Země: Izrael Žánr: death metal Datum vydání: 23.1.2020 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Dawn of the Beholders
02. Divine Realm of Existence
03. Tomb of the Restless Soul
04. Alevas san tatianas aleli
05. Chalice to the Other World
06. Taste the Celestial Blood
07. Curse of the Moon
08. Hallucinogenic Sulfuric Mantra
09. Drowning in Circles
Venomous Skeleton z Izraele mě na první pohled, kvůli přitroublému názvu kapely a banálnímu obalu „Drowning in Circles“, vůbec nezaujali a demo „Arcane Chants of Death“ (2016) mě minulo. Stačilo ale zjistit, že se tu sešli lidi ze Sonne Adam a hned měli pánové mojí úplnou pozornost – na jejich novou nahrávku marně čekám už osmým rokem. Ne, že by vydávali materiál mistrovských kvalit, ale pár silných hymnů, ze kterých bylo úzko a běhal mráz po zádech, mají. Poslední EP „Doctrines of Dark Devotion“ bylo navíc výrazné svou opresivní, temnou atmosférou. A někoho možná zaujme i fakt, že mozek Sonne Adam a zdejší bubeník rovněž působil v Tsorer nebo Hell Darkness.
Určitě jsem po Venomous Skeleton nechtěl nový titul Sonne Adam. Od přítomné sestavy jsem si kromě skvělého zvuku a vokálu hlavně sliboval záruku poctivě zpracovaného materiálu, jenž zdravě čerpá z různých historických zřídel atmosférického metalu smrti. Toho se mi na první pohled dostalo a našlo se i pár pasáží, u nichž samovolně svírám pěsti a křivím hubu. To proto, že Venomous Skeleton se tolik neupínají na pomalé velebení temnot jako bratrská kapela, ale dá se tady slušně zahrozit. Spokojený jsem dále s vynikajícím užitím kláves, vokálem a bicími, pár riffů taky trhá prdele a z toho důvodu si „Dawn of the Beholders“, „Chalice to the Other World“, „Alevas san tatianas aleli“ nebo „Hallucinogenic Sulphurous Mantra“ možná pustím někdy zas. Celkově mám ale jeden nepříjemný problém. Venomous Skeleton nedokázali dostatečně zredukovat balast a z žánrových receptů často vaří jak otrávená bába ve školní jídelně.
Z poslechu „Drowning in Circles“ mám pocit, jako bych sbalil nějakou milou Izraelku, 35 minut se s ní vášnivě olizoval na gauči, žel před strháním šatů do kvartýru vtrhnou kazišuci z Mossadu, abych vyvolenému národu nekurvil genofond, takže z krátkého styku nic není a čiči taky vidím naposledy v životě. Zůstává jen zklamání, otrávenost a marná touha po něčem, co nebylo a už nikdy nebude. Tohle se taky tváří jako parádně zlé a skvěle zpracované deathmetalové album, ale skutek tak trochu utek; ty kvalitní nápady působí neuzavřeně nebo jejich rozletu rovnou brání následná kytarová vata. Úvodní poslechy, navzdory úplné absence vyvrcholení, byly fajn. Jenže po několika týdnech, zvlášť když jsem se uráčil napsat recenzi, se do poslechu „Drowning in Circles“ musím nutit a to je špatně.
Když se Sonne Adam odmlčeli, upínal jsem své „naděje“ na spřízněné Kever, avšak po slibném EP číslo jedna přišlo EP druhé a nuda. „Drowning in Circles“ taky působilo rajcovně a nic. Zbývá mi tedy čekat, než se Sonne Adam opět rozhýbou, a doufat, že nezklamou; případně na jiné album izraelského undergroundu, které rozpálí, ale zároveň ukojí mé chutě po temném metalu. „Drowning in Circles“ je poctivost, o tom žádná, ale jinak naaaaah…
Země: Litva / Izrael Žánr: folk / pagan metal Datum vydání: 16.3.2016 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro
Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.
A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.
Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.
Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).
Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.
Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.
Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus. A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.
Země: Izrael / Nizozemsko Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Tempest Temper Enlil Enraged
02. The Pendulum Speaks
03. Lost Tribes
04. Multiple Truths
05. Enki – Divine Nature Awoken
06. Metatron and Man
07. The Palm, the Eye and Lapis Lazuli
08. Doorways to Irkala
09. The Outsiders
Melechesh samozřejmě nejsou jediní, kdo do metalové muziky přimíchává blízkovýchodní feeling, ale dovolil bych si tvrdit, že hned po svých izraelských kolezích Orphaned Land jsou asi nejznámější, kdo s tímhle konceptem pracuje. Na rozdíl od svých zmiňovaných a o kousek proslulejších krajanů se však Melechesh neutápějí v otravném multikulti sluníčkování a jejich pojetí je stále nabroušené a metalové.
Konkrétněji si tahle smečka okolo holohlavého ďábla Ashmediho hoví v povětšinou rychlejším black metalu řezaným znatelnou thrash metalovou pilou. Na Melechesh se mi však vždy líbilo, že onen orientální pel v jejich hudbě nepramení pouze ze samplů, nějakých těch perkusí a sem tam tradičního (anebo pro metal netradičního – přijde na úhel pohledu) nástroje, ale ten feeling je cítit i v jejich hře na elektrické kytary.
