Archiv štítku: Dodecahedron

Redakční eintopf – březen 2017

Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats


H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit


Dodecahedron: info o novince

Nizozemští Dodecahedron konečně odhalují detaily o svém očekávaném druhém albu. Následovník čtyři roky starého eponymního debutu ponese název „Kwintessens“ a vyjde 17. března 2017 skrze Season of Mist. Skladbu „Hexahedron – Tilling The Human Soil“ najdete na YouTube, obal je tady, tracklist následuje:

01. Prelude 02. Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth 03. Hexahedron – Tilling the Human Soil 04. Interlude 05. Octahedron – Harbinger 06. Dodecahedron – An Ill-Defined Air of Otherness 07. Finale 08. Icosahedron – The Death of Your Body


Novinky 2-6-15

Embrional - The Devil Inside

>>> Kapela Diocletian ohlásila konec své činnosti. Důvody nebo jakékoliv bližší detaily Novozélanďané nesdělili. Formace fungovala od roku 2004 a zanechala za sebou tři desky.

>>> Holanďané Dodecahedron dokončili skládání své druhé desky a začátkem srpna ji začnou nahrávat. Počin by měl vyjít v roce 2016.

>>> Polští death metalisté Embrional pustili do světa videoklip k songu „Madman’s Curse“, který pochází z letošní novinky „The Devil Inside“. Sledujte na YouTube.

>>> Švédští Ghost streamují první skladbu ze své třetí desky „Meliora“, jež vyjde 21. srpna. „Cirice“ poslouchejte na YouTube.

>>> Novou písničku pustili ven i Graveworm – v jejich případě jde o track „Blood/Torture/Death“ z alba „Ascending Hate“, které bude k mání od 19. června. Poslouchejte na YouTube.

>>> Němečtí retro rockeři Kadavar ohlásili vydání nové desky. Ta bude jmenovat „Berlin“ a k dostání by měla být od 21. srpna u firmy Nuclear Blast.

>>> Kataklysm vydají svou další fošnu „Of Ghosts and Gods“ 31. července a nyní na ni navnazují novým songem „Thy Serpents Tongue“. Najdete jej na YouTube.

>>> Kozlí grindeři Milking the Goatmachine vydají novou placku 26. června u NoiseArt Records. Jmenovat se bude „Goatgrind“, první ukázku z ní v podobě lyric videa „‪#‎Idiot‬“ najdete na YouTube, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Burn Your Shed 02. Fear the Goathammer 03. U.H.T. Milk Is Murder 04. Talk to the Hoofe 05. Mrs. Goatfire (Nanny of the Damned) 06. Wolf Expander 07: Sound of Breaking Horns 08. Shadows and Crust 09. Blow Your Sneakers 10. The Goatastic Four 11. No More Space in Herd 12. ‪#‎Idiot‬ 13. Goatgrind 14. Farm of the Mutilated 15. Wheels of Fire [Manowar cover]

>>> Francouzi Regarde les hommes tomber mají na programu svou druhou desku. Jmenovat se bude „Exile“ a vyjde v září na CD, LP a jako luxusní box u Les acteurs de l’ombre Productions. Obal se nachází zde, skladbu „Embrace the Flames“ poslouchejte níže anebo na YouTube.

>>> Sifon z WWW již zanedlouho vydá svou první sólovou nahrávkou. Ponese název „Siphon“, bude čistě instrumentální a vyjde jako CD, LP a download 16. června u firmy BiggBoss.


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


Dodecahedron – Dodecahedron

Dodecahedron - Dodecahedron
Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Allfather
02. I, Chronocrator
03. Vanitas
04. Descending Jacob’s Ladder
05. View from Hverfell I: Head Above the Heavens
06. View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos
07. View from Hverfell III: A Traveller of the Seed of the Earth

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Chceš-li pěkný začátek recenze míti,
použij reklamní prohlášení –
budeš mít s kým polemizovati,
s kým se příti.”
(Chuj-ti, 4. stol.př.n.l.)

