Norští Einherjer poskytli další ukázku z nadcházející desky „North Star“, která vyjde 26. února u Napalm Records. Videoklip „The Blood and the Iron“ sledujte níže.
Archiv štítku: Einherjer
Einherjer: ukázka z nového alba
Norové Einherjer vydají 26. února 2021 pod značkou Napalm Records další album „North Star“. Venku je první singl „Stars“, k němuž vznikl i videoklip. Sledujte v přiloženém přehrávači.
Redakční eintopf – listopad 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade
|
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.
Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.
Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…
Onotius:
Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.
Metacyclosynchrotron:
Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.
Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!
Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.
Cnuk:
Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.
Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.
Brutal Assault zahušťuje sestavu Clawfinger, Einherjer, The Lurking Fear, Samael!
Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř
Festival Brutal Assault hlásí další jména do sestavy pro rok 2017! Legendární Švédi Clawfinger se sice po svém posledním vystoupení na BA před čtyřmi lety rozpadli, nicméně od té doby se tu a tam objeví na některé akci. Výjimkou nebude ani Brutal Assault 2017! Festival ale oznamuje i další jména!
Ruský pohanský kmen Arkona, veden a založen zpěvačkou a skladatelkou Mashou Arkhipovovou přesně před patnácti lety, je tím nejlepším z folk metalu, postaveného na typicky slovanských melodiích a pohanském mysticismu. Born Of Orisis jsou taktéž třešničkou na dortu, ovšem na dortu zcela jiném – a to progresivně death metal / corovém. Taktéž již téměř patnáct let patří k vedoucím kapelám tohoto směru a na svých nahrávkách vždy hledí vstříc novým horizontům.
Kurz směr horizont taktéž nabraly dračí lodě Norů Einherjer, spoluzakladatelů viking metalu, kteří se taktéž vracejí ke svému debutu, aby jej přivezli v nové osvěžující formě.
Jen výjimečně opakujeme kapely dva roky po sobě, v případě Gruesome však po loňském fantastickém koncertu děláme výjimku, aby si jej mohli užít i ti, co jej loni minuli. Gruesome dokonale živují duch Chucka Schuldinera a to nejlepší z éry alba Leprosy. Svůj návrat na Brutal Assault ohlašují také metalcoroví Walls Of Jericho.
Malignat Tumour vloni oslavili 25 let na scéně novým albem s jednoduchým názvem The Metallist! Jejich sdělení přetrvává a hrnou ho v nastaveném swingujícím motorheaďácky špinavém rock’n’rollovém stylu. Mourning Beloveth patří k vybranému irskému metalovému exportu a tak jako jejich krajané, kteří v metalovém světě prorazili, mají zřejmě patent na těžkotonážní, depresivní a mučivý sound.
The Lurking Fear jsou novou deathmetalovou kapelou. Abyste věděli, co čekat, stačí se podívat na sestavu: Tomas Lindberg (At The Gates, Disfear, Skitsystem), Jonas Stålhammar (God Macabre, Crippled Black Phoenix), Fredrik Wallenberg (Skitsystem), Andreas Axelsson (Tormented, Disfear, ex Edge Of Sanity, ex Marduk), Adrian Erlandsson (At The Gates, The Haunted, ex Paradise Lost, ex Cradle Of Filth).
Na závěr jsme velmi poctěni, že s námi svých třicet let existence speciálním setem oslaví švýcarští páni temnot Samael, kteří se objeví po boku francouzských atmosférických experimentátorů na poli black a death metalu Svart Crown.
Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/
YouTube:
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE
Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70
[tisková zpráva]
Einherjer: nová verze debutu
Norští Einherjer se rozhodli přetočit svůj debut „Dragons of the North“ (1996) – stalo se tak ku příležitosti dvaceti let od jeho vydání. Nová verze s názvem „Dragons of the North XX“ vyjde 25. listopadu skrze Indie Recordings na CD, černém LP a modrém LP. Venku už je videoklip k titulní skladbě, který si můžete pustit na YouTube. Nový obal najdete tady, tracklist oproti původní edici přinese jednu skladbu navíc:
01. Dragons of the North 02. Dreamstorm 03. Forever Empire 04. Conquerer 05. Fimbul Winter 06. Storms of the Elder 07. Slaget ved Hafrsfjord 08. Ballad of the Swords 09. After the Storm
Brutal Assault 20 (Ježura)
 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader
|
Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.
Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!
