Debemur Morti rozjeli předprodej debutového alba Forhist, nového Vindsvalova projektu, se kterým se hlásí k odkazu norského black metalu 90. let. Osmiskladbová deska vyjde v únoru, k dispozici jsou už kazety, cédéčka a vinyl, kupovat můžete zde.
Archiv štítku: Blut aus Nord
Debemur Morti: Order of the Outer Sounds
Debemur Morti Productions otevírají klubík Order of the Outer Sounds. Do konce ledna se můžete přihlásit o členství, zaplatíte €60 na rok a budete mít přístup k exkluzivnímu materiálu, slevám nebo merchandise. Exkluzivní matroš by měli dodávat Blut aus Nord, kteří tak získali možnost nahrávat a publikovat různé nápady mimo dlouhohrající formát. Časem je možné, že exkluzivní materiál poskytnou i jiné kapely ze stáje vydavatelství. Pro kompletní info navštivte stránku vydavatelství (odkaz).
Blut aus Nord – Hallucinogen
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 48:56 K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Blut aus Nord jsou bezpochyby zásadní kapelou extrémní metalové avantgardy. V minulosti již mnohokrát prokázali, že jim nechybí invence, vizionářství, ani chuť zkoumat nové obzory. Netvrdím, že všechno, co kdy vypustili do světa, je nefalšované zlato, nicméně počet těch zajímavých nebo snad rovnou výjimečných nahrávek jednoznačně převyšuje počet těch nezajímavých.
Přesto bylo za poslední roky trochu cítit, že ta chaotická škatulka Blut aus Nord se trochu vyčerpala, když Francouzi vydali i několik méně dobrých počinů jako třeba EP „Debemur MoRTi“ nebo s odstupem času i poslední řadovku „Deus salutis meæ“. Proto mě vlastně potěšilo prohlášení, že s dalším počinem se Blut aus Nord hodlají posunout zas někam jinam, dát své tvorbě čerstvý impulz a začít novou éru skupiny.
Zpočátku jsem se posunu, jenž byl s „Hallucinogen“ avizován, nijak nebál. Blut aus Nord v minulosti již několikrát dokázali přijít s něčím novým a jejich diskografie zdaleka nemá jen jednu tvář. Jednoduše jsem věřil, že Vindsval to opět zajebe jak pán a vydá přinejmenším zajímavé, radši však výborné album. Vždyť třeba i letošní první album vedlejšího projektu Yerûšelem se mi dost líbilo, tudíž jsem neměl důvod věřit, že by snad Francouzi měli vyjít z formy.
O to víc mě ale „Hallucinogen“ nakonec zklamalo, a to hned z několika důvodů. Předně mi nepřijde, že by nové album bylo nějakým zásadním posunem nebo dosud neslyšenou formou Blut aus Nord, poněvadž kapela zde vesměs míchá prvky už dříve použité v melodičtější části tvorby. Při poslechu se tedy ozvou vzpomínky na trilogii „Memoria Vetusta“, konkrétně tedy na „Dialogue with the Stars“ a „Saturnian Poetry“ (jednička „Fathers of the Icy Age“ je díky devadesátkovému zvuku přece jenom docela jinde), na „777 – Cosmosophy“, částečně i na éteričnost „The Sublime“ od Yerûšelem oproštěnou od industriálních vlivů. Myslím, že „Hallucinogen“ tedy nenabízí nic, co by mělo posluchače znalého starších alb zásadně překvapit.
Melodičtější tvář Blut aus Nord mi obecně není tak blízká jako ta extrémnější poloha. Například poslední dva díly „Memoria Vetusta“ mě nebaví prakticky vůbec. Čili už jen díky tomu to u mě mělo „Hallucinogen“ těžší. Nemyslím si ale, že bych nahrávku nedokázal docenit, pokud by za to stála. Těch překážek, proč si novinku nedokážu vychutnat, jak bych rád, je tu víc. Za jednu z největších slabin považuji nezáživný zvuk, který je na můj vkus příliš hodný, obyčejný a sterilní. Spousta pasáží se kvůli němu slévá, což stěžuje hledání těch nápadů, které za to skutečně stojí.
