Země: Finsko Žánr: alternative rock Datum vydání: 4.9.2014 Label: Music Kickup
Tracklist:
01. Dive
02. Sirena
03. The White One
04. Ghost (The Healer)
05. One Single Look
06. Sunbath
07. Arc Lights
08. Next to the Wheel
09. Otus
10. Crystal Plane
Jestli se někomu letos povedl opravdu hezký obal, pak je to finská Sumia. Možná vám “motiv kůň” nepřijde příliš mužný, ale rozhodně je působivý, zvlášť když ho doplňuje velice jednoduchá grafika. Mnoho toho nenapovídá o hudebním obsahu, a pokud bych měl jen na jeho základě tipovat, co Sumia hraje, asi by mě napadl post-rock. To bych se však moc netrefil, i když by šlo tipovat i hůř. “Until We Shine Again” je sbírka skladeb, které se s menší či větší tolerancí točí okolo alternativního rocku, a byť místy zavítají tu blíže k nu-metalu, jindy se zase zatoulají až do mělkých progresivních vod, vždy se ke svému mateřskému žánru zase vrátí.
Protože si však zase jednou budeme povídat o kapele, která rozhodně nepatří mezi známé, sluší se ji alespoň několika větami představit. Čtyřčlenná formace vznikla teprve před pár lety, a pokud mě vyhledávací schopnosti nešálí, vyjma dnes recenzovaného počinu nemá na svědomí zcela nic, a to ani žádné neřadové počiny. Jak jsem ale naznačil v úvodu, Sumia nejsou trendaři, kteří by se dali dohromady, aby dojili dnes úspěšné žánry. Samuli, Olli, Joni a Jussi se zhlédli v hudbě 90. let, a tak se rozhodli spojit své síly a představit svou moderní a vyleštěnou verzi toho, co tenkrát mezi jemnějšími rockery frčelo.
Na obranu kapely však předem musím zdůraznit, že její hudba není hloupou kopírkou. Ještě se dostanu k tomu, že některé ze skladeb opravdu své zdroje nijak netají, ale jako celek je “Until We Shine Again” poměrně svébytným albem. Stejně tak je třeba uznat, že přestože jde opravdu o první společný počin hudebníků, hudba na něm nezní jakkoli amatérsky a do mozku se vkrádá možnost, že její autoři za sebou již nějaké to hudební působení mají, i když by to bylo v jiných kapelách a dnes se tím příliš nechlubí.
Sumia má talent na dobré a chytlavé refrény. Ten v úvodní “Dive” sice nepatří mezi nejlepší na albu, přesto ho však otevře více než důstojně. Právě “Dive” nese ohromný odkaz k americkým Deftones, lépe řečeno k jejich klidnější a méně agresivnější poloze. Ohromnou zásluhu na tom má zpěvák Joni, který opravdu připomíná China Morena a jeho specifický přednes. Není to však kopie jedna ku jedné a spíš než úmyslné napodobování to způsobuje jednoduše podobný hlas. “Dive” však není jen o vokálech, byť instrumentálně patří mezi méně výrazné písně kapely. Přesto potěší hezká a jemná práce kytar i dostatečně dobře slyšitelná baskytara. Ostřeji než “Dive” začne “Sirena”, kterou se kapela prezentuje novým posluchačům. Nemá cenu tajit, že volba je to nesmírně dobrá, byť v ní kapela připomíná Deftones snad ještě více. Dominuje jí hlavně výtečný refrén a občasný přechod k tvrdší hře, která vždy po pár sekundách však udělá místo klidnější sekci.
“Until We Shine Again” naštěstí není albem jedné skladby, naopak je nesmírně vyrovnané, a když už některá z písní vystupuje z řady, je to spíše směrem k vyšší kvalitě. Kapela po úvodní dvojici pokračuje v obdobném tempu a první větší změna přijde až v podobě páté “One Single Look”, jež představuje výrazné zvolnění. To “Sunbath” již nastavuje návrat do zajetých kolejí a přináší s sebou jeden z nejlepších refrénů alba. V “Arc Lights” zase několikrát vyplyne na povrch povedená basová linka, která je vše jen je nenápadná, za což kapele tleskám. Bohužel píseň samotná jako by v některých momentech neseděla pohromadě, za což zmíněná nezvyklá basa možná částečně může. Nejde však o žádný velký propad v kvalitativní úrovni a tak kapele stále není co vytýkat. Největší sousto si Sumia ukousla až se závěrečnou “Crystal Plane”, která přesahuje ambiciózní (na poměry žánru) stopáž sedmi minut. A světe div se, i zde to kapele vyšlo na jedničku. Částečně ji v tom dopomohl v klidnějších chvílích vystupující elektronický podklad (jde spíše o přidušené bicí než zcela elektronickou stopu, přesto je to zajímavý prvek). Kapela se opakovaně vrací k silnému refrénu a v druhé polovině sáhne k velice hezké instrumentální sekci, které dominují dvě velice jemné kytarové stopy, spíše rychlé a neklidné bicí a krásně brumlající basa.
Pokud bych měl pochválit ještě jednu další věc, zmínil bych vrstevnatost kytar. Sumia z přítomnosti dvou kytar většinu času těží maximum, kdy jedna hraje klasickou rytmickou roli, zatímco druhá, spíše než že by sólovala či na sebe jakkoli strhávala pozornost, vytváří hezké, byť nenápadné podkresy.
I přes všechny zmíněné plusy (a že jich bylo dost) však mám s “Until We Shine Again” jeden problém. Možná je to tím, že mezi jednotlivými písněmi nedokáži snadno rozlišit a poslech alba se tak rychle stane ubíjejícím, ale jen výjimečně jsem jej dokázal doposlouchat do konce. Abych ho tak poznal v celé jeho délce, musel jsem si občas pouštět jen jeho druhou polovinu, která je takto izolovaně úplně stejně dobrá jako ta první. Ale v celku “Until We Shine Again” prostě nefunguje jak má, byť to není z důvodu přílišné stopáže ani roztříštěnosti jednotlivých stop. Prostě: dobré album, které mě moc nebaví poslouchat. Za trochu času však rozhodně stojí.
Pokud mě paměť neklame, je to snad poprvé, co se ke mně dostala kapela z Izraele. Ne, že by na tom vyloženě záleželo, ostatně Izrael rozhodně není mezi zeměmi, kde by o kapely byla nouze, spíš to beru jako zajímavost. Důležitější je, co je tahle smečka říkající si Memory in Plant, vlastně zač. Tahle tříčlenná parta funguje od loňského roku a na kontě má zatím jeden singl, který letos vypustila do světa. Nedávno přišla s prvním větším zářezem v podobě EP “An Epic Triumph” – a co něm hraje nebo jestli je v něm skryto něco zajímavého, to se dozvíte z následujících řádků.
