Archiv štítku: pagan metal

Kroda – Selbstwelt

Kroda - Selbstwelt

Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Selbstwelt I: Credo
02. Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності
03. Selbstwelt III: Довгий-довгий самотній шлях
04. Selbstwelt IV: За гранню буття і небуття
05. Selbstwelt V: Egodeath
06. Selbstwelt VI: Земля самості
07. Selbstwelt VII: Nordlandschaften
08. Like Some Snow-White Marble Eyes [Summoning cover]

Hrací doba: 47:30

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Ukrajinská pagan-blackmetalová veličina Kroda patří k těm skupinám, které jsem svého času míval docela rád, ale postupně mě tak trochu přestaly zajímat. V tomto případě nemůžu tvrdit, že by se mi jejich tvorba vyloženě znechutila nebo že bych na ně z nějakého malicherného důvodu zanevřel, spíš jsem prostě a jednoduše ztratil zájem a motivaci tu muziku poslouchat i nadále.

Jestli na nějaká alba Kroda vzpomínám v dobrém, jsou to určitě první tři dlouhohrající nahrávky „Поплач мені, річко…“ (2004), „До небокраю життя…“ (2005) a „Похорон сонця“ (2007). Poté došlo k tehdy hojně diskutovanému odchodu Viterzgira, jednoho ze dvou tahounů, který si založil novou kapelu Viter. Ta mě na rozdíl od mnohých nesere – ípko „Джерело“ a kolaborace „Diva Ruzha“ jsou dobré, deska „Springtime“ mě taky neuráží, i když tu bych už dnes asi nechtěl poslouchat.

Krodu tedy od této chvíle táhnul dál sám Eisenslav, a i když proti jeho snažení nemůžu nic říct, už se mi to nechtělo nějak intenzivně poslouchat. Ještě čtvrté album „Schwarzpfad“ (2011) bylo relativně fajn, ale následující dvojici „GinnungaGap-GinnungaGaldr-GinnungaKaos“ a „Навій схрон“ (druhé jmenované není metal) z roku 2015 jsem věnoval jen minimum pozornosti.

Dnes máme rok 2018. Od odchodu Viterzgira uběhlo osm let, od vydání první desky bez něj sedm. V téhle době vyšla celkově již osmá řadovka „Selbstwelt“, se kterou jsem se rozhodl podrobněji zjistit, jak na tom Kroda aktuálně je.

Nepřekvapivě jsem zjistil, že co do žánru a stylu se příliš nezměnilo. Black metal s pohanskou atmosférou, delší skladby, dost pasáží s využitím kláves a folklórních nástrojů. Nic proti tomu, nebudeme přece nějaké kapele vyčítat, že se drží svého soundu, nepřesáhne-li to únosnou mez a nesklouzne-li to k sebevykradačství. Takový pocit ze „Selbstwelt“ nemám, ačkoliv může být ovlivněn i tím, že Krodu neposlouchám nijak zásadně často, jak už ostatně proběhlo výše.

Důležité nicméně je si držet nastavenou laťku kvality a zde už se začínají objevovat první trhliny. „Selbstwelt“ není blbé album, najde se na něm i několik povedených chvilek. Přijde mi ovšem, že jejich hustota je trochu menší, než bych si u bezmála padesátiminutové desky představoval. A naopak se najdou i slabší momenty. Třeba hned první regulérní song „Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності“ může posloužit jako ukázka, že „Selbstwelt“ rozhodně není stoprocentní po celou dobu. Dokonce ani pasáž s cellem, které mám normálně v metalové hudbě dost rád, mě nijak zásadně nevytrhla.

Kroda

Jako největší kámen úrazu mi ovšem přijde, že „Selbstwelt“ pokulhává i v celkové atmosféře. Tu když se podaří vytvořit, jsem ochoten odpouštět i ne tak přesvědčivé dílčí prvky. Novinka Krody mě ale nijak zvlášť nedokáže strhnout, její náladotvornost mi přijde poměrně slabá, což je citelná změna oproti starým počinům, díky nimž jsem si Krodu kdysi oblíbil. Když si pustím třeba „Похорон сонця“, ten rozdíl tam je skutečně znát. „Selbstwelt“ je oproti tomu nahrávkou, která neurazí, ale ani nenadchne. Člověk po poslechu nezatouží si ji koupit a zařadit do sbírky, spíš na ni brzy zapomene.

Je pravda, že u začínající formace by možná bylo hodnocení smířlivější a dojmy pozitivnější, avšak u veličiny jako Kroda mi deska jako „Selbstwelt“ přijde trochu málo. Takový pocit jsem z ní měl prakticky od prvního poslechu a mám jej i teď, kdy jsem albu těch poslechů věnoval větší množství. Problém netkví v tom, že by snad nahrávka potřebovala uzrát. Problém tkví jednoduše v tom, že „Selbstwelt“ není prostě až tak dobré.


Helrunar – Vanitas Vanitatvm

Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Es ist ein sterbend Liecht
02. Saturnus
03. Lotophagoi
04. Blutmond
05. Da brachen aus böse Blattern, am Menschen und am Vieh
06. Vanitas Vanitatvm
07. In Eis und Nacht
08. Nachzehrer
09. Als die Welt zur Nacht sich wandt
10. Necropolis
11. Der Tag an dem das Meer seine Toten freigibt

Hrací doba: 62:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky.

Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zrovna tuhle blackmetalovou odnož jsem nikdy neměl zrovna v lásce (hodně diplomaticky řečeno), ale bylo pár jmen, která jsem byl ochoten tolerovat, a ještě o něco méně jmen, které jsem byl ochoten poslouchat, mezi něž dočasně patřili právě i Helrunar. Za nějakou dobu mě nicméně přestali bavit i oni. Což nemusí být nutně chyba, říkejme tomu třeba přirozený průběh věcí.

Každopádně, čtvrté řadové album „Niederkunfft“ z roku 2015 jsem tiše odignoroval. Jeho vydání jsem zachytil, s vlastním poslechem jsem se však neráčil obtěžovat. Další tři roky uběhly jako velká voda a Helrunar se opět přihlásili o slovo s pátým velkým počinem „Vanitas Vanitatvm“. I v jeho případě mohu upřímně prohlásit, že mě to nijak zásadně nezajímalo. Hnula se ale ve mně taková ta pisálkovská potřeba referovat světu, tudíž jsem se rozhodl to v rámci osvěty kousnout a zjistit, zdali jsem Helrunar čistě náhodou nekřivdil. Nyní hodlám prezentovat výsledky svého bádání.

V zásadě zní „Vanitas Vanitatvm“ tak, jak jsem dopředu představoval. Což nemusí značit nic špatného, ani nic dobrého, jde o neutrální sdělení… ale ve skutečnosti je v tom obsaženo trochu od obojího. Tou dobrou zprávou je, že se mi potvrdilo, jak mám Helrunar v paměti uložené. Ačkoliv už jsem ztratil potřebu jejich tvorbu intenzivně poslouchat, pořád jsem si je pamatoval jako ty důstojnější představitele toho, co jsem výše nazval pohanským germánským black metalem. To pořád platí.

Drtivá většina těch pagan-blackových z Německa má takový zvláštní zvuk, díky němuž si je lze prakticky okamžitě zařadit do téhle sorty. Jako kdyby i do jejich black metalu pronikl kousek takového toho bavorského jódlujícího kýče. V drtivé většině případů jde o něco, co mě dost epicky nasírá, a poslouchat to dobrovolně se mi vyloženě příčí. Jen málo skupin umí tenhle německý sound podat takovým způsobem, aby to bylo alespoň snesitelné. Helrunar k nim naštěstí patří, což je plus pro ně. Tenhle samotný zvuk je nicméně sám o sobě příliš velkým mínusem. Riffy a pasáže, kdy lze tyto postupy vycítit, patří k nejhorším momentům „Vanitas Vanitatvm“.

Helrunar

Určitý pokles cítím i v těch atmosféričtějších momentech a atmosféře obecně. Vzpomínám si, že dvojalbum „Sól“ bylo v tomhle ohledu docela dobré a umělo přijít s kvalitními nápady. Že nejde o vzpomínky zkreslené případnou nostalgií, jsem se přesvědčil i nyní, když jsem kousek počinu poslouchal. „Vanitas Vanitatvm“ v tomhle ztrácí, někdy dokonce i regulérně nudí – třeba v osmiminutové „Nachzehrer“. Ta měla být se svým pomalým tempem, stavbou a delší stopáží asi pořádným atmosférickým opusem, ale ve finále je spíš zbytečná a nezáživná. Zdaleka to ale není jediný moment, kdy mě napadlo, že by nahrávce prospělo nějaké ukrácení hrací doby, protože na 62 minut tam nacházím méně zábavného, než bych očekával.

Navzdory neduhům ovšem nelze Helrunar upírat i určité kvality. Pořád si stojím za tím, že v rámci daného specificikého subžánru zrovna tahle kapela patří k tomu sympatičtějšímu. Kritika neměla dokázat, že „Vanitas Vanitatvm“ je album bez úrovně a patří mezi hnůj. Měla poukázat jen na to, že obecně „Vanitas Vanitatvm“ není žádný velký zázrak, nýbrž hodně dobře odehraný průměr s pár výstřelky do nadprůměru v dílčích momentech.


Varmia – W ciele nie

Varmia - W ciele nie

Země: Polsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. TAWE
02. Biesowisko
03. Pokarvis
04. Stygma Ziemi
05. Ni ya
06. Czeremcha
07. Nów się rodzi
08. Skvarc
09. Bez pożegnania

Hrací doba: 52:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Pagan black metal potažmo black / folk metal jsou subžánry, které se z mého přehrávače postupem času prakticky vytratily. A když už tam zavítají, zpravidla to bývá prostřednictvím již starých známých a osvědčených jmen. Důvodem není ani tak to, že bych o pohanskou respektive folklórní atmosféru v black metalu takovým způsobem ztratil zájem. Spíš mám v poslední době pocit, že jen málokdy narazím na kapelu, která by tyto dokázala prezentovat ve formě, jakou bych si já osobně představoval a chtěl poslouchat. Ten poměr nových skupin, jejichž tvorba by mě bavila, a skupin, jejichž tvorba naopak nikoliv, byl natolik nepříznivý, až jsem moje ochota zkoušet doposud nevyzkoušené klesla dost hluboko.