Abych totiž nebyl chápán špatně, musím říct, že se na „Hallucinogen“ nacházejí i fantastické chvilky. Občas mi přijde, že těm nejsilnějším motivů není dán dostatečný prostor (například v „Nomos Nebuleam“), ale celkově rozhodně nejde tvrdit, že by Blut aus Nord nechali veškerou svou skladatelskou potenci spát. Bohužel, na druhé straně tu jsou i pasáže, které mi vůbec nevoní a nelíbí se mi. Zpravidla se jedná o melodická kytarová sóla à la stará psychedelie, což je trochu smutné, poněvadž se jedná o prakticky jediný skutečně nový element. Další chvíle pak vykazují nebezpečně krátkou životnost – kupříkladu rozjezd „Mahagma“ už skoro ani nemůžu cítit.
Nebudu se tvářit, že to tak není, když jisté zklamání cítím. Nechci tvrdit, že „Hallucinogen“ je sračka – takové odsouzení by bylo bezesporu příliš hysterické a ignorovalo by, že se pořád jedná o desku, jíž bylo věnováno dost péče i píle. Stejně tak ale nemůžu tvrdit, že by mě poslech „Hallucinogen“ zásadně bavil, když už nyní vím, že půjde o jednu z těch desek Blut aus Nord, k nimž se už nikdy vracet nebudu. Obecně slušná záležitost, ale na zásadní kapelu extrémní metalové avantgardy mi to jednoduše přijde málo. Popravdě řečeno, kdyby se nejednalo o Blut aus Nord, věnoval bych takové nahrávce o poznání méně času a trpělivosti, než kolik jsem na „Hallucinogen“ nechal.
Druhý pohled (Cnuk):
Od „Hallucinogen“ jsem popravdě nečekal téměř nic. Blut aus Nord mě s posledními fošnami míjeli a „Deus salutis meæ“ považuji i s odstupem času za tak nudný počin, až je s podivem, že je z dílny těchto francouzských inovátorů. Potěšilo mě tedy, když hlavním předmětem zvěstí o novém albu bylo, že Blut aus Nord se vydají novou cestou a otevřou další kapitolu.
„Hallucinogen“ skutečně je výrazným odklonem od poslední řadovky, ale v celkovém kontextu Blut aus Nord ne zas takovým. Jedná se spíše o návrat, a to k melodickým dílům, zejména trilogii „Memoria Vetusta“. Nejsem velikým příznivcem této tváře Blut aus Nord a raději mám jejich strojovou či avantgardní podobu, přesto mě „Hallucinogen“ zaujalo natolik, že s ním nyní trávím mnohem více času, než jsem původně čekal.
Melodická stránka věci se výrazně opírá o pronikavé kytary, které jsou ostatně tím nejlepším na celém „Hallucinogen“. Přestože jsou s ohledem na předešlou tvorbu vyloženě měkké, jsou podány s gustem a citem pro kompozici, kdy se jejich síla s každým poslechem zarývá stále hlouběji. Skladbám sice chybí častější agresivní tempo, ale i ve střídmějších polohách znějí Blut aus Nord sebejistě a slyšení-hodných motivů je tu dost, čemuž napomáhají i četné progresivní vlivy, které jsou velice vítaným oživením. Na atmosféře rovněž přidávají zasněné vokály, vznášející se někde nad tím vším. To by mohlo odkazovat ke kýžené psychedelii – ostatně název desky či její samotný obal jsou dostatečně výmluvné, ale onen psychedelický aspekt tu moc necítím, což je škoda. Možná občas prosákne v dílčích momentech, ale rozhodně bych o „Hallucinogen“ nemluvil jako o tripové záležitosti.
„Nomos Nebuleam“, jakožto úvodní singlová věc, dobře nastínila směřování Blut aus Nord a stejně efektivně funguje i jako otvírák „Hallucinogen“. Vrchol je ukryt v předposlední „Haallucinählia“, jejíž kytarové linky a úvodní zasekávané tempo patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl letos možnost slyšet. V trochu delší stopáži se dá najít i nějaká ta vata a třeba „Anthosmos“ nebo „Cosma Procyiris“ jsem nepřišel na chuť tak jako ostatním, ale poslechy utíkají rychle a hlavně nepřestávají bavit.
