Thrashoví veteráni Anthrax vypustili nový videoklip k songu „Monster at the End“ (pochází z letošní nahrávky „For All Kings“). Sledovat jej můžete na YouTube.
Archiv štítku: Anthrax
Anthrax – For All Kings
 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Megaforce Records Tracklist: Hrací doba: 59:37 Odkazy:
|
Nechci nijak snižovat zásluhy Anthrax z let 80. a hanit jejich přispění k vývoji thrashmetalové hudby nebo si proti sobě poštvat jejich fanoušky, kteří to neslyší rádi, ale jsem toho názoru, že tato pětice z New Yorku vždycky platila za největšího outsidera tzv. „Velké čtyřky“. Anthrax prostě a jednoduše nikdy nebyli v popředí zájmu jako Metallica, Slayer nebo Megadeth. A mám to už od dob, kdy jsem jejich hudbu začal poslouchat, tedy zhruba v období vydání alba „We’ve Come for You All“, kdy jsem je měl zafixované jako skupinu, jíž se nepodařilo dosáhnout věhlasu a uznání výše uvedené trojice. Ačkoli je pravda, že tahle parta kolem Scotta Iana si za to může tak trochu sama.
Po zlatých 80. letech přišel útlum v zájmu o thrash metal jako takový a Anthrax na to zareagovali výměnou vokalisty, kdy místo ikonického Joeyho Belladonny nastoupil fenomenální John Bush z Armored Saint, s nímž vydali několik zajímavých desek. V devadesátkách to i přesto měli těžké a jen se štěstím se jimi protloukli do nového tisíciletí, aby se někdy před deseti lety rozhodli, že je třeba otočit kormidlo zase hezky dozadu a obnovit zašlou slávu staré sestavy. Osobně si myslím, že to nebylo dobré rozhodnutí, protože vyhazovem Bushe, pódiovým návratem Belladonny, podivným angažováním Dana Nelsona, které mělo jepičí život, krátkodobým návratem k Bushovi a nakonec velkým přivítáním Belladonny zpět v kapele, připomínali tito velikáni spíše trapný cirkus než stabilně fungující kapelu. Navíc jsem toho názoru, že tu nejlepší sestavu Anthrax tvořila právě pětice v období alb „We’ve Come for You All“ a „The Greater of Two Evils“, takže otevřeně přiznávám, že návrat Joeyho Belladonny jsem i navzdory jisté nostalgii nesl s velkou nelibostí.
Ovšem jedním dechem dodávám, že výsledek dopadl nad očekávání dobře. Na minulou placku „Worship Music“ se sice čekalo nechutně dlouhou dobu, ale odměnou posluchačům byl materiál dost silný na to, aby se dalo na období několika předchozích let plných zmatků a nezdarů zapomenout a vzít starou sestavu na milost. Retro přece táhne a jak jinak toho využít než naservírovat fanouškům návratovou desku v takřka nejslavnější sestavě, v níž chyběl jen Dan Spitz, jehož nahradil u šestristrunky Rob Caggiano. A protože se železo musí kout, dokud je žhavé a je po něm sháňka, tak Anthrax slibovali nástupce v co možná nejkratší době. Ve výsledku jsme si museli počkat dalších pět let, jež vyplnilo zcela zbytečné EP „Anthems“ a odchod kytaristy a producenta v jedné osobě Roba Caggiana, jenž naskočil do dánského expresu Volbeat.
Příchodem Jonathana Donaise z Shadow Falls do řad kapely se na finálním formátu skladeb prakticky vůbec nic nezměnilo, protože stejně jako v minulosti měla kompozici hudby na starosti trojice ve složení Scott Ian, Frank Bello a Charlie Benante, a přestože bylo „For All Kings“ již v předstihu ohlašováno jako nejtvrdší album kapely za hodně dlouhou dobu, tak tady máme zjevné pokračování úspěchu jménem „Worship Music“. Jediným rozdílem je fakt, že novinka mi přijde malinko melodičtější a svěžejší ve stylu „We’ve Come for You All“, a kdybych měl poslední dvě alba srovnat z hlediska, jak jsem na ně chvíli po vydání nahlížel, tak bych se nebál pasovat „For All Kings“ na vyšší pozici než jeho předchůdce. Otázka, jestli tedy „For All Kings“ za to čekání stálo, je zodpovězena, protože já tvrdím, že ano.
Ona zmíněná barvitost a svěžest má pochopitelně své důvody, přičemž ty hlavní se skrývají pod názvy „Breathing Lightning“ a „Blood Eagle Wings“, což jsou skladby, které bych si na stylově sevřenějším předchůdci nedokázal úplně živě představit. „Breathing Lightning“ je podle mě vůbec nejlepší skladbou na desce, ačkoli si myslím, že to závěrečné natahování v podobě krátkého outra si Anthrax mohli odpustit. Kytary Scotta Iana a vokál Joeyho Belladonny jsou v této kompozici vzdušné a melodické, a přestože to na první poslech nezní jako typičtí Anthrax, kteří se snaží vrátit o třicet let zpět, tak je to právě nečekaný vliv z 90. let s odkazem na poslední řadový počin s Bushem u mikrofonu, jenž posunul kapelu do velmi příjemných vod. A věřte, že tahle forma skupině sluší. „Blood Eagle Wings“ je druhou nejpřekvapivější položkou na albu. Díky pomalému tempu v první polovině a gradované struktuře, v rámci které se přechází od melodičtější první půlky ve vypjatější prostřední pasáž a opět zpět k poklidnému závěru, vyznívá epicky rozmáchle a tvoří zajímavý protipól k ostřejším věcem typu „For All Kings“, „Zero Tolerance“, „Suzetrain“ či „Defend / Avenge“.
