Archiv štítku: alternative rock

Paul Draper – Spooky Action

Paul Draper - Spooky Action

Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock / pop
Datum vydání: 11.8.2017
Label: KScope Music

Tracklist:
01. Don’t Poke the Bear
02. Grey House
03. Things People Want
04. Who’s Wearing the Trousers
05. Jealousy Is a Powerful Emotion
06. Friends Make the Worst Enemies
07. Feeling My Heart Run Slow
08. You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them
09. Can’t Get Fairer Than That
10. Feel Like I Wanna Stay
11. The Inner Wheel

Hrací doba: 54:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je zlatým pravidlem hudebních médií naplánovat vydání recenze tak, aby si ji čtenář mohl přečíst, dokud je recenzované album ještě čerstvé. Někteří autoři mají ve zvyku vydávat recenze dokonce s malým předstihem, což mě jako čtenáře nesmírně vytáčí. Jiní autoři naopak nestíhají a vše tak píší s několikaměsíčním zpožděním. K těm se sám řadím, ovšem ne proto, že bych nestíhal. Recenze odkládám, neboť věřím v moc času, která dokáže bez velké námahy změnit již hotový a zdánlivě dobře promyšlený názor. Pokud se mi album líbí, musím jej nejprve podrobit zkoušce časem. Když je i po měsíci či dvou stále silné, zaslouží si nadšené hodnocení. Naopak, v případě že se mi album nelíbí, dostane příležitost svou existenci obhájit a zvrátit jinak kritické hodnocení. Dnes se toto pravidlo ovšem poruším, neboť Draperův debut „Spooky Action“ vyšel před pouhými dvěma týdny (ke dni psaní recenze). K důvodu pro toto rozhodnutí se zanedlouho dostanu.

Paul Draper je bývalý frontman (údajně) úspěšné britské rockové formace Mansun. Pokud vám toto jméno nic neříká (tak jako donedávna neříkalo nic ani mně), vězte, že Mansun zanikli v roce 2003 po vydání pouhých tří alb, a od té doby o její ústřední postavě nebylo až do loňského roku slyšet. Draper však nelenil a v tichosti pracoval na svém sólovém albu, jehož vydání předcházely dva krátké počiny, jednoduše nazvané „EP One“ a „EP Two“.

Na nich Draper nabídl zábavný (pop)rock, který ozvláštnil mimo jiné hostovačkou Stevena Wilsona v povedené „No Ideals“. Na „Spooky Action“ Draper pokračuje přesně tam, kde na „EP Two“ skončil, a pokud tedy máte chuť na britský rock, jenž klade hlavní důraz na příjemné melodie, asi nemá cenu dlouho vyčkávat.

Pokud „Spooky Action“ něco charakterizuje, pak je to naprosto perfektní zvuk. Draper se o produkci staral sám a je vidět, že právě do ní vložil ohromné úsilí. „Spooky Action“ zní dokonale, zejména pokud máte možnost vnímat ohromné množství detailů, jež skladby nabízí. Je zde množství navzájem se prolínajících a doplňujících se vrstev, v nichž vedle standardních rockových nástrojů kralují hlavně syntezátory (v mnoha a mnoha a mnoha úrovních) s výjimečným dotykem smyčců a dalších klasičtějších nástrojů. V tomto ohledu je „Spooky Action“ klenot.

Bohužel úsilí, jaké Draper vložil do promyšleného zvukového kabátku, chybí albu v jiných oblastech. Draperovy písně jsou založeny na chytlavých vokálních melodiích a občas mám dokonce dojem, že vše, co se ve skladbách nachází, je jen vycpávka okolo refrénu. Struktura songů je tak vlastně opravdu primitivní, což nepříjemně kontrastuje s jejich nadstandardními délkami. Většina písní má kolem pěti minut a to je délka, při níž je již třeba více než jen jedna nosná myšlenka, jenže tu Draper nabízí jen výjimečně. A tak vše nakonec skončí u primitivní otázky, zda se vám ten či onen refrén líbí, a pokud se vám líbí, bude se vám líbit i celá kompozice.

Skladby jako „Feeling My Heart Run Slow“ a „Friends Make the Worst Enemies“, obě dříve vydané právě na výše zmíněných EP, patří mezi vrcholy desky. V prvním případě Draper přišel s ohromně chytlavou energickou skladbou, v níž se povedené sloky vyrovnají i opravdu silnému refrénu. V případě druhé zmíněné písně je pak vše postavené okolo dokonalého refrénu a s pomocí množství vrstev syntezátorů a v závěru i piana a houslí utáhne Draper i ambiciózní takřka sedmiminutovou stopáž. Podobně úspěšně na to jde i lehce zapamatovatelný singl „Things People Want“ či pozitivně naladěná „Who’s Wearing Trousers“ s bezvadně ujetým syntezátorovým sólem přibližně v polovině. K lepší polovině alba pak patří i pomalá a dojemná „Jealousy Is a Powerful Emotion“, kterou ovšem bohužel (jako i další písničky na albu) poznamenal občasný Draperův nepříjemně teatrální zpěv.

Tato pětice tvoří silný střed desky a je veliká škoda, že s ní zbytek skladeb nedovede držet krok. „Don’t Poke the Bear“ trpí vnitřní rozervaností, neboť její dvě výrazně odlišné poloviny vůbec nefungují pohromadě. „Grey House“ dojela na slabší centrální motiv a třeba takový nekonečně se opakující refrén „You Don’t Really Know Someone, Til You Fall Out with Them“ bych si troufl za doslova otravný. Bohužel ke konci nahrávky dojdou Draperovi nápady úplně. Uvolněná a pohodová dvojice „Can’t Get Fairer Than That“ a „Feel Like I Wanna Stay“ je naprosto nezajímavá a nepomůže jí ani dokonalý zvuk; závěrečné „The Inner Wheel“ se nepodařilo propojit rozmanité zvuky do jednolitého celku a zní tak až příliš roztříštěně, ačkoli oceňuji Draperovu snahu o alespoň nějakou inovaci na závěr.

Paul Draper

Možná po posledním odstavci váháte, proč vůbec „Spooky Action“ poslouchat, ovšem skutečnost je taková, že výše zmíněného si při letmém poslechu nejspíš vůbec nevšimnete. Jistě, také v hudbě oceňuji hlavně její skladatelskou hodnotu a množství pozlátek, které je na melodiích nalepeno je jen vedlejší záležitost, ovšem v případě „Spooky Action“ hraje propracovaný zvuk tak výraznou roli, že slabší melodie nemusí vždy úplně vadit.

