Archiv štítku: Triptykon

Triptykon: odchod bubeníka

Na švýcarské Triptykon čeká první změna sestavy v jejich dosavadním působení. Bubeník Norman Lonhard s kapelou odehraje srpnové festivaly a poté odchází, aby se v budoucnu mohl věnovat jiným projektům. Triptykon vyhlásili konkurz na nového bubeníka, jejž by chtěli nalézt ještě předtím, než budou pokračovat v práci na své třetí desce.

Triptykon


Brutal Assault 20 (Ježura)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði

Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth

Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader

Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.

Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!


Středa:

Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.

Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.

Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.

Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.

Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.

Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.


Čtvrtek:

Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.

Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!

Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.

Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.

Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.

Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.


Pátek:

Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken

Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.

Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.

Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.

Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude

Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.


Sobota:

Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.

Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.

Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh

Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound

Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)

Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.

Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.

Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.


Zhodnocení:

Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…

Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.


Brutal Assault 20 (Skvrn)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta

Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir

Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.

První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.


Středa:

Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.

Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise BarrettaMonuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.

Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné –  nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.

Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.

Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory ArcturusEnslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.

Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí,  které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.

Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.

Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.

Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.

Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.

Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.


Pátek:

Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.

Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.

Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.

Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград

Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.

Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.

Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.


Sobota:

Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle AldrahnaDødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.

Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.

Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.

Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.

Setlist Heaven Shall Burn:
01. Counterweight
02. Profane Believers
03. Land of the Upright Ones
04. Combat
05. Forlorn Skies
06. Hunters Will Be Hunted
07. Voice of the Voiceless
08. Black Tears [Edge of Sanity cover]
09. Trespassing the Shores of Your World
10. Endzeit
11. Like Gods Among Mortals
12. The Disease

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

Setlist Anaal Nathrakh:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in Animo
04. Forging Towards the Sunset
05. Bellum omnium contra omnes
06. Between Shit and Piss We Are Born
07. In the Constellation of the Black Widow
08. Of Fire, and Fucking Pigs
09. Idol
10. The Joystream
11. Do Not Speak

Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.

Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.

Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.

Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.

Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.


Zhodnocení:

Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.

Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.

Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.


Brutal Assault 20 (Onotius)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta

Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir

Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.

„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“

Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.


Středa:

Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.

První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.

Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od ImmortalInquisition.

Setlist Melechesh:
01. The Pendulum Speaks
02. Tempest Temper Enlil Enraged
03. Ladders to Sumeria
04. Grand Gathas of Baal Sin
05. Genies, Sorcerers and Mesopotamian Nights
06. Multiple Truths
07. Triangular Tattvic Fire
08. Rebirth of the Nemesis: Enuma Elish Rewritten

Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.

A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.

Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.

A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“„Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.

Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.


Čtvrtek:

Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.

Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.

To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..

A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“„Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“„Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.

Setlist Bloodbath:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Mental Abortion
03. So You Die
04. Breeding Death
05. Anne
06. Cancer of the Soul
07. Weak Aside
08. Unite in Pain
09. Like Fire
10. Eaten

Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.

Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.

Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.

Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.

Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.

Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.


Pátek:

První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ –  „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.

A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.

Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.

Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.

Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!

Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“„The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.

Setlist Sepultura:
01. Biotech Is Godzilla
02. Arise
03. From the Past Comes the Storms
04. Ratamahatta
05. Roots Bloody Roots
06. Refuse/Resist
07. Territory
08. Propaganda

Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy SepulturaSoulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.

I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.

A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.

Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.


Sobota:

Setlist Defeated Sanity:
01. Verblendung
02. Stoned then Defiled
03. Engorged with Humiliation
04. Generosity of the Deceased
05. Verses of Deformity
06. Engulfed in Excrutiation
07. Salacious Affinity
08. Introitus
09. Consumed by Repugnance

První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.

Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.

Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.

Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.

The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Setlist Cradle of Filth:
01. Cthulhu Dawn
02. A Dream of Wolves in the Snow
03. Summer Dying Fast
04. Honey and Sulphur
05. Right Wing of the Garden Triptych
06. Nymphetamine (Fix)
07. Born in a Burial Gown
08. Cruelty Brought Thee Orchids
09. Her Ghost in the Fog
10. From the Cradle to Enslave

Setlist At the Gates:
01. Death and the Labyrinth
02. Slaughter of the Soul
03. Cold
04. At War With Reality
05. Terminal Spirit Disease
06. The Circular Ruins
07. Under a Serpent Sun
08. Heroes and Tombs
09. World of Lies
10. City of Mirrors
11. Suicide Nation
12. Kingdom Gone
13. The Book of Sand (The Abomination)
14. Blinded by Fear
15. The Night Eternal

To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.

Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.

At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.

Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.

Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.


Zhodnocení:

Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.

Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než  čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.

Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.

Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.


Brutal Assault 20 (Atreides)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Minority Sound, Perturbator, Touché Amoré, Triptykon

Čtvrtek: Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Enslaved, Sarke, Sunn O)))

Pátek: Brujeria, Candlemass, Death DTA, Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Primordial, Sebkha-Chott, Skepticism, Svartidauði, Winterfylleth

Sobota: Anaal Nathrakh, Cult of Fire, Demilich, Esoteric, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir

Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.

Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.

Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.

Plusy:

+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.

Mínusy:

– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.


Středa:

Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.

Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.

Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Setlist Mayhem:
01. Deathcrush
02. Symbols of Bloodswords
03. To Daimonion
04. My Death Carnage
05. Illuminate Eliminate
06. Chainsaw Gutsfuck
07. Freezing Moon
– – – – –
08. De mysteriis dom Sathanas
09. Pure Fucking Armageddon

Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct MelechechAd Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.

Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.

Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.


Čtvrtek:

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.

Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.

Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.

Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.

Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.

Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.


Pátek:

Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!

Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.

Setlist Курск:
01. Имя на стене
02. Аллея Сталина
03. Чёрная дыра
04. Пророк
05. [new song]
06. Сталинград

Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.

Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.

Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.

Setlist Godflesh:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Carrion
05. Like Rats
06. Christbait Rising
07. Streetcleaner

Setlist Dødheimsgard:
01. The Love Divine
02. God Protocol Axiom
03. Bluebell Heart
04. Ion Storm
05. Symptom
06. When Heavens End
07. Oneiroscope
08. Traces of Reality
– – – – –
09. The Snuff Dreams Are Made Of

Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.

Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.


Sobota:

Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.

Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.

Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.

S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.

Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.

Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.

Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.

Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.

Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.


Redakční eintopf #72.1 – speciál 2014 (H.)

H.

H.:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
3. Ilya – In Blood
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Darkspace – Dark Space III I

CZ/SVK deska roku:
1. Schwarzprior – IDDQD
2. Kult ofenzivy – Nauky různic

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Odraza – Esperalem tkane

Shit roku:
Svet Kant – Loneliness

Koncert roku:
Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014

Videoklip roku:
Triptykon – Aurorae

Potěšení roku:
Lana Del Rey – Ultraviolence

Zklamání roku:
Die Antwoord – Donker Mag

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Tady není absolutně o čem diskutovat… Lux Occulta jsem měl rád vždycky, ale tomu, že by jejich comebacková deska dala zapomenout na všechnu starší tvorbu a doslova ponížila všechna ostatní alba široko daleko, jsem zase nevěřil. Jenže “Kołysanki” je něco jako hudba z jiného světa… tvrdit, že je to deska roku, by bylo málo, protože tohle je jedno z nejlepších alb za dlouhé roky, jedna z nejlepších nahrávek aktuálního tisíciletí – zcela vážně. Naprosto dokonalý, uhrančivý, dechberoucí a – nebojím se to říct – skutečně geniální kus umění, na němž není jediná vteřinka špatně. Absolutní hudební fantazie.

2. Conjuro nuclear – Conjuro nuclear
Nečekal jsem nic a dostal jsem neuvěřitelně zmagořenou, zdrogovanou a naprosto nezařaditelnou směsici black metalu, punku, ujetých melodií, kláves, psychedelie a asi dalších padesáti věcí. Výsledkem je naprosto originální koktejl, který se jednoduše nedá přestat poslouchat. Na téhle desce jsem si vypracoval pomalu regulérní závislost, jež mě stále ještě neopustila… a jestli ani neopustí, vůbec mi to vadit nebude. Můj možná největší objev roku 2014.

3. Ilya – In Blood
Jen málokteré album mi v letošním roce učarovalo takovým způsobem jako zasněná intimní atmosféra v podání Ilya. “In Blood” v sobě míchá prvky indie rocku, ambientu a trip-hopu do těžko zařaditelné, ale o to působivější mozaiky, do níž se člověk jednou ponoří a už nebude chtít pryč. Svého času jsem možná udělil “jen” 9 bodů, ale čas ukázal, že jsem tuto nádheru ještě hodně podcenil, protože nakonec se “In Blood” muselo sklonit pouze před “Ukolébavkami” od Lux Occulta a španělskou magořinou na druhé pozici.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Už jsem to říkal na různých místech asi tak tisíckrát, ale moc rád to budu opakovat, dokud nechcípnu, a zrovna teď to klidně řeknu znova – Thomas Gabriel Fischer je bůh extrémního metalu. To není subjektivní názor a ani to není předmětem diskuze – to je holý fakt a kdo tomu nevěří, ten tvrdé muzice nerozumí. A na druhé desce Triptykon to švýcarská legenda, bez níž by metal prostě nebyl takový, jak jej dnes známe, opětovně a do puntíku potvrzuje. “Eparistera Daimones” možná bylo ještě o ždibíček dokonalejší, “Monotheist” od Celtic Frost také, ale to nic nemění na tom, že “Melana Chasmata” je monumentální deska, jež drtí na potkání.

