Archiv štítku: Slipknot

Vimic: nová kapela Joeyho Jordisona

O americkém bubeníkovi Joeym Jordisonovi nebylo po jeho odchodu (vyhazovu?) ze Slipknot takřka slyšet. Pouze se vědělo, že někde v ústraní pracuje na nové muzice, ale nebylo zřejmé, zdali půjde o další album kapely Scar the Martyr, anebo úplně nový projekt. Nakonec se jako správná ukazuje druhá jmenovaná možnost.

Nová kapela se jmenuje Vimic a její debutová deska by měla vyjít letos skrze Roadrunner Records. Kromě Jordisona zde působí další tři hráči ze Scar the Martyr a zpěvák Kalen Chase Musmecci (mihl se třeba v koncertní sestavě Korn). Venku už je i první song „Simple Skeletons“ – pustit si jej můžete tady.


Novinky 9-6-15

Children of Bodom - I Worship Chaos

>>> Ruští Alkonost vydají 20. srpna svůj další počin. Nepůjde však úplně o novou desku, ale jen o anglickou verzi alba „Сказки странствий“ z roku 2013. Tato edice se bude jmenovat „Tales of Wanderings“ a všechny skladby se na něm objeví v přepracovaných verzích s novými aranžemi a také nazpívané novou zpěvačkou. Obal se nachází tady, tracklist níže, ukázky tří songů poslouchejte na Bandcampu vydavatele.

01. The Sword of Fate 02. Behind the Horizon 03. Tales of Wandering 04. Night Time 05. Wonderland 06. Winds & Storms 07. All Alone (Lonliness Time) 08. The Eerie [Gods Tower cover]

>>> Nová fošna death metalové smečky Bone Gnawer, v jejímž čele stojí zpěvák Kam Lee (The Grotesquery, ex-Massacre, ex-Mantas), vyjde 10. července pod názvem „Cannibal Crematortium“. Obal se nachází zde, tracklist následuje:

01. Anthropophagist Inferno 02. Modern Day Cannibal 03. Chainsaw Carnage 04. Horrors in the House of Human Remains 05. Chawed, Mauled & Gnawed 06. Il sesso bizzarro di cannibali 07. Chrome Skull 08. Below a Murder of Carrion Crows 09. Carnivore Beneath 10. Untold Story: Human Pork Bun 11. Cannibal Crematorium

>>> Finové Children of Bodom odhalili detaily o svém nadcházejícím devátém studiovém albu. To ponese název „I Worship Chaos“ a k mání bude od 2. října prostřednictvím Nuclear Blast. Obal se nachází na odkazu, tracklist zde:

01. IHurt 02. My Bodom (I Am the Only One) 03. Morrigan 04. Horns 05. Prayer for the Afflicted 06. I Worship Chaos 07. Hold Your Tongue 08. Suicide Bomber 09. All for Nothing 10. Widdershins

>>> Česká shoegazová formace Divided vypustila do světa nový videoklip ke skladbě „Frozen“. Sledujte na YouTube.

>>> Novým klipem se chlubí taktéž Švédové Ghost. Natáčelo se k již dříve zveřejněnému tracku „Cirice“, který se objeví na chystané desce „Meliora“ (vyjde 21. srpna). Sledujte na YouTube.

>>> Slovinští thrash metalisté Panikk si na letošní rok nachystali nové EP. To se bude jmenovat „Pass the Time“, nacházet se na něm budou dva nové tracky a jeden živý záznam a k mání bude od 15. června – digitálně u španělských Xtreem Music a fyzicky v režii samotné kapely v limitovaném nákladu.

>>> Populární Američané Slipknot zveřejnili další video ke svému poslednímu albu „.5: The Gray Chapter“. „Killpop“ sledujte na YouTube.

>>> Norové Virus hlásí podpis smlouvy s labelem Karisma Records, který tím pádem zaštítí vydání chystané čtvrté desky. Ta se bude jmenovat „Memento Collider“ a měla by se objevit v zimě.


Redakční eintopf #72.4 – speciál 2014 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat

CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera

Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Dymytry – Homodlak

Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber

Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest

Top5 2014:

1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.

2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.

3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.

4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.

5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.

Asmodeus - Past na Davida Kleinera

CZ/SVK deska roku:

1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.

2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.

Neřadový počin roku:

Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
“The Satanist”
je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.

Shit roku:

Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?

Koncert roku:

Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.

Videoklip roku:

Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!

Potěšení roku:

natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.

Zklamání roku:

vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.

Zhodnocení roku:

Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.


Slipknot – .5: The Gray Chapter

Slipknot - .5: The Gray Chapter
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.10.2014
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. XIX
02. Sarcastrophe
03. AOV
04. The Devil in I
05. Killpop
06. Skeptic
07. Lech
08. Goodbye
09. Nomadic
10. The One That Kills the Least
11. Custer
12. Be Prepared for Hell
13. The Negative One
14. If Rain Is What You Want
15. Override [bonus]
16. The Burden [bonus]
17. Untitled [bonus]
18. Untitled [bonus]
19. Untitled [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park.

Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry dána také subjektivním vnímáním. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký šílený fanboy Slipknot, pro něhož by ti muzikanti byli bozi, protože zas tak hluboce mě jejich hudba tedy neoslovuje, ale ani jsem nikdy nepatřil k jejich zarytým odpůrcům. Spíše jsem se na tvorbu Slipknot vždy díval trochu střízlivě a z tohoto (dovolím si tvrdit, že poměrně nezaujatého) pohledu mi přijde, že je na tom tahle zámořská devítka také lépe než třeba dvě výše zmiňované skupiny. Nějakou skutečně skvostnou a dokonalou nahrávku podle mě na kontě nemají, ale první dvě desky “Slipknot” a “Iowa” jsou i přes některé výhrady (v obou případech hlavně zbytečně natažená délka o pár slabších songů) dobrá alba.

“Vol. 3: (The Subliminal Verses)” sice znamenalo znatelný příklon k větší stravitelnosti (pardon, ono se tomu vlastně říká dospívání a hudební vývoj), ale i přesto si zde Slipknot dokázali udržet velmi dobrou laťku a neztratit svou tvář. To už se však nedá tvrdit o následujícím albu “All Hope Is Gone”, které mi s čestnou výjimkou v podobě titulní vypalovačky hodně nesedlo a po většinu času mě prachsprostě nudilo v čele s ultra-otravným singlem “Psychosocial”, v němž se Slipknot neštítili nasadit největší nešvar tehdejšího metalu – naprosto násilné roubování tvrďáckých slok s uhlazeným a čistě zpívaným refrénem. Jasně, já vím, že se v jejich tvorbě čistý zpěv objevoval i dříve, ale nikdy to nebylo tak generickým způsobem jako v případě “Psychosocial”.

Zde by nyní za normálních okolností měla přijít nějaká věta v tom smyslu, že letos Slipknot vydali svou pátou desku “.5: The Gray Chapter” a že se jí podíváme na zoubek, nicméně od vydání “All Hope Is Gone” se v táboře kapely stalo hned několik zásadních věcí, díky nimž je nutné už tak dlouhou úvodní omáčku ještě natáhnout, protože prostě zaznít musí. V krátkosti jde o to, že v mezičase Slipknot přišli o dva ze svých stěžejních členů – nejprve o baskytaristu Paula Graye, jenž zemřel v květnu 2010 na předávkování, a poté o bubeníka Joeyho Jordisona, který byl v prosinci 2013 za doposud ne úplně vyjasněných okolností vyhozen. Oba patřili k zakladatelům Slipknot a především k hlavním skladatelům… jistě, v současných rozhovorech zpěvák Corey Taylor hlásá, že o tom lidi vědí hovno a že vždycky skládala celá skupina, ale jestli mě paměť nešálí, dřív to žádné velké tajemství nebylo, kdo měl na svědomí většinu materiálu.

Období smutku a ubrečených tiskovek po smrti Graye, drama, jestli se vůbec bude pokračovat, i tyjátr s novými členy (jejichž identita vlastně doposud oficiální odhalena nebyla) přeskočíme rovnou k informaci, že nováčky v kapele se (s 99% pravděpodobností) stali jistí Alessandro VenturellaKrokodil, o němž do té doby slyšel asi málokdo, a Jay Weinberg známý především jako ex-bubeník Against Me!, obecně však také bez nějaké vyvrtané velké díry do světa hudebního průmyslu. S nimi na palubě pak Slipknot natočili své páté album “.5: The Gray Chapter”, na němž hlavní skladatelské otěže převzal kytarista Jim Root a které ihned po svém vydání slaví (stejně jako jeho předchůdce “All Hope Is Gone”) obrovské prodejní úspěchy. A nyní si po zdlouhavém úvodu konečně můžeme povědět, jak počin dopadl.

Ačkoliv mě hordy nekritických fans za tohle prohlášení budou nejspíš nenávidět, album dle mého skromného názoru dopadlo poměrně rozporuplně – i když zase tak špatné, jak tvrdí stejně fanatičtí odpůrci Slipknot (dneska by se vlastně mělo moderně říkat “hejtrs”), to také není. Osobně jsem k “.5: The Gray Chapter” nepřistupoval s nějakým obrovským očekáváním, desku roku jsem fakt nečekal a zcela nepřekvapivě jsem ji ani nedostal. Na druhou stranu však musím zcela férově říct, že je novinka lepší než nezáživné “All Hope Is Gone”, což je něco, v co jsem při své vrozené skeptičnosti ani moc nedoufal. O desce, jež by vám skutečně urvala hlavu i koule (u dam samozřejmě jen hlavu), se tu však nebavíme ani náhodou.

