Archiv štítku: Manes

Redakční eintopf – srpen 2018

Mare – Ebony Tower
Nejočekávanější deska měsíce:
Mare – Ebony Tower


H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…

Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold

Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog

Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion

Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

H.

H.:

Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.

Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.

Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!

Zajus

Zajus:

Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.

Onotius

Onotius:

Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.

Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.

Mare

Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.

Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.

Cnuk

Cnuk:

Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.

Alice in Chains

Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.

Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.


Redakční eintopf #72.5 – speciál 2014 (Atreides)

Atreides

Atreides:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Manes – Be All End All
3. Pontiak – Innocence
4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
5. ††† – †††

CZ/SVK deska roku:
1. Saiga – Steppenlord
2. Divided – Born to Sleep

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Manes – Be All End All

Shit roku:
The Bordellos – Extra Smooth

Koncert roku:
Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
objevy

Zklamání roku:
nic

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. “Kołysanki” jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.

2. Manes – Be All End All
I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od “How the World Came to an End” přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není “Be All End All” k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.

3. Pontiak – Innocence
Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. “Innocence” je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.

4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, “Where Greater Man Have Fallen” vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.

5. ††† – †††
Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože “†††” jde jen těžko popsat slovem.

Saiga - Steppenlord

CZ/SVK deska roku:

1. Saiga – Steppenlord
Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.

2. Divided – Born to Sleep
Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především “The Cavern” od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím “Asteroidi” od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu – stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.

Manes - Be All End All

Artwork roku:

Manes – Be All End All
Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné – perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal “Be All End All” jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.

Shit roku:

The Bordellos – Extra Smooth
Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin “Extra Smooth” od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.

Koncert roku:

Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014
Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi “Lágnætti” z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.

Potěšení roku:

objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.

Zklamání roku:

nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.


Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
2. Dva – Nipomo

Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split

Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World

Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child

Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014

Videoklip roku:
Peste noire – Dans ma nuit

Potěšení roku:
Opeth

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

Master's Hammer - Vagus vetus

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Neřadový počin roku:

Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Have a Nice Life - The Unnatural World

Artwork roku:

Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into EmptinessCurrent 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.

Shit roku:

Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Koncert roku:

Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Videoklip roku:

Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.

Potěšení roku:

Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.


Manes – Be All End All

Manes - Be All End All
Země: Norsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Ars Moriendi (The Lower Crown)
03. A Safe Place in the Unsafe
04. Blanket of Ashes
05. Broken Fire
06. Free as in Free to Leave
07. Name the Serpent
08. The Nature and Function of Sacrifice
09. Turn the Streams

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení CernunnusSargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu Kollapse, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein PareliusEivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.

Takřka vymodlená nová deska “Be All End All” přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné “How the World Came to an End”. Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace – šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a “Teeth, Toes and Other Trinkets” vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets”, kde se objevila nová píseň “Blanket of Ashes”. Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností – a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.

Co jsem našel? Na první pohled především klidnější tvář Manes než na předešlém “How the World Came to an End”. Dalo by se říct, že konzervativnější. Tam, kde na mě předchozí počin působí trochu jako skok rovnýma nohama směrem vpřed a nabízí občas až protichůdné nálady, tam je jeho nástupce poněkud opatrnější, možná i střídmější. Přistupuje k posluchači volněji, netlačí na něj. Naléhavost je ta tam. Namísto toho se setkáte spíše s oscilací mezi minimalistickou elektronikou a kytarovými polohami, mezi přímočarostí a experimentem. Poměr těchto dvou vlastností v jednotlivých skladbách je pro desku zcela esenciální.

Vystihnout, co přesně vám Manes servírují na “Be All End All”, je snad ještě nemožnější než obvykle, protože odpadly poměrně jasné trip-hopové kontury sedm let staré tvorby. Vcelku pochopitelně zůstává rukopis – aby ne, když skladby začaly vznikat už před velmi, opravdu velmi dlouhou dobou, snad někdy mezi “Vilosophe” a “How the World Came to an End”. Manes prostě poznáte, i kdyby to měla být první věc, kterou uslyšíte po dvou letech v komatu. Stejně tak je jasně zřetelná i lehkost, s jakou svoji tvorbu prezentují a svojí nápaditostí popouští otěže fantasie jiným. I přesto jsem však postupem času nabyl dojmu, že je novinka na úkor ucelenosti příliš jednolitá až monotónní. V paměti mi zůstala hlavně již dříve známá “Blanket of Ashes”, silně kytarová “Name the Serpent” a příjemně vypjatá “Broken Fire”, ale zbytek skladeb se mi poněkud sléval v jeden celek.

Vyčerpávající poslech zkrátka způsobil, že se mi nahrávka poněkud přejedla a já získal dojem, že jsem se jí dostal pod kůži snad až příliš. Nicméně pořád ve mně hlodalo vědomí, že v těch 40 minutách vězí něco víc – co se ukáže buď s odstupem, anebo třeba vůbec a ukáže se, že má intuice byla zase jednou vedle. A tak jsem “Be All End All” odložil na zhruba měsíc, abych se k ní později pomalu vrátil – a vyplatilo se. Protože tam, kde jsem dřív viděl celé plochy, se nyní rýsovaly hlubší detaily. Skladby, které byly dobré, ale poněkud ploché, jako “Ars Moriendi (The Lower Crown)”, “The Nature and Function of Sacrifice” nebo nádherná “A Safe Place in the Unsafe” získaly zcela nový rozměr. Skoro, jako bych poslouchal docela jinou desku.

Zůstala melancholická nálada, to ano, stejně jako jemná atmosféra zabíhající často až do éterična – převážně díky úchvatnému vokálu Asgeira Hatlena, ale zároveň i díky celkovému charakteru hudby samotné. Uvědomění, že “Be All End All” je svým charakterem mnohem osobnější a intimnější než jakákoliv deska, kterou Manes doposud vydali, ukázalo nové možnosti, jak na album pohlížet. Víc než co jiného mi připomíná osobní zpověď, vysvlečení své duše do naha a prokrájení se až na dřeň sebe sama – čemuž by odpovídal i mírně obskurní artwork. Všudypřítomná jemně hořká příchuť toho budiž důkazem. Manes nahráli nádherné pohlazení – a to nejen navenek, ale i uvnitř. Nepopírám, že obé je dost o osobním vkusu a zejména ve druhém případě i o tom, co pro vás jejich tvorba znamená. Pokud se ale s “Be All End All” dokážete vnitřně ztotožnit, byť by to nebylo hned, není co řešit.


Další názory:

Začnu trochu škarohlídsky mouchami. Tedy mouchami, na “Be All End All” mi do noty nehraje jedna jediná věc. Pominu-li teď debutové “Under ein blodraud maane”, které je žánrově trochu jinde, melancholické “Vilosophe” i rozdováděné “How the World Came to an End” jsou alba s naprosto unikátní tváří a právě v tom vězí ten zakopaný pes. “Be All End All” totiž dřepí někde mezi těmito skvosty a z každého si bere to potřebné. Z “Vilosophe” to jsou chmurné nálady a čas od času minimalističtější charakter, z “How the World Came to an End” zase přímočarost, která je na novince rovněž zastoupena. Což o to, špatně na tom vlastně nic moc není, jen ona jedinečnost, kterou si pokaždé spojím s předešlými řadovkami, zde neexistuje v takové míře. To bychom měli a teď už jen chválu, dobrá? Manes především zůstávají (i přes mírnou stagnaci v rámci své diskografie) nadále velmi originální a rozeznatelní, to zaprvé. Druhým hlediskem jest samotný obsah, jehož skladatelská složka je na velmi vysoké úrovni, a z této stránky bychom o “Be All End All” mohli mluvit jako o nejvyspělejším počinu kapely. Skvělé momenty, ty ve “Free as in Free to Leave” a “Turn the Streams” především, a hlavně bezvadně zvládnutá stopáž, jsou ty nejpádnější důvody, proč nad mouchami přimhouřit oko a Manes opět pochválit. Já to tedy udělám moc rád.
Skvrn


Redakční eintopf #68 – říjen 2014

Devin Townsend - Z2
Nejočekávanější album měsíce:
Devin Townsend – Z2


H.:
Mysticum – Planet Satan
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Devin Townsend – Z2
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Slipknot – .5: The Gray Chapter
Index očekávání: 10/10

Atreides:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Anaal Nathrakh – Desideratum
Index očekávání: 9/10

Skvrn:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 10/10

Thy Mirra:
Slipknot – .5: The Gray Chapter
Index očekávání: 9/10

Před časem jsme v eintopfu trochu nenápadně zavedli takové zajímavé pravidlo, že při počítání indexů pro jednotlivá alba se začaly započítávat i desky, jež každý redaktor zmíní, a to za poloviční počet bodů oproti té hlavní nahrávce, kterou si ten který redaktor vybere. Když si tedy jako nejočekávanější album měsíce zvolí X a dá index třeba 9/10, ale v textu zmíní, že se těší i na Y a Z, pak X dostane 9 bodů a Y i Z každé 4,5 bodu. Jednoduché.