Kdybych měl „Hallucinogen“ v diskografii Blut aus Nord někam zařadit, bude to vysoko. Není tím nejlepším, co doposud stvořili, v ranku ryze blackmetalových děl mám stále raději „Ultima Thulée“ i „Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Ages“, ale pak někde už se nachází „Hallucinogen“ a časem je dost možná dožene. Pro mě je tato nahrávka především velikým překvapením a myslím, že Blut aus Nord udělali dobrý krok. V industrialu se toho už nablbli dost a jen těžko by to překonávali.
Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):
Noví Blut aus Nord nám vyšli o měsíc dřív, protože ho nějaká neuctivá kunda leakla, a my tu nemůžeme s předstihem frajeřit s fundovanými dojmy, fňuk. Hádám, že nemálo fanoušků stačilo „Hallucinogen“ naposlouchat důkladněji než já, protože to je album, na kterém se určitě dá intenzivně zafičet. Ostatně jak je u Blut aus Nord zvykem, posluchači se dostane slušná porce epických pasáží, z nichž některé lze opěvovat jako dechberoucí, strhující apod. Ovšem klasikou diskografie Blut aus Nord minimálně poslední dekády je také nekonzistentnost. „Hallucinogen“ je v tomhle ohledu na tom určitě lépe než třeba „Deus salutis meæ“, protože nemůžu říct, že by zde byly „postradatelné“ celé skladby, pouze jejich pasáže, což by šlo snad napravit, kdyby Vindsval méně lpěl na repetici a „normálnějších“ (i když kreativních) konstrukcích skladeb.
„Hallucinogen“ vůbec zní až příliš normálně. Žel, můj vkus je už nadobro zmrzačen „MoRT“, avšak větší problém spočívá v tom, že jsem se nechal nachytat reklamními kecy a čekal jakési tvůrčí „novum“ nebo aspoň řádnou (skutečně) halucinogenní vrstevnatost, čehož se prostě nedostává. Na druhou stranu si ale užívám ty hromady aluzí na dřívější melodickou tvorbu. Třeba druhý riff „Sybelius“ by klidně pasoval na demo Vlad, „Anthosmos“ mi zase krásně připomnělo první „Memoria Vetusta“ (zvukem samozřejmě ne) a několik pasáží například evokuje i zapomenutý bočák Children of Mäani; připomínky dvojky a trojky „Memoria Vetusta“ netřeba zdůrazňovat. A vůbec si s „Hallucinogen“ znovu uvědomuji, že Blut aus Nord je v prvé řadě metalová kapela, a nikoliv nezařaditelná hudba sfér.
Blut aus Nord jako žánroví vizionáři snesou velice přísný metr a novinka určitě není kdovíjak úžasná, aby si zasloužila hodnocení jako 9/10, jak se děje všude možně, i když jsem samozřejmě rád, že i povrchní recenzenti konečně velebí kapelu, která si to doopravdy zaslouží. Koneckonců „Hallucinogen“ se mi líbí a fanouškům kapely a atmosférického black metalu vůbec jej doporučuji. Na závěr musím ještě rozporovat Háčkův pičuňg na zvuk, protože mi třeba nepřijde, že by se instrumentální stopy slévaly, a velice bych si třeba přál, aby „Dialogue with the Stars“ mělo bicí, jaké jsou tady.
Blut aus Nord: nová skladba
Nové album Blut aus Nord pojmenované „Hallucinogen“ vyjde za necelý měsíc a na webu Louder Sound byla zveřejněna jeho úvodní skladba „Nomos Nebuleam“. Poslouchat můžete zde.
Blut aus Nord: nové album v říjnu
Nové album Blut aus Nord bylo pojmenováno „Hallucinogen“ a vyjde 11. října u Debemur Morti Productions, kteří na svých stránkách již rozjíždí předprodej. Níže si můžete přečíst tracklist a pár slov k novince. Autorem přebalu je Dehn Sora.