Asi největším neduhem “.5: The Gray Chapter” je to, že těch opravdu výrazných skladeb tu zas tak moc není. Jakkoliv je to vysoce paradoxní, největší vrchol přijde hned v jeho úvodu… a ne, nemyslím tím regulérní otvírák “Sarcastrophe”, ale vážně mluvím o intru “XIX”. To je to totiž beze srandy skvělé a na rozdíl od většiny následujících a vcelku bezduchých fofrovaček člověka opravdu dokáže oslovit. V podobném duchu “intermezzovém” duchu se dále nesou ještě kusy “Be Prepared for Hell” a “If Rain Is What You Want”, přičemž i v těchto případech se jedná o vcelku zajímavé počiny, především u první zmiňované písně, která se nese ve skoro až dark ambientním duchu. Právě v těchto skladbách jsou Slipknot na své novince asi nejzábavnější, jenže situace, kdy intro alba o třídu přebíjí jeho skutečnou náplň je… poněkud nešťastná.

Aby těch paradoxů nebylo málo, regulérnímu obsahu “.5: The Gray Chapter” dávají docela solidně do držky i dva bonusové songy z deluxe edice. Písničkám “Override” a “The Burden” se totiž se vcelku slušnou lehkostí povedlo to, co například ve skladbách “Sarcastrophe” nebo “Skeptic” prostě nefunguje. Především “Override” je setsakra povedená a třeba pasáž, kde se zpívá “Everybody get on the ground”, je skvělá. Upřímně nechápu, proč takovýhle kus skončí mezi bonusy na limitce a na základním albu se nachází hned několik takřka neviditelných věcí.

Budeme-li se bavit skutečně o vlastním albu, pak v jeho rámci suverénně vede pátá “Killpop”, která se rozjíždí hodně zajímavým začátkem a dále boduje třeba dobrým zpívaným refrénem. Dále v hlavě zůstane i singl “The Devil in I”, který se mi sice zpočátku ne úplně pozdával, když jej Slipknot za doprovodu videoklipu vypustili v předstihu, ale v rámci “.5: The Gray Chapter” jako celku je to jedna z mála písní, o nichž se dá říct, že skutečně fungují. Tím ovšem výčet toho, co je opravdu pozornostihodné, pomalu končí…

Většinu “.5: The Gray Chapter” totiž tvoří písničky, které bychom mohli bez újmy na korektnosti zařadit do šuplíčku “typická Slipknotovka”. Jenže zatímco na “Slipknot” nebo “Iowa” (a koneckonců i “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”) to byly právě tyhle rychlé věci, co táhly desky kupředu, na novince je tomu přesně obráceně, a jakmile Slipknot dupnou na plyn, dostavují se pocity nezáživnosti. Hned “Sarcastrophe” je na tom docela bledě, a když skončí její minutové intro, rozjede se vcelku nezáživná hoblovačka. Úplně stejně (nudně) na tom je i třeba “Skeptic”, “Lech” nebo “Nomadic”. Oproti tomu “AOV” zpočátku působí, že by mohla zvednout náladu, avšak jen do doby, než začne Corey Taylor zpívat čistě… tedy, netvrdím, že neumí zpívat, ale ten zlom je tam naroubovaný tak násilně, že to celý song posílá do kopru. “The One That Kills the Least” se zase snaží uhodit na melodičtější notu od začátku, ale ani přístupný a zpěvný refrén ji nedokáže vytáhnout z nudy.

Nejlépe ze všech těch “nářezových” kusů tím pádem vyznívá “Custer” a “The Negative One”, avšak třeba ani druhá jmenovaná z obecného hlediska není nějakou opravdovou peckou a samotní Slipknot na svých minulých nahrávkách nabídli mnohem lepší podobně laděné záležitosti. Aby byl výčet úplně kompletní, zbývá nám ještě “Goodbye”, které jsem se před poslechem bál jako čert kříže, protože jsem očekával uslzenou baladu, jež bude vzpomínkou na zemřelého kamaráda, naštěstí se tak ale nestalo – a to Slipknot naprosto vážně šlechtí, že nic takového na “.5: The Gray Chapter” nedali. Začátek tak sice zní, ale v polovině se “Goodbye” zlomí do dalšího normálního songu, který sice také není ani zdaleka tím nejlepším, co jste letos slyšeli, ale nevadí, protože všechno lepší než ubrečená balada.

Přemírou poměrně nezáživných tracků však neduhy “.5: The Gray Chapter” bohužel nekončí, protože tu jsou ještě další dvě záležitosti, u nichž považuji za nutné je zmínit. Tou první je něco, s čím se nahrávky Slipknot potýkaly vždy – přílišná délka. To je něco, co trochu brzdilo už desky jako “Slipknot” nebo “Iowa”, tedy alba, v jejichž rámci se kapela předvedla v mnohem lepší skladatelské formě, takže v případě “.5: The Gray Chapter” s množstvím nevýrazných kusů je to ještě markantnější, když stopáž čítá 64 minut v základní verzi a ve verzi limitované dokonce dost nad 80 minut. To je prostě moc a výsledek díky tomu působí ještě o něco víc rozmělněně.

