Archiv štítku: Celeste

Brutal Assault 23 (sobota)

Brutal Assault 23

Datum: 11.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abysmal Grief, Akercocke, Angelmaker, Arkhon Infaustus, Aura Noir, Belphegor, Celeste, Coffins, Danzig, Dodecahedron, Esoteric, Full of Hell, Geography of Hell, Goblin, Hecate, Hirax, Instinct Primal, Integrity, Messiah, Nocturnus AD, Origin, Pain of Salvation, Perturbator, Plini, Protector, Sektion B, Sepultura, Wardruna

Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).

Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.

Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.

Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.

Akercocke

Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.

Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.

Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.

Origin

Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.

Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.

Messiah

Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…

Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist TourAngelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.

Arkhon Infaustus

Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.

Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.

Hirax

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.

Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.

Nocturnus AD

Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.

Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.

Belphegor

Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.

Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.

Abysmal Grief

Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.

Pain of Salvation

Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.

Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.

Sektion B

Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.

Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.

Sepultura

Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.

Celeste

Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…

Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!

Dodecahedron

Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.

Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.

Wardruna

Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.

Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.

Perturbator

Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.

Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.

Aura Noir

Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…


Celeste – Infidèle(s)

Celeste - Infidèle(s)

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal / hardcore
Datum vydání: 29.9.2017
Label: Denovali Records

Tracklist:
01. Cette chute brutale
02. Comme des amants en reflet
03. Tes amours noirs illusoires
04. Sombres sont tes déboires
05. À la gloire du néant
06. Sotte, sans devenir
07. (I)
08. Entre deux vagues
09. De l’ivresse au dégoût
10. Sans coeur et sans corps

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle​(​s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.

Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle​(​s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“„Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle​(​s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.

Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.

Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.

Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.

Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.


Redakční eintopf – září 2017

Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun


H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place

H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck DPublic Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Koncertní eintopf #17 – listopad 2016

Celeste, Esazlesa, Dirge
Nejočekávanější koncert:
Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11.


H.:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

Atreides:
1. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Skvrn:
1. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)
2. Russian Circles, Helen Money – Praha, 20.11. (event)

Onotius:
1. Obscura, Revocation, Beyond Creation, Rivers of Nihil – Praha, 4.11.. (event)
2. Celeste, Esazlesa, Dirge – Praha, 11.11. (event)

H.

H.:

Sice ani zdaleka nejsem nějaký hardcore fanoušek, přesto mám tvorbu Celeste rád a kapelu sleduju už dlouho – kdo mi nevěří, tomu někdy klidně ukážu svojí sbírku elpíček kolem písmena C. Není tedy divu, že pro mě není moc co k řešení, když se má taková skupina podívat do České republiky. Neříkám, že už roky umírám touhou Celeste vidět, to bych vás zase tahal za fusekli, ale to neznamená, že si tenhle večer hodlám nechat ujít nebo že nejsem zdravě zvědavý. A navíc – zajímavější koncert v listopadu jsem prozatím nezaznamenal, tak tím spíš by byla hovadina zůstat sedět doma (čímž ovšem nutně netvrdím, že se na ničem jiném neobjevím).


Atreides

Atreides:

Russian Circles – víc říkat netřeba. Ačkoliv zajímavých akcí ani v listopadu není málo, nejspíš budu mít jen pár možností, kam se podívat, a návštěva pražské Lucerny je, stejně jako alba amerického tria, sázkou na jistotu. Poslední deska „Guidance“ je za mě nejlepší počin jejich diskografie a jsem zatraceně zvědavý, jak budou nové skladby znít živě. Nezbývá než doufat, že zvuk bude přát a 20. listopadu všechno klapne k maximální spokojenosti všech.


Skvrn

Skvrn:

Listopadové koncerty, to je hlavně pražská Alternativa, tradiční festival, jenž letos opět káže to své – to multižánrové, kvalitní a návštěvy maximálně hodné. Nabídka okouzlí pestrostí i faktem, že na dveře buší post-metaloví Celeste. Zdi se budou bořit v Divadle Ponec, a to i za jistě vřelé spolubořičské pomoci předkapel, ač v případě Dirge ona outsiderská předpona snad ani nenajde opodstatnění. Uvidíme se na místě, 11. 11. v Ponci, snad to dopadne jako v kalendáři na jedničku. Slibných večerů bude pod dozorem Alternativy samozřejmě víc, jenže volný slot je už jen jeden a ten patří Russian Circles. Těším se na skladby z novinky, starší hitovky očekávám též. Za to se vlastně ani nejde zlobit, jen ať nám klasika nezastíní tóny nové, až překvapivě zdařilé. Přijďte, Američané se zastaví v Praze i Brně.


Onotius

Onotius:

V listopadu proběhnou hned dva tématické večery, na nichž nesmím chybět. Ten první se ponese v duchu technického death metalu a vystoupí tam hned čtveřice žánrových pojmů novější vlny – německá ObscuraBeyond Creation, Rivers of Nihil a Revocation. Zatímco s prvními jmenovanými jsem již měl tu čest na letošním Brutal Assaultu, pódiová prezentace ostatních je pro mě zatím stále obestřena rouškou tajemství. Očekávání jsou ale ohromná. Doufejme, že se podaří kapely dobře nazvučit (pravda, Nová Chmelnice budí trochu obavy, ale i tam jsem slyšel i koncerty s regulérně dobrým zvukem, tak snad si klub vybere svou šťastnější chvilku). Druhá akce proběhne hned o týden později – a bude to pro změnu manifest hutnější a atmosferičtější hudby balancující na hranici mezi sludge, post, hardcore a black metalem. V rámci Alternativa festivalu vystoupí francouzští Celeste a předskakovat jim budou neméně zajímaví Dirge. Sestavu doplňují tuzemští Esazlesa. To by v tom byl čert, aby se z toho nevyklubal výjimečný zážitek.