Výjimečně mi ale něco nového do ucha přece jenom zavítá a to něco se v tomhle případě znamená Varmia. Jde o neokoukanou polskou formaci, která debutovala v loňském roce albem „Z mar twych“, které vydali Via Nocturna. Poláci nijak neotáleli s přípravou druhé placky, takže jen o rok později naservírovali „W ciele nie“, jehož se ujal label ještě o trochu zvučnějšího jména – Pagan Records. Pojďme na věc.

Začátek první skladby „TAWE“ mě mírně vyděsil. Už jsem si skoro chtěl začít říkat, do jaké píčoviny jsem se to zase jednou pustil. Problém totiž je, že Varmia svou druhou řadovou nahrávku otevřou docela zprudka, přičemž ty nejostřejší pasáže jsou právě ty, kde jim to nejvíc skřípe. Celou dobu se nemůžu zbavit dojmu, že v těch nejvíc metalových momentech Poláci znějí trochu neohrabaně a nepříliš poutavě.

Dojem naštěstí výrazně vylepší ty chvíle, kdy Varmia spustí vícehlasy, předvedou nějaké melodie nebo obecně začnou dělat něco, co bychom mohli hloupě nazvat „pohanskými“ prvky. V tomhle ohledu skupina naopak docela zasluhuje pochvalu, protože tahle složka jejich muziky je vcelku zábavná a některé nápady rozhodně mají něco do sebe. Naštěstí je na „W ciele nie“ dostatek takových pasáží, aby se poslech desky pořád řadil k těm relativně příjemným, nikoliv těm, kdy se čekání na jednu poslouchatelnou chvilku rovná utrpení.

Samozřejmě, že nikdo netvrdí, že byste ve „W ciele nie“ měli hledat nějaký klenot nebo skutečně zásadní album. To v žádném případě. Je to spíš taková docela nenápadná fošna, která sice má své nesporné zápory, ale dokáže je alespoň částečně vyvažovat také sympatickými klady.

Takhle řečeno to může vyznívat, jako kdybychom v konečném důsledku byli někde okolo průměru, ale „W ciele nie“ ve skutečnosti baví o trochu víc, než jak tomu bývá u šedivého průměru bez špetky přidané hodnoty. Tady nějaká je, a byť není závratně vysoká, pořád se to počítá. A myslím, že můžeme bez větších obav o ztrátu reputace prohlásit, že to vydá dost na relativně slušnou a poctivou fošnu, která někoho může i potěšit. Varmia dozajista mají co zlepšovat, o tom žádná, nad přítomnými muškami nikdo oči nezavírá, ale stejně tak lze říct, že pokud se vám stýská třeba po moravských Adultery, tihle Poláci by vás zajímat mohli.


Аркона – Храм

Arkona - Chram

Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 19.1.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Мантра
02. Шторм
03. Целуя жизнь
04. Ребёнок без имени
05. Храм
06. В погоне за белой тенью
07. В ладонях богов
08. Волчица [ВеданЪ колодЪ cover]
09. Мантра

Hrací doba: 74:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety vrcholila popularita takzvaného folk metalu a pagan metalu, dostala se na výsluní i ruská Аркона, která podpisem smlouvy u západního vydavatelství a pravidelným koncertováním po celé Evropě ukázala východoevropské scéně, že i skupina z bývalého Sovětského bloku se může v metalovém rybníku prosadit. Tvrdit ovšem, že je formace okolo zpěvačky Mashy a jejího manžela a kytaristy Lazara produktem módní vlny, by bylo dost příkré. Vždyť Аркона začínala v době, kdy do velké folkmetalové vlny ještě nějaký ten pátek chyběl, a před jejím vyvrcholením měli Rusové na kontě již několik let fungování.

V průběhu popularity svého žánru sice Аркона tu a tam uletěla a vytvořila skladbu poplatnou trendu (viz třeba zhovadilost „Стенка на стенку“), ale obecně vzato si Rusové drželi vcelku důstojnou úroveň a nějaké vyloženě špatné album do světa ještě nepustili. Což platí i po vydání letošního počinu „Храм“. Dokonce bych neváhal dodat, že je lepší než minulé „Явь“, které sice také nebylo hloupé a nedělalo kapele ostudu, ale nic zásadního navíc nenabídlo a z hlediska delšího časového horizontu si z něj pamatuju… vůbec nic.

I „Храм“ ovšem také trápí nějaké ty bolístky, přičemž hned na ráně je ta, s níž se Аркона potýká dlouhodobě. Tahle skupina má totiž evidentně nutkavou potřebu točit strašně dlouhé desky. Novinka se vyšplhala na bezmála hodinu a čtvrt, což z ní dokonce činí druhou nejdelší řadovku v historii formace hned po „Гой, Роде, гой!“ z roku 2009. Což o to, délka sama o sobě samozřejmě problém nemusí být, je-li vyplněna smysluplně. Аркона sice ani zdaleka není skladatelsky levá a dokáže vymyslet kus dobré muziky, ale pořád ne tolik, aby mi to stačilo k bezvýhradné spokojenosti po celou takhle dlouhou stopáž. Přeloženo do lidské mluvy – i u „Храм“ mám dojem, že by mohlo být o něco kratší, a bez některých pasáží bych se docela s klidem obešel.