Poslední neduh “.5: The Gray Chapter” bych pak viděl ve zvuku. Zaprvé je krutě nedynamický, což už je dnes bohužel standard a trpí tím více jako 90 % všech alb, která v současnosti vycházejí (a to se ještě s těmi 90 % držím dost při zemi), ale to pořád není omluva pro průměrný dynamický rozsah prasáckých 5 dB. Zadruhé se mi pak zdá… no, spíš to řeknu jinak. V mixu je nade všechno vytažený zpěv a hned za ním bicí. Což o to, zrovna rytmika byla na Slipknot vždy jedna z nejzábavnějších věcí a kombo bicí + dvoje perkuse dělá svoje i na deskách, navíc Joey Jordison ty škopky drtit vážně uměl a ani jeho nástupce není žádné dřevo, jenže díky tomuhle vytažení teď působí kytary trochu neškodně. Něco jako baskytara pak skoro neexistuje, a kdo ji na “.5: The Gray Chapter” alespoň jednou zaslechne, ten si může (bez nadsázky) gratulovat.

“.5: The Gray Chapter” je nahrávka, která není špatná, naopak má rozhodně na to, aby byla v rámci metalového mainstreamu jednookým králem mezi slepými. Dělat z ní něco vyloženě výjimečného by však bylo z obecného hlediska velice pošetilé, protože výjimečná rozhodně není. Ani není nějak extrémně dechberoucí (ostatně už sami Slipknot v minulosti dokázali nahrát lepší), ale poslouchat se zcela jistě dá a posluchače neurazí. Nicméně to, aby z jejich muziky mohly být zástupy fanatických a nesoudných fandů stále na větvi, si Slipknot na své novince pohlídali s přehledem.


Další názory:

Když Slipknot po šesti letech, které uplynuly od vydání poslední placky, vypustili ven novou skladbu, “The Devil in I”, byl jsem zklamaný. Nemělo to ten správný šmrnc a pomalu jsem se začal smiřovat s dalším slabým albem, jakým bylo “All Hope Is Gone” a teskně vzpomínal na časy “Iowa” a “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”, které mám dodnes hodně rád. Novinka je na tom možná o trochu lépe než minule, ale i tentokrát je výsledek daleko za hranicemi možností maskované party. Písně jsou skvělou ukázkou profesionálně odvedené práce, ovšem na “.5: The Gray Chapter” mi schází takový ten hnací motor, který by mě držel v pozoru po celou hodinku. Ačkoli jsem zmíněnou “The Devil in I” zprvu nemusel, tak s přihlédnutím ke kvalitě zbytku alba se z ní nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších článků. Z těch zbylých můžu namátkou zmínit ještě “AOV”, “Lech” či “The Negative One”, ačkoli ta poslední zní jako prostá recyklace starších nápadů. Až moc skladeb mi zní uměle, řekl bych až nuceně, a neodsýpá tak, jak bych čekal. Nejslabší položky jsou asi “Sarcastrophe”, “Killpop” a “The One That Kills the Least”, které jsou v celé své délce o ničem. Věřím, že fanoušci budou chrochtat blahem, ale nenechme se zmást takovou tou původní nadšeností způsobenou dlouhou pauzou, protože v jádru je “.5: The Gray Chapter” pouze průměrným počinem Slipknot.
Kaša

Ani po téměř deseti posleších si zatím nejsem zcela jist, zda sáhodlouhé čekání na novou desku Slipknot stálo za to. Muzikantsky je vše zcela v pořádku a na nejvyšší možné úrovni. V některých písních je cítit onen obligátní “návrat ke kořenům” v podobě většího důrazu na tvrdší pasáže, samply a práce DJ. Přesně tohle se mi líbí, protože mi to na posledních dvou deskách ve větším množství chybělo. Několik songů je opravdu kulervoucích a daly by se srovnat i s těmi nejlepšími výtvory na předchozích albech. Na druhou stranu je “.5: The Gray Chapter” možná až zbytečně moc dlouhé a neodsýpá tak, jak by mělo. I po těch několika posleších si nejsem schopen zapamatovat, o čem některé písničky jsou. Pár z nich by zasloužilo označení “typická Slipknotí věc”, což, přiznejme si, dneska už nikomu úplně trenky nezacáká. Žádná z písní mi však nepřijde úplně vycpávková, což oceňuji, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby se kapele podařilo výslednou nahrávku scucnout tak na 40minutovou stopáž – to bych byl nejspokojenější a nevznikaly by místy nudné a prázdné proluky. Celkově takový lehký nadprůměr, Slipknot ale mají na mnohem více. Tak zase za šest let. Stojí za povšimnutí: “The Devil in I”, “Custer” nebo “The Negative One”.
nK_!

