Archiv štítku: Rammstein

Recenze

Rammstein – Rammstein

Napsat komentář
Rammstein - Rammstein

Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 17.5.2019
Label: Universal Music Group

Tracklist:
01. Deutschland
02. Radio
03. Zeig dich
04. Ausländer
05. Sex
06. Puppe
07. Was ich liebe
08. Diamant
09. Weit weg
10. Tattoo
11. Hallomann

Hrací doba: 46:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Němečtí titáni Rammstein jsou jedni z mála těch skutečně velkých kapel, k nimž chovám respekt a jejichž hudba se mi pořád líbí. Bylo hodně skupin, které jsem poslouchal kdysi a poté se mi vzdálily. Jen hrstka jich zůstala a dodnes mě jejich muzika nějakým způsobem oslovuje. Právě Rammstein k nim patří, byť musím jedním dechem dodat, že zdaleka ne všechno, co kdy vypustili ven, vnímám jako skvělé počiny. Nemluvím ani tak o albech, jako spíš o jednotlivých skladbách, protože na všech jejich dlouhohrajících počinech se najdou skvělé songy, ale s výjimkou těch prvních jsou tu i vyloženě slabé věci, které mě regulérně nebaví.

Tak či onak, na novou desku jsem se samozřejmě těšil. Přece jenom jsou to kurva Rammstein, že jo. Obzvlášť když si pánové tentokrát dali opravdu načas a vybrali si suverénně nejdelší přestávku mezi dvěma studiovými počiny ve své historii. Což ale není zas tak překvapující, protože dneska už Rammstein nemají kam spěchat, svou pozici mají dávno vydobytou a mohou si vychutnávat status legendy i vlivné skupiny, jež měla velký podíl na vývoji jednoho odvětví kytarové hudby.

Jestli se ale něco Rammstein podařilo, pak to určitě bylo perfektně na novinku navnadit. Když totiž do éteru vtrhl první singl „Deutschland“, bylo to sakra velké. Hymnická skladba, která jako by svou tématikou Rammstein vystihovala, výpravný videoklip, ale i rychle rozpoutaná kontroverze. Mě sice nic z toho neuráželo ani za mák a ani si nemyslím, že by to byla zas taková rebelie, aby bylo nutno se čertit, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Svým způsobem vlastně bylo fajn zjistit, že i v roce 2019 Rammstein umějí citlivější jedince vyprovokovat, protože i tohle k nim odjakživa patřilo. „Deutschland“ je tedy po všech trefa do černého. Dle očekávání také píseň patří k tomu nejlepšímu, co novinková bezejmenná nahrávka nabízí.

Druhý singl „Radio“ už byl trochu rozpačitější, zejména kvůli refrénu, který mi k Rammstein zpočátku úplně neseděl, ale nakonec jsem si zvykl a i tenhle song bych zařadil k tomu příjemnějšímu. Jak se ale nakonec ukazuje, „Radio“ tak trochu předznamenalo, jakým směrem se eponymní album vydá. Odklon od maršů z prvních dvou až tří alb započal už dávno na „Reise, Reise“, ale možná nejdál jej Rammstein dotáhli právě až nyní, když pochodový rytmus definitivně vyměnili za pohodový groove (schválně si všimněte, jak se proměnila rytmická stránka, jež u téhle kapely vždycky hrála obrovskou roli) a naservírovali svůj nejchytlavější, nejpřístupnější a svým způsobem i nejpopovější počin.

Pořád nicméně platí, že se tu najde několik dobrých songů. Společně s již propíranou „Deutschland“ je vrcholem šestá „Puppe“, která s přehledem vyhrává titul nejvíc „creepy“ songu na desce, v nemalé míře i díky Tillu Lindemannovi, jenž zde podává dost zajímavý pěvecký výkon. Ve finále jde o jediné dva kusy, které jsou opravdu povedené a bez výhrad. Což mi přijde nepříjemně málo.

Pár dalších písniček je oukej, vedle už jmenované „Radio“ tím mám na mysli ještě „Zeig dich“, „Was ich liebe“, která nechá vzpomenout na album „Rosenrot“, nebo „Weit weg“ s výraznými klávesami. Víc na hraně už jsou „Ausländer“, což je spíš taková blbůstka, a „Tattoo“ . A zbytek už bohužel žádný zázrak není. „Sex“ úplně o ničem. „Hallomann“ nuda. A „Diamant“ je kardinální píčovina. Ty pomalé a jemné balady jsem od Rammstein nikdy nemusel, ale tohle mi přijde jako dno celé tvorby, a to jsem doufal, že větší blbost než „Frühling in Paris“ z „Liebe ist für alle da“ už nepřijde.