I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si Melechesh svého času oblíbil – samozřejmě vedle vysoké úrovně skladatelské stránky. Popravdě mě tahle kapela zaujala hned na první poslech, když jsem na ni svého času narazil v období po vydání třetí desky „Sphynx“ (2003), s níž začalo něco, co bych si dovolil nazvat jako zlaté období Melechesh. Skupina ten svůj charakteristický ksicht a rukopis začala pořádně formovat na druhém záseku „Djinn“ (2001), jenž navázal na poměrně syrový debut „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ (1996). Po něm přišla dvojice vrcholných nahrávek v podobě již jmenovaného „Sphynx“ a následného „Emissaries“ (2006), které se stalo mým osobním favoritem v diskografii téhle formace. Následné „The Epigenesis“, které vyšlo na podzim roku 2010 jakožto první počin Melechesh pod metalovým gigantem Nuclear Blast, mě s odstupem několika let baví o něco méně než „Emissaries“ a „Sphynx“, nicméně stále šlo o výborný počin, jenž svým autorům ostudu rozhodně neudělal a víceméně dokázal udržet vysoko nasazenou laťku.
Na přípravu další nahrávky Melechesh spotřebovali pět let času, čímž vyrovnali doposud nejdelší prodlevu mezi debutem a „Djinn“. I přes kvalitní a vyrovnanou diskografii jsem však novinku „Enki“ vyhlížel s menšími obavami – na každém z předcházejících počinů byl znát alespoň nějaký posun a další krok v postupném vybrušování svého stylu. Když ale vyšlo „The Epigenesis“, měl jsem z té desky pocit, že je to konečná stanice. Jak se záhy ukázalo, „Enki“ mi bohužel dává za pravdu, protože se jedná o první počin v historii Melechesh, na němž necítím onen další krok na pouti black / thrashovou pouští. Jako kdyby se Ashmedimu a jeho partě až příliš zalíbilo na koberci a u vodní dýmky, s nimiž se objevili na promo fotkách k „The Epigenesis“, že v další cestě (vývoji) již není třeba pokračovat.
Právě toto je jeden z hlavních důvodů, proč je pro mě „Enki“ mírným zklamáním a proč jej řadím k tomu méně dobrému, co kdy Melechesh vydali. Ano, musím sice uznat, že po formální stránce mi „Enki“ připadá ještě o kousek rychlejší a thrashovější než jeho předchůdce, ale to je v konečném důsledku jen detail, jelikož to vlastní jádro a pocity jsou vlastně stejné.
Nicméně, nechápejte zle – Melechesh patří mezi skupiny, které jsou i ve své „slabší“ chvilce stále velice dobré a pohybují se nad průměrem, což je i případ „Enki“. Technicky vzato totiž nahrávce vlastně nemám co vytknout – a tím nemyslím jen zvuk nebo fakt, že je to všechno výborně zahrané. Měl jsem na mysli i to, že je „Enki“ také velice dobře složené a že proti vypalovačkám jako „The Pendulum Speaks“, „Lost Tribes“ anebo „Metatron and Man“, jež se po úvodní zběsilé pasáži zvrhne do rozmanitější druhé půle, nelze nic moc namítat. Riffy opětovně řežou jak pouštní vzduch, Ashmedi svým jedovatým vokálem opětovně vzývá všechny džiny a blízkovýchodní feeling je takřka všudypřítomný. Všechno je na svém místě a je to super… až na malý detail, že na „The Epigenesis“, „Emissaries“, „Sphynx“ i „Djinn“ mi to připadalo o kousek působivější.
Nepopírám však, že „Enki“ obsahuje i několik skvělých skladeb, které se v mých očích staly jednoznačnými vrcholy. Jedná se o celkem tři písně a shodou náhod to jsou zrovna ty tři nejdelší. Ačkoliv když tak o tom přemýšlím, ona to zas až taková náhoda asi nebude, jelikož v těch rozmáchlejších kusech se Melechesh ještě o něco více zaměří na atmosféru, což mi plně vyhovuje. Abych ale nechodil příliš dlouho kolem horké kaše, tak už konečně vybalím, že mluvím o skoro-titulní „Enki – Divine Nature Awoken“, jež postupnými obměnami ústředního riffu skvěle graduje, a finálním opusu „The Outsiders“, který je kompozičně hodně zajímavě vystavěn (paralelu s „The Epigenesis“, titulním závěrečným songem předchozího alba, nelze nevidět). Nicméně abych byl zcela upřímný, naprosto suverénním vrcholem celého „Enki“ je pro mne osmiminutová tribal instrumentálka „Doorways to Irkala“ s excelentní mysticky-orientální aurou.
