Je to 20 let od doby, kdy byla založena kapela Streetmachine. Garáž, bicí po dědovi, kytara se dvěma strunami, basa až o pár let déle, stydlivej zpěvák, obrovský nadšení a naprostá důvěra v to, že muzika je to jediný, co má smysl. Přijď společně s kapelou StreetMachine oslavit tyhle kulatý narozeniny ve velkým stylu 19.12. 2015 do Pardubic.
Celý večer bude mít trochu odlišný koncept, než klasický koncert. Můžeš se těšit na projekci klipů a rozhovorů. Budeš mít také možnost vidět vystoupení toho nej, co u nás ve svým ranku existuje. Svoje přání StreetMachine přijdou zařvat Locomotive, Tortharry, Shatter, Filthy Minds, Konfront, Pavilon 9, Byzo a další. Každá kapela vystoupí se speciálně upraveným setem a někteří i s coverem songu od SM. Pozvání přijala i většina bývalých členů SM a někteří i živě vystoupí. Připrav se na speciální hosty, projekci klipů SM + překvápka, který oživěj celej večer. Sleduj SM FB, časem bude přibývat více informací. Těšíme se na Vás. SMC.
Pardubická mlátička Streetmachine v sobotu 3.10.2015 představila nový klip z aktuální desky KULT. Klip je natočen k singlu Nebudu stejnej a ten, kdo kapelu zná, bude možná poněkud překvapen jeho atmosférou. Jinak vždy nahuštěná a nadupaná kapela trochu povolila šrouby a představila klip, který ukazuje druhou tvář kapely i jejich fanoušků. Klip můžete zhlédnout na Youtube na následující adrese:
1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.
3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel” z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.
5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.
CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.
2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.
Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.
Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.
Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!
Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.
Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.
Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.
Zhodnocení roku:
Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!
Země: Česká republika Žánr: hardcore Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Klacky pod nohy
02. Zůstaň hladovej
03. Nebudu stejnej
04. Zpověď
05. Sedm vteřin
06. Tři směny
07. Můj život moje volba
08. Hymna ztracených duší
09. Jinak než bych chtěl
10. Sever
11. Triky
Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011.
Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili. Zvlášť, když to doposud tak dobře fungovalo. Pokud pominu změnu ústředního vokalisty, která je takovou změnou-nezměnou, protože Valda má barvu hlasu dosti podobnou Mírovi (snad jen není tak řízně agresivní, ale to je pouze můj dojem), tak je vše hezky pěkně při starém. Jádrem hudby Streetmachine jsou samozřejmě skočné podladěné hardcore kytary a rytmika, na kterých tenhle styl prostě stojí. Je nutno dodat, že Streetmachine se zhlédli v metalickém pojetí hardcoru, takže své nezastupitelné místo mají až thrashově rychlé riffy, jež činí jejich songy přeci jen o trochu zábavnější, protože takhle jsou většinou míchanicí rychlých pasáží s pomalejšími zasekávanými breakdowny, což je spojení, které už dnes nikoho nepřekvapí, ale pokud budu mluvit sám za sebe, tak od hardcore metalu vlastně ani nic víc ke spokojenosti nepotřebuji.
Technicky a papírově je tedy vše v pořádku, a když říkám vše, tak včetně zvuku ze studia StreetSound, který je oproti minulému studiovému zářezu hutnější a… jak bych to řekl… roztažený do šířky. Neřeže možná tak hluboko jako ten, jímž bylo ošetřeno “Ber nebo nech bejt”, ale i navzdory tomu si dovolím tvrdit, že by snesl srovnání se zahraničními produkty, protože nebýt toho, že Valda pěje česky (mimochodem, není vůbec špatný a je slyšet, že v kapele se rychle zabydlel), tak běžné ucho nepozná rozdíl od zvučnějších jmen ze zahraničí, což je pro tuzemskou partu dobrá vizitka.
