Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky.
Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem Ascension Monuments Media vydal obrovskou vlnu reedic Judas Iscariot, o nichž bezostyšně tvrdil, že jsou schválené samotnou kapelou. Jak se záhy ukázalo – nebyly. Sám Akhenaten, lídr Judas Iscariot, přestože už je roky mimo metalovou komunitu, se nechal slyšet, že jde o ostudné neautorizované bootlegy.
Juddův přístup, problémy se zákonem i problémy s drogami postupně začaly zabíjet nejen jeho pověst, ale i jeho vlastní kapelu. Nachtmystium jsou po hudební stránce skvělá záležitost, která má na kontě několik výtečných desek. Poslední roky plné rozpadů a opětovných obnov činnosti ale na důvěryhodnosti kapely nepřidají. Kór když se u poslední regulérní desky „The World We Left Behind“ zase všichni spálili. Což o to samotná nahrávka byla výborná, Blake Judd se v té době tvářil „čistě“, nicméně mu zase hromada lidí skočila na špek. Zaplacené nosiče nikomu neposlal a vše po něm musel na vlastní náklady žehlit label Century Media Records, na základě čehož pak spolupráci s Nachtmystium nadobro ukončil. Asi se mu nelze divit.
V jednu chvíli to vypadalo na úplný konec Nachtmystium. Po všech těch negativních zkušenost, kdy Judd ojebal stovky lidí, by jeden řekl, že s ním už nikdy nikdo nebude chtít spolupracovat. Přesto se mu podařilo dát dohromady novou sestavu, v níž se mimo jiné objevuje i Inkantator Koura (Mosaic, Ysengrin, ex-Alchemyst), a dohodnout se s firmou Prophecy Productions. Hádám, že smlouvu mají nastavenou tak, že Judd žádné nahrávky prodávat nebude, haha.
V posledních měsících se každopádně aktivita Nachtmystium výrazně zvedla a Judd prostřednictvím Ascension Monuments Media (kteréžto je nyní dle dostupných informací již nefunkční) nasypal do světa řadu počinů – živák, splitko coverů s Leviathan, EP s demosnímky z éry „The World We Left Behind“ a také nahrávku „Ancient Howls of Dawning Fury“, což je původní a svého času zavržená verze debutu „Reign of the Malicious“. Tyto aktivity vyvrcholily vydáním první nové hudby po několika letech prostřednictvím EP „Resilient“, v tomto případě již pod značkou Prophecy Productions / Lupus Lounge.
Zdá se mi, že čím viditelnější bylo Juddovo chování, tím více lidem se znechutila i hudba Nachtmystium, o níž zpětně začali tvrdit, že stojí za hovno. Což je na jednu stranu pochopitelné, protože asi málokdo dokáže cenit tvorbu někoho, kdo je regulérně okradl. Já osobně mám doma hned několik nahrávek Nachtmystium, ale nikdy jsem nebyl tak naivní, abych se je objednával přímo od kapely, tudíž tímhle nutkání k apriornímu odsouzení muziky netrpím. Jinými slovy, i navzdory tomu, co Judd za ty roky udělal, si myslím, že jeho hudba za pozornost stojí a má svou kvalitu. A „Resilient“ to opatrně potvrzuje.
Materiál na EP nepatří do výstavní skříně diskografie Nachtmystium, ale je na něm cítit, že Judd je nadaný skladatel, lze v tom slyšet jeho rukopis a některé melodie se dost blíží náladám „The World We Left Behind“ (k tomuhle albu má novinka jednoznačně nejblíže). Což nakonec bezpečně stačí k rezervované spokojenosti. Atmosféra je solidní, nápady tam jsou a především poslední skladba „Desert Illumination“ je opravdu zajímavá, z celého ípka suverénně nejlepší. Skoro až ethno perkuse jí dávají zajímavý rozměr, první polovina má příjemný psychedelický nádech a přechod do standardnější kytarovější druhé části mi přijde přirozený. Finální návrat k pomalému tempu je pak povedenou tečkou.
Nebudu vám lhát, „Resilient“ se mi vlastně docela líbí. I když titulní song a „Silver Lanterns“ se už docela oposlouchaly. Avšak pokud má být EP začátkem nové éry a předzvěstí další dlouhohrající desky, pak můžu říct jen to, že si ji rád poslechnu. Když ale na různých fórech vidím apely k ignoraci a bojkotu všeho, čeho se Blake Judd jen dotkne, chápu to a nikomu tenhle přístup nezazlívám.
Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.
Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.
3. Preoccupations – New Material
První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.
Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.
Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.
2. Mallephyr – Womb of Worms
Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.
Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.
Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.
3. Nachtmystium – Resilient
První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.
Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.
Objev roku:
Depths Above
„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.
Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.
Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.
Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal AssaultuMisþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.
Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys
Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.
Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine
Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.
Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love
No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.
Zhodnocení roku:
Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).
Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.
I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.
Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!
V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.
Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.
Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…
Onotius:
Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.
Metacyclosynchrotron:
Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.
Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!
Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.
Cnuk:
Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.
Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.
Kultovní Nachtmystium jsou opět plně aktivní a ještě během letošního roku by jim měla vyjít nová deska „Resilient“. Kapela kromě toho ohlásila první koncerty po více jak čtyřech letech, které proběhnou v červenci v Kalifornii.
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.
2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.
3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.
4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.
Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.
Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.
Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.
Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.
Videoklip roku:
’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.
Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.
Zhodnocení roku:
Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 1.8.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Intrusion
02. Fireheart
03. Voyager
04. Into the Endless Abyss
05. In the Abscense of Existence
06. The World We Left Behind
07. Tear You Down
08. On the Other Side
09. Epitaph for a Dying Star
Zámořští black metalisté Nachtmystium vlastně nefungují nijak zvlášť dlouho (z obecného hlediska). Vznik se totiž datuje do roku 2000 – i za tak relativně krátkou dobu, jakou je 13 let, si ovšem kapela okolo Blakea Judda vybudovala kultovní status jedné z nejdůležitějších kapel americké black metalové školy, olemovaný několika skvělými deskami, drogovými excesy a mnohdy nepříliš velkou spolehlivostí a ripoffy. Když ovšem loni v létě začalo natáčení sedmého dlouhohrajícího počinu, už tehdy Judd hovořil o tom, že by mohl být poslední vůbec. To se nakonec potvrdilo v polovině listopadu, kdy Blake Judd oficiálně Nachtmystium rozpustil (proto jsem říkal 13 let, ne, že bych neuměl počítat) s tím, že ona poslední deska s velice příhodným názvem “The World We Left Behind” vyjde posmrtně na jaře následujícího roku a že se od nynějška bude věnovat výhradně svému druhému projektu Hate Meditation.
V mezičase se ovšem několik věcí trochu změnilo. Z jara se stalo léto a ono ukončení činnosti nakonec přestalo být tak žhavé. Těsně před vydáním “The World We Left Behind” se objevil rozhovor, v němž Judd potvrdil, že během onoho půlroku, kdy se mu (podle jeho slov) podařilo se zbavit závislosti na drogách, si několik věcí ujasnil, přičemž mezi nimi bylo právě i to, že konec Nachtmystium (jejichž uložení k ledu původně mělo udělat definitivní čáru za drogovou minulostí) není nutný a kapela tím pádem bude pokračovat i nadále. Zamyšlení nad tím, nakolik je ono zbavení se drog pravdivé a obnova činnosti upřímná, vám ponechávám za domácí úkol, protože to si musí každý rozhodnout sám, jak moc tomu věří.
Když nic jiného, vzal Judd onou náhlou obnovou vítr z plachet všem recenzentům, kteří nyní do svých kritik na “The World We Left Behind” nemohou napsat přímo se nabízející hlášku o tom, že svět, který za sebou Nachtmystium zanechali, je skvělý/špatný (záleží na hodnocení). Jednu jinou věc však mohu prohlásit docela s jistotou – pokud by “The World We Left Behind” bylo opravdu poslední deskou skupiny, rozhodně by to byla labutí píseň jaksepatří, důstojná a ve vysoké formě.
