 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 44:46 Odkazy:
|
V poslední době se toho kolem Stone Temple Pilots dělo až až, jenom bohužel ani ne tak z hlediska tvorby jako spíš personálií. Poté, co byl v roce 2013 definitivně vyhozen původní zpěvák a hlavní poznávací faktor kapely Scott Weiland, našla skupina náhradníka, kterým nebyl nikdo menší než Chester Bennington z Linkin Park. Ten si však po dvou letech uvědomil, že by se měl více věnovat své domovské kapele, a tak byli Stone Temple Pilots opět bez hlasu.
Co víc, 3. prosince 2015, tedy zhruba měsíc po odchodu Benningtona, si Weiland namíchal doslova smrtelný koktejl alkoholu, prášků a kokainu a byl nalezen mrtvý. Takže veškeré zvěsti o jeho návratu k Stone Temple Pilots záhy uhasly. V létě minulého roku byl zase nalezen oběšený Bennington, s nímž už se tedy za mikrofonem nepočítalo, jelikož Stone Temple Pilots tou dobou už dávno hledali nového zpěváka, ale rána to pro ně být musela. Z onoho hledání nakonec vzešel nový člen sestavy – Jeff Gutt.
Když si ho letmo proklepnete na Wikipedii, zjistíte, že rovněž působí v jakési nu-metalové kapele Dry Cell, avšak jeho dosud nejvýraznějším momentem je účinkování v soutěži The X-Factor, kde zazářil se srdceryvnou (jak jinak) adaptací Cohenova „Hallelujah“. Čili je to svým způsobem člověk zvyklý na pozornost, ale není to zase vyloženě veliká tvář spojená s osudem třeba jiné známější kapely, což je zřejmě to, co kromě pěveckých kvalit Stone Temple Pilots chtěli.
Co se týče zpěvu, je tu jasně slyšet odkaz Weilanda, přičemž se nejedná o nějakou imitaci, jenom v určitých partech zní opravdu skoro jako on. To je dobře zejména pro zachování charakteristického zvuku, jenž na začátku devadesátých let s alby „Core“ a „Purple“ ohromil nejenom miliony Američanů, ale takříkajíc celý svět. Přestože seattleská čtyřka byla vždy vnímána o trochu výš, minimálně v tomto období se první grungeové ligy Stone Temple Pilots dotýkali.
Pojďme ale k albu samotnému. První utkví jeho název, jelikož je eponymní, stejně jako dosud poslední nahrávka z roku 2010. Taky v tom nevidíte smysl? Já taky ne. Asi má být vnímáno jako nový začátek, nevím. Sestava je až na zmiňovaný post frontmana samozřejmě stále stejná, tedy bratři Dean a Robert DeLeovi a Eric Kretz. Na album se vměstnalo 12 skladeb, které se vejdou do 45 minut. Teď už ale k hudbě samotné.
Desku načíná „Middle of Nowhere“, u níž si přesně řeknete, že tohle jsou klasičtí Stone Temple Pilots, valivý riff a lehce zasněná nálada se zastřeným vokálem, to celé v rychlejším tempu, takhle by to šlo. Možná až trochu monotónní, ale dobrý otvírák. Dvojka „Guilty“ lehce zvolní, dá více prostoru pro melodii, ale stále se drží v přijatelné podobě. Dojem ještě vylepší první single „Meadow“. Ten asi nejlépe reprezentuje, jak dokáží Stone Temple Pilots znít v roce 2018. Bohužel tuto solidní reprezentaci zvládá pouze hrstka dalších písní. Kromě zmíněných ještě následující melancholická „Just a Little Lie“ a možná tvrdší kus „Roll Me Under“. To je tak vše.
Asi největší provary jsou kýčovitá balada „The Art of Letting Go“ a závěrečná uspávačka „Reds & Blues“. Ona vlastně plně vystihuje druhou polovinu novinky, jelikož to je jedna velká zívačka o standardních alt rockových písních, u nichž si jen říkáte, kde už jsem tohle slyšel, a je jich plný hlavní proud. Velkým nešvarem této desky je právě její tuctovost a veliká předvídatelnost. Slušelo by jí více kytar, odvahy i rozptylu.
Druhé eponymní album se od těch předchozích také odlišuje svou převážně veselou náladou a pozitivními texty, což neříkám, že je chyba, ale zřejmě to má také vliv na onen popový a klidný výraz. Lepší by bylo, namísto skládání dalších nudných rádiovek, nebát se naplno využít výrazu Stone Temple Pilots a čas od času do toho trochu říznout. Zkrátka je tu málo výrazných momentů a to, že jsem nakonec vybral pět skladeb, co jsou ucházející až dobré, není na dvanáctipísňovou nahrávku moc. Z těch pěti bych to ještě zredukoval na tři a máme tu slušné EPčko.
Je škoda, že je nakonec ze „Stone Temple Pilots“ tak fádní deska. Asi nikdo nečekal další „Core“, ale poctivá rocková placka, co neurazí, v silách Stone Temple Pilots stále je, však „Meadow“ nebo „Middle of Nowhere“ jsou toho důkazem. Jestli nejste zarytí fanoušci, klidně tuhle fošnu přejděte, tenhle návrat se moc nepovedl. Závěrem přeji Guttovi lepší osud než měli jeho předchůdci, dle všeho to není takový hovado jako Weiland, takže minimálně předávkování asi nehrozí.