A právě tím se obratem dostáváme k důvodu, proč recenzi na „Spooky Action“ neodložím o měsíc. Mám totiž obavu, že album, které se mi při letmém a nepozorném poslechu tak hrozně líbilo a které své neduhy odhalilo, až když jsem se mu rozhodl věnovat větší pozornost, zkoušku časem neobstojí a to by mě hodně mrzelo. Hudba Paula Drapera je mi totiž velice sympatická a jeho snahu o snadno poslouchatelný (pop)rock s mírně progresivním nádechem a dokonale propracovaným zvukem přijímám s nadšením. „Spooky Action“ je však na skladatelské frontě trochu nedopečené, a pokud na něm Draper pracoval (jak propagační materiály vydavatelství KScope tvrdí) více než deset let, musím přinejmenším pět z nich označit za ztracený čas.


Crystal Fairy – Crystal Fairy

Crystal Fairy - Crystal Fairy

Země: USA
Žánr: alternative rock / stoner metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Chiseler
02. Drugs on the Bus
03. Necklace Of Divorce
04. Moth Tongue
05. Crystal Fairy
06. Secret Agent Rat
07. Under Trouble
08. Bent Teeth
09. Posesión
10. Sweet Self
11. Vampire X-Mas

Hrací doba: 40:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas si kapely na společném turné sednou takovým způsobem, až z toho vznikne kapela nová. A přesně to je případ Crystal Fairy. Jejich zárodek byl započat na turné Melvins a Le Butcherettes, kdy se dali do řeči Dale Crover a Buzz Osborne z prvně jmenovaného tělesa se zpěvačkou toho druhého, Teri Gender Bender. K nim se na baskytaru přidala vůdčí osobnost věhlasných a již neexistujících The Mars Volta či stále existujících At the Drive-In, Omar Rodríguez-López. Ten byl na onom turné v pozici fotografa, přičemž se již několik let okolo La Butcherettes „motá“, ať už na postu producenta nebo právě baskytaristy. Slovo dalo slovo a o rok později tu máme eponymní studiovou nahrávku.

Bylo by asi moc jednoduché napsat, že po výčtu skupin, z nichž členové Crystal Fairy pocházejí, dostanete Crystal Fairy. No, i když jednoduché… je to slušný mišmaš garážového punku, metalu a experimentátorského rocku. Především by to nebylo přesné, protože tomu tak úplně není, i když by leckdo mohl konstatovat, že se jedná o Melvins s ženským vokálem. Jasně, svých kořenů a naučených postupů se členové asi nezbaví, takže jo, všechny ty kapely tady můžete slyšet a jelikož 2/4 Crystal Fairy jsou Melvins, tak nejvíc právě je. Ale zasloužilo by si to ještě více upřesnit. Zkuste si představit neo-psychedelické Melvins v ozonu rocku 70. let, do kterých se probíjí grunge tažený kupředu nestydatou riot grrrl zpěvačkou. Hudba Crystal Fairy je zároveň daleko přímočařejší než Melvins nebo The Mars Volta, jedná se spíš o kompilaci jedenácti rockových zářezů pohybujících se na širokém spektru od popu až po sludge.

Crystal Fairy se s tím moc nepářou a rozjedou to ve velkém hnedka zkraje, jelikož první „Chiseler“ je pecka jak hovado a jistě potěší všechny milovníky alternativního rocku. Rychlejší podklad spolu s podmanivým vokálem Teri nemá chybu, prvnímu songu není co vytknout, koneckonců jej považuji za to nejlepší z celého debutu. Refrén se zaryje pod kůži, ani nevíte jak. To, že riffy King Buzzo umí, víme už několik desítek let a ani na „Crystal Fairy“ jimi nešetří. Hutná „Drugs on the Bus“ připomíná právě domovinu Osborna a Crovera přibarvenou trochou psychedelie, což se projevuje hnedka v několika skladbách. A zní to skvěle. Občas překvapí, jak bezprostředně dokáže Buzz hrát vzhledem k tvorbě Melvins. Důkazem toho je „Necklace of Divorce“, jejíž riff je prostě klasická hardrockovka, ale šlape to skvěle.

Další mojí oblíbenou je „Moth Tongue“, jež je opět zamlžená v opojném oparu, z něhož ji dostává hlas Teri, zde velice silný, až hypnotický. Opravdu nemá moc daleko k přelomu let šedesátých/sedmdesátých. Náladu první skladby navodí titulka, která útočí na nejnižší pudy posluchače, tedy chytlavý refrén, jenž se tady znovu povedl. Abych neopomněl ani posledního člena sestavy, baskytaristu Omara Rodríguez-Lópeze, i jeho hra je velice výrazným prvkem výsledného soundu Crystal Fairy. Basa zde rozhodně není nijak utlumená, naopak v několika pasážích je výraznější než zbytek kapely, tak je tomu právě v případě titulní skladby. Prsty v tom může mít on sám, jelikož se chopil produkce, ovšem byl by hřích jeho um nevyužít. Ono mu vysolit pár basových partů zřejmě nedělá žádný problém, hehe (ve svých 41 letech stihl vydat na 43 sólových alb!).

Crystal Fairy

Jediným malým zaškobrtnutím je sedmá „Under Trouble“, která mě spíš nudila, a neostýchal jsem se ji přeskakovat. Jedná se asi o nejklidnější moment desky se zvláštní atmosférou, jež bohužel nevyústila v nic významnějšího. Dalo by se vlastně konstatovat, že „Crystal Fairy“ je se začátkem druhé poloviny slabší, ale s blížícím se koncem album opět nabírá na síle. Songy jako „Bent Teeth“, takřka popová „Sweet Self“ a hlavně závěrečná jízda „Vampire X-Mass“ jsou kvalitní kousky směle se rovnající výtečnému začátku.

Jestli chcete slyšet něco zvláštního, vybočujícího z hudební produkce těchto let či ulétáváte na rockové hudbě z předešlých dekád nebo máte jednoduše rádi vše, na co Buzz Osborne sáhne, „Crystal Fairy“ mohu jen doporučit. Jedná se o zdařilé dílko a po delší době o zajímavou tzv. superskupinu. Tahle kombinace muzikantů si zkrátka sedla, uvidíme, zdali se také odhodlají k turné, či bude mít „Crystal Fairy“ nějaké studiové pokračování. Obojí by stálo za to.


Milemarker – Overseas

Milemarker - Overseas

Země: USA
Žánr: electronica / alternative rock / new wave / post-punk
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Lovitt Records

Tracklist:
01. Conditional Love
02. Untamed Ocean
03. Carrboro
04. The Dreamer
05. Blue Flag
06. Luxuria
07. Recognition
08. Uh Ah
09. Supercomputer

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Silver Rocket

Když jsem se upisoval k recenzi alba „Overseas“ od Milemarker, tak jsem předpokládal, že se jedná skupinu mladou a nezkušenou. Na internetu jsem si nehledal žádné detaily z její biografie, nestudoval předchozí počiny, takže jsem byl dost překvapený, když jsem až s odstupem zjistil, že Milemarker není nově sestavená kapela, protože už toho má za sebou relativně dost.

