Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.
V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.
Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.
Onotius:
Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.
Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.
Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…
Metacyclosynchrotron:
Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).
Cnuk:
Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.
Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.
A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.
Datum: 24.4.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Ketzer, Primordial, Svartidauði
Bohové vyslyšeli má dávná volání: Irská legenda Primordial se v našich končinách (přesněji řečeno v Praze) konečně zjevila v čele vlastní šňůry napříč kluby a nikoliv pouze coby jedna ze sta kapel na festivalu, kde hraje za plného slunce ve čtyři odpoledne. A i přesto, že loni na Brutal Assaultu zazdili naprostou většinu dalších interpretů, bylo vcelku zřejmé, že pětice v čele s charismatickým Alanem Averillem by si právě komornější prostředí zasloužila jako sůl – raději ani nemluvě o tom, že s sebou přivezla jedno z mých nejoblíbenějších jmen islandského black metalu, Svartidauði.
Klub ovšem v pražském prostředí často znamená spíš risk, neboť po zvukové stránce si často rozumím spíš s mnohem menšími prostory a z těch adekvátně rozměrných bych mohl vypočítávat na ruce dlouholetého pracovníka pily místa, která u mě snad nikdy nepropadla zvukem. Žižkovská Chmelnice mezi ně žel nepatří a občas mívám pocit, že je zde výsledný zvuk spíš dílem černé magie, jež chvílemi funguje a chvílemi působí krvácení z uší. V neděli to bylo tak půl na půl a většinou to odnesly, jak bývá nemilým zvykem, úvodní písně, než se zvuk trochu srovnal. Nevyhli se tomu ani předskokani Ketzer, jejichž první song měl k poslouchatelnosti víc než daleko. Nesrovnalosti mezi bicími, baskytarou a zbytkem kapely se ale rychle vyřešily a šlapavá mazanice black metalu a rock’n’rollu mě na úvodní půlhodinu zabavila podstatně víc, než jsem vůbec očekával, protože jsem o téhle partě heretiků slyšel ve spojení s koncertem prvně a upřímně jsem se doma k nějaké poctivější přípravě nedostal. Na rozehřátí to ovšem byly tancovačky výborné a časové rozpětí se zastavilo tak akorát ve chvíli, kdy by se to celé mohlo zvrhnout v nudu, takže do Němec putuje palec vzhůru.
To z hudebního hlediska platí i pro islandské chaotiky Svartidauði – ovšem až pro druhou půli setu, protože ta první, seskládaná ze skladeb mně spíše neznámých, byla navíc zahalena do hlukové koule, která válcovala uši naprosto brutálním způsobem. Díky špuntům se ale výsledek zvukařova snažení dal alespoň trochu poslouchat. Ovšem druhá půle sestávající se z rozmáchlých kompozic „The Perpetual Nothing“ a zejména závěrečné „Flesh Cathedral“ mě roznesla na kopytech a mít ještě trochu víc síly, asi mi omlátí hlavu o nejbližší odposlech. Zvuk prokoukl a dal naplno vyniknout jednak oné čiré bestialitě, která se v hudbě Svartidauði skrývá, jednak všem technickým vyhrávkám, v nichž si tahle pekelná úderka tolik libuje a kvůli nimž je tak důležité vychytat perfektní nazvučení, protože jinak si je člověk užije jen stěží. V neděli se to ale vyvedlo a člověk jim nakonec rád odpustil i těch dvacet minut zpoždění.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. Gods to the Godless
03. Babel’s Tower
04. The Calling
05. As Rome Burns
06. Traitor’s Gate
07. The Soul Must Sleep
08. The Coffin Ships
09. Wield Lightning to Split the Sun
10. Empire Falls
– – – – –
11. Heathen Tribes
Nicméně časový skluz se osudu zdál málo. Když se za mohutného aplausu ukázali na pódiu Primordial, nejenže úvodní „Where Greater Men Have Fallen“ stála zvukově za vyliž hrnec (a držel ji nad vodou hlavně epický refrén a síla publika), ale vcelku záhy se ukázalo, že neduh postihl jak Alanovy odposlechy, se kterými zápasil další dvě písně, tak jeho hlasivky, pročež třeba „No Grave Deep Enough“ kapela odpískala s tím, že ji Alan není za současného stavu schopný odzpívat. Zkrátka pech. Avšak v okamžiku, kdy se srovnal zvuk i technické problémy a Alan nemusel zběsile gestikulovat na zvukaře, ani se prát sám se sebou, začala atmosféra houstnout a mohutně nabírat na obrátkách.