Právě tohle jsou totiž písně, na něž fanoušci Anthrax slyší a které si slyšet vyloženě přejí. A ti jsou si toho dobře vědomí, takže klasických rychlejších songů na albu převládá. Jen škoda, že ne ve všech případech jsou to takové pecky, aby se o nich dalo hovořit jako o něčem naprosto skvělém. Kdybych měl být konkrétní, tak mě nebaví „This Battle Chose Us“, jež kazí slušný závěr desky, a singlová „Evil Twin“, která se velmi rychle oposlouchá. Je nutno říct, že za ten nedůrazný výsledek může i Joey Belladonna, jenž v rychlých slokách zní pořád ještě sebejistě, ale občas mi začíná vadit jeho neměnný výraz a absence nátlaku ve vokálním projevu. Díky tomu příkladně „Evil Twin“ ani „This Battle Chose Us“ nedostávají žádný další rozměr, protože Belladonna „jen“ spustí tu svoji klasiku a mimo melodičtější refrény na hudbu nijak výrazně nereaguje. A to je dle mého názoru docela škoda, protože i když se Anthrax na Belladonnův projev adaptují a snaží se znít co nejvíce klasicky, tak větší porce variability a živelnosti ve stylu Johna Bushe (nemluvím teď o naprosto odlišné barvě hlasu) by rozhodně nebyla na škodu.
Co se hudební stránky týče, tak je drtivá většina „For All Kings“ v naprostém pořádku a zaslouží si pečeť značky Anthrax. Od úderného otvíráku „You Gotta Believe“, přes nářezovou „Suzerain“, která jako jedna z mála alespoň částečně hutným riffem stvrzuje zvěsti o nejtvrdším albu za dlouhou dobu, až po závěrečnou rychlovku „Zero Tolerance“ je „For All Kings“ albem vyrovnaným a na povedené písně ne zas tak hubeným, jak jsem si po prvním poslechu myslel. Vše je navíc stvrzeno skvělými instrumentálními výkony, které jsou na téhle úrovni standard, nad nímž se člověk už ani nepozastaví, ale hodně se mi líbí melodický vklad kytarových sól Jonathana Donaise. Ten možná nezíská takové postavení, aby byl připuštěn i ke skladatelskému procesu, ale jeho hra do stylu skupiny sedí.
Nelze zastírat, že Anthrax nahráli desku, již lze považovat za sázku na jistotu, která je cílená na vyznavače alb s Belladonnou u mikrofonu, protože časy „Volume 8: The Threat Is Real“ a „We’ve Come for You All“ s hitovkami jako „Inside Out“ a „Safe Home“ jsou nenávratně pryč. Ovšem i tak se mi líbí letmý příklon k velkým stadiónovým refrénům a melodiím, kdy zejména ty v „Monster at the End“ a „Breathing Lightning“ se vážně povedly. A vzhledem k tomu, že vedle sebe dokáží fungovat jak tyto melodičtější písně, tak rychlejší vály typu „Suzerain“ a „For All Kings“ takovým způsobem, aniž bych měl z přístupu Anthrax pocit laciného kalkulu a snahy zavděčit se všem, tak nemám důvod album zatracovat, protože poslech mě i opakovaně dost bavil.
Scott Ian a jeho parta nemá nikomu co dokazovat, protože za svou dlouhou kariéru si vypracovali dost silnou pozici, o níž se zástupům skupin může jenom zdát, ale fakt, že nejedou vyloženě jen na setrvačnost, je mi sympatický. Studiově je na tom tahle legenda velmi dobře, a kdybych měl vyhlásit thrashového krále úvodu letošního roku, kdy proti sobě stanuli Megadeth s „Dystopia“ a Anthrax s „For All Kings“, tak zvednu ruku pro pětici z New Yorku. Za vyrovnanost alba jako celku, za velkolepé refrény a skvělé kytarové riffy mistra Iana. Příště už jen sehnat někoho, kdo kapele nakreslí normální obal, protože to, co novinku zdobí, je příšerný hnus; až se mi nechce věřit, že to má na starosti věhlasný Alex Ross.
Redakční eintopf #86 – únor 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Oranssi Pazuzu – Värähtelijä |
| H.: 1. Aluk Todolo – Voix 2. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä 3. Sulphur – Omens of Doom Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius:
|
Plán na únor je jasný – tento měsíc pofrčíme na psychedelické vlně. Svou novinku totiž vydávají finští Oranssi Pazuzu, jejichž předcházející tvorbu tu máme moc rádi, což potrzuje i očekávání vůči vibrátorové novince „Värähtelijä“. Ta svou konkurenci doslova zválcovala a vítězství v únorovém eintopfu si uzmula s naprostým přehledem – aby taky ne, když na ni sází hned polovina redakce.