Vznik Milemarker, kteří aktuálně působí ve čtyřčlenné sestavě, se totiž datuje k roku 1997, kdy se v malém městě Chapel Hill v Severní Karolíně dala dohromady trojice ve složení Al BurianDave Laney a Ben Davis. S na tu dobu lehce vizionářskou vizí kombinace post-hardcoru a new wave začali brázdit pódia a sami se chlubí tím, že odehráli zhruba tisícovku vystoupení a sdíleli pódium příkladně s High on Fire či The Hives.

Nicméně není všechno zlato, co se třpytí, a nad životem Milemarker se po vydání pátého alba „Ominosity“ z roku 2005 na deset let zavřela voda, a letos tak navazují na první etapu svého fungování prostřednictvím novinky „Overseas“. K dvojici Al Burian a Dave Laney se přidala zpěvačka / klávesačka Lena Kilkka a bubeník Ezra Cale a v tomto složení se Milemarker na přelomu loňského a letošního roku zavřeli do nahrávacích studií v Berlíně. Výsledkem je poměrně neotřelá kombinace kytarové hudby, která je protkaná velkým množstvím kláves, syntezátorů a robotických vokálů.

Největším pozitivem „Overseas“ je rozhodně jeho atmosféra. Kombinace živé rytmiky, elektrických kytar, které jsou navíc doladěny různými efekty, syntezátorů a další vrstvy nejrůznějších zvuků a ruchů působí místy chaoticky a skoro až nesourodě. Když jsem se ale zaposlouchal pořádně a začal postupně odhalovat detaily nahrávky a jednotlivých písní, tak počáteční nedůvěra zmizela. Netvrdím, že se jedná o dokonalou záležitost, protože má své mouchy, ale na druhou stranu je místy velmi těžká industriální atmosféra chutným protikladem k líbivým podkladovým melodiím linoucích se z kláves. Jako jeden příklad za všechny, kdy toto funguje velmi dobře, mě napadá „The Dreamer“. Ta je na poměry zbytku nahrávky pojata víc vypravěčsky a líbí se mi, jak se přelévá od kytarovějších momentů k těm elektronickým, aniž by Milemarker ztráceli vodící linku a působili zmateně.

Co mě na albu vyloženě iritovalo, je použití robotických vokálů, jimž asi nikdy nepřijdu na chuť. Neděje se tomu v takové míře, aby tento aspekt devalvoval celistvý dojem z „Overseas“, nicméně si myslím, že i bez jejich použití se dá navodit futuristická industriální atmosféra, která při poslechu převládá. Skladby obecně by se pak daly rozdělit do takových dvou základních skupin dle toho, zda převládají elektronické prvky, nebo má naopak navrch poctivý rockový základ. Abych pravdu řekl, tak víc mě zaujala druhá skupina, což má jistě co do činění s tím, že elektronickou a industriální hudbu nijak cíleně až na vzácné výjimky nevyhledávám.

Milemarker - Overseas

Na základě tohoto rozdělení se mi tedy líbí zejména druhá „Untamed Ocean“, což je velmi povedená post-punková hitovka s letmým nádechem elektroniky. Základním pojidlem v této věci je syntezátorový motiv a přesná rytmika, vrchol ovšem přichází se vzletným refrénem. Ten jsem si oblíbil hned při prvním poslechu, jeho melodie je hodně povedená, a když jej postavím k „Overseas“ jako celku, tak nabízí pohled na líbivější tvář skupiny. Povedla se i následující „Carrboro“ s post-rockově zvonivou kytarou v závěru či výraznou basovou linkou poháněná „Luxuria“.

„Conditional Love“ je dobrá, dokud nedostane slovo elektronicky zprasený vokál. Do té doby pulzující syntezátory a kytary vytvářejí sugestivní atmosféru a refrén je opět dost povedený. Většina skladeb plyne na vlně klasické písničkové struktury, kdy se střídají sloky a refrény v pevně daném pořadí, takže třeba již zmíněná „The Dreamer“ nebo závěrečná elektronická „Supercomputer“ působí se svou atypickou strukturou překvapivě. Bohužel mi druhá jmenovaná přijde ve výsledku taková o ničem. Pořád jsem čekal, kdy přijde exploze emocí, k níž se během první poloviny schylovalo, nicméně se nedostavila.

„Overseas“ sice není můj šálek kávy, ale nepopírám, že svoje kouzlo ta nahrávka rozhodně má. Milemarker hrají moc dobře na city posluchače a místy post-punkově neklidnou atmosférou jimi umí hezky zacloumat. Uvítal bych možná trochu víc metalového hřmění, k němuž neměli tak daleko, když jsem poslouchal ukázky starších počinů, ale není to nic, co by „Overseas“ vyloženě škodilo. Jako celek to šlape dobře, což je hlavní. Jestli se k tomu vrátím někdy v budoucnu? To asi ne, ale i tak jsem s Milemarker neměl problém.


Green Day – Revolution Radio

Green Day - Revolution Radio

Země: USA
Žánr: punk rock / alternative rock
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Somewhere Now
02. Bang Bang
03. Revolution Radio
04. Say Goodbye
05. Outlaws
06. Bouncing Off the Wall
07. Still Breathing
08. Youngblood
09. Too Dumb to Die
10. Troubled Times
11. Forever Now
– I. I’m Freaking Out
– II. A Better Way to Die
– III. Somewhere Now (Reprise)
12. Ordinary World

Hrací doba: 44:29

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zámořští rockeři Green Day jsou jednou z mnoha kapel, které se v minulosti přesvědčily o tom, jak je hudební průmysl nevyzpytatelný a do jisté míry i nevděčný. Jedná se o prostředí, kde se každý úspěch cení zlatem, ale jakékoli klopýtnutí či jen odklon od toho, co zrovna trh žádá, se trestá velmi tvrdě. Green Day se po vydání svého přelomového počinu „Dookie“ přesvědčili o tom, co je to úspěch. Prodejní čísla byla skvělá a poháněni tehdejším chtíčem po neo-punkové hudbě si to trojice kolem Billieho Joea Armstronga směřovala do ranku těch největších kapel. Bohužel pro něj a jeho kumpány následující alba nebyla nic moc a koncem tisíciletí už spíš jen tak paběrkovali pro své věrné fanoušky a nadšence žánru.

V roce 2004 však přišel hluboký nádech a Green Day se dostali do situace, jaká se nepodaří zrovna každému. Album „American Idiot“ bylo ve všech ohledech neuvěřitelným úspěchem a pokud se v období kolem vydání singlu „Basket Case“ mluvilo o Green Day jako o hvězdách, tak po „Americkém idiotovi“ to byly celebrity. Green Day bylo všude plno a znali je i lidé, kteří o rockovou hudbu nejeví v podstatě žádný zájem. Úspěch singlů jako „Boulevard of Broken Dreams“ či „Wake Me Up When September Ends“ poháněl „rockovou operu“ „American Idiot“ vskutku do nemyslitelných výšin, a přestože to s původní punkovou podstatou Green Day nemělo příliš společného, tak minimálně za toto album si zaslouží nesmrtelnost.