5. Darkspace – Dark Space III I
Skvělých kapel jsou mraky, ale těch, jejichž pozice je pro každého posluchače skutečně výjimečná, je absolutní minimum. Švýcarští astronauti Darkspace však mezi takové pro mě bezesporu patří… ještě nikdo nikdy nedokázal tak uhrančivým způsobem zhudebnit nekonečnost kosmu jako právě oni a po vydání netrpělivě očekávaného “Dark Space III I” to platí stále. Čtvrtá plavba mezi hvězdy a černé díry už překvapivá není, silná a působivá je však stále jako při první výpravě. Hlubiny hudby Darkspace jsou stále nekonečné a na tom se nic nemění…

Schwarzprior - IDDQD

CZ/SVK deska roku:

1. Schwarzprior – IDDQD
Letošní rok mi na české scéně nepřišel nějak extrémně pamětihodný, tedy alespoň já jsem nezaznamenal nějaký solidnější počet počinů, které by mě skutečně sebraly (i když pár věcí jsem si ještě nestihl pustit, to je pravda), ale to neznamená, že by snad Schwarzprior byli jednookými králi mezi slepci, jelikož jejich debutová elektronická syrovost “IDDQD” mě právě sebrala. Odporně návykové, stále však inteligentní beaty, specifický vokál a v neposlední řadě maniakální texty… a jediná skutečně výjimečná česká nahrávka uplynulého roku.

2. Kult ofenzivy – Nauky různic
I když jsem s výjimkou Schwarzprior na nějakou skutečnou bombu loni nenarazil, ani volba Kultu ofenzivy na druhé místo není z nouze ctnost. Tenhle undergroundový projekt mě se svým syrovým, minimalistickým a Nietzschem ovlivněným black metalem baví už od debutu “Symfonie oceli”… a vzhledem k tomu, že “Nauky různic” jsou nejspíš doposud nejlepší deskou, jaká pod hlavičkou Kultu ofenzivy vyšla, není co řešit…

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Italské duo Progenie terrestre pura po povedeném debutu “U.M.A.” hned s prvním dalším počinem opustilo black metalové teritorium a vydalo se na pole IDM a space ambientu v rámci experimentálního EP “Asteroidi”… Jenže to Italům vyšlo na 100 % a s odstupem je jejich elektronická tvář snad ještě zábavnější než ta metalová a těchto 25 minut vesmírné atmosféry je naprosto božích. Jedinou nevýhodou počinu je tak to, že trvá právě jen 25 minut, protože to je na takhle skvělou záležitost bolestně málo.

Odraza - Esperalem tkane

Artwork roku:

Odraza – Esperalem tkane
Vždyť se na ten obal podívejte – vážně vám není jasné, proč vybírám právě ten? Vždyť z toho odporná a nepříjemná atmosféra doslova teče. Sice “Esperalem tkane” od polského projektu Odraza nevyhrává v kategorii obalu roku suverénně, jelikož takové “Sacred White Noise” od Thantifaxath bylo dalším horkým kandidátem na titul, ale to nic nemění na faktu, že přebal Poláků je hodně silný.

Shit roku:

Svet Kant – Loneliness
Jasně, úplně největší sračka, jakou jsem letos asi slyšel, je asi Lidande, ale to je věc, jež se nedá brát vážně. Svet Kant je však horší v tom, že je to seriózně míněný projekt, který má opravdu ambice a jeho autoři jsou tak sebevědomí, až je to spíš na škodu, protože zároveň postrádají jakoukoliv soudnost. To, co se totiž děje na “Loneliness”, je fakt žumpa a konkrétně třeba vokály jsou mimo veškerá měřítka, směšné i smutné zároveň, v každém případě zcela neposlouchatelné. To vše navíc korunováno extrémně namyšleným a arogantním přístupem samotných muzikantů… řeknu vám, že to, co jsem zažil při komunikaci s nimi, bylo hodně přes čáru.

