H.:
1. Black Sabbath: The End of The End
2. The Possession of Hannah Grace
3. Mortal Engines
H.:
Prosinec je v kinech již tradičně o hovně. Samá usraná pohádka a jakýkoliv zajímavější biják abys hledal lupou. A možná ani tak nenajdeš. To si jako distributoři myslí, že v prosinci všichni dospělí diváci zmizí z povrchu zemského? Kdo ví…
V té bídě je suverénně nejzajímavější promítání koncertu / hudebního dokumentu „Black Sabbath: The End of The End“ zachycujícím rozlučku jedné z největších metalových kapel. Snímek je sice v domácích kinech uváděn již podruhé (poprvé se tak stalo v září 2017), ale vzhledem k nijaké konkurenci nic moc lepšího na českých plátnech v prosinci nenajdete.
Zdá se, že jediným hororem, který u nás bude mít v nadcházejícím měsíci premiéru, je „The Possession of Hannah Grace“ alias „Ve spárech ďábla“. Netváří se to sice úplně dvakrát zajímavě, očekával bych od toho spíš průměr, ale vzhledem k tomu, že víc hororů v nabídce nebude, zmínku si to tu asi zaslouží.
Do třetice tu pak máme fantasy „Mortal Engines“ neboli „Smrtelné stroje“ v produkci Petera Jacksona, což je adaptace stejnojmenné knihy. Budoucnost Země zde vypadá tak, že se změnilo klima, a aby lidé utekli před četnými přírodními katastrofami, přesunuli svá města na kola a začali praktikovat nomádství. Určitě to pro mě nebude zásadní snímek, ale jestli bude nuda, třeba se do kina vypravím. Určitě to bude důstojnější než chodit na „Čertí brko“ (což i navzdory názvu bohužel není péčko).
Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 20.1.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Season of the Dead
02. Cry All Night
03. Take Me Home
04. Isolated Man
05. God Is Dead? [live]
06. Under the Sun [live]
07. End of the Beginning [live]
08. Age of Reason [live]
Když před třemi lety britská legenda Black Sabbath vydala své devatenácté studiové album „13“, označil jsem jej v dobové recenzi za zklamání. A obdobně na něj nahlížím i nyní, ačkoli dnes už si říkám, že Black Sabbath svým fanouškům přinesli přesně to, co všichni čekali. Přeci jen, věřit po těch dekádách čekání na plnohodnotný albový reunion té nejslavnější sestavy v něco víc než jen v sázku na jistotu, jež sice připomíná legendární opusy, ovšem dívá se na ně z hodně bezpečné dálky, byla bláhovost. Black Sabbath tehdy nahráli kolekci songů, která měla své mouchy, ale která se dala poslouchat a držela si poznávací znamení, díky nimž se pánové dostali do pozice, jež z nich činí nejvlivnější kapelu v dějinách tvrdé hudby.
Úspěch „13“ byl zjevný, kapela vyrazila na dlouhé turné, a přestože už nikdo v další placku nevěřil, byl to Ozzy Osbourne, jenž koncem roku 2014 hrdě oznamoval plány natočit ještě jednu desku a vyjet na úplně poslední turné, jímž by se Black Sabbath se svými uctívači pořádně rozloučili. Jako by trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler (o absenci Billa Warda již byly napsány stohy papíru, takže to nechám být) chtěla dohnat to, co v průběhu uplynulých tří dekád nestihla. Bohužel se věk zastavit nedá, a protože natáčení a skládání alba je běh na dlouhou trať, tak z tohoto nakonec sešlo. Ozzy tedy své prohlášení poupravil a z plnohodnotné desky tady máme EP „The End“, které kapela pro své fanoušky připravila právě při příležitosti rozlučkového turné, na jehož zastávkách je toto minialbum taky k sehnání.
Nepříjemné zjištění je, že po nahlédnutí za oponu „The End“ musí neznalý posluchač přijmout fakt, že to je vlastně jen kolekce zbytků z posledního alba doplněná několika živými verzemi písní zahraných během předchozího turné. Což o to, vysypat na samém sklonku kariéry šuplíky a vydat mezi fanoušky poslední zbytky hotových kompozic není ve své podstatě špatný nápad, zvlášť když se jedná o takovou instituci, jíž Black Sabbath bezesporu jsou, ovšem má to jeden podstatný háček. Problém totiž je, že ty vály nejsou žádná sláva a „The End“ jako celek není žádná pecka, bez níž bych si závěr kariéry Black Sabbath nedokázal představit.