Budu se opakovat. Bohužel pro Armstronga, Mikea Dirnta a Tré Coola se od té doby pánové vezou po sinusoidě úspěchů směrem dolů. Díky nabubřelému „21st Century Breakdown“, které bylo prázdné až běda, a hlavně trojici nudných nahrávek „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“ z roku 2012 se jim od té doby nepodařilo dobýt zpět pozici, jíž se těšili v polovině minulé dekády. A jestli se ptáte, zda na tom něco změní novinka „Revolution Radio“, tak vás musím razantně usadit zpět na zem ubezpečením, že nikoli.

Green Day sice natočili album, jímž se snaží navázat na své nejlepší roky a v jistém směru nemá „Revolution Radio“ do „American Idiot“ zase tak daleko, výsledný dojem je ovšem minimálně o třídu horší. Novinka obsahuje několik hodně slušných songů, na nichž je slyšet, že Green Day dospěli v sebevědomou rockovou partu, ale na ploše 40 minut, které byly „Revolution Radio“ naděleny, se toho neděje zas tak moc, abych měl důvod jej poslouchat někdy v budoucnu v celé jeho délce. Je pravda, že Billie Joe Armstrong a spol. nejsou tak afektovaní jako na „21st Century Breakdown“ a ani tak k uzoufání nudní jako na trojici placek z konce roku 2012, ale to ještě neznamená, že by dvanáctá řadovka měla ambice stát se jedním z klenotů jejich bohaté diskografie.

V první řadě ztrácí „Revolution Radio“ body díky své nevyrovnanosti. Jak jsem řekl, obsahuje několik povedených písní, ale stejně tak se dostalo i na vyložené vycpávky, jejichž koncentrace je vyšší, než bych od zavedené skupiny po čtyřech letech čekal. Když začnu od toho špatného, tak se nepovedla kupříkladu čtvrtá položka jménem „Say Goodbye“. Ta je sice aranžérský pestrá a uvolněná pasáž na začátku druhé minuty ji ozvláštňuje, ale jinak je to přesně ten typ písně, jichž trojice z Kalifornie na předchozích třech nahrávkách předvedla dost, a je tak velmi jednoduché na ni zapomenout.

Totéž se dá říct o tuctovce „Youngblood“, stupidní odrhovačce „Too Dumb to Die“, již nezachrání ani Billie ve vcelku úderném refrénu, a koneckonců i nadějné „Forever Now“ ze samého závěru. Se svou rozmáchlostí a barvitostí se snaží alespoň částečně navodit atmosféru „American Idiot“. Nutno uznat, že se jí to docela daří a v prvních třech minutách má dobrý rozjezd, jenže v druhé polovině se po krátké akustické pasáži začne stavět ústřední melodie zase od začátku a už bez energie z úvodu. Není to nejhorší skladba, ale že bych nad ní skákal radostí, to se říci nedá.

Kapitolou samou o sobě je baladická „Outlaws“, což je jedna z dalších snah navodit časy „American Idiot“, výsledkem je ovšem pouze patetická skladba, která zaujme výraznou melodií. Na jednom slušném momentu se takový song vystavět opravdu nedá. Díky své stavbě vzdáleně připomíná „Wake Me Up When September Ends“, ale to je hitovka jiné váhové kategorie, s níž se „Outlaws“ opravdu nemůže rovnat, a brzy na ni zapomenu. Na další pomalé písni, závěrečné „Ordinary World“, je příjemná minimalistická atmosféra, jež má oproti „Outlaws“ větší hloubku, a bez onoho patosu se jedná o pohodovou záležitost na závěr.

Green Day

Oproti výše uvedeným kusům na mě naopak zapůsobily takové ty klasické rádiové hity, které jsou alespoň v rámci možností úderné a díky své chytlavé struktuře a melodiím se snadno zasekly pod kůži. Myslím tím na úvod trochu atypicky pomalejší „Somewhere Now“ či následující rychlovku „Bang Bang“ s punkově neurvalou atmosférou. Nejsou to sice vyloženě překvapivé kousky, přesto si radši od Green Day v aktuální podobě vyslechnu klasicky zmáknuté hity než prázdné tuctové songy. Proto si cením singlové titulky „Revolution Radio“ s příjemným refrénem a hybným tempem, skvělé „Still Breathing“ s neuvěřitelně nakažlivou a procítěnou vokální linkou Billieho Armstronga a houpavé „Bouncing Off the Wall“.

Kdybych čistě matematicky známkoval „Revolution Radio“ podle toho, kolik písní se mi líbí a kolik naopak považuji za vyloženě slabé, tak se pohybujeme někde kolem 50 %, což je myslím tak akorát adekvátní hodnocení. Je to prostě a jednoduše průměrné album Green Day, jemuž se v žádném případě nemůže povést získat legendární status, na druhou stranu však zřejmě neupadne v zapomnění tak rychle jako trojice „¡Uno!“, „¡Dos!“ a „¡Tré!“. Pro fanoušky skupiny bude „Revolution Radio“ nahrávkou, na niž budou hrdí a věřím tomu, že i sami Green Day si za ním pevně stojí, protože slušných momentů je na něm hned několik, ale ruku na srdce… až budu chtít poslouchat Green Day, tak sáhnu po úplně jiném počinu.


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


Shiny Black Anthem – Unbreakable

Shiny Black Anthem - Unbreakable

Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 22.3.2016
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 40:44

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Rocková parta Shiny Black Anthem možná pochází z Itálie, nicméně kdybych si měl zemi původu tipnout čistě podle zvuku kapely, asi bych ukázal na Spojené státy americké. Jestli se totiž tahle čtyřčlenná kapela inspiruje, tak je to jasně v alternativním rocku ze zámoří. A v momentě, kdy dodáme, že v čele Shiny Black Anthem stojí zpěvačka (která je jen tak mezi námi hodně pěkná, rodiče si na ní asi dali záležet), tak myslím, že byste už pomalu měli mít jakous takous představu, jak by debutové album „Unbreakable“ asi mohlo znít.

Samozřejmě se jedná o středněproudový moderní rock s neškodným a nekonfliktním vyzněním. Na čemž nic nezmění ani skutečnost, že tu a tam se k frontwoman Sarah Moon připojí i baskytarista s nějakým tím hrubším zpěvem. To se děje jen výjimečně, a když už se to náhodou objeví, tak to vzhledem ke stylu Shiny Black Anthem působí spíše nepatřičně.

Na druhou stranu, musí se nechat, že i vzhledem k zaměření na nepříliš hlubokou muziku nejsou Shiny Black Anthem vyloženě dementní. „Unbreakable“ je z tohoto pohledu rozhodně stravitelnější než nějaké mrdky typu Nickelback, protože se vám při poslechu nebude chtít zvracet všemi tělesnými otvory naráz. Stejně tak uznávám, že pár kousků jsou relativně příjemné nenáročné hitovky, což platí třebas o „Fade into White“, videoklipové „Give Me More“ či „Chasing Shadows“. Občasný poprašek jemnější elektroniky tomu rovněž sluší.

