Archiv štítku: Mastodon

Redakční eintopf

Redakční eintopf – září 2017

Napsat komentář
Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun

H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place
H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck D z Public Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – březen 2017

Komentáře: 4
Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats

H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter
H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit

Reporty

Brutal Assault 21 (středa)

Napsat komentář
Brutal Assault 21

Datum: 10.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor

Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.

Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.

Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.

Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.

Vektor

Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.

Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.

Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.

Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.

Neurosis

Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.

Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.

Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…

King Dude

Skvrn: King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.

Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.

Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.

Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.

Abbath

Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.

Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.

Tábor radosti

Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.

Onotius: S Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.

Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.

Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.

Thaw

Tiskové zprávy

Mastodon, Gojira, Monarch, Chelsea Wolfe na Brutal Assaultu

Napsat komentář

10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz

Největší update letošního ročníku Brutal Assaultu je tady! Zdi josefovské pevnosti rozezní také interpeti jako MASTODON, GOJIRA, MONARCH, YEAR OF NO LIGHT nebo CHELSEA WOLFE. V další várce nechybí ani DEFEATER, LIGHTNING BOLT nebo YEAR OF NO LIGHT.

Na přelomu tisíciletí se to v našich končinách grindovými kapelami přímo hemžilo, ale pokud tu byla nějaká kapela o třídu bizarnější, extrémnější a originálnější než všechny ostatní, byli to AHUMADO GRANUJO. Ti opět povstávají z ještě čerstvého hrobu a vrací se, tentokrát v (téměř) původní sestavě, aby vám předvedli svůj technem nakažený chemický goregrind. Další atypická grindovka k nám přijede pod názvem ANTIGAMA ze sousedního Polska. A jelikož se pyšníme pocitem, že jsme atypický metalový festival, pozvali jsme i svéráznou americkou písničkářku CHELSEA WOLFE s její potemnělou hudbou a mystickými vokály.

Jako zpestření mezi klasické death metalové kapely uvítáme v line-upu i „velrybí death metal“ francouzské GOJIRY, jak se u nás energickému a osobitému stylu této kapely občas přezdívá. Hardcorovou stránku věci letos obohatí zástupci nastupující generace DEFEATER, ale i věčně pozitivní veteráni H2O. Šeptanda z minulého roku se pak stane skutečností v podobě vystoupení norských pionýrů avantgardního metalu IN THE WOODS…, kteří se představí vedle jiné norské ikony IHSAHNA, který s k nám na festival vrací po tříleté odmlce.

Brutal Assault

Alternativním přístupem soupisku obohatí kytarové kouzelnictví INTERVALS a experimentální koncept LIGHTNING BOLT, kteří ke svému koncertu nebudou potřebovat ani žádné podium… nechte se překvapit! Jedním z velkých lákadel letošního Brutalu pak přece jen budou rockoví titáni MASTODON, které vám určitě netřeba představovat! Závěrečnou trojku této aktualizace sestavy tvoří francouzský drone doomový monolit MONARCH, australský prog-rockový kytarový virtuóz PLINI a jeskynní rock YEAR OF NO LIGHT z Bordeaux.

Související linky:

www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest

Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 29. březnu 2016):

Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Dark Funeral, Dark Tranquility, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Electric Wizard, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jig-Ai, Knuckledust, Leprous, Lightning Bolt, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonspell, Monarch, Mono, Mutoid Man, Nile, Obituary, Omnium, Parkway Drive, Plini, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures,  The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Year Of No Light

[tisková zpráva]

Music News

Novinky 24-6-15

Napsat komentář

Author and Punisher - Melk En Honing

>>> Francouzští doomaři Ataraxie zveřejnili nový videoklip, avšak ke staré skladbě. Zfilmována byla „L’ataraxie“ z debutu „Slow Transcending Agony“ (2005) a stalo se tak ku příležitosti výročního vydání alba (k mání od 29. června). Sledujte na YouTube.

>>> Industriální projekt Author & Punisher streamuje celou svou novou desku „Melk En Honing“, jež vyjde 30. června. Poslouchejte na webu Noisey.

>>> Američané Cara Neir ohlásili, že se letos objeví jejich čtvrté řadové album „Perpetual Despair Is the Human Condition“. Konkrétní datum není známo, ale počin by měl podle všeho být k dispozici na přelomu léta a podzimu u Broken Limb Records jako LP a MC. Obal tady.

>>> Legendární elektronická formace Die Krupps vydá svou další desku v září. Jmenovat se bude „V – Metal Machine Music“.

>>> Populární Američané Disturbed se po několika letech nečinnosti opětovně vracejí na scénu – nové album ponese název „Immortalized“ a vyjde 21. srpna. První ukázku v podobě songu „The Vengeful One“ sledujte na YouTube. Obal zde, tracklist následuje:

01. The Eye of the Storm 02. Immortalized 03. The Vengeful One 04. Open Your Eyes 05. The Light 06. What Are You Waiting For 07. You’re Mine 08. Who 09. Save Our Last Goodbye 10. Fire It Up 11. The Sound of Silence 12. Never Wrong 13. Who Taught You How to Hate 14. Tyrant [bonus] 15. Legion of Monsters [bonus] 16. The Brave and the Bold [bonus]

>>> Hate Eternal streamují song ze své nadcházející nahrávky „Infernus“, jež vyjde 24. srpna. „The Stygian Deep“ můžete poslouchat na webu Stereogum.

>>> Mastodon mají na kontě nové video ke své poslední nahrávce „Once More ‘Round the Sun“ z loňského roku. Tentokrát padla volba na song „Asleep in the Deep“ – sledujte na YouTube.

>>> Přestože to s Tiamat v loňském roce nevypadalo zrovna růžově a chvíli se zdálo, že Johan Edlund, hlavní mozek kapely, ze sestavy odejde. Nyní Edlund zveřejnil zprávu, že se Tiamat vrací do hry a pracují na další desce.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel” z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!

Recenze

Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Napsat komentář
Mastodon - Once More 'Round the Sun
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal
Datum vydání: 24.6.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.

Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…

“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.

“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).

Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.

Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.

Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.

Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.

Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.

Další názory:

Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle…
H.

“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů…
Skvrn

>

I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců.
Thy Mirra