Když se totiž Ozzy, Tony Iommi a Geezer Butler ve společenství Ricka Rubina rozhodovali, které z natočených písní se na předchozí placku nevejdou, tak vybrali vcelku oprávněně právě tuto čtveřici, protože ať hledám, jak hledám, tak neobsahuje nic zásadního, čím by mě měly jednotlivé songy vyloženě zaujmout a nedat mi spát. Jediným opravdu překvapivým zjištěním je tak pro mne fakt, že Black Sabbath při poslední studiové seanci nahráli dohromady zhruba hodinu a tři čtvrtě materiálu a ten tvůrčí přetlak je v jejich věku vážně obdivuhodný. Aby taky ne, když mají v sestavě riffmajstra Tonyho Iommiho, jenž ty kytarové motivy sype z rukávu na počkání. A v tom je možná ta chyba, protože kvantita tenkrát zvítězila nad kvalitou a „The End“ to odskákalo tím, že na něm skončily jen ty zbytky, jež minule nebyly dost dobré.
Z prvních čtyř písní, které stejně jako vše na „13“ nabouchal Brad Wilk z Rage Against the Machine, se mi vyloženě zalíbila jen druhá „Cry All Night“. Riff Tonyho Iommiho je pěkně surový a jeho ostrost je zvýrazněná použitým efektem. Ozzy zpívá spíš v nižších polohách a povedený refrén nemůže nikoho urazit. Poklidná pasáž ve středu hrací doby této skladby je možná zbytečně navíc, protože kazí dobře rozjetou atmosféru valivé kytary, ale rozhodně je tato píseň nejsilnějším momentem, jejž jsem si z poslechu „The End“ odnesl. Nechápejte to tak, že ten zbytek se nedá vůbec poslouchat, protože dobré momenty v sobě skrývají všechny kompozice, ale musím zdůraznit, že se jedná jen o úseky či jednotlivé motivy.
Na úvodní „Season of the Dead“ je to ponurá a zatěžkaná atmosféra Iommiho kytary a Ozzyho neklidného vokálu, ale tyto nosné prvky se někdy v polovině hrací doby začnou zajídat, protože „Season of the Dead“ se se svou délkou natáhla až za hranici sedmi minut, což je na její jednoduchost moc. Přestože představuje totéž, s čím Black Sabbath přišli v několika delších písních z „13“, tak o kvalitách singlové „God Is Dead?“ či „End of the Beginning“ si může dát jen zdát. Třetí „Take Me Home“ je ze všech nových songů nejmelodičtější a nejméně depresivní položkou a rozhodně jsem nečekal akustickou kytaru místo pořádného sóla, ale jako celek se strašně táhne a bez nápadu spěje k očekávanému konci. Po poslechu zejména této písně mi bylo ihned jasné, proč se na „13“ nevlezla. Skvělá Butlerova basa ji však tvrdí náramně, o tom žádná. No, a konečně „Isolated Man“ už jen prodlužuje stopáž a nebýt vokálního efektu, kterým Ozzy rozjasnil svůj vokál, tak nevím, co bych o této nezáživné kompozici měl říct.
Druhá polovina „The End“ pak připomíná jen takový nutný bonus, protože se jedná o čtyři písně v živém provedení, kdy se při výběru tahalo ve třech případech z poslední placky a v jednom případě se sáhlo ke klasice „Under the Sun“ z „Vol. 4“. Jako kdyby pánové chtěli prohloubit ten rozdíl mezi kvalitou opravdové klasiky a novými skladbami, protože ta vzdálenost je na první poslech markantní. Abych pravdu řekl, tak tuhle „živou“ část EP jsem ani jednou nedoposlouchal do konce na jeden zátah, protože nevím, proč bych něco takového měl dělat, když lepších živáků mají Black Sabbath na kontě hned několik.
Já vím, že možná působím až příliš kriticky ke klasice, na niž se nesahá, protože jsou to prostě Black Sabbath, ale nalijme si čistého vína; „The End“ je počin, bez něhož by se dalo obejít. A to říkám jako člověk, který má Black Sabbath vážně rád, ačkoli se nijak netajím tím, že při ukojení choutek po hudbě této britské legendy mnohem častěji sáhnu po albech s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu či po „Headless Cross“ s Tonym Martinem. Tím nechci snižovat nesporný historický kredit a kvality starých alb s Ozzym, jen mi už dlouhá léta sedí víc melodičtější a plnější forma tvorby těchto britských klasiků.