Trochu zklamáním jsou ovšem tři hvězdné hostovačky. Pozvání na album totiž přijali Max Cavalera (Soulfly, Cavalera Conspiracy, ex-Sepultura) do songu „Lost Tribes“, Sakis Tolis (Rotting Christ) do písničky „Enki – Divine Nature Awoken“ a Rob Caggiano (Volbeat, ex-Anthrax) do „The Palm, the Eye and Lapis Lazuli“. To jsou ve všech třech případech dost velká jména na metalové scéně, a když už si na desku pozvete někoho takového, myslím, že není od věci mu dát prostor. Abych byl ale upřímný, kdybych si o jejich přítomnosti nepřečetl, tak bych to během poslechu nijak nepostřehl, protože všichni tři se v té smršti riffů dočista ztratili a jsou zcela neviditelní. Že člověka netrkne na první poslech, že na tu kytaru hraje někdo jiný, to ještě dejme tomu, ale když se ztratí i vokály (a to třeba řev Cavalery je hodně jinde než Ashmediho vřískot), tak to je asi stejně „dobrá“ vizitka, jako že je na black / thrash metalovém albu nejzábavnější folková instrumentálka. Jasně, ten Cavalera tam přece jen trochu slyšet je, ale dokud jsem ho nezačal hledat, tak mě to samo o sobě prostě nepraštilo do uší…
Vím, že jsem tentokrát kritikou úplně nešetřil, avšak Melechesh je natolik kvalitní skupina, že by bylo pokrytecké přivírat oči a tvářit se, že z toho sedím na prdeli. Nicméně i přesto musím zdůraznit, že „Enki“ je obecně vzato stále povedená nahrávka, a nezastírám, že jejím asi největším neduhem je to, že Melechesh v minulosti hned několikrát dokázali, že to umějí ještě lépe…
Druhý pohled (Kaša):
Izraelští Melechesh si tentokrát dali řádně na čas, když na svou šestou studiovou nahrávku „Enki“ nechali čekat pět let, ačkoli jedním dechem dodávám, že to čekání se opravdu vyplatilo. I když nepatřím mezi skalní příznivce kapely, což znamená, že letošní placku jsem nevyhlížel měsíce dopředu a první dvě alba jsem slyšel snad jednou v životě, tak „Enki“ je po vzoru svých dvou předchůdců opět velmi kvalitní počin, a Melechesh tak ukazují, že si svůj tvrdě vydobytý respekt zaslouží.
Ta jejich kombinace blacku, thrashe a špetky orientálních prvků funguje dohromady tak přirozeně, že nevadí ani hodinová hrací doba, která je oproti „The Epigenesis“ ještě vcelku v pohodě. Na Melechesh pro mě není nejpřitažlivější jejich orientální původ, který mám celkem na salámu, protože i když je novinka jistě svázaná nějakým lyrickým konceptem, tak bez dalšího studia východního božstva do něj člověk stejně nijak nepronikne. Kdepak. Tím hlavním magnetem, jímž mě k sobě Melechesh přitahují, je kytarová práce Molocha a Ashmediho, jejichž barvitost je mi velice po chuti. Jak v rychlejší „The Pendulum Speaks“, tak v rozmáchlejší „Enki – Divine Nature Awoken“ se toho děje dostatek, aby si posluchač mohl objevovat ty skryté poklady dálného východu, ale zase ne tak moc, aby se v té hudbě začal ztrácet.
Oproti minulému zářezu obsahuje „Enki“ méně skladeb, a přijde mi tak o něco živelnější a jasněji orientované směrem na výsledek. Samozřejmě, dá se namítat, že „Enki – Divine Nature Awoken“, závěrečná „The Outsiders“ nebo v celé délce východně-orientální „Doorways to Irkala“ jsou košatější kompozice, které si vyloženě hrají s vrstvenými strukturami, ovšem bez nich by údernost „Lost Tribes“ a „Metatron and Man“ tolik nevynikla. Když už jsem zmínil tu „Lost Tribe“, tak největším překvapením je pro mne nečekaně fakt, že hostující Max Cavalera si v „Lost Tribes“ našel své místo a vůbec nezní blbě, ačkoli jsem se obával pravého opaku a jeho vokální bitva s Ashmedim je jedním z mých nejoblíbenějších momentů desky.
Nebudu to zbytečně protahovat, protože všichni víme, kam tím mířím. Melechesh se mi na „Enki“ zase zalíbili. Těch pět let stálo za to, a ačkoli „Enki“ v mých očích „Emissaries“ ani „The Epigenesis“ nepřekonalo, tak tahle čtveřice opět dokazuje, že se svou tvorbou jistě míří mezi skutečnou elitu extrémního metalu.
Země: Izrael Žánr: experimental rock Datum vydání: 16.4.2015 Label: Schwarz Neon Licht
Tracklist:
01. Yahalom Shachor
02. Luna [we love you Polly]
03. Deserted Monuments [Shalom Aleichem]
04. Go!
05. Yesh Gesher [Bein Haolamot]
06. A N D A R T A
„Právě toho dne přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou vykopali. Řekli mu: ‚Našli jsme vodu!‘ Nazval ji Šibea (to je Přísežná). Proto se to město jmenuje Beer-šeba (to je Studně přísahy) až podnes.“ (Gen 26:32)
Beerševa (jak zní dnes používaný překlad) je i přes svou nešťastnou polohu vzkvétajícím městem. 20 kilometrů od hranic Západního břehu Jordánu a jen dvakrát tolik od Pásma Gazy je to poslední místo na světě, kde byste hledali klid. Na východ od Beerševy se však tyčí památník, na němž se trochu klidu našlo. Památník připomínající oběti první arabsko-izraelské války, kterému místní neřeknou jinak než Andarta.
Právě tam byla, před živým publikem a bez přípravy, nahrána „A N D A R T A“. Protože předchozí věta skrývá hned dvě zajímavé skutečnosti, zastavme se na chvíli a podívejme se na ni podrobněji. We Are Ghosts nejsou typickou kapelou, jsou spíše kolektivem, který v případě „A N D A R T Y“ čítá devět členů. Se svou hudbou navíc We Are Ghosts nechodí do studia, nahrávají ji přímo před publikem na živých vystoupeních. A ve skutečnosti ani to není pravda, neboť před publikum přichází bez hudby – ta vzniká až na pódiu. A pódiem byl v případě nejnovějšího alba právě Památník Negevské brigády.