Samotní Memory in Plant sami sebe škatulkují jako alternativní/psychedelický rock s vlivy kde čeho. Nutno uznat, že to je označení dost přesné. Trio Izraelců skutečně koketuje s kde čím a z ípka je dost patrné, že konkrétnější, ucelenější výraz teprve hledají. “An Epic Triumph” tvoří šest skladeb, přičemž pět z nich se s přehledem vejde do tří minut, až poslední “Any Dancing” má nějakých šest minut. Pozoruhodné ale je, že i když má většina skladeb kolem dvou minut, Memory in Plant na nich jsou schopní vystřídat takové množství výrazů, o jakém by se řadě kapel mohlo jen zdát. 17 minut stopáže tak působí dost roztříštěně a jako sbírka nápadů, dost možná určených k pozdějšímu rozpracování, případně jako reprezentace širokého spektra tvorby. To, co bych však řadovce vytkl, u EP nijak nevadí. Charakterem občas připomínají domácí Harmony Bay, byť si nehrají s death metalem/grindem, nýbrž s alt rockem a širokým spektrem elektroniky.
Dost často se ke slovu dostane kontrast harmonie a disharmonie, stejně tak velmi nevšední postupy. Memory in Plant použili kde co. Kytarové vyhrávky, elektronické pasáže brutální, subtilní i naprosto zdrogované. Široké spektrum vokálů včetně štěkajícího psa. Často vrství nápady na sebe a některé skladby se na konci samy sobě příliš nepodobají. Důležité ale je, že ačkoliv je materiál občas dost magořina, skladby mají ve většině případů hlavu a patu, obejdou se bez přílišných nelogičností. Ať už tohle trio dělá cokoliv, většinou zvládá udržet kompozice tak, aby měly vývoj a jejich potenciál nebyl redukován na pouhý mišmaš. Jediným slabším článkem je v tomhle ohledu předposlední “Rainy Veins”, která mi i přes veškerou snahu příliš smyslu nedává. Ve všech ostatních kusech si však určitou vodící linku dokážu najít. Na druhé straně barikády stojí závěrečná šestiminutovka “Any Dancing”, jejíž název je vlastně docela přesný… kdybych měl na tenhle kus vymýšlet nějaké taneční kreace, nejspíš bych je popsal dost podobně. Skladba začíná klávesovým výjezdem, pokračuje kytarovou vyhrávkou doprovázenou psím štěkotem a po krátké chvíli se přelije ve zběsilou jízdu baskytary a narušené elektroniky. Paráda.
Pokoušet se popsat zbylé skladby je jako házet hrách na zeď, něco takového prostě musíte slyšet sami. “An Epic Triumph” je nahrávka na jedné straně dost progresivní, na druhé straně ironická a je očividné, že se Memory in Plant berou dost s nadhledem, čemuž odpovídá jak artwork alba, tak i jeho název. Docela by mě zajímalo, jestli a případně kolik drog během psaní těchhle skladeb hudebníci zkonzumovali, nebo jestli to všechno zvládli naprosto střízliví, přičemž druhé verzi se mi příliš věřit nechce. Tak nebo onak, “An Epic Triumph” mě baví už jen svojí pestrostí, barvitostí a tunou nápadů. Potenciál tihle Izraelci rozhodně mají a jsem zvědavý, jak se se svojí nezkrotnou fantazií poperou v případě řadového alba.
Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 16.9.2014 Label: Loud & Proud Records
Tracklist:
01. Set Me on Fire
02. Magnetic
03. Traitor
04. Platonic
05. Head Underwater
06. Sober Serenade
07. Thread
08. Marionette
09. Well of Lies
10. City Kids
11. Blue Roses
12. Home
13. Avalanche
14. Ship of Fools
15. Tied to the Broken [demo]
16. City Kids [live]
I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku “7th Symphony” finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout.
Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce. Už jenom z toho, že jsem se vzápětí na to na Flyleaf vykašlal, se ale dá usuzovat, že mě to asi nijak neoslnilo. Za ty čtyři roky se ale událo mnohé, Flyleaf vyměnili zpěvačku, a tak jsem byl vlastně docela zvědavý, co jsou schopni vyplodit v roce 2014.
Tak vám ani nevím, co jsem od desky “Between the Stars” očekával. Určitě ne žádné zázraky, ale snad jsem trochu doufal, že by mi Flyleaf mohli naservírovat něco jako svěží a přiměřeně chytrý rock metal s pěkným vokálem. Minimálně s tím vokálem jsem se trefil, protože proti výkonu novicky Kristen May nejde říct křivého slova snad až na to, že i když je dobrá, tak není ničím výjimečná. Jenže samotná hudba je na tom o poznání hůř a tady už naráží kosa na kámen.
Flyleaf hrají takový ten úplně klasický americký jakože rock s holkou za mikrofonem, a pokud byste chtěli nějaké přirovnání, z fleku mě napadá třeba starší tvorba Avril Lavigne, kterou jsem sice slyšel naposledy před mnoha lety, kdy moje sestra nadšeně protáčela její debut “Let Go”, ale stejně mi přišla na mysl jako první. “Between the Stars” si na rozdíl od zmíněné ex-modly všech náctiletých rebelek sice nehraje na punk, ale zní to vlastně dost podobně. Proč? Protože je to oboje tak strašně hodné a neškodné, až je to vlastně úplně nijaké – čímž nakonec té Avril možná trochu křivdím, protože na “Let Go”, pokud si dobře pamatuji, přeci jen znělo celkem k světu.
Ta deska je zkrátka klasickou ukázkou dokonalého mainstreamu, který sice k rockovým kořenům formálně odkazuje, ale je vytvářený v první řadě se snahou za žádnou cenu neurazit, takže v praxi jde o prachobyčejný popík. I popík ale může fungovat, jen je k tomu zapotřebí hodně nadhledu nebo dobrých nápadů. Co se nadhledu týče, Flyleaf nic takového evidentně neviděli ani z jedoucího vlaku, protože “Between the Stars” je fakt děsně naivní počin. Naštěstí to ale trochu zachraňují na jiné frontě. Jednak se dá říct, že na své nástroje celkem hrají a samotná instrumentální stránka desky má něco do sebe. Dále jim musím přičíst ke cti, že se alespoň nepatrně snaží svou muzika nějak zpestřit a sem tam tak překvapí využitím toho či onoho nástroje a jednou se dokonce ozve scream, který to ale moc nezachraňuje, protože je vážně děsně afektovaný a samoúčelný. Jistá snaha se tomu ale upřít nedá.