Zbytečná položka v diskografii Black Sabbath? Za mě rozhodně ano. Pro fanoušky, kteří mají rádi ve sbírce všechno, co na sobě nese jméno Black Sabbath, je tahle záležitost určitě povinností a svůj smysl má, ale já osobně si nedokážu představit, že někdy nastane moment, kdy si „The End“ pustím dobrovolně, abych ukojil svou žízeň po hudbě této legendy s Ozzym u mikrofonu. Na to tady už navždy zůstanou jiné opusy z počátků kariéry kapely.
Black Sabbath se pomalu chystají na ukončení své kariéry poslední světovou šňůrou, ale před koncem ještě stihnout vydat několik dosud neslyšených skladeb, jež vznikly během nahrávání posledního alba „13“ (2013). EP s názvem „The End“ vyjde jako limitované CD a bude obsahovat čtyři nové věci a čtyři živé záznamy. Prodávat se bude na zastávkách posledního turné. Obal tady, tracklist následuje:
01. Season of the Dead 02. Cry All Night 03. Take Me Home 04. Isolated Man 05. God Is Dead? (Live Sydney, Australia 4/27/13) 06. Under the Sun (Live Auckland, New Zealand 4/20/13) 07. End of the Beginning (Live Hamilton, ON Canada 4/11/14) 08. Age of Reason (Live Hamilton, ON Canada 4/11/14)
Legendární Black Sabbath oznamují poslední turné své kariéry, po němž by kapela měla definitivně skončit. Šňůra začne v druhé půli ledna v Severní Americe, kde setrvá až do konce února. V dubnu se pak Black Sabbath vydají do Austrálie a na Nový Zéland. Video oznamující turné sledujte na YouTube.
>>> Britská legenda Black Sabbath se v roce 2016 vydá na své poslední rozlučkové turné, po jehož absolvování (opětovně) ukončí kariéru. Prozradil to zpěvák Ozzy Osbourne na tiskové konferenci na festivalu Monsters of Rock v Brazílii, kde vystupoval se svou sólovou kapelou. O případném dalším albu, o němž se před nějakou dobu mluvilo, však nic neprozradil. Ozzy zároveň potvrdil, že po konci Black Sabbath se bude dále věnovat své sólové kariéře.
>>> Již nějakou dobu se ví, že Chelsea Wolfe vydá 7. srpna u Sargent House svou novou desku „Abyss“. Nyní byl zveřejněn přebal nahrávky a také první skladba „Iron Moon“, již můžete poslouchat na YouTube.
>>> Irští folk metaloví veteráni Cruachan, resp. tedy spíš jejich label Trollzorn Records, se dostali do sporu s německou death metalovou kapelou Debauchery, a to díky názvu posledního alba Irů, „Blood for the Blood God“. Thomas Gurrath, hlavní mozek Debauchery, totiž vlastní ochrannou známku na slovní spojení „Blood God“ na území Německa a po Trollzorn Records požadoval stažení veškerého merchandisu spojeného s „Blood for the Blood God“ z německých obchodů. Nakonec došlo k dohodě, že Trollzorn mohou doprodat již vyrobený merchandise, ale nesmí vyrábět nový pro německý trh; mimoto Gurrath také dostal finanční kompenzaci v blíže nespecifikované výši. Cruachan se nechali mj. nechali slyšet, že do budoucna se bude album na území Německa prodávat pod názvem „Blood for Crom Cruach“ (celé vyjádření v anglickém jazyce na Facebooku skupiny).
>>> Progressive metaloví Britové Haken hlásí, že začali pracovat na své čtvrté dlouhohrající desce. Chystaná novinka naváže na počin „The Mountain“ z roku 2013.
>>> Kanadští death metalisté Kataklysm prozradili, že se chystají natočit videoklip ke všem deseti písničkám z chystaného alba „Of Ghosts and Gods“. Samotná nahrávka vyjde 31. července.
>>> Němci Morgoth pustili do světa další klip ze své novinky „Ungod“. „Traitor“ můžete sledovat na YouTube anebo níže.
>>> Domácí mlátička Poppy Seed Grinder začne 8. května nahrávat své další řadové album. Místem činu bude německé studio Schallsucht.
>>> Norové Vemod podepsali kontrakt s labelem Prophecy Productions, pod nímž vydají připravovaného následovníka debutové desky „Venter på stormene“ z prosince 2012.
Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik
Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.
Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!
Pátek:
V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.
Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.
Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.
Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.
Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.
Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.
Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.
Neděle:
Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.
Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.
Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.
Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.
Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, Tony i Geezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.
Zhodnocení:
Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)
Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost
CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection
Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).
2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.
4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.
5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.
CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.
2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.
Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.
Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.
Shit roku:
Škwor – Sliby & lži
Škwor, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!
Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!
Videoklip roku:
Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang – kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!
Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.
Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.
Zhodnocení roku:
Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.
2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.
