Archiv štítku: pagan metal

Panychida – Haereticalia – The Night Battles

Panychida - Haereticalia - The Night Battles

Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. The Wild Hunt Assembly
02. Procession of the Dead
03. The Night Consumes the Light
04. Josafat (The Gathering)
05. In Striacium
06. Hunting the Witches
07. …for I Don’t Cause the Evil
08. The Livonian Werewolf
09. Perchtenlaufen
10. Alatyrĭ [live bonus]
11. Three Pillars [live bonus]

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida / Against PR

Vzpomínám si, že když Panychida svého času vydávala svůj debut „Paganized“, takřka okamžitě se začalo mluvit o nadějné kapele. Mě osobně však to album moc nebavilo a nepřijde mi nijak zvláštní. Musím ovšem uznat, že Panychida dokázala vyzrát a v rámci následujících počinů se vypracovat do podoby, která skutečně je zajímavá. A potvrzení tohoto faktu a také vzestupného trendu jsem očekával i od jejich čtvrté řadové desky „Haereticalia – The Night Battles“.

Je rozhodně příjemné, že se Panychida vyvíjí a na každé nové fošně zní malinko jinak. Zatímco „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“ bylo hitové a přineslo nejednu regulérní hymnu, následující „Grief for an Idol“ se vydalo cestou monolitičtějšího pagan black metalu postaveného na výborné kytarové práci. Ladění „Haereticalia – The Night Battles“ je opětovně trochu jinde. A jeho vyznění je zjevně značně ovlivněno tím, že se Panychida vůbec poprvé pustila do koncepční desky.

Zejména v porovnání s povětšinou rychlejším předchůdcem je „Haereticalia – The Night Battles“ viditelně rozvážnější a nese se ve středním tempu, místy nechybí orchestrace, soundtrackový nádech ani mezihry, mezi něž patří úvodní intro „The Wild Hunt Assembly“ a „In Striacium“. A do jisté míry možná i „The Night Consumes the Light“, v níž se sice objevuje i metal, ale stále působí dojmem takového předělu (není myšleno tím způsobem, že by mělo jít o druhořadý kousek) mezi úvodní „Procession of the Dead“, což je jeden z nejvýrazněji blackmetalových tracků na albu, a epickou „Josafat (The Gathering)“.

„Josafat (The Gathering)“ je bezesporu skladbou, jež zaujme hned na první poslech – a to nejen díky tomu, že ji Panychida už před vydáním hrála živě a že byla zvolena k propagaci nahrávky prostřednictvím lyric videa. Není to náhodou, jelikož jistě patří k vrcholům „Haereticalia – The Night Battles“, k čemuž ji ostatně předurčují i výrazné orchestrace a povedená atmosféra. Jedna z těch melodických linek mě ovšem docela baví, jelikož zní, jako kdyby šlo o nepřiznanou inspiraci v soundtracku k filmu „The Last of the Mohicans“ z roku 1992. Hádám, že nejspíš půjde o náhodou, což ale nic nemění na skutečnosti, že jeden motiv je hodně podobný a i nálada je obdobná.

Dobré kusy se ale nacházejí i ve druhé části alba po již jmenovaném intermezzu „In Striacium“. Mě osobně nejvíce baví „The Livonian Werewolf“ a zajímavá je i „Hunting the Witches“, v níž vokálně vypomohl Zdeněk Nevělík z doomových Et Moriemur (kde z Panychidy hraje i kytarista Honza Vaněk, takže se nejedná o hostovačku, jež by vyloženě překvapila). Naproti tomu mě moc neoslovila „…for I Don’t Cause the Evil“, která se snaží o další epičtější čtyřminutovku, ale navzdory několika slušným nápadům mě jako celek příliš nesebrala a v porovnání s „Josafat (The Gathering)“ a jejím majestátním riffem citelně ztrácí. Nicméně se stále nejedná o nic špatného a není důvod k přeskakování, jen jsou prostě na nahrávce i lepší věci.

Vlastní „Haereticalia – The Night Battles“ končí s postupně gradovanou „Perchtenlaufen“, která je instrumentální, takže se hlavního slova ujímá sólová kytara. Já osobně tyhle veskrze melodické věci moc nežeru, tudíž je na tom pro mě obdobně jako „…for I Don’t Cause the Evil“, ale budiž. Pořád je to ale v klidu. Poněkud nadbytečné mi ale přijdou bonusy v podobě živých verzí písniček „Alatyrĭ“ (původně z alba „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“) a „Three Pillars“ (původně z EP „Woodland Journey“). Jejich přítomnost nechápu a nevidím k ní jediného důvodu. Vzal bych to na nějakém ípku, zatleskal bych za bezplatný download pro fandy nebo něco takového, ale rvát to na desku, tím spíš když je koncepční? Kapela to tak asi chtěla a nejspíš k tomu měla nějaký důvod, ale já na rovinu říkám, to řeším stopkou po „Perchtenlaufen“.

I navzdory dílčím výtkám je však „Haereticalia – The Night Battles“ povedenou nahrávkou, jež člověka možná na prdel neposadí, ani mu nenabídne hudební orgasmus, ale poslouchá se velmi příjemně, působí sympatickým dojmem a neztratí se ani v mezinárodní konkurenci. Nadšení na místě dle mého není, ale spokojenost s přehledem ano. „Grief for an Idol“ mě možná bavilo o něco více, ale i tak si Panychida ve své tvorbě stále udržuje dobrou úroveň.

Panychida


Aeon Winds / Concubia Nocte – Poslední vlci

Aeon Winds / Concubia Nocte - Poslední vlci

Země: Slovensko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: duben 2016
Label: Eastside / Asgard Hass / Tryzna Production

Tracklist:
I. Aeon Winds
01. Echoes of Battle
02. The Path of Devouring Flames
03. In Times of Old
04. Inno a Satana [Emperor cover]

II. Concubia Nocte
05. Tok
06. Vlčou krvou
07. Močiare
08. Večná vôľa
09. S posledným lúčom slnka

Hrací doba: 40:33

Odkazy Aeon Winds:
facebook

Odkazy Concubia Nocte:
facebook

K recenzi poskytl:
Tryzna Production

Mám takový pocit, že jsem si na sebe s těmi splitky upletl bič. No, než abych tu zase mudroval o jejich smyslu, pojďme rovnou k věci, a to společnému titulu slovenských Aeon Winds & Concubia Nocte zvaném „Poslední vlci“. To je s ohledem na historii obou kapel vcelku příhodný název, kvůli participaci členů v takzvaném U.B.M.R., což bývalo uskupení spřízněných slovenských pagan/black kapel s cílem „zvelebit“ tamější scénu (teda, tak nějak si to pamatuji z jednoho článku o slovenské scéně, který se před lety objevil na Mortemzine). Kvalita zúčastněných spolků byla dosti kolísavá, i když žádný ostudný fail typu Slavjane se tam neobjevoval, nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Avšak nejvýrazněji na mě zapůsobila činnost labelu Tryzna Production spravovaném některými členy Aeon Winds a Concubia Nocte. O ofišl tributu Emperor musel u nás slyšet snad každý a kompilace mapující historii slovenského metalového undergroundu byla rovněž sympatická. Takovou tečku za výše načrtnutou historií bych pak spatřil právě v tomto splitu. CD verze sice vychází u polských Eastside a vinyl bude mít později na svědomí jiný label, ale není těžké se dovtípit, že to je právě Tryzna, „who gets the shit done“.