Ale pojďme pomalu k samotnému “Kultu”. Jedenáct písní, 35 minut a žádné přestávky a úlevy. Takhle bych to nejlíp popsal. Celkem desítka nových songů Streetmachine, které doplnil cover vlastního válu “Triky” z debutu “Konec hry”, je poctivou prací na doposud popisované téma. Je pravda, že některé ze skladeb nemají takovou tu vnitřní chytlavost a agresi, která by z nich učinila podobné tutovky, jako jsou “Klacky pod nohy”, “Sedm vteřin” nebo klipová “Zůstaň hladovej”, ale jedná se o přehlédnutelné množství. Jmenovitě mluvím pouze o “Jinak než bych chtěl”, jež působí utahaně, nebo “Zpověď”, která je nevýrazná a ani po opakovaných posleších mi v hlavě neutkvěla. Jinak je to všechno poctivá testoteronová řežba, proti níž nelze najít křivého slova. Mohutné sbory jsou ke slyšení snad v každém úderném refrénu, ale kde mě ty vokální odpovídačky baví nejvíc, je “Nebudu stejnej”. Jeden z vrcholů “Kultu” se skrývá v podobě sedmé “Můj život moje volba”, kterou zdobí slayerovská kytarová vyhrávka a jejíž rychlý kytarový riff bude v živém provedení lámat vaz. Skvělá palba je taky “Sever” nebo “Můj život moje volba”, nicméně, když tak nad tím přemýšlím a koukám na tracklist, tak bych mohl na jejich místě uvést většinu z jeho položek.
Rád bych tady popisoval jednu skladbu za druhou, protože mám hardcore rád, ale ruku na srdce, pro nezasvěceného jsou všechny tyhle songy (a v pojetí Streetmachine to platí úplně stejně) naprosto stejné a stejně tak by taky dopadl jejich bližší rozbor. A to by byla škoda, protože to, co je na albu největší devízou, tedy její agresivita a zdravá chytlavost by se ztratila pod opakováním stejných přídomků pořád dokola, což nechci. Většině skladeb stačí hrací doba tří minut, aby solidně zlámala vaz, takže je snad jasné, že nějaké experimenty se od “Kultu” očekávat nevyplatí a řeknu to tak, že jestli hardcoru případný posluchač nepropadl díky největšímu jménu současnosti, kterým jsou Hatebreed, tak čeští Streetmachine na tom nic zřejmě nezmění, ale to neznamená, že by “Kult” měl zůstat bez povšimnutí, protože jestli někdo dělá tuhle hudbu u nás zatraceně dobře, tak jsou to zcela určitě Streetmachine.
Datum: 26.7.2014 Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý Účinkující: Backfist, Crippled Fingers, Diligence, Incarnate, Pertho, Pikodeath, Streetmachine, We All Gonna Die
Intro:
O severočeském městě Česká Lípa se rozhodně nedá tvrdit, že by to zrovna byla Mekka metalové muziky. Snad jediná kapela, která si vybudovala nějaké trochu slušnější jméno v rámci undergroundu, je dnes už nefungující death metalová formace Laniena Mentis; poslední dobou je poměrně slyšet o moderních Area Core a sem tam někomu může být trochu povědomé i jméno Unaffected Evolution, kteří se v roce 2010 mihli i na Brutal Assaultu. Skupin tu sice působí mnohem více, ale jde spíš o záležitosti lokálního významu.
Ani co do koncertů se nedá tvrdit, že by šlo o zrovna nejaktivnější město, ale v tomto ohledu (a už relativně dlouhodobě) tu fanoušky živí především kapela Incarnate, jež svého času v nedalekých Starých Splavech pořádala mezi místními již kultovní sešlosti Graveyard Full of Fun, kde jsem si i já osobně mnohokrát velice zodpovědně ožral držku (což bylo ještě v době, kdy jsem zastával filozofii, že jak se člověk neztříská na plech, tak to není metal… holt když je vám 16). Později se pořádání přesunulo do samotné České Lípy a došlo i na akce pod širým nebem s názvem Agressive Fest, které má pod palcem Kolouch, současný baskytarista Incarnate, a další známá postavička místní scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), tatér Judas, jinak také zpěvák a kytarista hardcorových Crippled Fingers a dříve i zpěvák death metalových Obscurum (o nichž jste beztak nikdy neslyšeli, protože toho za sebou moc nezanechali, nicméně já osobně jsem si i na jejich koncertech v okolí nejednou vylil tlamu).
Agressive Fest se koná na nádvoří místního vodního hradu Lipý, který byl založen ve 13. století… ačkoliv pojmenování hrad je už dnes možná lehce nadnesené, protože kdybyste městem okolo něj projížděli, není problém ho přehlédnout, jelikož jde jen o pár zdí oklo nádvoří (na němž se právě hrálo). Nicméně pro koncerty je to místo dost parádní (ostatně, tohle není zdaleka jediná akce, která se zde konala) a rozhodně je to lepší, než kdyby se hrálo někde na louce nebo tak něco… vlastně naopak, pro festiválek takovéhle velikosti je to místo jak dělané.