3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.
2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”…
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.
Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.
Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní”Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…
Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.
Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.
Potěšení roku:
Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.
Zklamání roku:
Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.
Zhodnocení roku:
Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).
Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 10.6.2013 Label: Vertigo
Tracklist:
01. End of the Beginning
02. God Is Dead?
03. Loner
04. Zeigeist
05. Age of Reason
06. Live Forever
07. Damaged Soul
08. Dear Father
09. Methademic [bonus]
10. Peace of Mind [bonus]
11. Pariah [bonus]
12. Naivete in Black [bonus]
Vlastně ani nevím, jak začít. Událost roku? Určitě. Desetiletí? Dost možná. Přeci jen se najdou i tací, kteří takto na novinku Black Sabbath pohlíží, a když nad tím přemýšlím, tak se ani není co divit, protože sejít se na řadovém albu v téměř původní sestavě po pětatřiceti letech, to už je panečku doba a očekávání tak nejsou zrovna malá. Důvody, proč se z původní sestavy na novince podílela “pouze” trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler, nikoli však bubeník Bill Ward, rozebírat nebudu, protože zaprvé všichni o nich víte a zadruhé nechci ostatním kazit iluzi o tom, že za vším nejsou jen peníze. Tak jako tak se na “13” představil Brad Wilk z Rage Against the Machine, a přestože jsem tuto volbu zprvu nechápal, tak nyní vím, že se jedná o celkem logický krok, protože jeho úsporná, leč přesná a dynamická hra do Iommiho riffů a Geezerova bublání zapadla jako prdel na hrnec. Volba Ricka Rubina jakožto producenta už tak překvapivá nebyla, protože ať si o tomhle vousáčovi myslíte, co chcete, většího jména byste na producentské židli hledali jen stěží a kdo jiný by měl vrátit kapelu o nějakých čtyřicet let zpět?
Přesně takhle totiž “13” zní. Žádné experimenty, žádné novátorství, ale náladou i skladatelskými postupy se vracíme do počátků sedmdesátých let, kdy stáli Black Sabbath u zrodu heavy metalu, samozřejmě s výjimkou moderního zvukového kabátku. Kdo čekal něco jiného, tak byl pěkně bláhový, protože co jiné čekat od kapely, která kdysi sama utvářela hudební historii? Takto fanouškům na stole přistál heavy metalový monolit v pomalém tempu a ohlodaný téměř na kost, bez nadbytečných kejklí. Jen bicí, basa a kytara. Nad tím vším nesmrtelný Ozzy, který už sice nejlepší léta dávno prošvihl, ale ve studiu se z něj za pomocí mašinek a různých triků stává stále zdatný a charismatický vokalista, který do starého železa zatím ještě nepatří. Naživo už je to o něčem jiném, ale v jeho věku to vem čert.
Pojďme ale k samotnému obsahu devatenácté řadovky těchto starých bardů. Možná si vzpomínáte, že v červnovném eintopfu jsem nadhodil své obavy z délky skladeb, které se na “13” pohybují často nad hranicí sedmi minut, protože jsem si nebyl jistý, zda na to kapela skladatelsky má a zda se nebude točit sedm minut jeden, dva nezajímavé motivy do zblbnutí. Teď už mám jasno, že mé obavy byly oprávněné. I když jen z části, protože třeba hned první singl a zároveň nejdelší skladba “God Is Dead?” se rozjíždí velmi pomalu a prvních šest minut se vlastně nese ve znamení vybrnkávané melodie s občasným kytarovým hřměním pod ochranou značkou mistra Iommiho. Ozzyho vokální linka je velice povedená a pominu-li nudný text, tak pro mě tato skladba vlastně nemá chybu. Pokud prvních šest minut považuji za jakousi předehru kytarového konce s nenásilným sólem, tak můžu říct, že tento kousek celkem slušně graduje. Jako první singl nemohli pánové vybrat lépe a v mých očích se “God Is Dead?” může poprat i s některými skladbami ze stylotvorných alb. Totéž bych řekl i o úvodní “End of the Beginning”, která začíná pod tíhou sabbatovského riffu nejklasičtějšího ražení a v klidnějších momentech mi vzdáleně připomíná titulní flák z debutového alba. Věřím, že tady zaplesalo srdíčko nejednoho fandy, kterému se splnil sen o tom, že ještě někdy uslyší legendu ve skvělé formě. Někdy kolem třetí minuty se skladba zrychlí a skvělými momenty se v ní nešetří. Ozzy zní překvapivě velmi svěže a uvěřitelně, přesto však v “End of Beginning” hraje ústřední roli dvojice Iommi/Butler. Butler probublává Iommiho temné riffy a ten si zase pěkně zasóluje, možná až moc, ale to je jen kosmetická vada. Ačkoli jsem této skladbě zprvu nepřišel tak úplně na chuť, tak si mne záhy rychle omotala kolem prstu a teď ji řadím mezi top momenty celé desky.