Nebudu lhát, žeru Slipknot tu jejich hru už od smrti Paula Graye. Všechno to vylejvání srdíček v rozhovorech, nejdřív, že vůbec netuší, co s kapelou bude, potom koncerty, nová hudba a nakonec masivní kampaň k vydání nové desky. Ne, že bych Slipknot chtěl obviňovat z nějaké neupřímnosti či dokonce hyenismu, ale je fakt, že neustálé vytrvalé omílání, jak bez Paula nejsou nic a kapela pravděpodobně skončí, jim neskutečně zahrálo do karet, protože už v okamžiku oznámení nového alba se z toho stala událost svojí důležitostí se skoro rovnající druhému příchodu Spasitele. Když k tomu člověk připočte i masivní mediální kampaň, vychází z rovnice bezmála deska roku a podle toho vypadají i prodeje. Ale jaká je deska doopravdy? Možná bude dost výmluvné, když řeknu, že i po asi patnáctém poslechu si pořád nepamatuji názvy songů, protože mě prostě nijak víc nezaujaly. Intro a “Sarcastrophe” je slibný začátek, u refrénu “AOV” sebou člověk trochu škubne, ale řekne si, že “Dead Memories” nakonec vlastně taky vstřebal. “The Devil in I” je mrda, pánové dobře vědí, proč ji vybrali jako klip… no, a dál už to taková hitparáda není, album osciluje někde mezi nudnější částí “All Hope Is Gone” a “Come What(ever) May” od Stone Sour. Pak už jediná věc, která mě trochu zaujala, je “Custer”, která mi náladou trochu připomíná první dvě desky. To, že je mi produkce desky moc nesedí, může být tím, že většinu volného času trávím mixováním kytar a bicích a už to prostě neslyším, anebo se Slipknot s těma bicíma jednoduše posrali. S každou další Slipknot deskou se do mojí výběrové složky v mp3ce přesouvá míň a míň písniček, tak uvidíme, jestli to příště bude aspoň jedna.
Thy Mirra


Redakční eintopf #68 – říjen 2014

Devin Townsend - Z2
Nejočekávanější album měsíce:
Devin Townsend – Z2


H.:
Mysticum – Planet Satan
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Devin Townsend – Z2
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Slipknot – .5: The Gray Chapter
Index očekávání: 10/10

Atreides:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Anaal Nathrakh – Desideratum
Index očekávání: 9/10

Skvrn:
Manes – Be All End All
Index očekávání: 10/10

Thy Mirra:
Slipknot – .5: The Gray Chapter
Index očekávání: 9/10

Před časem jsme v eintopfu trochu nenápadně zavedli takové zajímavé pravidlo, že při počítání indexů pro jednotlivá alba se začaly započítávat i desky, jež každý redaktor zmíní, a to za poloviční počet bodů oproti té hlavní nahrávce, kterou si ten který redaktor vybere. Když si tedy jako nejočekávanější album měsíce zvolí X a dá index třeba 9/10, ale v textu zmíní, že se těší i na Y a Z, pak X dostane 9 bodů a Y i Z každé 4,5 bodu. Jednoduché.

Zdánlivě to vypadá jako kravinka, ale v říjnu toto pravidlo poprvé ukázalo svůj smysl. “Be All End All” od norských experimentátorů Manes si hned tři redaktoři zvolili jako nejočekávanější album měsíce. Přesto nakonec v součtu celé redakce vyhrálo “Z2” od Devina Townsenda, ačkoliv to si jako nejočekávanější zvolil jediný redaktor. Nicméně nové dvojalbum legendárního kanadského nezmara jinak zmínilo hned šest lidí z osmi, díky čemuž se Devin vyšvihl do čela indexové tabulky. Avšak nutno dodat, že to bylo velice těsně, protože “Z2” nad “Be All End All” zvítězilo o pouhý půlbod. Na třetí příčce se pak umístila očekávaná novinka “.5: The Gray Chapter” od populárních maskovaných Američanů Slipknot.

H.

H.:

Původně jsem se tu vykecával víc, ale abych vás příliš nenudil, budu tentokrát trochu stručnější a zmíním jen jednu záležitost, o níž se moc nemluví, i když by se podle mě mělo a vlastně si myslím, že by to měla být pro každého fanouška black metalu jedna z nejočekávanějších událostí za dlouhé roky. Mysticum jsou možná první skupinou, jež začala kombinovat chladný industriální sound se syrovým black metalem a byli to právě oni, kdo položil základní kámen kapelám jako Aborym nebo Dødheimsgard. Debutová a doposud jediná dlouhohrající nahrávka “In the Streams of Inferno” je i přes své stáří dodnes neskutečný náser, který svou zvířecí nehostinností ponižuje i současné skupiny. O pokračování v podobě “Planet Satan” se začalo mluvit už na konci 90. let, ale bude to až letos, po dlouhých 18 letech od první desky, kdy novinka vyjde. A očekávání jsou sakra vysoko!