Skvělým příkladem může být třeba titulní „Храм“. Ta není vyloženě blbá (nic vyloženě blbého se na nové desce naštěstí nenachází) a nemůžu tvrdit, že by mě její poslech sral, ale nepřináší nic, kvůli čemu by bylo nutné album prodlužovat o celých deset minut, kolik song trvá. Žádná vyloženě povedená pasáž, jež by mi utkvěla v hlavě, kvůli níž bych si řekl, že těch deset minut stojí za to. U některých dalších dlouhých skladeb mám podobný pocit, že by se nějaká minutka ukrojit dala, aniž by tím byl ponížen dojem z nahrávky, ale v jejich případě se najdou i nějaké výborné momenty, díky nimž není přítomnost dané písničky na „Храм“ zbytečná.

Arkona

Nicméně dvě – soudě dle nejvyšší přidělené minutáže – nejambicióznější skladby „Целуя жизнь“ a „Ребёнок без имени“ se mi líbí. Především první jmenovaná nabízí několik opravdu dobrých chvilek (ještě aby ne, když má sedmnáct minut), byť i v jejím případě platí, že by se dalo něco málo vystříhat. Přesto právě „Целуя жизнь“ jsem zpočátku považoval za vrchol „Храм“. Postupem času jsem však musel svůj dojem trochu zmírnit, poněvadž jsem se konečně pořádně proposlouchal k „В ладонях богов“, díky níž není volba nejlepší položky tracklistu tak jednoznačná.

„В погоне за белой тенью“ je také povedená a patří k těm písním, v nichž se objeví progresivnější nádech. „Шторм“ vedle ostatních delších songů působí trochu usedle a jako snaha mít na albu aspoň jednu koncertní jistotu, ale naštěstí je v ní jeden výborný kytarový motiv i několik pěkných folkových linek, tudíž ostudu nedělá. V závěru se ještě nachází předělávka „Волчица“ od ruské kapely ВеданЪ колодЪ, ale kdybych o téhle skutečnosti nevěděl, asi bych to nepoznal a spíš bych si myslel, že si Аркона při skládání vzpomněla na své starší věci.

Celkově vzato se mi ale „Храм“ líbí. Folkmetalová scéna je mnohdy vysmívaná a mnohdy i právem, s čímž se Аркона tak trochu svezla (což opět potvrzuje známou pravdu, že to nejhorší, co se nějakému umělci/žánru může přihodit, je popularita). Na rozdíl od chlastacích pseudo-folkových chcánek má ale Аркона nějaký smysl a její postupné dlouhodobé směřování k rozmáchlejším plochám je také sympatické. Teď už jen konečně pochopit, že tenhle přístup nutně nepotřebuje víc jak hodinové desky a že vydat album s malým počtem delších kompozic není žádná ostuda.


Neoheresy – Obława

Neoheresy - Obława

Země: Polsko
Žánr: symphonic pagan black metal
Datum vydání: 1.1.2017
Label: Elegy Records

Tracklist:
01. Preludium
02. Karzeł
03. Obława
04. Powrócą…
05. Cmentaria
06. Dwa żywioły

Hrací doba: 30:05

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neoheresy respektive Hellveto je skupina, jejíž hudbu mám rád. Nějak mě ta atmosféra, jakou jediný člen F na svých nahrávkách kouzlí, oslovuje a strašně mě baví – i po těch letech, i po tom množství počinů. Nicméně psát na to recenzi je docela za trest. Nebo ještě lépe řečeno: za trest je recenzovat Neoheresy opakovaně.

Takzvaný problém vězí v tom, že muzika Neoheresy stojí výlučně na atmosféře. Ta je silná, nasáklá pohanstvím, středověkem, epickými náladami, avšak bez známek kýče či patosu. Všechno funguje skvěle a klidně mohu rovnou prozradit, že to platí i o aktuálním albu „Obława“. Tohle samo o sobě samozřejmě není špatně, ale ten důvod, proč se o Neoheresy tak špatně píše, tkví v tom, že tato atmosféra se napříč alby vlastně nemění a moc se nedá pořád dokola vymýšlet, co dalšího o tom napsat. S nadsázkou řečeno – kecám, vlastně docela bez nadsázky – bych sem mohl klidně zkopírovat to, co jsem svého času napsal už o nahrávkách „Noc która dniem się stała“ (2014) a „Talionis“ (2015). A co bych vlastně napsal i o loňském „Potop“, pokud by se na tuhle recenzi tenkrát nevysral (důvod asi uhádnete).

Samozřejmě, že když říkám, že F hraje furt to samé dokola, je to myšleno s lehkou nadsázkou. Když srovnáme začátky Hellveto na albech jako „Autumnal Night“ či „Zemsta“ s aktuálním „Obława“, ten rozdíl je dost velký, až obrovský. Stejně tak je zjevné, že zatímco Hellveto byla především metalová skupina (nechme teď stranou výjimky jako třeba disk „Trylogia“), v rámci Neoheresy ustoupily metalové prvky a elektrické kytary trochu do pozadí (rozhodně netvrdím, že vymizely) a F svou hudbu vede směrem k víc soundtrackovému pojetí. Epická pohanská atmosféra ovšem zůstává asi ne úplně nezměněna, ale obměny jsou jen minimální – rozhodně mnohem menší než ty formálně hudební napříč časem. Veškerý vývoj navíc probíhá hrozně pomalu a po malinkých krůčkách, tudíž to trvá x alb, než se změny nějak projeví, a při chronologickém poslechu si je člověk ani moc neuvědomí, spíš si jich všimne až při zpětném srovnání jednotlivých nahrávek.

