 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 54:05 Odkazy:
|
Je zlatým pravidlem hudebních médií naplánovat vydání recenze tak, aby si ji čtenář mohl přečíst, dokud je recenzované album ještě čerstvé. Někteří autoři mají ve zvyku vydávat recenze dokonce s malým předstihem, což mě jako čtenáře nesmírně vytáčí. Jiní autoři naopak nestíhají a vše tak píší s několikaměsíčním zpožděním. K těm se sám řadím, ovšem ne proto, že bych nestíhal. Recenze odkládám, neboť věřím v moc času, která dokáže bez velké námahy změnit již hotový a zdánlivě dobře promyšlený názor. Pokud se mi album líbí, musím jej nejprve podrobit zkoušce časem. Když je i po měsíci či dvou stále silné, zaslouží si nadšené hodnocení. Naopak, v případě že se mi album nelíbí, dostane příležitost svou existenci obhájit a zvrátit jinak kritické hodnocení. Dnes se toto pravidlo ovšem poruším, neboť Draperův debut „Spooky Action“ vyšel před pouhými dvěma týdny (ke dni psaní recenze). K důvodu pro toto rozhodnutí se zanedlouho dostanu.
Paul Draper je bývalý frontman (údajně) úspěšné britské rockové formace Mansun. Pokud vám toto jméno nic neříká (tak jako donedávna neříkalo nic ani mně), vězte, že Mansun zanikli v roce 2003 po vydání pouhých tří alb, a od té doby o její ústřední postavě nebylo až do loňského roku slyšet. Draper však nelenil a v tichosti pracoval na svém sólovém albu, jehož vydání předcházely dva krátké počiny, jednoduše nazvané „EP One“ a „EP Two“.
Na nich Draper nabídl zábavný (pop)rock, který ozvláštnil mimo jiné hostovačkou Stevena Wilsona v povedené „No Ideals“. Na „Spooky Action“ Draper pokračuje přesně tam, kde na „EP Two“ skončil, a pokud tedy máte chuť na britský rock, jenž klade hlavní důraz na příjemné melodie, asi nemá cenu dlouho vyčkávat.
Pokud „Spooky Action“ něco charakterizuje, pak je to naprosto perfektní zvuk. Draper se o produkci staral sám a je vidět, že právě do ní vložil ohromné úsilí. „Spooky Action“ zní dokonale, zejména pokud máte možnost vnímat ohromné množství detailů, jež skladby nabízí. Je zde množství navzájem se prolínajících a doplňujících se vrstev, v nichž vedle standardních rockových nástrojů kralují hlavně syntezátory (v mnoha a mnoha a mnoha úrovních) s výjimečným dotykem smyčců a dalších klasičtějších nástrojů. V tomto ohledu je „Spooky Action“ klenot.
Bohužel úsilí, jaké Draper vložil do promyšleného zvukového kabátku, chybí albu v jiných oblastech. Draperovy písně jsou založeny na chytlavých vokálních melodiích a občas mám dokonce dojem, že vše, co se ve skladbách nachází, je jen vycpávka okolo refrénu. Struktura songů je tak vlastně opravdu primitivní, což nepříjemně kontrastuje s jejich nadstandardními délkami. Většina písní má kolem pěti minut a to je délka, při níž je již třeba více než jen jedna nosná myšlenka, jenže tu Draper nabízí jen výjimečně. A tak vše nakonec skončí u primitivní otázky, zda se vám ten či onen refrén líbí, a pokud se vám líbí, bude se vám líbit i celá kompozice.
Skladby jako „Feeling My Heart Run Slow“ a „Friends Make the Worst Enemies“, obě dříve vydané právě na výše zmíněných EP, patří mezi vrcholy desky. V prvním případě Draper přišel s ohromně chytlavou energickou skladbou, v níž se povedené sloky vyrovnají i opravdu silnému refrénu. V případě druhé zmíněné písně je pak vše postavené okolo dokonalého refrénu a s pomocí množství vrstev syntezátorů a v závěru i piana a houslí utáhne Draper i ambiciózní takřka sedmiminutovou stopáž. Podobně úspěšně na to jde i lehce zapamatovatelný singl „Things People Want“ či pozitivně naladěná „Who’s Wearing Trousers“ s bezvadně ujetým syntezátorovým sólem přibližně v polovině. K lepší polovině alba pak patří i pomalá a dojemná „Jealousy Is a Powerful Emotion“, kterou ovšem bohužel (jako i další písničky na albu) poznamenal občasný Draperův nepříjemně teatrální zpěv.
Tato pětice tvoří silný střed desky a je veliká škoda, že s ní zbytek skladeb nedovede držet krok. „Don’t Poke the Bear“ trpí vnitřní rozervaností, neboť její dvě výrazně odlišné poloviny vůbec nefungují pohromadě. „Grey House“ dojela na slabší centrální motiv a třeba takový nekonečně se opakující refrén „You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them“ bych si troufl za doslova otravný. Bohužel ke konci nahrávky dojdou Draperovi nápady úplně. Uvolněná a pohodová dvojice „Can’t Get Fairer Than That“ a „Feel Like I Wanna Stay“ je naprosto nezajímavá a nepomůže jí ani dokonalý zvuk; závěrečné „The Inner Wheel“ se nepodařilo propojit rozmanité zvuky do jednolitého celku a zní tak až příliš roztříštěně, ačkoli oceňuji Draperovu snahu o alespoň nějakou inovaci na závěr.
Možná po posledním odstavci váháte, proč vůbec „Spooky Action“ poslouchat, ovšem skutečnost je taková, že výše zmíněného si při letmém poslechu nejspíš vůbec nevšimnete. Jistě, také v hudbě oceňuji hlavně její skladatelskou hodnotu a množství pozlátek, které je na melodiích nalepeno je jen vedlejší záležitost, ovšem v případě „Spooky Action“ hraje propracovaný zvuk tak výraznou roli, že slabší melodie nemusí vždy úplně vadit.
A právě tím se obratem dostáváme k důvodu, proč recenzi na „Spooky Action“ neodložím o měsíc. Mám totiž obavu, že album, které se mi při letmém a nepozorném poslechu tak hrozně líbilo a které své neduhy odhalilo, až když jsem se mu rozhodl věnovat větší pozornost, zkoušku časem neobstojí a to by mě hodně mrzelo. Hudba Paula Drapera je mi totiž velice sympatická a jeho snahu o snadno poslouchatelný (pop)rock s mírně progresivním nádechem a dokonale propracovaným zvukem přijímám s nadšením. „Spooky Action“ je však na skladatelské frontě trochu nedopečené, a pokud na něm Draper pracoval (jak propagační materiály vydavatelství KScope tvrdí) více než deset let, musím přinejmenším pět z nich označit za ztracený čas.