Nicméně, stejně tak se Shiny Black Anthem nevyvarovali ani spoustě klišé momentům. Nejednou si tak při poslechu „Unbreakable“ řeknete, že něco podobného jste už přece slyšeli i jinde. To z alba činí dost předvídatelnou záležitost, u níž si možná lze na (dost krátkou) chvíli odfrknout, ale rozhodně vás to ničím nepřekvapí – o posazení na prdel ani nemluvě. Dále mi přijde, že Italové v rámci nahrávky občas opakují i sami sebe a některé tracky mezi sebou až zbytečně splývají, což na dojmu také zrovna nepřidá. Že se opakují motivy mezi „Love Is Dope (Part One: Addiction)“ a „Love Is Dope (Part Two: Redemption)“, to se dá bez problémů pochopit, když jsou tyhle dva kousky už jen dle názvů zcela jasně spjaty. U toho zbytku by to už ale být nemuselo.

Celkově vzato je „Unbreakable“ oukej album. Není dokonalé, má svoje mouchy, ale jeho poslech mě neurážel. Nijak ovšem nepopírám, že jakmile dopíšu tyhle řádky, tak to CD už z police v životě nevytáhnu. Ačkoliv je pravda, že já asi nejsem zrovna cílovka Shiny Black Anthem, a pokud někdo podobné věci žere, tak ho to asi bude bavit víc jak mě.


The Morganatics – We Come from the Stars

The Morganatics - We Come From the Stars
Země: Francie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 15.6.2015
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. I’m a Mess (But I’m Free)
02. We Come from the Stars
03. Even Terminators Can Cry
04. Cycy Stardust
05. Fucked Up Serendipity
06. (Interstellar)
07. My Uncomforter
08. I Just Want Something to Happen Tonight
09. As Blackbirds Say
10. Blue Diamond
11. What Remains

Hrací doba: 63:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

S francouzskou smečkou The Morganatics jsme tu už jednou měli co do činění. Dva roky a kousek starý debut „Never Be Part of Your World“ si tehdy neodnesl zrovna nejhorší ohodnocení a vlastně se mi i docela líbil, takže otázka, jak bude znít jeho následovník, byla v případě „We Come from the Stars“ v podstatě samozřejmá. Ne, že bych od novinky nějaká přehnaná očekávání, spíš jsem byl zkrátka a dobře jenom zvědavý. No, možná jsem zvědavý být neměl.

To nezní zrovna pozitivně, že? Nu, není se co divit, protože dvakrát pozitivní nejsou ani moje dojmy z alba. Pokud mě uskupení shromážděné kolem ústředního tria NicoChrisSebastien docela bavilo, tentokrát je to docela jiný šálek kávy. Nebo čaje, zkrátka jedu dle chuti. Důležitá je skutečnost, že ten šálek tak nějak není můj. Jinými slovy, ne všechny změny jsou vždy k lepšímu a tentokrát se The Morganatics fakt netrefili.

Tam, kde mi minule imponovala melancholie, éteričnost a pestrost celého alba, se tentokrát dostavila především přímočarost a jednotvárnost, což je při délce přesahující šedesát minut naprostý zabiják. Polovina by bohatě stačila, čtyřicet minut je dle mého názoru maximum, které by album mohlo snést, a i tak jsem se párkrát přistihl, že jsem se po dvaceti minutách nudou takřka dloubal prstem v nose. „We Come from the Stars“ totiž na věc jde přímočaře, nic nekomplikuje, ani nijak zvlášť nepromýšlí. Jenže vedle ostřejších písní, které díky tempu a solidním riffům jakž takž fungují, nabízí i rozvláčné balady, které se snaží sázet na atmosféru a které bohužel propadají na všech frontách.

Obecně nejzdařilejší je úvod alba. Otvírák „I’m a Mess (But I’m Free)“ je sice alt rockové klišé, že klišovitější snad ani být nemůže, nicméně alespoň slušně odsýpá, a s výjimkou přeslazené balady „Cycy Stardust“ se dá několik prvních písní celkem bez úhony poslouchat až do „My Uncomforter“. Jenže zbytek alba už tvoří (vyjma jednoho kusu) samé špeky přesahující šest minut délky, které v závěru desky vraždí veškeré zbytky pozornosti v čele s dvanáctiminutovým kolosem „As Blackbirds Say“. A vraždily by ji, i kdyby byly sebelepší – jakože nejsou. Nevím, jestli chtěli The Morganatics překonávat sami sebe, ale tohle prostě přehnali a nezvládli.

S deskou mám ještě jeden, ze seznamu všech nešvarů snad už poslední problém, který jsem již nadhodil v předchozím odstavci. Klišé, které jde ruku v ruce s kýčem. Vážně nevím, kam se poděly kvality předchozího alba, ale „We Come from the Stars“ je v tomhle ohledu vážně utrpení. Tam, kde je jen klišé, se to dá ještě vlastně docela slušně přetrpět, nicméně to jsou kolem a kolem zhruba čtyři skladby z celku. Ale cukrkandl a přeslazenost pomalých, unylých písní či jejich pasáží je místy tak přehnaná, že pokus o sebevraždu se vedle jejich poslechu jeví jako dobře strávený čas.

Sečteno podtrženo, od „We Come From the Stars“ jsem toho mnoho nečekal. Když nic, alespoň důstojné navázání na svého předchůdce. Jenže vše, co se mi na rukopisu kapely líbilo, zmizelo v propadlišti dějin, namísto čehož jsem dostal desku suchou, nezáživnou a fádní, postrádající atmosféru i vlastní výraz, který se The Morganatics podařilo na minulém „Never Be Part of Your World“ vybudovat. Z něj v současnosti zbyly jen velmi hrubé obrysy držící pohromadě jen díky vokálům, které jako jediné neprošly žádnou razantnější změnou, ačkoliv víceméně jako jediné radikálnější změnu dle mého soudu potřebovaly. Škoda, protože novinkou se pařížská skvadra zařadila mezi spoustu nezáživných kapel z žánru, v němž jedna zní skoro stejně jako druhá.


SoulspiryA – Stay Human

SoulspiryA – Stay Human
Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Sliptrick Records

Hrací doba: 37:26

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Vlastně ani nevím, jak přesně recenzi debutového alba „Stay Human“ od italského seskupení SoulspiryA začít. Tahle kapela mě totiž nechává tak zvláštně chladným, a přestože se o to svou hudbou, jež je svým křehkým vyzněním jasně cílená na emoce posluchače, snaží, tak si ze „Stay Human“ neodnáším nic z toho, co by si SoulspiryA přála. Ačkoli jsem se snažil dát nahrávce čas a prostor, aby si takříkajíc sedla, tak ve mně zanechává vlastně jen záporné dojmy, protože při každém poslechu, z nichž všechny pozdější se už staly vyloženě nucené, jsem se prostě nudil.