Abychom se ale konečně někam pohnuli… „Obława“ vše řečené bezezbytku potvrzuje a v jádru jde o další typický počin Neoheresy (možná trochu odvážné tvrzení, když má projekt na kontě teprve čtvrtou desku, ale já tvorbu Neoheresy a Hellveto vnímám jako jeden celek, však současné jméno je vlastně plynulým pokračováním – a touto optikou se jedná již o devatenáctou řadovku). Ale i když od F asi nelze čekat revoluci (kdyby se tak někdy stalo, byl by to šok!), ono to ve finále nijak zvlášť nevadí.

Neoheresy

Epická půlhodinka na „Obława“ přináší možná standardní porci výpravných nálad (jen tak mimochodem, obal alba s nimi tentokrát dle mého koresponduje jen s hodně přivřenýma očima), ale funguje to, stále se mi ta muzika líbí a baví mě. Nepopírám, že F už má na kontě i lepší počiny. I navzdory tomu, že je jeho diskografie vyrovnaná, své favority přeci jenom mám a „Obława“ se mezi ně nezařadí. Zcela jistě se však jedná o důstojného pokračovatele hudebního odkazu tohoto polského solitéra.

„Obława“ (digitálně) vyšla v prosinci 2016 („Potop“ ten samý rok v lednu), ale nepochybuji o tom, že F už má rozdělanou další desku a že se jí v dohledné době (tipuji ještě letos) dočkáme. Stejně tak nemám pochyb o tom, že opětovně půjde o variaci na stejné téma, podobně jako na „Obława“, „Potop“, „Talionis“ a další a další počiny dozadu. Ale nevadí to. Málokdo totiž dokáže tvořit symfonický pagan black metal bez známky kýče a s takhle silnou atmosférou. F to ovšem zvládá levou zadní, díky čemuž mám jeho kapely rád a jsem do značné míry ochoten odpustit i to, co by formálně mělo být neduhem.


Árstíðir lífsins – Heljarkviða

Árstíðir lífsins - Heljarkviða

Země: Island / Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 19.12.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Heljarkviða I: Á helvegi
02. Heljarkviða II: Helgrindr brotnar

Hrací doba: 40:52

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Árstíðir lífsins – čítající členy z Islandu a Německa, kteří se dále angažují ve skupinách jako Helrunar či Carpe noctem – patří k těm formacím, jež prezentují pohanský black metal v serióznější formě a jejichž tvorba ukazuje, že i na tento (sub)žánr lze nahlížet chytře a bez laciné podbízivosti. Alespoň takový pocit jsem z jejich muziky vždy měl a dovolím si tvrdit, že všechny dosavadní nahrávky mi v tomto dávají za pravdu. Platí to i o nejnovějším počinu „Heljarkviða“? Jistěže, samozřejmě a naštěstí – ano!

Árstíðir lífsins se naposledy prezentovali rozmáchlou dvojdeskou „Aldafǫðr ok munka dróttinn“ z roku 2014. Nyní přicházejí „pouze“ s minialbem, které je po splitku „Fragments – A Mythological Excavation“Helrunar (2013) a dalším EP „Þættir úr sǫgu norðrs“ (2014) teprve třetím nedlouhohrajícím přírůstkem do diskografie. Nicméně nutno dodat, že se příznivci kapely rozhodně nemusejí cítit po dvouletém čekání ochuzeni, poněvadž „Heljarkviða“ přináší na poměry takzvaně krátkých nosičů docela nadstandardní porci muziky. Árstíðir lífsins si totiž připravili hned dva plus/mínus dvacetiminutové kusy, takže celková hrací doba se vyšplhala nad 40 minut.

Už jen názvy obou přítomných skladeb „Heljarkviða I: Á helvegi“ a „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“ napovídají, že EP bude koncepčním počinem, a skutečně tomu tak je. Árstíðir lífsins již tradičně vycházejí z nordické literatury a konkrétně texty „Heljarkviða“ jsou založeny na písních z Eddy a básních skaldů. Tematicky se točí okolo smrti a posmrtného života, a to pohledem na příběh prokletého bojovníka, jenž zemře na bojišti a putuje do království bohyně Hel.

Vzhledem k tématu „Heljarkviða“ by bylo asi poměrně nevhodné a překvapivé, kdyby se jednalo o veselou chlastací muziku. Stejně tak překvapivé by to bylo i vzhledem k tomu, co Árstíðir lífsins produkovali v minulosti. Takový scénář se však samozřejmě nekoná. Formace nabízí temnější muziku, která má blíže k „opravdovému“ black metalu, k němuž je onen přívlastek pagan přidáván – vedle textového zaměření – pro jeho hymničnost; jinými slovy je „Heljarkviða“ formálně víc black metal než pagan metal. Po většinu hrací doby Árstíðir lífsins nabízejí hradbu kytarových riffů vyztuženou bicí palbou, jež se rychlého tempa nebojí.

Árstíðir lífsins

Přesto výsledek nepůsobí agresivně či násilně, z hudby plynou spíše majestátní nálady, které jenom podporují mnohé atmosférické prvky – temnými chorály počínaje, zvolněními a folklórem zavánějícími melodiemi konče. Avšak Árstíðir lífsins v žádném případě a v žádné této poloze nepůsobí jakkoliv kýčovitě. Vše je podáno s patřičnou důstojností, se silnou atmosférou a na vysoké úrovni.