Aeon Winds jsem v čase vydání prvního dema „Aeon“ vnímal jako nejslibnější slovenskou kapelu, avšak veškeré mé nadšení odumřelo s debutem „Those Who Remain Silent Forever“, kde bylo dle mého názoru špatně snad skoro všechno. Naživo si Aeon Winds u mě mírně napravili reputaci, což znatelně přispělo k tomu, proč jsem si nakonec tohle splitko vzal na starost. Chtěl jsem vědět, jak na tom skupina v současnosti je. A výsledek? Nic moc…

Kapele se musí přiznat, že vyspěla. Co se řemeslné/technické stránky týče, je porce skladeb Aeon Winds opravdu na dobré úrovni. Problém mám ovšem s tím, že je zde přítomna pouze jedna vlastní blackmetalová skladba a ta je veskrze průměrná. Na čem tuhle „pomluvu“ zakládám? Na absolutní absenci jakékoliv emoční odezvy posluchače, v tomto případě mě. „The Path of Devouring Flames“ se tváří jako nordický hymnus, ale riffy jsou plané, agrese v sypačkách bezzubá. Případná epika a atmosféra jsou pak nedostatečné na to, aby ostatní neduhy přebily.

A dál? Máme tu jedno intro „Echoes of Battle“, které zní dobře, ale je zbytečně dlouhé, a jeden „ambientní“ song „In Times of Old“. Klávesový pseudo-ambient jsem nikdy nedocenil, akustická kytara za půlkou nijak okouzlující tóny neloudí a ta lidová halekačka (nebo co to má být) na konci navodila pouze rozpaky. Závěr půlky Aeon Winds náleží coveru „Inno a Satana“, který je asi tak o třídu slabší než v podání Setherial na tributu (vokálně o dvě). Až na úvod (bez kytar – pouze bicí a klávesy) je jinak cover fajn, ale ten song by byl dobrý i v podání 8 Bit Mayhem.

Takhle fakt ne.

Concubia Nocte mám zkušeností méně. Full-length „Sekerou Peruna a kladivom Thora“ jsem neslyšel a na nějaké skladby z dema jsem narazil na YouTube, kde dobrý pocit z některých povedených motivů dokonale pohřbil katastrofální zvuk. Ke skladbám Concubia Nocte jsem tak přistupoval prakticky bez očekávaní.

Až na intro, co zní, jako když fanda NSBM dostane poprvé pod stromeček klávesy, se strana Concubia Nocte vydařila mnohem, mnohem lépe. Osobně mi nesedí třeba taková „Večná vôľa“ kvůli příliš „veselým“ riffům, pár dalších poklesků by se také ještě našlo. Např. vokály, na kterých se vystřídalo několik hostů (zde odkazuji na M-A), nejsou ani v jednom případě nic světoborného. A také příliš nerozumím zvukové úpravě. Při letmém studiu obou kapel, před dokončením recenze, jsem totiž na YouTube Tryzny narazil na „Vlčou Krvou“ z předchozího, stejnojmenného EP (a také se vlastně objevila na výše zmíněné kompilaci). Skladba je hudebně zcela totožná s verzí na tomto splitku, ale má z mého pohledu mnohem lepší a temnější mix. Musím přiznat, že mi tento „objev“ poněkud zkalil dojem ze zdejší produkce. Původně jsem totiž ani neměl zapotřebí se o ni otírat.

Ale jinak se Concubia Nocte podařilo, co Aeon Winds nikoliv. Vytasili se s více BM songy a těm rozhodně nechybí ani koule ani atmosféra. Pochmurná agrese „Vlčou krvou“ a „S posledným lúčom slnka“ mě dovede zvednout ze židle a v „Močiare“ se atmosféra hudby a její slova dokonale doplňují, přesvědčte se sami.

Takhle ano.

Závěrem to tedy vezměme stručně. Samostatné vydání zdejších skladeb Concubia Nocte ve zvukovém hávu předchozího EP bych si klidně koupil.


Sig:Ar:Tyr – Northen

Sig:Ar:Tyr - Northen

Země: Kanada
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: Hammerheart Records

Tracklist:
01. Helluland
02. Crownless
03. Runarmal
04. Markland (The Hammer Fades)
05. Skraeling
06. Krossanes
07. Vinland
08. Northen
09. Last Ship Sails

Hrací doba: 63:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Kanadské Sig:Ar:Tyr na scéně registruji již nějaký ten pátek. Sice pouze zpovzdálí, ale registruji. Jen z těchto vět zřejmě nepřímo vyplývá, že k samotné poslechové zkušenosti nikdy nedošlo, byť jakési povědomí, oč v případě Kanaďanů hudebně jde, jsem měl. Změna přišla až spolu s letošní řadovkou, kdy jsem se prvně uvolil k poslechu. „Northen“ mělo úkol velmi náročný – přesvědčit mě o tom, že roky bez poslechů Sig:Ar:Tyr byly chudší než s nimi.

Těm, kteří Sig:Ar:Tyr dlouhodobě zanedbávali tak jako já, ba dokonce ani netuší, co by mohli čekat, ještě věnuji několik seznamovacích řádků. Přestože v kapele momentálně působí hned čtyři členové, na hlavní persónu lze ukázat velmi spolehlivě. Byl to jistý Daemonskald, kdo Sig:Ar:Tyr v roce 2003 sám zakládal a dlouhodobě jej koncipoval jako jednočlenný projekt. Samotce odzvonilo až po dlouhých devíti letech, tedy v momentě, kdy měl Daemonskald na triku již trio dlouhohrajících nahrávek. Od zmiňovaného roku Kanaďané pokračují ve čtyřech a první řadový výkaz spolupráce přinášejí až letos, na „Northen“.