Přestože k tomu žánr, jenž můžete vidět v boxu vedle textu nesvádí, tak italská SoulspiryA se od běžných rockových kapel vymyká už jen tím, že její sestavu netvoří klasická nástrojová čtveřice, jelikož se za rouškou SoulspiryA schovávají pouze dva multiinstrumentalisté. Ti se dali dohromady relativně nedávno, protože vznik SoulspiryA se datuje k roku 2014, takže nic velkého pánové ještě nestihli a „Stay Human“ je jejich úplná premiéra.

Když už jsem nakousl ten žánr, tak bych rád upřesnil, že ačkoli o sobě borci tvrdí, že hrají alternativní rock, tak vězte, že se toho za „Stay Human“ skrývá více. Je to takový mix gotického a alternativního rocku s tím, že SoulspiryA si to vyložili hodně po svém a míchají do svých skladeb ještě řadu elektronických prvků. A právě v tom já osobně vidím strašný problém. SoulspiryA se toho snaží představit tolik, že mi to jako celek prostě a jednoduše nedává žádný smysl.

Dvojice ve složení Nico a P si debutové album „Stay Human“ nahrála plně ve vlastní režii a bez pomoci vnějších zásahů si své nástroje rozdělili vcelku jasně. Nico obstaral všechny klávesy, piána, syntezátory a já nevím co všechno je tam v těch několika vrstvách schované, kdežto P si vzal do ruky strunné nástroje a usedl za bicí. O zpěv se pak podělili oba, ačkoli nemůžu soudit, kdo z nich dostal více prostoru. Vokály se mi slévají do jedné roviny, takže se nedá říct, že by jeden z těchto dvou borců disponoval takovým a druhý zase onakým hlasovým rejstříkem. O nejrůznějších šepotech a občasném mluveném slovu, na které se při realizaci „Stay Human“ taky dostalo a které mě ještě víc mátly, ani nemluvě.

Přestavit „Stay Human“ je svým způsobem dost obtížná záležitost, protože ačkoli je ta hudba na můj vkus nezáživná a po chvíli bohužel i dost jednotvárná, tak se toho v ní děje dost. Třeba nástrojová pestrost hovoří ve prospěch SoulspiryA, protože mají koule na klavírní mezihru „Sorry“, elektronickou „Be the First“ i rockovou „We Will Be Alone“, ale přesto je to takové prázdné a hlavně strašně nudné.

Ve výsledku to vypadá tak, že pokud zrovna nemá navrch Nico se svým elektronickým ansáblem, tak drží otěže v rukách P, což znamená rytmicky velmi jednoduchý a nezáživný rockový pochod s melancholickou atmosférou. Ta ve výsledku činí album ještě méně stravitelným, než už samo o sobě je. A střídáním těchto poloh v jedné písni, což je asi tak jediný pokus o dramatičnost, se toho příliš nezachrání.

Nebudu to protahovat… ode mě jednoznačně palec dolů za nekonečný přísun nudy, který mi „Stay Human“ nadělilo.


Muse – Drones

Muse - Drones
Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 8.6.2015
Label: Warner Bros.

Tracklist:
01. Dead Inside
02. [Drill Sergeant]
03. Psycho
04. Mercy
05. Reapers
06. The Handler
07. [JFK]
08. Defector
09. Revolt
10. Aftermath
11. The Globalist
12. Drones

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem si nedávno dopřál dvouměsíční pauzu od recenzování, dal jsem si za úkol projít pečlivěji diskografii těch kapel, které mám sice v oblibě, ale blíže jsem je dosud nepoznal. Jednou z těchto kapel byli i Muse. Přestože jsem měl pocit, že tvorbu těchto Britů znám poměrně dobře, bližší poslech mě vyvedl z omylu. Prakticky každé album, jak jsem zjistil, se totiž skládá z opravdu povedených skladeb a mnohem slabší výplně. Právě ty dobré skladby, které snadno vytanou na mysli, tak v mé hlavě udělali z Muse mnohem lepší kapelu, než jakou ve skutečnosti jsou. Muse mají totiž na kontě už docela dost alb a vzhledem k jejich písničkové struktuře není problém vytáhnout ty největší pecky, kterých bude v součtu docela dost. Britové tak dokáží vytvořit skvělé best of album i napráskaný setlist, přestože alba mají tak nějak průměrná.

No, průměrná. Jak již bylo řečeno, dobré skladby kapely jsou vážně dobré a nacházejí se snad s výjimkou debutu „Showbiz“ na každém albu v podobném množství. A ty ostatní možná nejsou tak dobré, přinejmenším poslouchatelné však ano. Jenže s novinkou se to mění. Ony „pecky“ zde nalezneme sice také, ovšem v mnohem menším množství. Zbytek je pak bohužel jednoduše špatný.

Než se však dostaneme k samotné náplni alba, podívejme se na jeho koncept. Muse totiž pokračují v interpretaci vážných témat a po druhém zákonu termodynamickém, který si vzali na paškál posledně, se tentokrát věnují otázce zabíjení prostřednictvím dronů a indoktrinovaných vojáků. Přestože je to téma zajímavé, jen těžko se dalo věřit, že Mattew Bellamy opanuje dostatečnou mentální kapacitou na jeho patřičné uchopení. Snad ještě více než v případě minulého alba je zřetelné, že tomu tak není. Přihlouplý příběh o vojáčkovi zlomeném propagandou, který se však zbaví (duševních) řetězů, je nejen ideologicky jednostranný, ale také do podoby textů převedený dost bídným způsobem. Ale tak to často dopadá, když se hudebníci (jakkoli dobří) věnují tématům, na kterých si opravdoví myslitelé dosud vždy vylámali zuby.

Ruku na srdce, texty jsou možná důležité, ale o hudbu jde především. Muse slibovali, že po rozmáchlou orchestrací protkaném „The 2nd Law“ nahrají tentokrát rockové a kytarové album. Stejně jako kecali o rozmáchlé orchestraci minulých počinů, tak kecali i o rockovosti novinky. Muse jsou plus mínus tam, kde byli posledně. Opět zde potkáme míchání velice mírné elektroniky s chytlavými riffy, významnou basou a solidní porcí kláves a oněch orchestrací. Ono je ve výsledku jedno, která složka převažuje, neboť Muse znějí prakticky stejně ve všech svých krajních polohách.

Předně se podívejme na to, co je dobré. Suverénně nejlepším kouskem novinky se mi zdá pátá „Reapers“. Na šestiminutové skladbě bychom těžko nalezli špetku inovativnosti, jenže všechny její rozličné polohy jsou tak dobře pospojované, že na neoriginalitě nezáleží. Naopak mě téměř potěšilo, když se po převážně pozitivně naladěné většině skladby vytáhli Muse v závěru bezchybnou imitaci Rage Against the Machine.

Druhou překvapivě dobrou skladbou je pak popová balada „Aftermath“. Tichá a jemná melodie se Muse jednoznačně povedla a Bellamyho hlas zde našel přesně tu polohu, v které je nejlepší. Právě zde se usadila i zmíněná orchestrace, a byť se to hezky poslouchá, je zde typický problém Muse. Ti totiž dokáží, aby více než dvacetičlenný sbor houslistů, cellistů a dalších hudebníků zněl jako jedny levné klávesy.