Hodina a půl hrací doby potěšila především aktuální tvorbou a výběrem z „To the Nameless Dead“ – epická „As Rome Burns“ se zpívajícím publikem v intermezzu zabíjela stejně jako kultovní „Empire Falls“ nebo závěrečná hymna „Heathen Tribes“. Nešlo nevzpomenout ani na „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím tklivé „The Coffin Ships“, ale došlo i na starší skladby, jmenovitě „Gods to the Godless“, energickou „The Calling“ z debutové desky nebo magickou „The Soul Must Sleep“. Na druhou stranu, v setlistu měli Primordial proškrtané takové špeky, jako „Journey’s End“ nebo „Bloodied Yet Unbowed“, za které bych blahem rval ruce. Ačkoliv by mi ale výběr některých písní sedl o něco víc, jen těžko si stěžovat. Energie vznikající někde mezi Alanem a publikem je jen těžko popsatelná slovy a onen genius loci, který se v onom stísněném prostoru dokázal vytvořit, je zkrátka třeba zažít na vlastní kůži. Alan je sám o sobě neskutečně charismatický démon, ale bez publika, na něž se tolik spoléhá (a které, na rozdíl od Brutal Assaultu, svojí aktivitou nezklamalo), by byl výsledek sotva poloviční.
Primordial ukázali, proč jejich síla tkví v klubovém prostředí a proč jen málo kapel, které jsem viděl, dokázaly zahrát působivější koncert – a to i navzdory všem technickým a zdravotním problémům, které večer provázely. Takové nasazení a zápal, s jakým prezentují svoje depresivní pozdravy ze Smaragdového ostrova, se zkrátka příliš často nevidí. Pro mě osobně to je splněný sen, a pokud další turné českou kotlinu rovněž nemine, není proč váhat. A ani vy byste neměli, protože pokud jste nebyli v neděli na Chmelnici, můžete jen litovat.
Už příští neděli k nám zavítají irští Primordial spolu s Islanďany Svartidauði a Němci Ketzer. Primordial se objevili také na loňském ročníku Brutal Assaultu. Podívejte se na záznam z jejich koncertu:
H.:
Urputné koncertní tempo pokračuje i v dubnu – bohudík proto, že je kam chodit a že má toho člověk hodně na výběr, a bohužel proto, že peněženka brečí, úpí a prosí o milost. Nicméně, nedá se svítit, i tento měsíc bude portmonka trpět. A hlavní tahák je jasný – Primordial. Nebo ještě lépe řečeno: Primordial v klubu. Konečně, ty vole! Irští bardi tu mnoho let hrávali pouze na festivalech pod širým nebem, půlhodinky a krátce po obědě za světla. Když ještě pršelo, tak se to dalo, ale plná palba slunečního svitu a horka irské zasmušilosti nepřejí. Naštěstí se dlouholeté přání konečně vyplní 24. dubna, a aby to zadostiučinění bylo ještě větší, Irové s sebou přivezou i islandské peklo Svartidauði. A tomu nejde říct ne.
Ještě o něco dřív se v tom samém klubu, tedy na Nové Chmelnici, odehraje další hodně zajímavý koncert. I původem australská black/thrashová kultovka Deströyer 666 je solidní tahák, takže ani tady není moc co řešit. Tím spíš, že i K. K. Warslut a jeho parta si povezou nadmíru zajímavý support – švýcarskou vycházející hvězdu okultního black / death metalu Bölzer a experimentální zlovůli v podání švédského projektu Trepaneringsritualen. Neber to!