Abyste si ale nemysleli, není to samozřejmě jediná věc, již budeme tenhle měsíc poslouchat. Budeme-li se bavit jen o věcech, které zajímají víc než jednoho redaktora, pak k únorovým favoritům patří i „For All Kings“ thrash metalových klasiků Anthrax, „Rituals“ od helénské black metalové stálice Rotting Christ nebo další psychedelický šleh „Voix“ od francouzských Aluk Todolo…
H.:
Měsíce jako letošní únor mám z pohledu eintopfu dost rád, protože v takových se to píše úplně samo. Když vám totiž vychází jedna z nejočekávanějších desek roku, ne-li rovnou ta úplně nejočekávanější, tak není moc o čem přemýšlet. Od „Voix“ nečekám nic jiného než absolutní strop a psychedelickou extázi, protože francouzští Aluk Todolo, v jejichž tvorbě se tříští zfetovaný black metal a krautrocková hypnóza, přesně tohle v minulosti dokázali již několikrát. „Occult Rock“ je, ty vole, úplně seriózně a bez nadsázky, jedna z nejlepších desek, které jsem slyšel za spoustu let dozadu, to byla naprostá genialita. A před „Voix“ samozřejmě leží úkol, aby něco takového dorovnalo.
To, jak moc se na „Voix“ těším, snad dokazuje i fakt, že Aluk Todolo bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení odsunuli na druhé místo i Oranssi Pazuzu, jejichž tvorbu mám jinak také až nechutně rád a které tu na Sicmaggot pravidelně hajpuju již od vydání debutového „Muukalainen puhuu“ z roku 2009. Každopádně, i zde jsem hodně zvědavý, jelikož Finové doposud nezaváhali a protože se navíc jejich nejnovější deska prostě jmenuje „Värähtelijä“, což znamená „Vibrátor“. To nejde nebýt zvědavý.
Zato na třetí flek jsem měl kandidátů hned několik, neboť album, jež se tu nacházelo původně, bylo odsunuto až na březen a ten zbytek je víceméně vyrovnaný. Nakonec jsem se tu rozhodl hlasovat pro Nory Sulphur a jejich „Omens of Doom“. Jednak proto, že se Seveřané k nové desce nadechli po dlouhých sedmi letech, druhak kvůli tomu, že mám docela rád především jejich nehorázně našlapaný debut „Cursed Madness“ (2007). A to je dost na to, abych si novinku s chutí pustil.
Kaša:
Při pohledu do únorové soupisky je jasné, že zajímavých alb je tam dost, o tom žádná. Až je mi líto, že vybrat můžu jen hubenou trojici, nicméně volba to nebyla tak složitá, jak by se při tom počtu nahrávek mohlo na první pohled zdát. Pojďme tedy na to. V každém případě jsem velmi zvědavý na novinku Greenleaf s titulem „Rise Above the Meadow“. Proč? Protože minulý počin „Trails and Passes“ mě velmi mile překvapil a doufám, že forma této naděje bude dále stoupat. To Rotting Christ jsou již sázkou na jistotu, protože tito slovutní řečtí neznabozi jsou v aktuální desetiletce k nezastavení. Sakis a jeho kumpáni sází jeden povedený počin za druhým a věřím, že o „Rituals“ budu mluvit jen v dobrém.
No, a konečně tady mám thrashové velikány Anthrax s jejich dlouho očekávanou novinkou „For All Kings“. Tahle nahrávka se již nějaký pátek válí na netu a já neodolal, takže psát o tom, jak se těším na album, které jsem již slyšel, není to pravé ořechové. Ovšem i kdyby se tak nestalo a „For All Kings“ nezdrhlo, tak bych sem ty Anthrax stejně prdnul, takže udělám výjimku. Nijak se netajím tím, že preferuji období s Johnem Bushem u mikrofonu, nicméně když vydává svůj nový počin taková veličina, tak to prostě nelze jen tak nechat být, a i když nevěřím v atak kvalit jejich nejlepších alb, tak dotažení úrovně „Worship Music“ se rozhodně nebojím.
nK_!:
V únorových očekávaných deskách mám jasno. Skoro až nelidsky se těším na nové Drowning Pool a tajně doufám, aby „Hellelujah“ bylo alespoň tak dobré jako předchozí „Resilience“. Před dvěma lety jsem se u něj více než slušně bavil a pro kapelu se společně s obměnou frontmana stalo tak dlouho potřebným svěžím větrem do plachet. Dále mám v merku samozřejmě klasiky Anthrax, jejichž čtyři roky staré „Worship Music“ důstojně navázalo na starší tvorbu. „For All Kings“ zatím vypadá hodně dobře a rád se nechám překvapit, co pěkného nám parta kolem Scotta Iana v únoru naservíruje.