Zdánlivě to vypadá jako kravinka, ale v říjnu toto pravidlo poprvé ukázalo svůj smysl. “Be All End All” od norských experimentátorů Manes si hned tři redaktoři zvolili jako nejočekávanější album měsíce. Přesto nakonec v součtu celé redakce vyhrálo “Z2” od Devina Townsenda, ačkoliv to si jako nejočekávanější zvolil jediný redaktor. Nicméně nové dvojalbum legendárního kanadského nezmara jinak zmínilo hned šest lidí z osmi, díky čemuž se Devin vyšvihl do čela indexové tabulky. Avšak nutno dodat, že to bylo velice těsně, protože “Z2” nad “Be All End All” zvítězilo o pouhý půlbod. Na třetí příčce se pak umístila očekávaná novinka “.5: The Gray Chapter” od populárních maskovaných Američanů Slipknot.

H.

H.:

Původně jsem se tu vykecával víc, ale abych vás příliš nenudil, budu tentokrát trochu stručnější a zmíním jen jednu záležitost, o níž se moc nemluví, i když by se podle mě mělo a vlastně si myslím, že by to měla být pro každého fanouška black metalu jedna z nejočekávanějších událostí za dlouhé roky. Mysticum jsou možná první skupinou, jež začala kombinovat chladný industriální sound se syrovým black metalem a byli to právě oni, kdo položil základní kámen kapelám jako Aborym nebo Dødheimsgard. Debutová a doposud jediná dlouhohrající nahrávka “In the Streams of Inferno” je i přes své stáří dodnes neskutečný náser, který svou zvířecí nehostinností ponižuje i současné skupiny. O pokračování v podobě “Planet Satan” se začalo mluvit už na konci 90. let, ale bude to až letos, po dlouhých 18 letech od první desky, kdy novinka vyjde. A očekávání jsou sakra vysoko!

Ježura

Ježura:

Září se zlomilo do října, z léta se stal podzim a pro hudebního fanouška začínají žně. Krom toho, že nejedna peněženka zapláče nad bezpočtem koncertů, které už teď plní bílá místa v kalendáři, také nabírá na intezitě koloběh vydávání zajímavých nahrávek a říjen rozhodně není výjimkou, neboť toho vychází spoustu a včetně velkých nebo význačných jmen. Můj výběr třech nejočekávánějších říjnových desek míří dvakrát do vod avantgardy a jednou někam na pomezí folk a black metalu ve značně netradičním podání; ve všech třech případech však do Norska. Oním netradičním mixem folku a blacku mám na mysli bergenské Galar s jejich třetí řadovkou “De gjenlevende” a bylo by to pro mě velké překvapení, kdyby tahle dvojice přišla s něčím jiným než výtečným a neotřelým materiálem. Druhé místo si odnáší slovutní Solefald, kteří se chystají namlsat své fanoušky na dlouho očekávanou řadovku “Kosmopolis sud” minialbem “Norrønasongen kosmopolis nord”. Ano, prosím. A neméně proslulí experimentátoři to u mě dnes také vyhrávají. Desku “Be All End All” od obnovených Manes jsem sice už (jednou) slyšel, ale ten jeden speciální poslech, který mně a řadě dalších Manes dopřáli na Brutal Assaultu, mě ujistil v tom, že až se mi album dostane do spárů, rozhodně s ním strávím dlouhé hodiny a budu se ochotně nimrat v tom, co mi napoprvé přišlo dobré a s potenciálem k růstu k hvězdným výšinám. Už se na to vážně těším, ujetému přebalu navzdory…

Kaša

Kaša:

Říjen je zatraceně nabitý měsíc, protože bych dokázal vybrat snad desítku alb, na která se (jedno jestli více, čí méně) těším. Nicméně, protože můžu uvést pouze tři kousky, tak musím sáhnout po novince Exodus, kteří se celkem nečekaně opět dali dohromady s navrátilcem Stevem “Zetrem” Souzou a od jejichž “Blood In, Blood Out” čekám thrashový počin roku. Další návrat, tentokrát však ještě zajímavější, přináší “At War with Reality” severských At the Gates. Navázat po 19 letech na takový opus jako “Slaughter of the Soul” bude obrovská výzva, takže doufám, že se borci pochlapí a přijdou s fantastickým materiálem. No, a samozřejmě nesmím opomenout Devina Townsenda a jeho očekávané dvojlabum “Z2”. Devina já prostě žeru a od návratu kávychtivého Ziltoida si slibuju opravdu velké věci. Druhý kotouček, jakožto novinka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je pro mě už jenom třešnička na dortu. Dvojité porce nové muziky se nebojím, takže věřím, že tenhle poťouchlý Kanaďan dostojí svému jménu a očekávání se mi vrátí na konci října zpět.

nK_!

nK_!:

Začínám mít takové neblahé tušení, že asi žádnou očekávanou hudbu neposlouchám. No vážně, každý měsíc mám dost problém vybrat tři desky, které bych sem mohl napsat a tento říjen je to ještě horší. Přitom mám pocit, že oproti mému hudebnímu okolí toho sjíždím strašně moc. Nebo je jenom celý rok 2014 okurkový? No nic, každopádně v říjnu vyjde po nekonečných šesti letech nová fošna kapely, na které jsem kdysi svou metalovou dráhu začínal. Ano, řeč je samozřejmě o Slipknot a jejich novince “.5: The Gray Chapter”. Jestli tohle nebude nahrávka roku, rituálně smažu harddisk s muzikou a odinstaluji všechny hudební přehrávače v počítači (brát, prosím, s rezervou). Zkrátka se hodně těším a doufám, že i přes loňské nucené odejití bubeníka Joeyho Jordisona a smrt baskytaristy Paula Graye (v roce 2010) bude “Pětka” (stejně jako starší tvorba) stát za to.

Atreides

Atreides:

Byť v říjnu je víc desek, které mě zajímají, jejich seznam vážně nemá cenu vypisovat. Namísto toho vyberu všehovšudy dvě. První z nech je “Z2” z dílny Devina Townsenda, nástupce prvního Ziltodia, který u mě byl onou seznamovací deskou s tímto umělecem, a který mě svojí mentální vyjetostí baví dodnes. Druhou deskou je má dnešná volba, a to “Be All End All” od Manes. Sedm let stará “How the World Came to an End” sice má pár much, jinak jde ale o excelentní a nadčasovou desku. Novou desku jsem již slyšel v rámci Brutal Assaultu a tak o ono překvapení z prvního poslechu jsem již nějakou dobu připraven, zatraceně mě ale zajímá, jak se album vyvine v průběhu času, což je vlastnost, která je v případě Manes dá se říci esenciální. Očekávání jsou tedy vysoká, stíny pochybností minimální a nedočkavost ohromná.

Zajus

Zajus:

Jestliže si pravidelně stěžuji, že fakt nevím co zvolit, či hůře nevím z čeho zvolit, tentokrát to snad ani nemohlo být jednodušší. Ne snad, že bych byl nějaký dlouholetý fanoušek Anaal Nathrakh, popravdě jsem se dosud stále neprokousal celou diskografií. Na “Desideratum” se však těším opravdu hodně. Když jsem poprvé slyšel jejich poslední počin “Vanitas”, doslova mě sestřelil ze židle s razancí, s jakou se to povedlo kdysi snad jen Converge. Pokud by se někdo sháněl po hudbě, jejíž agresivita a intenzita je vyhnaná do naprostých extrémů, a přesto nejde jen o samoúčelné mlácení do nástrojů, doporučil bych mu právě Anaal Nathrakh. “Vanitas” bylo perfektně vyvážené, energické a zapamatovatelné a přesně to čekám od jeho nástupce. “Análové” nejsou jedinou kapelou, na kterou se v říjnu těším, ale odstup je velký. EP se staronovými skladbami vydají moji progmetaloví oblíbenci Haken. Ačkoli tato kapela zatím vypouští zásadně samé klenoty, na “Restoration” nahlížím skepticky. První vypuštěná “Darkest Light” mě totiž dost zklamala a obávám se, že v podobném duchu se ponese i zbytek disku. Kdo však téměř zaručeně nezklame, je Devin Townsend. Sice se obávám jeho typického problému, tedy přebujelé stopáže, ovšem i tak nepochybuju, že “Zet na druhou” přinese tunu skvělého materiálu.