Přes veškerou snahu se však Flyleaf podařilo nahrát jen jednu solidní skladbu, která mě baví a kterou si pamatuji (“Platonic”). Je tedy sice vidět, že by to asi šlo, ale ten zbytek je zkrátka a jednoduše naprostý průměr, který moc nezachraňuje ani několik světlejších momentů. Ty jsou navíc soustředěny spíše na začátek desky, což je při skoro padesátiminutové stopáži trochu prekérka, a já se bez mučení přiznám, že od páté skladby dál se mi to všechno naprosto míchá a až na vzácné výjimky si z toho nepamatuji absolutně nic. Což o to, ono to poslouchat jde a ke špatnému albu má “Between the Stars” přeci jen trochu daleko, ale dohromady to ani náhodou nestačí na dobré hodnocení a silnější pětka to myslím vystihuje tak akorát.
Jestli přemýšlíte, jestli nedat Flyleaf šanci, pro mě za mě to klidně zkuste, žádná újma vás nečeká. Jestli si od nich ale slibujete cokoli nad rámec dokonale zaměnitelné a trendové hudby, která je dobrá leda tak jako náplň playlistu komerčního mainstreamového rádia, od “Between the Stars” dejte ruce pryč, protože nic jiného na té desce nenajdete.
Gramar údajně (tohohle slova jste si doufám všimli) patří mezi vůdčí alternativní kapely oblasti Uralu… což je tedy vzhledem k velikosti Ruska něco jako kdybyste řekli, že je u nás někdo hvězdou jedné městské čtvrti, ale tak dejme tomu. Nicméně i přesto je o těchto údajných hvězdách docela problém na internetu něco najít, a pokud není ruština vaše hobby, tak máte smůlu úplně, protože angličtinu tihle borci zjevně moc nevedou. Nevadí, řekněme si alespoň něco – Gramar fungují od roku 2010 a za tu dobu si na své konto připsali dvě minialba – “Квантор существования” z loňského roku a letošní “Осколки веры”, přičemž právě o tom druhém jmenovaném si nyní v krátkosti povíme.
Gramar na “Осколки веры” předvádějí cosi alternativního, co bychom mohli nazvat docela měkkým metalem nebo tvrdším rockem. Onu alternativu ovšem berte s rezervou, protože jak je zvykem – a to je ve skutečnosti hodně paradoxní – vše, co se nazývá alternativním metalem nebo rockem, ve své podstatě příliš alternativní není. To se týká Gramar, jejichž muzika je taková pohodová chytlavá oddychovka, rozhodně ne však něco skutečně alternativního.
Z mého pohledu přidává kapele na zajímavosti fakt, že se lyrická stránka nese kompletně v ruském jazyce, což oproti obligátní angličtině přece jenom zní trochu víc neotřele, takže se to poslouchá docela příjemně – což ostatně neplatí jen o vokálu, ale i o muzice samotné. Není to žádná vyslovená pecka, ale jako nepříliš náročný oddech to funguje vcelku obstojně, čemuž notně přispívá i délka nějakých 17 minut. Aby někdo dokázal nudit na takhle malé ploše, to už by ti muzikanti museli být fakt velká dřeva, což Gramar naštěstí nejsou, takže je to v pořádku. Zůstává otázkou, zdali by Rusové s tímhle dokázali utáhnout třeba dlouhohrající placku, ale zodpovědět ji nedokážu, jelikož mám k dispozici jen “Осколки веры”, které funguje obstojně. Jednotlivé písničky jsou také všechny v klidu, i když nejvíc mě baví asi “Время потерь” a “Ложь”, i když ani proti tomu zbytku nelze nic moc říct. Celkově tedy až překvapivě pohodová nahrávka.
Země: Itálie Žánr: alternative rock Datum vydání: 14.10.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Play Harder
02. The One
03. Awake
04. Neverfailing Superstar
05. 15′ of Fame
06. Inglorious Time
07. Shall We Be Safe
08. Don’t Say Goodbye
09. She’s All Over
10. Fight It Out
11. Underworld
12. Now
Abych vám řekl pravdu, slovo “alternative” ve všech svých tvarech mi poslední dobou leze děsně na nervy, a to především v hudbě. Škatulky alternativního rocku či metalu, se kterými se setkávám nejčastěji, toto rozhořčení reprezentují nejvýrazněji. Tak zaprvé, již slovo alternativní samo o sobě de facto popírá veškerá škatulkování. Pokusíme-li se, jakkoliv je to nemožné, oprostit od tohoto faktu, člověk od onoho alternativního dostává prakticky pořád to samé – jakmile slyším škatulku alternative metal, častokrát jde o moderní cosi s přísadami coru nebo nu-metalu, takže už jen z principu o žádnou alternativu nejde. Podobným případem jsou i italští Planethard, kteří se sice snaží tvářit a znít krapet jinak, jen jim to moc nejde. Italové k nám přicestovali pod škatulkou alternative rock/hard rock, a i když s oním zařazením kdekdo souhlasí, slovíčko alternative v jejich případě zkousnout nedokážu – tohle je prostě hard rock toho nejobyčejnějšího zrna.
Planethard byli založeni před deseti lety v roce 2004, tehdy ještě jako coverová kapela hrající skladby od Bon Jovi, Mötley Crüe nebo Skid Row. Už jen tato informace ve mně nevzbudila příliš velké nadšení, spolkům tohoto ranku jsem totiž nikdy nepřišel na chuť a jsem si bytostně jistý, že se tak ani v budoucnu nestane. To jen tak na odbočku, teď honem zpět k historii Planethard. Italové ještě ve stejném roce začali skládat první skladby, brzy vylezlo první EP a do dnešního dne i tři dlouhohrající desky včetně letošní “Now”. Netuším, jak je na tom novinka oproti deskám minulým po hudební stránce, nicméně po té grafické tady nějaké zlepšení je, a i když obal “Now” není nějaký zázrak, oproti obálce “No Deal” z roku 2012 se na něj dá alespoň koukat bez újmy na zdraví.
Od Planethard jsem rozhodně nečekal nějaký dechberoucí koncepční epos, ale přinejměnším kopec solidní, byť trochu jednodušší zábavy. Vždyť hard rock tu nikdy nebyl od toho, aby posluchače bavil intelektuálně, ale od toho aby prvoplánově zabavil. Jenže přiznám se, od deset let fungující kapely jsem čekal přeci jen něco víc než jen klišovitou pavučinu, do které se snad čas od času chytne nějaká snědá Italka.