Hovořit o nejlepším albu Nachtmystium by asi bylo trochu nadnesené a především velice diskutabilní. Předchozí diskografie kapely má totiž velkou kvalitativní úroveň, ať už se jedná o dvoudílný psychedelický monolit “Black Meddle”, nebo špinavější a více black metalovou tvorbu. Já osobně mám docela rád všechny nahrávky snad jedině s výjimkou debutové “Reign of the Malicious”, která mě nikdy příliš nebavila. Mohu však zcela upřímně říct, že tato bilance zůstává neměnná i po vydání “The World We Left Behind”, protože jde opětovně o úžasnou desku, jež potvrzuje pozici Nachtmystium na špičce zámořského black metalu.
Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo s muzikou Nachtmystium není příliš obeznámen, asi by se slušelo zmínit, že se rozhodně nejedná o hoblovačku na jedno brdo, kde nepoznáte rozdíl mezi jednotlivými tracky (ačkoliv to nepřímo vyplývá už z toho, že lze Nachtmystium považovat za špičku americké odnože žánru, což by šlo asi jen těžko, kdyby to byla nudná dvouakordová odrhovačka). Již padlo, že například “Black Meddle” se vydalo do mírně experimentálnějších a hlavně psychedeličtějších vod, naopak třeba minulé “Silencing Machine” před dvěma lety spoustu lidí překvapilo opětovným příklonem ke špíně, syrovosti a hnusu. Na “The World We Left Behind” se však Nachtmystium představují ve formě, jakou snad ještě doposud nepředvedli.
Nabízí se otázka, co to tedy je za formu. Jestli má “The World We Left Behind” k něčemu z minulosti Nachtmystium nejblíže, byl by to asi “Black Meddle”, nicméně hlavně v tom smyslu, že se Judd opět odklonil od špinavého black metalu k trochu jinému pojetí, jinak jsou ta alba svou atmosférou od sebe poměrně daleko. Zvláště po “Silencing Machine” a také po tom, co Judd předvedl na debutovém “Scars” již zmiňovaného projektu Hate Meditation, je totiž “The World We Left Behind” vlastně až nečekaně melodické a (na poměry Nachtmystium) vlastně i přístupné (což není myšleno v negativním smyslu!), vlastně je to asi to nejmelodičtější, co kdy kapela vydala.
Osobně před vydáním žádné ukázky zásadně neposlouchám, takže mě minuly v předstihu vypuštěné songy i v případě “The World We Left Behind”. O to víc mě pak překvapil první poslech, kdy se ukázalo, že jde opravdu o docela melodický počin. Tato melodičnost měla za následek i to, že jsem si novinku oblíbil hned na první poslech, což je třeba oproti “Silencing Machine”, do něhož jsem pronikal dost dlouho, docela svěží změna. Hlavní je ovšem to, že i přes tento výrazný posun ve výrazivu je “The World We Left Behind” zcela jasně deskou Nachtmystium s jejich typickým rukopisem. Zároveň je to pořád black metal, pořád je v tom ona charakteristická žánrová animálnost (již zrovna Nachtmystium nikdy nepostrádali a ani s ní nikdy nešetřili); žádné přiteplené zpívánky pro rozjuchané power metalisty, ale stále temná muzikou s hutnou a neveselou atmosférou. Jen je tohoto výsledku tentokrát dosaženo mírně jinými prostředky. A to se mi strašně líbí… ne, vážně, tohle je věc, které si na “The World We Left Behind” ohromně cením. K tomu už jen stačí přidat obrovskou porci skvělých nápadů a působivých pasáží, abychom měli dost jednoznačný výsledek – že před námi leží úžasná deska.
Vysokou laťku nastolí hned úvodní instrumentálka “Intrusion”, která má dost síly na to, aby posluchače takřka okamžitě vtáhla do děje. Prvních pár vteřin následující “Fireheart” možná na první poslech působí lehce rozpačitě, ale to hodně rychle pomine a dál už je to jenom koncert. Když pak Judd začne v refrénu vyřvávat návykové “Fireheart!”, člověk nemá daleko k tomu, aby si vzpomněl na dnes již zkultovnělou “Assassins” z “Assassins: Black Meddle Pt. I” s podobně neodbytným refrénem. A není to naposledy, protože podobným způsobem na mě zapůsobil i třeba refrén titulní “The World We Left Behind”. V té v některých momentech do dění výrazně promluví i klávesy, ale rozhodně to není jediný případ. Právě díky nervní klávesové lince v pozadí mě hodně zaujala i taková “Into the Endless Abyss”, nicméně ani zdaleka to není to jediné, co tenhle song dokáže nabídnout, jak dokazuje třeba vše, co Nachtmystium předvádějí od cca pěti minut až do závěru skladby, protože to je síla.
Ty největší vrcholy “The World We Left Behind” se však pro mě osobně nacházejí ještě v jiných písních. První z nich je “Voyager”, která je skvělá sama o sobě, ale třešničkou na dortu je v ní naprosto dechberoucí kytarové sólo. Druhým vrcholem je “Epitaph for a Dying Star”, jež nahrávku uzavírá v pomalejším (ne však uvolněnějším nebo odpočinkovějším) duchu a objeví se v ní i skvěle využitý ženský vokál. A snad jako všechny ostatní songy, i tenhle postupně graduje, aby mimo jiné nabídl další excelentní kytarové sólo. Číslem jedna je ovšem pro mě “In the Absence of Existence”, která je jedním slovem extrémně fantastická, což jsou sice dvě slova, ale říct jenom “fantastická” by prostě bylo málo. Tahle skladba nabízí přesně to, co v hudbě obecně vyhledávám, a prostě se jí nemůžu nabažit. Neskutečně se na ni těším při každém jednom poslechu, pouštím si ji kolikrát i jen tak samostatně, a stejně pořád nemám dost. I když se to někomu může zdát trochu přehnané, pro mě osobně se “In the Absence of Existence” už teď zařadila k tomu nejlepšímu, co kdy Nachtmystium stvořili – a to vzhledem k tomu, co všechno má tahle skupina za sebou, není prohlášení, které by šlo přejít jen tak bez povšimnutí oka.
Sice jsem doposud nejmenoval dva songy, konkrétně “Tear You Down” a “On the Other Side”, ale nemějte obavy, i tyhle jsou naprosto výtečné a nijak dojem z desky nekazí, vlastně právě naopak – jen potvrzují, že je “The World We Left Behind” fenomenální záležitostí, protože i tyhle dvě jsou svou kvalitou neskutečně vysoko. Nemá cenu se tím tajit, Nachtmystium a jejich hudbu jsem měl vždy hodně rád, takže byla velká pravděpodobnost, že se mi album bude líbit, ale “The World We Left Behind” je ve skutečnosti ještě o HODNĚ lepší, než jsem doufal a očekával. Ať už kapela bude pokračovat nebo ne, v tuhle chvíli je pro mě přednější fakt, že Blake Judd a jeho kumpáni potvrdili a dokonce ještě více upevnili svou pozici v sortě skupin, které považuji za excelentní. A když to všechno, co jsem až doposud řekl, sečtu dohromady, je jasné, že nemám jinou možnost, než na hodnocení setsakra nešetřit…
Další názory:
Že nás Blake Judd s tím avizovaným koncem Nachtmystium pěkně vypekl, to je jedna věc. Že ale s deskou “The World We Left Behind” přinesl alespoň stejně důstojný materiál, ve který všichni obeznámení doufali, to je věc druhá a mnohem důležitější. Ta deska je totiž opravdu výtečná. Na druhou stranu je ale pravda, že to není čirá genialita od začátku do konce a například první regulérní skladba “Fireheart” mi přijde až zbytečně jednoduchá a moc mě nebaví. Dál už je to ale zatraceně dobré a každý jeden song jasně dokazuje, proč se o tvorbě Nachtmystium mluví vesměs v superlativech – “Voyager”, “Into the Endless Abyss”, “Tear You Down”, to jsou fakt parádní kousky, jejichž poslech si nesmírně užívám. Přesto se ale nemůžu zbavit dojmu, že to celé mohlo být ještě o kus lepší, a na vině jsou skladby “In the Absence of Existence” a “Epitaph for a Dying Star”. Tahle dvojice totiž zastiňuje i velice povedený zbytek alba a říkám na rovinu, že být celá deska na úrovni těchto dvou skvostů, tak tu máme jednoznačně desítkový počin. Jenže realita je taková, jaká je, a já myslím, že můžeme být rádi – i přes jisté rezervy je totiž “The World We Left Behind” opravdu vynikající album, kterých vzniká pomálu a v jehož společnosti strávím ještě dlouhé hodiny jedinečných hudebních zážitků. Ježura