Skvrn

Skvrn:

Říjen je fakt brutálně natřískaný. Těch desek je neskutečný kotel a na své si musí přijít snad každý. Volba říjnové jedničky na rozdíl od září hrozně složitá a po delším váhání jsem ukázal na “Be All End All” z dílny norských experimentátorů Manes. Upřímně vůbec netuším, jak bude nástupce skvostného “How the World Came to an End” (2007) znít, co je však jisté, je to, že jen jeho kvalitativní vyrovnání by znamenalo otřesy v letošní albové špičce. Původně jsem tu měl sice úplně jiné album, ale zkrátka sedm let je sedm let, zvlášť když Devin Towsnend své desky seká jak Baťa cvičky a Solefald přichází “jen” s předzvěstí dlouhohrajícího alba. To, že se na nového Townsenda čeká vždycky sotva rok, je věc první. Věc druhá je, že na nového Ziltoida se opravdu těším. První část z dílny téhle zelené příšerky mě majestátně bavil a já pevně věřím v to, že i dvojcédéčko “Z2” zaboduje. Jediného, čeho se trochu bojím, je formát, jelikož jde vlastně jen o takového “poloZiltoida” – na druhém CD totiž najdeme řekněme klasickou Devinovu desku. V neposlední řadě tu je již zmiňované “Norrønasongen kosmopolis nord” od Solefald. A i když jde opravdu jen o minialbum, neříkejte, že škatule “progressive folk-pop-noise” ve vašich uších nezní dostatečně zajímavě. Jak jste zřejmě pochopili, příští týdny budou opravdu výjimečné a nebude tedy žádný překvapením, že v čele s datem 10. 10. bude říjen za 10/10.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Mohl bych se lehce opakovato po kolegovi nK_!, protože letos to s deskami mám hodně podobně. A vlastně to dost podobně mám i se Slipknot. Rozhodně to nebyla moje první metalová kapela, dostal jsem se k nim až celkem pozdě přes mého taťku, ale jsem za to možná rád, těžko říct, co bych si z tak komplexní hudby, jakou Slipknot tvoří, vzal v nějakých třinácti letech. Každopádně vymodlená deska všech maggots je zde a těším se na ni fakt dost. Netřeba asi dodávat, že Slipknot je divadlo od začátku do konce a i celé několikaleté přecitlivělé drama po smrti Paula Graye je možná lepší brát trochu s nadsázkou, každopádně Slipknot jsou tu a jejich šaráda s novými maskami, tajnosti s novými členy a celkové zahušťování atmosféry jim obrovsky hrají do karet, proto musí být index očekávání vysoko snad u všech, kteří s nimi kdy přišli do styku. Pánové totiž odjakživa ví, co dělají. V těsném závěsu jsou Emigrate, možná lehce nedoceněný side project Richarda KruspehoRammstein. Jejich debutové album mám jako skalní fanoušek Rammstein tisíckrát najeté a zadřené hluboko pod kůží, takže zklamání neočekávám ani v nejmenším. Další věcí, kterou si s radostí poslechnu je “Z2” od Devina Townsenda, pokračování Ziltoida, což je jedna z mých nejoblíbenějších desek od tohoto kanadského Voldemorta, a tak čekám s nadějí, že to dopadne skvěle, což, řekněme si na rovinu, taky dopadnout nemusí, protože Devinův rozptyl je široký a ne s každou deskou se každému může trefit do vkusu, natož právě mně!


Brutal Assault 19 (sobota)

Brutal Assault 19
Datum: 9.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aosoth, Carnival in Coal, Converge, Cruachan, Dew-Scented, Dodecahedron, Down, Hail of Bullets, Impaled Nazarene, Insania, Jesu, Krabathor, Manes, My Dying Bride, Satyricon, Soilwork

Skvrn: Důsledek toho všeho nočního ponocování na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat. Jestli jsem měl první dvě noci problémy ve společnosti rozjařených Poláků vůbec zabrat, ke konci festivalu už bylo tělo natolik rozlámané, že se na poslední den docela vyspalo. A i když mé předsevzetí, že zastihnu celý set tuzemské Insanie, pohořelo, přece jen jsem něco málo z druhé poloviny vystoupení zastihl. Nakonec to dopadlo ku prospěchu věci – sluníčko se opět předvedlo a nevím, jestli bych v tom vedru vůbec celý set vydržel. To, co jsem stihnul, mě však rozhodně nezklamalo a Insania, pro mě rozehřívací kapela dne, rozhodně obstála. Z pánů čišel očividný nadhled a hlášky (narážky) na josefovské “kultivované publikum” jedině potěšily. Jednoznačně dobrý start do dne.

Ježura: Plány na hudební vyžití v posledním festivalovém dni byly předem všelijaké, nicméně všechna hrdá prohlášení o tom, že se hned zrána půjde na Spasm a pak se v areálu zůstane i na další zajímavé kapely, vzala celkem záhy po probuzení za své, protože se ranní pivo nějak protáhlo v pivo odpolední, a mou první kapelou dne se tak stali až němečtí thrash/deathoví veterání Dew-Scented. Tuhle kapela mám celkem rád, na její vystoupení jsem se tedy docela těšil a milí Němci mi opět předvedli, že sledovat je rozhodně není ztráta času. Dew-Scented totiž předvedli klasicky sympatický a zábavný set, kterému objektivně nešlo vytknout snad nic, a tak tedy nic vytýkat nebudu. I napotřetí to tedy vyšlo, ačkoli musím přiznat, že tentokrát mě to bavilo asi nejméně.

Atreides: Sobota. Poslední den, který zpočátku snad ani nešel pojmout jinak než pozdním vstáváním a decentním zevlem. Po vyčerpávajícím pátku se sobotní večer jevil jako ještě intenzivnější, alespoň co do počtu kapel v řadě, důsledná příprava v podobě odpočinku tak byla zcela na místě, takže jsem dorazil až na Manes. Před nimi jsem si vyslechl druhou půli Dew-Scented, kteří to drtili z druhé stage a nudili mě naprosto stejně jako všechny ostatní deathovky, se kterými jsem měl na festivalu tu čest. Manes ovšem opět excelovali – sic jim brzká hodina, denní světlo a velká stage nesedly zdaleka tolik, jako předchozího dne Metalgate stan. Setlist se až na “Blanket of Ashes” a “Ende” lišil. Manes tentokrát dali více prostoru především starším věcem, takže jsem se dočkal mé oblíbené “Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]”, ale i méně známých věcí, jako třeba “The Neoflagellata Revision”, což se i podruhé rovnalo únosu do hypnotických krajů, byť tentokráte to bylo trochu víc black metal. Asgeir opět podával excelentní výkon a zbytek kapely na tom byl stejně. Manes si mě opět získali a bylo na nich vidět, že si celou tuhle dovolenou spojenou s odehráním prvního vystoupení mimo Norsko vážně užívají. Šlapalo jim to skvěle i přesto, že na pódiu nestáli několik dlouhých let, a já jen doufám, že ještě někdy budu mít možnost Manes vidět, protože se odmítám smířit s tím, že bych je viděl naposledy. A i kdyby, památeční trsátko kytaristy Eivinda se rozhodně neztratí.

Setlist Insania:
01. Peklo jsou ti druzí
02. Je to zlý
03. Nejsvětější trojice
04. Ať shoří v pekle všechny kapely světa
05. Vražda ve staré hvězdárně
06. Božská komedie
07. Večer, kdy Freud zpíval basem
08. Volný radikál
09. Neprojdou

Setlist Dew-Scented:
01. Sworn to Obey
02. Turn to Ash
03. Soul Poison
04. Cities of the Dead
05. Storm Within
06. Never to Return
07. Thrown to the Lions
08. Acts of Rage

Setlist Manes:
01. A Blanket of Ashes
02. Nodamnbrakes [One Zero/Endpoint]
03. Name the Serpent
04. The Neoflagellata Revision
05. Death of the Genuine
06. Ende

Setlist Impaled Nazarene:
01. 1999: Karmageddon Warriors
02. Flaming Sword of Satan
03. Armageddon Death Squad
04. Steelvagina
05. King Reborn
06. Enlightenment Process
07. Cogito ergo sum
08. Pathological Hunger for Violence
09. Ghettoblaster
10. Vigorous and Liberating Death
11. The Horny and the Horned
12. Sadhu Satana
13. Total War – Winter War

Setlist Cruachan:
01. Maeves’ March
02. Brian Boru’s March
03. Pagan Hate
04. Marching Song of Feach MacHugh
05. Thy Kingdom Gone
06. Prophecy
07. The Sea Queen of Connaught
08. I Am Warrior

