nezajímavé věci a přejdu rovnou k těm zajímavějším. Velice slibně vypadá nové album Aborym, “Dirty”, které už jen svým názvem slibuje kvalitní řezničinu. Nic menšího nečekám ani od Arckanum a jejich “Fenris Kindir” nebo od nové desky Svartsyn, nesoucí název “Black Testament”. Pozornosti však neujdou ani další alba, ač může jít o skvadry, kterým se od mé maličkosti nedostává takové pozornosti, přesto mi jsou žánrem blízké – jmenovitě jde o Suidakra a Fejd. Bylo by toho víc, musím však přiznat, že s květnovými novinkami doufám i v to, že některým kapelám teprve přijdu na chuť, pokud se staré počiny nedokázaly dostatečně vetřít do mé přízně, či jsem se k tomu prostě nedokopal (ostuda, ostuda, ostuda). Nakonec však volím Fjoergyn a jejich album, na které si budu muset počkat až do konce května – “Monument Ende”. Popravdě, je to z mojí strany spíše zbabělá sázka na jistotu, na druhou stranu i očekávání toho, zda se německému kvartetu podaří mne uchvátit tak, jak se mu to povedlo na předchozích albech “Jahreszeiten” či “Sade et Masoch”. Přecijen, člověk nikdy neví.
Zajus:
Květen přinese hned několik alb, do nichž vkládám velká očekávání, ovšem jedno z nich vyčnívá s jasnou převahou. Jmenuje se “Coal” a na svědomí jej mají Norové Leprous. Jejich doposud poslední deska “Bilateral”, která představovala moderní progresivní metal z velmi originálního úhlu, pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Za vše ostatně mluví skutečnost, že jsem ji na konci roku 2011 umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími alby roku. Leprous však samozřejmě nebudou jediní, kdo v květnu vypustí očekávanou novinku. Mezi další zajímavá alba lze zařadit “Tetragrammaton”, po pěti letech první řadovku technických death metalistů The Monolith Deathcult, či “One of Us Is the Killer” bláznů The Dillinger Escape Plan. Elektronikou pulzující black metal přinesou Aborym na svém albu “Dirty” a pro chvíle oddechu tu bude nový Joe Satriani a jeho “Unstoppable Momentum”. Jinými slovy, ani květen nebude slabým měsícem.
Skvrn:
I když nad ním spousta lidí zlámala tucty holí po loňském “Umskiptar” a pro mě nepříliš přesvědčivém “Fallen”, vybral jsem jako nejočekávanější desku pro nadcházející měsíc nové album “Sôl austan, mâní vestan” z dílny fenomenálního Varga Vikernse a jeho projektu Burzum. A o výběru jsem byl pevně rozhodnut i navzdory prohlášením, že deska nebude mít s metalem nic dočinění a žánrově se nejspíš vrátí zpět do druhé poloviny let devadesátých, do doby ambientních placek “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”. Mé sluchové orgány jistě neuchráním také před novou deskou švédských Dark Tranquility, Finů Shade Empire, slovinských cyber metalových Neurotech ani blackově industriálních Aborym.
Datum: 19.6.2010 Místo: Milovice, letiště Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat
H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.
H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…
H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.
H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:
Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.
H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.
H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.
H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.
H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:
Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.
Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.
H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo Hanneman–King si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!
H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.
H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.
Top5 2009:
1. The Prodigy – Invaders Must Die
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
3. Deathstars – Night Electric Night
4. Three Days Grace – Life Starts Now
5. Mudvayne – Mudvayne
1. The Prodigy – Invaders Must Die
The Prodigy byli dávno odepsaní. Stárnoucí chlápci za zenitem, kteří nedokázali navázat na legendární počin “The Fat of the Land” z roku 1997 a svou zašlou slávu uchovávali výhradně skrze výborná live vystoupení. Ha, pak přišel leden léta Páně 2009 a magazíny se začaly předhánět v titulcích o triumfálním návratu zpět na vrchol. Troufalé? Rozhodně ne! Podobně vyvážená a hity napěchovaná deska tu už dlouho nebyla!