Co z toho vyplývá? Nepřímo jsem tím vlastně řekl, že „Heljarkviða“ je velice dobré poslouchání a že Árstíðir lífsins opět dokázali potvrdit svou laťku, jež v jejich případě není vůbec nastavena nízko, a ukázali, že ve svém ranku prostě patří k tomu lepšímu. EP nabízí dvě vyrovnané skladby, z nichž každá nabízí výbornou chladnou atmosféru a několik výborných momentů. Subjektivně má u mě lehce navrch „Heljarkviða II: Helgrindr brotnar“, ale to vůbec neznamená, že bych měl něco proti „Heljarkviða I: Á helvegi“ nebo že by mne tato nebavila. Minialbum funguje skvěle jako celek a žádní příznivci podobně laděné hudby by si jej (potažmo Árstíðir lífsins obecně) neměli nechat ujít. Dovolím si tvrdit, že odejdete spokojeni – tedy za předpokladu, že vám je bližší hudba takových Helheim než třeba Equilibrium a jim podobných odrhovaček.


Druhý pohled (Skvrn):

Pradávnou historii můžeme označit za jeden z hlavních námětů pro texty i stylizaci metalových kapel, zejména pak těch věnujících se folkové či „pohanské“ větvi. Jde o tematický šuplík inspirativní a nevyčerpatelný, dopočítat se možných interpretací a zhudebnění jednotlivých epoch je zhola nemožné. Inspirace zvolenou érou je ovšem často ztvárněna neautenticky, klouže se po povrchu, útočí se frázemi, na samotné hudbě odér doby není mnohdy ani znát. Árstíðir lífsins jsou opakem, jejž bychom si měli hýčkat.

Takřka třičtvrtěhodinové EP servíruje přesně to, na co jsme si od trojice milovníků starých časů zvykli – ocitneme se v rozvážných pagan-blackových kolbištích, uprostřed dlouhých výpravných skladeb. Krom tradičních žánrových prostředků k vyjádření kapela hojně užívá (zejména strunných) akustických nástrojů, jež pomáhají příběhy starého severu přesvědčivě dokreslit. Rovněž ve vokální složce můžeme naslouchat výrazné žánrové nadstavbě, charismatický řev doplňuje ještě temný sborový zpěv i mluvené slovo. Árstíðir lífsins užitých prostředků zdařile kombinují, žádné násilné přechody. Pro metal netypické nástroje dokáží vstoupit na ostré blackové území a umí tu nejen přežít, ale taktéž se dlouhodobě prosadit a podpořit dramatické vyznění.

Árstíðir lífsins

Má-li „Heljarkviða“ nějaké nedostatky, týkají se skládání. Přestože je zvolených prostředků využito opravdu příkladně, čas od času si postesknu nad malým počtem vyloženě uchvacujících pasáží. Rozumím vysokému důrazu na kompaktnost díla, občas je však takto činěno až příliš na úkor nápaditosti. Jde ale o jedinou výtku, kterou k nové nahrávce a obecně tvorbě Árstíðir lífsins mám, „Heljarkviða“ je jinak povedený dílek do diskografie. Potvrzuje umělecké hodnoty tělesa, disponuje úžasným vizuálem a věrohodnou atmosférou, jež může posloužit jako výukový materiál.


Belenos – Kornôg

Belenos - Kornôg

Země: Francie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Kornog
02. Sklosenn ur vag
03. E donder ar mor
04. Lidkerzh an anaon
05. Treizhadenn-noz
06. Armorika
07. D’an usved
08. Sord-mor
09. Lusenn an Ankou

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Belenos je formace, která existuje již dlouho a jisté jméno si vcelku po právu vybudovala. I navzdory tomu, že má tenhle francouzský projekt pod vedením Loïca Celliera již sedm dlouhohrajících nahrávek na kontě, až doposud jsem mu věnoval méně pozornosti, než by si asi zasloužil. Vlastně znám jeho tvorbu spíše povrchně (čti: kdysi jsem nějaká alba slyšel a mám představu, oč se jedná, rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že mám naposloucháno). S vydáním loňského, sedmého řadového počinu „Kornôg“, jenž na svět přišel celých šest let od předchozího „Yen sonn gardis“, jsem si ovšem řekl, že si na Belenos konečně vyhradím trochu více soustředěnějšího času, abych zjistil, jak to s tou kvalitou doopravdy je.

Zase se jednou musím veřejně pochválit (co se divíte – nikdo jiný to za mě neudělá!), protože pod výbornou obálkou (snad jen to logo by tam nemuselo tolik zavazet), na níž se pere rozbouřené moře se skalisky na pobřeží (jedná se o výřez obrazu od francouzské malíře Théodore Gudina), se ukrývá hudba, jakou jsem očekával. „Kornôg“ nabízí hymnický pohanský black metal, jenž dokáže nabídnout jak agresivnější momenty, tak i epické pasáže s chóry. Ta druhá jmenovaná složka je trochu výraznější a snad i častější, protože i navzdory mnohdy rychlejšímu tempu v nejedné písni bývá „Kornôg“ skutečně agresivní jen výjimečně. Tak výjimečně, až skoro vůbec, protože Belenos má přece jenom dost daleko do surové bestiální vzteklosti war metalu. A snad i proto si posluchač z „Kornôg“ odnese spíše dojem oné epičnosti. Což nechci prezentovat ani jako pozitivum, ani jako negativum, jen říkám, jak to vidím, respektive slyším.