Muzika:
Hrát se začíná chvíli po půl páté, kdy se slova ujímá místní hardcorová formace Pertho. Odpoledne bylo teplé (ale naštěstí nebylo nesnesitelné vedro) a ospalé a podobně ospale vypadal i první set – v areálu ještě nebylo příliš lidí a ti, co už tam byli, spíš posedávali po lavičkách, koštovali první piva a dění na pódiu je zatím příliš nezajímalo. Jednoduše řečeno, Pertho hráli pro úplně prázdnou plochu – tedy s výjimkou pěti malých holčiček, které na jejich ničím výjimečný hardcore tancovaly, jak kdyby to byla diskotéka od šmoulů – a to prosím není vtip, opravdu patřily tak do mateřské školy. Ani se nelze divit, že při takové konstelaci se skupina příliš nepřetrhla a i její výkon byl trochu ospalý… s nadsázkou si tam prostě odehráli veřejnou zkoušku. Ve výsledku to celé působilo tak záživně, že i já jsem se radši věnoval svému pivu. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem Pertho viděl už hodněkrát a tohle byl jejich suverénně nejhorší koncert, ten zbytek byl zábavnější, čili to do jisté míry bude jistě dáno i tou situací… ale zase je pravda, že to bylo snad poprvé, co jsem je neviděl ožralý jak čuně, tak nevím, jestli mi ten zbytek nepřišel zábavnější spíš kvůli tomu chlastu.
Jako druzí se slova ujímají pražští Diligence, kteří na sebe před nedávnem upozornili povedeným EP “Amendment”. Počet lidí před pódiem se jim naštěstí už zvedl a v průběhu setu se dokonce objevil první hrozič. Co je ovšem ještě důležitější, minimálně o dvě třídy nahoru šla úroveň toho, co se dělo na samotném pódiu. Ačkoliv toho jako Diligence vlastně prozatím nemají odehráno tolik, šlapali do toho opravdu dobře a hlavně baskytarista Milan a zpěvačka Dahlien podali opravdu výtečný výkon. Zároveň šlo o technicky suverénně nejvymakanější muziku za celý den, a jak si osobně podobné žánry doma příliš nepouštím (ačkoliv je pravda, že zrovna ípko Diligence mě bavilo), tak živě je to super a na to lítání po hmatnících se kouká fakt dobře. Hrálo se samozřejmě hojně právě z “Amendment”, ale jestli se nemýlím (snad nekecám), zazněly i nějaké nové kusy, přičemž jeden z nich zněl opravdu skvěle. Hned na začátek jeden z vrcholů Agressive Festu, možná rovnou ten úplně největší, akorát škoda, že přišel tak brzo, protože trochu pozdější (lepší) čas by Diligence slušel asi o trochu víc.
Sestavu tvořilo osm skupin a dobrá polovina z nich byl hardcore. Ten se tedy v programu objevoval vždy obkapelu a na liché pozici. Jak druzí z těchto HC smeček nastoupili liberečtí Backfist. Jestli jsem výše o technickém death metalu tvrdil, že jej doma příliš neposlouchám, tak hardcore neposlouchám už vůbec, protože mi to všechno zní stejně (ale nic proti tomu, fandům hardcoru zase určitě zní stejně všechen můj black metal), což se potvrdilo i tentokrát. Když totiž Backfist na konci svého setu vystřihli cover “Set It Off” od Madball, neslyšel jsem v tom hudebně žádný rozdíl oproti jejich vlastní tvorbě. Sem tam nějaký ten houpavý riff, tuhle nálož škrkavých riffů, nasraný řev a samozřejmě nesměly chybět ani sborové vokály. Na druhou stranu se ale musí nechat (a to fakt uznávám), že snad všechny HC kapely jdou do živého vystupování naplno a oč méně je to (pro mě) hudebně zajímavé, o to víc je to nadupané energií. A i tohle Backfist potvrdili, protože se určitě nešetřili a jeli na plný plyn – a bylo to dost na to, aby šlo o zábavný koncert.