Poslouchat se dá i dvojice singlů „Dead Inside“ a „Psycho“. První z nich se však až křečovitě snaží napodobit úspěšnou „Madness“ ve vážnějším duchu a to funguje jen do chvíle, než ve skladbě převládnou kytary. Druhá pak oplývá zbytečným vyřváváním seržanta a vojína, což je zábavné možná tak při prvním poslechu.

Bohužel, vše ostatní se mi zdá jako výplň a stokrát opakovaná klišé z minulých alb kapely. Všemu pak vévodí přežvýkaná „Mercy“, která je tak laciná, jak jen může být. Kapitolou sama pro sebe je pak desetiminutová „The Globalist“, která je slepená ze čtyř nepříliš souvisejících částí. Kovbojský úvod bych možná ještě pochopil, následná hra na city je však (zejména v porovnání s „Aftermath“) naprosto nedůvěryhodná, a když konečně přijde metalová (s velkou nadsázkou) vřava, jen těžko vás probudí z letargie. Rádoby dramatický a orchestrální závěr pak jen dokazuje, že Muse mlátí prázdnou slámu a na „dospělou“ desetiminutovou stopáž nemají ani omylem. Všemu pak nasadí korunu a cappella v podobě závěrečné skladby „Drones“. Pokud už v tuto chvíli máte Ballamyho hlasu plné zuby, „Drones“ vás zaručeně dorazí.

Možná se po takové kritice ptáte, proč vůbec Muse věnuji tolik prostoru. Jsem však přesvědčen, že na poli moderního rocku jde o jednu z talentovanějších kapel, která by při využití svého potenciálu mohla vytvářet opravdu kvalitní alba. Jenže tak nedělá. „Drones“ považuji za nové dno jinak poměrně vyrovnané tvorby. Možná by kapele prospělo oprostit se od onoho ideologického boje, který se k jejich hudbě nehodí. Možná by prospělo také trochu odvahy oprostit se od vlastní minulosti a od toho, co fanoušci očekávají. Bez toho je „Drones“ jen dalším zářezem, dalším dobře prodávaným albem, ze kterého si nakonec zapamatuji jen dvě skladby a přidám si je do svého mentálního best of. A to je vážně slabota.


Marilyn Manson – The Pale Emperor

Marilyn Manson - The Pale Emperor
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 15.1.2015
Label: Hell, etc.

Tracklist:
01. Killing Strangers
02. Deep Six
03. Third Day of a Seven Day Binge
04. The Mephistopheles of Los Angeles
05. Warship My Wreck
06. Slave Only Dreams to Be King
07. The Devil Beneath My Feet
08. Birds of Hell Awaiting
09. Cupid Carries a Gun
10. Odds of Even

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Marilyn Manson byl vždy poměrně svéráznou postavičkou, pro jedny jistě kontroverzní, pro jiné třeba jen laciný a prvoplánový tahák na peníze. Ať už si o něm ale myslíte cokoliv, nelze mu upřít, že přišel s něčím zajímavým, našel díru na trhu a skutečně nějakým způsobem do dění v rockové hudbě promluvil. Mansona však šlechtí, že svou kariéru nepostavil pouze na sjetém vizuálu a rádoby skandálech, ale měl vždy co nabídnout i hudebně… tedy, vždy vlastně ne.

Vlastně ani nevím proč, ale mě osobně Mansonova muzika nějakým způsobem prostě baví – muzika na prvních pěti albech, abychom byli přesní. Ačkoliv znám lidi, kteří třeba takové “The Golden Age of Grotesque” (2003) považují za hovadinu (což nechápu, podle mě je to album super), já si myslím, že až do období této desky si Manson stále dokázal držet svůj vlastní specifický ksicht grotesknosti a dekadence. O to větší pak bylo zklamání, když se po čtyřleté odmlce vrátil a vypustil do světa “Eat Me, Drink Me”. Vypalovačky na pomezí industrial rocku a alternative metalu vystřídala umírněnost, v níž si Manson nevěděl moc rady, výsledkem čehož byla přetěžká nuda.

Situace se však ukázala být ještě horší, jelikož “Eat Me, Drink Me” nebylo jen jednorázovým přešlapem, naopak se stalo odrazovým můstkem směrem do hudební žumpy. Jestli se totiž tohle album ještě dalo s velkým sebezapřením jednou poslechnout, následující dvě nahrávky “The High End of Low” a “Born Villain” dotáhly kvalitativní mizérii a hudební prázdnotu k naprosté dokonalosti. Obzvláště první jmenovaná deska si nezaslouží nic jiného než titul naprosté sračky, protože takhle jalovou záležitost aby člověk pohledal. “Born Villain” na tom bylo jen o chloupek lépe, ale stále šlo o absolutní muzikální vakuum bez jediného slušného nápadu a těžko se věřilo tomu, že je pod tou deskou fakt podepsaný ten samý Marilyn Manson, který má na kontě šlehy jako třeba “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, o takovém “Antichrist Superstar” ani nemluvě. Jednoduše řečeno, Mansonova tvorba v letech 2007 – 2012 není ničím jiným než naprostým zmarem.

“Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. (…) Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.”

Přesně těmito slovy jsem svého času zakončil dobovou recenzi na “Born Villain”. A ačkoliv jsem řekl, že rád přijmu protiargument v podobě dobrého alba, už tehdy, když jsem to psal, jsem věděl, že nevěřím tomu, že se něčeho takového ještě někdy dočkám. Když Manson na letošní rok ohlásil nový, celkově již devátý dlouhohrající počin “The Pale Emperor”, ani náhodou jsem nepočítal s tím, že by tento snad měl onu mnohaletou mizérií v podobě prachbídné studiové tvorby nějakým způsobem zvrátit – jak jsem řekl, hůl již byla zlomena. O to větší je překvapení, jakým způsobem “The Pale Emperor” dopadlo – ne snad, že bych byl z toho alba absolutně na větvi, ale pokud bude vzestupná tendence pokračovat, možná bych mohl začít přemýšlet o koupi lepidla na slepení zlomené hole.

Na “Eat Me, Drink Me” Manson uhnul ze svého nastoleného hudebního výraziva a snažil zahrát na pomalejší notu, jako kdyby chtěl dát přednost depresi před dřívějším explicitním šokováním – a výsledek byl rozpačitý. Na “The High End of Low” a “Born Villain” jako kdyby se snažil naskočit zpátky do původních kolejí, ale ne a ne se to povést, na čemž nic nezměnil ani návrat Twiggyho Ramireze, někdejšího parťáka ze starých časů kapely. Nedá se však úplně tvrdit, že by se to na “The Pale Emperor” tentokrát povedlo, a to z toho důvodu, že pocitově mi novinka přijde nejblíže paradoxně k “Eat Me, Drink Me”. Snad ani ne proto, že by ta alba byla hudebně vyloženě podobná, jako spíš proto, že i na “The Pale Emperor” se moc nehraje na nějaké velké vypalováky. To dejme tomu nejvýbušnější, co nové album nabízí, je singlová “Deep Six”, již žene kupředu především odpichový kytarový refrén. Jen na něm však song nestojí, protože i rytmické sloky jsou hodně povedené – snad jedině předrefrénovou pasáž, která díky kvílející sólové kytaře působí až příliš odlehčeným dojmem, bych si klidně odpustil.