Ježura: Poté, co mě předešlého dne Manes opravdu nadchli, jsem se na ně samozřejmě vypravil podruhé, ačkoli jsem se bál, že proti pátečnímu komornímu setu vystoupení na velké stagi a za světla moc nevynikne. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával, a páteční výkon zůstal nepřekonán. Přesto mohu ale s jistotou prohlásit, že Manes i napodruhé předvedli velice dobré vystoupení, které mě celou dobu bavilo a které nabídlo celou řadu doslova skvostných momentů. Jen škoda, že publikum mělo co se jeho výkonu týče značné rezervy…

Skvrn: Páteční set Manes na klubovém pódiu byl bez debat jedním z vrcholů večera, na tom jsme se ostatně všichni shodli. O sobotním vystoupení na větší stagi jsem však měl od začátku pochybnosti. Ne, že by kapela nechtěla nebo nebyla schopna podat před větším publikem dobrý výkon, ale její hudba se sem jednoduše nehodí. A nakonec to i podle toho vypadalo. I když jsem si vystál místo v první řadě, efekt osobnějšího kontaktu s muzikanty z Metalgate Stage se vypařil do ztracena. Jasně, pořád to bylo vystoupení, na které bych i teď s velkou chutí zašel, ale rovněž to byl set, jenž nesahal tomu pátečnímu ani po kotníky.

Atreides: Stále ještě zasněn jsem se snažil přijít na to, co se vlastně Impaled Nazarene snažili na podiu předvádět. Nečekal jsem od nich nic jiného než přímočaré vypalovačky, ale tohle prostě nemělo koule a nebavilo mě to. Jo, chvílemi to vypadalo jako slušně špinavý punk, ale zvuk stál za starou belu, nástroje byly neostré a bicí v těch horších chvílích zněly jako dětské petardy a zvuk dvojšlapek se naprosto hroutil. Možná je to tím, že jejich diskografii neznám tak důkladně, možná předchozími, notně zasněnými Manes, ale prostě jsem očekával živelnější výplach, a to i od samotných Impaled Nazarene, abych neházel všechnu vinu jen na zvukaře.

Skvrn: Povím vám to na rovinu, Impaled Nazarene mi moc sympatičtí nejsou a já vám ani nevím proč. Je fakt, že pro názory frontmana Mika Luttinena jsem nikdy neměl příliš pochopení, tím podstatnějším důvodem je zřejmě to, že mě nikdy nezlákali se do jejich hudby pořádně ponořit. Vylepšit toto mínění mělo sobotní přestavení na velkém pódiu. A jak to celé dopadlo? Kapele nemůžu vytknout prakticky nic, šila do toho opravdu s vervou, jen ten zvuk byl úplně neškodný, což není to, co by hudbě Impaled Nazarene, dvakrát prospělo. Tak třeba příště…

Atreides: Jestli byl na letošním Brutal Assaultu jeden jediný folk metal, který za něco skutečně stál, byli to Cruachan. Tihle tátové metalových lidovek sice mají to nejlepší dávno za sebou (promiňte, kucí, ale bez Karen Gillian to prostě není ono) a z původní sestavy toho mnoho nezbylo, ale i na poslední desce si pořád zachovávají slušnou úroveň. V živém podání mě zprvu zarazily ukrutně falešné housle, ty se ale velmi rychle srovnaly. Mnohem horší nešvar byly mrtvé přední řady, což si kapela takového formátu nezaslouží ani omylem. Naštěstí se velmi rychle utvořil početný kotel, ve kterém se tančilo a pařilo takovým způsobem, že když Cruachan dohráli, nebylo jiné možnosti než zamířit ke korytům s vodou. Trochu mě zamrzelo, že namísto starších věcí, kterých mají fakt hromadu (“Bloody Sunday”, “The Brown Bull of Cooley”, nebo “Ossian’s Return”), hráli věci z ještě nevydané desky, které byly víc brutal a míň folk, takže to nebylo tak skočné, jak jsem očekával, že bude. I tak jsem si ale příjemně zavzpomínal na časy, kdy jsem folk metal sjížděl po kvantech, a kapela si své vystoupení taky řádně užívala (a neopomněla vyhlásit slávu Ukrajině).

Ježura: I když jsem si před časem také prošel obdobím, kdy jsem dost ujížděl na folk metalu, Cruachan jsem nikdy šanci nedal, a tak jsem ochotně využil příležitost to napravit alespoň živě. Co k tomu říct… Na Cruachan bylo rozhodně znát, že toho mají odehráno zatraceně hodně, a místy mě jejich vystoupení opravdu bavilo. Bohužel to ale byly spíše výjimky a většinu setu jsem dumal nad tím, proč mě to nebaví, i když by papírově mělo. Nevím, irskou muziku mám fakt rád, ale od takových mazáků bych čekal víc.

Skvrn: Ačkoliv z tvorby Cruachan neznám ani jeden song, vždycky jsem tuhle kapelu velice respektoval, neboť na mě působila dojmem, že se dokáže umně vyhýbat všem trendům, jež folk metal chorobně postihly. A jelikož toto setkání s Cruachan bylo setkáním ryze seznamovacím, netušil jsem, jak přímočaré/epické, energické/melancholické to celé bude. Pravda byla někdy mezi a myslím, že je to škoda. Set byl totiž celý tak nějak “mezi” – ani skvělý, ani špatný, a odporoučení se pryč zdálo se býti tou nejlepší variantou.

Setlist Soilwork:
01. This Momentary Bliss
02. Like the Average Stalker
03. Nerve
04. Spectrum of Eternity
05. The Living Infinite I
06. Bastard Chain
07. Let This River Flow
08. Tongue
09. Distortion Sleep
10. Stabbing the Drama

Skvrn: Zatímco na jedné z hlavních stagí doznívaly poslední tóny od mistrů Sodom, které jsem vzhledem k tomu kvantu lidí vynechal, na té druhé se již schylovalo ke koncertu švédských Soilwork. Trochu jsem se sice bál, že divácká odezva bude vzhledem k tomu, jaká veličina právě dohrávala vedle, horší, ale nakonec jsem byl z počtu dorazivších příjemně překvapen. Spousta lidí si před začátkem i přes vedle hrající Sodom pečlivě hýčkala svá místa. Je tedy evidentní, že i v našich krajích se tihle mazáci těší velké oblibě. Zvlášť když spustily první tóny, byla fanouškovská odezva perfektní. Zaznělo spousta skladeb z poslední “The Living Infinite”, ale i z raných řadovek. Rozhodně důstojné představení, jen mě to nějak nechytlo… Zvuk celkem obstojný, výkon kapely rozhodně nadprůměrný a odezva publika prvotřídní, jen já jsem přihlížel si připadal jako leklá ryba. Co to mu chybělo, však říct nedokážu.

Ježura: Protože se mi už během vystoupení Cruachan začaly klížit oči, následující trojici (jmenovitě August Burns Red, Sodom a Soilwork) jsem vypustil a raději šel do stanu trochu dobít baterky, což se naštěstí povedlo, a na Sick of It All už jsem zase poctivě dorazil. Nejsem žádný HCčkář, na tenhle koncert jsem vyrazil spíš ze zvědavosti a nic moc jsem si od něj nesliboval, ale Sick of It All odvedli vážně dobrý výkon a koukalo se na to moc příjemně. Jako každé správné NYHC to mělo spoustu energie (zejména kytarista pořád předváděl nějakou akrobacii) a ohromný sympaťák Lou Koller tomu navíc dodal ojedinělý punc přátelské sešlosti, takže výsledek předčil očekávání rovnou o několik délek. Sice to nebylo úplně dokonalé, a to jak co se týče výkonu kapely, tak publika, ale i přesto jsem se bavil dost dobře.