Atreides:
Oproti předchozím ročníkům je letos únor slušně našvihaný. Taky měl být celý oděný v černé od hlavy až k patě, ale nakonec se to trochu pokazilo, takže to nebude jen deprese a black metal, ale spíš tak trochu multi-kulti a omamné látky navrch. Jasným favoritem nejkratšího měsíce jsou Oranssi Pazuzu, psychedeličtí blázni z Finska, kteří snad ještě nevydali špatnou desku. Poslední koncert v K4 (doslova poslední, pak už to klub zabalil, budiž mu země lehká) mám ještě v živé paměti stejně jako parádní desku „Valonielu“, takže jsem zvědavý, kudy se pánové a jejich black metal na drogách vydají v rámci desky „Värähtelijä“ dál.
Neméně jsem zvědavý na Animal Collective, experimentální uskupení, v němž působí mimo jiné třeba Noah Lennox aka Panda Bear a které pro mě v rámci žánru platí za podobně inovátorské a svébytné jméno jako třeba Radiohead. Nepředvídatelná kombinace indie rocku, elektroniky a melodií postavených na pestrých vokálech zkrátka nabízí v podání „Zvířecího kolektivu“ vždycky unikátní zážitek, pročež nezbývá, než se nechat překvapit. Svoji novinku nazvali (doslova) malebně „Painting With“ a psychedelické zvukomalby se dočkáme v druhé půlce měsíce.
Do třetice se podíváme do Řecka. Pokud tamní ekonomika padá ke dnu rychlostí průměrné cihly, s hudební scénou (potažmo tou black metalovou) to tak špatné naštěstí není. Už s předchozí deskou „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ mi totiž Rotting Christ navzdory předchozí tvorbě, které jsem moc nepřišel na chuť, docela učarovali. Nápaditě poskládaný black metal protkaný netradičními lidovými motivy byl zkrátka super, a doufám, že „Hnijící Kristus“ se na „Rituals“ v únoru vytasí s něčím podobně zajímavým.
Skvrn:
Nesmírně očekávané lednové nahrávky (Ulver, Borknagar) jsou sotva venku a na řadě už jsou kalendářní sousedky – ty únorové. Přestože leden novoroční laťku nastavil zatraceně vysoko, únor vytyčenou linii obstojně drží. Lví podíl si mohou nárokovat především finští Oranssi Pazuzu, kteří po necelých třech letech opět rozvíří neopotřebované psychedelicky blackové vody. Nebo to bude všechno jinak a Finové zahrají na jinou notu? Spíš ne, závratné stylové změny totiž, přiznám se, nečekám. Zato kvalitu, tu rozhodně ano. Druhé pole vyhrazuji Řekům Rotting Christ, od nichž desku atakující nejvyšší příčky ročního žebříčku na rozdíl od finských kolegů neočekávám, nicméně nové „Rituals“ si cestu do mého přehrávače najde taktéž.
Onotius:
Únor na nás chystá hned několik desek, u nichž bych si snad ani netroufl pochybovat o tom, že půjde o něco přinejmenším výjimečného. V první řadě je třeba rozhodně zmínit finské Oransi Pazuzu a jejich zbrusu novou nahrávku „Värähtelijä“. Tito hudebníci patří svým psychedelickým black metalem v mých očích k nejpozoruhodnějším uskupením, jež může země tisíce jezer nabídnout, a já jsem skálopevně přesvědčen, že navzdory velkému očekávání nebudu zklamán. Přesuneme-li se ze severu do středu Evropy, najdeme další jméno, které by nemělo být zamlčeno – německou technicky death metalovou Obscuru. Ta nyní po dlouhých pěti letech vydává novou desku „Akróasis“, od níž čekám brilantně promyšlený technický death metal té nejryzejší kvality. Třetí místo u mě obsadí opět uskupení trochu psychedeličtějího střihu, tentokrát hudebníci kombinující krautrock s black metalem – Aluk Todolo. Jejich „Occult Rock“ bylo nesmírně pohlcující dílo a doufám, že novinka nebude zaostávat.
Anthrax: přebal novinky
Anthrax: název novinky
Nové album Anthrax se konečně začíná blížit. Legendární Američané prozradili, že se jejich novinka bude jmenovat „For All Kings“ a vyjde 26. února příštího roku u Nuclear Blast Records (Evropa) a Megaforce Records (Severní Amerika). Mimoto už byla rovnou vypuštěna první píseň — lyric video „Evil Twin“ sledujte na YouTube.
Nova Rock 2014
 |
| Datum: 13.-15.6.2014 Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko) Účinkující (obsažení v reportu): Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik
|
Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.
Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!
Pátek:
V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.
Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.
Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.
Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.
Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.
Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.
Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.
Neděle:
Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.
Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.
Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.
Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.
Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.
Zhodnocení:
Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)
Anthrax – Anthems
 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 19.3.2013 Label: Megaforce Records Hodnocení: Odkazy:
|
První pohled (Kaša):
Legendární thrash metalisté Anthrax se v roce 2011 s velkou pompou vrátili na scénu, když vydali ceněné album “Worship Music”, a protože je nutné železo kout, dokud je pěkně žhavé, tak si pro své příznivce přichystali neřadový počin “Anthems”, který, jak už název okatě napovídá, obsahuje samé hymny. Ovšem ne ty původní, pod nimiž by byli podepsáni Scott Ian a jeho parta, ale jedná se o soubor převzatých verzí nesmrtelných klasik z let sedmdesátých a osmdesátých, takže řekněme písní, na kterých borci vyrostli.