Jak padlo v úvodu, matné představy o tom, co kapela ráčí hudebně produkovat, jsem měl. Ještě jsem však nenakousl, jaké ony představy byly. Žánrové škatulky útočily ze všech stran a i já jsem nabyl přesvědčení, že Sig:Ar:Tyr hrají folk metal. Na některých stránkách hráli pagánoš, jinde folk/blackoš a onde zas vikingoš. Tak či onak, byl jsem připraven na fúzi něčeho takového s kupou staromilské esence bez cingrlátek a klávesových umělin. A světe div se, já něco takového dostal. Pocit, že (už dvakrát zmíněné) matné představy někdy ani nemusí být příliš matné, není vůbec zlý…

K tomu, abyste si udělali obrázek o tom, čím se Sig:Ar:Tyr na novince prezentují, postačí už jen přehrání prvního songu. Tradičně pojaté paganmetalové kytary, nekomplikované bicí rytmy, šeptavý hrdelní vokál, nepřekvapivé skladatelské postupy, hevíkové sólo. Poslech pohodlný na první dobrou, úplně stejný i na tu třetí či šestou. Ano, skladby na „Northen“ disponují solidní trvanlivostí, nicméně ani o tom, že by deska s poslechy zázračně rostla, nemůže být řeč. Důvody hledejte výše – spíše nepřekvapivost než překvapivost, spíše jistota než komplikace nebo snad novátorství.

Za tradici ale není třeba věšet. Mimoto, že hudba Sig:Ar:Tyr není žádná věda a přehlídka doposud neslyšeného, je třeba uznat, že jednotlivé písně (ano, jednotlivé, k celku se pak dostaneme) jsou – ač nepřekvapivě – obstojně složené. Kapela necílí ani tak na vypravěčství plné pomalu se překrývajícího dění, ale spíše směřuje do kytarových sól. Přesto cítím, že Sig:Ar:Tyr na plochách atakujících pravidelně sedm, osm minut dokáží s hudebními motivy obstojně pracovat, a i když je nestaví do neokoukaných podob, hned hrst momentů lze označit za lepší než průměrnou. Především zapojení akustických kytar působí v případě Kanaďanů velmi svěže a přirozeně, tedy aniž by bylo třeba násilně bourat metalový celek.

Plejáda skladeb působí vyrovnaně a každý dílek alba má svůj jistý vrchol, což lze jedině kvitovat. Bohužel, i kvůli ambiciózně zvolené délce přesahující hodinu hracího času z „Northen“ víc a víc cítím šablonovitost, s jejíž pomocí se Sig:Ar:Tyr do vrcholů kompozic dostávají. Právě proto nemá člověk potřebu slyšet album celé. Ano, solidních momentů je, jak jsem zmínil, celá řada, ale nejenže jsou Kanaďané předvídatelní ve vztahu k ostatním tělesům, ale brzy také vůči sami sobě.

„Northen“ jsem pojal jako příležitost seznámit se s tvorbou poměrně etablovaného projektu, jehož tvorba mi doposud unikala. Občas člověk zalituje, že se k tvorbě té či oné kapely dostal až po tak dlouhé době, jindy naopak ví, že jeho ignorance nebyla vůbec špatným nápadem. Pak jsou i případy uvízlé kdesi napůl cesty. A právě v polovině téhle léta vyšlapávané klikatice uvízli Sig:Ar:Tyr. Novému albu se nedají upřít jisté kvality, spousta posluchačů v něm může nalézt možná i velké potěšení. Já ale zůstávám spíš rezervovaný. Osobního objevení kapely nelituji, avšak rozhodně nemohu tvrdit, že by mě „Northen“ přesvědčilo natolik, abych zahájil pečlivé sondování v diskografii. Na to novinka nemá výraznější sílu, postrádá invenci a co především – také zásadní přesvědčující element.


Moonsorrow – Jumalten aika

Moonsorrow - Jumalten aika

Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Jumalten aika
02. Ruttolehto incl. Päivättömän päivän kansa
03. Suden tunti
04. Mimisbrunn
05. Ihmisen aika (Kummarus pimeyteen)

Hrací doba: 67:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Nebudu na úvod nijak zastírat, že Moonsorrow jsou pro mě srdcovka jako prase a láska na první poslech. Ostatně, když vám taková hudba svými epickými příběhy a masivními kompozicemi uhrane v blahých šestnácti a vy jste podobnou hudbou doposud nepolíbeni, zkrátka to ve vás něco zanechá. Ani objektivně však finským veteránům pohanského metalu lze těžko něco vyčítat; jejich svojský přístup k žánru a neustálá chuť se rozvíjet dala vzniknout dílům, o jaké běžně nezakopnete, a atmosféra jejich dlouhých kompozic je svého druhu unikát. Proto nepřekvapí, že po pěti letech mlčení byla letošní deska „Jumalten aika“ nanejvýš očekávaná. I přes prvotní nadšení jsem se ale snažil přistupovat střízlivě, protože jak praví staré přísloví, nahajpovaný průser je dvakrát takový průser.

Ne, že by kolem alba vznikl nějaký kolosální opar přehnaných očekávání, Moonsorrow propagaci naladili na černou notu, která provokovala důrazem na black metal. Doslova dřevní rytina Yggdrasilu pomrkává na blackmetalové začátky kapely (a zároveň přiznanou podobností s artworkem „Farsotstider“ vyznává lásku Thyrfing) a týmž směrem poukazují i promo fotky, na nichž je vikinský kvintet zmalovaný corpsepaintem jak zákon káže. Naproti tomu singl „Suden tunti“, vzácně doprovázený videoklipem, ponejvíc připomíná řízným pochodovým rytmem heroické eposy z dob „Suden uni“ či „Voimasta ja kunniasta“. Nicméně jak už u Moonsorrow bývá dobrým zvykem, jen máloco je takové, jak se na první poslech jeví.