Tím však Black Sabbath tak trochu vystříleli všechny ostré náboje, protože si nemůžu pomoct, ale ten zbytek mě už zas tak moc nebere. “Loner” je klasická metalová hymna plynoucí ve středním tempu, a když už ničím, tak je mi sympatická svojí přímočarostí a tahem na branku. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že v ní chybí nějaký nějaký ten pověstný moment překvapení, který by ji alespoň trochu oživil. Celkem si v ní zadováděl Brad Wilk, který se jinak v pomalejších skladbách drží pěkně zpátky, ale tady jsem ho konečně nějak výrazněji zaregistroval. O další “Zeitgeist” se dá napsat jediné přirovnání a mohlo by to stačit. Slyšeli jste někdy “Planet Caravan”? Jistěže ano, proč se vlastně ptám. Pak jste tedy obrazně řečeno slyšeli i “Zeitgeist”, jen vezměte na vědomí fakt, že se svou slavnější sestřičkou se nemůže rovnat. Je tedy jasné, že se jedná o pomalou, atmosférickou, psychedelií nasáklou píseň, která v každém tónu (včetně Ozzyho zpěvu a použitého efektu) zní právě jako zmíněná legendární balada. Na novince mi přišla celkem nadbytečná, a kdyby zbylé skladby byly větší bomba, tak by mě štvala, že brzdí slušně rozjeté album. “Age of Reason” nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Hlavním důvodem je skvělý Iommi, který ukazuje, že řada z jeho riffů se neoposlouchá, a i když jsou ty novější už jen reminiscencí na ty starší, tak mu člověk stále zobe z ruky. Je to vlastně jen typická sabbatovka se vším co k tomu patří, takže pomalejší tempo a riffy. Hromadou riffů.
Pomalu se blížíme do finále s “Live Forever”, jež patří do stejné kategorie jako “Loner”, jen se mírně přidalo na rychlosti. Což o to, skladba to není úplně špatná, protože oproti svým delším kolegyním ze závěru “13” slušně odsýpá, ale nemůžu v ní přijít na jméno Ozzymu, který instrumentálně slušnou skladbu pohřbil nudným vokálem. Podle hesla “to nejhorší na konec” se nejspíš přistupovalo k “Damaged Soul”, která mě nebaví od začátku do konce a přijde mi, že se na album dostala jen proto, aby byla stopáž dostatečně dlouhá. Vůbec bych se nezlobil, kdyby její místo zaujala jedna z bonusových skladeb, z nichž minimálně “Methademic” a “Naivete in Black” by stály za hřích a konec “13” by mohly alespoň částečně osvěžit. Obě jsou to skladby rychlejší a přesně takové albu chybí, protože ke konci už jsem doslova odpočítával vteřiny a vyhlížel konec. Na úplném závěru skončila “Dear Father”, což je pro mě stejný případ nudného kousku jako “Damaged Soul”, a jediné, čím se tento song nějak zapíše do povědomí, je závěr, kde se dočkáme notoricky známého hřmění, kostelního zvonu a zvuku deště, přesně jako v úvodu debutového alba. Určitě se nejedná o náhodu a Black Sabbath tak asi chtěli uzavřít pomyslný kruh a jednou pro vždy dát odpověď na otázku, zda se ještě někdy dočkáme další desky birminghamské legendy.
Neříkám, že Black Sabbath natočili úplně špatnou desku, ale čekal jsem víc. Mnohem víc. Většina skladeb nepřehoupne svůj zadek přes laťku označující hranici průměru. Každopádně jsem toho názoru, že se jedná o mnohem důstojnější tečku za studiovou kariérou legendy, než jakým bylo doposud úplně marné “Forbidden” nebo nudné “Never Say Die!”, pokud budeme mluvit pouze o albech s Ozzym za mikrofonem. Black Sabbath měli jedinečnou šanci, která už se nikdy nebude opakovat a kterou tak můžu celkem jistě označit za promarněnou. Je fakt, že snad žádná kapela nenesla na ramenou takové břímě, ale to nemění nic na faktu, že tato legenda umí mnohem líp. “13” tak zůstane těžce ve stínu klasických alb a označení průměrný standard by ji mělo stačit. Stačí se jen podívat na poslední Iommiho sólovku “Fused” či skvělé “The Devil You Know”, které vyšlo pod hlavičkou Heaven & Hell, a je vidět, že to jde. A nebylo tomu tak dávno. Zklamání roku? Vypadá to tak.