Začněme ale od toho lepšího – od zvuku. Ten je výborně čitelný a splňuje všechny předpoklady pro vznik solidní nahrávky. Na druhou stranu dnes si podobné podmínky může dovolit pomalu každý druhý. To podstatné přichází s hodnocením umu skladatelského, který je, slušně řečeno, bídný. Což o to, na “Now” se několik ucházejících se pasáží najde, nicméně je tu několik “ale”. První “ale” spočívá v až nechutném opakování refrénů při minimálním variování slok a z povedeného chytlavého momentu se, ejhle, stává pasáž otravná. Teď k druhému “ale”. Jasně, do hard rocku odjakživa patřily i sladší baladické skladby, ovšem to, co Planethard v tomto oboru předvádí, lze přirovnat nechutným lezením do konečníků. Píseň “Don’t Say Good Bye” toho budiž tím nejlepším příkladem, navíc nezůstává osamocena, třeba taková “Neverending Superstar” jí “zdařile” sekunduje.
Vše, co se na “Now” děje, je extrémně předpovídatelné a zkrátka tu není věc, která by vás donutila přidat na hlasitosti. Jeden zajímavý element se tu ale přece najde. Několik málo songů je okořeněno vlivy řekněme modernější zámořské hudby a žánrů tlustostrunných kytar. Právě jejich hluboké tóny jsou jedním z mála vystopovaných pozitiv. Je však djentový “semtamťuk” podstatným důvodem alternativního škatulkování? I tyto prostředky jsou totiž opět použity pro nepříliš záživné a především hodně jednoduché variace refrénů a slok, často i v nepříliš povedené podobě, což se týká třeba patetického refrénu “She’s All Over”, příšerně klišovité “Underworld” a koneckonců i druhé “The One”.
Co naplat, “Now” mě jednoduše nebaví. Desce nedají upřít některé zajímavé momenty, ale těch, co mě vyloženě nudí nebo dokonce otravují, je o poznání víc. Navíc je tu ještě jeden fakt – Planethard vykrádají muziku, které jsem nebyl čistě subjektivně nikdy nakloněn. Uznejte sami, poslouchali byste kopii něčeho, co vás již v originále nebere? Jsem si jistý, že mezi fanoušky takových Gotthard se Planethard neztratí a některé budou dokonce i bavit – to ostatně dokumentuje počet příznivců na Facebooku. Můj názor na “Now” se tím však rozhodně nemění.
Země: Velká Británie Žánr: alternative rock Datum vydání: 7.7.2014 Label: Columbia
Tracklist:
01. Futurology
02. Walk Me to the Bridge
03. Let’s Go to War
04. The Next Jet to Leave Moscow
05. Europa geht durch mich
06. Divine Youth
07. Sex, Power, Love and Money
08. Dreaming a City (Hugheskova)
09. Black Square
10. Between the Clock and the Bed
11. Misguided Missile
12. The View from Stow Hill
13. Mayakovsky
Velšští alt rockoví veteráni Manic Street Preachers patří již dávno (a zaslouženě) mezi tu špetku interpretů, kteří dokážou i přes ne zrovna krátkou dobu existence stále natáčet výborná alba. Jejich takřka legendární status podporuje bohatá, kvalitou vyrovnaná diskografie, svérázným, dospěle nedospělým vystupováním a osobitým přístupem k hudbě. Co vám budu povídat, já si k jejich směsce melancholie, nostalgie a alt/pop rocku našel cestu už dávno. Ne všechno od téhle kapely žeru všema deseti a hlavně poslední, na poměry Manic Street Preachers trochu nijaká deska “Rewind the Film” mi moc nesedla, a i když se poslouchala příjemně, něco z té podstaty, která mě k jejich hudbě tolik táhne, mi v ní chyběla. O to víc jsem byl na rozpacích, když ještě tentýž rok stihli natočit ještě jedno album.
Roční pauza není nic moc a zprvu jsem ani nedoufal v to, že by mě “Futurology” mohla oslovit minimálně stejně jako předchozí deska, nemluvě o předchozí tvorbě v čele s devadesátkovým albem “Everything Must Go” a o deset let mladším “Lifeblood”. Nicméně klip vypuštěný k singlu “Walk Me to the Bridge” tak nějak napovídal, že by to až takový průser být nemusel, vzhledem k tomu, že z toho byla dost cítit starší tvorba. Eroze ale obavy nakonec rozmělnila a já se postupně začal těšit, že by to mohlo přece jen stát za to. Nicméně mě nikdo nepřipravil (a ani nemohl připravit) na to, co následovalo, když se mi dostala do pracek celá deska a já s lehkou nervozitou zmáčkl kouzelný čudel “play”. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu přiznám, že větší radost mi Manic Street Preachers snad ani udělat nemohli.
Nejde ani o to, že bych měl k téhle kapele dost blízký vztah plný vytahávání z depresí a podobných intimností. “Futorology” je neuvěřitelně svěží deska, a to i přesto, že je silně náladová. Nebo možná právě proto. Co píseň, to trochu odlišná tvář, všechny ale nenuceně zapadají do rámce alba. Z toho, co jsem od Manic Street Preachers doposud slyšel, a že toho nebylo málo, mám dojem, že novinka je za jejich nejbarvitějším počinem vůbec. S náladami tahle kapela uměla čarovat vždycky, na každé desce jsem našel něco, co mě dokázalo chytit za srdce, a je jedno, jestli to byla zrovna melancholie, hořkost, sarkasmus nebo něco jiného. Snad vždycky to mělo něco společného s tou smutnější stránkou lidské duše, sebevíc samotná podstata byla zabalena do chytlavého, propracovaného kabátku.
“Futurology” by se v podstatě dala vystihnout jako “bestofka” z fungl nových písní. Průřez diskografií bez recyklace sama sebe. Ať se podíváte do kteréhokoliv období kapely, alespoň střípek z něj na téhle desce najdete. Prakticky se stačí zaposlouchat, abyste si na “Futurology” našli to svoje, a je jedno, jestli je to něco z výše zmíněných vlastností, nebo třeba sebeironie, stesk, nostalgické vzpomínání nebo kritika současné společnosti a Evropy vedená hudební optikou devadesátek. Ironický a paradoxní zároveň je už sám název, protože když na mě “Futurology” dýchla svoje vize, vždycky jsem z toho měl (a pořád mám) spíš pocit, jaké by to asi mohlo být, kdyby se lidi snažili a neřešili píčoviny, než že by se Manic Street Preachers snažili věštit budoucnost. Dost možná je to i o tom, jak s vizemi z dob, kdy kapela začínala, naložil dnešní svět. Nebo o něčem jiném? Co já vím, co v náladách a slovech zahlédne někdo jiný. Právě jistá neuchopitelnost nebo spíš “všeuchopitelnost” mi na téhle desce imponuje snad nejvíc.