„Jumalten aika“ na první poslech nijak zásadně nevybočuje (a zároveň neslevuje) ze standardu, který Finům udělal jméno. Pětice skladeb hřeší jednocifernou stopáží jen jedenkrát, zbylé nepadají pod dvanáct minut. Písně stále fungují na nijak zvlášť složitých, avšak košatých a pečlivě rozvíjených motivech a Henriho inspirace v postupech vážné hudby je slyšet i tentokrát. Vyhýbá se zbytečným refrénům a opakovaným pasážím napříč songy, namísto toho je zřejmá snaha proplétat jednotlivé motivy do mozaiky tvořící spolu s poetickými texty nádherné příběhy. Výjimku tvoří pouze zmiňovaný pochoďák „Suden tunti“, jenž půlí nahrávku na dvě přibližně stejné části, přičemž vlčí šílenství během sedmiminutového Ragnaroku rve a drásá vše, co se mu postaví do cesty. Jeho podobnost s prvními řadovkami je však, vyjma šlapavé přímočaré rytmiky, již Moonsorrow na pozdějších albech téměř vypustili, spíše pocitová. Ale pokud mi nahrávka přece jen něco připomíná z předchozí tvorby, jsou to přepracované skladby z demáčů, které se objevily na ípku „Tulimyrsky“. Když jsme u toho, čtveřice kompozic na stejnojmenný půlhodinový epos vzdáleně odkazuje i svými postupy a výpravností, nicméně opět platí, že nejde o žádné vykrádání či motání se v kruzích.

Necelých 70 minut není ani tentokrát pro Moonsorrow výzva, již by nedokázali úspěšně pokořit. Pětici skladeb rámuje motiv vztahu člověka a bohů, což se odráží i v celkové atmosféře. Zatímco úvodní titulka se skví do výše zapojením éterických chorálů, jež dokonale vystihují „Čas bohů“ a posvátnou úctu z nich, bojovnější a zasmušilejší „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“ vypráví o síle oceli a zlata, které dokázalo bohy vyštvat ze světa lidí. „Ruttolehto incl. Päivättöman päivän kansa“ zase pojednává o spojení člověka a jeho božstvem obětinou, „Mimisbrunn“ se zase váže k Mímirově studni (doslova Mímirsbrunnr) coby prameni moudrosti a vědění ležícího v kořenech bájného Yggdrasilu a nepřímo naznačuje pojetí bohů a jejich příběhů v tradicích lidí.

Řada pasáží proto působí, jako by vypadla zprostřed rituálu – kupříkladu fanatické odříkávání v půli „Suden tunti“, čisté zpěvy v polovině „Ruttolehto“ či samý závěr druhé skladby v podobě kratičkého přílepku „Päivättöman päivän kansa“, který je doslova modlitbou k bohům. Nábožné atmosféře výrazně přispívá i samotná produkce alba: hluboký, a přitom vzdálený zvuk bicích (ty přechody!) připomíná hřmění z hlubin země a ozvěny nejhlubších bubnů zní doslova osudově. Čisté zpěvy i Villeho naléhavý křik zní naprosto perfektně (a co teprve nelidský skřek v „Suden tunti“). Obecně na zpěvu si dali Moonsorrow setsakra záležet a díky hostům naleznete na albu pestrou paletu vokálů. Sound je obecně hutný a plný, což dodává kytarám potřebnou průraznost a valivost, na své si ovšem přijdou i milovníci baskytary, protože ta si na „Jumalten aika“ ukousla notný kus prostoru a nejenže je krásně výrazná, ale Ville na ní předvádí divy, což platí zejména o posledních dvou písních. Nosnou melodii v druhé půli „Mimisbrunn“ má na triku zejména basa, a výrazně se činí i v závěrečné „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“.

Moonsorrow

Asi není překvapením, že na základě předchozího popisu mě album baví. Upřímně řečeno nemám sílu tu jmenovat všechny momenty, z nichž se mi ježí chlupy až na prdeli. „Jumalten aika“ mě ale nebaví kvůli nějaké nostalgické hodnotě, protože na svoji předchozí tvorbu Moonsorrow maximálně tak poukazují. Dobře, v „Suden tunti“ do ní s šibalským mrknutím oka pošťouchnou, ale nic víc. Baví mě kvůli příběhům, kvůli hloubce, kterou jim umí vtisknout, a kvůli těžko opakovatelné atmosféře, která z nich vyvěrá po hektolitrech. Nelze si nevšimnout, že z nastaveného progresivního kurzu posledních tří alb bratři Sorvalliovi uhnuli elegantním úkrokem stranou, je ale skutečně krátkozraké tvrdit, že by jen recyklovali již dávno slyšené, protože při pozorném poslechu to zkrátka není pravda. S přibývajícími poslechy si však nelze nevšimnout ani dalších zásadních skutečností: Moonsorrow opět o něco dospěli: Ve stavbě kompozic, vytváření nálad i malování obrazů, pomocí nichž udržují dávné mýty a předávají je dále. Monolit „V: Hävittety“ sice zůstává díky naprosté jedinečnosti ingrediencí nepřekonán, kvalit „Verisäkeet“ a „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ však „Jumalten aika“ dosahuje s přehledem.


Druhý pohled (Skvrn):

I když jsem si hudbu Moonsorrow poslední dobou příliš nedopřával a věnoval se raději objevování jiných hudebních sfér, Finové dlouhodobě patří mezi nevelký hlouček kapel, které s radostí označuji přívlastkem nejoblíbenější. Jisté obavy jsem však před vydáním „Jumalten aika“ měl. Jednak jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, zda se mi Moonsorrow během oné pauzy přece jen nevzdálili, druhak se objevila mírná nejistota ohledně formy kapely. Obal jedním slovem strašný, koncertní prezentace – jděte na Moonsorrow, když se předtím hopsá na Korpiklaani – špatná neméně. A pokud se vám toho pořád nezdá dost, připočítejte ještě příšerné propagační fotky…

Nakonec jsem ale mile překvapen. Kapela neuhnula z nastolené vypravěčské cesty ani náznakem, což po skvělých deskách z minulých let není vůbec špatně. Finové se svým způsobem opakují, nicméně skládat charakterem podobné patnáctiminutové eposy je něco jiného než skládání šablonovitých čtyřminutových bliknutí, jak nám předvádí živořící (i když dnes už spíš ani neživořící) Eluveitie. Skladby Moonsorrow mají pořád co říct, jsou dostatečně variabilní a odhalují další a další kapelní trumfy, v rámci scény nadále jedinečné.

„Jumalten aika“ disponuje, jak je u Moonsorrow zvykem, skvělou atmosférou, která posluchače odesílá do idealizovaných dob minulých. Nechybí celkový spád, dynamičnost ani vypravěčský patos, jemuž v případě Finů říkáváme tak rádi ano. V mantinelech těchto vlastností pak kapela sází jeden povedený moment za druhým. Ukázkou vysoké třídy je fakt, že Finové ony vrcholy dobývají různorodými způsoby – jednou skladba graduje blackmetalovou metelicí, podruhé houslovým partem, potřetí zase klávesovou grandiozitou.