Druhý pohled (H.):
Já nevím… je to takové rozpačité. Asi každému bylo jasné, že za oním obrovským návratem velkých Black Sabbath do jisté míry stojí kalkul a vypočítavost, byť to bylo spíš veřejným tajemstvím a většina z nás se tvářila, že to nevidí. Ono by se to i dalo odpustit, pokud by pánové opravdu přišli s něčím, co by vyrazilo dech, jenže to se nestalo. A když tak o tom přemýšlím, vlastně asi jen těžko mohlo, protože vzhledem k věhlasu a legendárnosti jména Black Sabbath byly nároky tak obrovské, až bylo v podstatě nereálné je naplnit.
Přesto ale nemohu tvrdit, že by mě “13” zklamalo. Když jsem si tohle totiž uvědomil, přestal jsem od desky očekávat něco zvláštního, nebo se na ni nějak extra těšit. K poslechu jsem tedy přistupoval s tím, že budu spokojený, když dostanu aspoň album, které budu moct považovat za solidní, žádný zázrak, ale docela pohodovou záležitost. A přesně to jsem také dostal. Žádný zázrak, ale docela fajnová a poslouchatelná záležitost, která je místy trochu moc utahaná, místy malinko křečovitá, ale sem tam dokáže přijít i s nějakým velmi dobrým motivem. Ostuda to v žádném případě není, ale pokud bych “13” neslyšel, rozhodně bych s tím dokázal žít.
Pokud bych měl volit nějaký vrchol, zvednul bych ruku “Loner”, která mi přijde snad jako jediná složená a zahraná opravdu s radostí a přirozeně. Jinak ale do budoucna když budu mít chuť na klasický Black Sabbath s moderním zvukem, vždycky sáhnu po excelentním opusu “The Devil You Know” od Heaven & Hell, nikoliv po “13”… a že tam není Ozzy, to mě vážně netrápí, protože fenomenální Ronnie James Dio mě stejně vždycky bavil víc.
Třetí pohled (Zajus):
Tak přátelé, přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Novinka Black Sabbath je totiž jedním slovem výborná. Od prvních vteřin úvodního riffu “End of the Beginning” po burácející basu v závěru “Dear Father” je pro mě “13” zdrojem obrovské radosti. Jako by se všechny potřebné ingredience sešly v ten správný čas na tom správném místě, Black Sabbath natočili i po tak dlouhé odluce album nesmírně soudržné, nápadité a především zábavné. Tony Iommi sype jeden skvělý riff za druhým a prokládá je neméně výbornými sóly. Kytarová druhá polovina “Damaged Soul” snadno zapadne mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Butlerova basa burácí na pozadí, ovšem často si sama ukousne nemalou část pozornosti. Ozzy zpívá výborně, zní živěji než na svých posledních sólových počinech a v jeho hlase je znát velká síla, ale také i únava z dlouhé kariéry. A námezdní bubeník Brad Wilk? Ten zapadl mezi své spoluhráče mnohem snadněji než bych čekal.
Celá deska se nese v náladě starých dobrých Black Sabbath, i když občasně vykouknou i poněkud světlejší momenty známé spíše z Ozzyho alb. Hrací doba kolem padesáti minut je tak akorát aby vás album nezačalo nudit, i když některé skladby by možná o trošku kratší být mohly. Čtveřice bonusových písní je pak příjemným překvapením. Svou kvalitou si nezadají se skladbami z hlavní části alba a zejména “Pariah” mi bude znít v hlavě asi ještě dost dlouho. Celkově mi tedy Black Sabbath takřka vyrazili dech. Výborné album a velké překvapení.
Atreides:
Summoning – Old Mornings Dawn
Index očekávání: 10/10
Zajus:
Orphaned Land – All Is One
Index očekávání: 7/10
Skvrn:
Children of Bodom – Halo of Blood
Index očekávání: 9/10
Měsíc se s měsícem sešel, člověk aby z toho eintopfu pošel. Úděl šéfredaktorů bývá nelehký a vytáhnout ze všech redaktorů jejich eintopfové příspěvky včas bývá občas docela drama, nicméně i tentokrát se to povedlo (až se tomu člověk diví), takže pojďme na to. Zatímco minulý každý střílel do jiného alba, tentokrát je výsledek poměrně jednoznačný – redakčním očekáváním nejvíce cloumá nesmírně očekávaná nová deska Black Sabbath, díky čemuž si “13” s přehledem odnáší prvenství. Na druhém fleku se také vcelku pohodlně usadilo “All Is One” od Izraelců Orphaned Land, na které se nejvíce těší dva redaktoři. Ta část redakce, která nevolila Black Sabbath ani Orphaned Land, dále doporučuje třeba novinku “Halo of Blood” finských Children of Bodom nebo tolkienovské Rakušany Summoning a jejich “Old Mornings Dawn”. V úplném undergroundu pak zalovil pouze šéfredaktor, který největší důvěru vkládá do fošny “The Crowning Horror” švédských raw black metalistů Pest.