Kolekce předělávek obecně není vůbec špatný nápad, ale způsob, jakým se k tomu postavili Anthrax, je z říše těch zbytečných pokusů. Výběr není zlý, ba naopak, hodně dobrý a originály klasik z dílny Rush, AC/DC či Journey mám hodně rád. Bohužel, verze od Anthrax znějí s malými rozdíly takřka stejně, a kdybych zavřel oči, tak třeba v případě “Smokin'” od Boston nebo “Keep on Runnin'” od Journey bych rozdíl (samozřejmě s výjimkou moderního zvuku) hledal horko těžko. Anthrax tak trochu rezignovali a rozhodli se, že nějaká vlastní vsuvka či posun skladby do svého hudebního stylu je zbytečný. Výsledek tak ale bohužel působí, jako kdyby své oblíbené skladby přehrál nějaký tuctový cover band, přičemž jeho největší tahák je zpěvák, v tomto případě Joey Belladona, který dokazuje, že hranice thrash metalu jsou mu malé a vůbec by se neztratil v nějaké glam rockové partičce. Výsledný dojem pak nenapraví ani “Crawl” z poslední desky, která se na “Anthems” objevila jak v originální, tak upravené verzi.
Těžko pro takové album hledám nějaké opodstatnění, takže snad pochopíte, že pro mě představuje zbytečný počin, který nemá trvanlivost delší než jednoho poslechu. Radši si počkám na novou studiovku, na níž by pánově měli obhájit znovuzískané pozice, jinak o mé dosavadní loajalitě můžou začít pochybovat.
Druhý pohled (nK_!):
Anthrax si volný čas mezi vydáváním studiových desek vždy rádi krátili natáčením všelikých épéček a nejinak je tomu i rok a půl od vydání zatím poslední řadovky “Worship Music”. Tentokrát došlo na rekonstrukci několika prastarých rockových hitů, o které se postaraly kapely, na kterých jednotliví členové současného Anthrax vyrůstali (a že je to už nějaký ten čásek). Bylo na co se těšit?
Abychom si vše hnedka ze začátku ujasnili – Anthrax nepřevedli nic do nově střiženého nebo snad originálně pojatého kabátku. Vůbec ne. Prostě vzali přelomové klasiky, do puntíku je replikovali a doplnili o mohutný vokál Joeyho Belladonny, který má u mě odedneška vyhrazenu speciální škatulku “flexibilní zpěvák”, protože dokazuje, že nevyniká pouze v thrashových vypalovačkách, ale klidně by si mohl z fleku střihnout i účinkování v některé heavíkové kapele. Většina coverů je tedy od originálu k nerozeznání, ale podle mého tady není vůbec nic na škodu. Vypiplaný moderní zvuk a precizní přepracování legendám docela sluší a nějak takhle bych si je dokázal představit, kdyby neměly poprvé vycházet před těmi dvaceti nebo třiceti lety, ale až letos. Především “Anthem” od veleznámých Rush nebo “Smokin'” původně od Boston stojí za to. “T.N.T.” nemůže samozřejmě chybět a ani zklamat. Kolekci doplňuje původní Anthrax song “Crawl”, který známe již z “Worship Music” a který se vyskytuje hned ve dvou kusech – klasika a remix. Bez toho bych se klidně obešel, protože mezi oběma verzemi je prachminimální rozdíl.
Jak tedy s “Anthems” naložit? Máte-li rádi prehistorickou klasiku a toužíte opět zavzpomínat na staré dobré časy, není co řešit a můžete mazat do obchodu. Někomu by mohla trochu vadit minimální inovativnost a spíše obyčejníčkové pojetí, ale mám pocit, že Anthrax se na novém EP vyřádili a vy se budete při poslechu bavit minimálně stejně dobře jako oni při nahrávání.
Anthrax, Like Fool
 |
| Datum: 29.11.2012 Místo: Brno, Fléda Účinkující: Anthrax, Like Fool
|
Ke konci měsíce listopadu se měl odehrát svátek pro spoustu fandů thrash metalu. Jméno slovutných Anthrax slibovalo vskutku velký zážitek, takže se 29. listopadu brněnská Fléda zaplnila tak, že tam nebylo téměř k hnutí. Jak si americká dnes už legenda stála?
Upřímně řečeno, jako v případě mnoha dalších koncertů, obešel bych se bez předkapely. Tento večer tuto pozici zastávalo sračkovité HC nesoucí jméno Like Fool a snažící se znít jako KoRn. I při sebevětší snaze o nějakou shovívavost to v tomhle případě překousnout skutečně nešlo. Mimoto, že to bylo čiré hudební zoufalství, se to před kapelu Anthrax vůbec nehodilo. Byli jsme ted vypuzeni na chodbu na škopek a klábosení.