Moonsorrow

Dále není třeba cokoli rozpitvávat. Moonsorrow patří i po více než dvacetiletém pobytu na folkmetalové scéně stále k tomu úplně nejlepšímu. Žánrových změn do budoucna není třeba, stačí držet současnou formu a skládat dál. To jde totiž Finům nadále bezvadně a „Jumalten aika“, výsledek pětiletého ticha, může posloužit jako výtečný důkaz.


Briargh – Eboros

Briargh - Eboros

Země: Španělsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 27.10.2015
Label: Morbid Shrine Productions
Původní vydání: 9.9.2015, Lower Silesian Stronghold

Hrací doba: 36:29

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některá alba se člověku opravdu líbí, jiná zase nemůže vystát, další jsou mu zase úplně lhostejná. Jsou to takové tři základní stavy, ale rozhodně ne jediné, protože v reálu může nastat jakákoliv situace mezi tím, a občas se dokonce může vyskytnout i případ, kdy se tyto zdánlivě protichůdné stavy prolínají. A přesně do takové sorty spadá i nahrávka s názvem „Eboros“, o níž nyní v krátkosti pohovoříme.

Ona schizofrenie v tomto případě tkví v tom, že se nemohu rozhodnout, zdali je „Eboros“ deska blbá, anebo deska zajímavá s výhradami. Briargh není úplně novým pojmem ve španělském undergroundu a zmiňovaný počin je již třetí dlouhohrající fošnou tohoto jednočlenného projektu, jejž má pod palcem jistý Dux Briargh. To je pěkně činorodý týpek a jeho portfolio na metalových archivech je dost natřískané. I když je pravda, že většina těch jmen jsou věci, o nichž jsme ani já a nejspíš ani vy nikdy neslyšeli (opravdu za zmínku snad stojí jedině Hrizg vydávající pod značkou zavedených Moribund Records). Tak či onak, zkušenosti jsou neoddiskutovatelné.

A v čem je tedy problém? Briargh produkuje špinavější black metal, do něhož se prolínají další vlivy jako třeba nádech středověku, keltský feeling nebo obecně prostě pagan nálada. To v kombinaci se španělským původem (konkrétně provincie Kantábrie na severu země) vzbuzuje slibný výhled. A je pravda, že mnohé pasáže na „Eboros“ zajímavé skutečně jsou. Jedná se především o ty momenty, kdy se nejvíce projevuje ono pagan / celtic / medieval cosi a hudba se začne snažit o atmosféru, případně když se tyto vlivy přímo prolínají s black metalem. Tehdy se mi výsledek, nebojím se říct, docela líbí. A naštěstí to není pouze skrovné koření, jen aby se neřeklo, a takových věcí se v průběhu celé hrací doby objevuje relativně dost. Za všechny však mohu jmenovat třetí song „Sword of Woe“ s epickými pasážemi i příjemnou kytarovou melodií.

Na druhou stranu, albu trochu láme vaz jeho úplně základní žánr. Black metal v podání Briargh mi totiž vůbec neleze do uší a cosi mě na něm irituje takovým způsobem, že nedokážu přivřít oči (uši) a radši si naplno užívat ty lepší momenty. Působí to na mě trochu amatérským dojmem, ten black metal je takový humpolácký a nebaví mě. Sem tam sice vykoukne slušná pasáž – především tehdy, když bicí začnou projevovat trochu větší invenci než jen bezpohlavní udržování tempa – ale obecně vzato mi to příliš nesedlo.

Vzato kolem a kolem tedy v „Eboros“ vidím potenciálně zajímavou nahrávku, jejíž potenciál je však srážen několika neduhy, které tam prostě jsou a přes něž se nedokážu přenést. Což je samozřejmě škoda. Dal jsem tomu čas, ale nakonec nejsem tak úplně přesvědčen a zpětně se k tomu vracet určitě nebudu. Ale hovadina to zase není, abychom si rozuměli. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat aktuální mouchy, pak by muzika Briargh nemusela být vůbec špatná.


Primordial, Svartidauði, Ketzer

Primordial, Svartidauði, Ketzer

Datum: 24.4.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Ketzer, Primordial, Svartidauði

Bohové vyslyšeli má dávná volání: Irská legenda Primordial se v našich končinách (přesněji řečeno v Praze) konečně zjevila v čele vlastní šňůry napříč kluby a nikoliv pouze coby jedna ze sta kapel na festivalu, kde hraje za plného slunce ve čtyři odpoledne. A i přesto, že loni na Brutal Assaultu zazdili naprostou většinu dalších interpretů, bylo vcelku zřejmé, že pětice v čele s charismatickým Alanem Averillem by si právě komornější prostředí zasloužila jako sůl – raději ani nemluvě o tom, že s sebou přivezla jedno z mých nejoblíbenějších jmen islandského black metalu, Svartidauði.

Klub ovšem v pražském prostředí často znamená spíš risk, neboť po zvukové stránce si často rozumím spíš s mnohem menšími prostory a z těch adekvátně rozměrných bych mohl vypočítávat na ruce dlouholetého pracovníka pily místa, která u mě snad nikdy nepropadla zvukem. Žižkovská Chmelnice mezi ně žel nepatří a občas mívám pocit, že je zde výsledný zvuk spíš dílem černé magie, jež chvílemi funguje a chvílemi působí krvácení z uší. V neděli to bylo tak půl na půl a většinou to odnesly, jak bývá nemilým zvykem, úvodní písně, než se zvuk trochu srovnal. Nevyhli se tomu ani předskokani Ketzer, jejichž první song měl k poslouchatelnosti víc než daleko. Nesrovnalosti mezi bicími, baskytarou a zbytkem kapely se ale rychle vyřešily a šlapavá mazanice black metalu a rock’n’rollu mě na úvodní půlhodinu zabavila podstatně víc, než jsem vůbec očekával, protože jsem o téhle partě heretiků slyšel ve spojení s koncertem prvně a upřímně jsem se doma k nějaké poctivější přípravě nedostal. Na rozehřátí to ovšem byly tancovačky výborné a časové rozpětí se zastavilo tak akorát ve chvíli, kdy by se to celé mohlo zvrhnout v nudu, takže do Němec putuje palec vzhůru.