Dodnes vzpomínám, jak mi předchozí album “Silencing Machine” pro mě do té doby nepříliš známých Nachtmystium vyrazilo dech. Od té doby uběhly dva roky, a přestože se z této kapely nestala má největší modla, tak i mne zamrzelo rozhodnutí o ukončení činnosti. Teď už ale nastává chvíle, když pouze můžu opakovat slova svých kolegů kolem, protože “The World We Left Behind” je nesmírně poutavá nahrávka. Mně osobně se strašně líbí onen melodičtější přístup, kdy Blake Judd při zachování dřívější dávky komplexnosti do svého nejnovějšího dítka zakomponoval neuvěřitelné množství chytrých a dechberoucích melodií (titulní skladba je pro mne v tomto ohledu naprostý vrchol). Nicméně vyzdvihovat a rozdělovat písně na lepší a horší není na místě, neboť “The World We Left Behind” je strašně vyrovnaný počin, který od hypnotického úvodu “Intrustion” po celou dobu roste až do závěrečné dokonalosti “Epitaph for a Dying Star”. Je fakt, že na první poslech mě “The World We Left Behind” nezničilo tak mocným způsobem, jako se to Nachtmystium povedlo s jeho předchůdcem, ale to z něj nečiní album slabší. Možná naopak. Opravdu famózní deska. Kaša
Co vám budu povídat, když Blake Judd otočil takřka o 180 stupňů a rozhodl se v Nachtmystium dál pokračovat, překvapilo mě to… a do jisté míry i nepotěšilo, protože po všemožných drogových excesech nejen jeho (stačí se podívat k Psyclon Nine) takovým prohlášením už moc nevěřím. Naštěstí tahle nedůvěra ale nic nemění na tom, že Nachtmystium vypotili setsakra dobré album. Nechci moc opakovat to, co řekl H. nade mnou, i tak mě zaskočilo, jak moc je “The World We Left Behind” přístupná a zároveň silná deska. Všechny skladby do jedné fungují na první dobrou, ve všech mám ještě teď co objevovat a ještě žádná se mi neomrzela. Nechybí atmosféra, upřímnost, špína, energie. Prvotřídní black metal. Sám nevím, kterou skladbu bych tu vyzvednul, protože takhle vyvážená a promyšlená deska se ke mně v rámci žánru už pěkně dlouho nedostala. “Epitaph for a Dying Star” s geniálním ženským vokálem, monumentální titulní song, excelentní “In the Absence of Existence” a “On the Other Side” s božím sólem sice trochu vyčnívají (a pasují druhou půlku alba přece jen o kousek výš), zbylé čtyři skladby ale takřka nezaostávají, protože všechny mají co nabídnout. Skoro si až říkám, že je Blake Judd vážně blbec, že kapelu nepověsil na hřebík, protože “The World We Left Behind” by byl odchod ve velkém stylu, na jaký by se vzpomínalo ještě hodně dlouho. Atreides
Ne, že bych Nachtmystium zobal z ruky vše, co vydají, i tak je mám ale vedené jako nesmírně kvalitní kapelu, a tak když Blake Judd ohlásil ukončení činnosti, značně mě to zamrzelo. Nakonec je však vše jinak a já si říkám: kdyby “The World We Left Behind” bylo rozloučením kapely, bylo by to rozloučení par excellence. Blake Judd totiž album nasměroval přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, na hraně mezi dvoudílnou “Black Meddle” a posledním počinem “Silencing Machine”. “Silencing Machine” si mě kvůli své nepřístupnosti nikdy nezískala a “The World We Left Behind” přichází s tím samým pocitem špíny, jakým na mě předchozí deska působila. Zároveň však oplývá zábavností “Black Meddle” a to je kombinace, která prostě nemohla dopadnout špatně. Ať už jde o odvážnější kusy (z nich mě nejvíc potěšily elektronikou prošitá “Into the Endless Abyss”, téměř dojemná skladba titulní a také závěrečná “Epitaph For a Dying Star”) či rockovější kompozice (sem spadá hlavně “On the Other Side” s nezapomenutelným refrénem a skvělým sólem), v podstatě platí, že co skladba, to trefa do černého. Možná i díky tomu, že jsem albu věnoval ohromné množství času, mi nyní přijde jako to nejlepší, co Nachtmystium kdy natočili. Nějaké ty drobné výtky by se našly (zejména Juddův řev mi místy do téměř jemné hudby přišel zbytečně agresivní – většinou však i díky skvělému frázování pasuje výborně), to však neznamená, že by si “The World We Left Behind” nezasloužilo vysoké hodnocení. Devítka je zde více než zasloužená. Zajus
“The World We Left Behind” je věru zvláštní deska, a to prosím ve všech ohledech. To, čeho jsme se dočkali po všech možných i nemožných peripetiích s rozpady/nerozpady Nachtmystium, je po hudební stránce přinejmenším překvapivé. Ačkoliv Blake Judd prochází dalším těžkým obdobím, novinkovou deskou prakticky otevírá zcela novou kapitolu Nachtmystium. Do “The World We Left Behind” jsem se ze začátku nemohl vůbec dostat, a to i přesto, že jde o velice přímočarou a do jisté míry i jednoduchou hudbu. Navzdory vydařenému intru jsem se neměl čeho chytit, jelikož následující “Fireheart” a “Voyager” mě doteď neberou a já to vždycky po třech skladbách zabalil. Jistý zlom na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, přes ony skladby jsem se přenesl a objevil výtečné momenty ve zbylých dvou třetinách desky. Nejvíc si mě pak získalo závěrečné trio “Tear You Down”, “On the Other Side”, “Epitaph for a Dying Star” – tohle jsou ty pecky na 9/10. Pecky, kterým se sice nejmenovaný zbytek blíží, ale jejich kvalit úplně nedosahuje. Výsledný pocit z “The World We Left Behind” je však celistvý a veskrze pozitivní, byť s přesvědčením, že na příští studiovce, pakliže nějaká vůbec přijde, to může být ještě o chlup lepší. Skvrn
Thy Mirra:
Godsmack – 1000hp Index očekávání: 5/10
Tuhle chvíli si zapamatujte, protože se hned tak opakovat nebude. Je každoročním evergreenem, že v létě celá redakce nadává, že skoro nic pořádného nevychází, abychom pak v září mohli říct, že na podzim se to opět začíná rozjíždět. Srpen 2014 však tuhle tradici dokázal nabourat, takže až na pár černých ovcí mohou takřka všichni hovořit o silném měsíci. Vítěz nejočekávanější desky však může být jen jeden a je jím zámořskýho black metalový projekt Nachtmystium respektive jeho labutí píseň “The World We Left Behind”. Možná jej někteří redaktoři zvolili i proto, že je to definitivně poslední tečka za kariérou Nachtmystium… tedy, nakonec vlastně asi ne, protože těsně před vydáním tohoto eintopfu se ukázalo, že Blake Judd, hlavní mozek kapely, asi otočil a “trochu” svůj názor o konci Nachtmystium pozměnil. Na výsledku to však nemění zhola nic. Samozřejmě se však nejedná o jedinou nahrávku, která nás bude zajímat, protože nemalá očekávání jsou evidentně na místě i v případě “Ótta” od Sólstafir nebo “Pale Communion” od Opeth.