Když předkapela konečně skončila svůj set, ti uvědomělejší že se začali pomalu přesouvat pod pódium. Zbytek setrvával u svých škopků a já už jsem si pokládal otázku, zda ty lidi vůbec přišli na koncert Anthrax, anebo si za vstupenku za pětistovku vylejt mozek. Těžko říct, kde byla pravda. Nicméně to, že Anthrax hrají, zaregistrovala spousta lidí až u druhé skladby. Vznikla taková situace, kdy se přiožralí chlápci nadměrných rozměrů lepili a vráželi do kdekoho, jen aby se dostali dopředu, totálně to zrmvilo začátek koncertu, který jsem strávil akorát tak tím, že jsem se snažil stát na nohou. On určitej brajgl k těmhle koncertům patří, ale tohle buranství bych si klidně odpustil.
To byla jen taková “kulturní” vložka. K samotným Anthrax – nikdy nepatřili k mým nejoblíbenějším thrashovým kapelám, ale jisté zásluhy jsem jim vždy uznával. A jejich poslední desku “Worship Music” mám rád. Jejich turné s nejslavnějším zpěvákem Belladonnou u nás mělo celkově dvě zastávky, mimo té listopadové ještě v Praze 3. prosince.
|
Setlist Anthrax: |
Musím říct, že jak jsem toho příliš nečekal, tak jsem byl odzbrojen už s nástupem na scénu. Z celé kapely sálalo nadšení, nadhled a neskutečné charisma. Působili jako nezničitelná mašina, a to jim jeden hodně zásadní článek chyběl. Tím zmíněným článkem byl (a po většinu turné je) bubeník Charlie Benante, za kterého zaskakuje zkušený a velice schopný matador John Dette, který se může pochlubit spoluprací se Slayer, nebo Testament. V hraní thrash metalu tedy rozhodně není žádný nováček. Nebylo žádným velkým překvapením, že kapela naprosto ignorovala éru se zpěvákem Johnem Bushem, nicméně bych aspoň jednu dvě skladby ocenil. Po intru z nové desky tedy následovala letitá hitovka “Caught in a Mosh”, která prakticky ihned rozpoutala peklo na pódiu i pod ním. A ve vysokém tempu se pokračovalo po čas celého koncertu, přičemž kapela ze svého suverénního výkonu neslevila. Nechyběly věci z poslední desky, jako skvělá “Fight ‘Em ‘Til You Can’t”, “The Devil You Know” nebo epická “In the End”, věnovaná heavy metalovému nestorovi Ronniemu James Diovi. Ostatní skladby tvořily průřez staršími alby kapely, sáhlo se dokonce až k debutu, a to v rámci zběsilé “Deathrider”, což byl asi jediný okamžik, kdy Belladonna pěvecké party příliš nedával. Přece jen jeho projev je od Turbinovského ječení celkem vzdálený. Ale to byl snad jediný moment, kdy se mu nepodařilo odzpívat skladbu úplně na jedničku. Za největší hity koncertu bych se nebál označit “Indians” a “Among the Living”. Řádný moshpit byl samozřejmostí u velkého počtu skladeb.
Koncert byl po celou dobu svého trvání fakt zábavný. Belladonna u mě získal body svým sympatickým přístupem, neustále se culil na lidi, nemluvě o tom, jak si půjčoval jejich foťáky, kterými natočil jejich řádění z jeho pohledlu (tedy z pódia), aby jim je pak v pořádku vrátil. Sympaticky působila celá kapela, i když jsem měl občas pocit, že Scott Ian je jakýsi nabručený. Ale pak promluvil a moje pochyby se mi zdály celkem liché. Počty suvenýrů vhozených do publika svědčily o tom, že hošani si rozhodně se sháněním trsátek hlavu lámat nemusí. Zvuk byl řádně natlakovaný, ale neměl jsem pocit, že by se tam něco bilo nebo že by to válcovalo lidi v prvních řadách. Tímto koncertem se Anthrax povedlo získat mou plnou přízeň, kterou jsem jim sice vždy projevoval, ale pořád mi tam chyběla nějaká přidaná hodnota, která se odhalila právě živým koncertem. Ta neskutečná energie a rebelie v jejich hudbě mě fakt donutila si myslet, že se nacházím někde v blázinci, nebo že jsem zákon!
Anthrax – Worship Music
 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 13.9.2011 Label: Megaforce Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy:
|
Newyorskou thrashovou partičku Anthrax není určitě potřeba kdovíjak představovat. Myslím, že každý, kdo byť jen trochu pravidelně navštěvuje náš blog, se s ní již dostal do křížku. Američané si valí to svoje už neuvěřitelných třicet let a po sedmileté odmlce vypouští do světa novou placku s názvem “Worship Music”. Jak to staříkům po tolika letech šlape a je jejich tvorba opravdu hodna uctívání? Na to se podrobněji mrkneme a zaměříme v dnešním článku.