Setlist Krabathor:
01. Psychodelic
02. Faces Under the Ice
03. The Truth About Lies
04. Pain of Bleeding Hearts
05. In the Blazing River
06. Liquid
07. Pacifistic Death
08. Orthodox
09. Unnecessarity
10. Imperátor

Ježura: Ačkoli se považuji za vlastence a fanouška death metalu, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych prubnul tvorbu kultovních našinců Krabathor. Ovšem příležitost vidět tuhle legendu po x letech nečinnosti živě jsem si prostě nemohl nechat ujít, a tak jsem se záhy po Sick of It All zařadil do ohromného davu, který se vytvořil před druhou stagí a čekal, jak se páně Fialův husarský kousek předvede. A musím říct, že jakkoli jsem tak trochu čekal nějaký provar, tohle byla trefa do černého. Už jen majestátní začátek s postupně stoupající plachtou na pozadí byl tak famózní, že směle zastínil naprostou většinu ostatních entrés letošního ročníku, a když pak Krabathor spustili, byl to prostě nářez jako svině. Trio v sestavě BrunoChristopherPegas pralo do lidí jednu bombu za druhou, a i když jsem naprostou většinu toho materiálu slyšel vůbec poprvé, stejně mě to dost uzemnilo. Naprostou většinu komunikace s publikem obstarával Bruno, který byl vedle poněkud zapškle působícího Christophera vyloženě ukecaný, a nezapomněl pohovořit o tom, jaký je to zázrak, že Krabathor zase stojí na pódiu, a řadě dalších témat. I když ale přehnaně výřečné frontmany moc rád nemám, tentokrát mi to ani nevadilo a nevadilo to zjevně ani neuvěřitelně početnému davu fanoušků, kteří předvedli takovou odezvu, že to Krabathor v tomhle ohledu rázem vystřelilo mezi headlinery. A ono se není čemu divit. Tenhle nečekaný, o to však příjemnější návrat ze záhrobí totiž vyšel na 100 % a Krabathor odehráli koncert, který byl i při tom všem očekávání naprosto důstojný velikosti jejich jména.

Setlist Carnival in Coal:
01. XXX Dog Petting
02. Entrez le carnaval
03. Narrow-Minded Sexist Pig
04. Got Raped
05. A Swedish Winter Tale
06. She-Male Whoregasm
07. In Darkness Dwells Vice

Atreides: Po Cruachan se z druhé stage začaly linout zvuky, které mi docela připomínaly Scooter, nicméně k mojí smůle nedošlo na žádnou další diskotéku, nýbrž jen na metalcorové August Burns Red, takže naše výprava zklamaně odešla z areálu a šla vyhledat nějakou ze čtyřek, na které je Josefov docela bohatý. Dlouhou díru v programu ukončil až druhý set Carnival in Coal, tentokráte na Metalgate Stage. Jejich hlavní set se celý nesl v duchu prvního alba “Vivalavida”, od jehož vydání letos uplynulo 15 let. Ostatně, zastávka Carnival in Coal na Brutal Assaultu byla jedinou návštěvou mimo francouzskou domovinu. Jestli byl páteční set ujetý a zběsilý, tenhle byl minimálně desetkrát tolik. Pařilo se, hrozilo se, trsalo se do zemdlení a perverz podtržený excelentním zvukem tekl po hektolitrech. Během “A Swedish Winter Tale”, velmi vtipné parodie na středověké balady, se polovina kapely ležérně rozvalila na pódiu a jako vrchol všeho se k nim připojili i Eivind a Torstein z přihlížejících Manes. Jediná škoda, že se zdrželi jen krátce a nezablbli si s kapelou na následující “She-Male Whoregasm”. Tak nebo onak, jedno z nejvtipnějších vystoupení Brutal Assaultu, které bylo víc zničující a víc metal než leckterý trve metalový spolek.

Skvrn: Když jsem si dělal průzkum, jaké že to kapely na letošním Brutal Assaultu vystoupí, jméno Carnival in Coal mi i vzhledem k pozdnímu ohlášení uniklo. Tudíž nějaká ta příprava v podobě studiových počinů neproběhla a já jen užasle koukal, že tohle jsou tamti Carnival in Coal kolem Arno Strobla, které mám všemožně zabookmarkovaného na Encyclopaedia Metallum. Několikrát jsem se na jejich hudbu chystal, neboť mi přišla nesmírně ujetá a originální, ovšem na ten samotný poslech nikdy nedošlo. Jenže celý set fungoval i bez hodin naposlouchávání. To, co jsem si vyposlechl, předčilo všechna má očekávání do posledního písmena, chcete-li tónu. A má “ujetá a originální” očekávání jsem nakonec musel ještě povýšit na nesmírnou pošukanost a ztřeštěnost, podanou však s grácií Francouzovi sobě vlastní. Vzhledem k tomu, že právě podobných emocí je na akci podobné této pomálu, netrvalo dlouho a Carnival in Coal se napevno uhnízdili ve festivalové Top 3.

Setlist Down:
01. Eyes of the South
02. We Knew Him Well
03. Hogshead/Dogshead
04. Witchtripper
05. Lifer
06. Pillars of Eternity
07. Hail the Leaf
08. Conjure
09. Stone the Crow
10. Bury Me in Smoke

Atreides: Následující Down mě ovšem velmi rychle zchladili. Díky tomu, že se jejich začátek kryl s koncem Carnival in Coal, jsem přišel pozdě, nicméně jsem o moc nepřišel. Největším nešvarem byl dost nečitelný zvuk a přehulená basa, která ubrala notný kus z nasranosti a agresivity, jakou znám z alb. O ten zbytek se pak postarala kapela samotná. Tohle byla natahovaná nuda plná trapných siláckých keců. Zašel jsem se podívat na Benediction na Metalgate Stage, ti se rovněž ukázali jako provar, navrch i dramaturgický (nával jako prase), takže jsem šel zpět pod hlavní stage, kde se mezitím zvuk trochu srovnal, pořád to ale byla nuda. V momentě, kdy se Anselmo začal vykecávat a vydrželo mu to celých pět minut, jsem otráveně odešel na zadní louku. Tohle byl prostě fail, fail a ještě jednou fail.

Ježura: Já vám nevím. Down neposlouchám a vypravil jsem se na ně vlastně jen proto, abych zjistil, jestli bylo jejich pasování na headlinera dne oprávněné, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že by to byl takový fail, jako píše kolega. Ba naopak, Down mě příjemně překvapili. Jednak totiž předvedli další parádní nástup, druhak mě potom samotné vystoupení přišlo dost luxusní – tedy alespoň poté, co jsem se vrátil z picí pauzy, která mi zabrala celý střed koncertu, takže jsem asi přišel o to, na co Prdovous tak nadává. Je pravda, že Phil Anselmo dělal hodně sebestředný dojem, ale snad až na jeho zbytečné vykecávání, když vedle už hrálo intro Satyricon (perlička – SatyrFrostem si zahostovali v posledním songu Down, přičemž Phil jim to zase oplatil tuším u “Now, Diabolical”), mi to přišlo naprosto v pohodě a spíše ku prospěchu věci. I když jsem si ze začátku říkal, že to není muzika pro mě, nakonec se po ní stejně asi podívám, a to jen a pouze zásluhou tohohle vystoupení.

Setlist Satyricon:
01. Intro
02. Now, Diabolical
03. Black Crow on a Tombstone
04. Our World, It Rumbles Tonight
05. Forhekset
06. Possessed
07. The Infinity of Time and Space
08. Nekrohaven
09. The Pentagram Burns
10. Fuel for Hatred
11. Mother North
12. K.I.N.G.

Ježura: Pamatuji si docela přesně, jak mě před třemi lety na tom samém místě Satyricon naprosto uzemnili. Stejně tak si pamatuji, že když jsem se na ně pln nadšení vydal do klubu, už mě to zdaleka nebavilo tak jako poprvé. A asi si budu pamatovat i naše třetí setkání, byť se více méně opakoval scénář klubového vystoupení. Satyricon pochopitelně odehráli naprosto profesionální set a Satyr, jak je jeho dobrým zvykem, působil opět nesmírně pokorně. Problém byl ale v tom, že onen majestát, který mi na jejich hudbě imponuje asi nejvíc, se projevoval jenom místy a jinak mi to přišlo trochu rutinní. V případě Satyricon ale rutinní pořád znamená velice dobré a objektivně to vskutku bylo velice dobré – jen jsem si to holt neužil tak skvěle jako poprvé.