H.:
Srpen pro mě sice nenabízí nějakou vyloženou bombu, kvůli níž bych vůbec nemohl dospat (na druhou stranu je pravda, že takových fakt není moc), ale zase je tu relativně velké množství nahrávek, na něž se docela těším… sice ne extrémně hodně, ale ani ne úplně málo. O kousek nade vším asi ční labutí píseň Nachtmystium s příznačným názvem “The World We Left Behind”… když nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že je to prostě naposled, protože jak známo, kapela je už vlastně nefunkční. O to, že bychom se od Blakea Judda už žádné kvalitní muziky v budoucnosti nedočkali, se vzhledem k existenci Hate Meditation příliš nebojím, přesto mě však konec Nachtmystium malinko mrzí. Snad s výjimkou debutové placky “Reign of the Malicious”, jíž jsem nikdy příliš nepřišel na chuť, mě všechna řadová alba téhle kapely baví, ať už se jedná o black metalovou špínu jako třeba v případě předchozího “Silencing Machine” nebo drogami nasáknutou psychedelii, kterou reprezentuje především dvoudílný opus “Black Meddle”. Tím pádem je jasné, že i na “The World We Left Behind” se dost těším, výtečný přebal vypadá velice slibně, tak snad se zadaří a půjde o těčku, která bude stát za to…
Ježura:
V srpnu se sešlo hned několik nahrávek, které slibují náramné zážitky. V první řadě musím jmenovat ostře sledovanou desku “Pale Communion”, se kterou Opeth hodlají navázat na rozporuplně přijatého předchůdce “Heritage”. Po delší nemocenské se na scénu vrací také rakouské perverzní komando Belphegor a není snad nikdo, kdo by od jejich novinky “Conjuring the Dead” čekal něco menšího než prvotřídní death/blackový náser. Pár poslechů určitě věnuji i pařmenům Machinae Supremacy respektive jejich novince “Phantom Shadow”, a pokud se jim ta podařila jako předchozí “Rise of a Digital Nation”, bude to rozhodně super věc. Do tuhého ale začíná jít teprve teď. Na řadu totiž přicházejí islandští Sólstafir a já bych se hodně divil, kdyby album “Ótta” bylo třeba jen o chlup slabší než naprosto skovstně. Jenže i Sólstafir nakonec musí sklonit hlavy. Před kým? Zkusím menší nápovědu. Vypadalo to, že vyjde v červnu, ale nevyšla. Pak to vypadalo, že vyjde v červenci, a co čert nechtěl – taky nevyšla. Jenže v srpnu konečně vyjde a nikdo s tím nic nenadělá. Řeč je samozřejmě o desce “The World We Left Behind”, která bude posledním hřebíkem do rakve zámořské kapely Nachtmystium, jejíž leader Blake Judd právě touhle deskou hodlá udělat tlustou čáru za svou drogovou minulostí, která do značné míry určovala i Nachtmystium. Doufám a pevně věřím, že tohle requiem bude opravdu důstojnou tečkou, jakou si Nachtmystium zaslouží, a naváže na to nejlepší, pod co se kapela podepsala – a že je sakra na co navazovat! Když už má to šílenství skončit, tak ať to stojí za to…
Kaša:
V srpnu jsem zvědavý hned na několik desek, ovšem na dně pomyslného trychtýře mi uvízly tři počiny, na které se těším ze všeho nejvíc a na které se hodlám zaměřit. Mám tím na mysli novinkový výtvor “Origins” švýcarských Eluveitie, debut “Back to the Front” pohrobků Entombed, Entombed A.D., a konečně “Pale Communion” mých oblíbenců Opeth. Protože patřím k těm, kterým nevadí mi cesta, kterou se Opeth na posledním albu vydali a první zveřejněná píseň “Cusp of Eternity” mě baví, tak nemám důvod očekávat špatnou nahrávku a věřím, že Mikael Åkerfeldt a spol. dostojí svému jménu a vytasí se s vyrovnanou deskou s magickou atmosférou.
nK_!:
Srpen navzdory všem očekáváním vypadá zatím poměrně slibně. Kapely Accept (6/10), Eluveitie (7/10) nebo třeba HammerFall (5/10) vydají každá po jedné fošně a mám v plánu si každou z nich pustit alespoň jednou. Moje srpnová volba padá však na skotské piráty Alestorm, poněvadž mám jejich rumové odrhovačky velmi v oblibě. Co na tom, že nejde o nic vyloženě uměleckého? Bavit baví a doufám, že je také už konečně uvidím někde živě. Zatím se jim totiž úspěšně dařilo mou maličkost koncertně obeplouvat.
Atreides:
Srpen toho neskýtá zas až tak málo, rozhodně více než předcházející červenec. Nicméně po předchozím “Helvetios” jsem už nad Eluveitie takříkajíc zlomil hůl a sic přebal “Origins” opět vypadá velmi pěkně, bojím se, že to bude jen další pěkně pozlacené lejno s hromadou hlušiny. Ani další jména mi toho příliš neříkají. Alestorm možná budou slušná oddychovka, ale nic zásadního od ní nečekám. Opeth mě paradoxně nikdy nijak zvlášť nechytli a sic Belphegor jsou naživo velmi kvalitní náklep, který mi může vykroutit krk, z desky to už taková sláva taky není. Nakonec jsem volil mezi dvěma nahrávkami: poslední tečkou za zdrogovanými Nachtmystium, “The World We Left Behind”, a další poutí mezi gejzíry, vychladlou lávou a ledovci z dílny Sólstafir. Která vyhrála, to jste si již přečetli na začátku odstavce. Zkrátka a dobře, tihle islandští kovbojové před pár lety učarovali mému srdci s “Köld” a “Svartir Sandar” a těch pár kousků, které kapela vypustila na internet mě utvrzují v tom, že “Ótta” na tom nebude jinak. Prostě když jí miluješ, není co řešit.
Zajus:
Najít zajímavé album v srpnové nabídce není kupodivu těžké, jelikož lákavých počinů se v ní nachází hned několik. Při rozhodování, které album bude číslo jedna pro měsíc srpen, vyhráli jen o prsa Nachtmystium se svým rozlučkovým počinem “The World We Left Behind”. Není těžké předpokládat, že svět, jaký za sebou Nachtmystium v srpnu zanechají, bude plný hnusu a špíny, ovšem kdyby kapela přihodila trochu psychedelie z dvojice počinů označovaných jako “Black Meddle”, vůbec bych se nezlobil. Jen těsně za Nachtmystium číhá novinka “Pale Communion” z pera Opeth. I když bych se měl soustředit spíše na naposlouchávání starých alb této legendy, která stále nemám “najetá” tak, jak bych si přál, novinku si nenechám ujít už jen z toho důvodu, že kapela špatné album nahrát snad ani nedokáže. Vedle těchto velikánů budou znít další dvě jména velice skromně, i od nich však čekám zajímavé počiny. Atmospheric black metalová one-man show Panopticon chystá na první srpnový den další dlouhohrající fošnu “Roads to the North”, která, pokud si udrží vysoký standard stanovený předloňskou “Kentucky”, může snadno sahat i do žebříčku nejlepších alb roku. Do čtveřice pak uvedu trio muzikantů hrající jazz fusion pod názvem Trioscapes. V Trioscapes hobluje basu jeden z nejlepších baskytaristů dneška Dan Briggs (jinak Between the Buried and Me) a i díky němu byl debut kapely “Separate Realities” značně zajímavým počinem. Od novinky tak nečekám málo, i když na Opeth a Nachtmystium pánové nejspíše mít nebudou.
Skvrn:
Tentokrát je těch nahrávek opravdu dost, tak to pro změnu vezmu od data vydání. V první řadě tu jsou Eluveitie a jejich “Origin”. Jestli bych měl ukázat na kapelu, které bych s radostí věnoval nálepku “srdcovka”, ukázal bych právě na tuhle folk metalovou partu. I když bylo jejich “Helvetios” trošku slabší, pořád jsem ho měl zafixované jako velice solidní nahrávku. Návratu ke kořenům (ačkoli se to vzhledem k názvu docela nabízí) se nejspíš nedočkám, ale i přesto doufám, že dostanu slušnou porci dobře poslouchatelné energické muziky. Naopak žánrové kolegy Alestorm nejspíš vynechám, ledaže bych si zase po čase chtěl napsat nějaké to méně pozitivní hodnocení. Ale to se vlastně nesmí říkat. Těžko říct, jestli má vůbec smysl zmiňovat tu novinku Panopticon, protože “Roads to the North” se mi už nějaký týden povaluje v přehrávači. Neuteče mi ani derniéra Nachtmystium, u kterých absolutně netuším, jestli to bude větší špína nebo větší drogárna, každopádně to druhé je mi bližší, tedy alespoň hudebně. Dále tu jsou Entombed A.D. a Belphegor, kteří budou určitě nakopávat zadní části našich těl, ale jestli i tu moji, to je v tomhle nabitém měsíc těžké odhadovat. Naopak dvojice Pantheon I a Botanist je pro mě velkou neznámou a především na druhé jméno jsem opravdu zvědav. Krasojízda se blíží ku svému konci a před námi jsou už jen dvě nejočekávanější nahrávky, Opeth a Sólstafir. Od obou se čekají velké věci, i když logicky Opeth budou mnohem diskutovanějším pojmem. Každá nahrávka Švédů stojí před nesmírně vysokými očekáváními a následně je vystavena spoustě emocí, o čemž by především poslední “Heritage” mohlo vyprávět. Na slibovanou novinku Sólstafir se však těším možná ještě o chlup víc, hlavně proto, že na tuhle kapelu slyším ze všech stran jen chválu. Minulých počinů jsem se vždycky dotknul jen tak na povrchu a do samotného jádra ne a ne proniknout, novinka “Ótta” to však změní. Pevně v to věřím!