Atreides:
V dubnu je vcelku jasné, kam se půjde. Na konci dubna zasáhne Chmelnici nedělní mše, jež příchozím vmete do tváře výsledky irského hladomoru, trýzně a deprese. Zkrátka, Primordial se v tomhle koutě světa konečně ukáží na tour, kterou po právu headlinují, což je, vzhledem ke skutečnosti, že jde o mojí srdeční záležitost, naprostá povinnost. Nehledě na to, že šňůru jedou společně s islandskými chaotiky Svartidauði, které bych si konečně přál vidět s nazvučením, jež by mi dovolilo si jejich hudbu vychutnat naplno.
Metacyclosynchrotron:
Jaro bývá narváno všelijakými koncerty, velké kapely sjíždí kluby křížem krážem, ale mě osobně více zajímá pouze jedna akce. Tou je bratislavský koncert slovenských Goatcraft a Malokarpatan, kteří devátého dubna v klubu Randal pokřtí vinylová vydání svých debutových nahrávek. Za spoluúčasti Kringa (zdejší už znají), Temple Desecration (brudny nakurw dla fanow Blasphemy) a prozatím zcela enigmatických Caeremoni, by se mohlo jednat o kvalitní undergroundový večer, na který budou účastníci ještě rádi vzpomínat. No, ale abych nekecal. 14. dubna hrají v ostravském Barráku Incantation a Morgoth, což bude asi taky stát za vidění.
Prostor pražské Nové Chmelnice hostí v dubnu tři black metalové pojmy. Do metropole se vrací kultovní irská kapela Primordial. Jedna ze stálic festivalu Brutal Assault (hráli zde v letech 2008, 2013 a 2015) s sebou přiveze také Islanďany Svartidauði a Němce Ketzer.
Headlineři Primordial vznikli v Irsku koncem osmdesátých let jako kapela hrající covery Bathory a Venom. Dřevní black metal postupem let začali obohacovat o prvky folku a keltské hudby. Zásadním albem, na němž představili nejtemnější podobu spojení zmíněných žánrů, je bezpochyby druhá deska Journey’s End (1998).
Albem The Gathering Wilderness (2005) si otevřeli cestu k širšímu okruhu posluchačů, aby pak na desce To The Nameless Dead (2007) definitivně opustili metalovou periferii a zařadili se mezi globální metalovou špičku. Zatím posledním zářezem v bohaté diskografii je album Where Greater Men Have Fallen (2014).
Primordial na turné doprovodí Svartidauði, islandská black metalová naděje, která má za 14 let existence na kontě několik demo nahrávek, EP a split a také oceňovaný debut Flesh Cathedral (2012). Sestavu doplňuje ještě německý black/thrash metal Ketzer, který akorát vydává novou desku Starless (2016).
Vstupenky na koncert Primordial jsou k dostání ve všech běžných předprodejích a také na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader
Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.
Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!
Středa:
Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.
Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.
Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.
Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July
Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.
Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.
Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.
Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.
Čtvrtek:
Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.
Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart
Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…
Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth
Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn
Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.
Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!
Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.
Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.
Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.
Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.
Pátek:
Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken
Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.
Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls
Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.
Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.
Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude
Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.
Sobota:
Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.
Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages
Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.
Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.
Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh
Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound
Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)
Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.
Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.
Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.
Zhodnocení:
Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…
Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.
Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth
Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir
Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.
„Letošní ročník byla pořádná pařba.“ „Nemyslíš pařák?“ „Tak trochu obojí…“
Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.
Středa:
Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.
První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.
Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od Immortal k Inquisition.
Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten
Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.
A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.
Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.
Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging
Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July
Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon
Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.
A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“ z „Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.
Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.
Čtvrtek:
Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.
Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.
Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart
Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth
Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn
Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.
To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..
A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“ z „Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“ z „Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.
Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten
Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.
Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.
Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.
Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.
Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.
Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.
Pátek:
První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ – „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.
A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.
Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.
Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls
Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.
Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!
Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“ z „The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.
Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda
Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy Sepultura i Soulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.
I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.
Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner
Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of
Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.
A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.
Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.
Sobota:
Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance
První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.
Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.
Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.
Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.
The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.
Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages
Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave
Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal
To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.
Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.
At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.
Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.
Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.
Zhodnocení:
Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.
Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.
Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.
Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.
Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.
Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.
Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.
Plusy:
+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.
Mínusy:
– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.
Středa:
Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.
Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.
Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.
Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging
Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July
Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon
Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct Melechech i Ad Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.
Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.
Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.
Čtvrtek:
Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart
Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn
Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.
Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.
Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.
Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.
Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.
Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.
Pátek:
Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!
Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.
Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls
Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.
Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград
Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.
Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.
Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.
Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner
Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of
Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.
Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.
Sobota:
Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.
Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.
Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.
S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.
Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages
Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.
Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.
Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.
Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.
Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.
Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.
>>> Britští thrash metaloví veteráni Acid Reign, kteří fungovali v letech 1985-1991, hlásí návrat na scénu. Z původní sestavy však v nové inkarnaci zůstal pouze vokalista Howard Smith, zbytek jsou noví muzikanti.
>>> Combichrist pustili do světa nové lyric ke svému poslednímu albu „We Love You“. Tentokrát se jedná o song „Denial“ – sledujte na YouTube.
>>> Američané Death Angel nastoupí v říjnu do studia, kde začnou nahrávat svou další placku, jež naváže na „The Dream Calls for Blood“ z roku 2013. Půjde-li vše podle plánu, novinka vyjde v dubnu 2016 u Nuclear Blast.
>>> Tony Campos, dosavadní baskytarista Soulfly (dále Ministry, Asesino, ex-Prong, ex-Static-X), opustil kapelu, aby se mohl přidat k Fear Factory. Živý debut si se skupinou odbude 20. června na Amnesia Rockfest v Kanadě.
Obě formace také v současné době chystají nová alba. Novinka Soulfly se bude jmenovat „Archangel“ a vyjde 14. srpna. Novinka Fear Factory by se měla objevit koncem letošního roku. Shodou okolností vyjdou oba počiny pod hlavičkou Nuclear Blast.
>>> Estonci Metsatöll vydají zanedlouho nové EP „Pummelung“ – stane se tak 15. května pod patronáte Spinefarm Records. Vydání bude limitované – CD na 500 kusů, LP na 300 kusů. Na minialbu se objeví dvě nové písničky „Pummelung“ a „Vana jutuvestja laul“ a cover „Külmale Maale“ od J.M.K.E. Obal tady, titulní track poslouchejte na YouTube.
>>> Od italské skupiny Novembre odešel její zakládající bubeník Giuseppe Orlando. Na druhou stranu, formace by v letošním roce měla konečně vydat své první album od roku 2007, kdy vyšla doposud poslední deska „The Blue“.
>>> Islanďané Of Monsters and Men vydají 9. června u Republic Records své druhé album „Beneath the Skin“. Ukázku v podobě lyric videa k písničce „I of the Storm“ najdete na YouTube. Obal vypadá takto, tracklist následuje:
01. Crystals 02. Human 03. Hunger 04. Wolves Without Teeth 05. Empire 06. Slow Life 07. Organs 08. Black Water 09. Thousand Eyes 10. I of the Storm 11. We Sink
>>>Paradise Lost zveřejnili nový videoklip ke skladbě „Beneath Broken Earth“ – sledujte na YouTube. Píseň pochází z novinkové desky „The Plague Within“, jež vyjde 1. června.
>>> Nové video mají taktéž Irové Primordial – „Wield Lightning to Split the Sun“ najdete opět na YouTube. Song pochází z posledního alba „Where Greater Men Have Fallen“, které vyšlo v listopadu 2014.
>>> Rakušané The Devil & the Universe vydali 30. dubna nové EP s názvem „Walpern II – The Blocksberg Sessions“, na němž se nacházejí tři regulérní skladby a tři remixy. Obal tady, tracklist následuje (celé EP lze poslouchat v přehrávači níže):
01. Osculum Infame (Part I – Initiation) 02. Crescent 03. Osculum Infame (Part II – Shemhamforash) 04. Stygian (Sedvs Remix) 05. The Goat Head (Phase Fatale Remix) 06. The Goat Head (Wallow in Vice Remix)