Skvrn: Existovaly dvě možnosti, kam se v budoucích minutách ubírat – buď dát přednost norské legendě Satyricon a chaotickým Converge, nebo zůstat věrný Metalgate Stage, kde měli přijít na řadu Jesu. I když jsem o posledně jmenované hodně stál, vidina dvojnásobného počtu vystoupení mě přesvědčila a především pánové ze Satyricon mohli úroveň stanovenou Carnival in Coal minimálně vyrovnat. Zatímco vedle ještě dohrávali (respektive Anselmo dokecával) Down svůj set, pod pódiem, kde měli vystoupit Satyricon, již netrpělivě vyčkávala spousta lidí. SatyrFrostem se však znenadání objevili právě vedle u Down. A nezůstalo jen u zdravice “vedlejšímu” publiku, Frost si totiž rovnou střihnul jednu skladbu s Down. Jakmile poslední skladba Down dozněla, plynule na to se hned začalo hrát v režii norských blackařů. Jestli jsem tu v jednom z minulých dílů jako jeden z mála obhajoval zařazení Inquisition na třetí pódium, Satyricon mě přesvědčili, že pekelný black se dá zahrát pekelně dobře i na velké stagi. Kapela podala opravdu profesionální výkon a zároveň tomu nechyběly emoce a atmosféra, kterou podtrhnul výborný zvuk. Jenže místo toho, aby atmosféra i v rámci publika postupně houstla, já jsem spíš zažíval chvíle naštvání. Přímo přede mnou totiž postávaly dvě dámy, které své milované (soudím dle trik Satyricon) téměř nonstop natáčely. Tenhle fenomén mě začíná srát ještě víc než zběsilé focení na dovolené, ze které si člověk v hlavě uchová maximálně podoční otlačeninu od hledáčku. Předat fotografování a natáčení opravdu jen a pouze profesionálům? Já bych se tomu upřímně nebránil. Ale zpět k Satyricon, kteří k téhle vadě na kráse přišli jako slepý k houslím. Ti i přes tyto neduhy zahráli jako málokdo a nebýt těch obrazovek přede mnou, místo v nejužší festivalové špičce nemuselo být nedostižitelné.

Atreides: Jesu mi po nepovedených Down náladu spravili notně. Zasněná skromnost, hypnotická atmosféra, Diarmud Dalton za basou, fenomenální Justin Broadrick za kytarou a místo bicích automat. K tomu postapokalyptická videoprojekce plná zničených osudů, vybydlených paneláků, řítících se staveb a nádherné přírody. Jeden ze splněných snů a snad nejatmosféričtější vystoupení Brutal Assaultu. Alespoň z pohledu té snové atmosféry, která se vás zrovna nesnaží rozmačkat na kaši. Nevím, co víc k Jesu napsat, tohle vás buď uneslo kamsi dovnitř vaší mysli, nebo nechalo ledově chladnými.

Skvrn: Jestli jsem byl nemile překvapen množstvím vystupujících corových kapel, jeden spolek z tohoto zúčtování vyšel s hlavou nahoře – Converge. Ti jsou totiž jedni z mála, které studiově sleduji, a jelikož jsem tušil, že by zrovna jejich chaotický mathcore mohl naživo zabíjet, hodně jsem se na tuhle show těšil. Co mě však nesmírně zklamalo, bylo obecenstvo. Po Satyricon se totiž na festivalové návsi hodně vylidnilo a na vyřídlé řady pod pódiem nebyl pěkný pohled. Další vadou na kráse byl ze začátku naprosto příšerný zvuk, kdy frontman Jacob Bannon nebyl prakticky vůbec slyšet. Naštěstí byl tenhle neduh brzy napraven a vokalistovo zapálení nevyšlo naprázdno. Bannon exceloval, neustále pobíhal sem a tam, mikrofonem pohazoval na všechny strany a už po několika minutách se doslova topil ve vlastní šťávě. Nakonec jsem však, tlačen blížícím se vystoupení Aosoth, Converge opustil předčasně, i když vzhledem k jejich energickému výkonu trochu neslušně.

Setlist My Dying Bride:
01. Like Gods of the Sun
02. The Thrash of Naked Limbs
03. Catherine Blake
04. From Darkest Skies
05. She Is the Dark
06. The Cry of Mankind
07. Turn Loose the Swans

Ježura: Protože jsem po několika náročných dnech už neměl moc náladu ničit se chaosem, Converge jsem s klidem vynechal a před pódia jsem se vrátil až na My Dying Bride, a to s jediným úmyslem – za žádnou cenu je neprojebat, jako se mi to podařilo čtyři roky nazpět. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit bezezbytku a ještěže tak. My Dying Bride totiž odehráli vážně parádní vystoupení a postarali se tak o jeden z nejlepších koncertů dne. Tvorbu kapely nemám nijak zvlášť naposlouchanou, ale přišlo mi, že se hrály spíš trochu tvrdší kusy s poměrně častými výjezdy do death metalu, a alespoň pro mě to tak bylo ideální. Doomovou tryznu to totiž parádně osvěžilo, atmosféra tím nikterak neutrpěla a celému koncertu tak vůbec nic nechybělo. Navíc mě mile překvapil suchý humor, kterým se jinak famózní Aaron Stainthorpe párkrát blýskl, takže podtrženo sečteno – velká paráda a jsem fakt rád, že jsem si My Dying Bride tentokrát nenechal ujít.

Setlist Aosoth:
01. An Arrow in Heart
02. III-1
03. Ritual Marks of Penitence
04. III-5
05. Temple of Knowledge

Atreides: Následuje ikona současného francouzského black metalu, Aosoth. Tahle kapela ukázala, že živě vážně umí, protože takhle dobrý black jsem snad ještě živě neviděl, a to dokonce ani v rámci výborné Untamed and Unchaned Tour letos v březnu. Francouzi byli nemocní, špinaví a neskutečně nasraní. Nelidský skřek a nabroušené kytary stínající jednu hlavu za druhou. O hutnou atmosféru a zničující hluk se staraly mikrofony obrácené směrem k některým reproduktorům. Výborné vystoupení podtrhl dobrý výběr skladeb (“An Arrow in Heart”, závěrečná “Temple of Knowledge”) i skvělý zvuk. Vražedný rituál bez zbytečností a trve klišé (až na paint), které k black metalu patří, kapela namísto toho zabíjela samotnou hudbou. Nemám, co bych vytkl, snad jen, že přežít tohle v jednu ráno už mě stálo značné úsilí, a to ještě nebyl konce.

Skvrn: Jeden perfektní black tu v rámci soboty již v podobě Satyricon byl. I tak mohl blackový vrchol ještě přijít, na tahu byli Aosoth a Dodecahedron. Schylovalo se tedy ke zhruba dvěma hodinám absolutního chaosu, přičemž především pro Dodecahdron to platilo do posledního písmena. Prvně se však na plac dostavili warpainty zmalovaní Aosoth, kteří předvedli parádní set a celkově se postarali společně se Satyricon o nejlepší black metalový výkon festivalu. Ačkoliv jejich hudba nepůsobila naživo až tak chaoticky, zklamán jsem rozhodně nebyl. Navíc ten největší chaos měl teprve přijít.

Setlist Hail of Bullets:
01. General Winter
02. Red Wolves of Stalin
03. On Coral Shores
04. Warsaw Rising
05. Tokyo Napalm Holocaust
06. Farewell to Africa
07. Advancing Once More
08. Ordered Eastward

Ježura: A najednou tu byl konec. Rozloučit se s fanoušky na hlavní stagi dostali za úkol nizozemští death metalisté Hail of Bullets, což se předem jevilo jako super věc, ale osud se rozhodl, že to pánům nedá zadarmo. Předně vyšlo najevo, že ze zdravotních důvodů musel doma zůstat druhý kytarista Stephan Gebédi, což je při charakteru muziky Hail of Bullets docela prekérka. No, a aby toho nebylo málo, muzikanti museli hrát na půjčené nástroje, protože ty jejich zůstaly na letišti… Tohle všechno Martin van Drunen oznámil, když kapela vlezla na pódium, a žádal o pochopení, kdyby se z koncertu stal totální propadák. Jenže navzdory všem okolnostem to propadák nebyl ani náhodou. Z koncertu se vyklubala totálně oldschoolová záležitost (jednak kvůli výběru songů, mezi nimiž zazněl jediný nový a došlo i na moc nehranou “Warsaw Rising”, a podíl na tom měl i svérázný zvuk kytary, kterou si Paul Baayens půjčil od ChristopheraKrabathor) a přese všechny obtíže to byl námrd jako blázen. Lidé se také chytili velice zodpovědně, prakticky nonstop vířili v parádním kotli, a když přišlo na potlesk, dávali kapele jasně najevo, že stojí za ní – a to se přelilo i na muzikanty a celý koncert tak nabral ojedinělou atmosféru pohody a vzájemnosti, které ještě napomohl nečekaně komunikativní a dobře naladěný Martin, jenž se neostýchal rozezpívat lidi kvůli narozeninám Darrena BrookseBenediction nebo uvítat na pódiu přihlížejícího Paula SpeckmannaMaster. Zkrátka a dobře se podařilo nemožné a z toho, co mělo být absolutní blamáží, se vyklubal naprosto parádní závěr festivalu a spolu s loňským vystoupením na Basinfirefestu asi nejlepší koncert Hail of Bullets, který jsem zatím viděl. Velký respekt, tady je prostě poznat, kdo to myslí vážně…

Atreides: Konec ovšem přišel vzápětí. Alespoň pro mě. Na historicky první vystoupení holandských Dodecahedron jsem se vážně těšil, nicméně jejich začátek v jednu hodinu a čtyřicet minut posledního dne byl dost vražedný už sám o sobě. O deset minut delší zvučení šlo sice nějak přežít, horší to ale bylo se zvukem, protože ten se srovnal až někdy v polovině. Do té doby byl sice čistý, jen zvukařovi ujela ruka s volume někam do prdele, takže první řady se měnily v boj o přežití. Minimálně sluchového ústrojí. Silně technický a zároveň atmosférický black metal dal nejednomu otrlému posluchači zabrat a já prakticky nemám, co bych k tomu mohl víc říct, protože stejně jako předchozí dva sety, i atmosféra, kterou Dodecahedron vyčarovali, je tak těžko popsatelná a nepřenositelná zkušenost, že to snad ani nemá cenu. Holanďané odnášeli do jiných galaxií a alternativních vesmírů. Blackgazový závěr topící se v proudech bílého světla už byl jen nutným vysvobozením a pokynem, že se tělo mohlo složit.