Thy Mirra:
Srpen 2014 je snad blbej vtip. Dragonforce? Alestorm? Eluveitie? Opeth? Ne… to ne, fakt, tohle není můj šálek čaje. Vlastně jsem nikdy neměl rád ani As I Lay Dying, takže i jeho pohrobek Wovenwar jde tak trochu mimo mě. Nakonec mi do srpna zasahují jen dvě jména. Prvními jsou jižani Godsmack s fošnou “1000hp”. Řekněme si to na rovinu, debilnější název už snad nelze vymyslet a úvodní singl se stejným názvem je jen o něco málo debilní rocková hopsačka, kterou ani Sully Erna za mikrofonem moc nezachraňuje, takže od desky čekám fakt cokoli. No, a další v plánu jsou, tentokrát nefalšovaní jižani Upon a Burning Body z Mexika s deskou “The World Is My Enemy Now” z prvního tracku alba mám trochu lepší pocit než z Godsmack, ale taky to není žádná hitparáda… zkrátka srpen pro mě asi nebude, co se desek týče, nejlepší měsíc roku, ale třeba mě Godsmack nebo Upon a Burning Body příjemně překvapí.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 30.7.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Dawn Over the Ruins of Jerusalem
02. Silencing Machine
03. And I Control You
04. The Lepers of Destitution
05. Borrowed Hope and Broken Dreams
06. I Wait in Hell
07. Decimation, Annihilation
08. Reduced to Ashes
09. Give Me the Grave
10. These Rooms in Which We Weep
Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9/10
Američtí Nachtmystium mají něco, co už dnes příliš běžné není, až by se dalo říct, že už se to vlastně ani moc nenosí – jsou sví a jasně rozpoznatelní. Nenazýval bych je přímo originální, ani bych netvrdil, že jsou naprosto a zcela unikátní a nevídaní, přece jenom v jejich tvorbě vždy byly cítit vlivy jiných, starších uskupení, přesto je myslím dost nezpochybnitelné, že jsou svým způsobem velice pozoruhodní a nezvyklí. Když posloucháte jejich muziku, tak slyšíte kapelu, jež je do jisté míry opravdu nezaměnitelná, byť ne přímo originální, přesto však značně inteligentní – jakkoliv tento přívlastek třeba někomu může znít u drogami pohaněného black metalu divně – a zcela jistě i něco vyjadřující, na hony vzdálenou čemukoliv povrchnímu a konzumnímu. Právě díky těmto atributům, díky nimž jsem si Nachtmystium já osobně vždy cenil, dokázala skupina oslovit i lidi mimo black metalovou scénu, navzdory nepopiratelné extrémnosti a špinavosti, jaká v jejich hudbě je a vždy byla.
Snažení Nachtmystium podle mnohých vyvrcholilo se vzájemně provázanými deskami “Assassins: Black Meddle Pt. I” a “Addicts: Black Meddle Pt. II”, které výraz kapely posunuly – aniž by popřely fakt, že jsou Nachtmystium stále hlubokým black metalovým undergroundem – do mnohem experimentálnějších až psychedeličtějších vod. Očekávání toho, s čím Nachtmystium přijdou nyní na nové nahrávce “Silencing Machine”, bylo velice netrpělivé – tím spíš, že po tom, jak zněly oba díly “Black Meddle”, se mohla sešlost okolo Blakea Judda pohnout ve své podstatě kamkoliv.
O to víc je ovšem překvapující, kam se nakonec Nachtmystium se “Silencing Machine” pohnuli doopravdy – po značně experimentálním dvojalbu nepokračovali vpřed, ale doslova provedli otočku a skočili zpátky do hypnotického black metalového bahna. Nečekejte black metal, který je mnohdy natolik experimentální, že jej už snad ani nelze nazývat black metalem, připravte se na špinavou neurvalou jízdu s drogově psychedelickým oparem, která stále naplňuje onen do jisté míry nezaměnitelný zvuk Nachtmystium, o němž již padla řeč výše, dělá to však takovým způsobem, že mnoha lidem způsobila zklamání. “Silencing Machine” totiž doopravdy není přímo krokem vpřed, spíše se jako kruhem vrací k něčemu, co má nejblíže asi k podobě Nachtmystium z roku 2006 a desky “Instinct: Decay”. Pokud je toto argument, proč mnozí “Silencing Machine” odsuzují, pak jej chápu a beru, vlastně jsem byl tímhle po prvním poslechu sám poněkud rozčarován, ve skutečnosti je ale “Silencing Machine” počinem, jenž si odsouzení opravdu nezaslouží…
Osobně mi však přijde, že mnozí “Silencing Machine” odsuzují na základě toho, že je to prostě barbarský chlívácký bordel; jako by někteří čekali, že když se Nachtmystium celosvětově upsali velké firmě, jejich zvuk se vyčistí a zpřístupní, ne doslova naopak. V tomto ohledu je vlastně novinka a její zahuhlaná masa zvuku jakýmsi plivancem do tváře všech, kteří očekávali něco řekněme poslouchatelnějšího a líbivějšího. Samozřejmě záleží na osobním úhlu pohledu, jak se k celé této problematice postavit, sám za sebe však mohu říct, že nakonec mi “Silencing Machine” velice rychle zachutnalo. Mám podobný podzemní zvuk opravdu upřímně rád, v kombinaci s oním charakteristickým intenzivním výrazivem Nachtmystium, které se nikam nevytratilo ani v nejmenším, je pak tato kombinace velice působivá.
Je to právě uhrančivá atmosféra, která celým “Silencing Machine” prostupuje a která tu desku posouvá do vyšších sfér. V podstatě po celou délku jsou zde čtyři určující prvky – špinavá kytarová hradba, až nechutně (v tom pozitivním slova smyslu) dunivá baskytara, Juddův bestiální řev a totálně vyhulené efekty a klávesy Sanforda Parkera, jenž se už k Nachtmystium zjevně připojil nastálo. Bylo by ovšem velice povrchní, kdybychom nedodali, že “Silencing Machine” toho ve svém vyznění nabízí mnohem víc – zde je to třeba vskutku surový nářez, tady ale naopak rockovější háv, támhle zase až punkový náboj… vždy však v rámci toho, co od Nachtmystium čekáte.
“Dawn Over the Ruins of Jerusalem” je hned na úvod dost silné kafe a spoustu lidí okamžitě odradí. Celá skladba je v podstatě jedna velká rychlá monotónní plocha humusu, kterou nejeden posluchač nebude s to strávit a album ihned vypne. Že v ní jsou poschovávané nápadité basové linky, podpůrné klávesy a dokonce i kytarové melodie, si uvědomíte až po vícero posleších. Nachtmystium zde člověka napínají, kdy už se song někam zlomí, když už nastane nějaký přechod, ale pořád ne a ne, až téměř ve třech čtvrtinách se objeví “odpočinkovější” moment s chytlavým riffem, aby následně “Dawn Over the Ruins of Jerusalem” opět pokračovala v extrémním duchu. Netvrdil bych, že se jedná o muziku vyloženě ultra rychlou a bezhlavou, kopáky sice jedou naplno, přesto to nepůsobí vyloženě rychle, ve výsledném dojmu, jaký Nachtmystium vytvoří, je ovšem něco neskutečně hrubého, neotesaného a intenzivního, co je zde následně přítomno až do úplného konce, ať už se Nachtmystium pohybují v jakékoliv poloze – a právě to je to, co činí “Silencing Machine” tak těžko stravitelnou záležitostí, ale co je na ní zároveň tak přitažlivé.
