Nejsem si úplně jistý, jestli jsem na stránkách Sicmaggot už někdy o německých Wolfchant psal, ale pokud ano, určitě jsem se nezapomněl zmínit o tom, že jakkoli většinu německého pagan metalu opravdu nemám rád, po letmé zkušenosti s Wolfchant jsem je zařadil spíše na tu snesitelnější stranu těch nedobrých kapel podobného ražení. Spolu s jejich novým albem “Embraced by Fire” se mi tak naskytla vítaná možnost nakouknout té jejich muzice pod pokličku, protože dohromady jeden zhlédnutý živák sice může leccos napovědět, ale jen sotva poskytne dostatek podkladů pro vynášení erudovaného verdiktu.
Jak už je možná patrné z úvodu, rozhodně nejsem znalcem starších alb Wolfchant, takže sotva mohu posoudit, nakolik deska “Embraced by Fire” pokračuje v jejich šlépějích, nicméně jedná se o materiál velmi snadno zpracovatelný a ve své podstatě zcela prostý. Wolfchant zde prezentují svižný metal, k jehož druhu se většinou (a ani tento případ není výjimkou) váží přívlastky jako pohanský, epický a řada dalších, které rozmanitými výrazy opisují stále jedno a to samé. Jde o klávesami nahoněnou hoblovačku, která spoléhá na to, že potenciální posluchačstvo zabere na souznění growlingu a epických melodií, přičemž úroveň výsledku se odvíjí od toho, jestli tomu tak je, a pokud ano, tak do jaké míry, se podařilo kýžený materiál zpracovat vkusně. Že se tato zásadní věc většinou krutě nedaří, s tím můžou zástupy Němců a ostatního nadšeného pohanstva sice nesouhlasit, ale je to fakt, takže o to cennější jsou ty nemnohé výjimky, které velmi plodná scéna čas od času odhalí. Ale jestli si myslíte, že právě novinka Wolfchant tvoří zářnou výjimku jasně a vysoko čnící nad bahno mrzkého podprůměru, tak se můžete zase uklidnit, protože nic takového tu v žádném případě netvrdím.
“Embraced by Fire” totiž nad žánrový průměr sice vyčnívá, ale jen velmi nenápadně. Dokonce tak moc nenápadně, že mě při pohled na hodnocení obou kolegů jímá přesvědčení, že jsem možná něco důležitého přeslechl, když chci hodnotit výše než oni. Třeba se tak skutečně stalo, ale věřte mi, že jsem se to snažil najít opravdu poctivě, a když jsem nic nenašel, asi se toho již těžko doberu. Potom ale mohu mít naprosto čisté svědomí, když tvrdím, že Wolfchant nahráli desku, která si sice rozhodně nemůže dělat ambice na umění a v životě bych se ji neodvážil zahrnout do množiny dobré (tudíž vysoce nadprůměrné) hudby, ale když člověk vypne mozek (zajímavé jak je u nás toto slovní spojení v podobných recenzích frekventované), nejenže podstatná část necelé tři čtvrtě hodinky onen mozek nepoškodí, ale sem tam se dokonce objeví místo, u kterého se dotyčný nemusí stydět, když se přistihne u toho, že se mu to i celkem líbí.
Snad všechny takové momenty, které jsem na “Embraced by Fire” napočítal, se kryjí se vzletnými melodickými refrény a několika přechody, které jsou dílem dvojice pěvců Nortwina a Lokhiho, tedy asi nejvýraznějšího trademarku kapely, pokud se tedy dá o něčem takovém v případě Wolfchant hovořit. Pochopitelně nejde o žádné strhující árie a mám-li být upřímný, ani jeden ze jmenovaných pánů není kdovíjak nadaným zpěvákem. Wolfchant si to ale zařídili tak šikovně, že to prostě nějak funguje a jde to bez problémů poslouchat. Na svižnou a agresivní sloku, která sama o sobě za moc nestojí, nalepíme nějakou tu jednoduchou pěknou melodii, zazpíváme to čistě, pak zase něco zahoblujeme, někam mezi to vyhrávku a bum – skladba je na světě. A ono to nějak funguje, protože pánové koneckonců celkem hrát umí, jakž takž jim to i zpívá, jeden nebo dva obstojné nápady se jim na desku také podařilo protlačit a neschopnost napsat skladbu, kterou by stálo za to brát vážně a ne jen jako kulisu, obratně maskují tím, co jim jde – napsat skladbu, která je sice v jádru naprosto primitivní, ale podaná tak, že to většinou nevadí a občas to dokonce trochu pobaví.
