Archiv štítku: Lux Occulta

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)

Komentáře: 4
H.

H.:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
3. Ilya – In Blood
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Darkspace – Dark Space III I

CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
2. Kult ofenzivy – Nauky různic

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane

Shit roku:
Svet Kant – Loneliness

Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014

Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae

Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence

Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.

5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

Schwarzprior - IDDQD

CZ/SVK deska roku:

1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Odraza - Esperalem tkane

Artwork roku:

Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Shit roku:

Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Koncert roku:

Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku:

Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.

Potěšení roku:

Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku:

Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Napsat komentář
Ježura

Ježura:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě Ihsahn – Samoth – Faust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.5 – speciál 2014 (Atreides)

Napsat komentář
Atreides

Atreides:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Manes – Be All End All
3. Pontiak – Innocence
4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
5. ††† – †††

CZ/SVK deska roku:
1. Saiga – Steppenlord
2. Divided – Born to Sleep

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Manes – Be All End All

Shit roku:
The Bordellos – Extra Smooth

Koncert roku:
Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
objevy

Zklamání roku:
nic

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. “Kołysanki” jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.

2. Manes – Be All End All
I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od “How the World Came to an End” přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není “Be All End All” k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.

3. Pontiak – Innocence
Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. “Innocence” je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.

4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, “Where Greater Man Have Fallen” vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.

5. ††† – †††
Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože “†††” jde jen těžko popsat slovem.

Saiga - Steppenlord

CZ/SVK deska roku:

1. Saiga – Steppenlord
Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.

2. Divided – Born to Sleep
Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především “The Cavern” od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím “Asteroidi” od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu – stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.

Manes - Be All End All

Artwork roku:

Manes – Be All End All
Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné – perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal “Be All End All” jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.

Shit roku:

The Bordellos – Extra Smooth
Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin “Extra Smooth” od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.

Koncert roku:

Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014
Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi “Lágnætti” z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.

Potěšení roku:

objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.

Zklamání roku:

nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)

Napsat komentář
Zajus

Zajus:
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind

CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom

Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code

Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways

Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014

Videoklip roku:
’68 – Track 2 E

Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Nachtmystium - The World We Left Behind

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn - Black Shine of the Gloom

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jason Rubenstein - New Metal from Old Boxes

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Ne Obliviscaris

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)

Napsat komentář
Skvrn

Skvrn:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
2. Dva – Nipomo

Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split

Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World

Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child

Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014

Videoklip roku:
Peste noire – Dans ma nuit

Potěšení roku:
Opeth

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

Master's Hammer - Vagus vetus

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Neřadový počin roku:

Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Have a Nice Life - The Unnatural World

Artwork roku:

Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.

Shit roku:

Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Koncert roku:

Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Videoklip roku:

Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.

Potěšení roku:

Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.

Recenze

Lux Occulta – Kołysanki

Komentáře: 5
Lux Occulta - Kołysanki
Země: Polsko
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 13.3.2014
Label: Trzecie Ucho

Tracklist:
01. Dymy
02. Samuel wraca do domu
03. Mieczów siedem
04. Serca tu mają tylko dzwony
05. Sen jest lżejszy od powietrza
06. Karawanem Fiat
07. Bieluń i chryzantemy
08. Bądź miłościw

Hodnocení:
H. – 10/10
Ježura – 9,5/10
Atreides – 10/10
Skvrn – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,9/10

Odkazy:
facebook

Já osobně nejsem příliš velkým příznivcem comebacků. Možná jsem trochu staromódní a přespříliš zásadový, ale zastávám názor, že buď chce člověk hrát a hraje, nebo se na to má vybodnout definitivně. Jestli něco vyloženě nesnáším, tak je to situace, kdy kapela ohlásí rozpad a za půl roku s velkou slávou zase obnovu činnosti. Jak už tomu tak ovšem bývá, existují výjimky, u nichž návrat na scénu vítám s nadšením. Dnes si o jedné takové výjimce povíme.