Všechny ty nálady a obrazy jsou ale postavené na základu, bez kterého by nemohly existovat – na hudbě. Instrumentálně i zvukově to jsou neochvějně Manic Street Preachers. Pokud je alespoň trochu znáte, rukopis prostě poznáte, i kdybyste byli hluší. Produkční stránka je ale mnohem zajímavější, neb se svým charakterem a náladou rozprostírá na širším časovém období, zároveň je ale parádně zpracovaná. Čistá, ale nepostrádá hloubku, nejde o žádný přeprodukovaný nebo umělohmotný odpad. Nepřekvapí, že nechybí silné refrény (“Europa geht durch mich”, “Misguided Missile”), výborné energické songy jako “Sex, Power, Love and Money” a prostor mají i klidnější, trochu intimnější kusy v čele s “Between the Clock and the Bed”. Pokud se náladou, zvukem i instrumentální stránkou věci dostává “Futurology” někam mezi první a druhou dekádu svojí existence celé věci přidává zvláštní nádech pro Manic Street Preachers naprosto netypická práce s klávesami, syntetizátory a samply. Nevzpomínám si, že by na nějakém z jejich alb byly tak silně zapleteny do struktur skladeb a hrály tak výraznou roli jako na “Futurology”.
Vzhledem ke zkušenosti velšského tria mě nijak nepřekvapuje, jak dobře tuhle část svojí hudby zvládli do svého výraziva zakomponovat, nic však nebrání neutuchajícímu údivu nad tím, jak se jim podařilo kytary, basu a bicí podařilo tak přirozeně namíchat s několika vrstvami elektronické složky takovým způsobem, že by jim mohla leckterá rádoby industriálně metalová kapela závidět. Na jednu stranu tak zní klávesy jako velmi příjemné oživení, na druhé straně se ale z velké části nesou v duchu “modernizovaných” devadesátek, čímž podtrhují celkovou náladu alba. Pestrosti přispívá i hostování několika zpěvaček, z nichž nejvýraznější je Nina Hoss v “radostné” “Europa geht durch mich”. Potěšila i přítomnost pro Manic Street Preachers již typické harfy v songu “Divine Youth”, tentokráte v podání Georgie Ruth, která si v něm stihla i zazpívat. James Dean Bradfield je jako tradičně vynikající a i po všech těch letech v kapele mu to zpívá výborně.
Sic teď “Futurology” poslouchám docela často a pořád se ho nemůžu nabažit, rozhodně to není deska do každého počasí a hádám, že v budoucnu ji stejně jako ostatní počiny Manic Street Preachers nejvíc ocením v momentě, kdy mi nějaký kretén šlápne do úsměvu. Prakticky jí nemám co vytknout, protože snad až na mírně slabší závěr (jmenovitě “The View from Stow Hill”) šlape od začátku do konce a až nebezpečně rychle se vyhoupla mezi má nejoblíbenější alba od velšského tria. Jsem si docela jistý, že mezi nimi vydrží a pokud je opustí, tak leda dalším postupem na samý vrchol, protože po několika albech Manic Street Preachers opět překonali sami sebe. Excelentní deska.
Země: Švédsko Žánr: alternative rock / melodic death Datum vydání: 5.9.2014 Label: Epic
Tracklist:
01. In Plain View
02. Everything’s Gone
03. Paralyzed
04. Through Oblivion
05. With Eyes Wide Open
06. Siren Charms
07. When the World Explodes
08. Rusted Nail
09. Dead Eyes
10. Monsters in the Ballroom
11. Filtered Truth
Tak, uběhlo nám několik dní od vydání recenze “Exit Wounds” thrash/deathových seveřanů The Haunted a máme tady druhé pokračování pomyslného trojdílného seriálu, který se věnuje novinkovým albům göteborgských velikánů extrémní metalové scény, z nichž hned dvě jména by se dala úspěšně považovat za pionýry melodického death metalu. Řeč je samozřejmě o At the Gates, na jejichž novinku si ještě musíme nějaký ten týden počkat, a logicky jsou tak na řadě In Flames, kteří už s tím death metalem mnoho společného nemají, ale jejichž novému počinu “Siren Charms” se nyní podíváme na zoubek.
Tato pětice si během své dlouhé kariéry prošla nemalým vývojem, kdy se dostala do takového stavu, že její alba jsou v delších časových intervalech prakticky nesrovnatelná. Samozřejmě, pokud si vezmeme na paškál “Siren Charms” a předchozí, jubilejní desátý zářez “Sounds of a Playground Fading”, tak je ten zmíněný vývoj znatelný o poznání méně, ale postupný příklon k aktuální formě, která má s původním death metalovým hřměním společné opravdu už jen to jméno, je na novince dotažena nejdál ze všech předchozích počinů. Pryč jsou časy, kdy se kapela brodila až po uši v death metalové agresi a její gró tvořila kombinace ostrých kytar s technickými melodickými vyhrávkami, které z tohoto stylu udělaly to, čím dnes je. To vše navíc okořeněné bicími drtičkami a pekelně ostrým vokálem Anderse Fridéna. Znáte to, prostě klasický death metalový sound.
Přestože se v případě In Flames jedná o proměnu postupnou, která není úplně lámaná přes koleno a lze ji nazvat jakýmsi dospíváním v hudebním směřování, tak pomyslný zlom nastal s vydáním “Reroute to Remain”, jež přišlo ruku v ruce s jednoduššími kytarovými riffy, podladěným zvukem a modernějším přístupem ke kompozici. Výsledek koketoval s nu-metalem a do dokonalosti byla tato formulka dotažena na následujícím “Soundtrack to Your Escape”. Následovalo “Come Clarity”, které dodnes považuji za poslední opravdu dobré album pětice, protože to, co následovalo, už je ukázkou nemalé hudební impotence. “A Sense of Purpose” a “Sounds of a Playground Fading” jsou z mého pohledu nejslabší články diskografie In Flames, takže i proto jsem od “Siren Charms” nečekal žádné zázraky.