H.:
Po extrémně silném květnu mě červnová nabídka příliš nerajcuje a všeho všudy jsou zde jen tři alba, o nichž bych mohl prohlásit, že se na ně relativně těším, ačkoliv ani v jednom případě to není taková ta extrémní natěšenost, že by člověk nemohl dospat. Určitě se podívám na zoubek očekávanému “Old Mornings Dawn” kultovních Rakušanů Summoning, z jejichž muziky jsem sice nikdy neskákal dva metry do vzduchu jako mnozí další, přesto mám jejich tvorbu poměrně rád. Do mého přehrávače si určitě najde cestu i “Legions of the North” od Månegarm ze Švédska, kteří si u mě stojí víceméně stejně jako Summoning, možná o kousek níž. Největší důvěru jsem se však rozhodl vložit do rukou jiných Švédů – Pest. Tahle raw black metalová zvrácenost vždycky uměla nahrát kvalitní peklo, obzvláště poslední desku “Rest in Morbid Darkness”, na níž Pest svou muziku poměrně zkomplikovali, přidali na atmosféře a to vše zalili množstvím skvělých heavy a thrash metalových sól, aniž by jakkoliv opustili svůj agresivní syrový sound, mám hodně moc rád, takže jsem celkem logicky zvědavý, s čím se dvojice Equimanthorn a Necro vytasí po pětiletém čekání. Pokud budou Pest pokračovat ve stylu nastoleném “Rest in Morbid Darkness”, pak by mohlo jít o jednoho z černých koňů června. Nakonec by se ještě slušelo zmínit, že byla na červen odsunuta novinka Graveland, nicméně vzhledem k tomu, že jsem o “Thunderbolts of the Gods” psal již v minulém eintopfu, nebudu se opakovat a nechávám ji “mimo soutěž” (proto je také na začátku psáno tři, nikoliv čtyři alba).
Ježura:
Letošní červen zaznamená jednu velkou událost – Black Sabbath vydají svoji očekávanou novinku “13”. Jenže co bych to byl za kazišuka, kdybych po vzoru řady redakčních kolegů i já do eintopfu zvolil právě tohle album… Kdepak, Black Sabbath si i beze mě užijí dost pozornosti, takže mohu s klidem zalovit jinde. A moje volba tentokrát padá na izraelské Orphaned Land, kteří po čtyřech letech přicházejí s novou řadovkou. I když mě ta předchozí nijak zvlášť neuchvátila, novinka “All Is One” se začíná rýsovat v podezřele dobrém světle, takže jsem náramně zvědavý, co z ní nakonec vyleze…
Kaša:
Black Sabbath. Je třeba něco dodávat? Nevím, co by se muselo stát, abych v červnovém eintopfu sáhl někam jinam než právě po Black Sabbath a jejich reuniovém albu “13”. Dokonce ani novinka Queens of the Stone Age s Davem Grohlem za bubenickou stoličkou, od které si slibuji ještě víc než od legendy heavy metalu, mě nepřitahuje tolik jako devatenácté album party kolem Tonyho Iommiho. Nemá cenu připomínat, jak dlouho uběhlo od posledního alba s Ozzym za mikrofonem, protože všichni víme, že dlouho, a i díky tomu jsou očekávání neskutečně veliká. První zveřejněná skladba “God Is Dead?” mě hodně baví a zvyšuje tak ve mně naděje na skvělé album. Jediné, čeho se trošku bojím, je stopáž, protože většina skladeb se má pohybovat nad hranicí sedmi minut a nejsem si jistý, zda to kapela utáhne. Spekulace stranou, dočkáme se desátého června, takže do té doby pomalu oprašuji nesmrtelné klasiky jako “Paranoid” či “Sabbath Bloody Sabbath” a připravuji se na jednu z událostí roku.
nK_!:
Myslím, že zde jsou jakékoliv komentáře zhola zbytečné. Black Sabbath? Téměř původní sestava? Po takové době? S prvním singlem, který hravě strčí do kapsy téměř vše, co jsme za posledních několik let slyšeli? A vy se ještě ptáte? Už aby bylo desátého června! Nebo ještě lépe sedmého prosince!
