 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 39:05 Odkazy: –
|
To máte tak. Zrovna dnešní noci jsem marně uvažoval nad tím, jakou recenzi bych měl vůbec sepsat, aby moje uvedení bylo důstojné a zároveň všeříkající. Což o to, tipů a nápadů mám v hlavě hromadu, rozhodně jsem toužil vytáhnout nějakou neznámou fosilii, která v mém životě zaujímá speciální místo. Ale jakou? Jeden nápad vypadal lépe než druhý a zároveň jsem je okamžitě setřepával z polštáře. Muselo to být totiž něco speciálního, opravdu speciálního. Nakonec mi na pomoc přišla právě má nespavost, připomněla mi totiž jednu takovou noc před lety, během níž jsem učinil jeden z největších hudebních objevů vůbec. Dodnes mi ten příběh připadá roztomile absurdní a magický, že mi nedá se o něj v krátkosti nepodělit.
V těch časech se lámala zima v jaro a u nás, mezi kopci, bylo celkem vlezlo. Jako každou druhou noc jsem nemohl spát, tak jsem seděl na posteli, popíjel pivo z plechu a z plezíru zapnul stařičké rádio. Nepřekvapilo mne, že tři kilometry od hranic chytám polskou stanici, ale retro rocková hitparáda mne potěšila. A protože jsem neměl nic lepšího na práci, učil jsem se polsky poslechem frenetického moderátora a poslouchal staré šlágry od Led Zeppelin a Pink Floyd. Když v žebříčku zahrálo i několik hitů tamějších rockových kapel, které nenadchly, ani neurazily, přišlo něco neuvěřitelného, co dodnes považuji za zjevení. Znělo to neskutečně divně, cosi kvazirockového a new wave a já si v tu ráno pomyslel: Co to je, ty vole? Ale zaujalo mne to, tak jsem otevřel další plechovku a poslouchal s vytřeštěnýma očima to, co rezonovalo bytem a hlavou. Najednou skladba skončila a já, ač jsem sebevíc šponoval uši, z blekotání zapáleného chlapíka ve studiu jsem jenom pochopil, že je to kult a na jakém žebříčku hitparády se to drží. Z celého textu jsem si totiž pamatoval akorát „o-oh… nie pytaj, o-oh… nie pytaj“, což se neslo celým hypnotickým závěrem. Sprostě jsem si zahudroval, že další hudební objev je nenávratně v hajzlu, a šel si zakouřit. V té době byl můj level polštiny opravdu bídný a nepočítal jsem, že ještě někdy něco podobného uslyším. Když v tom mne napadla spásná myšlenka a rychlou esemeskou se jménem rádia a umístěním v žebříčku jsem se odhodlal rušit noční klid dobrého kamaráda polyglota. Trochu jsem počítal s tím, že mne pošle do nejhlubších pekel za to, že ho budím, ale k mému nadšení přišla krátká a výstižná zpráva: Obywatel G.C. – Nie pytaj o Polskę.
A tak to celé začalo. Moje první seznámení s albem „Tak! Tak!“.
Kdo ale vůbec je onen Obywatel G.C.? Nebo spíše byl, neboť Grzegorz Ciechowski zemřel před dvaceti lety na infarkt, a to neuvěřitelně mlád – pouhých 44 let. Toť k těm smutným faktům, které k životu patří. Ale co po sobě tento polský hudebník, skladatel a spisovatel zanechal? V první řadě je jeho jméno spjaté s formací Republika. Což o to, o Republice slyšel kdekdo, a to i u nás, i já se s ní setkal v dětských letech, ale tenkrát mi holt polský střední proud nebo jejich rocková scéna příliš nevoněla. O to větší překvapení byl projekt Obywatel G.C., kterému se s řadou dalších hudebníků věnoval v době, kdy opustil Republiku. Právě prostřednictvím formace s hořkým, ironickým názvem mi Grzegorz otevřel dveře polské alternativní scény. Nicméně tím samozřejmě výčet úspěchů talentovaného skladatele nekončí, krom mnoha cen se věnoval i dalším projektům, tvořil i filmovou a seriálovou hudbu – český divák se s ním mohl setkat díky „ne-příliš-povedenému-ale-nostalgickému“ starému seriálu „Wiedźmin“.
Čím je ale album „Tak Tak!“ tak specifické a zvláštní, když pominu jedno neskutečné noční seznámení? Dílo rodáka z pomořanského Tczewu z roku 1988 totiž velmi osobitým způsobem balancuje na špičce třístranného jehlanu, přičemž tou první je minimalistický, alternativně rockový experiment, kterému nechybí jednoduchá, ale funkční kytarová práce, výrazná baskytara a přítomnost saxofonu či trubky. Druhou pak klávesová synth pocta new wave kořenům. A třetí? Hluboká a smutná sonda do zanícené polské duše. Troufnu si jednu mimohudební úvahu – jak zatraceně podobný je modus vivendi lidí žijících v místech, které výrazně zasáhl poválečný vývoj a stín východního bloku. A je jedno, jestli žijí v Sudetech, Slezsku nebo na severu Polska. Jak kdyby jádro toho všeho bylo podobné navzdory jazykové, etnické či kulturní bariéře. Myslím, že klip k „Nie pytaj o Polskę“ mluví za vše a ten, kdo někdy na takových místech žil nebo se jen toulal s batohem plným piva a placatkou bourbonu, porozumí.