Ze všeho nejdříve by ode mne bylo hezké, kdybych se otevřeně přiznal k tomu, že starší tvorbu Anthrax nemám zase až tolik naposlouchanou a recenzovanou desku nebudu hodnotit porovnávacím způsobem, nýbrž se pokusím zaměřit na ty aspekty alba, které se přímo dotýkají aktuální “konkurenceschopnosti” materiálu. Takže se přiznávám bez mučení :-)
Od posledně došlo (jak je u Anthrax koneckonců zcela obvyklé) k větším než malým změnám line-upu. Během poslední pauzy, která tvala sedm let, se stihl zpěvák Joey Belladonna vrátit do kapely dokonce dvakrát (!), baskytarista Frank Bello jednou a kytarista Rob Caggiano také jednou. Píšu schválně o vracení se, protože každý jeden z nich v kapele již dříve působil, a to v různých časových intervalech. No jo, velký šéfík Scott Ian (jinak rytmická kytara) se pořád nemůže rozhodnout, s kým se mu spolupracuje dobře a s kým ne.
“Worship Music” zní samozřejmě moderně thrashově. Rychlá a v rámci možností i melodická hudba dobře dobarvená Joeyovými vokály, které jsou skutečně na úrovni a ve škatulce žánru si myslím velice dobře uplatnitelné. Převládá melodický zpěv nad ukřičeným chraplákem, ale osobně mi to vůbec nevadí. Jednotlivé kousky oscilují od klasických střednětempých po poměrně rychlé, ale těch určitě není většina. Celkově zní album velice pěkně a je vidět, že Anthrax si dali tu práci a nevypustili ven jen nedokončenou rychlokvašku. Místy jsou aranže perfektní a některé songy je opravdu radost sjíždět znovu a znovu.
První věcí, kterou uslyšíte po vložení “Worship Music” do mechaniky, je jednoduše “Worship”. Instrumentálka dlouhá tak akorát, aby nezačala nudit a správně nažhavila na nadcházející hodinku, kterou s albem strávíte. Hned poté začne jedna z rychlejších a nejpovedenějších písniček – “Earth on Hell”. Už samotný název se mi líbí, a když nic jiného, je rozhodně originální. Následuje “The Devil You Know”, která začíná zajímavým kytarovým riffem a pokračuje velice chytlavým refrénem hodným jména Anthrax. “Fight ‘Em Till You Can’t” je rychlejší kousek, který je zároveň zástupcem té “klasické” thrashové školy. “I’m Alive” začíná pomalým vybrnkáváním a epickým chorálem v pozadí. Opravdu povedené. Jinak se jedná o jeden z nejlepších songů na desce.
“Hymn 1″ a vlastně posléze i “Hymn 2” jsou takové instrumentální předěly, které dělí celé album na tři pomyslné celky. Ten druhý končí s písní “The Giant”, která krom rychlosti a poměrně klasického refrénu nemá co nabídnout, a začíná s “In the End”, která se velice dobře poslouchá, ale v některých pasážích ztrácí na tempu a je podle mě až příliš dlouhá.
Třetí část, začínající zmíněnou “Hymn 2” je podle mého názoru nejslabší, protože písně “Judas Priest”, “Crawl” a “The Constant” mě nijak zvláště neoslovily. Netvrdím, že jsou špatné, jen v kontextu ostatních trochu zapadají. Výjimku tvoří “Revolution Screams”, která má sice skoro šestnáct minut, ale skrývá ještě jednu skladbu, která začíná asi po tříminutové odmlce. První půlka se mi hodně zamlouvá – chytlavý refrén a podle mého skvělá koncertní věc. Druhou půlku po “přestávce” tvoří cover verze písně “New Noise” od Refused.
Vzato kolem a kolem, mám za to, že “Worship Music” je rozhodně nadprůměrný kousek a většinu poslechu mne dokázal zabavit dostatečně na to, abych se rozhodl udělit sedmapoloviční známku. Myslím, že i po třiceti letech fungování mají Anthrax stále co nabídnout a už teď se těším na další materiál (doufám, že na něj nebudeme muset čekat dalších sedm let).
Další názory:
Jak už tomu tak bývá v případě hodně očekávaných alb, ohlasy jsou hodně rozporuplné – od těch, které “Worship Music” vyzdvihují tak vysoko, až to pěkné není, až po ty, které desku posílají slušně řečeno do prdele. A teď babo raď, co s tím. Baba na sebe vzala podobu poslechu a vcelku nepřekvapivě ukázala, že pravda je jako vždy tak někde uprostřed. “Worship Music” je podle mého názoru velice solidní počin a moc hezky poslouchá, což je samozřejmě dobře, ale že by to mělo být něco, z čeho bych si ukáknul? To tedy vážně ne. Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ale starší tvorbou Anthrax jsem v podstatě nepolíben (nebo spíš políben, ale opravdu jen minimálně), takže mi chybí ten kontext, ale čistě samo o sobě mi to přijde dobré. Ne dechberoucí nebo geniální, jen dobré, ale i to je v pohodě. Na druhou stranu nejsem ani moc thrash-pozitivní, takže i to jistě hraje svou roli. Za mě tedy pěkná sedmička, ale nejsem si jistý, jestli si to budu v budoucnu pouštět nějak často. Spíš asi ne…
H.