Stick:
Jako velký fanda těchto stavitelů základů tvrdé muziky samozřejmě s napětím očekávám jejich nový počin. Škoda rozchodu s Wardem, ale evidentně už by to stejně nezvládal, i tak zásadní trio zůstává. Bohužel mé nadšení trochu zchladila nová skladba “God Is Dead?”, která mě o svých kvalitách zrovna dvakrát nepřesvědčila, takže doufám, že zbytek materiálu se ponese v lepším duchu. Zanedlouho nicméně tyto úvahy budou pasé, protože již budeme moci tuto desku hltat od začátku do konce. Věřím tomu, že Ozzy, Tony a Geezer své věrné nezklamou a ukážou omladině, že pořád vědí, jak na to.
Atreides:
Už to bude nějaký ten pátek, co jsem zvukovody prohnal vznešenou epiku z dílny pánů Protectora a Sileniuse. A je to už drahně let, kdy vypustili do světa své zatím poslední album “Oath Bound”, které nabízí jednu z mnoha výprav do fantastických světů nejen na motivy Tolkienova veledíla, “Pána Prstenů”. V dlouhé pauze věnovalo rakouské duo mnoho pozornosti svým soukromým, veskrze ambientním projektům, nicméně nadešel čas se připravit na výpravu další. Má volba pro červen je nad slunce jasná, netřeba se zaobírat dalšími alby, jež pomalu plynou k obzoru, a nezbývá než doufat, aby výsledný dojem nebyl stejně studenou sprchou, jakou nám počasí v posledních dnech nabízí.
Zajus:
Začínám být k obsahům svých eintopfů poněkud skeptický. Tradičně si každý měsíc projdu seznam alb, jež mají vyjít, vyberu si ta, která mě zajímají, napíšu o nich nadšeně do eintopfu a následně si je vůbec neposlechnu. Tedy, pochopitelně ne všechny, ale velkou část. Pojďme na to tedy jinudy. Která alba si v červnu zaručeně neposlechnu? Tak třeba Megadeth. Ani ne tak kvůli samotné hudbě, jako kvůli postavě jejich frontmana. Určitě si neposlechnu Children of Bodom, protože mi už není patnáct. Neposlechnu si Amon Amarth, protože nevěřím, že jejich nové album nebude znít jinak než to minulé, které znělo stejně jako předminulé a tak dále. Budu ignorovat i The Black Dahlia Murder, protože od dob “Nocturnal” nevytvořili nic, co by mě zaujalo. Naopak dám nejspíše šanci nové sólovce Serje Tankiana, přestože je každé jeho album jen dalším zklamáním. Možná si pustím i nové Black Sabbath, už jen z úcty k legendě. Šanci jistě dostanou Deafheaven se svým druhým albem “Sunbather”. Jejich debut “Roads to Judah” jsem sice ocenit nedokázal, ovšem přijde mi, že chyba byla tenkrát spíše na mé straně. Na co se těším, je živák “Untouchable” božské Anathemy a zejména pak další počin izraelských velikánů progresivního metalu Orphaned Land, jež nese jméno “All Is One”. Jinými slovy, červen bude měsíc nabitý hromadou nahrávek, ale opravdu natěšený jsem jen na dvě posledně zmíněné.
Skvrn:
Chystaná deska dětí od bodomského jezera pro mě byla ihned po nahlédnutí do seznamu, která alba to v červnu vyjdou, jasnou volbou. Avšak po nedlouhé úvaze nad tím, zda si Finové opět nevyberou slabší chvilku a do světa pustí “Blooddrunk II”, se tato selekce sázce na jistotu rozhodně nerovná. Každopádně tajně doufám, že se “Halo of Blood” podaří a kvalitativně napodobí “Follow the Reaper”, kterou považuji za dosavadní vrchol Children of Bodom. Pakliže bych měl zvolit desku, po jejímž poslechu zaručeně nebudu zklamán, můj výběr padne na novinku Summoning, “Old Mornings Dawn”. Problém je ten, že už měsíc běhá po netu, a zvolit ji po dvaceti posleších jako nejočekávanější desku následujícího měsíce prostě nejde. Mojí pozornosti neunikne ani novinka Amon Amarth, od které si však opravdu nic neslibuji a přinese patrně jen jednu věc stejně tak jako její předchůdci – zajímavé peníze Metal Blade Records. S originalitou to bude zřejmě o poznání horší. O třináctce Black Sabbath se není třeba zmiňovat, vše podstatné již bylo rozebráno výše.
