Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 16.9.2014 Label: Loud & Proud Records Tracklist: 01. Set Me on Fire 02. Magnetic 03. Traitor 04. Platonic 05. Head Underwater 06. Sober Serenade 07. Thread 08. Marionette 09. Well of Lies 10. City Kids 11. Blue Roses 12. Home 13. Avalanche 14. Ship of Fools 15. Tied to the Broken [demo] 16. City Kids [live] Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku “7th Symphony” finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout.

Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce. Už jenom z toho, že jsem se vzápětí na to na Flyleaf vykašlal, se ale dá usuzovat, že mě to asi nijak neoslnilo. Za ty čtyři roky se ale událo mnohé, Flyleaf vyměnili zpěvačku, a tak jsem byl vlastně docela zvědavý, co jsou schopni vyplodit v roce 2014.

Tak vám ani nevím, co jsem od desky “Between the Stars” očekával. Určitě ne žádné zázraky, ale snad jsem trochu doufal, že by mi Flyleaf mohli naservírovat něco jako svěží a přiměřeně chytrý rock metal s pěkným vokálem. Minimálně s tím vokálem jsem se trefil, protože proti výkonu novicky Kristen May nejde říct křivého slova snad až na to, že i když je dobrá, tak není ničím výjimečná. Jenže samotná hudba je na tom o poznání hůř a tady už naráží kosa na kámen.

Flyleaf hrají takový ten úplně klasický americký jakože rock s holkou za mikrofonem, a pokud byste chtěli nějaké přirovnání, z fleku mě napadá třeba starší tvorba Avril Lavigne, kterou jsem sice slyšel naposledy před mnoha lety, kdy moje sestra nadšeně protáčela její debut “Let Go”, ale stejně mi přišla na mysl jako první. “Between the Stars” si na rozdíl od zmíněné ex-modly všech náctiletých rebelek sice nehraje na punk, ale zní to vlastně dost podobně. Proč? Protože je to oboje tak strašně hodné a neškodné, až je to vlastně úplně nijaké – čímž nakonec té Avril možná trochu křivdím, protože na “Let Go”, pokud si dobře pamatuji, přeci jen znělo celkem k světu.

Ta deska je zkrátka klasickou ukázkou dokonalého mainstreamu, který sice k rockovým kořenům formálně odkazuje, ale je vytvářený v první řadě se snahou za žádnou cenu neurazit, takže v praxi jde o prachobyčejný popík. I popík ale může fungovat, jen je k tomu zapotřebí hodně nadhledu nebo dobrých nápadů. Co se nadhledu týče, Flyleaf nic takového evidentně neviděli ani z jedoucího vlaku, protože “Between the Stars” je fakt děsně naivní počin. Naštěstí to ale trochu zachraňují na jiné frontě. Jednak se dá říct, že na své nástroje celkem hrají a samotná instrumentální stránka desky má něco do sebe. Dále jim musím přičíst ke cti, že se alespoň nepatrně snaží svou muzika nějak zpestřit a sem tam tak překvapí využitím toho či onoho nástroje a jednou se dokonce ozve scream, který to ale moc nezachraňuje, protože je vážně děsně afektovaný a samoúčelný. Jistá snaha se tomu ale upřít nedá.

Přes veškerou snahu se však Flyleaf podařilo nahrát jen jednu solidní skladbu, která mě baví a kterou si pamatuji (“Platonic”). Je tedy sice vidět, že by to asi šlo, ale ten zbytek je zkrátka a jednoduše naprostý průměr, který moc nezachraňuje ani několik světlejších momentů. Ty jsou navíc soustředěny spíše na začátek desky, což je při skoro padesátiminutové stopáži trochu prekérka, a já se bez mučení přiznám, že od páté skladby dál se mi to všechno naprosto míchá a až na vzácné výjimky si z toho nepamatuji absolutně nic. Což o to, ono to poslouchat jde a ke špatnému albu má “Between the Stars” přeci jen trochu daleko, ale dohromady to ani náhodou nestačí na dobré hodnocení a silnější pětka to myslím vystihuje tak akorát.

Jestli přemýšlíte, jestli nedat Flyleaf šanci, pro mě za mě to klidně zkuste, žádná újma vás nečeká. Jestli si od nich ale slibujete cokoli nad rámec dokonale zaměnitelné a trendové hudby, která je dobrá leda tak jako náplň playlistu komerčního mainstreamového rádia, od “Between the Stars” dejte ruce pryč, protože nic jiného na té desce nenajdete.