Ježura

Ježura:

Září se zlomilo do října, z léta se stal podzim a pro hudebního fanouška začínají žně. Krom toho, že nejedna peněženka zapláče nad bezpočtem koncertů, které už teď plní bílá místa v kalendáři, také nabírá na intezitě koloběh vydávání zajímavých nahrávek a říjen rozhodně není výjimkou, neboť toho vychází spoustu a včetně velkých nebo význačných jmen. Můj výběr třech nejočekávánějších říjnových desek míří dvakrát do vod avantgardy a jednou někam na pomezí folk a black metalu ve značně netradičním podání; ve všech třech případech však do Norska. Oním netradičním mixem folku a blacku mám na mysli bergenské Galar s jejich třetí řadovkou “De gjenlevende” a bylo by to pro mě velké překvapení, kdyby tahle dvojice přišla s něčím jiným než výtečným a neotřelým materiálem. Druhé místo si odnáší slovutní Solefald, kteří se chystají namlsat své fanoušky na dlouho očekávanou řadovku “Kosmopolis sud” minialbem “Norrønasongen kosmopolis nord”. Ano, prosím. A neméně proslulí experimentátoři to u mě dnes také vyhrávají. Desku “Be All End All” od obnovených Manes jsem sice už (jednou) slyšel, ale ten jeden speciální poslech, který mně a řadě dalších Manes dopřáli na Brutal Assaultu, mě ujistil v tom, že až se mi album dostane do spárů, rozhodně s ním strávím dlouhé hodiny a budu se ochotně nimrat v tom, co mi napoprvé přišlo dobré a s potenciálem k růstu k hvězdným výšinám. Už se na to vážně těším, ujetému přebalu navzdory…

Kaša

Kaša:

Říjen je zatraceně nabitý měsíc, protože bych dokázal vybrat snad desítku alb, na která se (jedno jestli více, čí méně) těším. Nicméně, protože můžu uvést pouze tři kousky, tak musím sáhnout po novince Exodus, kteří se celkem nečekaně opět dali dohromady s navrátilcem Stevem “Zetrem” Souzou a od jejichž “Blood In, Blood Out” čekám thrashový počin roku. Další návrat, tentokrát však ještě zajímavější, přináší “At War with Reality” severských At the Gates. Navázat po 19 letech na takový opus jako “Slaughter of the Soul” bude obrovská výzva, takže doufám, že se borci pochlapí a přijdou s fantastickým materiálem. No, a samozřejmě nesmím opomenout Devina Townsenda a jeho očekávané dvojlabum “Z2”. Devina já prostě žeru a od návratu kávychtivého Ziltoida si slibuju opravdu velké věci. Druhý kotouček, jakožto novinka pod hlavičkou Devin Townsend Project, je pro mě už jenom třešnička na dortu. Dvojité porce nové muziky se nebojím, takže věřím, že tenhle poťouchlý Kanaďan dostojí svému jménu a očekávání se mi vrátí na konci října zpět.

nK_!

nK_!:

Začínám mít takové neblahé tušení, že asi žádnou očekávanou hudbu neposlouchám. No vážně, každý měsíc mám dost problém vybrat tři desky, které bych sem mohl napsat a tento říjen je to ještě horší. Přitom mám pocit, že oproti mému hudebnímu okolí toho sjíždím strašně moc. Nebo je jenom celý rok 2014 okurkový? No nic, každopádně v říjnu vyjde po nekonečných šesti letech nová fošna kapely, na které jsem kdysi svou metalovou dráhu začínal. Ano, řeč je samozřejmě o Slipknot a jejich novince “.5: The Gray Chapter”. Jestli tohle nebude nahrávka roku, rituálně smažu harddisk s muzikou a odinstaluji všechny hudební přehrávače v počítači (brát, prosím, s rezervou). Zkrátka se hodně těším a doufám, že i přes loňské nucené odejití bubeníka Joeyho Jordisona a smrt baskytaristy Paula Graye (v roce 2010) bude “Pětka” (stejně jako starší tvorba) stát za to.

Atreides

Atreides:

Byť v říjnu je víc desek, které mě zajímají, jejich seznam vážně nemá cenu vypisovat. Namísto toho vyberu všehovšudy dvě. První z nech je “Z2” z dílny Devina Townsenda, nástupce prvního Ziltodia, který u mě byl onou seznamovací deskou s tímto umělecem, a který mě svojí mentální vyjetostí baví dodnes. Druhou deskou je má dnešná volba, a to “Be All End All” od Manes. Sedm let stará “How the World Came to an End” sice má pár much, jinak jde ale o excelentní a nadčasovou desku. Novou desku jsem již slyšel v rámci Brutal Assaultu a tak o ono překvapení z prvního poslechu jsem již nějakou dobu připraven, zatraceně mě ale zajímá, jak se album vyvine v průběhu času, což je vlastnost, která je v případě Manes dá se říci esenciální. Očekávání jsou tedy vysoká, stíny pochybností minimální a nedočkavost ohromná.