Aby bylo jasno, tak musím podotknout, že nemám nic proti změně hudebního směřování In Flames a volání fanoušků po otočení kormidla směrem k “Whoracle” a “Colony” tak považuji za zbytečné, protože i kdyby byli In Flames tak hloupí, že by jej vyslyšeli, tak bych kapele tuto tvář už nevěřil a dokážu si představit ten zmatený hudební výsledek. Já sám třeba při touze po hudbě In Flames vždycky sáhnu po “Come Clarity” a “Soundtrack to Your Escape”, jejichž přístup k míchání ostrých kytar a melodických vokálů mě strašně baví. Když mám naopak chuť po melodickém death metalu, tak sáhnu po úplně jiných partách, čímž neříkám, že alba z 90. let jsou špatná, jen mě osobně to k nim vyloženě netáhne. Kam tím ale mířím. Nepatřím mezi lidi, kterým by vše po “Reroute to Remain” smrdělo na míle daleko, takže nemám žádné předsudky a jsem schopný si najít povedené skladby i z alb nedávných; jejich hlavní problém však tkví v tom, že na jednu dobrou píseň se na placce nachází trojice šedivých a nevýrazných věcí. A to samozřejmě není to pravé ořechové.
V tomto ohledu je “Siren Charms” poměrně vyrovnaným materiálem, protože ty rozdíly v kvalitách daných songů nejsou tak obrovské jako třeba na “A Sense of Purpose”, ale přesto mám s tvorbou In Flames jeden podstatný problém. Je jím vokál Anderse Fridéna. Samozřejmě chápu, že spolu se změnami hudby samotné musí na svém vokálu pracovat i on a nemůže tak donekonečna plivat jedy skrze hrubý growling, ale zatímco dříve byly jeho kombinace ostrých a melodických pasáží přinejmenším slušné, tak poslední roky mi přijde, že jeho vokál studiově strašně zeslábl a poslouchat to halekání, kde se nevelkou sílu svého hlasu snaží dohánět vrstvením několika stop zpěvu, je pro mne čím dál větší obtíží. Nemůžu v tomto ohledu nezmínit hned úvodní “In Plain View”, která zní, jako by si pubertální hošíci založili kapelu a mikrofonu se chopil první náhodný týpek, kterému to alespoň trochu jde. Jestliže sloky mají být poklidnější a držet veškerý tlak kontrolovaně pod pokličkou, tak místo exploze v refrénu přijde nepříliš konfliktní (ale přesto efektní) hřmění, které pohřbívá Fridénovo kňourání, jenž tuto skladbu dokonale zařízl.
To, že death metal už v případě této pětky není na pořadu dne, není nic nového, protože In Flames se postupně vypracovali někam ke kombinaci mezi alternativním rock/metalem a letmých metalových výjezdů, která však skončí někde na půli cesty u Fridénova řevu. Opět opakuji, že nemám nic proti tomu, ale barvitá deska prostá na jednoduché kopance plné agrese ještě neznamená, že má i kapela takového formátu automaticky vyhráno a na růžích ustláno. “Siren Charms” přináší mezi tou jedenáctkou nových kousků hned několik slabých písní, které nahrávce příliš neprospívají. Úvodní “In Plain View” už zmíněna byla, ale ještě je zde patetický pokus o baladu jménem “With Eyes Wide Open”, obdobně laděná “Though Oblivion” nebo nudná “Monsters in the Ballroom”, kterou mimo ostatní písně sráží nezajímavá struktura, zbytečné sólo a hlavně špatný Fridén, jehož melodický zpěv v refrénu mi spíš vadil, než abych si s chutí zanotoval.
To by jako osobní výčet toho špatného mohlo stačit, takže obrátím svou pozornost radši na povedené kusy. Jako takové slabé udobření fanouška starších časů působí “Everything’s Gone”, v níž ta ostrá metalová hrozba není vyloženě scestná a do skladby zapadá, takže i když je celkově laděna směrem do dnešních dní, tak ten letmý oldschool nádech není vůbec nepatřičný a nějakým způsobem urážející. Kupodivu se mi z novinky nejvíc líbí ty melodičtější kusy, v nichž se In Flames o nic nesnaží a předvádí formu, v níž mi z instrumentálního hlediska přijdou nejuvěřitelnější a nejsuverénnější. Abych jen tak neplácal do větru, tak třeba třetí v pořadí “Paralyzed” je velmi povedená hitová melodka, která si nic nezadá s “My Sweet Shadow” nebo “Touch of Red” ze “Soundtrack to Your Escape”. Vážně slušný kousek.
Hodně překvapivě vyznívá “When the World Explodes” s hostující zpěvačkou, jež pomáhá velmi přesvědčivému Fridénovi, a kteří spolu rozehrají hru řvouna a něžné zpěvačky. V jejích partech ji pak tichým našeptáváním doplňuje Fridén. Pro mě osobně se z této skladby stal jeden z lepších momentů “Siren Charms”, přestože snaha o vlezlou líbivost je u ní už opravdu na hraně. “Filtered Truth” je taky hodně příjemná metalová věc, která vyznívá jako most mezi rockovou zpěvností a jednoduchostí a severským metalem a přesně tímhle směrem by se In Flames mohli do budoucna ubírat. Jdeme dál. Hodně jsem se s prvním zveřejněním bil se singlovou “Rusted Nail”, jíž jsem díky jednoduché stavbě a nepřesvědčivému Fridénovi nemohl přijít na jméno a po jejímž poslechu jsem od celého alba očekával vážně jen to nejhorší. Ani nevím, co se ve mně zlomilo, že jsem si ji v kontextu celé desky vyloženě oblíbil a s každým poslechem se na ni těšil. Titulní “Siren Charms” se sice nijak neliší od některých výše odepsaných kusů, ale je mnohem uvěřitelnější a ve výsledku dobře stravitelnou skladbu, která nezní, jako by vypadla z rádiové hitparády pro rádoby rockery (“Through Oblivion” je v tomto fakt přeborník).
Není nutné to nadále zbytečně omílat. Komu se In Flames zprotivili na předešlých albech, tak díky “Siren Charms” názor zcela určitě nezmění, ale novinka přináší docela svěží materiál, který je mnohdy kažen jen tím Fridénem (to berte jako hodně subjektivní výtku, protože jsem slyšel i názory, že líp Fridén ještě nezpíval). Oproti předešlým neposlouchatelným blábolům plných vaty si však po vyslechnutí aktuální desky můžu poupravit vnímání tvorby In Flames směrem k lepšímu, protože jedenáctou desku považuji za průměrný, nicméně solidní materiál.