01. Nomos nebuleam 02. Nebeleste 03. Sybelius 04. Anthosmos 05. Mahagma 06. Haallucinählia 07. Cosma procyiris
Slovy Vindsvala: “Hallucinogen marks a new stage in our process of perpetual regeneration. Music is a fascinating quest without end… and it would be a mess to express the same range of emotions, a mess to remain frozen in the same aesthetic, the same energy, a mess to compose and release the same thing again and again… and again.”
Slovy vydavatelství: “Hallucinogen begins a new era for BLUT AUS NORD, ending the cycle of clandestine industrialised dissonance that culminated with previous transmission Deus Salutis Meae and moving skyward into freshly melodic territories of progressive clarity. Interweaving dreamlike choirs, inimitable harmonic developments, reflective clean guitars, palpable organic drumming and a welcome rock and roll swagger, Hallucinogen is a spacious, emotionally wide-ranging record that finds BLUT AUS NORD more open than ever, full of life and revelling in the element of surprise. Hallucinogen is yet another coherent universe from a band who have moved away from familiar tropes, aesthetics and comfort zones to unite – with Dionysian spirit – under/overland, surface/void, metropolis/mountain and the vastness of the mind’s eye into an indispensable addition to their unparalleled body of work.“
Yərûšəlem: debut v únoru
Dlouho očekávaný debut Yərûšəlem, vedlejší projekt členů Blut aus Nord, konečně vyjde 8. února 2019 u Debemur Morti Productions. Obal a tracklist „The Sublime“ následují.
01. The Sublime 02. Autoimmunity 03. Eternal 04. Sound Over Matter 05. Joyless 06. Triiiunity 07. Babel 08. Reverso 09. Textures of Silence
Novinky u Blut aus Nord
Blut aus Nord se na Facebooku pochlubili, že začali skládat své další album a prý vyjde už příští rok. Jisté ale je, že se brzy dočkáme debutu Yərûšəlem, který byl natočen a smíchán v říjnu a odeslán na mastering do stejného studia, kde se masterovalo i poslední album a splitko s Ævangelist. Zdalipak se dočkáme čtvrtého dílu „Memoria Vetusta“, který ovšem vyjde v rámci nového projektu Meditant, nebo dávno oznámené nahrávky Ekstasis, ví jen Vindsval sám.
Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron
Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.
Metacyclosynchrotron:
 |
| Země: Německo Žánr: NDH Datum vydání: 31.8.1999 Label: Motor Music |
Rammstein – Live aus Berlin
Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.
Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.
Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 27.4.1998 Label: Music for Nations |
Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.
Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.
Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.
Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).
 |
| Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 2.11.2004 Label: Season of Mist |
Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.
Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.
Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.
 |
| Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 23.10.2006 Label: Candlelight Records |
Blut aus Nord – MoRT
Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.
V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním. Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.
Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.
 |
| Země: Španělsko Žánr: death metal black magic Datum vydání: 27.3.2009 Label: Norma Evangelium Diaboli |
Teitanblood – Seven Chalices
V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.
Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.
I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.
A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.
Blut aus Nord – Deus salutis meæ
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 33:43 K recenzi poskytl:
|
První pohled (Metacyclosynchrotron):
Blut aus Nord jsou jedna z nejprogresivnějších kapel v historii extrémně metalové hudby (zkuste mi to vyvrátit), a jelikož mám o čtenářích Sicmaggot dobré mínění, tak předpokládám, že se nemusím zdržovat s jejich představením. Pojďme si raději popřemítat nad něčím jiným. Vindsval je velice produktivní skladatel, který dle svých slov musí komponovat každý den, avšak zásadní je pro něj inspirace „shůry“. Což vysvětluje, proč bývá kvalitativní laťka hudby tak vysoko, ale zároveň to znamená, že z povrchu zemského zmizelo už mnoho potenciálních nahrávek Blut aus Nord. Když jsem o této strategii četl (například zde), nevěděl jsem, zda Vindsvala obdivovat ještě více, anebo raději mlátit hlavou o stůl. Vzpomněl jsem si totiž na cca dvouminutový, výborný (!!!) teaser „Odinist“, který se svého času na chvíli objevil na MySpace. Ten totiž absolutně nezněl jako nic, co na této desce později vyšlo, protože úryvek spíše připomínal „Memoria Vetusta“ ve středním, epickém tempu a ona pasáž se neobjevila ani na pozdějších titulech (uvidíme co „Memoria Vetusta 4: Empyreus“). Jak zní finální „Odinist“, všichni fandové ví. Je mimochodem možné se domnívat, že tato deska pouze přebrala sound druhého CD „MoRT“, které bylo původně plánováno jako double album.
