Země: USA Žánr: celtic punk Datum vydání: 6.1.2017 Label: Born & Bred Records
Tracklist:
01. The Lonesome Boatman
02. Rebels with a Cause
03. Blood
04. Sandlot
05. First Class Loser
06. Paying My Way
07. I Had a Hat
08. Kicked to the Curb
09. You’ll Never Walk Alone
10. 4-15-13
11. Until the Next Time
Vždy když se schyluje k vydání nového alba bostonských Dropkick Murphys, tak by měli zbystřit nejen milovníci irských tradicionálů a kultury, ale i hromadné pijatiky. Tolik pozitivní atmosféry a energie, kterou tato šestičlenná parta svým posluchačům předává, se totiž jen tak široko daleko v americké rockové hudbě nevidí, a přestože to opakuji pokaždé, když o této skupině s irskými kořeny mluvím, tak tohle je prostě a jednoduše hudba jako dělaná na pořádnou párty. Na pěkně rozjetou párty. Přesně tak totiž Dropkick Murphys i navzdory přibývajícímu věku působí a jen těžko bych jim hádal, že tu káru táhnou už dvacet let.
Devátá řadovka „11 Short Stories of Pain & Glory“ dostává svému názvu a přináší jedenáct krátkých příběhů, v nichž se dohromady spájí vše, na co jsme od těchto celtic punkových veteránů zvyklí. Žádný moment překvapení se nekoná a snad jediné, co se od minula změnilo, je fakt, že novinka je prvním albem od dob „Blackout“, na němž nedudá Scruffy Wallace, jehož nahradil Lee Forshner, ačkoli zatím nezískal status regulérního člena Dropkick Murphys.
Jinak je vše při starém. Punkově neurvalejší kusy střídají tradičnější folkové popěvky a jedním dechem musím dodat, že dohromady to pořád funguje, aniž bych začínal mít dojem, že se ta klasická porce muziky, již Dropkick Murphys pravidelně servírují, začíná nějakým způsobem zajídat. Naopak si můžete být jistí, že jestli se vám líbily předchozí placky, tak novinka nezklame. Přesto je však v jejich vývoji patrná dlouhodobě sestupná vývojová tendence co do kvality, takže i když „Signed and Sealed in Blood“ bylo v době vydání krokem vzhůru, tak rámcově se parta kolem Kena Caseyho svým nejlepším letům lehce vzdaluje.
„11 Short Stories of Pain & Glory“ je tedy ve všech ohledech albem klasickým. Nezklame, nepřekvapí a na jistou chvíli dobře zabaví. Stačí to? Ale jo, mně ano. Hned úvodní „The Lonesome Boatman“ novinku odstartuje hezky od podlahy. Jedná se v podstatě o instrumentální kousek, v němž Dropkickové jen tak sborově pějí jakési chorály a celé to připomíná fotbalové příznivce na tribuně svých oblíbenců. Jestliže úvodní vál byl svým způsobem nečekaný, tak „Rebels with a Cause“ už je klasickou punkově přiostřenou vypalovačkou, na kterou všichni čekají. Vokály Kena a Ala Barra se ve slokách proplétají naprosto přirozeně a exploze přichází s energickým refrénem. Většina skladeb skončí krátce za tříminutovou hranicí, takže je jasné, že se jedná o fláky úderné a nikde se netoulající. Naopak, Dropkick Murphys jdou obvykle rychle na věc, krátká předehra, sloka a refrén, takže žádné nečekané zvraty.
Jednou z největších hymen na „11 Short Stories of Pain & Glory“ je skvělá „Blood“. Tohle je výjimečně pomalejší kousek s delší stopáží, ale i přesto mu nelze upřít nic z nasazení, jímž Dropkick Murphys překypují po celou délku trvání 40minutové studiovky. Bohužel ne vždy jenom nasazení stačí k tomu, aby se to pánům dalo jen tak sežrat i s navijákem. „Sandlot“ je příjemně uvolněná a překvapivě popová, ale tato poloha mi k borcům zas tak moc nejde, takže ji považuji za slabší kus ve středu hrací doby. Podobně mě nezvala nepříliš záživná halekací balada „Paying My Way“, která nic moc neřeší a nebýt vcelku vlezlé melodie, tak si na ni po skončení nevzpomenu.
Povedla se akusticky laděná „First Class Loser“ s tradicionalistickým odkazem klasických irských nástrojů, svižná „I Had a Hat“ či hospodská „Until the Next Time“. Nečekal jsem předělávku „You’ll Never Walk Alone“, jíž nechci upírat její autory, ale já ji budu mít navždy spjatou s fanoušky F.C. Liverpoolu. Uznávám, že lehce punkový odér jí sluší a dudy v pozadí potěší vždycky, ale ta chorálová verze fanoušků ze stadionů má větší koule. Nejvážnější skladbou je pak památeční „4-15-13“ věnovaná obětem teroristických útoků v Bostonu při tradičním maratonu, která je z pomalejších písní Dropkick Murphys jedna z těch lepších. Starší kousky mám sice radši, ale cením tu ideu, takže si kritiku odpustím.
Je fajn, že album odsýpá klasicky v rychlém sledu a nedává zas tolik příležitostí, aby se člověk začal nudit. Dropkick Murphys prostě a jednoduše ví, co a jak zahrát, aby to dohromady fungovalo. Pravda, jejich manévrovací prostor je až neuvěřitelně úzký a nemají se kam posouvat, ale i přesto se „11 Short Stories of Pain & Glory“ neposlouchá o nic hůř než třeba „The Meanest of Times“. Že to už není taková pecka… to už je něco jiného.
Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik
Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.
Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!
Pátek:
V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.
Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.
Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.
Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.
Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.
Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.
Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.
Neděle:
Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.
Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.
Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.
Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.
Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.
Zhodnocení:
Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)
Země: USA Žánr: celtic punk / folk Datum vydání: 8.1.2013 Label: Born & Bred Records
Tracklist:
01. The Boys Are Back
02. Prisoner’s Song
03. Rose Tattoo
04. Burn
05. Jimmy Collins’ Wake
06. The Season’s Upon Us
07. The Battle Rages On
08. Don’t Tear Us Apart
09. My Hero
10. Out on the Town
11. Out of our Heads
12. End of the Night
“The boys are back…” Doslova. A neříkám to jen z důvodu, že celtic punkoví Dropkick Murphys takhle pojmenovali úvodní vál svého osmého řadového alba. Pro mě osobně se jedná o návrat, ne těch úplně starých, ale přinejmenším kvalitnějších Dropkicků z dob alb “Sing Loud, Sing Proud!” či “Warrior’s Code”. Předchozí řadovka “Going Out in Style” mě zas tak moc nebrala a v době vydání jsem si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že už jsem z veselého folk punku, který tihle borci pilují k dokonalosti už 16 let, prostě a jednoduše vyrostl, nebo jen v roce 2011 byli z formy. Teď už je mi jasné, že minule mi to jen nesedlo, protože “Signed and Sealed in Blood” je velice kvalitní porce optimistického punk rocku, která mě baví a zase mě vrátila zpět o nějakých osm, devět let.
“… and they are looking for trouble!” Ne tak úplně doslova. Ani ne proto, že by se druhá polovina ústředního motivu úvodní písně k té první nehodila, ale Dropkick Murphys dospívají a s každým dalším albem se stávají víc a víc nekonfliktní. Pomalu a jistě ubývá přímočarých punkových vypalovaček a folkové motivy, ať už jsou to dudy, harmonika, flétna, mandolína, banjo a tucet dalších nástrojů, o jejichž názvu nemám ani ponětí, mají stále větší prostor. Tím netvrdím, že to je špatně, nebo že to už nebylo ono, je to jen trošku jiné a přitom tam pořád můžete slyšet všechny poznávací znamení téhle party z amerického Bostonu. Kontrastní vokály Ala Barra a Kena Caseyho jsou asi největší devízou téhle party. Oba mají své klady a zápory a oba se hodí do různých písní nebo jejich částí. Al Barr je takový ten typický punkový zpěvák s nakřáplým hlasem, jenž skvěle zapadne do rychlejších songů, kdežto tradicionalistický, pro někoho trochu hospodský Ken Casey se pasuje zase do folkově tradičnějších věcí. Není to však neměnné pravidlo, takže se tohoto mustru borci nedrží ze všech sil a šikovně si střídají své party, jak se jim zlíbí.
Kdo už někdy některé z pozdějších alb Dropkick Murphys slyšel, tak by neměl být v zásadě ničím překvapen, protože hned od prvního tónu se na něj vyvalí doslova hradba množství všech nástrojů, na které si snad jen vzpomenete, až se už poněkolikáté divím, že se jim (a taky mistrům, co sedí při nahrávání za mixážním pultem) podaří dokázat vše zkombinovat do kompaktního výsledku, který se poslouchá s radostí, a při kterém si jednotlivé linky můžete vychutnat jak samostatně, tak slité dohromady v jeden celek. A tohle by se dalo říct téměř o celé čtyřicetiminutové stopáži “Signed and Sealed in Blood”. Jako vždy jsem si našel nějaký ten kousek, o kterém to tak úplně neplatí a který mi k srdci nepřirostl, ale při délce dvou, tří minut se jedna, dvě slabší písně dají odpustit, no ne?
O úvodní “The Boys Are Back” už něco málo padlo, takže jen dodám, že to je typická, dudami protkaná sborová vypalovačka, jako byla před dvanácti lety “For Boston” z pravděpodobně jejich vrcholného “Sing Loud, Sing Proud!”. Jedním z top momentů je pro mě hned následující “Prisoner’s Song”, neboli charakteristická směsice rock ‘n’ rollu a irských tradičních motivů, na který má tahle banda patent. O chytlavé refrény a popěvky není na této rozhodně nahrávce nouze, což však nemusí sednout úplně každému. Někomu se může taková pozitivní nálada, která se úplně neztrácí ani v baladičtějších kouscích, jako třeba v “End of the Night”, snadno zajít. Posledně jmenovaná by se z fleku mohla stát oficiální hymnou všech naléváren. Vyznání z toho, že i když bar zavírá, tak se vám nechce domů, by jistojistě zlidověl. Zajímavě dopadl pokus o první vánoční píseň v historii kapely “The Season’s Upon Us”, která, ač hudebně klasická folková balada, lyricky čerpá z omletých vánočních témat o shromáždění celé rodiny a vše co k tomu patří z realističtějšího pohledu Kena Caseyho. Najdou se zástupci i těch přímočarých punkových věcí jako třeba “The Battle Rages On” nebo melodická “Burn”, jejichž hlavní devízou je chytlavost. Takhle bych pokračoval dál a dál, protože téměř každá píseň má nějaký motiv, jímž mne dokázala zaujmout.
Dohromady je “Signed and Sealed in Blood” plná chytlavých songů, které mají potenciál stát se hity (na poměry kapely) a zařadit se na koncertní setlist připravovaného turné. Musím přiznat, že po slabším předchůdci jsem zas tak moc nečekal, takže jsem příjemně překvapený a novinku považuji za desku, která navazuje na tradici těch povedenějších milníků v diskografii kapely. Pokud nehledáte nic hlubšího, ale album, které dokáže na určitou chvíli pěkně pobavit, tak jsou Dropkick Murphys pro vás jako stvoření. “The boys are back”.