Jinak se ovšem Manson drží buď v pomalejším anebo rockově šlapavém tempu a do žádných kytarových nájezdů se s kapelou nepouští. Možná ještě tak “Slave Only Dreams to Be King” má trochu větší drajv, ale prostě to není nějaký nářez – žádné šlupky typu “Rock Is Dead” se prostě nekonají. Zato kapela hned na začátek nabídne relativně zatěžkanou (přinejmenším na své poměry) skladbu “Killing Strangers” s výraznou baskytarovou linkou. Naopak onu rockovější polohu reprezentuje kupříkladu třetí “Third Day of a Seven Day Binge”, jež dle mého názoru patří k vrcholným momentům “The Pale Emperor” – a pak, že to prý nejde! Je pravda, že to dávno není ten Marilyn Manson, jakého si většina z nás kdysi dávno oblíbila, časům “Antichrist Superstar” již dávno odzvonilo, ale jak vidno, i takhle písničková forma má v podání někdejšího krále úchylnosti smysl – jsou-li ty písničky povedené jako právě “Third Day of a Seven Day Binge”.

V celém dalším průběhu “The Pale Emperor” se vlastně nenachází song, u něhož bych měl potřebu tvrdit, že bych byl radši, kdyby tam nebyl. Samozřejmě je zde několik silnějších věcí, mezi něž bych jistě zařadil třeba “Warship My Wreck”, s níž se dostaví i kousek atmosféry, další šlapavou záležitost “The Devil Beneath My Feet” nebo finální “Odds of Even”, v jejímž rámci se Manson se svou skupinou pustí do rozmáchlejší struktury (zejména vrcholný vygradovaný moment skladby, který začne krátce před polovinou šesté minuty, patří jednoznačně k tomu nejsilnějšímu z novinky). Nicméně ani jeden z těch dalších kusů, které jsem nejmenoval, není vyloženě špatný a i ty nejslabší věci z “The Pale Emperor” (což je třeba onen úvod v podání “Killing Strangers” – jednoduše proto, že tenhle track nemá zas tak velkou trvanlivost a poměrně rychle se oposlouchá) minimálně o třídu převyšují takřka vše ze tří předchozích nahrávek. Jasně, mohli byste říct, že překonávat takovou blitku jako “The High End of Low” není nic těžkého, jenže pro Mansona se i tohle až donedávna zdálo nemožné.

Ačkoliv, je zase nutno zmínit, kdo přesně vlastně za kvalitu “The Pale Emperor” může – samotného Mansona totiž náhle neosvítila múza, spíše měl jen šťastnou ruku na výběr parťáka. Vzhledem k tomu, že se na albu (ani na skládání, ani na nahrávání) žádným způsobem nepodílel Twiggy Ramirez, totiž kompletní hudbu na desce složil nový kytarista Tyler Bates, což není žádný cucák, protože má za sebou celou řádku filmových, seriálových i videoherních soundtracků. Nejspíš i tohle je důvodem odklonu od industrial rockového soundu na úkor výletu do vod, kde bychom mohli operovat s pojmy jako alternative rock nebo hard rock. Největší a vlastně jediné pořádné pojítko se starší tvorbou Marilyn Mansona je sám Marilyn Manson, jehož charakteristický vokál je stále na svém místě a nutno uznat – to zase všechna čest – že mu to pořád zpívá dobře. Přinejmenším ve studiu.

Nechci zase tvrdit, že je “The Pale Emperor” albem, které Mansona nakopává zpátky do nejvyšší ligy kytarové hudby, protože to by bylo značně přehnané prohlášení. “The Pale Emperor” totiž ani zdaleka není geniální nahrávka – je to však nahrávka velice příjemná a není sebemenší problém ji poslechnout, doposlouchat a poslouchat a také není problém se u ní vcelku solidně bavit. A to je mnohonásobně víc, než jsem před vydáním očekával… dokonce mnohonásobně víc, než v co jsem vůbec doufal. Jinými slovy řečeno, “The Pale Emperor” je první poslouchatelné album Marilyna Mansona po dlouhých dvanácti letech od “The Golden Age of Grotesque”. A to je velmi příjemné překvapení.


Druhý pohled (Kaša):

No konečně! Přesně tohle jsem si říkal po poslechu “The Pale Emperor” extravagantního Marilyna Mansona. Ten nás v posledních letech zásoboval natolik špatnými deskami, že jen doposlouchat ty jeho “klenoty” byl úkol takřka nadlidský. To je, zdá se, s příchodem “The Pale Emperor” pryč, protože ačkoli se pořád nemůže rovnat klasickému kousku jako “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, tak poslední tři alba strčí hravě do kapsy. Marilyn Manson se jako by zklidnil (ne, že by předchozí počiny byly divočárny, ale novinka je v jistém smyslu sázkou na jistotu), do své tvorby přimíchal špetku špinavě dekadentního blues, songy jsou písničkově jednodušší a najednou i pomalejší kousky jako “Killing Strangers” a “Third Day of a Seven Day Binge” mají dostatek energie na to, aby si udržely mou pozornost. A to i navzdory přibývajícím poslechům, kterých jsem deváté řadovce Mansona věnoval opravdu nemálo.

Je jasné, že velkou mírou se do výsledku promítl nový element jeho instrumentálního doprovodu jménem Tyler Bates, jenž má skladatelsky nový materiál na svědomí, a zdá se, že Mansona pokropil živou vodou, tak snad se nebude ihned pakovat a jejich spolupráce bude pokračovat i do budoucna, protože by byla škoda vrátit se zpět na úroveň “Born Villain”. Nebudu to s tou chválou přehánět a jedním dechem dodávám, že i tentokrát se Manson neubránil před několika vatovitými momenty jako “Odds of Even” a “The Devil Beneath My Feet”, ale ve srovnání s jeho nedávnou tvorbou je “The Pale Emperor” až nezvykle šťavnaté a zábavné. Ona jen taková “Deep Six” je v kontextu unylého a nudou přetékajícího materiálu z minulých alb jako rána pěstí mezi oči. Skvělá věc.

Vím, že vynášet podobné soudy v únoru není zrovna moudré, ale nebál bych se pasovat “The Pale Emeror” do křesla největšího letošního překvapení, protože místo podprůměrného balastu jsem konečně po letech dostal nečekaně silnou kolekci písní, za které se Marilyn Manson nemusí vůbec stydět.