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
Král je mrtev, ať žije král! Je nesmírná škoda, že v případě Alice in Chains můžeme tuto vyčpělou formulku použít v doslovném významu. Jerry Cantrell a jeho kumpáni nahráli album, které svou produkcí a zvukem žije současností, avšak srdcem leží hluboko v 90. letech. Nonšalance a lehkost, s jakou dokáží Alice in Chains i po tolika letech vtáhnout do svého světa bolesti a melancholie, je skutečně neskutečná.
3. Deathstars – Night Electric Night
Tahle švédská parta má něco do sebe. Teď nemyslím image prostitutek nejlevnější cenové kategorie, ani příšernou koncertní gay stylizaci. Jejich hudba má prostě koule (ač to zní zrovna v případě této kapely jakkoliv podivně) a poslední deska “Night Electric Night” je toho jasným důkazem. Silnějšího hráče na goticko-industriálním poli aby člověk pohledal.
4. Three Days Grace – Life Starts Now
Bramborový flek mého žebříčku je etalonem všech letošních hard rockových (chcete-li post-grunge) desek. Ať už to byli romanťáci z Three Days Grace, tentokrát netradičně uřvaní Breaking Benjamin nebo aktuální Puddle of Mudd, americké party předvedly, proč se jim za oceánem toliko daří. Aneb návod jak hezky zasadit do pětimístného žebříčku sedm kapel ;)
5. Mudvayne – Mudvayne
Kolosální renonc v podobě “The New Game” se naštěstí neopakoval. Kdo má rád kapelu Mudvayne, bude mít rád desku “Mudvayne” – tak prosté to je. Jedná se totiž o dokonalou fúzi všeho, s čím Mudvayne za dekádu svého muzicírování na posluchače vyrukovali. Budiž vám odpuštěno!
CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco
Jsou to pozéři, sprostí vykradači KoRn, komerční žumpa a dalších 1586 mládeži nepřístupných sprostot. Toliko pro ochránce ryze antikomerčních vod (aneb co je to za českou kapelu, která své klipy nenatáčí na hajzlech nebo v tělocvičně před polámanými ribstoly – spalte to!). Zároveň jim však z mého pohledu lze jen těžko upřít smysl pro chytlavou linku, na české poměry mimořádně vypilovanou produkci a v neposlední řadě i schopnost nahrát neurážející a solidně poslouchatelé album. Proto si Cocotte Minute drží status jedné z nejposlouchanějších metalových kapel u nás, a proto si s chutí čas od času vypláchnu mozek u jedné z jejich desek.
Koncert roku:
Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna,10.6.2009
Když je miluješ, není co řešit. Jsou kapely, které respektujete. Jsou kapely, které máte rádi. Na místo srdcové záležitosti se však může dostat pouze jedna. Když s sebou navíc srdcovka doveze dvě žhavá želízka typu Trivium a DevilDriver, nemůže být o koncertní události roku pochyb! DevilDriver si svůj ostravský slot evidentně užili (existuje snad show, kterou by si Fafarovci nevychutnali?), Trivium bojovali statečně s nepřízní zvukaře a Slipknot… zhmotněný, nikoliv mokrý, sen! Třikrát si nevěřícně promnout oči a jde se na to!
Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low
Připisovat to mimořádně plodnému roku nebo stařecké dobrosrdečnosti, sám nevím, výsledkem ale budiž fakt, že letos nevyšla snad jediná deska, která by mne vyloženě zklamala (mluvím o těch, ne které jsem se vyloženě těšil). Alibisticky se tak svezu s větší částí redakce a vypíchnu poslední desku Marilyna Mansona. “The High End of Low” bylo cítit zatuchlinou už od prvních ukázek a konečný produkt toho příliš nezměnil. Někoho čistě rockový Manson možná oslovil, já už dvakrát zůstal pouze v roli nezainteresovaného pozorovatele. Házení mikrofonu po členech kapely mu jde podstatně lépe…
Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.
Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.
Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.
“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?