Lux Occulta byla (je) polská avantgardně metalová formace, i když s tím metalem už je to nyní diskutabilní. O tom si však povíme až o něco níže, protože nyní si musíme udělat obligátní historické okénko. Lux Occulta vznikli hluboko v 90. letech a zanechali za sebou čtyři excelentní desky. Přijde mi, že obecně jsou za nejlepší považovány ty první dvě, tedy “Forever Alone, Immortal” (1996) a “Dionysos” (1997), které jsou obě naprosto skvělé, ale ani ty další dvě, “My Guardian Anger” (1999) a “The Mother and the Enemy” (2001), nejsou dle mého subjektivního názoru o nic horší a popravdě řečeno, třeba “My Guardian Anger” v čele s fantastickou kompozicí “Mane – Tekel – Fares” je vlastně asi mým nejoblíbenějším albem skupiny.

V roce 2002 ovšem Lux Occulta ohlásili ukončení činnosti. To bylo v době, kdy se celá scéna začala lámat a hlavním médiem se v následujících letech postupně začal stávat internet. Lux Occulta už u toho ale nebyli, nevyvíjeli jakoukoliv aktivitu, jejich desky se jedna po druhé vyprodaly do posledního kusu a nově nastupující generace fanoušků se tedy k jejich jménu mohla dostat jen těžko. Na skupinu se docela zapomnělo a za jednu dekádu nečinnosti se stala prachem zavátou záležitostí pro pamětníky. Já jsem měl to štěstí, že jsem se k jejich úžasným deskám dostal a opravdu si je oblíbil, takže jsem neustále doufal, že jednou přijde oživení.

Tak dlouho se chodí s hrnkem pro vodu, až se ucho utrhne. Přesně po deseti letech ticha oživení opravdu přišlo a začalo se pracovat na nové desce “Kołysanki”, jež byla nakonec dokončena v loňském roce a na podzim měla vyjít. Nakonec došlo k podstatnému zdržení, takže k vydání došlo až letos v březnu, dlouhých 13 let po předchozí nahrávce “The Mother and the Enemy”. Ale jednu věc mohu říct hned teď s naprostou jistotou – to čekání za to kurva stálo!

Asi vám tu nemusím vykládat o tom, že čím více se člověk na nějakou nahrávku těší, tím větší a nepříjemnější pak může být zklamání. Já osobně jsem se na “Kołysanki” těšil opravdu nesmírně, tudíž jsem si také mohl nesmírně nabít hubu, ale naštěstí se nic takového nestalo a ve skutečnosti je to album ještě MNOHEM lepší, než jsem doufal. Jakmile jsem poprvé slyšel skladbu “Dymy”, kterou kapela vypustila v předstihu, okamžitě mi naskočila husí kůže, jak neskutečně fantastické to bylo. O to víc je však obdivuhodné, že se zdaleka nejedná o vrchol desky…

Než se ale vrhneme na konkrétní kompozice, dovolil bych si ještě vyjasnit to o té diskutabilnosti ohledně zařazení Lux Occulta do metalu. Ve své staré éře na prvních čtyřech deskách o tom nebylo pochyb, metalový žánr ve své avantgardní podobě tu hrál jednoznačný prim a nebylo se o čem bavit. V případě “Kołysanki” se už ovšem je o čem se bavit, protože to, co zde Lux Occulta předvádí, už bych se metalem zdráhal nazvat. Skupina totiž na “Kołysanki” zní naprosto odlišně od svých starších počinů a učinila obrovský skok. Metal tu sice stále je, ale jde v podstatě o naprosto minimální množství a ani omylem se nejedná o to, co by tvořilo tvář desky.

A oč se tedy jedná? Ačkoliv je hudba Lux Occulta na míle vzdálená jakékoliv triviálnosti či jednoduchosti, nezdráhal bych se to celé nazvat velice jednoduchými pojmy – experiment, avantgarda. Pokud byste vyloženě trvali na tom, že chcete vědět, co všechno na “Kołysanki” najdete, mohl bych vám tu kromě zmiňovaného metalu začít sypat slovíčka jako rock, folk, ambient, elektronika, jazz, motivy lidových písní a blablabla, dalších padesát a ještě víc žánrů, ale je to naprosto zbytečné, protože v podání Lux Occulta stejně ani jeden z nich nezní tak, jak si to pod těmi pojmy představíte. “Kołysanki” je totiž ohromný koktejl obrovského množství vlivů, stylů a odboček, jenž ovšem stále zní přirozeně a hlavně dohromady tvoří něco naprosto nezaměnitelného, originálního a vlastně takřka geniálního.