To je malý příklad toho, jak Vindsval mívá mnoho plánů a představ, ale ne vždy se mu je podaří zaznamenat v takové formě, jak by si přál, v čemž možná podle mého názoru hraje roli nedostatek vhodné inspirace, případně příliš svazující nebo naopak přehnaně odvážný konceptuální rámec. Těžko říct, všichni víme, jak se plány mění. To, nebo něco jiného pochopitelně, například vedlo ke zrušení/odsunutí kdysi oznámených splitek s Rebirth of Nefast, Way to End nebo EP „Nam-Khâ“, které jednou bylo ohlášeno jako samostatné EP, jindy jako součást série „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“. V roce 2008 bylo dokonce ohlášeno, že plánovaný díl „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“ zvaný „Lighteater“ se přetransformoval v samostatnou hudební entitu o stejném názvu, kde společně s dalšími umělci Blut aus Nord skládali „nezdravou směs elektroniky, industriální hudby, metalu, abstraktního hip-hopu a dark ambientu“, ale ani zde jsme se nedočkali.
Druhé album The Eye, na němž Vindsval pracoval s Tor-Helgem z Manes a Manii, je také v nedohlednu a to ani nemluvím o plánovaných odbočkách jako Brumes, Vjeshitza (technický melodický black metal se třemi kytarami) nebo 777 (čistá elektronika a pokračování stejnojmenné trilogie). Snad se aspoň dočkáme těch posledně oznámených Yərûšəlem (navazující na sound splitka s Ævangelist) a hlavně (kurva, kurva moc prosím, ať to vyjde) Ekstasis, jenž má zase pokračovat v dosud nepřekonaném šílenství „MoRT“. Mimochodem na letošek se chystaly desky dvě: „La lumière sous le monde“ a čtvrtý díl „Memoria Vetusta: Empyreus“, který ale vyjde příští rok. Snad.
Dost už bylo nerdění, dovolím si snad jen úvahu, zda se z „La lumière sous le monde“ nakonec jen nestalo „Deus salutis meæ“, a podívejme se konečně, jak nové, v pořadí již dvanácté album Blut aus Nord zní.
Lidé obeznámení s „temnou“ stránkou Blut aus Nord ve formě stěžejní desky „The Work Which Transforms God“, splitu s Ævangelist či prvních dvou dílů trilogie „777“ nebudou novým albem překvapeni. Kapela totiž nijak drastický úkrok stranou nepředvádí, i když je pravdou, že označení black metal zde není tak výstižné jako třeba škatule „death / doom“. Pokud jste si zrovna vzpomněli na bonusový disk re-edice „The Mystical Beast of Rebellion“, kde se Blut aus Nord s primárně doomovým soundem představili poprvé, tak vás zklamu. Atmosféra a hudební postupy jsou dosti jiné, styčný bod by šel nalézt snad v použití čistých vokálů, které příležitostně dotváří atmosférickou tvář skladeb. Novince samozřejmě nechybí ryze blackmetalové pasáže, tedy blackmetalové ve stylu Blut aus Nord, ale můj osobní pocit z těch několika náklepů není příliš pozitivní.
Ovšem jak bylo předesláno, Vindsval se drží především pomalých temp a nechává bezútěšným tónům dostatečně vyniknout. Jsou zde riffy, které mi připomínají zmar obhroublých death / doomů staré školy. Avšak případný „tradicionalismus“ je podladěnými, bezpražcovými kytarami pokroucen natolik, že tyto riffy lze opět těžko nazvat jinak než čistě „blutausnordovskými“. Z tohoto důvodu bych paralelu hledal v „Epitome IV“ ze „Sect(s)“, pokud si z dané skladby odmyslíme polyrytmy. V této písni byly navíc užity i atmosférické klávesové plochy, které se zde s velikou slávou vracejí, a dané pasáže jsou až smrtelně magnetizující.
