Triptykon - Melana Chasmata

Triptykon – Melana Chasmata

Triptykon - Melana Chasmata
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 14.4.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.

Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.

Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.

A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…

Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.

Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.

A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.

A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.

Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.

Triptykon

A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.

Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).

Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.

Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…


Další názory:

Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere.
Kaša

Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.