To z hudebního hlediska platí i pro islandské chaotiky Svartidauði – ovšem až pro druhou půli setu, protože ta první, seskládaná ze skladeb mně spíše neznámých, byla navíc zahalena do hlukové koule, která válcovala uši naprosto brutálním způsobem. Díky špuntům se ale výsledek zvukařova snažení dal alespoň trochu poslouchat. Ovšem druhá půle sestávající se z rozmáchlých kompozic „The Perpetual Nothing“ a zejména závěrečné „Flesh Cathedral“ mě roznesla na kopytech a mít ještě trochu víc síly, asi mi omlátí hlavu o nejbližší odposlech. Zvuk prokoukl a dal naplno vyniknout jednak oné čiré bestialitě, která se v hudbě Svartidauði skrývá, jednak všem technickým vyhrávkám, v nichž si tahle pekelná úderka tolik libuje a kvůli nimž je tak důležité vychytat perfektní nazvučení, protože jinak si je člověk užije jen stěží. V neděli se to ale vyvedlo a člověk jim nakonec rád odpustil i těch dvacet minut zpoždění.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. Gods to the Godless
03. Babel’s Tower
04. The Calling
05. As Rome Burns
06. Traitor’s Gate
07. The Soul Must Sleep
08. The Coffin Ships
09. Wield Lightning to Split the Sun
10. Empire Falls
– – – – –
11. Heathen Tribes

Nicméně časový skluz se osudu zdál málo. Když se za mohutného aplausu ukázali na pódiu Primordial, nejenže úvodní „Where Greater Men Have Fallen“ stála zvukově za vyliž hrnec (a držel ji nad vodou hlavně epický refrén a síla publika), ale vcelku záhy se ukázalo, že neduh postihl jak Alanovy odposlechy, se kterými zápasil další dvě písně, tak jeho hlasivky, pročež třeba „No Grave Deep Enough“ kapela odpískala s tím, že ji Alan není za současného stavu schopný odzpívat. Zkrátka pech. Avšak v okamžiku, kdy se srovnal zvuk i technické problémy a Alan nemusel zběsile gestikulovat na zvukaře, ani se prát sám se sebou, začala atmosféra houstnout a mohutně nabírat na obrátkách.

Hodina a půl hrací doby potěšila především aktuální tvorbou a výběrem z „To the Nameless Dead“ – epická „As Rome Burns“ se zpívajícím publikem v intermezzu zabíjela stejně jako kultovní „Empire Falls“ nebo závěrečná hymna „Heathen Tribes“. Nešlo nevzpomenout ani na „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím tklivé „The Coffin Ships“, ale došlo i na starší skladby, jmenovitě „Gods to the Godless“, energickou „The Calling“ z debutové desky nebo magickou „The Soul Must Sleep“. Na druhou stranu, v setlistu měli Primordial proškrtané takové špeky, jako „Journey’s End“ nebo „Bloodied Yet Unbowed“, za které bych blahem rval ruce. Ačkoliv by mi ale výběr některých písní sedl o něco víc, jen těžko si stěžovat. Energie vznikající někde mezi Alanem a publikem je jen těžko popsatelná slovy a onen genius loci, který se v onom stísněném prostoru dokázal vytvořit, je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Alan je sám o sobě neskutečně charismatický démon, ale bez publika, na něž se tolik spoléhá (a které, na rozdíl od Brutal Assaultu, svojí aktivitou nezklamalo), by byl výsledek sotva poloviční.

Primordial ukázali, proč jejich síla tkví v klubovém prostředí a proč jen málo kapel, které jsem viděl, dokázaly zahrát působivější koncert – a to i navzdory všem technickým a zdravotním problémům, které večer provázely. Takové nasazení a zápal, s jakým prezentují svoje depresivní pozdravy ze Smaragdového ostrova, se zkrátka příliš často nevidí. Pro mě osobně to je splněný sen, a pokud další turné českou kotlinu rovněž nemine, není proč váhat. A ani vy byste neměli, protože pokud jste nebyli v neděli na Chmelnici, můžete jen litovat.


Ancestors Blood – Hyperborea

Ancestors Blood - Hyperborea
Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.1.2016
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Descension
02. The Way of the Spirits
03. Autumn (Metsäpirtti Part II)
04. Elegies
05. Hyperborea
06. Rite of Passage
07. Funeral Rite
08. Ascension

Hrací doba: 51:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Naturmacht Productions

Existuje nespočet způsobů, kterými lze nacházet novou hudbu. A je také hromada způsobů, jimiž vás může nějaká kapela či sólový hudebník zaujmout ještě dříve, než od nich vůbec zaslechnete první notu. Často to může být například nějaká personální spojitost s vašimi oblíbenci, jindy hraje roli například důvěryhodný label, občas vás zase k poslechu může postrčit doporučení kamaráda s podobným vkusem. Při namátkovém brouzdání a probírání se nahrávkami však u mě často hraje roli i vizuální stránka alba – tedy obal. Jistě, artwork je u desek ošemetná věc, jež by se do hodnocení samotné muziky asi neměla moc montovat, na druhou stranu ale často reprezentuje první dojem, který může takový hudební počin na člověka udělat. Pokud vás nezaujme, často můžete přehlédnout jinak geniální album, naopak se občas stane, že vás osloví solidní obal, abyste pak zjistili, že samotná hudební složka stojí za… no, diplomaticky řečeno ne za moc. A to je i případ desky, o níž bude pojednávat dnešní recenze.

Pravda, v případě alba „Hyperborea“ od Ancestors Blood to nebyl jen pěkný obal, co si říkalo o to, abych ho vytáhl z hromádky nahrávek, jichž nám do redakce proudí kvanta. Ačkoliv byl jsem vůči žánrovému zařazení pagan black metal skeptický vzhledem k tomu, kolik trendových kapel hrajících navzájem podobnou muziku se svého času vyrojilo, zde jsem čekal něco trochu jiného. Mezi reakcemi na album jsem totiž narazil na hlasy připodobňující zvuk kapely například k raným Dimmu Borgir, ba dokonce k Emperor či Enslaved. Proto jsem si říkal, že by se mi něco takového mohlo líbit. Vzhledem k žánru jsem čekal něco trochu bližšího například ke Крода. Jaké pak nastalo překvapení, když mi při prvním stisknutí tlačítka „play“ spustil do sluchátek banální a předvídatelný chřestivý black metal s komickými klávesami.

Což o to, fakt, že kapela po instrumentální stránce nedosahuje nějaké přehnané preciznosti, ještě automaticky neznamená, že se jedná o nějaký škvár. Existuje spousta uskupení, jež z této slabiny ve výsledku udělají svou přednost – například když se jim podaří vybudovat naprosto fenomenální atmosféru a misky vah vyváží silnými nápady. To se ale v případě desky „Hyperborea“ nestalo. Snaha o vybudování majestátní atmosféry je zde sice patrná, provedení ovšem kulhá přinejmenším na jednu nohu. Mohou za to především ony vzpomínané klávesové rejstříky (navíc v průběhu celé desky slyšíte snad jediný, a to velmi umělé smyčce), jež zkrátka připomenou spíše plytké cvrlikání čím dál tím úděsnějších powermetalových krajanů Sonata Arctica, než že by byly schopny navodit autentickou majestátní atmosféru. Ve spojení s jednoduchými kytarami a relativně stereotypní rytmikou v průběhu celé desky je tohle zkrátka stále blíže lacinému krčmářskému folk metalu nežli tomu, oč mi přijde, že se Ancestors Blood chtějí snažit.

