Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V osmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Thy Mirry…
Thy Mirra:
 |
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 2.4.2001
Label: Motor Music
|
Rammstein – Mutter
Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto “hudební vzdělání” je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu “Děvky ty to znaj”. Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil “Mutter” od Rammstein.
Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich “Live aus Berlin“, kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě “Sonne” s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.
Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska “Reise, Reise” a já viděl klip k songu “Amerika”, propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky “Mutter” jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na “Mutter” mam zvláštní vztah, song “Mutter” byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u “Feuer frei!” jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu “Ich Will” jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova “Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…”, tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.
 |
Země: USA
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 5.6.2003
Label: Elektra Records
|
Metallica – St. Anger
Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska “St. Anger”. Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé “…and Justice for all”, že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.
V té době jsem se taky dostal k dokumentu “Some Kind of Monster”, který popisuje okolnosti okolo nahrávání “St. Anger”, a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku “Frantic” naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz “St. Anger” otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80’s thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale “St. Anger” mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit…
Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní “Smoke on the Water” jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze “Some Kind of Monster”. Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, “St. Anger” je nelítostná brutalita!
 |
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 20.9.2004
Label: Reprise Records
|
Green Day – American Idiot
Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.
Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii “American Idiot” od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. “American Idiot” byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla “American Idiot” jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD “Bullet in a Bible”, což byl záznam z turné k “American Idiot” a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.
Hrozně mě baví eposy “Jesus of Suburbia” a “Homecoming”, které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez “St. Jimmy”, který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem “American Idiot”, že jo…
Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání “American Idiot” viděl na Óčku klip k songu “Basket Case” a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že “Basket Case” je z desky “Dookie”, která vyšla v roce 1994, a že “American Idiot” není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.
 |
Země: USA
Žánr: electronic metal
Datum vydání: 12.6.2012
Label: FiXT Music
|
Celldweller – Wish Upon a Blackstar
Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku “A Flash Flood of Colour” od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce “Volk”, kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako “Italia” nebo “Slovania“, ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (H. promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.
První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ “Wish Upon a Blackstar”. I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako “The Lucky One” a “Louder Than Words”. Následuje brutální petarda “Unshakeable”, asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé “Eon” a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.
Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil “Wish Upon a Blackstar” a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii “So Long Sentiment”, “Gift for You” a “The Seven Sisters” se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák “Against the Tide”, což podle mě dává “Wish Upon a Blackstar” onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.
Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.
 |
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.4.2011
Label: selfrelease
|
Breakdown of Sanity – Mirrors
I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.
Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku “Scream Aim Fire”, ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu “Deep Blue” od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho “breakdown”.
Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně “Mirrors” tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.
Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce “Mirrors” jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik “Yes we can!”, prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova “fuck” synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.
V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí “Mirrors” alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího koření navrch bych neváhal označit “Mirrors” za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: “Lights Out”. Víc říkat není třeba.