Mohli byste si myslet, že devět hudebníků na pódiu a nulová příprava nutně vyústí v chaos, hluk a rozvrat, jenže „A N D A R T A“ je ve skutečnosti uhlazená, uklidňující a semknutá. Jakousi tajemnou sehraností hudebníků vzniklo album, jemuž náleží jak klady studiové tvorby (dobře „napsaný“ materiál a skvělý zvuk), tak koncertů, v tomto případě zejména atmosféra místa vzniku. Ony kvality nejsou pro We Are Ghosts ničím novým, na žádném dosavadním albu to však dosud nebylo tak zřetelné jako právě na tom letošním.
Žánrově nejsou We Are Ghosts snadno uchopitelní, hudba se navíc v průběhu alba mění s ohledem na to, kteří hudebníci ji právě tvoří. A protože ti mají v zásobě širokou škálu nástrojů počínající houslemi, mandolínou či zvonkohrou a končící výdobytky moderní doby (od syntezátorů po iPad, nekecám), je rozsah We Are Ghosts poměrně široký.
Základ v podobě výrazné rytmiky a ambientních ruchů na pozadí, ať už vznikají s pomocí jakéhokoli nástroje, je však prakticky v každé písni. Přesto však lze rozlišit tři polohy, okolo kterých se šestice skladeb otáčí. Tu nejjemnější a mně nejsympatičtější symbolizuje úvodní „Yahalom Shachor“. Klidný a vyrovnaný zpěv Shany Kedar snadno zastiňuje hluky na pozadí, primitivní rytmiku (v první skladbě například úplně chybí baskytara) i příjemně znějící kytary a vyrovnat se mu dokáže snad jen jímavá melodie houslí.
To druhá poloha, reprezentovaná většinou skladeb, je energičtější a více než na city hraje na podmanění posluchače výrazným rytmem. Výsledky jsou trochu rozpačité. Někdy to funguje na jedničku (třeba v devítiminutové „Deserted Monuments [Shalom Aleichem]“, jíž se celou proplétá jediná melodie v mnoha variacích), jinde je však jednoduchý rytmus na škodu. Píseň „Luna [we love you Polly]“ má pouhé tři minuty, její výrazný a orientem načichlý motiv však bohužel začne být otravný už za poloviční čas.
Někdy We Are Ghosts vyloženě zaexperimentují, jak zkusili s kratičkou „Go!“, v níž se výrazná a dost bláznivá směsice elektronických zvuků otáčí kolem dramatické baskytary. Jindy naopak („Yesh Gesher [Bein Haolamot]“) nacházejí Izraelci sílu v jednoduchosti.
Poslední výrazná poloha se vyskytuje nejen v závěrečné titulní skladbě, nýbrž v menší míře i ve všech předchozích. Čtvrt hodiny trvající „A N D A R T A“ připomíná krautrockové klasiky zasazené do současného post-rockového rámce a s mírným odkazem k poslednímu počinu amerických Swans unáší posluchače na vlnách silné a gradující repetice.
Ono je nakonec poměrně těžké uvěřit, že podobně propracované album vzniklo improvizací a netroufnu si odhadovat, nakolik byli alespoň z části hudebníci na nahrávání připraveni. Na novince však We Are Ghosts poprvé představují opravdu silný materiál s minimem slabých míst. „A N D A R T A“ v jistém ohledu staví hlavně na své atmosféře, ostatně vznikala podle svých autorů „během deště uprostřed pouště“. Jistě, že má své mouchy, ale to rozhodně neznamená, že by nestála za poslech.
Jméno Michael Kobrin toho nezasvěceným asi příliš neřekne, nicméně když řeknu, že debutové album tohoto písničkáře, jehož kořeny sahají na Ukrajinu, z níž se ve čtyřech letech přesunul do Izraele, produkoval Yossi Sassi, což není nikdo menší než zakládající člen slovutných Orphaned Land, tak by mohlo malinko svítat. Michael Kobrin na “Searching” nespájí progresivní rock s blízkovýchodními orientálními motivy tak silně jako Yossi na své loňské sólovce “Desert Butterflies” a pohybuje se spíš na hraně folk-rockového písničkářství s popovým nádechem, ale to není vůbec na škodu. Zvlášť když má album tak odzbrojující charisma.
Michael disponuje velmi příjemnou barvou hlasu, který skladbám udává směr. Celkem desítka kompozic je hodně písničková a nějaký závan vyloženě progresivních momentů tak na posluchače nedýchne, ale i navzdory tomu je “Searching” poutavou deskou, jejíž hlavní devízou je charisma Kobrina. Skladby jsou mnohdy dost minimalistické, stojí pouze na kytaře a vokálu, ale i když se přidají i ostatní nástroje a výjimečně se hrábne do strun (“Won’t Last”), tak neztrácí album nic ze své křehkosti a uvěřitelnosti. Spousta položek má velmi nápadný hitový potenciál, takže není problém si skladby celkem rychle zapamatovat a odlišit jednu od druhé, čemuž napomáhá i příjemná hrací doba. Přiznávám, že mi moc nesedla experimentální “Still Got the Blues”, která překvapí širokým nástrojovým osazenstvem, ale jinak jsem s poslechem “Searching” neměl žádný problém.