Celeste – Animale(s)

Celeste - Animale(s)
Země: Francie
Žánr: black metal / post-hardcore
Datum vydání: 22.11.2013
Label: Denovali Records

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Celeste hrají muziku, u níž si dost dobře dokážu představit, že to někomu těžce nesedne, zvlášť když se s ní Francouzi vytasí v takové podobě, jaká je přítomna právě na nejnovějším opusu “Animale(s)”, tedy rovnou s dvojalbem. Ale co si budeme povídat, přesně takhle to má být, protože tohle asi ani nemá být hudba, která je určena pro každého. Co se týče mě osobně, vzhledem k mé zálibě v jakékoliv hudební “špatnosti” mě právě takovéhle záležitosti jako Celeste oslovují.

Kdyby někdo řekl, že Celeste hrají black metal, asi jen těžko by šlo oponovat, že to není pravda, ale až takhle jednoduché to není, protože zde je tento žánr silně ovlivněn dalšími styly jako hardcore nebo sludge… a to do takové míry, až bych klidně řekl, že Celeste hrají právě tohle, akorát s black metalovým soundem. Ať je tomu ale jak chce, hlavní je jiná věc – ta muzika zní v podstatě přesně tak, jak se jmenuje nová deska “Animale(s)”, tedy animálně. Nenechte se zmást poklidnou obálkou, protože ve skutečnosti je náplní obou disků špinavá a surová masa zvuku, která je ovšem ve své hypnotické atmosféře a zničujícím soundu neskutečně silná a působivá.

U dvojalb se mi dost často stává, že mi jeden disk přijde slabší a byl bych radši, kdyby ta kapela nápady zahustila do jednoho celku. To však není případ “Animale(s)”, kde mě obě části baví naprosto stejně, obě jsou excelentní a mají ohromnou hloubku. Vrcholem obou jsou pro mě asi instrumentální kousky na čtvrté pozici, tedy “(X)” a “(Y)”, které na rozdíl od zbylého materiálu trochu zvolní v agresi a nabídnou fantastické ozvláštnění v okolním marastu. Tím ale netvrdím, že by to okolo bylo slabší – Celeste jsou na “Animale(s)” kurevsky silní po celou hrací dobu, a i když je ta nahrávka poměrně jednolitá, nenajde se jediný moment, který by mě nebavil.

“Animale(s)” je podle mě naprosto skvělá a působivá deska, ale abyste ji viděli stejně, musíte mít pro podobnou hudbu pochopení a musí vám to sednout, jinak jste asi bez šance. Jak moc je to ale specifické, tak je to i výborné.


Druhý pohled (Atreides):

Nejrůznějších bordelů jsem už letos slyšel docela požehnaně, málokterým jsem se ale prokousával tak úporně jako posledním počinem Celeste v podobě “Animale(s)”. Náser v podobě nekompromisní směsice sludge a black metalu dával mým uším zabrat zatraceně dlouho, než jsem si jej dokázal oblíbit. Nedal mi zadarmo vůbec nic, ani jednu blbou minutu z celkových sedmdesáti. Můžu ale říct, že o to víc se mi novinka dostala pod kůži, a když budu tvrdit, že jde o jednu z nejsilnějších desek loňského roku, rozhodně lhát nebudu. Přímé vstřikování sludgového bordelu a black metalového zvuku do spalovací komory funguje na výbornou.

Hradba zvuku, kterou na vás tahle mlátička vypouští, vám v první polovině dvojalba rozčísne lebku a natrhne koule a v té druhé vás ladně zaválí do země, čímž dílo dokoná. Jsem si vědom toho, že podobně jako spousta jiného hnusu, sludge nebo dronu tahle hudba někomu neřekne vůbec nic s tím, že to je absolutní píčovina, která jede hodinu deset jedno a to samé. “Animale(s)” je zkrátka bestiální záležitostí jak zákon káže a je to tak dobře. Protože kdyby Celeste byť jen trochu polevili, ani omylem bych jim nesežral celé tohle dvojalbum i s navijákem od začátku až do konce s tím, že větší brajgl umím nadělat u sebe doma a nepotřebuji k tomu poslouchat nemastný-neslaný manuál roztáhnutý do sedmdesáti minut. Jenže tak to naštěstí není.

Popravdě ani nevím, kterou z dvanácti skladeb bych vypíchnul, ono je to poněkud obtížné vzhledem k tomu, že spojení skladba-název v případě “Animale(s)” tak docela nefunguje, jenže to je to poslední, oč tu běží. Každá píseň je sama o sobě vytržena z kontextu, z celku, který je homogenní a celistvý, přičemž každá jeho část sama o sobě nemůže ani zdaleka poskytnout to, co celé album: výplach na hranici meditace a hloubku působící závratě.