 |
|
Země: Ukrajina Tracklist: Hrací doba: 47:30 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ukrajinská pagan-blackmetalová veličina Kroda patří k těm skupinám, které jsem svého času míval docela rád, ale postupně mě tak trochu přestaly zajímat. V tomto případě nemůžu tvrdit, že by se mi jejich tvorba vyloženě znechutila nebo že bych na ně z nějakého malicherného důvodu zanevřel, spíš jsem prostě a jednoduše ztratil zájem a motivaci tu muziku poslouchat i nadále.
Jestli na nějaká alba Kroda vzpomínám v dobrém, jsou to určitě první tři dlouhohrající nahrávky „Поплач мені, річко…“ (2004), „До небокраю життя…“ (2005) a „Похорон сонця“ (2007). Poté došlo k tehdy hojně diskutovanému odchodu Viterzgira, jednoho ze dvou tahounů, který si založil novou kapelu Viter. Ta mě na rozdíl od mnohých nesere – ípko „Джерело“ a kolaborace „Diva Ruzha“ jsou dobré, deska „Springtime“ mě taky neuráží, i když tu bych už dnes asi nechtěl poslouchat.
Krodu tedy od této chvíle táhnul dál sám Eisenslav, a i když proti jeho snažení nemůžu nic říct, už se mi to nechtělo nějak intenzivně poslouchat. Ještě čtvrté album „Schwarzpfad“ (2011) bylo relativně fajn, ale následující dvojici „GinnungaGap-GinnungaGaldr-GinnungaKaos“ a „Навій схрон“ (druhé jmenované není metal) z roku 2015 jsem věnoval jen minimum pozornosti.
Dnes máme rok 2018. Od odchodu Viterzgira uběhlo osm let, od vydání první desky bez něj sedm. V téhle době vyšla celkově již osmá řadovka „Selbstwelt“, se kterou jsem se rozhodl podrobněji zjistit, jak na tom Kroda aktuálně je.
Nepřekvapivě jsem zjistil, že co do žánru a stylu se příliš nezměnilo. Black metal s pohanskou atmosférou, delší skladby, dost pasáží s využitím kláves a folklórních nástrojů. Nic proti tomu, nebudeme přece nějaké kapele vyčítat, že se drží svého soundu, nepřesáhne-li to únosnou mez a nesklouzne-li to k sebevykradačství. Takový pocit ze „Selbstwelt“ nemám, ačkoliv může být ovlivněn i tím, že Krodu neposlouchám nijak zásadně často, jak už ostatně proběhlo výše.
Důležité nicméně je si držet nastavenou laťku kvality a zde už se začínají objevovat první trhliny. „Selbstwelt“ není blbé album, najde se na něm i několik povedených chvilek. Přijde mi ovšem, že jejich hustota je trochu menší, než bych si u bezmála padesátiminutové desky představoval. A naopak se najdou i slabší momenty. Třeba hned první regulérní song „Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності“ může posloužit jako ukázka, že „Selbstwelt“ rozhodně není stoprocentní po celou dobu. Dokonce ani pasáž s cellem, které mám normálně v metalové hudbě dost rád, mě nijak zásadně nevytrhla.
Jako největší kámen úrazu mi ovšem přijde, že „Selbstwelt“ pokulhává i v celkové atmosféře. Tu když se podaří vytvořit, jsem ochoten odpouštět i ne tak přesvědčivé dílčí prvky. Novinka Krody mě ale nijak zvlášť nedokáže strhnout, její náladotvornost mi přijde poměrně slabá, což je citelná změna oproti starým počinům, díky nimž jsem si Krodu kdysi oblíbil. Když si pustím třeba „Похорон сонця“, ten rozdíl tam je skutečně znát. „Selbstwelt“ je oproti tomu nahrávkou, která neurazí, ale ani nenadchne. Člověk po poslechu nezatouží si ji koupit a zařadit do sbírky, spíš na ni brzy zapomene.
Je pravda, že u začínající formace by možná bylo hodnocení smířlivější a dojmy pozitivnější, avšak u veličiny jako Kroda mi deska jako „Selbstwelt“ přijde trochu málo. Takový pocit jsem z ní měl prakticky od prvního poslechu a mám jej i teď, kdy jsem albu těch poslechů věnoval větší množství. Problém netkví v tom, že by snad nahrávka potřebovala uzrát. Problém tkví jednoduše v tom, že „Selbstwelt“ není prostě až tak dobré.