Pikodeath jsem živě neviděl už pěkných pár roků – když jsem je vlastně viděl naposledy, tak to ještě byla čistě česká kapela a v jejich čele stál obrovitý zpěvák s krakonošským plnovousem a chroptěl zpoza plynové masky. Dneska už sestavu Pikodeath tvoří z půlky Němci a do mikrofonu huláká Loppi, který zase vyniká úctyhodnou sbírkou tetování – během setu se samozřejmě nezapomněl svléknout do půl těla a svou sbírku omalovánek ukázat. Tak jako tak, Pikodeath mají konečně těsně před vydáním své debutové placky “Tief in dir”, z níž se také v České Lípě dost hrálo, nicméně samozřejmě došlo i na nějaký ten starší kousek. Aktivita lidí zpočátku nebyla příliš velká, ale přesně dle hesla, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, si Loppi pro lidi z pódia došel, jeden vál odzpíval v publiku, což asi pomohlo, jelikož od následující písničky už si Pikodeath na odezvu stěžovat nemohli. Nakonec se stali i první kapelou, u níž si lidi vyřvali přídavek.
Nad Českou Lípou se pomalu začíná smrákat a na řadu přichází místní hardcorová úderka Crippled Fingers. Ta je aktuálně bez zpěváka, takže aby koncert mohla odehrát, pozvala si jako hosty rovnou tři vokalisty – Mílu z We All Gonna Die, Mázu z I Warned You a Nera z Incarnate. Poslední jmenovaný se ovšem objevil jen v jedné písničce, takže většina vystoupení byla v režii prvních dvou, kteří se po každé písničce střídali. A právě tohle neustále měnění dalo koncertu obrovský spád a tah na bránu a už tak energické kapele (oukej, to se týká hlavně kytaristy/zpěváka Judase, baskytarista s bubeníkem se moc neprojevovali, což je ale hlavně u bubeníka pochopitelné) přidali ještě víc energie. Navíc to hodně nakoplo i samotnou muziku, jež byla prostě normální hácéčko, ale hostující vokalisté rozhodně nepředváděli takový ten klasický HC řev, nýbrž growling, scream a občas i nějaké to grindové kvíknutí, díky čemuž to hned bylo úplně jinde. Především borec z We All Gonna Die show táhnul hodně dopředu, což si posléze zopakoval ještě jednou s vlastní skupinou. Mimoto byl ještě zajímavý předposlední song, jehož jménu vám však neřeknu, protože “nemá jméno… tak si ho klidně pojmenujte, jak chcete”, jak prohlásil Judas. Dobře tedy, pro potřeby článku si jej pojmenuju třeba “Kurva”… při “Kurvě” se z pódia odporoučel baskytarista, protože údajně neměl čas na to, aby chodil na zkoušky a písničku se naučil, což je obzvláště vtipné vzhledem k tomu, že hostující zpěváci, kteří se skupinou normálně nehrají, na to čas měli. Asi aby se vyrovnal standard čtyř lidí na pódiu, tak při absenci baskytaristy naskočili oba hosti, takže rachot to byl pořád stejný.
V téhle chvíli měli podle původního programu nastoupit Modern Day Babylon, ale ti několik dnů před akcí opustil bubeník, tudíž se museli omluvit a na jejich místo narychlo naskočili právě We All Gonna Die. Ti předvedli takovou normální moderní deathcorovou sekanici plnou breakdownů, secvičených pohybů a dalších klasik… v jednu chvíli nechyběl ani typický postoj s krycím názvem “pterodaktyl”, který svého času s oblibou propagoval Mitch Lucker ze Suicide Silence… ono co si budeme povídat, i podle hudby se zdálo, že We All Gonna Die zrovna Suicide Silence poslouchají docela rádi. Vystoupení ovšem ukrutně táhli opět zpěváci, kteří byli dva – k výše zmiňovanému Mílovi se přidal ještě kolega Andreas a oběma to blinkalo opravdu dobře. V jedné skladbě (tuším, že šlo o “Zombies Eat My Brain” z debutového ípka “Words Carrying the Plague”) se jako host opět objevil Máza z I Warned You, takže v jednu chvíli na pódiu řádili rovnou tři growleři. Co se výkonu týče, platí vesměs to samé co u hácečék – jak je to do sluchátek nuda, na koncertech tohle vraždí a vzhledem k tomu, že We All Gonna Die se vážně nešetřili, bylo o výbornou zábavu opětovně postaráno.