Nová placka sama o sobě se vlastně neposlouchá úplně špatně, ubíhá to vcelku příjemně, obzvlášť když člověk povolá na pomoc přeskakování těch nejhorších tracků, protože taková „Diamant“ mi přijde fakt nestravitelná. Na základě toho lze asi bezpečně tvrdit, že Rammstein mají svoje řemeslo zmáknuté dobře a i na méně výrazné desce si to svoje odehrají. Nemůžu se nicméně ubránit dojmu, že jde o jejich nejslabší počin vůbec. Už na „Liebe ist für alle da“ bylo dost vaty, novinka ovšem svého předchůdce v tomto neblahém ohledu ještě překonává.

Nebrečím, že už to nejsou ti staří Rammstein jako na „Herzeleid“ a „Sehnsucht“, což jsou pro mě dodnes jejich vrcholná díla, protože jsem už dávno pochopil, že se posunuli jinam. Nedostatek zajímavých a výrazných písniček se ale odpouští těžko.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron

Komentáře: 4

Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.

Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rammstein – Live aus Berlin
Země: Německo
Žánr: NDH
Datum vydání: 31.8.1999
Label: Motor Music

Rammstein – Live aus Berlin

Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.

Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.

Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 27.4.1998
Label: Music for Nations

Cradle of Filth – Cruelty and the Beast

S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.

Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.

Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.

Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).

Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 2.11.2004
Label: Season of Mist

Anaal Nathrakh – Domine non es dignus

Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.

Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.

Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.

Blut aus Nord – MoRT
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 23.10.2006
Label: Candlelight Records

Blut aus Nord – MoRT

Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.

V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním.  Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.

Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.

Teitanblood – Seven Chalices
Země: Španělsko
Žánr: death metal black magic
Datum vydání: 27.3.2009
Label: Norma Evangelium Diaboli

Teitanblood – Seven Chalices

V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.

Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.

I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.

A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – květen 2017

Napsat komentář
Oranssi Pazuzu

H.:
1. Grausame Töchter, Isiolia – Praha, 27.5. (event)
2. Rammstein – Praha, 28.5. (event)

Skvrn:
1. The Necks – Praha, 10.5. (event)
2. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu, Cobalt, Demimonde – Praha, 11.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Mgła, Bestial Raids, Lvcifyre – Katowice (Polsko), 3.5. (event)
H.

H.:

Koncert Grausame Töchter už letos dávám do eintopfu podruhé, ale lednový termín nakonec krachnul. Náhradní vystoupení proběhne koncem května, tak snad se tentokrát nic nevysere a německá zvhrlice Aranea Peel se svou bandou skutečně dorazí. Pokud ano, pak myslím nebude třeba pochybovat o tom, že to bude zasraně dobré, ale není jisté, zdali se podaří vyrovnat předchozí koncert v Hostivaři. Laťka byla nastavena vysoko a bez chcaní z pódia na ni půjde dosáhnout jen horko těžko, haha.

Druhý koncert je takový můj splacený dluh. Rammstein jsem začal poslouchat už straaašně dávno a mocně jsem je žral… i když, ten minulý čas možná není na místě, pořád mě ta muzika hodně baví, ačkoliv už si je nepouštím ani zdaleka tak často jako kdysi. Čas od času ale nějakou placku (nejlepší jsou beztak první dvě!) do přehrávače vrazím a kurevsky si to užiju. To říkám hlavně kvůli tomu, aby to nevypadalo, že jsem si lupen koupil jen z povinnosti, když jsem Rammstein živě doposud neviděl. Je nejvyšší čas se na jejich pověstnou show konečně podívat, uvidíme se pod pódiem na nedělním koncertu.