„Deus salutis meæ“ se pyšní uhrančivě hutným, masivním soundem. A snad nebudu přehánět, když uvedu, že novinku považuji za nejpečlivěji a nejlépe vyprodukovanou nahrávku od dob „MoRT“. S touto korunní deskou, má „Deus salutis meæ“ společný i kreativnější přístup k intrům a vokálům. Ruku na srdce, krátká intra/outra/mezihry jsou na většině desek Blut aus Nord nezajímavé a to samé lze říct, smířlivější formou i o vokálech. Lze říci, že oba aspekty album obohacují a věřím, že jisté zdeformované hlasy dokáží soustředěného posluchače zasáhnout nepříjemně hluboko.
Je sice pravdou, že „Deus salutis meæ“ představuje v diskografii Blut aus Nord malé novum, ale mám pocit, jako by novinka byla až příliš instrumentálně svázaná, a proto se zde nachází šablonovitá vata. Přísný kritik by něco podobného mohl napsat už o dřívějších deskách, ale zde je ona schematičnost patrná příliš. Občasná atonální sóla dokonce považuji za nudná, nucená až zbytečná. Tento nemilý jev je ale stále bohatě vyvážen kytarovými motivy, ze kterých těžkne srdce natolik, až se hlubiny nevědomí familiérně rozechvívají.
„Deus salutis meæ“ není nejlepší deskou, kterou Vindsval stvořil, ani jí nemůže být, ale nelze jí upřít ohromná atmosféra. Blut aus Nord zřetelně ovlivnili a inspirovali mnohé kapely, z nichž některé vnímáme jako současné lídry žánru, avšak nikdo z následovníků, ať se zaklínají jakkoliv hlubokým okultně-muzikálním pátráním, nepředkládá mystiku v tak transcendentní a reálné formě. Hodnota „Deus salutis meæ“ je vysoká i z tohoto důvodu.
Druhý pohled (H.):
Abych řekl pravdu, tak po ukončení fenomenální trilogie „777“ mě Blut aus Nord bavili zejména na splitových počin, ať už šlo o „Triunity“ s P.H.O.B.O.S. anebo „Codex obscura nomina“ s Ævangelist. Zato „Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry“ a ípka mě zas až tak nepoložily. „Deus salutis meæ“ je na tom o kus lépe a tentokrát mohu říct, že jsem s výtvorem francouzských vizionářů spokojen.
Na druhou stranu skutečně není těžké slyšet, že „Deus salutis meæ“ opakuje jisté již ověřené postupy. Ačkoliv to nebije do uší tak silně jako třeba v případě EP „Debemur MoRTi“. Rozhodně se tak nejedná o nejinvenčnější dílo Blut aus Nord, ani nepatří k vrcholům jejich tvorby. To je věc, která mne malinko mrzí, poněvadž věřím tomu, že Vindsval a spol. stále mají na to, aby dokázali skutečně překvapit i lidi, kteří mají diskografii Blut aus Nord v malíku.
I přesto je evidentní, že některé momenty „Deus salutis meæ“ jsou extrémně vysoko a mají dostatečnou sílu na to, aby posluchačem zahýbaly. Mám na mysli zejména „Chorea macchabeorum“, „Impius“ nebo „Abisme“, jejíž závěr je myslím třešničkou na dortu aktuální kolekce. Stejně tak je zřejmé, že standard Blut aus Nord je obecně vysoký nadstandard. Jakkoliv jsou tedy určité lámané riffy pro svůj charakteristický rukopis povědomé, jejich poslech jen tak neomrzí.
Nekritické nadšení na místě není, nicméně zbytečně kritizovat se mi rovněž nechce. Blut aus Nord jsou stále výjimečnou skupinou a i na „Deus salutis meæ“ to lze slyšet… možná ještě víc cítit.