Zajus

Zajus:

Jestliže si pravidelně stěžuji, že fakt nevím co zvolit, či hůře nevím z čeho zvolit, tentokrát to snad ani nemohlo být jednodušší. Ne snad, že bych byl nějaký dlouholetý fanoušek Anaal Nathrakh, popravdě jsem se dosud stále neprokousal celou diskografií. Na “Desideratum” se však těším opravdu hodně. Když jsem poprvé slyšel jejich poslední počin “Vanitas”, doslova mě sestřelil ze židle s razancí, s jakou se to povedlo kdysi snad jen Converge. Pokud by se někdo sháněl po hudbě, jejíž agresivita a intenzita je vyhnaná do naprostých extrémů, a přesto nejde jen o samoúčelné mlácení do nástrojů, doporučil bych mu právě Anaal Nathrakh. “Vanitas” bylo perfektně vyvážené, energické a zapamatovatelné a přesně to čekám od jeho nástupce. “Análové” nejsou jedinou kapelou, na kterou se v říjnu těším, ale odstup je velký. EP se staronovými skladbami vydají moji progmetaloví oblíbenci Haken. Ačkoli tato kapela zatím vypouští zásadně samé klenoty, na “Restoration” nahlížím skepticky. První vypuštěná “Darkest Light” mě totiž dost zklamala a obávám se, že v podobném duchu se ponese i zbytek disku. Kdo však téměř zaručeně nezklame, je Devin Townsend. Sice se obávám jeho typického problému, tedy přebujelé stopáže, ovšem i tak nepochybuju, že “Zet na druhou” přinese tunu skvělého materiálu.

Skvrn

Skvrn:

Říjen je fakt brutálně natřískaný. Těch desek je neskutečný kotel a na své si musí přijít snad každý. Volba říjnové jedničky na rozdíl od září hrozně složitá a po delším váhání jsem ukázal na “Be All End All” z dílny norských experimentátorů Manes. Upřímně vůbec netuším, jak bude nástupce skvostného “How the World Came to an End” (2007) znít, co je však jisté, je to, že jen jeho kvalitativní vyrovnání by znamenalo otřesy v letošní albové špičce. Původně jsem tu měl sice úplně jiné album, ale zkrátka sedm let je sedm let, zvlášť když Devin Towsnend své desky seká jak Baťa cvičky a Solefald přichází “jen” s předzvěstí dlouhohrajícího alba. To, že se na nového Townsenda čeká vždycky sotva rok, je věc první. Věc druhá je, že na nového Ziltoida se opravdu těším. První část z dílny téhle zelené příšerky mě majestátně bavil a já pevně věřím v to, že i dvojcédéčko “Z2” zaboduje. Jediného, čeho se trochu bojím, je formát, jelikož jde vlastně jen o takového “poloZiltoida” – na druhém CD totiž najdeme řekněme klasickou Devinovu desku. V neposlední řadě tu je již zmiňované “Norrønasongen kosmopolis nord” od Solefald. A i když jde opravdu jen o minialbum, neříkejte, že škatule “progressive folk-pop-noise” ve vašich uších nezní dostatečně zajímavě. Jak jste zřejmě pochopili, příští týdny budou opravdu výjimečné a nebude tedy žádný překvapením, že v čele s datem 10. 10. bude říjen za 10/10.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Mohl bych se lehce opakovato po kolegovi nK_!, protože letos to s deskami mám hodně podobně. A vlastně to dost podobně mám i se Slipknot. Rozhodně to nebyla moje první metalová kapela, dostal jsem se k nim až celkem pozdě přes mého taťku, ale jsem za to možná rád, těžko říct, co bych si z tak komplexní hudby, jakou Slipknot tvoří, vzal v nějakých třinácti letech. Každopádně vymodlená deska všech maggots je zde a těším se na ni fakt dost. Netřeba asi dodávat, že Slipknot je divadlo od začátku do konce a i celé několikaleté přecitlivělé drama po smrti Paula Graye je možná lepší brát trochu s nadsázkou, každopádně Slipknot jsou tu a jejich šaráda s novými maskami, tajnosti s novými členy a celkové zahušťování atmosféry jim obrovsky hrají do karet, proto musí být index očekávání vysoko snad u všech, kteří s nimi kdy přišli do styku. Pánové totiž odjakživa ví, co dělají. V těsném závěsu jsou Emigrate, možná lehce nedoceněný side project Richarda KruspehoRammstein. Jejich debutové album mám jako skalní fanoušek Rammstein tisíckrát najeté a zadřené hluboko pod kůží, takže zklamání neočekávám ani v nejmenším. Další věcí, kterou si s radostí poslechnu je “Z2” od Devina Townsenda, pokračování Ziltoida, což je jedna z mých nejoblíbenějších desek od tohoto kanadského Voldemorta, a tak čekám s nadějí, že to dopadne skvěle, což, řekněme si na rovinu, taky dopadnout nemusí, protože Devinův rozptyl je široký a ne s každou deskou se každému může trefit do vkusu, natož právě mně!


Cesta do hlubin redaktorovy duše #4 (nK_!)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…
nK_!

nK_!:

Daniel Landa - Pozdrav z fronty
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1997
Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.