Ke cti Belenos ovšem slouží, že tu pagan-blackmetalovou hymničnost dokážou (nebo lépe řečeno dokáže – na pódiu jsou sice čtyři lidi, ale na studiových nahrávkách si Loïc jede ortodoxní sólo a vše skládá i nahrává komplet na vlastní pěst) předat bez zbytečného patosu a kýče. Právě tohle bývá jeden z největších problémů obdobně laděné muziky a já osobně tohle nemůžu skousnout, patetickou hudbu vysloveně nenávidím, tudíž cením, že je podání Belenos důstojné a seriózní.

Tohle samo o sobě činí z „Kornôg“ přinejmenším poslouchatelné a vcelku příjemné album. Jenže aby šlo o opravdu výlučné dílo, je nutno jít ještě víc a přidat něco navíc. Nebudu z toho dělat drama – o výjimečné a zásadní album se skutečně nejedná. Což o to, v některých skladbách je skladatelský skill dost vysoko a je znát, že Loïc není žádný cucák, naopak že má dost zkušeností a svou hudební vizi. Což je zcela v pořádku a lze to kvitovat s povděkem. Abych se jen neplácal v obecnostech, tak konkrétně se mi líbí třeba hned úvodní titulní kousek „Kornôg“ nebo předposlední „Sord-mor“. Zajímavá je i bezmála třináctiminutová (na albu nejdelší) „D’an usved“, již bych sice za vrchol neoznačil, ale na třetí flek bych ji už asi dal, protože některé její momenty jsou bezesporu skvělé.

Belenos

Bezchybné však „Kornôg“ není. Předně si myslím, že by nahrávce slušelo lehce ubrat na stopáži. Z jistého úhlu pohledu se dá pochopit, že Loïc chtěl po šestileté přijít s dostatkem materiálu, ať už pro potěchu svých posluchačů nebo z důvodu tvůrčího přetlaku. Každopádně nahrál své doposud nejdelší album. Zatímco všechny předcházející desky se se slušnou rezervou vešly pod 50 minut, „Kornôg“ sahá po rovné hodině – magická hranice 60×60 vteřin unikla jen o minutu a půl.

Když ale novinku poslouchám, mám pocit, že by to chtělo o nějakých 10-15 minut méně. Některé písně mezi sebou poněkud splývají, zejména ve středu nahrávky, kde vybočuje jen mezihra „Treizhadenn-noz“. Nejsou to sice špatné kusy, ale v rámci placky nejsou nijak zvlášť zásadní. „E donder ar mor“ či „Lidkerzh an anaon“ alespoň nabízejí nějaké solidní pasáže, takže kdybych měl vyhazovat, klidně bych si odpustil druhou sedmiminutovku „Sklosenn ur vag“, která vesměs nic neřeší a snad s výjimkou poslední minuty a půl nepředvede nic, bez čeho by se posluchač v pohodě neobešel.

Nechci však Belenos kritizovat víc, než je nezbytně nutné, abych nevyvolal dojem, že je „Kornôg“ špatné. Je to povedená nahrávka, poslouchá se parádně a dokáže nabídnout kus výpravné atmosféry, aniž by musela sahat po laciných pohodlných prostředcích, což se cení. Rozhodně se bavíme o nadprůměru, nehledě na skutečnost, že je mi to album něčím sympatické. A když „Kornôg“ srovnáme třeba s pagan-blackovým hnojem německé provenience, je naprosto zřejmé, že Belenos je kvalitativně na úplně jiné (vyšší) úrovni. Pouze říkám, že to má své mušky, byť ani ony naštěstí nedokážou zabít dobré dojmy.


Sauron: „Klasztor“ song stream

Dráha polských pagan blackmetalových veteránů Sauron započala před cca čtvrtstoletím a jako u většiny začínajících kapel se první roky jejich existence nesly ve znamení demosnímků. Ve skutečnost Sauron ve své rané éře stačili vydat pouze dema, přičemž to druhé z nich neslo název „The Baltic Fog“ a na svět bylo vyvrhnuto v roce 1995 na audiokazetě.

Již loni došlo k první reedici „The Baltic Fog“ opět na MC a letos, konkrétně 3. března, se demosnímek dočká i své vinylové edice. Počin vyjde u Wheelwright Productions a bude se pyšnit novým masteringem, novým přebalem z dílny Magadeleny Jędrzejczak-Nalazek (viz níže) a přiložen bude i velký plakát. Limitace elpíčka činí 200 kusů.