Do této chvíle Agressive Fest co do kapel probíhal dost parádně a s výjimkou úvodních Pertho mě prozatím všichni vystupující upřímně bavili, byť hudebně ve většině případů nejde o nic, co bych měl potřebu normálně poslouchat. Tuhle sérii přerušila paradoxně kapela, jejíž jméno bylo v sestavě suverénně to největší a nejznámější – Streetmachine. Nechápejte mě špatně, samotným muzikantům nejde vlastně nic vyčítat, protože to jsou zkušení frajeři a nikdo z nich nic neošidil. Stejně tak i kotel měli dobrý – sice ne moc velký co do počtů lidí, ale zase důstojný co do velikosti a zběsilosti (což také zpěvák Valda nejednou upřímně ocenil). Po všech stránkách šlo tedy o výborný set… který mě ovšem skoro nebavil. Muzice Streetmachine jsem nikdy nepřišel na chuť a snad jediná písnička, co mě od nich baví, je feat s Řezníkem a DeSadem alias Sodomou Gomorou, což byl asi ten důvod, proč mě to moc nevzalo. Nicméně v tomhle případě uznávám, že to asi opravdu byla chyba na mojí straně, protože samotným Streetmachine nešlo nic vytknout, jelikož formálně předvedli nadupaný set plný skladeb z aktuální fošny “Kult” (jež má těsně před vydáním) hodný největšího jména na plakátě.
Po Streetmachine se spustil déšť, který sice nebyl nijak zvlášť vydatný, rozhodně nešlo o žádný slejvák, ale i tak vyhnal z areálu většinu lidí, až to chvíli vypadalo, že závěreční Incarnate dopadnou podobně jako úvodní Pertho a dají si veřejnou zkoušku. To se však nakonec nestalo a nějaké to publikum jim vydrželo i přes déšť a (nyní už) hodinové zpoždění programu. Kdo ale odešel, ten o nic zvláštního nepřišel, protože Incarnate na pódiu nepředváděli vůbec nic výjimečného – ani co do muziky, ani co do výkonu. Hudebně šlo o normální grind, jakého je všude spousta (já vím, že když se to řekne takhle, tak to zní hnusně, ale je to prostě pravda)… což o to, snad ani jedna z předchozích kapela nebyla žádným výkvětem originality, ale všechny to doháněly nasazením a vervou, což však se statickými muzikanty dost dobře nejde. Jedině zpěvák Nero se trochu snažil, občas skočil mezi lidi a do mikrofonu předváděl solidní chlívek, ale ani to nebylo dost na to, abych se někde v druhé polovině vystoupení nevytratil na cestu domů. Na závěr ještě dodejme, že pro Incarnate šlo na delší dobu o poslední vystoupení, jelikož bubeník Mille musí na operaci ramene.
Outro:
Ve výsledku byl Agressive Fest určitě hodně podařenou akcí, organizačně i hudebně. Vlastně víc, než jsem osobně doufal, protože abych byl upřímný, nešel jsem tam ani tak proto, že by mě zajímaly ty skupiny (dobře, na Diligence jsem se podívat chtěl), ale spíš z nudy a hlavně proto, že už jsem na nějaké muzice nebyl pěkně dlouho (naposledy snad Oranssi Pazuzu, jestli si správně vzpomínám, což už je nějaký měsíc). I s tímhle přístupem mě však většina vystupujících překvapila a rozhodně se bylo na co dívat, protože minimálně kapely jako Backfist, Crippled Fingers nebo We All Gonna Die šly do svých vystoupení na 100 % a předvedly výborné výkony.
Co se týče organizace, osobně jsem žádné problémy nezpozoroval a zdálo se mi, že bylo všechno v pořádku… všechno to byla taková pohodička. Sice se postupně díky sem tam přidávání nebo protáhlé zvukovce nabral menší skluz v programu (jak bylo řečeno, Incarnate začínali v půl jedné ráno s hodinovou sekerou), ale nešlo o nic zásadního a u akce takových rozměrů se s tím i tak nějak počítá. Občas byla trochu větší fronta na pivo, protože byl jen jeden výčep, ale taky se nejednalo o žádný průser a šlo jen o pár minut. Pivo (Svijany) navíc bylo dost solidně pitelné, takže i tohle bez problémů. Lidí prý dorazilo nějakých +/- 200 hlav, což je myslím dost slušné (většina metalových koncertů v Praze si o takových číslech může nechat leda tak zdát… hodně dobré zahraniční smečky tam kolikrát hrají pro sedm, osm platících), takže snad i pořadatelé můžou spokojení. Tím pádem – po všech stránkách povedený festiválek.