Skvrn

Skvrn:

Poslední z plnohodnotných měsíců letošního jara pokračuje v příjemně bohatém koncertním trendu. Květen bude bohatý zejména ve své první polovině, největší naděje pak vkládám do čísel deset a jedenáct, kdy do Prahy zavítají nejprve The Necks a o den později Oranssi Pazuzu s návdavkem v podobě amerických Cobalt. O The Necks coby skvostném avantgardně jazzovém triu jsem psal nedávno, v souvislosti s čerstvě vydanými tóny dlouhohrající práce „Unfold“, která mě zhypnotizovala způsobem jen málo vídaným. A jelikož se o této trojici mluví v superlativech i co do koncertní činnosti – ba je údajně ještě dokonalejší – zastávku v pražské Akropoli nelze vynechat. K návštěvě svádí taktéž následující večer, kdy se v hlavním městem mihnou temní psychedelici Oranssi Pazuzu. Stěží odhadovat, zda přijedou i spolu s novou hudbou, jedno je však jisté, ve vymetání nepříliš probádaných metalových poloh nebudou sami. Demimonde s Cobalt jsou výbornými volbami, které rozhodně nebudou jen do počtu, tak přijďte.

Onotius

Onotius:

Květen je plný zajímavých akcí, jenže o to těžší je si vybrat. Zatímco blackgazové hipstery z Deafheaven i temný hip-hop Dälek asi protentokrát oželím, na finské Oranssi Pazuzu zajdu milerád už potřetí. Z jejich muziky se během posledních let stala moje srdeční záležitost a nemalou zásluhu na tom mají právě i jejich pohlcující živá vystoupení. Jako bonus k nim dostanu také set amerických Cobalt, což též není kapela, jejíž muzika by byla zrovna k zahození. Večer odstartují tuzemští Demimonde. Vstupné poměrně lidové, takže pro mě jistota. Těším se…

Metacyclosynchrotron

Grausame Töchter

Metacyclosynchrotron:

Hned ze startu měsíce to vypadá velice slibně s návštěvou Katowic za koncertem Mgła, Bestial Raids a Lvcifyre v rámci jejich polského turné. Mgła jsem viděl už třikrát, výrazně se mi líbili jen napoprvé, takže mám další setkání celkem v piči, ale Bestial Raids si napotřetí dám rád. Hlavně z toho důvodu, že loni recenzované „Master Satan’s Witchery“ mě ještě neomrzelo a třeba si na megabrutální závěr „Kingdom Below“ nechám srovnat páteř lokálními satanic skinheads. Lvcifyre, kteří koncert asi otevřou, chci vidět už delší dobu a kdo ví, možná přijde i kouzelník a společně zahrají nějaké kletby Death Like Mass. Navíc se mi ještě nestalo, abych na polském koncertě nebyl svědkem nějaké pamětihodné bizarnosti, takže o důvod víc se těšit.

Music News

Rammstein žalují Německo

1 komentář

Rammstein se hodlají soudit s Německem o ušlý zisk z prodejů alba „Liebe ist für alle da“ (2009). Deska byla po svém vydání německými úřady označena za nevhodnou a potenciálně nebezpečnou pro mládež. Z tohoto důvodu došlo k zákazu vystavovat nahrávku tam, kde by se k ní mohli dostat nezletilí, což v důsledku znamenalo, že v podstatě nemohla být v hudebních obchodech. Rammstein nyní požadují náhradu škody ve výši €66 000 (cca jeden a třičtvrtě miliónu v českých korunách). Případ by se měl před soud dostat v létě.

„Liebe ist für alle da“, které stále zůstává poslední vydanou deskou Rammstein, bylo z indexu závadných alb nakonec odstraněno rok a půl po svém vydání.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Thy Mirra

Komentáře: 2

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V osmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Thy Mirry…

Thy Mirra

Thy Mirra:

Rammstein - Mutter
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 2.4.2001
Label: Motor Music

Rammstein – Mutter

Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto “hudební vzdělání” je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu “Děvky ty to znaj”. Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil “Mutter” od Rammstein.

Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich “Live aus Berlin“, kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě “Sonne” s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.

Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska “Reise, Reise” a já viděl klip k songu “Amerika”, propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky “Mutter” jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na “Mutter” mam zvláštní vztah, song “Mutter” byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u “Feuer frei!” jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu “Ich Will” jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova “Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…”, tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.

Metallica - St. Anger
Země: USA
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 5.6.2003
Label: Elektra Records

Metallica – St. Anger

Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska “St. Anger”. Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé “…and Justice for all”, že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.