Popsat album samotné mi připadá jako nadlidský úkol; absurditu umocňuje fakt, že jsem desku slyšel nespočetněkrát a znám ji prakticky nazpaměť. Zkusme tedy zvolit nejbanálnější přístup. Jak může znít naprosto nezaujatému posluchači, který není polonofil anebo nemá slabost pro polskou scénu? Jako bizarní retro, jako malé poetické nic. A to samozřejmě nemyslím ve špatném slova smyslu (vlastně jsem byl vždycky zarytý fanoušek malých poetických nic), jen je třeba si uvědomit, že cosi provinciálního a polsky výstředního v hudbě Obywatel G.C. zkrátka je. S přihlédnutím k době vzniku se nejednalo o něco, co mělo urvat první místa ve světových hitparádách, spíše podat výpověď o nelehké době, hrát (si) a tvořit takovou hudbu, která odráží neodrazitelné a nastavuje zrcadlo.
A právě zrcadlo je i téma první skladby „Tak tak… to ja“, v níž je představen dialog člověka dívajícího se na svůj vlastní odraz. A že to není odraz vzhledu, nemusím zřejmě dodávat. Samotná „Tak tak… to ja“ je jednou z nejvýraznějších skladeb – dynamický, hravě rockový sarkasmus je provázán s melancholickými prvky doprovázenými na saxofon a v tom okamžiku přichází předzvěst něhy a melancholie.
Právě ono střídání hořké skepse s jistou soucitnou letargií je dokonalou ikonou celé nahrávky. Podívejme se, klidně na přeskáčku, na jednotlivé písně tohoto osmiskladbového díla. „Depesza do producenta“ koketuje mezi falešnou pokorou a vlezlostí na straně jedné a afektovanou touhou po pozornosti, dokonale ilustruje patologii, která provází nejedno divadelní či filmové angažmá. Podobná afektovanost zaznívá i v nepřirozeném Grzegorzově smíchu v Písni kata („Piosenka kata“), jedné z nejfantasknějších písní celého alba a druhé hitovce alba – posluchač se dívá na svět očima popravčího, metafory člověka, který dělá něco, s čím má vnitřní problém. Omlouvá ale své jednání tím, že někdo katem být musí a lépe, když je jím on než někdo jiný. Jako odpověď mu hlas jeho svědomí odpovídá „Bo kiedy chcesz to musisz!“. Pro změnu jemná a klidná „Podróż do ciepłych krajów“ vyvolává podobné pocity, co „Martina“ Karla Kryla. Může člověk být tam, kde chce? A pokud ano, tak za jakou cenu?
Nikdy jsem neviděl smysl v rozebírání skladby po skladbě a snad mi bude odpuštěno, že další skladby nechám na subjektivním posouzení a vlastním obrázku. Ovšem jedné bych rád věnoval speciální místo a to hned celý odstavec. A to do třetice zmíněné „Nie pytaj o Polskę“, skladbě, kvůli níž to všechno vůbec začalo. Zádumčivá minimalistická elektronika, doprovázená na ploše šesti minut klávesami a saxofonem, představuje obyvatelův hlas v naléhavé až žalostné poloze. S notnou dávkou sebeironie si Grzegorz klade otázku, co pro něho znamená být Polákem. Proč je Polákem? Může být někým jiným? Namísto charakteristického polského patriotismu představuje unavenou a bolavou duši zkoušeného člověka. Nezpívá však z pozice arogantního a osvíceného rýpala, ale láskyplného svědka a souputníka. Přesně proto je ve skladbě hluboce zakořeněna jeho vlastní identita, šev, který nemůže a nechce vypárat. Zpověď člověka, jenž nepovažuje Polsko za svou milou, ale nechce usínat a probouzet se vedle jiné. Právě dojemná skeptická laskavost, sounáležitost a něha je pro obyvatele světa velice charakteristická, stejně jako smířlivost a akceptování svých kořenů. Právě ono intimní vnímání své identity, tolik vzdálené okatému vlastenectví, je silným podprahovým poselstvím (nejen) této skladby.
Jak jsem již zdůraznil výše, celé tohle kuriózní seznámení postupně vedlo k tomu, že jsem se dostal k o dva roky starší debutní nahrávce, pojmenované zkrátka „Obywatel G.C.“ a stejně tak k albům Republiky, ale to je jiný příběh, a tak docela sem nepatří – navíc, pokud jste dočetli až sem, určitě mi dáte za pravdu, že mi prsty ujely až běda. Co tedy říci závěrem o této svojské, v čase i prostoru zakořeněné desce, o níž jsem spíše mlžil, než doporučoval? Nabízí se tři úhly pohledu, vyberte si tedy ten svůj:
1) Máte-li vztah k malým poetickým nic, střední, potažmo středovýchodní Evropě a leží-li na vás ono zvláštní neidentifikovatelné mračno dědičného splínu – zamilujte si tuhle desku.
2) Láká-li vás alternativní scéna a trochu toho osmdesátkového retra a nemáte-li odpor k polštině a podivnostem – zkuste to, za jeden poslech nic nedáte.
3) Trpíte-li averzí vůči některé z věcí, která je v mém povídání o desce zmíněna – vyhněte se “obyvateli” velkým obloukem. Ušetříte si rozčarování.
A tím pro dnešek konečně finišuju. Vzpomínkové pivo dopito, nosník s jehlou sám vyskočil na vidličku a o tři kilometry dál vypadá krajina stejně tak, jako vypadala na přelomu osmdesátek a devadesátek. Vlastně ne, lžu. Všude kolem.
