Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: UDR Music Tracklist: 01. Procession 02. Sacrifice 03. Made in Belfast 04. Warriors of the Road 05. Guardians of the Tomb 06. Stand Up and Fight 07. Walking the Steel 08. Night of the Wolf 09. Wheels of Terror 10. Standing in a Queue Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 6,5/10 Kaša – 7,5/10 Stick – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Víte, hodnotit desky jako “Sacrifice” je docela svérázná záležitost. Recenzent dopředu ví, jak to asi bude znít, a vědí to i posluchači, na které nahrávka míří. A ví to vlastně celý metalový svět, protože hudba, jakou produkují Saxon a další jim podobní, je zde déle než třicet let a po celou tu dobu si udržela v zasadě neměnný charakter. Právě proto je to ale vždycky tak trochu loterie, protože si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli se zrovna tentokrát podařilo nahrát NWOBHM desku, která má i v 21. století co říct.

V případě Saxon je to maličko jinačí. I když bych s odstupem roka a půl jejich předchozí desce “Call to Arms” určitě nedal 9/10, jak jsem učinil v tehdejším vydání Na co se nedostalo, pořád platí, že mě toto album ujistilo v jedné věci – i po šestatřiceti letech kariéry a devatenácti (teď už vlastně dvaceti) albech na účtě jsou to právě Saxon, kteří se mohou bez ostychu řadit ke kapelám, jež dovedou oslovit i bez žánrových veletočů a snahy ten starý dobrý heváč posunout někam do neznáma. A proto jsem od “Sacrifice” očekával další nálož vesměs jednoduchého, ale vymakaného heavy metalu s tím nejlepším rodokmenem. A jak si většinou pointu nechávám ke konci recenze, snad se pro jednou nic nestane, když hned zkraje prohlásím, že jsem přesně takovou nahrávku dostal.

“Sacrifice” je deska, která sice ničím zásadním nepřekvapí, ale jak už jsem naznačil v úvodu, o tomhle to tentokrát není. Za jednoduchým obalem se skrývá ve své podstatě jen pár detaily ozvláštněná jednoduchá muzika, která však vyniká naprosto zřetelnou kvalitou prakticky každé jednotliviny, ze kterých je tvořen celek. Nejvíc na očích (nebo spíš uších) je tu pochopitelně kytarová sekce a ta asi nejlepším způsobem ilustruje, co se tu snažím vysvětlit. Z riffů vyloženě táhne stará britská škola a posluchač si asi nejednou řekne, že to tady bylo už tisíckrát, ale v ten moment na tím stejně mávne rukou, protože mu nezbude než uznat, že jsou to většinou opravdu poctivé, masité a správně heavy fláky, které fungují přesně tak, jak by heavy metalové riffy fungovat měly. Nejinak jsou na tom i velice vydařená sóla, která se sice opět drží žánrových hranic, ale v jejich rámci jsou napsána tak dobře, že to opět může posloužit jako učebnice skládání a použití heavy metalového sóla. Kritika nepřísluší ani na adresu skvěle úderných bicích partů Nigela Glocklera, baskytara Nibbse Cartera tvrdí muziku přesně tak, jak je třeba, a glorifikovat famózního pěvce Biffa Byforda by bylo snad opravdu pověstným nošením dřívím do lesa…

Důležitým faktorem je v případě “Sacrifice” rovněž výborná zvuková stránka věci. Produkce je sice veskrze moderní a čistá, nicméně se nějakým způsobem podařilo uchovat zdravou úroveň ostrosti a agresivity (která vynikne především ve srovnání s deskou předchozí), takže všechno zní mimořádně bezprostředně a v kombinaci s povedenou instrumentální a vokální stránkou se dostavují přesně ty správné vibrace, které dělají dobré album dobrým albem. No, a jak je z dosavadního textu asi všem zřejmé, “Sacrifice” je přesně takové dobré album. Ani v tomto případě se však nemohu vyhnout drobné kritice, protože bych nechtěl, aby někdo ze čtenářů pojal dojem, že je “Sacrifice” lepší, než ve skutečnosti je. Ne vždy se totiž všechno to, o čem jsem mluvil doposud, podařilo dotáhnout až tak daleko, aby se dalo hovořit o skvělém výsledku. Nejde tvrdit, že bych měl na mysli něco konkrétního, ale některé skladby jsou zkrátka slabší než ty ostatní.

Nejméně mě oslovila asi “Guardians of the Tomb”, která mi na poměry alba přijde moc předvídatelná a trochu o ničem. Na vrcholu blaha nejsem ani ze “Stand Up and Fight” nebo “Standing in a Queue”, ale v tomto případě už to opravdu není žádná tragédie, k oběma skladbám mám jen drobné výhrady a hlavně mají své světlé stránky, kterých není vůbec málo. Co se týče opačné části spektra, tady je výběr o mnoho širší a když nepočítám intro “Procession”, dá se říct, že co song, to větší nebo menší pecka. Namátkou mohu zmínit třeba “Made in Belfast” s perfektně zakomponovanou akustickou stopou, vypalovačku “Warriors of the Road”, kterou asi není dobrý nápad si pouště v autě, úderné pochoďáky “Walking the Steel” a “Wheels of Terror” nebo mimořádně zpěvnou a podkresem akustické kytary zpestřenou “Night of the Wolf”. Tady si vybere každý, komu není klasický heavy metal vyloženě proti srsti.