Kdo je fascinován orientem a jeho prolínáním s rockovou hudbou, tak by si “Searching” neměl nechat uniknout. Neříkám, že to je nejklasičtější práce na dané téma a skoro až rádiové písničkářství jej posouvá hodně směrem k masám, ale protože z tohoto díla necítím žádný kalkul, tak to nechápejte jako výtku. Celkově vzato je “Seaching” příjemnou deskou, která mě mile překvapila.
Pokud mě paměť neklame, je to snad poprvé, co se ke mně dostala kapela z Izraele. Ne, že by na tom vyloženě záleželo, ostatně Izrael rozhodně není mezi zeměmi, kde by o kapely byla nouze, spíš to beru jako zajímavost. Důležitější je, co je tahle smečka říkající si Memory in Plant, vlastně zač. Tahle tříčlenná parta funguje od loňského roku a na kontě má zatím jeden singl, který letos vypustila do světa. Nedávno přišla s prvním větším zářezem v podobě EP “An Epic Triumph” – a co něm hraje nebo jestli je v něm skryto něco zajímavého, to se dozvíte z následujících řádků.
Samotní Memory in Plant sami sebe škatulkují jako alternativní/psychedelický rock s vlivy kde čeho. Nutno uznat, že to je označení dost přesné. Trio Izraelců skutečně koketuje s kde čím a z ípka je dost patrné, že konkrétnější, ucelenější výraz teprve hledají. “An Epic Triumph” tvoří šest skladeb, přičemž pět z nich se s přehledem vejde do tří minut, až poslední “Any Dancing” má nějakých šest minut. Pozoruhodné ale je, že i když má většina skladeb kolem dvou minut, Memory in Plant na nich jsou schopní vystřídat takové množství výrazů, o jakém by se řadě kapel mohlo jen zdát. 17 minut stopáže tak působí dost roztříštěně a jako sbírka nápadů, dost možná určených k pozdějšímu rozpracování, případně jako reprezentace širokého spektra tvorby. To, co bych však řadovce vytkl, u EP nijak nevadí. Charakterem občas připomínají domácí Harmony Bay, byť si nehrají s death metalem/grindem, nýbrž s alt rockem a širokým spektrem elektroniky.
Dost často se ke slovu dostane kontrast harmonie a disharmonie, stejně tak velmi nevšední postupy. Memory in Plant použili kde co. Kytarové vyhrávky, elektronické pasáže brutální, subtilní i naprosto zdrogované. Široké spektrum vokálů včetně štěkajícího psa. Často vrství nápady na sebe a některé skladby se na konci samy sobě příliš nepodobají. Důležité ale je, že ačkoliv je materiál občas dost magořina, skladby mají ve většině případů hlavu a patu, obejdou se bez přílišných nelogičností. Ať už tohle trio dělá cokoliv, většinou zvládá udržet kompozice tak, aby měly vývoj a jejich potenciál nebyl redukován na pouhý mišmaš. Jediným slabším článkem je v tomhle ohledu předposlední “Rainy Veins”, která mi i přes veškerou snahu příliš smyslu nedává. Ve všech ostatních kusech si však určitou vodící linku dokážu najít. Na druhé straně barikády stojí závěrečná šestiminutovka “Any Dancing”, jejíž název je vlastně docela přesný… kdybych měl na tenhle kus vymýšlet nějaké taneční kreace, nejspíš bych je popsal dost podobně. Skladba začíná klávesovým výjezdem, pokračuje kytarovou vyhrávkou doprovázenou psím štěkotem a po krátké chvíli se přelije ve zběsilou jízdu baskytary a narušené elektroniky. Paráda.
Pokoušet se popsat zbylé skladby je jako házet hrách na zeď, něco takového prostě musíte slyšet sami. “An Epic Triumph” je nahrávka na jedné straně dost progresivní, na druhé straně ironická a je očividné, že se Memory in Plant berou dost s nadhledem, čemuž odpovídá jak artwork alba, tak i jeho název. Docela by mě zajímalo, jestli a případně kolik drog během psaní těchhle skladeb hudebníci zkonzumovali, nebo jestli to všechno zvládli naprosto střízliví, přičemž druhé verzi se mi příliš věřit nechce. Tak nebo onak, “An Epic Triumph” mě baví už jen svojí pestrostí, barvitostí a tunou nápadů. Potenciál tihle Izraelci rozhodně mají a jsem zvědavý, jak se se svojí nezkrotnou fantazií poperou v případě řadového alba.
Whitenoise je další ze zástupu kapel, které se daly dohromady již před dlouhou dobou, ale své první veřejné nahrávky vydávají až nyní, o několik let později. Dnes se na zoubek podíváme tel-avivským hudebníkům, kteří svou hudbu schovali pod termín “hardcore rock’n’roll”. Whitenoise (někde také jako White Noise) začali hrát již v roce 2004, kdy se členové kapely nacházeli v těžce školním věku – údajně mělo jít dokonce o “elementary school”. První autorskou hudbu jsme mohli zaslechnout o sedm let později, tedy v roce 2011 prostřednictvím debutového EP “New Breed”. V roce letošním jsou tu Whitenoise s druhým minialbem “The Herd”.
Novinkové EP toho však příliš nenabízí. Pakliže zapátráme v tracklistu, dozvíme se, že “The Herd” čítá celkem tři songy na ploše deseti minut a jedné vteřiny. Studiová tvorba Whitenoise je tedy vzhledem k dostupné diskografii poměrně chudá. To ale rozhodně neznamená, že hudba samotná bude špatná. Ona totiž není.
