Datum: 8.10.2019 Místo: Praha, Forum Karlín Účinkující: Blood Red Shoes, Pixies

Pixies vystupují v České republice docela často. Přestože je mám rád už dlouho, nikdy jsem neměl to štěstí se na jejich koncert dostat. Díky stále čerstvě vydané novince „Beneath the Eyrie“ znovu obráží svět, a já tak měl další příležitost je zažít na živo, kterou jsem již proměnil. Pro velký zájem byl koncert přesunut z původního místa velkého sálu v Lucerně do Fóra Karlín, kde ostatně již hráli před třemi lety, a tyto moderní, plně bezhotovostní prostory se jim podařilo i nyní zaplnit.

Úlohu rozehřívače davu a pódia mají na tomto turné britští indie rockeři Blood Red Shoes. Vzhledem k frontám jsem stihnul zhruba polovinu setu, který ale nebyl zrovna dlouhý. Podle informací měli začít v osm večer, přičemž o půl deváté už se loučili. O kapelu jsem dříve nikdy nezavadil, takže jejich tvorba pro mě byla velkou neznámou. Neslyšel jsem v nich však nic extra zajímavého, i když poslední skladba měla docela grády. Stylově a přiznejme si to, díky přítomnosti baskytaristy i vizuálně, měli k Pixies blízko, pouze to znělo o něco moderněji.

Na Pixies už jsem se vecpal více dopředu, před zvukaře, kde prostor začal znatelně houstnout. To, že mají Pixies svoje charisma, ukázal už jejich nástup a úvodní instrumentálka „Cecilia Ann“, na níž navázala nejagresivnější věc z nového alba, „St. Nazaire“. Intimnější indie atmosféru tvořilo nasvícení scény, kdy byli členové kapely nejčastěji vidět pouze jako siluety. Občasné kuželovité světlo bylo používáno zejména při výraznějších hráčských prostorech, jako třeba u natahovaného intra v „Couge Away“ a přímém záběru na Paz Lenchantin a její růží ověnčenou baskytaru.

Jelikož jsou skladby Pixies zpravidla krátké, vtěsnalo se jich do setlistu ke čtyřiceti. K mému překvapení se přehrálo snad celé „Beneath the Eyrie“, což nebývá u takto starých kapel se zásobou hitů běžné. Rozhodně tedy obdivuhodné a sympatické gesto, které sebou však nese jeden nelibý fakt – nové písně jednoduše nejsou tak silné jako ty staré, a to nemluvím pouze o materiálu z „Beneath the Eyrie“, ale i „Head Carrier“, na které také došlo.

Tyto novější skladby se tak průběžné prolínaly s pixiesovskou klasikou, tedy obdobím „Come on Pilgrim“ až „Trompe le monde“, a celé vystoupení tím bylo tak trochu jako na houpačce. Vlastně ani nelze určit nějakou nejsilnější pasáž, jelikož písně byly spíše neuspořádány než uspořádány. Pixies po celou dobu neřekli snad ani slovo k publiku, komunikace probíhala pouze mezi nimi samotnými, kdy se Frank Black po skončení písně otočil, zřejmě pokynul co se bude hrát dál a pokračovalo se. Žádné vyvrcholení či vystupňování se nekonalo, což je podle mě trochu škoda. Sice to podtrhuje možná tu „nezávislost“ kapely, že si prostě dělá, co chce, ale v určitých momentech tím koncert strádal a nějaká pasáž po sobě jdoucích osvědčených písní by to dle mě pořádně nakopla. Nevím, jestli slabší momenty koncertu byly tím důvodem, ale s postupem času jsem se dostával stále blíž a blíž k pódiu, protože přede mnou tu a tam někdo odešel.

Aby to ale nevypadalo, že to za moc nestálo, protože tak to určitě nebylo, musím napsat také pozitiva. Jedním velkým rozhodně bylo, když došlo na tituly jako „Break My Body“, „Crackity Jones“, „Tame“, „Couge Away“, nebo „Hey“. Hlavní ovace sklidily samozřejmě „Where Is My Mind?“ a „Here Comes Your Man“. Všechny podobné jen potvrdily, jak silný materiál v kapse Pixies mají a že s ním i po letech mohou s prstem v nose strhnout všechny přítomné. Rovněž potěšilo, že i něco z nové tvorby do celkového rozpoložení zapadlo. Novinky „On Graveyard Hill“ nebo „Silver Bullet“ zněly naživo dost fajn.

Abych to nějak shrnul, Pixies i přes pleš, pupek a nepřítomnost legendární Kim Deal hrají naživo skvěle a z koncertu jsem odcházel spokojený. Čekal jsem ale, že mě to zasáhne více. Když už se člověk v průběhu vystoupení nadchne, tak by byl rád, kdyby mu to alespoň chvíli vydrželo. Místo toho, ale musel občas na další příjemný zážitek nějakou tu minutu počkat. Asi bych si jejich koncert užil více před vydáním „Head Carrier“ a „Beneath the Eyrie“, ale i tak jsem rád, že jsem se zúčastnil.