Saxon se to zkrátka opět podařilo a zase jednou potvrzují formu, která je v posledních letech provází a fanoušci z ní nemálo profitují. “Sacrifice” ctí žánr i albový rodokmen Saxon jak po hudební tak po textové stránce, ale i přes všechny objektivní výhrady, které by šly na adresu tohoto přístupu vznést (co si budeme povídat, obzvlášť ty texty občas zavání klišé na sto honů), to funguje. A funguje to skvěle, protože od chvíle, co jsem se na “Sacrifice” naladil, mě deska baví v podstatě nonstop. Je to album neuvěřitelně poctivé a zemité, ale přesto překvapivě svěží, a i přes některé dílčí výhrady není sporu o tom, že Saxon šlapou jako dobře namazaný stroj a o tři dekády mladší žánrové kolegy školí ve velkém stylu.

Další názory:

Možná by se někomu mohlo zdát, že hodnocení 6,5/10 je pro takovou kapelu jako Saxon docela málo, ale já v žádném případě netvrdím, že je to špatné album, jen je až příliš předvídatelné a nepřekvapivé. Samozřejmě, starého psa novým kouskům nenaučíš a snad ani nejde očekávat, že by Saxon začali něco úplně jiného (a také to od nich neočekávám), nicméně je ta předvídatelnost v případě “Sacrifice” na můj vkus až moc velká. Ale jak říkám, stále to rozhodně není špatné a rozhodně je to kus poctivého heavy metalu, který své momenty nepochybně má. Osobně mě nejvíce zaujaly chytlavá “Made in Belfast”, šlapavá “Walking the Steel” a předposlední “Wheels of Terror”. Známka na pomezí 6,5 a 7 bodů.
H.

Saxon jsou jednou z mála heavy metalových kapel, která si napříč dekádami drží stabilní a hlavně dobrou formu. Pokud se zaměřím pouze na novodobá alba, tedy ta po roce 2000, je “Sacrifice” jedním z těch nejlepších. Ne tak silné jako “Lionheart”, ale pořád skvělá NWOBHM deska, která je vystavěna na třicet let starých základech. V té době ještě Saxon udávali směr a z tohoto období si vzali především ostré kytary, ke kterým přidaly košaté, melodické refrény, jež zdobí spíš jejich pozdější tvorbu. Nejlepším příkladem budiž hned úvodní titulka “Sacrifice”, ve které se skloubilo vše nejlepší z tvorby těchto anglických harcovníků, kteří ještě v důchodcovském věku dokazují, že na to stále mají a že jejich staromilský heavy metal má větší koule než výtvory některých mnohem mladších kolegů, nemám pravdu, pánové z HammerFall? Není jednoduché vybrat nejlepší skladbu, protože všech devět jsou velmi dobré, ale po dlouhém váhaní mě nejvíc baví “Warriors of the Road”, v jejímž refrénu jsem zaslechl slabé ozvěny Edguy, ale hezky se žene dopředu s melodickým větrem v zádech, a pokud tyhle skladby nedopadají pateticky, tak je můžu. “Sacrifice” je sice sázka na jistotu, která se ale opět vyplatila a která tyhle ostrovany drží před svými následovateli.
Kaša

Saxon v posledních letech moc dobře ví, co dělají. Sázejí na jistotu, přitom ale jejich heavy metal neztrácí šťávu, i když sem tam samozřejmě přijde mírné klopýtnutí. Po výborných počinech “Lionheart”, “Inner Sanctum” a “Into the Labyrinth” si vybrali slabší chvilku s poslední deskou “Call to Arms”, která prostě neměla dostatek silných skladeb. Od té doby ale nějaký čas uběhl a nyní se Saxon nadechli a přinesli další porci svěžího britského heavy metalu, který dovede nakopat prdel kdejaké mladší bandě. U Saxon mi vždy trochu vadilo, když trochu ubrali tempo, a začali drhnout zábavkový rock, což se někdy (byť v malé míře) stává i tady, a přestože má deska šťavnatý zvuk a všechno je přece jen na svém místě, tak se neubráním občas mírnému zívnutí. Ale když spustí riffopalby, jako je titulní skladba, či o kus melodičtější hymny “Warriors of the Road” a “Guardians of the Tomb”, tak jsem maximálně spokojen. Stejně tak fungují řezavé “Night of the Wolf” nebo “Wheels of Terror”. Z těch rockovějších bych pak ještě vypíchnul “Stand Up and Fight”. Prim pro desku hraje taky fakt, že tu není žádná vyloženě pomalá skladba, tou si totiž Saxon někdy umí pořádně zavařit. Tahle deska je potěchou pro heavy metalovou část mé duše, a tak můžu být s bodovým hodnocením vcelku štědrý.
Stick