Země: Česká republika Žánr: industrial death / thrash metal Datum vydání: 22.7.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Temple of Hell 02. King Pathetic 03. Spiritual Resolution 04. The Death Song 05. The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1) 06. The Game 07. Saltatio Mortis 08. The End (I’m Your Light, Pt. 2) Hodnocení: Kaša – 7,5/10 H. – 7,5/10 Stick – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Mean Messiah

Přestože je “Hell” první albem jednočlenného projektu Mean Messiah, nemusí to nutně znamenat, že máme co do činění s deskou, na níž ze všech stran číší nedostatek zkušeností. Hlavní mozek a multiinstrumentalista Dan Friml má za sebou účinkování v kapelách Sebastian a Apostasy a své dosavadní zkušenosti zúročil snad na všech frontách. Album samotné údajně vznikalo přes sedm let a Dan si nahrával všechny nástroje sám a navíc se postaral o závěrečný mix a mastering. A protože je instrumentální a technická stránka na opravdu vysoké úrovni, smekám před jeho schopnostmi, protože “Hell” netrpí takovým tím českým zvukem, ale zní jako zahraniční produkce extrémní metalové kapely.

K albu samotnému snad jen jednu výtku, kterou si odbudeme hned takhle zkraje. Takový mix industriálně progresivního death/thrash metalu, jak jej namíchali Mean Messiah, bude určitě ze všech stran přirovnáván ke skladatelským postupům Devina Townsenda, zejména pak k albu “City” nepřekonatelných Strapping Young Lad. Už se objevila spousta následovníků a ctitelů tohoto geniálního koktejlu, ale inspirace na “Hell” je opravdu nepřeslechnutelná. Netvrdím, že se jedná o bezmezné kopírování, ale je pravda, že některé pasáže mi přijdou velmi podobné s “All Hail the New Flesh” či “Oh My Fucking God” ze zmíněného opusu Townsendovy party. Toto by však nemělo mít vliv na fakt, že deska jako taková je velmi kvalitní a její poslech není pouze příležitostí pro nostalgické vzpomínání na tyto velikány, ale disponuje prostorem pro představení vlastní hudební tváře Mean Messiah. Čtyřicet minut, sedm klasických písní, jedna kraťoučká instrumentálka a téměř po celou dobu se nesleví z tlaku, kterým album zaútočí. Strojově přesná rytmika, která mi nejednou připomněla Fear Factory a masivní kytarová hradba s industriálními prvky, přes níž nic nepronikne. To jsou poznávací znamení tohoto projektu. Jako vokalista není Dan taky vůbec špatný, disponuje sice takovým townsendovským agresivním vokálem, jenž není tak variabilní jako originál, ale že by se držel v jedné poloze, to taky ne. S hudbou prostě funguje a to je hlavní.

Nebudu nyní rozebírat jednu skladbu po druhé, poněvadž by to působilo spíš kontraproduktivně, když základní poznávací znamení v podobě rychlého tempa, strojové přesnosti kytar, kterou občas nabourá nějaký ten zvrat či mezihra, nesou takřka všechny. Říkal jsem si, že vyberu tři nejreprezentativnější kousky, které “Hell” s přehledem charakterizují i na ploše nějakých těch tří písní. Určitě bych neměl vynechat hned úvodní vál “Temple of Hell”. Za zvuku zvonů a industrálního intra se přechází k sekanému riffu, který ovšem nepředznamenává to, co teprve přijde, protože po minutě a půl se spustí ten pravý masakr, jejž utne jen klávesami podbarvený refrén. Přestože má skladba samotná téměř sedm minut a ke konci se dočkáme dokonce akustické kytary, jež uvede závěrečnou bouři, nemějte strach, že byste se v poslechu začali ztrácet. Ač může hudba Mean Messiah působit jako bordel bez nějakého řádu, věřte, že má svou pevně stanovenou organizaci, v níž není zas takový problém se orientovat.