Obrovskou silou disponuje druhá titulní věc s výtečným refrénem, jenž hned na první poslech poskytuje jeden z mála vyloženě záchytných bodů. Díky jeho naléhavosti bych se jej dokonce nebál přirovnat k dnes již kultovnímu refrénu “Assassins” z “Assassins: Black Meddle Pt. I”. Uhrančivou tryznou je následující “And I Control You”, jež se sice rozjíždí poněkud klidně (na poměry “Silencing Machine”), ale následně vás srazí takovým způsobem, že se z toho jen tak nevzpamatujete. Jedna z nejpůsobivějších věcí desky! Za zmínku jistě stojí až nečekaně chytlavá a melodická (v uvozovkách) “Borrowed Hope and Broken Dreams”, jež však není o nic méně hypnotická než její zbylé kolegyně. Jako její přímý protiklad může působit třeba animální primitivnost “Decimation, Annihilation” s nervózní hlasitou baskytarou a zmiňovaným punkovým duchem. Pokud by vás naopak zajímalo, kde hledat onu rockovější polohu, směřujte své kroky ke “Give Me the Grave”. Dosti netradičně působí i závěrečná “These Rooms in Which We Weep”, která díky své drogové vůni může plnit stejnou úlohu jako třeba další depresivní závěrečná balada “Every Last Drop” z “Addicts: Black Meddle Pt. II” (byť jde hudebně o rozdílnou věc, jen ta pozice a vyznění v rámci alba je obdobná).
Ačkoliv “Silencing Machine” zpočátku působí poněkud jednotvárně a oproti oběma dílům “Black Meddle” dosti triviálně až primitivně, je to jen povrchní dojem, protože uvnitř se stále nacházejí ti Nachtmystium, které já osobně chci slyšet, opět jsou sice malinko jiní, tentokrát vlastně i malinko zpátečničtí, stále však fascinující, experimentující, neobvyklí a sví. Kdo s touhle kapelou přišel do styku až s “Black Meddle” a jiná alba nezná, asi bude zklamán, ale myslím, že my, kteří je sledujeme už déle, zvládneme pochopit, že “Silencing Machine” je cokoliv jiného, jen ne nahrávka triviální či nezáživná. Je to náročná hudba pro náročné lidi, přesto jakýmsi prapodivným kouzlem neuvěřitelně přitažlivá.
Další názory:
Není to tak dávno, co jsem neměl sebemenší ponětí, co Nachtmystium vlastně tvoří, ale jen co jsem to zjistil, kapela vyletěla v mém osobní žebříčku oblíbenosti zatraceně vysoko a moje těšení na novinku “Silencing Machine” tedy bylo značné. A co to natahovat, Nachtmystium natočili další výbornou desku. Úplnou poklonu ale složit nemůžu, a to proto, že některé skladby na mě působí ve srovnání s ostatními tak nějak nevýrazně. Neříkám, že jsou špatné, ale proti fenomenálnímu středu alba, kde excelují naprosto famózní vály jako “Borrowed Hope and Broken Dreams” nebo “I Wait in Hell”, případně proti první polovině s neméně skvělou titulkou “Silencing Machine” nebo chorobnou “And I Control You”, se prostě nechytají. Anebo že by to bylo mnou? Popravdě, na nebesa vynášené “Black Meddle” mě taky neuzemňovaly každou vteřinu, takže to možné je. Za mě tedy 8,5, protože i s těmi výhradami, které k desce mám, je “Silencing Machine” vysoko nad průměrem a maličko slabší v kontextu tvorby Nachtmystium znamená v obecné rovině opravdu hodně, hodně dobré. Ježura
Nebudu-li počítat dva videoklipy, které jsem měl tu možnost vidět na YouTube, je “Silencing Machine” mou první velkou zkušeností s hudbou atmosférických, neurvalých black metalistů Nachtmystium. Již nějakou dobu jsem je měl zařazené ve škatulce “zajímavé” a teprve novinka byla tím správným impulzem, který mě donutil se s jejich hudbou seznámit hlouběji. A jsem tomu rád. Nemám sice možnost srovnání s předchozími počiny, ale to, co jsem se dostal na “Silencing Machine”, mě uchvátilo. Pro mne dříve neposlouchatelná variace black metalu mne zaujala hned na první poslech a spolu s včera recenzovaným albem A Forest of Stars bych označil “Silencing Machine” za jedno z nejlepších alb, ke kterým jsem se letos dostal. Od začátku do konce, celou hodinu je album nesmírně vyrovnané a až po okraj napěchované chytrými, nosnými nápady a (pro mne) překvapivými momenty. I když je to vzhledem ke kvalitně ostatních skladeb skoro až neuctivé, nad všemi ční “The Lepers of Destitution”. Rozmáchlá, osmiminutová kompozice na mě působí jako esence toho nejlepšího z celé desky a za uplynulý měsíc jsem ji slyšel nesčetněkrát, aniž by mě přestala překvapovat. Na celém albu jsem stále objevoval nové a nové zajímavé momenty a díky tomu má “Silencing Machine” dlouhou trvanlivost, která jen tak nevyčpí. Tady se není o čem bavit. Nachtmystium umí a já se co nevidět pustím do zbytku diskografie, abych dohnal to, co jsem měl udělat už hodně dávno, protože tohle za to stojí! Kaša
Nejočekávanější album měsíce:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
H.:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 10/10
Ježura:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 8/10
Kaša:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 10/10
nK_!:
Hellyeah – Band of Brothers
Index očekávání: 5/10
Zajus:
Nachtmystium – Silencing Machine
Index očekávání: 8/10
Ellrohir:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 5/10
Madeleine Ailyn:
Bury Tomorrow – The Union of Crowns
Index očekávání: 7/10
Mortalis:
Slipknot – Antennas to Hell
Index očekávání: 2/10
Je obecným pravidlem, že v průběhu letních prázdnin se megalomanské vydavatelské soukolí trochu umírňuje a nepálí všemožné i nemožné nahrávky s takovou razancí a kadencí, přesto se jistě i tak najde pár desek, které budou stát za nějaké to provětrání ušního ústrojí, jmenovitě třeba očekávaná novinka legendárních thrash metalových veteránů Testament, nové album allstar kapely Hellyeah, třetí sólovka Serje Tankiana ze System of a Down, další drogová jízda maniaků z Nachtmystium či nejnovější výtvor Bury Tomorrow. Většina redakce Sicmaggot má ovšem svého favorita jinde, ne v současnosti, ale na konci 19. století. Šílenství okolo psychedelických gentlemanů A Forest of Stars a jejich nadpozemské hudební produkce právě vrcholí, zvláště pak po vydání unikátního videoklipu “Gatherer of the Pure”, a nejednomu redaktorovi jeho křišťálová koule napovídá cosi o tom, že 20. července, kdy se “A Shadowplay for Yesterdays” objeví, vyjde jeden z největších adeptů na nejlepší desku roku. Připravte se na nadměrný výskyt slova “geniální” ve všech existujících tvarech!
H.:
Tentokrát není vůbec o čem diskutovat. Třetí deska Britů A Forest of Stars pro mne není jen nejočekávanějším počinem července, ale patří i mezi nejočekávanější počiny celého roku, není-li rovnou tím vůbec nejočekávanějším. Důvod k tomu je relativně jednoduchý – předchozí dvě desky “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální díla, opravdové klenoty. A Forest of Stars celkově pro mě představují doslovné naplnění pojmu “umění”, a to po všech myslitelných stránkách – hudebně, textově, grafickým provedením desek (LP verze “Opportunistic Thieves of Spring” je bezesporu jeden z nejnádhernějších nosičů, jaké jsem kdy viděl, vinyl “The Corpse of Rebirth” v těsném závěsu!), koncertním vystupováním, celkovou prezentací, která je propracována do nejmenších detailů a podrobností… celá ta atmosféra okolo A Forest of Stars je něco naprosto unikátního a osobně snad neznám žádnou jinou skupinu, jež by dokázala všechny tyto aspekty dotáhnout k takové dokonalosti, jako se to podařilo právě A Forest of Stars. I přesto, že “A Shadowplay for Yesterdays” bude prvním počinem, na němž se nepodílel Mr. T. S. Kettleburner, ani v nejmenším nepochybuji o tom, že i tentokrát to bude monumentální opus, u něhož se ani po několika desítkách poslechů neobjeví jakýkoliv náznak toho, že by měla přestat naprostá hudební extáze. A k mému velkému potěšení mi již vypuštěná ukázka v podobě “Gatherer of the Pure” tuto domněnku beze zbytku potvrzuje. Pokud bych měl nyní vyřknout jeden jediný tip na to, která skupina vydá nejlepší desku letošního roku, bez jakéhokoliv zaváhání bych zvolil A Forest of Stars a jejich “A Shadowplay for Yesterdays”…
Ježura:
Psaní na Sicmaggot s sebou nese nejen krev, pot a slzy, ale také jisté benefity – teď mě sice napadá akorát tak poznávání nových kapel, ale to protentokrát bohatě stačí. Já jsem takhle přišel k A Forest of Stars nebo Nachtmystium a zábavné na tom je, že obě zmíněné kapely v červenci vydávají svoje novinky. Obě zmíněné kapely sice považuji za geniální, nebo alespoň s genialitou koketující, ale tentokrát nad charismatem Blakea Judda vyhrává úchvatná stylizace a skvostná hudba gentlemanského klubu A Forest of Stars. Jestli se jejich třetí deska “A Shadowplay for Yesterdays” vydaří alespoň stejně jako její dva geniální předchůdci, můžeme se těšit na vážného adepta na desku roku.