Takto hovoří jedna ze základních pouček tajného recenzentského kodexu. Vida, vida, jaké chytré věci se tam občas dají nalézt. Inu, proč ne, proč nevěřit v moudra taoistických mnichů, kteří jakožto první recenzenti historie (recenzovali kvalitu kořalky v přilehlé knajpě) tento kodex před tisíci let sepsali, milerád jejich rady protentokrát využiju. Ale ne, vážně, v případě Dodecahedron se přímo nabízí vybalit hned na začátek reklamní agitaci firmy Season of Mist, protože si dotyční přímo nabíhají na naostřené brky všech despotických kritiků, když sami sebe nechávají sebevědomě prezentovat jakožto nizozemskou odpověď na Blut aus Nord a Deathspell Omega

Ona je to vlastně ve skutečnosti i pravda, že Dodecahedron oběma těmto francouzským veličinám choré post-black metalové schizofrenie vskutku odpovídají, hned záhy je však nutné dodat, že Nizozemsko Francii odpovídá jejími vlastními slovy a jejím vlastním výrazivem. Ihned od úvodních vteřin skladby “Allfather”, která debutový počin “Dodecahedron” otevírá, je okamžitě jasné, odkud vítr vane a kde Dodecahedron vcelku bez ostychu brali inspiraci plnými hrstmi, dokud ji nesmírné hlubiny desek Blut aus Nord a Deathspell Omega nabízely. Jejich vliv je na “Dodecahedron” v podstatě nepřeslechnutelný – pokud jej někdo přeslechne, tak si buď zapomněl zapnout uši, nebo s těmito kapelami neměl ještě tu čest. Docela paradox, že už i v tak extrémních a okrajových žánrech bují takové praktiky…

Není od věci si před poslechem jakékoliv desky položit otázku, co od ní vlastně očekáváme, co chceme slyšet. V případě Dodecahedron bych však tento klíčový dotaz lehce pozměnil do následujícího znění: jste schopni a ochotni se přenést přes výše zmíněný fakt? Pokud ne, tak u vás Dodecahedron skončili ještě dřív, než začali, pokud však ano, dostanete ve výsledku desku, která je stále hodna poslechu, vašeho času i vaší pozornosti. On je totiž docela zásadní rozdíl mezi “kopíruji” a “kopíruji dobře”, protože jestli zvládnu to druhé, jsem již krůček od “inspiruji se”, a když se ještě navíc dokážu “inspirovat dobře”, může z toho vzniknout i záležitost, která nakonec sama dokáže soupeřit pomalu i se samotnou předlohou. Týká se toto ovšem Dodecahedron? To vám bohužel nepovím – ne, že bych nechtěl, ale sám to nevím, resp. si to za současného stavu věcí nedovolím odhadovat. Ale pokud byste se mne místo toho zeptali, jestli jsem byl já osobně schopen přenést se přes tu zjevnou inspiraci (nazývejme to radši inspirací – zní to diplomatičtěji než krádež (smích)), to bych vám už odpověděl zcela bez problému – ano, byl. A dokonce nakonec i rád. To, co se totiž zpočátku jevilo pouze jako rutinní poslech na recenzi, se nakonec stalo poslechem, který si vyloženě užívám (nezní-li tento výraz u podobného druhu hudby nepatřičně). Uznávám, možná mi kalí zrak fakt, že já mám obdobné bordely, které oficiálně škatulkujeme spíše jakožto avantgardní black metal, případně post-black metal, prostě v oblibě.