V té době jsem se taky dostal k dokumentu “Some Kind of Monster”, který popisuje okolnosti okolo nahrávání “St. Anger”, a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku “Frantic” naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz “St. Anger” otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80’s thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale “St. Anger” mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit…

Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní “Smoke on the Water” jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze “Some Kind of Monster”. Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, “St. Anger” je nelítostná brutalita!

Green Day - American Idiot
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 20.9.2004
Label: Reprise Records

Green Day – American Idiot

Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.

Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii “American Idiot” od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. “American Idiot” byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla “American Idiot” jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD “Bullet in a Bible”, což byl záznam z turné k “American Idiot” a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.

Hrozně mě baví eposy “Jesus of Suburbia” a “Homecoming”, které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez “St. Jimmy”, který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem “American Idiot”, že jo…

Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání “American Idiot” viděl na Óčku klip k songu “Basket Case” a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že “Basket Case” je z desky “Dookie”, která vyšla v roce 1994, a že “American Idiot” není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.

Celldweller - Wish Upon a Blackstar
Země: USA
Žánr: electronic metal
Datum vydání: 12.6.2012
Label: FiXT Music

Celldweller – Wish Upon a Blackstar

Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku “A Flash Flood of Colour” od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce “Volk”, kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako “Italia” nebo “Slovania“, ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (H. promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.

První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ “Wish Upon a Blackstar”. I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako “The Lucky One” a “Louder Than Words”. Následuje brutální petarda “Unshakeable”, asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé “Eon” a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.

Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil “Wish Upon a Blackstar” a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii “So Long Sentiment”, “Gift for You” a “The Seven Sisters” se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák “Against the Tide”, což podle mě dává “Wish Upon a Blackstar” onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.

Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.

Breakdown of Sanity - Mirrors
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.4.2011
Label: selfrelease

Breakdown of Sanity – Mirrors

I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.

Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku “Scream Aim Fire”, ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu “Deep Blue” od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho “breakdown”.

Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně “Mirrors” tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.

Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce “Mirrors” jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik “Yes we can!”, prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova “fuck” synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.

V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí “Mirrors” alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího koření navrch bych neváhal označit “Mirrors” za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: “Lights Out”. Víc říkat není třeba.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Skvrn

Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve sedmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Skvrna

Skvrn

Skvrn:

Chinaski - Premium (1993-2003)
Země: Česká republika
Žánr: pop / rock
Datum vydání: 30.9.2003
Label: B&M Music

Chinaski – Premium (1993-2003)

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy “naši” poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k “Premium (1993-2003)”, tak i k albu “07”. Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info – jsem ročník ’96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně “gou”. Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to (“Já jsem vedoucí, já jsem king” – úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.

Rammstein - Rosenrot
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 28.10.2005
Label: Universal Music

Rammstein – Rosenrot

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější “hevík” neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka “Rosenrot”, kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, “Rosenrot” jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka…

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem “Rosenrot” slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na “Rosenrot” plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.

Serj Tankian - Elect the Dead
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Serj Tankian – Elect the Dead

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelou, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut “Elect the Dead”, kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na “Elect the Dead” tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky (“Imperfect Harmonies” – v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád – za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.

Moonsorrow - Kivenkantaja
Země: Finsko
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 10.3.2003
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Kivenkantaja

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal “obětí” té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka “Kivenkantaja”. Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes – black metalu. Ten na “Kivenkantaja” sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o “méně černou” desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že “Kivenkantaja” byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu “Vodka, vodka, vodka”, ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako “Unohduksen lapsi”, nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní “Rauniola”.

I když “Kivenkantaja” s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely – “Voimasta ja kunniasta” je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.

Enslaved - RIITIIR
Země: Norsko
Žánr: progressive / viking / black metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Nuclear Blast

Enslaved – RIITIIR

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

“RIITIIR” v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla “Kivenkantaja” od Moonsorrow. “RIITIIR” mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si “RIITIIR” pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako “Materal” a “Storm of Memories”, které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného “RIITIIR”, mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně – nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě “RIITIIR” je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #45.4 – speciál 2012 (nK_!)

Napsat komentář
nK_!

nK_!:
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis

Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired

Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not

Shit roku:
Mnemic – Mnemesis

Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012

Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt

Potěšení roku:
reunion Coal Chamber

Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance

Top5 2012:

1. Kreator – Phantom Antichrist
“Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.

2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.