Jako ochutnávku před březnovým vydáním vám nyní přinášíme stream skladby „Klasztor“. Prahnete-li po syrovém soundu pohanského black metalu z 90. let, pak poslouchejte tady:

„The Baltic Fog“ track list:
1. In the Glare of the Black Candles
2. Klasztor
3. Hellish Requiem
4. The Baltic Fog
5. In the Shadow of Svantevit
6. Grave
7. Necromansy
8. The Deepest Night of Arkona

Sestava na „The Baltic Fog“:
P.W. – Vocals/Bass
Evil – Guitar
Rzeczy – Drums

Sauron online:
Website
Facebook

Wheelwright Productions online:
Website
Facebook
Bandcamp

Sauron - Klasztor


Horn – Turm am Hang

Horn - Turm am Hang

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Northern Silence Productions / Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Alles in einem Schnitt
02. Turm am Hang
03. Verhallend in Landstrichen
04. Die mit dem Bogen auf dem Kreuz
05. Ä(h)renschnitter
06. Totenräumer
07. Lanz und Spieß
08. Bastion, im Seegang tauber Fels
09. The Sky Has Not Always Been This Way [When Bitter Spring Sleeps cover]

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Niklas, jindy též zvaný Nerrath, patří k těm muzikantům, jejichž portfolio čítá poměrně velké množství projektů. Nebudu vám věšet žádné bulíky na nos – ani zdaleka nemám celou jeho tvorbu prozkoumanou. A abych byl zcela upřímný, ani po něčem takovém dvakrát netoužím, protože tuším (říkejte tomu klidně intuice – nikoliv ženská, nýbrž posluchačova), že by zde na mne žádná audio-extáze nečekala. Přesto jsem si jednu z jeho skupin velmi oblíbil. Jedná se o Licht erlischt…, kde Niklas předvedl svůj náhled na depressive black metal, kterýžto mě dost bavil, a obě vydaná alba jsem si do své sbírky s chutí pořídil. Nicméně tento projekt už byl ukončen, byť je pravda, že se dočkal přímého pokračovatele v podobě skupiny Latitude Egress, s níž Niklas doposud vydal jednu desku „To Take Up the Cross“ (2014).

Prostým pohledem na množství počinů v diskografiích jednotlivých projektů ovšem zjistíme, že Niklasovo hlavní působiště je jinde – jmenuje se Horn. Tomu jsem však svou pozornost až doposud nevěnoval, a to z důvodů výše řečených. Ptáte, jaká změna nastala, že nyní o Horn píšu? Vlastně žádná velká… prostě je tu nové album „Turm am Hang“ (již sedmé dlouhohrající, jen tak mimochodem), jež mi, jak už tomu tak v obdobných případech bývá, posloužilo jako důvod, proč konečně přestat lenošit a podívat se dané skupině na zoubek.

Mohlo by se zdát, že jsem předem nemohl vědět, o čem muzika Horn bude, ale není to tak úplně pravda – mé jasnovidecké schopnosti totiž i v tomto případě zafungovaly bravurně. Anebo si jednoduše stačí projet jen obaly alb a jejich názvy, aby člověku bylo jasné, o co u Horn půjde. Vyberte si sami, jestli se vám víc líbí představa, že jsem zkurvená Sibyla, anebo vědomí, že je tahle kapela i bez poslechu muziky průhledná jak sklo.

Tak jako tak, „Turm am Hang“ je prostě pohanský black metal v typicky německém stylu. Což nemyslím úplně jako pochvalu. Nevím jak vám, ale já když slyším slova „pohanský“ a „německý“ v jedné větě, okamžitě mi vyskakuje kopřivka. A empirická zkušenost praví, že zcela oprávněné. „Turm am Hang“ naštěstí tak mocně debilní není a obecně vzato je to stravitelná nahrávka, už jsem z tohohle ranku a téhle země slyšel i mnohem horší záležitosti. Tím ale neříkám, že se jedná o něco, co byste nutně museli slyšet, protože do takového hodnocení desce něco schází… a je toho vcelku dost.

Abych ale nebyl úplný kazišuk, tak nemám problém uznat, že místy se na „Turm am Hang“ hraje pohodový hymnický black metal. Některé riffy jsou přiměřeně chytlavé a výpravné, jsou tu momenty, kdy člověka německý jazyk vůbec nevysírá a kdy ani kytarové melodie nelze označovat jako kýčovité. Právě v takových chvílích je nahrávka suverénně nejsympatičtější a posluchač se nemusí stydět si do pochodového rytmu podupávat nožkou. Hluboký umělecký zážitek vám to nezprostředkuje, ani vás to nijak nezasáhne, ale poslouchat se to jistě dá.

Horn

Pokud by to tady končilo, tak by vlastně nebyl žádný problém a „Turm am Hang“ by šlo prohlásit za album v cajku. Bohužel je tu ještě druhá poloha, v níž Niklas sklouzává ke zhovadilému jódlovacímu pseudo-black metalu, jak to fandové v Reichu mají tuze rádi a žerou to tam po kilech i s navijákem. Pro fašouny klanějící se kýči asi dobrý, ale pro posluchače vybaveného nějakou dávkou soudnosti jsou takové pasáže utrpením, díky němuž celkový dojem z „Turm am Hang“ odchází… no, úplně do prdele.

Protože nejsem hajzl (nebo aspoň ne až takový) a občas se snažím hrát i fairplay, musím říct, že těch dojebaných momentů je tam naštěstí výrazně méně než těch povedených nebo přinejmenším poslouchatelných. Pořád jich je ale s přehledem dost na to, abych já osobně nechtěl „Turm am Hang“ poslouchat. Když na to přijde, strávit to lze, jenže… jde o album, jež možná zaujme metalové začátečníky či jednodušší posluchače (není nutno chápat automaticky pejorativně), ale posluchačům zkušenějším nemá prostě co dát.


Romuvos – Infront of Destiny

Romuvos - Infront of Destiny

Země: Litva / Izrael
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 16.3.2016
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro

Hrací doba: 64:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.

A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.

Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.

Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).

Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.

Romuvos

Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.

Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus.  A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.