Redakční eintopf #28 – září 2011
 |
| Nejočekávanější alba měsíce: Darkestrah – Каган Dream Theater – A Dramatic Turn of Events |
| H.: Darkestrah – Каган Index očekávání: 10/10 Earthworm: Ježura: nK_!:
|
H.:
Bývá to tak každý rok, že v průběhu léta celá metalová scéna zaměří největší část své pozornosti na velké festivaly a desek nevychází žádné závratné množství. Jenže jak léto skončí, všechna metalová vydavatelství jako by se zbláznila a chtějí letní deficit co nejdřív dohnat. Z tohoto důvodu je září každým rokem jedním z nejsilnějších měsíců, což se potvrzuje i letos. Ačkoliv se objeví spousta opravdu hodně očekávaných desek od hodně velkých kapel, já osobně vyhlížím spíše ty co do počtu posluchačů méně profláklé a extrémnějšího ražení. A že to jsou tentokrát hody! Jen námatkou – v září se nemůžu dočkat novinek například od Taake, Lunatic Gods, Blut aus Nord, Einherjer, Glorior Belli, Arckanum, Svarttjern nebo Wolves in the Throne Room. Přesto jsem ani jednomu z právě jmenovaných nepřiřkl ten exkluzivní titul nejočekávanějšího počinu měsíce. Všechny totiž nakonec přebila skupina odněkud až dalekých kyrgyzských stepí a dokonce jen s EPčkem. Ale nedá se svítit, Darkestrah a jejich orientem načichlý black metal je prostě a jednoduše srdcová záležitost, která si dle mého skromného názoru zaslouží být vyzdvihnuta nad ostatní. Tím spíš, že vše, co kdy z dílny téhle skupiny vzešlo, je něco neskutečného, a že poslední album “The Great Silk Road” vyšlo už před dlouhými třemi lety. K vydání minialba “Каган” mělo sice původně dojít už v květnu, ale z blíže nespecifikovaných důvodů to bylo odloženo až na září. To však nic nemění na naprosto čisté desítce v indexu, bez zaváhání!
Earthworm:
Ach bože, to je dilema. Nejen, že září po mě hází novinky samých kvalitních kapel, ale dokonce i hromadu mých srdcovek. V tomhle měsíci si vyberou snad všichni, protože (zahoďme zábrany) září prostě trhá prdele. Vezmu to od začátku, podle data vydání. Už sedmého se na pulty dostane “A Dramatic Turn of Events” od Dream Theater (srdcovka numero uno) – a jejich hlavní tahák je samozřejmě nový bubeník Mike Mangini a s ním přicházející změna zvuku. O jiném soundu už jsme od slyšeli mnohokrát, ale teď nám to song “On the Backs of Angels” opravdu dokázal. Další potvůrkou, draždící moje erotogenní zóny, je srdcovka číslo 2 – Opeth. Nové “Heritage” nám taky má nabídnout menší stylový twist. Žádné growly a větší inspirace 70. léty. Zvědavost je na místě. Dále tu máme mladou kapelu Haken, jež mě dokonale zničila svým debutem “Aquarius”, jehož pomocí se katapultovala do seznamu mých srdcovek. Ještě jsem neviděl nikoho, aby se takhle prvním albem rovnou zařadil do první ligy. Teď ještě aby se novinka “Visions” debutu aspoň vyrovnala, nic víc si snad ani nikdo nemůže přát. Další lahůdkou mého srdce jsou Pain of Salvation, jejichž poslední deska mě, vpravdě, moc nezasáhla, i když byla bezpochyby kvalitní a několik songů se mě drželo hodně dlouho. Temný obal druhé části “Road Salt” a sklíčené tváře protagonistů na něm naznačují protikladnost k minulému albu. Že by přitvrzení? Hitovka “Mortar Grind”, již dříve vypuštěna na EP “Linoleum”, by to potvrzovala. A nakonec nevyzpytatelní Mastodon. Jejich nový singl jsem ještě neslyšel, takže si netroufám tipnout, v jakém duchu se album ponese, každopádně natěšenost je veliká. A to jsem ještě nezmínil tu řadu dalších zajímavých počinů – Derek Sherinian, Alice Cooper, Marty Friedman, Textures, Biohazard, Steven Wilson, Evile, Machine Head, Brainstorm… a tím výčet rozhodně nekončí. Je na co se těšit, dámy a pánové!!! Já nehodlám nad volbou dlouho přemýšlet, takže vyberu první na seznamu s tím, že ostatní si místo v nejočekávanějším albu měsíce zaslouží stejně dobře.
Ježura:
Září, měsíc návratů do školních lavic a pro ty odrostlejší zevláky zoufalý hon za chybějícími kredity. Vzhledem k tomu, že patřím do poslední jmenované kategorie, tak si musím trochu oddechnout, protože ať na seznam alb, která mají v září vyjít, koukám sebedéle, vedle Slováků Lunatic Gods jediný počin, který se mnou aspoň trochu hýbe, je novinka Opeth, kterou kapela představila už před nějakou dobou pomocí skladby “Devil’s Orchard”. No co, v září ode mě asi moc neuslyšíte, aspoň bude čas na učení…
nK_!:
Po dlouhých osmi (!) letech, mnoha odkladech a ještě více změnách v line-upu se konečně (doufejme) fanoušci biologických zbraní dočkají a první zářijové listí jim přinese pořádnou dávku amerikánsky našlapaného thrash metalu. Snad to po takové době nebude příliš velký průšvih…