Mimoto, že Whitenoise mají hrát “hardcore rock’n’roll” (sakra, ta škatulka mi k té muzice sedne čím dál líp), kapela má na své sociální síti vyjmenovanou další hezkou řádku žánrů, jejímž zvukem je ovlivněna. Třeba vlivy oldschool hard rocku, kterými se skupina chlubí, jsou v některých pasážích, třeba druhé “Between the Lines”, opravdu zaznamenatelné. Většinou však jde o vcelku klasický hardcore, který umí znít čas od času agresivně, támhle zase melodičtěji, často i dost groovy. Whitenoise za to opravdu umí vzít jak technicky, tak i skladatelsky. EP baví od prvního poslechu a mně osobně nedělalo problém ho protočit i čtyřikrát dokola, což je u stylu, který mi není úplně blízký, slušná vizitka.
Ať jsou to rychlejší nebo pomalejší pasáže, Whitenoise to prostě šlape. Desetiminutová stopáž je na druhou stranu hodně zkreslující a je nemožné hádat, zda by taková hudba znělai na mnohem delší ploše. Dnes je to tedy bez hodnocení, ale o solidním potenciálu se s klidem na duši mluvit dá.
Protože nejsem nijak zběhlý v hudbě z Blízkého východu, tak nemůžu soudit, do jaké míry jsou thrashové party v Izraeli věcí nevídanou a neotřelou, nicméně čistě na základě počinu “No Pain No Gain” tamních Black Sachbak doufám, že podobných part se tam zas tolik nevyskytuje, protože tohle je jeden z těch počinů, na který člověk rád po chvilce zapomene.
Ne, že by se ze mě stal odpůrce rychlého, neurvalého a pouličně řízného thrash metalu, to zase ne, protože ačkoli je hudební podklad děsně průhledný a nepůvodní, tak to bych teoreticky dokázal překousnout. To by ale za mikrofonem nesměl stát takový budižkničemu a nanicdílo, jako je tomu v případě Black Sachbak. Nevím, jestli je takto neotesaný a technicky nepříliš zdatný vokál záměrem Elirana Balely, jenž se mikrofonu chopil, nebo mi uniká nějaký parodický podtext této kapely, ale některé jeho slabší momenty jsou doslova neposlouchatelné zvěrstvo. Abych jen nekritizoval, tak uznávám, že nemám větších výtek, když jedovatě cedí skrz zuby a je řádně agresivní, takže věci typu “Marx Was Right” a “Beer Law” jsou vlastně celkem dobré kousky, ale když se snaží o civilnější projev jako třeba v “The IMF”, či “TV”, tak by zasloužil odstřelit.
Vrcholem jeho “snažení” je pak předělávka “Soher” od jistého Tamira Gala, což je skladba vyloženě odpudivá a u jejího poslechu se těším na jedinou věc. Až skončí. Já vím, že se nejedná o původní vál, takže se na něj nedá pohlížet stejnýma očima, ale jestli je někdo schopný takovou kravinu nacpat na desku, tak to v hlavě nemá v pořádku a bohužel si tím kurví už tak podprůměrnou nahrávku.
No nic, nebudu to protahovat. “No Pain No Gain” mě prostě nebaví. Ačkoli mám thrash metal a takřka jakoukoli formu punku a podobné hudby rád, tak u Black Sachbak je konečný dojem srážen její nepříliš velkou nápaditostí, takže už po pár minutách máte všeho tak akorát a korunu tomu nasadil zpěvák Eliran, kterému by ten mikrofon měl někdo hodně dobře schovat.
Země: Izrael Žánr: progressive metal Datum vydání: 9.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Every Time She Smiles
02. Children of Red
03. Misguided
04. Nothing (But the Rain)
05. As One
06. Hollow
07. As You Go
08. Natural Selection
09. Methylene Blue
Ve své recenzi dva roky starého počinu “Utopia” jsem tvrdil, že se Distorted Harmony jednou zařadí mezi legendy progresivního metalu. Toto odvážné proroctví bylo částečně na místě, “Utopia” bylo teprve debutovým albem kapely a přesto šlo o kvalitní, vyzrálé a dobře napsané dílo. Říkat v době vydání druhého alba “Chain Reaction”, zda jsem se mýlil či ne, by nemělo smysl. Legendárnost se projevuje v mnohem delších časových úsecích, ovšem náznaky o směřování kapely z novinky vyčíst můžeme a tak také učiníme.
Nejdříve krátké představení dosud nepříliš známých Izraelců. Distorted Harmony na svém debutu pracovali převážně v hranicích moderního prog rocku, což jim ovšem nebránilo vsunout do hudby značnou část vlastní osobnosti v podobě kláves či velice mírné jazzové nasáklosti. Kapela uměla ostřeji hrábnout do strun, ovšem uměla také zvolnit, a většinu času tak jejímu zvuku místo nástrojů vévodil sympatický hlas Mishy Soukhinina. Ten nebyl vyloženě excelentním zpěvákem, vždy však do svého hlasu dokázal vložit potřebné emoce. To je tedy bod, ze kterého kapela vycházela. Jaké změny se v jejím zvuku udály?