Abych ale dostál své pověsti nemilosrdného kata podobných produktů, neodpustím si kopanec do rádoby epického, zbytečně dlouhého a naprosto stupidního klávesového intra, ze kterého je mi opravdu trošku na nic, a nic moc pozitivního nelze říct vlastně ani o cca polovině regulérních skladeb, které Wolfchant na desku umístili. Na druhou stranu je ale potřeba uznat, že pánové konečně dostali rozum a od hodinových eposů přešli na slabou čtvrt hodinku. Zatímco hodinové dílo z jejich kuchyně bych asi jen sotva vydržel doposlouchat v kuse, 43 minut a pár vteřin navrch, na které narostla stopáž “Embraced by Fire”, se dá skousnout bez větších problémů, ušima to profičí jako by nic a co je nejdůležitější – výplň prostoru mezi těma ušima tím nijak zvlášť neutrpí a občas… Ale to už tu opakuji poněkolikáté, takže snad jen poslední poznámka – prostá aritmetika praví, že 5,5 je na desetibodové škále sice nejtěsnějším rozdílem, ale pořád nad průměrem, a velmi těsně nad žánrový průměr dle mého skromného názoru patří i deska “Embraced by Fire”. Je to deska, kterou můžete bez mrknutí oka ignorovat, a o nic tak nepřijdete, ale když už se s ní pustíte do křížku, neudělá z vás slintajícího lobotomika, jako se to daří dlouhé řadě dalších a nezřídkakdy i řádově zavedenějších kapel…
Další názory:
Upřímně jsem od “Embraced by Fire” nečekal vůbec žádné zázraky a také jsem je nedostal. Wolfchant předvádějí naprosto obyčejnou pohanskou halekačku made in Deutschland, která v ničem nepřekvapí, neznechutí, prostě nic, jen si tak prohučí kolem a člověk na ni pět minut po jejím konci dočista zapomene… možná naštěstí. Rozhodně to není úplně neposlouchatelné, to by ostatně “Embraced by Fire” ode mě dostalo mnohem nižší hodnocení, lidi, kteří podobné věci takříkajíc žerou, to možná uspokojí (což nic proti tomu, já jsem taky v žánrech, které opravdu žeru, trochu shovívavější), ale z mého pohledu je tahle předvídatelná tři čtvrtě hodinka plná kýče a patosu albem zcela zbytečným. Přišel jsem, slyšel jsem, nepoblil jsem se, ale odcházím zase jinam a k téhle desce se už nikdy nevrátím. H.
Na začátek hned oznamuji, že nepatřím k zastáncům názoru, že současná folk metalová scéna trpí přesycením, vyčerpáním studny nápadů a nové kapely žánru nemají co nabídnout. Problém vidím v tom, že spousta tzv. pohanských skupin (i když se s pohanstvím minuly asi jako buřt z marketu s masem) tvoří jakousi průměrovou šeď. A právě sem bych zařadil německé vlky Wolfchant. Naši sousedé na “Embraced by Fire” předvádějí klasický melodický metal doplněný všudypřítomnými klávesami. Představení vokalistů bych zařadil do pytle s nášivkou podprůměr, kdy mi čistý zpěv v některých momentech dokonce i vadí. I když je kombinování growlu a čistého hlasu dnes “in”, jen pár vyvolených dokáže tento prvek přetvořit v dokonalost. Všechny skladby jsou vytvořeny triviálním způsobem a nemají toho po kompoziční stránce moc co dát. Na závěr si neodpustím zmínku o přebálce, kterou vždy zkoumám a nechávám se jejím prostřednictvím informovat, co to vlastně uslyším. V tomto případě dopadla hudba přesně dle očekávání získaného z artworku a dá se vystihnout spojením impotence představivosti. Skvrn
Datum: 14.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries
H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.
H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…
H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.
H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…
Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…
H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.
Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…
H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.
Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.
H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.
Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…
H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!
Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.
H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.
Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…
H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.
Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.
H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.
Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.
H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.
Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.
H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…
Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!
H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.
Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…