Koncert roku:

Combichrist: Praha – Rock Café, 23.11.2014
Sice si nemohu stěžovat, že bych letos žádné dobré koncerty neviděl, naopak hned několik jich bylo skutečně skvělých. Na druhou stranu mi ovšem žádný nepřišel skutečně výjimečný jako předloni třeba Aluk Todolo, okultní vystoupení na Prague Death Mass nebo fenomenální Nick Cave. To však nic nemění na tom, že testosteronový náser v podání Combichrist sem mohu napsat úplně v klidu, protože jsem si málokterý koncert užil jako právě tenhle. Víte, já jsem takový nepařící typ a radši tu muziku opravdu vnímám a poslouchám, ale na Kristovi v kombíku jsem to byl já, kdo byl za toho šíleného debila, který proskákal celý koncert a řval s kapelou všechny texty… a příště si to hned půjdu zopakovat.

Videoklip roku:

Triptykon – Aurorae
Tato kategorie mi letos dělala asi největší problémy, jelikož jsem zjistil, že jsem videoklipy vlastně úplně přestal sledovat, takže jsem už chtěl začít zpětně něco nakoukávat, abych sem měl co napsat… ale pak jsem si řekl jebat, beztak bych sem nakonec dal Triptykon, tak to radši udělám rovnou. “Shatter” sice bylo svého času s podobnou černobílou hrou na atmosféru ještě o trochu silnější, ale ono to nakonec nevadí, protože i “Aurorae” jednoznačně potvrzuje, že švýcarské zlo má pořád sílu.

Potěšení roku:

Lana Del Rey – Ultraviolence
V letošním roce sice vyšla i silnější alba a leckomu by se mohlo zdát divné, že mě třeba výše zmiňovaný geniální návrat Lux Occulta nepotěšil víc, ale já vám nevím… Na to, aby se dostalo do žebříčku pěti nejlepších, “Ultraviolence” nemá, ale přesto jsem se do téhle nahrávky zamiloval takovým způsobem, že jsem ji zde jednoduše chtěl nějakým způsobem zmínit. A vzhledem k tomu, že mě uhrančivá Lana Del Rey opravdu upřímně potěšila (bohužel skutečně jen hudebně, abyste si nemysleli), právě tahle kategorie je jak stvořená pro to, abych ji k tomu využil.

Zklamání roku:

Die Antwoord – Donker Mag
Těšil jsem se hodně, první dva singly “Cookie Thumper!” a “Pitbull Terrier” mě neskutečně namlsaly a navnadily… aby se pak ukázalo, že to jsou jediné dvě skutečně kulervoucí pecky na albu. Zbytek “Donker Mag” totiž tvoří dalších pár poslouchatelných tracků a početná sbírka debilit, jejichž poslech se rovná ztrátě času. Obrovská škoda, protože tihle jihoafričtí magoři mají rozhodně na víc.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Původně jsem se chystal, že tady řeknu něco strašně chytrého, ale vlastně nevím co, protože když vidím, jaké obrovské množství desek jsem si nestačil poslechnout, i když jsem to udělat chtěl, připadá mi, že vlastně nemám nárok na to, abych mohl uplynulý rok z hudebního hlediska nějak pořádně zhodnotit. Rok 2014 kolem mě jednoduše prosvištěl tak obrovskou rychlostí, že jsem si toho nestačil pomalu ani všimnout, ale něco mi říká, že ani 2015 v tomhle ohledu nebude lepší. Ale co, alespoň vyjdou novinky od A Forest of Stars a Thy Catafalque, takže ono to tak na pytel snad nebude…


Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel”
z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord
mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica
v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!


Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
2. Dva – Nipomo

Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split

Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World

Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child

Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014

Videoklip roku:
Peste noire – Dans ma nuit

Potěšení roku:
Opeth

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

Master's Hammer - Vagus vetus

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Neřadový počin roku:

Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Have a Nice Life - The Unnatural World

Artwork roku:

Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into EmptinessCurrent 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.

Shit roku:

Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Koncert roku:

Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Videoklip roku:

Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.

Potěšení roku:

Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.


Triptykon – Melana Chasmata

Triptykon - Melana Chasmata
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 14.4.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.

Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.

Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.

A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…

Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.

Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.

A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.

A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.

Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.

Triptykon

A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.

Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).

Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.

Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…


Další názory:

Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere.
Kaša

Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já.
Skvrn


Redakční eintopf #62 – duben 2014

Triptykon - Melana Chasmata
Nejočekávanější album měsíce:
Triptykon – Melana Chasmata


H.:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Edguy – Space Police – Defenders of the Crown
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Aborted – The Necrotic Manifesto
Index očekávání: 8/10

Atreides:
The Body – I Shall Die Here
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Cormorant – Earth Diver
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Аркона – Явь
Index očekávání: 7/10

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa

H.

H.:

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…

Ježura

Ježura:

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…

Kaša

Kaša:

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

nK_!

nK_!:

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

Atreides

Atreides:

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

Zajus

Zajus:

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

Skvrn

Skvrn:

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem Явь. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.