První, co trefí znalého posluchače přes uši, je tvrdost hudby, jakou Distorted Harmony na “Chain Reaction” představují. Jestliže jsem v případě “Utopia” slovo metal používal jen s největší nevolí, “Chain Reaction” bez nejmenších debat metalovým albem je. Riffy jsou tvrdší, zvuk je špinavější, baskytara výraznější. Devět skladeb kratšího či středně dlouhého rozsahu je jako celek poměrně přímočará kolekce, která se při bližším pohledu skládá z mnoha kudrlinek a změn tempa. Největší novinkou jsou tak relativně dlouhé (vzhledem k délkám skladeb) instrumentální sekce, které jsou někdy převážně zábavné, jindy naprosto excelentní. Druhý případ nastává v nejdelší písni alba “Misguided”, kde si svůj oblíbený moment najdou zastánci nápadité baskytary či kláves, zběsilých kytarových sól, případně i netradičních bicích rytmů.
Ne vždy přitvrzení směřuje k sofistikovanosti, a tak například “Children of Red” nabízí industriální nádech a netradiční vokální variabilitu od agresivní recitace přes čistý zpěv až po krátký řev. Toto přitvrzení ruku v ruce s větší přímočarostí má za následek, že na povrch vyplavaly nečekané vlivy alternativního metalu. Kvůli všem těm cizích vlivům, které zanechaly na “Chain Reaction” svůj otisk, ztratila kapela část své osobnosti. V poznámkách, které jsem si při poslechu alba dělal, se nachází několik kapel, jejichž vliv na albu slyším, ovšem naprosto nejčastěji se zde překvapivě opakovali američtí Disturbed. Nejzřetelnější je to například v první polovině “Hollow”. Obdobně i větší množství a intenzita technických sekcí kapelu posunula do trochu jiných oblastí. Když Disorted Harmony pojí ostrost současnosti s melodičtější minulostí, snadno přijdou na mysl desky dalších prog metalových talentů Haken (druhá polovina “Hollow”). V momentech, kdy sóla plně převezmou kontrolu, pak nelze neslyšet vliv Dream Theater či Neala Morse.
“Drowning in vain in a sea of sorrow Lying awake in a field of horror rehearsing our lines making sure we follow our own lines like we’re told make me hollow” (Hollow)
Do této chvíle jsem se snažil udržet co nejdelší odstup a album popsat pokud možno fakticky. Subjektivní hodnocení totiž nebude takové, jaké bych si byl sám přál. Popsaný recept totiž kapele vychází někdy velmi dobře a jindy… by to bohužel mohlo být i lepší. První skladba alba “Everytime She Smiles” je právě tím případem, kdy to kapele funguje na jedničku. Ostřejší a přímočařejší notu pak představuje “Children of Red” a opět nelze hledat chyby. Následující, již jednou zmíněná skladba “Misguided” pak zavírá nejsilnější trojici alba a je také jeho nejdelším a nejkomplikovanějším kusem. Jenže v tuto chvíli jste už slyšeli vše, co mohou Distorted Harmony nabídnout (a tím netvrdím, že je toho málo) a navíc v té nejvyšší formě. Nové nápady tak neuslyšíme ani v “As One” (kde lze na druhou stranu vychválit excelentní bicí), ani v “Hollow” a bohužel ani v “Natural Selection”, což je jinak naprosto bezvadná skladba. Jiné naladění tak Distorted Harmony čeká až v závěrečné “Methylene Blue”. V jejím začátku jsou slyšet vlivy Porcupine Tree a s trochou představivosti možná i Anathemy, přes prostřední gradaci se pak skladba vydá k technické sekci. Zejména ta je však v kontextu alba vlastně jen průměrná.
Jedním z důvodů, proč Distorted Harmony nemohu udělit tak vysoké hodnocení, jak bych chtěl, je pak adaptace zpěváka Mishy Soukhinina na nové směřování kapely. Přestože několikrát na své hlasivky přitlačí, je znát, že nejpohodlněji se cítí ve v těch nejjemnějších momentech, kdy nemusí křičet přes kytarovou stěnu a může si hrát s jemnými nuancemi ve svém hlase. Výjimečnou příležitost dostane v krátké skoro-akustické písni “As You Go”, ovšem i v ní je slyšet obrovský rozdíl mezi uvolněným začátkem a o něco vypjatějším závěrem. S tím pak souvisí i jeho frázování, které je většinu času zaseklé na jedné rychlosti, ovšem to, co funguje v “As You Go”, nemůže zákonitě fungovat za metalového běsnění.
Po tolika řádcích však chci skončit pozitivně. Ano, “Chain Reaction” má bezpochyby své mouchy a jednou z nich je, že bohužel plně nečerpá potenciálu kapely. Jenže výčet pozitivních stránek je výrazně delší a doufám, že z recenze vyplynul také. První tři skladby jsou excelentní a i v dalších se dá najít množství výborných momentů. Díky dobře zvolenému rozložení dvou kratších skladeb (kromě “As You Go” je zde ještě krátké instrumentální intermezzo “Nothing (But the Rain)”) album příjemně plyne a nenudí. Jako bonus přihodím hezký booklet a smysluplné texty. Čekal jsem víc? Ano, jistě. Jsem zklamaný? Ani náhodou.