Druhou skladbou, kterou bych vypíchl, je třetí “Spiritual Resolution”, jíž odstartuje nelidský řev, a jak agresivně se začne, tak píseň spěje až do svého finále. Zřejmě nejbrutálnější píseň celého alba (spolu s “The Death Song”) je právě tím momentem, který jsem výše přirovnával k “Oh My Fucking God” od Strapping Young Lad. Nejen kytarovou linkou, ale hlavně vyřvávaným “Oh my god” v refrénu se tomuto srovnání prostě nelze nevyhnout. Nakonec jsem si nechal “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)”, která mě odrovnala vzletným melodickým nápěvem ve stylu Burtona C. Bella z Fear Factory. Upřímně se divím, že to nepřišlo dřív, ale až v páté skladbě, protože přesně tento typ vokálu se k takovému chladnému thrash/death metalu skvěle hodí a čas od času by mohl rozčísnout industriálně temnou oblohu. Nějaké náznaky se sice zjevily už v “King Pathetic” nebo “The Death Song”, ale teprve v “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)” melodie propukly naplno, nicméně, pořád lepší pozdě, nežli vůbec.

Skvělá deska. Nevím, co víc dodat. Vlastně mě ani nenapadá tuzemské album, které mě letos bavilo víc. Možná je to tím, že pro Devina Townsenda mám neuvěřitelnou slabost a žeru vše, čeho se dotkl, takže i proto jsou mi Mean Messiah hodně blízko. “Hell” představuje velmi vyrovnanou, chytře agresivní desku, kterou všichni fanoušci industriálně laděného metalu musí slyšet. Já jsem nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem byl připravený desku odepsat za nevkusnou kopii výše zmíněného Kanaďana, ale s postupem času jsem toto ignoroval a vychutnával si album, jež má ambice zaujmout i mimo hranice naší malé zemičky. Moc dobrá práce, na kterou může být hlavní mozek náležitě pyšný.

Další názory:

Upřímně se přiznám, že jsem k Mean Messiah zpočátku neměl příliš velkou důvěru, ale pod nátlakem kolegy Sticka, který do mě hustil, že je to vážně dobré a že bych se na to měl taky podívat, jsem se nakonec do poslechu “Hell” pustil a nakonec musím pokorně uznat, že rozhodně není čeho litovat, tudíž mohu jenom potvrdit slova svých kolegů, dokonce i číselně. Ve výsledku to sice není úplně záležitost, z níž bych si vyloženě sednul na zadek a zíral na to s otevřenou hudbou, což se ovšem snad ani nedalo čekat, jelikož takhle na lopatky mě obecně pokládají trochu jiné žánry, nicméně i přesto nemohu o “Hell” hovořit jinak než jako o velice kvalitním počinu, který má po všech stránkách vysokou úroveň a evidentně byl nahrán s jasnou vizí, jak by měl výsledek znít, což se na kvalitě vždy projeví. Po technické stránce je vše v nejlepším pořádku, ale to nejdůležitější, tedy kompoziční stránka, také nijak nezaostává, díky čemuž je “Hell” zajímavé album, jež dokáže být stejně agresivní jako barvité. Věčně omílaný Devin Townsend jak v sólové podobě, tak i ještě za časů Strapping Young Lad, z toho sice je místy cítit opravdu mocně, ale kupodivu to nakonec vůbec ničemu nevadí. Jednoduše řečeno – sakra dobrá věc. Vrcholem celé kolekce je pro mě výtečná “The Last Ride”.
H.

Český projekt Mean Messiah Dana Frimla mě opravdu hodně pozitivně překvapil. Takhle namíchaný agresivní koktejl se špičkovým zvukem bych od české kapely/projektu nečekal. Kvalitní provedení, skvěle odehrané a odzpívané. Fakt je, že tomu možná trochu schází originalita díky velkému vlivu Devina Townsenda, což mně osobně však příliš nepřekáží. Na druhou stranu, také ne každý dokáže s takovým potenciálem pracovat. Snad se Danovi podaří brzy sestavit kapelu a obrážet s deskou “Hell” pódia. Naživo by to mohl být rozhodně zážitek.
Stick