Středa:
Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.
Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.
Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.
|
Setlist Triptykon: Setlist Katatonia: |
Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.
Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.
Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.
Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.
Čtvrtek:
Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.
|
Setlist Arcturus: |
Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…
|
Setlist Asphyx: Setlist Enslaved: |
Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.
Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!
Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.
Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.
Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.
Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.
Pátek:
|
Setlist Kataklysm: |
Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.
Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.
|
Setlist Primordial: |
Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.
Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.
|
Setlist Candlemass: |
Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.
Sobota:
Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.
|
Setlist Sólstafir: |
Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.
Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.
|
Setlist Lvcifyre: Setlist Einherjer: Setlist Vader: |
Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.
Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.
Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.
Zhodnocení:
Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…
Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.
Brutal Assault 20 (Skvrn)
|
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.
První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.
Středa:
Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.
Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise Barretta z Monuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.
Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné – nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!
|
Setlist Triptykon: |
Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.
|
Setlist Katatonia: |
Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.
Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.
|
Setlist Mayhem: |
Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.
Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory Arcturus i Enslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.
Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.
|
Setlist Arcturus: Setlist Enslaved: |
Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí, které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.
Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.
Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.
Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.
Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.
Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.
Pátek:
Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.
Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.
Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.
|
Setlist Курск: |
Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.
Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.
|
Setlist Godflesh: |
Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.
Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.
|
Setlist Dødheimsgard: |
Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.
Sobota:
Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle Aldrahna z Dødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.
Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.
Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.
|
Setlist Sólstafir: |
Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.
Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.
|
Setlist Heaven Shall Burn: Setlist At the Gates: Setlist Anaal Nathrakh: |
Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.
Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.
Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.
Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.
Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.
Zhodnocení:
Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.
Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.
Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.
Einherjer – Av oss, for oss
 |
| Země: Norsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Indie Recordings Tracklist:
|
Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své první nahrávky začali vydávat jen nedlouho poté, co celému tomuto subžánru položil dodnes neotřesitelné základy Quorthon v rámci vikinské éry Bathory na přelomu 80. a 90. let.
Já osobně se nijak netajím tím, že jsem měl tvorbu Einherjer vždy rád… netvrdím, že je to skrz naskrz geniální skupina nebo že patří do nejužšího okruhu srdcových záležitostí, to zase ne, ale přesto mě hudba téhle kapely vždy oslovovala a její staré věci mám opravdu rád. Snad s výjimkou trochu slabší, přesto však stále dobré druhé desky “Odin Owns Ye All” z roku 1998 po sobě Einherjer v první éře svého působení zanechali skutečně skvělé počiny, ať už jde o fantastický debut “Dragons of the North” (1996), třetí počin “Norwegian Native Art” (2000) nebo svého času labutí píseň “Blot” z roku 2003. Avšak jen rok poté, co vyšlo “Blot”, došlo k ukončení činnosti Einherjer a vlastně kompletní jádro kapely se vydalo hrát thrash metal do nově vzniknuvšího projektu Battered. Ačkoliv i to jediné album, které za sebou tato skupina zanechala, je určitě zajímavé, já jsem vždy doufal, že konec Einherjer přece jen není definitivní…
Asi nemá cenu dělat dramatické přestávky a budovat napětí v našem epickém příběhu o Einherjer, jelikož nepochybuji o tom, že je vám zcela jasné, že kdyby onen konec definitivní byl, tak bychom se tu dnes o desce “Av oss, for oss” asi nebavili. Obnova činnosti nastala v roce 2008, přičemž trvalo další tři roky, než světlo světa konečně spatřila pátá dlouhohrající nahrávka “Norrøn”. Sice by bylo hodně přehnané tvrdit, že šlo o to nejlepší, co kdy Einherjer vydali, protože to není pravda, ale přesto comebackový počin ukázal, že návrat těchto Norů rozhodně má smysl i s novou muzikou, protože šlo o povedenou záležitost, jež navázala důstojným způsobem.
Uběhlo dalších pár let a jsme v současnosti, kterou pro Einherjer reprezentuje celkově šestá deska “Av oss, for oss”, jež nakonec vyšla koncem října loňského roku – a samozřejmě právě o ní si nyní s menším odstupem popovídáme…
Zcela zjednodušeně by šlo říct, že “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. A jakkoliv toto platí (dle mého názoru, samozřejmě), jistě se najde pár dalších věcí, o nichž by bylo vhodné se tu zmínit. Předně bych řekl, že “Av oss, for oss” na první poslech působí podobně jako svého času “Norrøn”, které když jsem tehdy s obrovskou natěšeností vrazil do přehrávače, byl jsem napoprvé trochu zklamán a až později, když skladby dostaly svůj čas, jsem si to album konečně oblíbil. “Av oss, for oss” je na tom vlastně podobně, protože s prvním poslechem působí trošku suše a nevýrazně. Nicméně zde platí takové to provařené pořekadlo, které všichni známe, a sice že stačí dát albu víc poslechů a možnost trochu uzrát a hned je to o něčem jiném.