Samotné nápady jsou pak přehlídkou klišé – a to jak relativně schůdného, ba příjemného, tak i toho, o nějž byste raději neopřeli ani koště. Jako celek však deska nezanechá v člověku žádný moc výrazný dojem. Stejnorodá, relativně unylá – balancující na hranici lehkého kýče a neobratného undergroundu. Kladem budiž alespoň patřičně krákavé vokály, které se snaží dát vzpomenout na časy, kdy člověk entuziasticky protáčel staré Enslaved. Jinak album disponuje relativně obyčejnými nápady – čas od času sice potěší nějakým detailem, ale výsledný dojem je stejně utopen v monotónnosti.

Za velký kompoziční problém jednoznačně považuji neustále opakování, jednotný rytmus a melodický základ všech kompozic. Pokud se i „Rite of Passage“ nese celých deset minut v naprosto stejném duchu, nedisponuje žádným zpestřujícím vývojem a celou dobu přesně víte, kam směřuje, nutí se pocit, že by se klidně dal napsat program, jenž by tu muziku za ty hudebníky psal. To, co tak v člověku uvízne, je zatraceně vlezlý motiv z „Autumn (Metsäpirtti Part II)“, což je v podstatě naprosto klasický, lehce modifikovaný melodický postup, který se zahryzne do mysli asi především kvůli tomu, kolikrát je ve skladbě opakován. Čas od času se Ancestors Blood snaží vygradovat kompozici prostřednictvím sóla, avšak většinou čerpají ze samotného zvuku kytary, nikoliv z nějakého příliš zajímavého nápadu. Ve chvíli, kdy je pak celý sound stále dotvářen lacinými klávesami, na žádné velké vyvrcholení skladby nelze pomyslet. Místy se zde objeví nějaká tu více tu méně zajímavá mezihra (například „Hyperborea“ či poloambientní intro a outro desky), obvykle opět devastována relativně povrchní snahou zaujmout atmosférou, jež kvůli těm příšerným klávesám navodí spíše ironický úsměv nežli jakoukoliv formu posluchačské satisfakce.

Ancestors Blood

Pod povedeným obalem se tedy skrývá velmi slabá deska. Nahrávka snažící se kloubit black metal a atmosféru s folklórním nádechem, avšak neschopná zaujmout ničím jiným než amatérismem. Několik momentů sice dává znát, že hudebníci mají tuhle muziku skutečně rádi, ale stereotypní nápady a celkové vyznění korunované infantilními klávesovými rejstříky můj dojem z desky sráží velmi nekompromisně pod průměr. Vyhrabat tuhle desku z dvacet let starých sbírek na kazetách, jsem schopen jí brát jako slušné svědectví doby. Dnes ovšem tenhle materiál v mých očích skutečně neobstojí.


Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.


Сивый Яр – Поминальные холсты

Сивый Яр - Поминальные холсты
Země: Rusko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 23.9.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 38:45

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Zdá se, že Vladimir, lídr ruského jednočlenného projektu Сивый Яр, se asi nerad fláká, a tak své posluchače pravidelně zásobuje novou muzikou. A tím „pravidelně“ mám na mysli každý rok. Od letopočtu s kódovým označením 2009 totiž s železnou pravidelností vychází nová muzika Сивый Яр každý rok, a když se náhodou stane, že není k mání nová dlouhohrající deska, objeví se alespoň nějaké EP.

Ani rok 2015 nebyl v tomto ohledu výjimkou, protože právě zde Сивый Яр naservíroval již třetí album ve třech letech. Po „Как прежде плыли зори“ z roku 2013 a „Из тьмы вымерших деревень“ z roku 2014 se v září objevila deska s názvem „Поминальные холсты“, která si neklade menšího cíle, než posluchači nabídnout další cca 40 minut kvalitního pagan black metalu.

Musím říct, že předchozí „Из тьмы вымерших деревень“ mě svého času docela bavilo. Sice začalo být hodně brzo cítit, že to není nesmrtelný materiál a po nějakém čase mu takříkajíc došel dech, ale několik prvních poslechů bylo velice příjemných a dobře jsem se u nich bavil. Stejné požadavky jsem tedy kladl i na novinku „Поминальные холсты“. Bohužel však musím říct, že tato u mě nezvládla ani tohle…

Nemůžu si prostě pomoct, ale „Поминальные холсты“ mě na rozdíl od svého přímého předchůdce nedokázalo zaujmout. Recept Сивый Яр je sice i na novém albu vesměs stejný jako předtím, což znamená pohansky laděný (a to i bez přítomnosti čehokoliv folkového) black metal spíše v povětšinou rozvážnějším tempu a na ploše relativně delších skladeb. Nicméně, tentokrát to prostě nemá nějakou velkou sílu. O „Из тьмы вымерших деревень“ jsem v dobové recenzi prohlásil, že postupem času sice nahrávka začne uvadat, ale prvních deset poslechů je velmi zábavných a stojí za to je absolvovat. U „Поминальные холсты“ jsem se takhle nebavil ani během prvních poslechů, ani později v době, kdy už jsem měl novinkou z důvodu recenze naposlouchanou mnohem více.

Formálně vlastně nelze „Поминальные холсты“ nic moc vytýkat, protože Vladimir vaří z kvalitních ingrediencí. Zkušeně staví mnohaminutové skladby, dokáže přijít s kytarovými riffy i melodiemi, které zdobí nevtíravá patina epičnosti, ale umí to proložit i trochou toho zasypání, aby se nejednalo o monotónní umíráček. Pochvalu vlastně zaslouží i baskytara, jež je hezky slyšitelná a spokojeně si brumlá ve spodních vrstvách po celou dobu trvání „Поминальные холсты“. Když se nad tím ale zamyslím, tak mě na novince nejvíce baví vokál, který se díky své uječenosti skoro blíží k takovému tomu typickému vřískotu z hájemství depressive black metalu. Postrádá to ovšem nějaký výraznější feeling či atmosféru, díky nimž by to celé drželo pohromadě a obmotalo si to posluchače kolem prstu.