Nebylo by překvapivé, kdyby jméno Yossi Sassi někomu nic neříkalo. Jako sólový umělec má na kontě zatím jedno řadové album (přičemž to druhé je předmětem dnešní recenze) a do roku 2012, kdy jeho debut “Melting Clocks” vyšel, o něm nebylo moc slyšet. Jenže zasvěcení samozřejmě vědí, že za jménem Yossi Sassi se neskrývá nikdo menší, než zakládající člen a důležitý tvůrčí prvek přední blízkovýchodní formace Orphaned Land, z jejíchž řad sice v letošním roce vystoupil, ale jak vidno, na muziku rozhodně nezanevřel – ba naopak. Novinka “Desert Butterflies” byla vzhledem ke kvalitám svého řadového předchůdce v příslušných kruzích velmi očekávaným artiklem a nezbývá tedy, než si povědět, jak se Yossimu vydařila.
Pokud mě paměť neklame, “Melting Clocks” byla deska s velmi širokým záběrem, která v sobě míchala ne dva nebo tři, ale rovnou celou dlouhou řadu nejrůznějších vlivů – přesně v duchu Yossiho přístupu k věci, tedy v duchu co nejširšího potkávání a prolínání západní rockové a tradiční východní hudby – a právě v tomto vidím na “Desert Butterflies” posun. Základní princip samozřejmě zůstává zachován, ale Yossi se tentokrát spokojil s formálně jednodušším výsledkem a deska tak zní jaksi utříděněji, je taková prostší a prosvětlenější… a také mi přijde o pořádný kus postrčená do folkových vod. Samozřejmě tím nemám na mysli, že by snad Yossi nahrál folkové album se vším všudy. Blues/rockové postupy pořád suverénně dominují a poměrně výrazného zastoupení se zde dočkal i klavír. Ten folk ale vězí v drtivé většině melodiky desky a pak také ve velké míře zastoupení tradičních nástrojů.
Nejde ale o žádné folkování ve stylu řady evropský kapel, které vezmou nějaký ten neutrální žánrový základ a na něj nalepí trochu toho fidlání případně několik jakože původních melodií. Yossi totiž zvládá blues/rockovou kytaru s orientálními motivy propojit tak organicky, že si člověk říká, jako by ty zdánlivě odlišné hudební světy byly jeden pro druhý stvořeny. Yossi tedy opět prokazuje, že jeho průpovídky o tom, jak se celý život snaží tyto dva světy propojovat, rozhodně nejsou vycucané z prstu, protože (nejen) zde to funguje vážně parádně, skvěle se to doplňuje a jedná se o příjemně netradiční a po všech stránkách svěží posluchačský zážitek.
I novinka pokračuje v trendu nastaveném deskou předchozí a nachází se na ní povětšinou instrumentální skladby, které jen výjimečně ozvláštní vokál. Tentokrát se zpěvu dočkaly skladby “Believe”, ke které si Yossi přizval Mariangelu Demurtas, která se angažuje převážně v řadách norské Tristanie, a potom závěrečná “Cocoon”, jíž vokálem ozdobil sám Yossi. A jakkoli jde o příspěvky přinejmenším důstojné, nenechávají nikoho na pochybách, že zpěv zde přeci jen hraje druhé housle a na prvním místě je samotná muzika. Ta je sympaticky pestrá a poutavá, ale rozhodně nepřechází v bohapustou instrumentální onanii, jak se u řady sólových alb nejrůznějších muzikantů až nepříjemně často stává. Namísto toho je “Desert Butterflies” deska zábavná na poslech, aniž by to však jakkoli degradovalo technickou úroveň věci, jež je opět na výši.
Zbývá tedy jediná otázka a ta zní, jestli Yossi Sassi zvládnul s novinkou překonat sám sebe. Upřímně, nejsem s to to říct úplně na jistotu, protože “Melting Clocks” jsem už docela dlouho neslyšel (což bych měl napravit), ale po paměti a čistě pocitově mě asi prvotina oslovila o kousek víc. To však z atraktivity “Desert Butterflies” neubírá zhola nic. Je to totiž pořád zatraceně podařené album, které sice pokračuje ve stopách svého předchůdce, ale přitom se ho nesnaží kopírovat a je dostatečně své, aby mohlo více než dobře fungovat samo za sebe. “Desert Butterflies” mohu doporučit úplně každému a obzvláště pak těm, kteří vyhledávají jemnou progresi, výtečnou skladatelskou úroveň a obecně řečeno ne úplně tradiční muziku. Yossi Sassi totiž s “Desert Butterflies” opět potvrzuje svoje schopnosti a také význačné a vlastně poměrně jedinečné postavení a já bych se hodně divil, kdyby pro tuhle desku někdo našel jiná slova než slova chvály.
Další názory:
To, co Yossi Sassi předvádí na své novince je rozhodně sympatické. Poklidný progresivní rock v symbióze s orientální melodikou je věru zajímavá kombinace a některé momenty jsou vyloženě skvělé. Ono propojení progresivního rocku s blízkovýchodními vlivy je nejlépe cítit v druhé, exotickými vokály obdařené “Fata Morgana” a sedmé “Inner Oasis”. Nejlepší skladbou je však jednoznačně instrumentálka “Neo Quest” se skvělým sólem ve své třetí třetině. Některá místa jsou citelně slabší a třeba větší zapojení vokálů by nemuselo být na škodu, zvlášť když se Sassi za svůj hlas nemusí stydět. Dobrým příkladem budiž závěrečná píseň “Cocoon”, která vylepšuje dojem jinak slabší druhé půlky. Určitě slušná deska, která mě sice nechytla tolik jako kolegu, ale přesto času vloženého do “Desert Butterflies” nelituji. Skvrn