Další podobnost nového alba s “Norrøn”, která do jisté míry jistě souvisí i s tím, že v obou případech nejsou úvodní poslechy zrovna kulervoucí, vidím v tom, že to hlavní Einherjer nabízejí až v druhých půlích těchto desek. I když… spíš než druhé půle to jsou v obou případech druhé dvě třetiny. Tím neříkám, že ten úvod je špatný, ostatně minulé album načínala parádní třináctiminutovka “Norrøn kraft”, nicméně ty vrcholy se začaly objevovat až od coveru “Alu alu laukar” nebo úžasné “Varden brenne” a dál.
“Av oss, for oss” je na tom úplně stejně – její rozjezd vůbec není špatný. Epické intro “Fremad” s trochou představivosti nemá příliš daleko k hudbě z filmu “Conan the Barbarian”, což rozhodně myslím jako pochvalu, protože tenhle soundtrack je nadčasové veledílo. Stejně tak i úvodní songy “Hammer i kors” a chytlavá “Nidstong” nejsou vůbec špatné, přesto to opravdu hlavní přijde až někdy po nich. V obou je kromě toho cítit znatelný vliv klasického heavy metalu, což především v sólech probleskovalo již na “Norrøn”. Nemusíte se však bát, ve výsledku to zní rozhodně lépe než nudná hevíková deska “Fire on the Mountain” mezinárodního all-star projektu Twilight of the Gods, na němž se mimo jiné podílel Frode Glesnes, zpěvák a kytarista Einherjer.
Dál “Av oss, for oss” postupně roste s každou další skladbou. “Hedensk oppstandelse” má blíž k čistému viking metalu, je méně heavy metalová, je vybavena skvělým refrénem a hlavně – vygraduje do naprosto excelentního finále. Oproti tomu následující “Nord og ner” je co do svého výraziva jednodušší, a i když je její refrén díky výraznému vokálu docela zapamatovatelný a ve třech čtvrtinách také dospěje ke svému vyvrcholení, hlavní roli v ní stále hrají především kytary. Což ale vůbec nevadí, protože i to úplně stačí. Na poměrně epičtější notu pak uhodí “Nornene”, ale jak vidno, Norům sluší obě polohy, protože i v tomto případě se jedná o skvělý song. “Trelldom” zase kombinuje oba přístupy… její začátek je postavený čistě na atmosféře s výraznou rytmikou a hlubokým mužským sborem, díky němuž si člověk může vzpomenout třeba na “Varden brenne” z předchozího alba, později však nabídne kytarovější a metalovější momenty.
Tak či onak, deska vcelku jasně spěje ke svému absolutnímu vrcholu v podobě rozmáchlé titulní skladby “Av oss, for oss”, jež dosahuje téměř 11 minut. Jestli “Nornene” reprezentovala tu epičtější podobu tvorby Einherjer, pak právě o “Av oss, for oss” to platí ještě dvojnásob. Záměr vytvořit atmosférický opus je vcelku zřejmý, důležité je ovšem to, že se to kapele skutečně povedlo a titulní věc tak celou desku uzavírá ve velkém stylu… tedy alespoň její základní verzi, protože v té limitované přichází ještě bonus v podobě “Blodsbånd”. Naštěstí je však i ona povedená a hlavně dojem nijak netříští.
Závěrem by šlo vlastně jen zopakovat to, co jsem již jednou řekl – “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. Je pravda, že Norové už na svém kontě mají i povedenější alba, byť fakt, že stará tvorba v mých očích zůstává nepřekonána, může být ovlivněn i mocným faktorem nostalgie. Stejně tak je pravda, že “Av oss, for oss” asi není albem, jež by někoho vysloveně překvapilo – posluchače, jenž zná starší materiál Einherjer, už vůbec ne. Ani jedna z těchto věcí však kvality desky nijak nesnižuje, protože tihle Norové prostě umí… a fakt, že “Av oss, for oss” stále bez problémů baví i více jak tři měsíce po svém vydání, je toho snad dostatečným důkazem.
