Země: Francie Žánr: alternative rock Datum vydání: 15.6.2015 Label: Dooweet Records Tracklist: 01. I’m a Mess (But I’m Free) 02. We Come from the Stars 03. Even Terminators Can Cry 04. Cycy Stardust 05. Fucked Up Serendipity 06. (Interstellar) 07. My Uncomforter 08. I Just Want Something to Happen Tonight 09. As Blackbirds Say 10. Blue Diamond 11. What Remains Hrací doba: 63:41 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dooweet

S francouzskou smečkou The Morganatics jsme tu už jednou měli co do činění. Dva roky a kousek starý debut „Never Be Part of Your World“ si tehdy neodnesl zrovna nejhorší ohodnocení a vlastně se mi i docela líbil, takže otázka, jak bude znít jeho následovník, byla v případě „We Come from the Stars“ v podstatě samozřejmá. Ne, že bych od novinky nějaká přehnaná očekávání, spíš jsem byl zkrátka a dobře jenom zvědavý. No, možná jsem zvědavý být neměl.

To nezní zrovna pozitivně, že? Nu, není se co divit, protože dvakrát pozitivní nejsou ani moje dojmy z alba. Pokud mě uskupení shromážděné kolem ústředního tria Nico–Chris–Sebastien docela bavilo, tentokrát je to docela jiný šálek kávy. Nebo čaje, zkrátka jedu dle chuti. Důležitá je skutečnost, že ten šálek tak nějak není můj. Jinými slovy, ne všechny změny jsou vždy k lepšímu a tentokrát se The Morganatics fakt netrefili.

Tam, kde mi minule imponovala melancholie, éteričnost a pestrost celého alba, se tentokrát dostavila především přímočarost a jednotvárnost, což je při délce přesahující šedesát minut naprostý zabiják. Polovina by bohatě stačila, čtyřicet minut je dle mého názoru maximum, které by album mohlo snést, a i tak jsem se párkrát přistihl, že jsem se po dvaceti minutách nudou takřka dloubal prstem v nose. „We Come from the Stars“ totiž na věc jde přímočaře, nic nekomplikuje, ani nijak zvlášť nepromýšlí. Jenže vedle ostřejších písní, které díky tempu a solidním riffům jakž takž fungují, nabízí i rozvláčné balady, které se snaží sázet na atmosféru a které bohužel propadají na všech frontách.

Obecně nejzdařilejší je úvod alba. Otvírák „I’m a Mess (But I’m Free)“ je sice alt rockové klišé, že klišovitější snad ani být nemůže, nicméně alespoň slušně odsýpá, a s výjimkou přeslazené balady „Cycy Stardust“ se dá několik prvních písní celkem bez úhony poslouchat až do „My Uncomforter“. Jenže zbytek alba už tvoří (vyjma jednoho kusu) samé špeky přesahující šest minut délky, které v závěru desky vraždí veškeré zbytky pozornosti v čele s dvanáctiminutovým kolosem „As Blackbirds Say“. A vraždily by ji, i kdyby byly sebelepší – jakože nejsou. Nevím, jestli chtěli The Morganatics překonávat sami sebe, ale tohle prostě přehnali a nezvládli.

S deskou mám ještě jeden, ze seznamu všech nešvarů snad už poslední problém, který jsem již nadhodil v předchozím odstavci. Klišé, které jde ruku v ruce s kýčem. Vážně nevím, kam se poděly kvality předchozího alba, ale „We Come from the Stars“ je v tomhle ohledu vážně utrpení. Tam, kde je jen klišé, se to dá ještě vlastně docela slušně přetrpět, nicméně to jsou kolem a kolem zhruba čtyři skladby z celku. Ale cukrkandl a přeslazenost pomalých, unylých písní či jejich pasáží je místy tak přehnaná, že pokus o sebevraždu se vedle jejich poslechu jeví jako dobře strávený čas.

Sečteno podtrženo, od „We Come From the Stars“ jsem toho mnoho nečekal. Když nic, alespoň důstojné navázání na svého předchůdce. Jenže vše, co se mi na rukopisu kapely líbilo, zmizelo v propadlišti dějin, namísto čehož jsem dostal desku suchou, nezáživnou a fádní, postrádající atmosféru i vlastní výraz, který se The Morganatics podařilo na minulém „Never Be Part of Your World“ vybudovat. Z něj v současnosti zbyly jen velmi hrubé obrysy držící pohromadě jen díky vokálům, které jako jediné neprošly žádnou razantnější změnou, ačkoliv víceméně jako jediné radikálnější změnu dle mého soudu potřebovaly. Škoda, protože novinkou se pařížská skvadra zařadila mezi spoustu nezáživných kapel z žánru, v němž jedna zní skoro stejně jako druhá.