3. Linkin Park – Living Things
Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.

4. Anti-Flag – The General Strike
Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.

5. Sabaton – Carolus rex
Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neonarcis
Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.

Neřadový počin roku:

Godsmack – Live & Inspired
Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?

Sparzanza - Death Is Certain, Life Is Not

Artwork roku:

Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.

Shit roku:

Mnemic – Mnemesis
O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.

Koncert roku:

Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012
O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.

Videoklip roku:

Rammstein – Mein Herz brennt
Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.

Potěšení roku:

reunion Coal Chamber
“Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”

Zklamání roku:

Spineshank – Anger Denial Acceptance
Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.

Zhodnocení roku:

Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!

Minirecenze

Rammstein – Liebe ist für alle da

Komentáře: 14
Rammstein - Liebe ist für alle da
Země: Německo
Žánr: industrial metal / NDH
Datum vydání: 16.10.2009
Label: Universal Records / Vagrant Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rammstein si za svou dobu na hudební scéně získali jméno typického industrialového představitele. Jejich nejlepší období se řadí asi na dobu alba “Mutter”. To je stále nejlepší (aspoň dle mého názoru), deskou těchto soudruhů z Německa. Na “Mutter” se navázalo slušnou deskou “Reise, Reise”, které v sobě skrývá veliké hity typu “Mein Teil” nebo “Amerika”. Po “Reise, Reise” přišlo “Rosenrot”. Někoho toto album oslovilo, mě naopak hodně zklamalo. Dá se říci, že po tomto albu jsem na Rammstein zapomněl a dlouho si jich nevšímal. Když se objevila zpráva o tom, že se chystá nové album, byl jsem potěšen. Zároveň jsem se ale bál, aby nedošlo ke stejnému “průšvihu” jako u “Rosenrot”.

Skupina na sebe potřebovala opět upoutat pozornost. Chtěli, aby si lidé zase povídali pouze o nich a aby se tak stali hlavním tématem hudebních časopisů, internetových stránek a všude možně, kde by se jejich jméno mohlo objevit. Poté přišel videoklip s “Pussy” a ejhle, Rammstein nyní byli všude a nové album chtěl slyšet snad už každý. Na jednom nejmenovaném pornoserveru tento videoklip zhlédlo už několik tisíc lidí. Sama skupina si tento tah pochvalovala a byla spokojena s odezvou.

První song na albu je “Rammlied”, nebudeme si nic nalhávat, je to nářez jak má být. Staří dobří Rammstein. Nějak takhle jsem si představoval nové album – nekompromisní, co si na nic nehraje. Ani se nestihne pořádně vydýchat a hned další pecka – “Ich tu dir weh”. Opět velice vydařený song, chvíli jede tvrdě, chvíli se vypustí kytara a ztiší se bubny. Slyšíte pouze v pozadí klávesy a Lindemannův zpěv. Na třetí písní máte na začátku máte jakési trumpety. Ja osobně jsem si je nazval “vítěznýmí chorály,” a to proto, že “Waidmanns Heil” je vůbec nejlepší písní na celém albu. Refrén v této písni, jak ho nazval sám kolega H., je luxusní. A má pravdu, refrén je na tolik chytlavý, že si speciálně tuto píseň budete pouštět vícekrát za sebou. Rammstein vždycky na každém albu měli opravdu velké hity. Ze “Sehnsucht” to byl třeba “Du hast” nebo “Engel”. Z “Mutter” vyzdvihnu “Feuer frei!” nebo “Ich will”. Z tohoto alba by to určitě bylo něco z těchto písní. K dalším takovýmhle skvělým songům se řadí i “Liebe ist für alle da” nebo již přeznámá “Pussy”. Ano, takhle vypadá, že “Liebe ist für alle da” je geniálním albem. Je tu ale i pár písní, které nejsou ani tak typicky Rammsteinovské. Skupina asi experimentovala a přidala pár slaďáků a měkkčích songů. Jsou jimy “Roter Sand”, “Mehr” a “Frühling in Paris”.

To jsou noví Rammstein. Album obsahuje jak vyníkajíci songy, tak i o něco horší. Sečteno podtrženo, “Liebe ist für alle da” přineslo to, co se od této fošny očekávalo. Na nejlepší album skupiny se neřadí, přesto je poslech velice kvalitní a zabaví pěkně dlouhou dobu. Lituji, že jsem si nepořídil lístky na jejich pražský koncert dříve.