Ragnarök Festival 2012 (sobota)
 |
| Datum: 14.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries
|
H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.
H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…
H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.
H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…
Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…
H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.
Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…
H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.
Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.
H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.
Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…
H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!
Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.
H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.
Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…
H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.
Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.
H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.
Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.
H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.
Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.
H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…
Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!
H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.
Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…
Einherjer – Norrøn
 |
| Země: Norsko Žánr: viking metal Datum vydání: 9.9.2011 Label: Indie Recordings Tracklist: Hodnocení: 8,5/10
|
Einherjer patří poprávu mezi průkopníky viking metalu, kteří v polovině 90. let pomáhali společně s několika dalšími tento styl utvářet a dávat mu jeho tvář (přičemž všichni s největší pravděpodobností samozřejmě vycházeli z kořenů, které zasadil svými nesmrtelnými deskami Quorthon z období 1988-1991). Už jen z tohoto historického nástinu bude nejspíš každému jasné, že v případě těchto Norů nebudeme mít co dočinění s trendovou podobou viking metalu (která se snad ani viking metalem nazývat nedá, ale dejme tomu…), nýbrž s jeho prapůvodní podstatou.
Kariéra Einherjer je (snad až na jednu slabší výjimku v podobě “Odin Owns Ye All” z roku 1998) lemována samými kvalitními počiny, jenže v roce 2004 se nad nimi zavřela voda a tři ze čtyř tehdejších členů založili stylově velice odlišné (thrash metal) uskupení Battered. O čtyři léta později však nastal obrat o 180° a Einherjer opět povstali, aby všem pseudo-Vikingům ukázali, jak se to má hrát, a aby všem fanouškům, kteří si je ještě pamatují z dřívějších dob, opět potvrdili, že na samotnou špičku svého žánru jednoznačně patří. Palčivou otázkou zůstává, jestli se jim to s comebackovým počinem “Norrøn” – s nímž si dali docela na čas, když vychází až tři roky po samotném návratu – povedlo. Tak si ji pojďme zodpovědět…
Nebudu vás dlouho napínat – podle mého názoru se Einherjer s “Norrøn” opravdu povedlo stvořit nahrávku, která na dřívější období a na všechny jejich desky, které jsou (nebo by přinejmenším měly být) ve všech učebnicích viking metalu, navazuje více než důstojně. Možná mi trochu kalí úsudek fakt, že Einherjer je kapela, kterou mám opravdu hodně rád a kterou poslouchám už relativně dlouho (poprvé jsem se k nim dostal okolo vydání “Norwegian Native Art”, což je dobrých 11 roků zpátky), a rozhodně také nezastírám fakt, že jsem v obnovu jejich činnosti v letech ticha pořád doufal, ale nemůžu si pomoct – ať se na “Norrøn” dívám z jakéhokoliv úhlu, vždy mi vychází album mimořádných kvalit.
Především oceňuji to, že “Norrøn” není pouhou kopií starých alb, která by se snažila těžit jenom a pouze z jejich odkazu. Na novince je cítit znatelný progres, avšak provedený nenásilně a s citem. Důkazem může být například na poměry kapely velice se vymykající “Alu alu laukar”, jež se i přes svou netradičnost do kontextu nahrávky i celé tvorby Einherjer stále hodí. Více než kdykoliv v minulosti je taktéž mnohem více cítit hojné využití sborů. Skupina je však necpe bezhlavě všude, jsou spíše vkusně využity k umocnění atmosféry a gradaci skladeb, což se povedlo na výbornou. A musím říct, že mě velice překvapila ještě jedna věc, a to vyloženě hard rocková a heavy metalová kytarová sóla v některých písních. A i když to možná bude znít trochu divné, i tohle Einherjer vyšlo a rozhodně se nejedná o nic rušivého, naopak to “Norrøn” hezky oživuje.