Kaša:
Nebýt toho, že mě náš redakční “Velký vezír” H. před několika měsíci zasvětil do tajů a umění jedné nejmenované skupiny, bylo by všechno jinak a já bych v červencovém Eintopfu zcela jistě vybral novinku “Dark Roots of Earth” mé oblíbené thrashové legendy Testament, na kterou se těším jak malé dítě. Osud (nebo spíše opět všudypřítomný šéfredaktor) tomu chtěl jinak a v červenci mi tak v kalendáři nejvýrazněji září nový počin britského klubu gentlemanů A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”. Doufám, že se kvalitativně minimálně vyrovná minulé “Opportunistic Thieves of Spring”, kterou považuji za zhudebněnou genialitu v každém směru. Pokud máte zájem o nevšední hudební zážitek, tak si poznamenejte datum 20. 7. a řádně zbystřete! Věřím, že to bude stát za to.
nK_!:
Červenec je již obecně celkem suchý měsíc, takže není divu, že musím opět sáhnout po desce, na kterou se zase až tolik netěším. Mám rád Mudvayne, mám rád Chada Greye a první album kovbojských Hellyeah se mi líbilo. Druhé se naneštěstí stalo jednou z nejhorších věcí, kterou jsem měl před dvěma lety možnost slyšet. Na “Band of Brothers” jsem zvědav, ale nečekám od něj absolutně nic. Můžu být jen příjemně překvapen.
Zajus:
Červenec bude tradičně slabším měsícem a můj výběr nejočekávanějších alb se tak omezil na tři kandidáty. Prvním z nich jsou A Forest of Stars, jejichž poslední deska “Opportunistic Thieves of Spring” nebyla vůbec špatná. Navíc, jak jste si mohli přečíst o pár odstavců výše, velkým fanouškem A Forest of Stars je i vrchní velitel H. a jeho hudební názory není zdrávo ignorovat. Proto tedy plánuji věnovat desce “A Shadowplay for Yesterdays” pořádné množství pozornosti. Druhý na řadě je Serj Tankian se svou třetí sólovkou. Zde jsem poněkud skeptický, jelikož si myslím, že od rozpadu System of a Down Serj nevydal prakticky nic zajímavého. První singl “Figure It Out” navíc rychle zestárl a přestal být zábavný už při pátém poslechu. Přesto alespoň částečně věřím, že “Harakiri” bude lepší než jeho dva předchůdci. Nyní se konečně dostáváme k vítězi, jímž je šestá deska Nachtmystium, nazvaná “Silencing Machine”. Jejich “Addicts: Black Meddle Pt. II” mi učarovalo z mnoha důvodů a při zpětném procházení katalogu této americké kapely jsem navíc zjistil, že jejich starší alba jsou možná ještě lepší. Máte-li tedy rádi netradiční black metal, těšte se na poslední červencový den.
Ellrohir:
Prý mě tu nebudou mít rádi, když nedám 10/10, ale ve smyslu toho, jak se na danou desku objektivně těším, můžu jenom těžko jít někam výš. Neříkám, že to nebude skvělé album, tomu ostatně napovídá počet redaktorů, kteří si jej pro tento měsíc zvolili, nicméně sám za sebe nemůžu říct, že bych už týdny nemohl dospat a nervózně odpočítával dny, kdy už konečně tento očekávaný skvost vyjde. To bohužel za měsíc červenec nemůžu říct vůbec o žádné desce ani zdaleka. To mi taky trochu zkomplikovalo psaní aktuálního eintopfu, který možnost “Nic” neuznává (leda by snad “Nic” byla nějaká inspirativní kapela). Nakonec tedy volba metodou největší odhadované adheze padla na tuto britskou formaci. Tématicky by mi to mělo sedět, dostupné ukázky starší tvorby se mi taky docela pozdávaly. Na druhou, kdyby tato záležitost nevyšla, nechalo by mě to naprosto chladným. Znovu tedy opakuji, že pětka v indexu mého očekávání neznačí obavy z nekvality desky, nýbrž odráží můj silně indiferentní postoj k červencové nadílce hudebních novinek.
Madeleine Ailyn:
Tak buď je červenec suchý měsíc, nebo se nám po redakci šíří nákaza. Ano, i mně bylo představeno jméno A Forest of Stars a věřte mi, že ani u mě nezůstalo bez odezvy, ale přece jen jaký by mělo smysl vás tady krmit něčím, co je tady tolikrát zmíněno, když mám něco dalšího. Řekněme, že v těchto vedrech na mě leze vyloženě letní nálada a Britům z Bury Tomorrow to docela dobře šlape. Není takový problém si jich nevšimnout, hlavně když má jejich v pořadí teprve druhá deska vyjít pod Nuclear Blast. Tím chci říct, že jsem tak dlouho narážela nosem na reklamu, až mi nezbylo nic jiného, než si jejich “An Honourable Reign” poslechnout. Pak se k téhle písni přidala první deska a už měsíc mi ve sluchátkách znějí pravidelně. Těžko specifikovat proč, většinou je můj vkus někde jinde, ale tohle je prostě líbivá věcička a mně se zahryzla pod kůži. Já jsem přece jen konzumnější typ a na řeči o deskách roku a vychvalování do nebes si nepotrpím. Tak si to, co označují jako melodic metalcore, zkuste pak ochutnat.
Mortalis:
Mnohými opovrhovaná kapela Slipknot má pro mě velmi zvláštní pozici v hudebním světě. Už to bude sedm let, co mě právě tahle banda šílenců dovedla na cestu tvrdší muziky. Od té doby se toho hodně změnilo. Pryč už je i můj nekritický pohled na Slipknot, díky kterému jsem je považoval za hudební bohy. Naopak se dostavila jistá dávka skepse silně zesílená vydáním CD “All Hopes Is Gone”. Na bestofku se sice těším, ale není to nedočkavost a touha po nové muzice, je to nostalgické těšení možná i na poslední poslouchatelnou desku Slipknot. Chvílemi mi přišlo, že se mě kluci z Iowy snaží co nejvíce odradit od CD různě ujetými klipy s ještě úchylnějšími pokusy o remix jejich dobrých písniček. Kvůli tomu se možná trochu i děsím data 24. 7., kdy má “Antennas to Hell” vyjít. Snad někoho nenapadne vrazit tyhle pofidérní prasárny na tracklist místo originálních verzí písniček, které si rád po dlouhé době poslechnu.