In Flames nelze upřít jedno jediné. Nebojí se jít hlavou proti zdi (svým fanouškům), kteří můžou už po několikáté volat po návratu ke starým dobrým časům a pánové jako by neslyšeli a dál se vyvíjí směrem k modernímu alternativnímu metalu. Na jednu stranu je mi to strašně sympatické, ale na druhou je nutno říct, že dokud budou jejich moderně orientovaná alba oslabována nemalým množstvím výplně a Fridén nezíská dříve ztracenou jistotu v hlase, tak se výš než na žánrový průměr nepřehoupnou. A totéž platí i pro “Siren Charms”, které je přesně tím průměrem, který člověk očekává od neznámé party a nikoli od legendy severské scény, mezi které In Flames už hezkých par let patří.
Další názory:
Upřímně jsem se opravdu snažil, poslouchal jsem poctivě a vážně jsem dal novince In Flames šanci na to, aby mohla prokázat své kvality, ale i přesto všechno si nemůžu pomoct – “Siren Charms” je prostě špatné. Vůbec mi nevadí to, že In Flames už nehrají melodický death a spíše se vrhli někam do vod alternativního rock/metalu, protože rozhodně nejsem nějaký oldschool fanda kapely, na její starou tvorbu nijak nepřísahám a aktuální směřování mi tudíž jako nějaké kacířství nepřijde. Problém mám s tím, že “Siren Charms” prostě a jednoduše neobsahuje nic jiného než nudný, naprosto neškodný a bezzubý materiál. Světlých chvilek je minimum (některé momenty v “Paralyzed”, “Through Oblivion”, “With Eyes Wide Open” a “Rusted Nail” – nejde však o celé skladby!) a většinu stopáže takové úplně nijaké nic, které ke mně nijak nepromlouvá. Opravdu jsem se snažil, ale nic jiného než absolutně zbytečné album jsem v tom nenašel. H.
S In Flames to jde už několik let pěkně z kopce…nebo ne? Většinou kvituji snahu kapel o opuštění svých zavedených a veskrze nudných škatulek, ale právě s In Flames mám tak trochu problém. Ne, že by se mi jejich současná tvorba vůbec nelíbila, to ne. Spíše jde o to, jakým způsobem bere nový materiál do rukou sama kapela. “Sounds of a Playground Fading” pověsilo melodický death metal definitivně na hřebík a mnoho fanoušků napjatě očekávalo příchod “Siren Charms”, které slibovalo novou žánrovou transformaci. To se skutečně stalo a nyní máme co dočinění se skupinou hrající alternativní metal míchaný s alternativním rockem. Doposud na tom není vůbec nic špatného, horší ale je, že “Siren Charms” jako celek moc nefunguje a obecně je takové nemastné – neslané. Úplně blbé také není, dá se na něm najít několik povedených songů, ale pro příště by si In Flames měli skutečně ujasnit, jestli má smysl vydávat polonudná alba s nedotaženým potenciálem. Osobně si myslím, že pár měsíců v produkci navíc by “Siren Charms” vůbec neuškodilo. Zajímavé poslouchání: “In Plain View”, “Rusted Nail” a “Filtered Truth”. nK_!
Země: Francie Žánr: alternative metal / rock Datum vydání: 29.9.2014 Label: Dooweet Records
Tracklist:
01. Show Me Your Scars
02. Oblivion
03. I’m Not a Hero
04. Poison
05. Breathe
06. Are You Ready
07. Insane
08. Hate After Confusion
09. Throught the Dark
10. Outcome
Jakkoli se život hudebního publicisty může zdát být složeným ze samých příjemných záležitostí (asi proto nám podobných nýmandů chodí po světě tolik), není to tak úplně pravda. Ani prostitutky gratis jako pozornost od vydavatelů totiž občas nezvládnou vyvážit tu ohromnou prudu, jakou je probírání se tunami anonymních promonahrávek, které chodí do redakce na recenze a které většinou nejsou nic moc, pokud se tedy rovnou nejedná o totální sračku. Naštěstí se ale občas stává, že člověk narazí na desku, k jejímuž poslechu se vlastně nemusí moc přemlouvat a nakonec to skončí tak, že se u ní ještě obstojně baví. A dnes se přesně na jednu takovou nahrávku podíváme…
Popravdě, až na povedený obal a celkem cool název na první pohled vůbec nic nenapovídá tomu, že by mohlo jít o něco slušného, a trocha pátrání o tom, co jsou 9 Fake Reasons zač, tomu také moc nepřidá. Kapela se totiž dala dohromady teprve tři roky nazpět a kromě dva roky starého eponymního ípka a dvou o něco mladších singlů nemá na kontě zatím nic – samozřejmě kromě debutu “Days of Downfall”, o němž se právě bavíme. Jenže jak se nezřídka kdy stává, že takováhle konstelace okolností vyústí v desku, která je v lepším případě amatérská a nevyzrálá, sem tam se stane, že to vyjde i na první dobrou – jako třeba právě teď.
Tak předně – pařížští 9 Fake Reasons sice fungují ty tři roky, o nichž tu už řeč byla, ale vsadil bych koule, že tihle muzikanti rozhodně mají nějakou historii. “Days of Downfall” totiž ani náznakem nezní, jako by si kucí před těmi třemi lety koupili ve frcu své první nástroje a dali se do díla. Naopak jde o muziku vyzrálou, kompozičně promakanou a v rámci možností i technicky na výši a až na naprosté minimum konkrétních momentů v tomto ohledu nemám naprosto žádné výhrady. A to je pro kapelu dost solidní vizitka vzhledem k tomu, že pro takové ty nařvané a drsňácké moderní metaly nebo crossovery, o které se “Days of Downfall” otírá, moc rád nemám.
Abychom byli přesní, 9 Fake Reasons hrají takovou směsku moderního a lehce alternativního metalu s poměrně klasickým rockem a funguje jim to náramně. O žádném násilném roubování žánrů na sebe navzájem nemůže být ani řeč, protože tohle dělení je spíš pocitové a vlastní muzika je velmi konzistentní. Pro upřesnění – z celkové perspektivy to vypadá tak, že ta drsnější, metalovější tvář 9 Fake Reasons vystrkuje růžky spíše ve slokách, zatímco refrény jsou melodické, ale dogma to určitě není. Třeba taková pětka “Breath” to na poli vokálu obrací úplně na opak a zpestření je to určitě příjemné.