Úvod desky obstarává skoro-titulní věc “Norrøn kraft”, která je jednoznačně nejdelším kouskem nahrávky (bez pár vteřinek rovných 13 minut). Song se rozjíždí přibližně půlminutovým, vcelku epickým intrem, následující sloky nejednou podle jednoho mustru, ale střídají se ve dvou různých polohách – jakési řekněme plíživé a o něco klasičtější s kytarovým zápřahem. V tomto duchu – samozřejmě se střídáním refrénů a také mírnými obměnami či mosty – pokračuje následujících několik minut, ale pokud by vás napadlo něco o nudě, tak ta se, mrcha jedna, tak nějak nedostavuje; píseň díky tomuto přístupu spíše příjemně graduje. Zlom přichází až po sedmi minutách s pomalou a téměř bezkytarovou pasáží, jež se po několika dalších minutách přehoupne do výtečné akustického kousku a následného fantastického závěru. Z toho všeho nám vyplývá, že Einherjer plochu třinácti minut nevyužívají k zběsilým manévrům, díky nimž by píseň skončila úplně jinak než začala, spíš pečlivě budují, gradují song a napínají posluchače. A že se jim to ale daří!
Jak již bylo řečeno, následující položky nejsou zdaleka tak dlouhé (druhá nejdelší “Atter på malmtings blodige voll” má lehce přes osm minut, čili skoro o pět minut méně), takže lze očekávat trochu odlišný přístup. Druhá “Naglfar” se zvuky mořských vln na svém konci i začátku se nese relativně v mantinelech starší tvorby, takže nejde o nic špatného. Další “Alu alu laukar” jsem na začátku zmiňoval jako pro Einherjer docela netradiční kus, což stále trvá. Song zaujme hodně výraznou rytmickou linkou (která je sice docela jednoduchá, ale rozhodně má své nesporné kouzlo) a vícehlasem v refrénu. Ve “Varden brenne” vystrkují růžky ony výrazné sbory, jež se starají o patřičnou náladu, ale jinak píseň působí až příjemně staromilsky a dřevně, což mám já osobně rád. Jinak mi přijde, že Grimarův krákorák je ve “Varden brenne” oproti ostatním songům o dost víc vyzdvižený v mixu dopředu (zvláště v refrénu a při poslechu na sluchátkách je to cítit), ale to byl nejspíš záměr, Dále tato skladba nabízí vyloženě hard rockové kytarové sólo, jak jsem zmiňoval výše. Samozřejmě není jediné (jedno krátké se objevuje třeba i v “Norrøn kraft”), ale právě ve “Varden brenne” je nejdelší a nejvýraznější.
“Atter på malmtings blodige voll” má sice trochu nemastný, neslaný začátek, ale není to nic hrozného. Jak se však písnička rozjede, jedná se opět o záležitost, která lahodí sluchu. Zaujme především svou pestrostí a střídáním nálad. Song balancuje od nášupových sypaček (jediné na desce – tohle přece jenom nikdy nebyla doména kapely), přes klasické Einherjerovské pasáže až ke klidnějším momentům. Závěr se nese ve znamení akustické kytary, což připraví půdu pro šestou a poslední kompozici “Balladen om bifrost”, která se – jak už její název, byť je v norštině, napovídá – ponese v pomalejším baladickém duchu, což znalcům Einherjer jistě připomene debut “Dragons of the North” z roku 1996, který rovněž končil úžasnou baladou “Ballad of the Swords”. “Balladen om bifrost” má vcelku podobnou pozici, ale není tak sugestivní, přesto má svůj nesporný půvab. Pomalé akustické pasáže přímo srší severskou zasmušilostí, která vždy graduje povedeným refrénem, v němž nastupují i elektrické kytary.
To bychom měli probrané změny od minula i celý tracklist, takže nám zbývá ještě jedna důležitá věc – celkový dojem z “Norrøn”. Z textu už asi vyplynulo, že ten je – alespoň z mého pohledu dlouholetého příznivce Einherjer – velice příznivý. Album mě opravdu chytlo hned na první poslech – poprvé jsem si ho pouštěl asi ve tři hodiny ráno, kdy za okny zrovna zuřila bouřka, což skvělému úvodnímu dojmu velice napomohlo. Avšak i po velikém množství poslechů (a za různého počasí) mě “Norrøn” stále opravdu baví a opravdu si to užívám. Jen bych rád na závěr upozornil ještě na jednu věc – “Norrøn” je opravdu nutné poslouchat jako desku, čili v kuse a od začátku do konce, protože jedině v této podobě má tu pravou sílu a působí tak, jak má působit. Má svou pevně danou strukturu i gradaci, která se při pouštění náhodných válů na YouTube rozsype jako domeček karet v prudkém vichru. Takže, poslouchat jen kompletně jako desku a odměnou vám bude opravdu výtečný poslech.