Skvrn: Jestli jsem doposud mohl v drtivé většině případů na takřka jakékoliv vystoupení ukázat – dobré/špatné, Dodecahedron se tomuhle zařazení obloukem vyhnuli. Zhodnocení jejich představení totiž míří do úplně jiných sfér – do oboru zdravotnictví, přesněji na ušní oddělení. Nevím, jestli nás ten večer chtěl zvukař zabít, nebo se jen řídil pravidlem hlasitější = lepší. Rozhodně si nedovolím mluvit za všechny kouty stanu, ale pod pódiem to bylo i v porovnání s ostatními zvukařskými omyly fakt maso. K tomu připočtěte disonantní hudbu Dodecahedron a už víte, že to bylo fakt o uši, ještě teď to bolí. Ale vzdávejte se perfektního místečka uprostřed první řady, že… A samotný výkon kapely? Zabíjelo to, a to doslova…


Závěr:

Atreides: Co říci závěrem? Snad, že předchozí ročník byl překonán, a to prakticky ve všech ohledech. V line-upu se našlo podstatně více jmen, která jsem chtěl vidět, a snad až na pár výjimek, kdy za to mohly brzké hrací časy, nebo jedno nešťastné krytí (The Ocean), jsem viděl vše, co jsem chtěl. Těch opravdu výborných vystoupení, kterým bych vytkl jen pár drobností, bylo rovněž požehnaně, a pokud bych měl sestavovat nějaký top list, první tři pozice by sdílelo nemálo interpretů, protože bych si prostě nevybral. Naštěstí vyložených zklamání nebylo zdaleka tolik. Zvětšení třetí stage jen kvituji, ačkoliv stan trpěl na pár dramaturgických failů (Inquisition, Benediction a pár dalších návalů), špatnou větratelnost a občas i na tragický zvuk. Naproti tomu velké stage mi přišly zvukově mnohem lepší než loni.

Atreides: Co se organizační stránky týče, zaznamenal jsem dva nedostatky. Prvním je, stejně jako vloni, nepitelný a předražený Budvar (jakž takž pít se dal jen v Octagonu). Druhým je pak absence budek na žetony v zadní části areálu. Alespoň jedna by se tam rozhodně neztratila, protože není většího opruzu, než se táhnout přes celý areál a ve večerních hodinách i početné davy až k přírodní tribuně jen proto, že žetony ubývají mnohem větší rychlostí, než jste očekávali. Z nápojů bych naopak vyzdvihl velmi příjemnou nabídku nealka, které po leckterém propařeném vystoupení přišlo k duhu. Stejně tak nové prostory Octagonu byly parádní – chladnější prostředí nabídlo parádní místo k odpočinku, navíc skvěle posloužilo i jako alternativní cesta na zadní louku, kterou skoro nikdo nevyužíval. Příjemně mě potěšilo odbavení, na pásku jsem čekal asi tak pět minut, fronty u vstupu byly rovněž minimální.

Atreides: Jsem upřímně zvědavý, s jakými kapelami se Obscure Promotion vytasí příští rok. Letošní ročník byl skutečně nabouchaný, pořadatelům se po letech pokusů povedlo dotáhnout i vymodlené Slayer. Unikátních vystoupení rovněž nebylo málo (Manes, Carnival in Coal, Dodecahedron). Otázkou tak zůstává, co bude následovat příští rok, když má jít o jubilejní 20. ročník. Prostor pro další vylepšování určitě zůstává, na podiích Brutal Assaultu se ale vystřídaly snad už všechny větší a velká jména, která ve světě extrémní hudby něco znamenají. Nu, uvidíme.

Ježura:Brutal Assaultu se právem mluví jako o absolutní festivalové špičce v našich končinách a 19. ročník to opět potvrdil. Velice mě potěšilo, že i tentokrát došlo oproti předešlým letům k dalším zlepšením, a to jak organizačním, tak co se týče areálu. V první řadě musím složit poklonu za (konečně) parádně vyřešené odbavení návštěvníků, protože letos to bylo vážně na pár minut a se vším pohodlím. Další super věc je instalace paletových laviček všude po areáu (i když by to ještě chtělo zapracovat na pohodlnosti opěradla, které celkem řezalo do zad) a potom autosedaček do kina, což byl opravdu velký luxus. Největší změnou byly asi nově zpřístupněné prostory Octagonu a i tohle byl výborný tah, protože je to vážně perfektní místo k odpočinku, je tam parádní chládek a taky je to zdarma. V tomhle ohledu tedy rozhodně palec nahoru a těším se, co nového pro nás v Josefově připraví příště. Změna charakteru třetí stage byla také k lepšímu, i když bych pořád ocenil zvýšení pódia, aby na něj bylo trochu vidět i zezadu, ale věřím, že i tohle se časem vychytá. Velmi potěšilo další rozšíření nabídky nehudebního kulturního vyžití a výstavka obrazů v Octagonu byla příjemným zpestřením. A glorifikovat tradičně skvělou nabídku občerstvení i pití (i ten Budvar mi celkem chutnal) by bylo nošením dříví do lesa…

Ježura: Vlastně jedinou drobnou výtkou, kterou bych našel, je trochu poddimenzovaná kapacita výkupu kelímků. Sice to nebylo nijak zvlášť hrozné, ale přidat k tomuto účelu jedno okénko navíc by rozhodně nebylo na škodu. Jinak jsem ale naprosto spokojený a až se budu příště rozhodovat, jestli jet nebo nejet, právě organizace a zázemí celého festivalu bude rozhodně velkým důvodem pro. Takže díky a příště prosím ty Emperor, když už letos byli na dosah ruky.

Skvrn: Hned na začátku konce bych rád zareagoval na dvě témata, na něž se po festivalovém konci valí kritika ze všech stran: Jídlo a zvuk na třetí stagi. “Měl jsem průjem, z těch nudlí to fakt není, chutnaly mi.” Když jsem viděl, kolik jedinců ještě důvěřuje vietnamským nudlím, které po celou dobu leží naložené v mastnotě na velkých plechách, říkal jsem si, jestli tihle lidé mají ještě hrstku zdravého rozumu a pudu sebezáchovy. Nechci obviňovat jenom naše vietnamské spoluobčany a věřím, že po některých hamburgerech z areálu taky mohlo být ouvej, ale tohle je známý prevít. Z festivalového Budvaru to, dámy a pánové, opravdu nemůže být, neboť já bych celý fest proseděl na záchodě. A kde se tedy najíst, když ne v areálu? Já jsem o první dny řešil nákupem ve zdejších potravinách. A pokud se vám nechce se vám chodit pro jídlo mimo areál? Až v sobotu jsem objevil vegetariánský stánek, který nabízel opravdu domácí jídlo za slušnou cenu – no posuďte sami – talíř česnečky nebo čočkovky za jeden žeton byl ve srovnání s konkurencí fakt kauf.

Skvrn: Téma číslo dvě: zvuk. “Zvuk na třetí stage byl příšerný [slušnější varianta], dejte se stanem pokoj.” Abych byl upřímný, zvuk na klubovém pódiu byl občas opravdu špatný, jenomže to vše vynahrazovalo opravdu útulné (i ta přeplněnost mi nevadila) prostředí, které vytvořilo parádní atmosféru k několika vystoupením – Manes, The Ocean, Carnival in Coal, První hoře, Aosoth a nakonec i Inquisition. Té kritiky nebylo málo a už teď se bojím, že příští ročník bude ročníkem “bezstanovým”. Řešení celkového ztlumení zvuku (zvukaři se možná chystali opravdu na open-air koncert) a nějaké to odvětrávání po stranách se mi jeví jako reálné, pořizování nějakého většího stanu už z finančního hlediska tak reálně nevidím. Těžko říct, každopádně věřím, že tak ostřílený pořadatel si tohle do příště pohlídá.