Co konkrétně krom vágního prohlášení, že je ta deska dobře napsaná, přidává “Days of Downfall” na přitažlivosti? Tak určitě je to dílem spousty solidních nápadů, díky nimž je instrumentál zajímavý a člověka ani nenapadne, že by si snad měl místo toho pouštět něco jiného. Pochválit musím rovněž citlivé využití kláves, které zvuk desky vážně moc příjemně obohacují, ale přitom nejsou skoro vůbec na očích a prim hraje klasická nástrojová sestava. To nejlepší ale teprve přijde. 9 Fake Reasons mají vůči konkurenci ohromnou výhodu v osobě zpěváka a zároveň také kytaristy Charlese Muldera (jestli se tak skutečně jmenuje nebo má jenom rád “Akta X”, to bohužel nevím). Ten obstarává jak ostřejší polohy, které se pohybují od špinavého řevu až po vzácně použitý ovšem zcela regulérní growl, tak čistý vokál a právě čistý zpěv patří k tomu nejlepšímu, co je na “Days of Downfall” k nalezení. Pan pěvec je totiž obdařen opravdu parádním hlasem, jenž v kombinaci s dobrými melodickými linkami refrénů nesnese sebemenší výtku a je vážně radost jej poslouchat.
A absolutní trumf? Věřte nebo ne, ale jsou to ty refrény. Právě v nich naplno propuká Charlesův vokální potenciál a navíc mají tak dobré melodie, že naprostou většinu skladeb jejich refrén posílá o několik pater výš a v konečném výsledku jsou to právě refrény, které z “Days of Downfall” dělají opravdu povedenou desku, jakkoli ten zbytek není vůbec zlý. Jako oblíbené skladby bych mohl jmenovat snad všechny kromě “Are You Ready”, jež mi moc nesedla a proti zbytku desky mi přijde o dost slabší, ale až na závěrečnou atmosférickou a velice dobrou instrumentálku “Outcome” jsou to právě refrény, díky kterým mě ty skladby fakt baví.
Z 9 Fake Reasons potažmo jejich první desky “Days of Downfall” se zkrátka vyklubalo vážně příjemné překvapení. Je to deska ve všech směrech podařená, vyvážená, na poslech velice jednoduchá ale přitom ne triviální a hlavně baví – a právě to je důvod, proč hodnotím takhle vysoko. I když jsem totiž původně uvažoval o půl stupně nižší známce, nakonec mi došlo, že od té doby, co jsem si “Days of Downfall” poprvé pořádně poslechl, se na další poslechy těším, zatraceně mě to baví a vrchem mi to ještě zvedá náladu a to je mnohem víc, než jsem si od dalšího z mnoha anonymních promáčů vůbec mohl slibovat.
Na sólový debut zpěvačky Brody Dalle jsem se těšil z jednoho prostého důvodu. Od dob, kdy jsem doslova žral její punkové The Distillers, už uběhla celá řada let a já ji tak nějak přestal sledovat, takže jsem pořádně ani nezaregistroval, že od rozpadu její původní kapely se pokusila vzkřísit svou kariéru v řadách Spinnerette. Ti se ale rozpadli hned po svém debutu, takže jsem byl zvědavý, jak dlouhou cestu ušla od dob, kdy věčně pod obraz řádila na pódiu s The Distillers, až k momentu, kdy se má umělecky prezentovat jakožto dvojnásobná matka (troška bulváru neuškodí – jedná se o partnerku Joshe Hommea z Queens of the Stone Age).
Jedno je jisté, punková krev jí v těle proudí i nadále, jen už je naředěná víc pop-rockem a výsledek je tak (vlastně i logicky) umírněnější a hudebně rozsáhlejší. Hodně mě překvapilo využití trubky v “Rat Race” nebo ještě víc hned v následující “Underworld”. Album je to moderně stylizované a chybí mu taková ta punková neučesanost, ačkoli některé momenty v “Don’t Mess with Me” nebo druhá půle “Meet the Foetus / Oh the Joy” dávají vzdáleně vzpomenout na The Distillers. Ale opravdu jen vzdáleně. Jádrem tvorby Brody už jsou spíš alternativně rockové skladby jako “Dressed in Dreams” (ta je vážně skvělá), “Blood in Gutters” nebo pomalejší kousek “I Don’t Need Your Love”. Právě ty mi přijdou spolu s úvodní trojicí těmi nejlepšími momenty “Diploid Love” a i díky poměrně častým změnám nálad (ačkoli se tak děje stále na území alternativního punk rocku) má album poměrně slušnou životnost.
Příjemná stopáž, příjemné písničky a vyrovnaná Brody Dalle, jíž ten její neurvalý řev trošku schází, ale v konečném výsledku je “Diploid Love” slušná rocková deska, která by mohla oslovit mnohem širší masy než ty, kteří měli kdysi v oblibě The Distillers. Je fakt, že druhé “Coral Fang” už Brody nikdy nenapíše, ale svým způsobem je to dobře, protože její aktuální tvorba mi k ní sedí mnohem víc, než umělá snaha být opět tou neurvalou punkovou slečnou.
Když se řekne alternativní rock, člověk by čekal, že půjde o nějakou neotřelou a snad dokonce inovativní hudbu, jenže jak poslední dobou zjištuji, za tuhle škatulku se většinou skrývá muzika, která působí jako alternativa snad jen vůči 40 let starým rockovým klasikám. Týká se to i tvorby mladých Rusů COX, ale říká tu snad někdo, že je to automaticky špatně? Nikoli nezbytně.
Jejich čtyřskladbové EP “Come Here Alive” je po loňském singlu “Save Me” teprve druhým počinem kapely, ale nelze tvrdit, že by COX byli nějací neschopní joudové. Sice je místy trochu znát, že nejsou nějak extra vyhraní, ale ta muzika rozhodně dává smysl a žádné trapné momenty se nekonají. Prim hrají kytary, jimž občas pomůže nějaký ten sampl, a vše vede vpřed příjemný vokál, na němž – na rozdíl od většiny ruských zpěváků, se kterými jsem měl tu čest – není skoro vůbec znát přízvuk. Formálně tedy takový pohodový standard, ze kterého lze dost vytěžit, ale jde ho také úplně zazdít.
Nejsilnější je rozhodně úvodní titulka “Come Here Alive”, která je dobře napsaná, na poměry desky příjemně agresivní (berte prosím s rezervou), chytlavá a prostě se poslouchá jedna báseň. Jen o kousek za ní se drží trojka “Dead for Me”, jež maličko trpí na onu nevyhranost, ale jinak jde také o vesměs pohodový song. Zbylá dvojice ale už tolik slávy nepobrala. V pořadí druhá “Wind Goes in Circles” je zejména melodicky ale vlastně i obecně prostě divná a závěrečná “What About Love” je zase přeslazená rádiovka, a pokud by zbylým třem kusům šel ten alternativní rock sežrat, tak téhle rozhodně ne, jaký je to čistokrevný mainstream.
Celkově vzato tedy žádný zázrak, ale něco do sebe to přesto má, takže když vezmu v potaz nezkušenost COX a to slušné, co na svém EP vyplodili, na slabší šestku to přeci jen vydá.