Redakční eintopf – říjen 2017
|
| Nejočekávanější deska měsíce: Blut aus Nord – Deus salutis meæ |
|
H.: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
V říjnové nadílce nemám album, které bych vyhlížel nedočkavě v tom pravém slova smyslu, ale i přesto nemám potíže nalézt hned několik počinů, jejichž vydání rozhodně nehodlám minout. Jako nejzajímavější mi připadá debut španělské entity Noktifer s prapodivným názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“. Krásně zhovadilé pojmenování ovšem není tím důvodem, proč chci desku zmínit. Za projektem totiž stojí Emesis z Conjuro nuclear a zde se pouští na pole experimentální lo-fi elektronické muziky. Věřím, že to bude paráda.
Zato u druhého místa myslím příliš velké překvapení nevzbudím – „Nordkarpatenland“. Slovenští Malokarpatan jdou aktuálně hodně nahoru, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že novinku budou vydávat firmy jako Invictus Productions a The Ajna Offensive, tak doufejme, že chalani přinejmenším dorovnají laťku povedeného debutu „Stridžie dni“. Ukázky zatím znějí velmi slibně.
Do třetice už se tuplem nekoná žádné překvápko, ale co naplat, novou desku Blut aus Nord prostě nejde ignorovat. Snad netřeba dále rozebírat.
Zajus:
Říjen bude příjemný měsíc, tedy alespoň co se hudební nabídky týče. Řítí se na nás totiž jedna ohromně lákavá záležitost a řada poměrně zajímavých počinů. Začněme tedy číslem jedna, kterým se bez jakýchkoli pochybností stává třetí řadová deska Ne Obliviscaris, „Urn“. Na důkaz své obliby této australské partičky mohu poukázat na recenze předchozích dvou počinů, jež jsem oba ohodnotil plnými deseti body a ani po letech se mé nadšení nezmírnilo. Nerad bych však předpokládal, že i třetí deska musí být nutně bezchybná, neboť jsem již nejednomu albu uškodil přehnaným očekáváním. Řekněme tedy, že i kdyby Ne Obliviscaris předvedli jen část toho, co dříve, nebudu v žádném případě smutnit.
Zbylá dvě místa zaberou slečny. Mélanie de Biasio mě loni nadchla svým post-rockem provoněným jazzem na EP „Blackened Cities“. Vlastně jsem od Mélanie neslyšel nic jiného a jediné co o novince „Lillies“ tedy mohu říct, je, že má nesmírně nepovedený obal. Přesto jsem bůhvíproč velice zvědavý. To s Annie Clark či spíše jejím pseoudonymem St. Vincent mám vztah už řádku let, proto tuším, že od ní dostanu to co obvykle, totiž solidní a chytrý pop. Jako obvykle jsem se vyhnul singlům a tak z „Masseduction“ neznám nic kromě obalu (který je přinejmenším zvláštní). Přesto věřím, že mě Annie nezklame ani tentokrát.
Skvrn:
Říjen si dejme plně metalový, s dominujícím odstínem černi. Dvojice legend, dvojice destinací, kde je black metalu nejlíp. Začněme s francouzskými Blut aus Nord, kteří nepolevují ve svém tvůrčím zápalu, a již nyní je zřejmé, že říjnové „Deus salutis meæ“ nezůstane nejčerstvějším kapelním materiálem nadlouho. Bude černo. Zato u Enslaved se další dvouletá pauza čeká. Než přijde, budeme ji moci trávit ve společnosti nového přírůstku „E“. Doufejme, že s odchodem klávesáka Larsena neodejde touha po vývoji, a „E“ se stane podnětem k úlevnému „É“.