Skvrn: Co se organizace týče, po celou dobu jsem nezaznamenal sebemenší chybičku, nějaké podcenění té masy lidí a i člověk, který tu byl poprvé, byl během chvíle se vším obeznámen. Jak již padlo v příspěvcích kolegů, nějaké větší fronty se netvořily, jedinou výjimku tvořily kupy lidí u oficiálního merchu a u stánku na žetony, ale i zde se počátkem druhého dne fronty radikálně zredukovaly. Co se týče areálu, tak i zde vše předčilo má očekávání. Festivalová plocha je opravdu velká a tudíž i v tom velkém množství lidí lze najít zákoutí, kam takřka noha nevkročí a člověk si může užít i trochu klidu. Neříkám, že by nešlo vychytat pár drobností, například obohatit odpočinkovou zónu u dister umývárnami a prodejnou žetonů, ale to jsou fakt jen nepodstatné blbinky, které v celkovém kontextu vlastně nikoho nezajímají. A poněvadž jsem řekl vše, co mi leželo na srdci, zbývá snad jen prohlásit obligátní za rok naviděnou.


Brutal Assault 19 (pátek)

Brutal Assault 19
Datum: 8.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean

Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.

Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…

Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.

Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.

Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.

Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.

Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.

Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!

Setlist Fleshgod Apocalypse:
01. The Hypocrisy
02. Minotaur (The Wrath of Poseidon)
03. The Violation
04. Pathfinder
05. The Egoism
06. Elegy
07. The Forsaking

Ježura: Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.

Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.

Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!

Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.

Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.

Atreides: První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.

Ježura: První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.

Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.

Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.

Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!

Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.

Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.

Setlist Devin Townsend:
01. Seventh Wave
02. War
03. Regulator
04. Deadhead
05; Numbered!
06. Supercrush!
07. Kingdom
08. Juular
09. Grace
10. Bad Devil

Skvrn: The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!

Ježura: Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.

Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.

Setlist Manes:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Diving with Your Hands Bound (Nearly Flying)
03 The Cure-All
04. Deeprooted
05. The Nature and Function of Sacrifice
06. Nobody Wants the Truth
07. Ende
08. White Devil Black Shroud

Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.

Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.

Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. Blackjazz Rebels
06. The Madness and the Damage Done
07. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]

Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…

Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.

Atreides: “We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.

Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.

Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. With Hearts Toward None III
07. With Hearts Toward None VII

Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.

Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.


Manii – Kollaps

Manii - Kollaps
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Skoddeheim
02. Lik-øydar
03. Likfugl flaksar
04. Ei sjæl som sloknar
05. Kaldt
06. Endelaust
07. Ei beingrid i dans
08. Avgrunns djuv

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

“Kollaps” je další velice zajímavé album, které – ať máme hned od začátku čistý stůl – zajisté potěší každého příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu. Nejprve si však musíme zodpovědět otázku, kdo to ti Manii z norského Trondheimu vlastně jsou. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že příliš není o čem povídat, poněvadž je “Kollaps” oficiálním dlouhohrajícím debutem (a vlastně úplně prvním počinem vůbec), zas až tak jednoduché to není. Odpověď najdeme u jiné norské skupiny, která je sice v jistých kruzích stále kultovní, nicméně z dnešního pohledu obecně již spíše polozapomenutou kapelou – Manes. Vsadím se, že některým z vás toto jméno jistě něco říká, některým možná ne, proto malý výlet do minulosti – Manes svou káru začali táhnout začátkem 90. let, ačkoliv první velká deska se objevila až roku 1999. Dle dostupných informací se Manes nejprve pohybovali v black metalových mantinelech, nicméně s pozdějším vývojem začali značně experimentovat až za hranice metalového žánru. Proč říkám, že dle dostupných informací? Je to z toho důvodu, že Manes jsou poslední (nebo přinejmenším jednou z posledních) norských žánrových klasik (byť v tomto případě, řekněme, “nižší svítivosti”), které až doposud unikaly mému sluchu, ačkoliv o ní mám povědomí již delší dobu a chystám se tento rest při nějaké vhodné příležitosti (rozuměj dostatku času) napravit.

Z výše uvedených důvodů bohužel nemohu porovnávat Manii na svém současném počinu “Kollaps” s původní tvorbou Manes, avšak údajně – a opět musím použít onu kouzelnou formulku “dle dostupných informací” – se kapela na “Kollaps” okruhem vrací ke svému prvotnímu hudebnímu projevu, což je ostatně i to, proč došlo ke změně jména. Dovolím si tvrdit, že obecnostem již bylo učiněno zadost, tudíž se pojďme vrhnout na to hlavní, čím je samozřejmě samotná deska “Kollaps”

Hned v první větě recenze jsem nepříliš prozíravě prozradil, že hudba Manii potěší všechny příznivce pomalého, obskurního až depresivního black metalu, nicméně je to fakt natolik očividný a pro nahrávku určující, že rozhodně neuškodí jej znovu zopakovat. Na druhou stranu je tu ovšem háček, že to je vesměs vše, co “Kollaps” nabízí. Pokud nepočítáme občasný náznak chladně industriálních ruchů, ambientních kláves a poněkud nenápadných (avšak velmi dobře provedených a skvěle funkčních) melodií, nenajdete zde nic jiného. To by se – uznávám – na první pohled mohlo zdát jako zatraceně málo, ale přijde na to, co od hudby obecně čekáte a co jste ještě schopni (a ochotni – to především) vstřebat. “Kollaps” je samozřejmě dosti minimalistickou záležitostí, jež víceméně sází na jednu jedinou kartu, z mého pohledu však tento tah vyšel, protože výsledek funguje a baví – baví samozřejmě v přeneseném slova smyslu, s ohledem na žánr. Pokud vám z tohoto popisu přišlo, že by se mohlo jednat o album, které by vašemu sluchu mohlo lahodit, dovolím si tvrdit, že zklamáni nebudete, pokud si trochu svého času a sluchu pro Manii vyhradíte. Na druhou stranu ale mohu na rovinu říct, že jestli vám podobná muzika nic neříká, nemá cenu s tím ztrácet čas.

“Kollaps” útočí především pomalými a neskutečně těžkými riffy. Ačkoliv se jedná formálně o black metal, rozhodně nečekejte to, co odpovídá klasické představě black metalové archetypu v podobě nesnesitelně rychle vichřice. Hudba Manii je z tohoto ohledu pravým opakem, protože se táhne jak správné bahno a svého posluchače ubíjí pomalu, ale s o to větší jistotou. Hned zpočátku vytáhne Manii velký trumf v podobě “Skoddeheiem”, která po relativně klasickém atmosférickém rozjezdu nasadí sekanou pasáž v extrémně pomalém tempu, jež společně s nelidským rykem místo zpěvu nemůže neupoutat pozornost. Co se Manii v tomto případě podařilo vytvořit opravdu dokonale, to je obrovský tlak, jímž ta skladba doslova drtí. To možná trochu ubírá následujícím písním, které tak zpočátku zní jako chudší příbuzní, ale s opakovanými poslechy jsem dokázal náležitě docenit i zbytek “Kollaps”, byť se už ve svém pojetí blíží více klasické depressive black metalovému přednesu, ač se znatelným rukopisem. Neboli, jinak řečeno, nemohu tvrdit, že by byl zbytek slabší, jen se mu člověk nesmí bát dát trochu času. Přestože to možná ve světle právě řečeného bude vyznívat malinko paradoxně, silnou zbraní “Kollaps” jsou také melodie, které jsou jednoduše excelentní. Ano, ta hudba je postavena především na riffech, nicméně Manii se místy blýsknout i rafinovanou kytarovou melodií. Bez problému mohu jmenovat hned několik příkladů – namátkou třeba “Liv-øydar”, “Endelaust” nebo “Ei beingrind i dans”. Každopádně i ostatní písně, které jsem nezmínil, jsou bez výjimky velice dobré.

Manii - Kollaps

Pro mě osobně je “Kollaps” dost velkým překvapením, nejen ve světle toho, že se jedná o první desku Manii, ale zejména proto, že neznám ani tvorbu Manes. Čistě z nezaujatého úhlu pohledu tedy mohu s klidným srdcem prohlásit, že se mi deska opravdu líbí – a to docela hodně. Jak již bylo řečeno, pokud podobné muzice holdujete, mohu “Kollaps” jen a jen doporučit.