Poslední dobou si říkám, že bych měl asi přestat jezdit na festivaly. Samo o sobě je to drahé, ale pak tam narazím na kapelu, která mě totálně odrovná a shodou náhod hraje do týdne v Praze, a to za vesměs příjatelnou cenu. Peněženka je pak zralá na linku důvěry a já místo teplého oběda žeru rohlíky se salátem. Ale to sem nepatří. Kdo četl report z Ragnarök festivalu, správně tuší, že tentokrát byli hlavním tahákem američtí Nachtmystium, které na jejich evropském turné podpořili Němci Dark Fortress a další dvě kapely, o kterých jsem nikdy neslyšel. Po možnosti uzavřít prodloužený víkend v takové společnosti jsem tedy sáhl bez sebemenšího přemlouvání a obtěžkán batohem a pytlíkem gumových medvídků jsem z do Prahy se navrátivšího autobusu zamířil přímo do Modré Vopice, kde se v paprscích podvečerního slunce začínalo schylovat k mimořádné události…
Na místo jsem dorazil poměrně včas, ale stejně mě překvapilo, že krom zevlujících kapel není přítomen ještě nikdo, kdo by vypadal jako platící fanoušek. K prvním příchozím jsem se tak připojil až o nějakou půlhodinku a pytlík gumídků později a pomalu zapadající slunce jsem vychutnával ve společnosti jen pomalu houstnoucího hloučku návštěvníků a jednoho sjetého a prašivého bezdomovce, který přišel, ohmatával vše okolo a nikdo se neměl k tomu, aby ho nasměroval někam, kde by nemohl napáchat žádnou škodu. Start první kapely Phlefonyaar mě tedy celkem příjemně vytrhl z letargie a já jsem si to nasměroval dovnitř klubu. Jenže dlouho jsem tam nevydržel a už v průběhu druhé skladby jsem zase utekl. Proč? Protože to bylo hrozné. Tři maníci na pódiu se svým mixem grindu a death metalu mi nedali sebemenší důvod k setrvání – muzika se mi nelíbila, zvuk byl dost mizerný, kapela nebyla příliš sympatická, a tak jsem se rozhodl ušetřit své uši úprkem ven, kde se mezitím začalo smrákat. Následná debata s bandou kamarádů mi moje dojmy jedině potvrdila, takže to asi opravdu nebude mým pokřiveným vnímáním světa. Jen pro ilustraci – Phlefonyaar hrají od roku 1996 a na svědomí mají akorát čtyři dema. Je to sice underground jak bič, ale to je asi tak všechno…
Následovalo první skutečné black metalové zlo v podání druhých a toho večera posledních Britů Verdelet. Pod pódium jsem se sice vypravil více méně z povinnosti, ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Sice větší sbírku klišé aby člověk pohledal, ale muzika poslouchat šla, a když to člověk nebral moc vážně, mohl se dobře bavit. Bod navíc ode mě dostává holohlavý zpěvák s apartní kapuckou, jehož upřímná oddanost tvorbě Verdelet a komunikace s první řadou byly prostě dojemné. Zvuk se také celkem vydařil, a i když bych si cédéčko téhle kapely asi opravdu nekoupil, naživo mi přišli jako milý a osvěžující prvek celého večera, což je v případě ortodoxního satanistického black metalu docela paradox.
S Verdelet skončila i pomyslná první polovina večera a od té doby už byla na programu jen první liga. Protože se venku stihla udělat docela zima, lidé se postupně přesunuli do útrob klubu, který se tak docela naplnil. S návštěvností na srpnových Unexpect to sice srovnávat nešlo, ale alespoň mě opustily obavy, že nás bude pod pódiem blbnout deset. Podmínky se tedy sešly obstojné a na programu večera následující Dark Fortress slibovali solidní zážitek. Očekávání ukončily první tóny, které Dark Fortress pustili do příchozích, a poprvé toho večera jsem si řekl, že je to opravdu dobré. Bohužel, postupem času mě tento dojem začal opouštět, aniž bych si byl úplně jistý příčinou. Ve srovnání s perfektní show na Ragnaröku to ale byla vážně bída. Jediné, co se mi podařilo v té šílené hlukové kouli rozeznat, byly základní rytmy a s nimi jsem si celou dobu rozhodně nevystačil. Při čtvrté skladbě jsem to vzdal, objednal pivo a šel se posadit někam, kde nehrozilo poškození sluchu šíleně vyhulenou hlasitostí. Na Dark Fortress jsem se opravdu těšil, ale tohle mě neuspokojilo ani trochu. Trpké je to dvojnásob při pomyšlení, jakým způsobem dovedli Dark Fortress rozprášit německé publikum. Co naplat, na toto se pokusím zapomenout, uchovám si skvělou vzpomínku na Ragnarök a budu doufat, že příště jim vyjde lépe zvuk a potvrdí mi skvělou zkušenost z našeho prvního setkání…
Setlist Nachtmystium:
01. A Seed for Suffering
02. High on Hate
03. Addicts
04. Chosen by No One
05. Ashes to Ashes
06. Hellish Overdose
07. [první skladba z chystaného alba “Silencing Machine”]
08. One of These Nights
09. Assassins
– – – – –
10. Ghosts of Grace
Po nebohých Dark Fortress už následovalo jediné jméno – Nachtmystium, proslulí svojí geniální hudbou a vztahem k omamným a psychotropním látkám. Všichni členové kapely, kteří většinu večera posedávali v klubu, popíjeli, kouřili a ochotně podepisovali přítomným cédéčka a další propriety, se tedy zvedli a dali se do díla. A frontman Blake Judd mě překvapil ještě předtím, než vystoupení začalo. Čekal bych, že zrovna on bude dokonalým ztělesnění všech neřestí rockové hvězdy, ale přesně naopak. Už se zvukařem komunikoval s kultivovaností a mluveným projevem britského gentlemana, čímž mi poněkud vyrazil dech. A když se svými parťáky konečně spustil, připravil mě o prostor, kde bych ten dech mohl zase chytit.
Od první vteřiny to byl totiž totální masakr. Sice i tentokrát bych uvítal trochu civilizovanější zvuk, ale v jádru to bylo v naprostém pořádku, takže jsem se soustředil jen na pódium a nechal hudbu, ať se mnou mlátí. A Nachtmystium dali pražskému publiku pořádnou sodu. Prali to do nás, jako by to mělo být naposled, a bylo naprosto zřejmé, že heslo “never stop the madness” není v jejich případě jen prázdnou frází. Tedy, v jejich případě… Dovolím si to omezit na Blakea Judda a rovněž velmi aktivního basáka Willa Lindsaye, který oslňoval přítomné dámy celotrupovou kérkou. První hrál a zpíval s naprosto nepříčetným nasazením, druhý se s baskytarou vyloženě mazlil a nechával se unášet svými rytmy, což navenek vypadalo dost působivě. Naproti tomu klávesák Sanford Parker a druhý kytarista Aamonael působili poněkud zapškle. První jmenovaný tentokrát neházel žádné pódiové vybavení mezi lidi a dokonce dělal dojem, že je střízlivý, druhý se dokonce z mě neznámých důvodů někdy uprostřed setu sebral, i s kytarou z pódia odešel a zpátky ho dotáhl až Blake. Každopádně Nachtmystium = Blake a Blake = Nachtmystium, takže není divu, že právě on byl hlavní tahounem celé show. A publikum mu jeho zápal vracelo stejnou měrou. Rachot tleskajících a hulákajících fans v malých prostorách Modré Vopice dosáhl velmi obstojné úrovně a strhlo se i několik výživných moshpitů… prostě zábava, jak se patří.
Hrálo se především z obou dílů “Black Meddle”, ale dočkali jsme se třeba i “A Seed for Suffering” z “Instinct: Decay”, “Ashes to Ashes” z “Demise” nebo skladby, která se objeví na očekávaném albu “Silencing Machine”, a sluší se dodat, že novinka zněla skutečně slibně. Blake se v prostoru mezi skladbami vyjadřoval celkem úsporně, ale nezapomněl odkázat jednu ze skladeb jeho slovy: “českým black metalový mistrům – Root, Master’s Hammer a Maniac Butcher“, za což sklidil očekávané ovace. Na řeči ovšem nikdo nebyl zvědavý, což muzikanti dobře věděli, a raději nás zásobovali nekonečným přívalem skvělé muziky, která byla naživo neuvěřitelně strhující. Řádil jsem jako blázen a nebyl jsem rozhodně sám…
Pak to najednou skončilo. Nehorázný rauš, jaký dovedou Nachtmystium vyvolat, však zůstal. A v tomhle rozpoložení ještě naposled zaúřadoval Blake – dávno poté, co odložil kytaru. Vážně jsem zíral, když mně a kamarádovi nadšeně padl okolo ramen a děkoval za skvělý koncert. Tehdy jsem si definitivně uvědomil, že tenhle člověk žije hudbou, žije koncerty a žije kontaktem s fanoušky, aniž by však k byť jedinému přistupoval jako k někomu nebo nečemu nižšímu. Z pódia a z desek mě přesvědčil o tom, že je génius, ale teprve teď mi dokázal, že je to nejsympatičtější génius, jakého jsem kdy potkal. Tak tedy, pane Judde, díky za Vaši muziku, díky za další skvělý koncert a nepředávkujte se, prosím. Byla by vás nesmírná škoda… Příště nashledanou!