Ne, vážně si nedělám srandu a tu genialitu opravdu myslím upřímně. Osobně s tímto slovíčkem zacházím velice opatrně a hodně si rozmýšlím, než ho do recenze skutečně napíšu, nicméně v případě “Kołysanki” je to podle mě naprosto opodstatněné. Ať se na to totiž dívám z jakékoliv strany, v mých očích na tom albu není jediný moment špatně a každá jedna vteřina z těch 54 minut a 5 sekund navrch je pro mě naprosto bezchybná. Říkám to o máločem, ale u “Kołysanki” se vážně nebojím prohlásit, že je to z mého pohledu absolutně dokonalá deska. Tohle je totiž přesně ta hudba, jakou chci ve svém současném rozpoložení poslouchat – inteligentní, náročná, originální, neotřelá, působivá, trvanlivá, těžká i nádherná zároveň. A tohle všechno nejnovější počin Lux Occulta do puntíku splňuje.

Celou dobu jsem se chystal na to, až začnu psát o jednotlivých skladbách, ale když na to konečně přichází čas, vlastně si říkám, že je to naprosto zbytečné, protože ať se budu snažit sebevíc, stejně bych ani po deseti stránkách nedokázal dostatečně popsat všechno, co se na “Kołysanki” děje a jak úžasné to je. Už hypnotická “Dymy” na začátku vyráží dech svou uhrančivostí, už ta zní z pohledu průměrného posluchače neskutečně divně, ale ve skutečnosti je vlastně jedním z nejkonvenčnějších kusů a v dalších minutách se nacházejí možná ještě lepší kusy. Zejména trojice “Serca tu mają tylko dzwony”, “Sen jest lżejszy od powietrza” a “Karawanem Fiat” je naprostá fantazie a v jistých momentech naprostá posluchačská extáze.

Nicméně ani zbylé písně nejsou v žádném případě méněcenné. I minimalističtější věci jako “Mieczów siedem” nebo “Bądź miłościw” totiž fungují s naprosto stejnou samozřejmostí jako neskutečně prapodivná “Samuel wraca do domu”. Ale prapodivná v tom dobrém slova smyslu… spousta netradičnosti, nepředvídatelnosti, člověk nemá tušení, co se skrývá v příští vteřině. Přesně takhle to má vypadat. Do výčtu všech songů už nám zbývá pouze “Bieluń i chryzantemy”, jež je… zase naprosto excelentní. Stejně jako ve všech ostatních skladbách, i v ní se vyskytuje několik dechberoucích a fenomenálních nápadů, zejména v její druhé experimentálnější půli, která si vezme slovo po kytarovějším rozjezdu.

Lux Occulta

Myslím, že už to nemá cenu dále prodlužovat, jelikož těch superlativů jsem tu vysypal již přehršel a stejně si myslím, že jich ještě bylo málo a nejradši bych v nich pokračoval ještě dalších x stran… a vlastně i po nich by to možná bylo stále málo. Abych vás tedy neunudil, přejdu rovnou k závěru, který asi nikoho po předcházejících řádcích příliš nepřekvapí – “Kołysanki” je pro mě prozatím naprosto suverénně nejlepší album, které v letošním roce doposud vyšlo, a jsem si zcela jistý, že za nějakých osm měsíců o něm budu psát znovu v našem celoročním shrnutí v kategorii top5. Nedokážu si totiž představit, že by vyšlo pět desek, jež by byly lepší než to, co nahráli Lux Occulta. Popravdě řečeno, myslím si, že tohle je jedna z nejlepších nahrávek, jaké jsme tu za těch necelých osm let recenzovali… Skutečně výjimečná záležitost a zároveň nejlepší album Lux Occulta, jakkoliv jsou již staré kusy samy o sobě fantastické…

Další názory:

I když jsem nadšené šéfredaktorovy předpovědi a pak dojmy z poslechu novinky Lux Occulta nejdřív bral trochu s rezervou, nakonec musím uznat, že “Kołysanki” prakticky bezchybně naplňuje představu desky, která aspiruje na absolutní vrchol a stejně tak na absolutní hodnocení. Je to neuvěřitelně pestrá směsice všeho možného, míchá v sobě zdánlivě nesouvisející motivy a nástroje vyjádření a je vším, jen ne dílem, které by bylo snadné pojmout. Když se to ale začně dařit, ukáže se v pravém světle a vyjde najevo, že je to vskutku nádherné a inspirací žhnoucí dílo nesmírně talentovaných muzikantů, kteří už dávno hodili za hlavu nějaké formy a nenechají se omezovat ničím kromě své vlastní představivosti. “Kołysanki” je zkrátka skvost a já se mohu pod oslavná zvolání kolegů jedině podepsat, ale přesto tu budu za kazišuka a čistý absolutní průměr desce nedopřeji. Ne snad z toho důvodu, že by na ní bylo cokoli, co by si o chloupek nižší známku zasluhovalo, ale zkrátka proto, že jsem se ve vzájemné komunikaci s “Kołysanki” ještě nedostal do té fáze, kdy zapomenu na všechno okolo a nechám se hudbou dočista pohltit, což je moje kritérium pro desítková hodnocení. Jelikož ale “Kołysanki” stále roste, a mně se nezdá, že by ten růst měl v dohledné době ustat, jsem si takřka jistý, že album za nějakou dobu doroste až na těch deset a pak právoplatně usedne ve společnosti toho absolutně nejlepšího, co letos vyšlo. Protože když ne “Kołysanki”, tak už nevím, co by mohlo.
Ježura

Lux Occulta

K tomuhle polskému skvostu jsem se na rozdíl od H. dostal právě až s aktuální deskou, takže jsem nepoznamenán jeho starší tvorbou. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, nicméně předpokládám, že by to bylo stejně jedno, poněvadž co tak vím, tak “Kołysanki” je docela jinde. Nic to však nemění na tom, že jsem si tyhle řádně zdrogované ukolébavky neskutečně zamiloval a vlastně ani nevím, jestli bych dokázal vypíchnout skladbu, která mě sebrala nejvíc. Nejvíc jsem si zamiloval momenty, kdy Jaro.Slav jemně zpívá ukolébavky na elektronickém podmazu, jako tomu je v úvodní “Dymy” nebo šesté “Karawanem Fiat”. Něžná hořkost a přehršel vjemů, které do sebe z nějakého důvodu bez problémů zapadají, i když jsou si na hony vzdálené. Popravdě nevím, kde Lux Occulta bere inspiraci k tomu, aby dala dohromady něco tak barvitého, složitého, do posledního detailu propracovaného – a ano, bezesporu geniálního. Nevím, co o “Kołysanki” říct víc, protože ono se toho snad víc říct nedá. Snad jen abyste si to poslechli, protože tahle deska za to kurva stojí.
Atreides

Lux Occulta se povedlo to, co experimentální formace tvoří experimentálními formacemi. Za 13 let se totiž jejich hudba posunula co se týče obsahu (na mysli mám radikální změnu žánru) i kvality (tenhle skok není zas tak velký, protože i pozdější black metalové desky jsou úžasné a dnes se sluší říct i nadčasové). Dovolím si tvrdit, že i kdyby přes těch 13 let Lux Occulta své posluchače pravidelně zásobovali svými řadovkami, hudební posun by byl obdobný, jen by k němu Poláci došli postupně a skalním fanouškům by nezpůsobili takový šok. Opravdu nebudu přehánět, když řeknu, že na “Kołysanki” bych nezměnil ani tón, o žádné pasáži se nedá říct, že by byla slabší, každý nápad je zde perfektně zapracován a co se sluší dodat, s každým poslechem nahrávka strmě rostla, vlastně pořád roste. Největší praktická výhoda “Kołysanki” spočívá v tom, že může přilákat barvité spektrum posluchačů, protože vlivy z různých žánrů na vás útočí bez ustání a ze všech stran. Škoda slov, pokud jste jako posluchači otevření novým věcem a máte dost času na to, aby si vás deska postupně získávala a ukazovala vám i ta nejkouzelnější zákoutí, “Kołysanki” je tu pro vás šité na míru.
Skvrn