Onotius:
U říjnové nabídky studiových desek srdce zaplesá, byť tady se na rozdíl od té koncertní hraje spíš na kvalitu než na kvantitu. V první řadě rozhodně napjatě čekám na nové Blut aus Nord. Rok staré splitko s Ævangelist hodně navnadilo na ponurou strunu, a protože artwork se nese v podobném duchu, očekávám trochu, že naváží tam, kde vloni skončili. Nicméně u Blut aus Nord platí, že takřka kamkoliv se vrhnou, je to skvost. Pod Debemur Morti Productions ale vychází v říjnu víc zajímavých věcí – a další z těch, která v mých očích jednoznačně stojí za zmínku, je novinka Throane. Loňský debut mě navnadil a já jsem zvědav, jak se vyloupne aktuální nahrávka nesoucí název „Plus une main à mordre“. A aby se neřeklo, že tady dělám jen reklamu temným francouzským blackům z téhle stáje, přesuneme se do Norska a přibalíme špetku progrese. Druhé místo nemůže patřit nikomu jinému než mým oblíbencům z Enslaved.
Metacyclosynchrotron:
Někdy mám problém vyhledat do eintopfu aspoň ty tři desky, ale teď mám před sebou již zeštíhlený seznam sedmi jmen, která nás v říjnu poctí novými tituly, co tedy vybrat? Určitě nebudu jediný, kdo zde zmíní Blut aus Nord a „Deus salutis meæ“. Blut aus Nord jsou pro mě kapelou číslo jedna, takže není o čem váhat a věřím, že ke zklamání nedojde. Další srdcovkou a zároveň unikátním blackmetalovým tělesem jsou i novozélandští Vassafor. Nová deska „Malediction“ čerpá z nejstarších pramenů žánru, ale výsledek není jen pouhá pocta archaickému metalu. Pro tohle nekompromisní, transcendující zlo se mi v recenzi budou ještě těžko hledat slova. Aspoň že s Hades Archer to budu mít, zdá se, jednodušší. První album naprosto geniálně navázalo na nepříčetný jihoamerický sound stvořený Sarcófago a jejich „I.N.R.I.“, druhé už trochu nudilo a po splitku s krajany Slaughtbbath jsem nad kapelou zlomil hůl. Teď tu máme ale desku novou „Temple of the Impure“ a ukázky svědčí o návratu formy. I’m ready to fucky!
Cnuk:
Měsíc říjen je z mého pohledu poněkud slabší. Jestliže mám napsat album, na které se opravdu těším, jsem na něj zvědavý a vím, že si ho určitě pustím, mám takové pouze jedno… snad jsem nic nepřehlédnul. Tím albem je „Cosmic Conqueror“ od švédských Dr. Living Dead!. Jde už o jejich čtvrtou studiovku, druhou u labelu Century Media. Všechny předchozí mě bavily, přestože vlastně nepřinášejí nic nového, „pouze“ dobře zahraný crossover thrash, což není vůbec marné, moc takových kapel není. Je ale pravdou, že kvalita desek má sestupnou tendenci, nebo jednoduše řečeno, „Doktoři“ s každou novou fošnou představí o něco méně zajímavých nápadů. Novinka vychází 27. října a dosud nebyla zveřejněná žádná ukázka. Myslím však, že je zcela jasné, jak tohle bude znít. Stačí si pustit předchozí nahrávky.
Mythago:
Říjnové číslo 1 je pro mě jasné – Wu-Tang Clan. Popravdě, po prvním „Enter the Wu-Tang (36 Chambers)“ jsem žádnou z dalších desek pořádně neslyšel, přesto tohle seskupení řadím ke svým největším srdcovkám. Po počátečních pochybách, jak asi budou po takové době znít a jestli snad trochu nezkomerčněli, jsem našel „People Say“, která mne hned na poprvé přesvědčila, že Wu-Tang jede pořád ve starých zaběhlých kolejích a ještě k tomu ani nezní vyčpěle, naopak – pořád se jich drží nádherný oldschoolový odér, zaobalený ale do patřičného moderního zvuku. Tak teď už jen vydržet necelé dva týdny než „Wu-Tang: The Saga Continues“ vyjde.
Dalším říjnovým lákadlem pro mě je Malokarpatan, jehož osobitě neosobitý styl bych dokázal v kvalitě textů a stále přítomné nadsázce přirovnat snad jen k Master’s Hammer působícími však daleko víc undergroundově. Alespoň tak to bylo na „Stridžie dni“ a věřím, že nadcházející „Nordkarpatenland“ si ten pozdně osmdesátkový / raně devadesátkový vymazlený blackový feeling udrží.