Pojďme se už ovšem věnovat konečně konkrétně “Dodecahedron” tak, jak ho uvidí člověk nezatížený dlouhými hodinami poslechu desek jako “The Mystical Beast of Rebellion”, “The Work Which Transforms God”, “MoRT”, “Si Monumentum Requires, Circumspice”, “Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum”, “Paracletus” (znalci si jistě ke každému albu příslušné autory hravě dosadí, laici budou alespoň mít další důvod zabřednout více do vod opravdu nevšední muziky) a dalších. Předně – co očekávat? Zjednodušeně řečeno, hudební extrém, útok (doslova) na posluchačovy smysly. Na první poslech zdánlivě absolutně nesourodou a disharmonickou změť zvuků a hluků bez hlavy a paty, naházenou přes sebe bez ladu skladu. Ale co druhý poslech? A třetí, čtvrtý? Desátý? Brzy pochopíte (dobře, úplně brzy možná ne, ale lépe to zní), že chaos v podání Dodecahedron je chaos řízený a promyšlený. A jak se do něj člověk ponoří, “Dodecahedron” vám odhalí také mnoho nevšedních melodií (pokud bych na začátku tohoto odstavce neslíbil, že to neudělám, klidně bych si je dovolil nazvat až blutausnordovskými), bezpočet působivých momentů a dalších věcí, které třeba já osobně v hudbě vyhledávám a cením si jich. V tomto ohledu se kvality Dodecahedron upřít nedají.

O samotných skladbách však pouze jen zkratkovitě, neboť u takovéhoto typu desek se to ani moc nehodí rozebírat jednotlivé kompozice nějak podrobně. Úvodní “Allfather” funguje podobně, jako fungovala třeba “Epitome I” na loňském “777 – Sect(s)” od Blut aus Nord – hned ze začátku spustí totální chaos s maniakálním vokálem, při němž okamžitě odpadnou slabé povahy, album vypnou a půjdou si pustit něco posluchačsky lehčího a přijatelnějšího. Pozorný posluchač už si však hned tady všimne možná až překvapivě melodické kytarové linky, která je zahrabána pod tím marastem. Pak přijde menší zvolnění (ne však klid, nálada je stále až nepříjemně plíživá) a opět bordel. Toť začátek. Následující “I, Chronocator” a “Vanitas” bych si s dovolením dovolil ve výčtu přeskočit, ačkoliv se jedná bezesporu o výtečné kusy s mnohými dech beroucími pasážemi (zvláště ve druhé jmenované, která je nejdelší tryznou na “Dodecahedron” – téměř jedenáctiminutový běs), a zastavil bych se až u čtvrté “Descending Jacob’s Ladder”, jež se z nahrávky vymyká tím, že se jedná o mrazivé intermezzo, které se zarývá pod kůži. Paradoxně právě tento vlastně “nebordelový” song může ony slabší povahy, které to dotáhly až sem, zdeptat ještě více než předchozí chaos. Znalce také jistě potěší odkaz na snímek “Jacob’s Ladder” (“Jakubův žebřík”) z roku 1990, který je podobně psychotickou záležitostí. Vrcholem celého “Dodecahedron” je ovšem závěrečná trilogie “View from Hverfell”, u níž už posluchače nezřídka přepadává mrazení v zádech, což myslím jako synonymum něčeho opravdu působivého. Třeba druhá půle “View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos”, přestože závání Blut aus Nord možná až nezdravě, je posluchačskou extází.

Ve skutečnosti je “Dodecahedron” opravdu skvělým materiálem, jemuž bych dal minimálně 8,5 bodů, možná dokonce i celých 9, což už bych si ale musel hodně dobře promyslet a dát desce minimálně dalších deset poslechů. Díky oné lapálii s jistými Blut aus Nord a Deathspell Omega však chtě nechtě musím snížit na “pouhých” 8. Ale považte sami, co to asi bude za nahrávku, když díky nehudebním okolnostem musím snížit na 8 bodů a ještě to nazvat málem. Na závěr zopakuji to, co říkám v každé recenzi na jakékoliv podobné album – není to záležitost pro každého, ale kdo podobný typ muziky můžete, berte “Dodecahedron” všema deseti!