Jako celek je pro mě „Поминальные холсты“ lehkým zklamáním. Nečekal jsem od té desky žádné veledílo ani opus, jenž by dokázal zahýbat se žebříčkem nejlepších alb roku, ale doufal jsem v sympatickou nahrávku, s níž milerád nějaký ten poslech strávím. Avšak vzhledem k tomu, jak mě deska (ne)zaujala, bych se nebál na rovinu říct, že jsem čekal o poznání víc, než jsem dostal…


Paganland – Fatherland

Paganland - Fatherland
Země: Ukrajina
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 27.4.2015
Label: Svarga Music

Tracklist:
01. Світанок нової доби
02. Голос Карпат
03. Крізь холод зими
04. Зоряний шлях
05. Слово рідне, орле скутий
06. Незгасле полум’я слави
07. Вітчизна

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Inu, to jsem si zase jednou spálil hubu – a přitom by Paganland neměli být žádní nazdárci. „Pí ár“ cancy dokonce tvrdí, že jde o jednu z „nejstarších ukrajinských pagan metalových kapel“, což si nedovolím vyvracet ani potvrdit, nicméně je faktem, že tohle jméno se poprvé objevilo již v roce 1997. V tomto období své existence však toho Paganland příliš nevyprodukovali – vlastně natočili jen jedno demo a jeden split (a to za skoro deset roků), aby se poté rozpadli.

Obnova přišla po pár letech a po ní již Paganland začali vyvíjet i větší studiovou aktivitu, jejímž hlavním plodem byl dlouhohrající debut „Вітер волі“ (nebo také „Wind of Freedom“, chcete-li) vydaný na jaře 2013 pod značkou Svarga Music. Právě tehdy jsem jméno Paganland začal registrovat i já, ačkoliv k samotnému poslechu prvotiny jsem se nedokopal. Hozenou rukavicí v podobě letošního druhého alba „Fatherland“ jsem ovšem nepohrdl a pustil se do jeho poslechu v očekávání dalšího kvalitního pagan black metalu, jenž nadupané východoevropské scéně nebude dělat ostudu.

Jenže jak jsou ti Ukrajinci, Rusové atd. v podobných žánrech hodně silní, evidentně ne vše, co z této oblasti vyleze, to potvrzuje, což je bohužel i případ Paganland. Jejich „Fatherland“ mi totiž přijde regulérně špatné… v některých aspektech se to sice dá, ale v jiných je to naopak setsakra velká bída, takže jako celek jsou mé dojmy z nahrávky velmi bídné – to mohu prozradit hned.

Nejdříve to však vezměme formálněji. Předně bych byl trochu opatrnější s pojmenováním pagan black metal. Tu a tam sice Paganland trochu zrychlí, ale není to žádná velká vypalovačka, kvůli níž by bylo nutné hovořit o black metalu, zvláště když jsou takové momenty spíše výjimečné. Bude tedy zcela postačující, když budeme operovat jen s pojmem pagan metal.

Podstatnou roli na „Fatherland“ hrají klávesy, což ovšem není žádné velké překvapení vzhledem k tomu, že hlavní postavou Paganland je klávesista Ruen – právě on je jediným zakládajícím členem v sestavě, a ač ve skupině nebyl po celou dobu, co fungovala (odešel nějakou dobu předtím, než se kapela poprvé rozpadla), byl to právě on, kdo činnost téhle formace obnovil s novou sestavou. Není tedy divu, že právě klávesy patří k těm nejvýraznějším prvkům „Fatherland“ – společně s vokály, které jsou tím největším kamenem úrazu.

Instrumentálně na tom „Fatherland“ není vlastně zas tak hrozně. Rytmika ani kytary sice nepředvádějí žádnou skutečně poutavou práci a zdaleka nejsou tak dobré, abych musel tvrdit, že by ty zpěvy zabíjely potenciál instrumentální stránky, ale dejme tomu, protože samo o sobě to není žádný velký problém poslouchat. Klávesy jsou lehce rozporuplnější. V některých případech se totiž dokážou postarat i o poměrně solidní pasáže, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Fatherland“ nalézt. Na druhou stranu, jindy jsou jejich linky na můj vkus až příliš kýčovité.

Absolutně největší zlo, které z „Fatherland“ činí takřka neposlouchatelnou záležitost, jsou ovšem již zmiňované vokály. Growling bych ještě dokázal vzít na milost, přestože je ledva průměrný – aspoň je ho tam ale poměrně málo. Úplně šílený se mi však zdá „čistý“ zpěv, o nějž se stará jistý Volodymyr (resp. staral, jelikož album natočil, ale nyní již v sestavě není). Netuším, jestli mi to jen vážně jen extrémně nesedlo, anebo to ten chlápek fakt dává tak příšerně, ale nemůžu si pomoct – jeho zpěv mi rve uši, přijde mi brutálně nepovedený a místy bych se dokonce nebál mluvit i o regulérní falešnosti. Při vší úctě, tohle se prostě nedá.

Zdá se mi, jako kdyby chtěl zpěvák znít přibližně jako Rodoslav, někdejší vokalista kultovních Темнозорь z Ruska, nicméně Volodymyr naprosto zoufale jeho postrádá charisma a kvality. Tenhle „bohatýrský“ čistý zpěv není žádná sranda a skutečně se to musí umět, aby to neznělo směšně, jenže tam, kde Rodoslav dokázal vše vybalancovat a být působivý, je Volodymyr spíše nechtěně směšný. Sice je pravda, že má k tomu také o poznání méně dobrý instrumentální doprovod, než měl zmiňovaný ruský kolega, ale to nic nemění na tom, že je to právě Volodymyr, kdo celé „Fatherland“ potápí úplně nejvíce.

Paganland

Ono když tak o tom přemýšlím, přirovnání k ruské veličině folk / black metalu není zas tak od věci i obecně, nejen co do vokálu, jelikož Paganland neznějí zas tak vzdáleně od toho, co Темнозорь předváděli na deskách jako „Горизонты…“ či „Вольницей в просинь ночей“. Nicméně je to srovnání čistě formální, protože kvalitou se ty dvě kapely nemohou rovnat. Paganland totiž znějí… jak jen to říct… jako „Темнозорь pro chudé“.

„Fatherland“ je tedy pro mě jednoznačným zklamáním. Těšil jsem se na kvalitní ukrajinský pagan metal a na jeho místě jsem dostal album, jehož poslech mi činí velké obtíže. A i když se překonám a odmyslím si to, co mě na celé nahrávce otravuje nejvíce, zbude mi maximálně tak poslouchatelný průměr. Paganland mě tedy nejenže nepřesvědčili, oni mě rovnou odradili tak dokonale, že všemu, co vydali v minulosti a co ještě vydají v budoucnosti, se vyhnu hodně velkým obloukem…