Slipknot - Iowa
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.8.2001
Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.


Linkin Park - Meteora
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 25.3.2003
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.


Iron Maiden - Best of the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.9.1996
Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.


Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.


Redakční eintopf #39 – červenec 2012

A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays
Nejočekávanější album měsíce:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays


H.:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 10/10

Ježura:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 8/10

Kaša:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Hellyeah – Band of Brothers
Index očekávání: 5/10

Zajus:
Nachtmystium – Silencing Machine
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Index očekávání: 5/10

Madeleine Ailyn:
Bury Tomorrow – The Union of Crowns
Index očekávání: 7/10

Mortalis:
Slipknot – Antennas to Hell
Index očekávání: 2/10

Je obecným pravidlem, že v průběhu letních prázdnin se megalomanské vydavatelské soukolí trochu umírňuje a nepálí všemožné i nemožné nahrávky s takovou razancí a kadencí, přesto se jistě i tak najde pár desek, které budou stát za nějaké to provětrání ušního ústrojí, jmenovitě třeba očekávaná novinka legendárních thrash metalových veteránů Testament, nové album allstar kapely Hellyeah, třetí sólovka Serje Tankiana ze System of a Down, další drogová jízda maniaků z Nachtmystium či nejnovější výtvor Bury Tomorrow. Většina redakce Sicmaggot má ovšem svého favorita jinde, ne v současnosti, ale na konci 19. století. Šílenství okolo psychedelických gentlemanů A Forest of Stars a jejich nadpozemské hudební produkce právě vrcholí, zvláště pak po vydání unikátního videoklipu “Gatherer of the Pure”, a nejednomu redaktorovi jeho křišťálová koule napovídá cosi o tom, že 20. července, kdy se “A Shadowplay for Yesterdays” objeví, vyjde jeden z největších adeptů na nejlepší desku roku. Připravte se na nadměrný výskyt slova “geniální” ve všech existujících tvarech!

H.

H.:

Tentokrát není vůbec o čem diskutovat. Třetí deska Britů A Forest of Stars pro mne není jen nejočekávanějším počinem července, ale patří i mezi nejočekávanější počiny celého roku, není-li rovnou tím vůbec nejočekávanějším. Důvod k tomu je relativně jednoduchý – předchozí dvě desky “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální díla, opravdové klenoty. A Forest of Stars celkově pro mě představují doslovné naplnění pojmu “umění”, a to po všech myslitelných stránkách – hudebně, textově, grafickým provedením desek (LP verze “Opportunistic Thieves of Spring” je bezesporu jeden z nejnádhernějších nosičů, jaké jsem kdy viděl, vinyl “The Corpse of Rebirth” v těsném závěsu!), koncertním vystupováním, celkovou prezentací, která je propracována do nejmenších detailů a podrobností… celá ta atmosféra okolo A Forest of Stars je něco naprosto unikátního a osobně snad neznám žádnou jinou skupinu, jež by dokázala všechny tyto aspekty dotáhnout k takové dokonalosti, jako se to podařilo právě A Forest of Stars. I přesto, že “A Shadowplay for Yesterdays” bude prvním počinem, na němž se nepodílel Mr. T. S. Kettleburner, ani v nejmenším nepochybuji o tom, že i tentokrát to bude monumentální opus, u něhož se ani po několika desítkách poslechů neobjeví jakýkoliv náznak toho, že by měla přestat naprostá hudební extáze. A k mému velkému potěšení mi již vypuštěná ukázka v podobě “Gatherer of the Pure” tuto domněnku beze zbytku potvrzuje. Pokud bych měl nyní vyřknout jeden jediný tip na to, která skupina vydá nejlepší desku letošního roku, bez jakéhokoliv zaváhání bych zvolil A Forest of Stars a jejich “A Shadowplay for Yesterdays”

Ježura

Ježura:

Psaní na Sicmaggot s sebou nese nejen krev, pot a slzy, ale také jisté benefity – teď mě sice napadá akorát tak poznávání nových kapel, ale to protentokrát bohatě stačí. Já jsem takhle přišel k A Forest of Stars nebo Nachtmystium a zábavné na tom je, že obě zmíněné kapely v červenci vydávají svoje novinky. Obě zmíněné kapely sice považuji za geniální, nebo alespoň s genialitou koketující, ale tentokrát nad charismatem Blakea Judda vyhrává úchvatná stylizace a skvostná hudba gentlemanského klubu A Forest of Stars. Jestli se jejich třetí deska “A Shadowplay for Yesterdays” vydaří alespoň stejně jako její dva geniální předchůdci, můžeme se těšit na vážného adepta na desku roku.

Kaša

Kaša:

Nebýt toho, že mě náš redakční “Velký vezír” H. před několika měsíci zasvětil do tajů a umění jedné nejmenované skupiny, bylo by všechno jinak a já bych v červencovém Eintopfu zcela jistě vybral novinku “Dark Roots of Earth” mé oblíbené thrashové legendy Testament, na kterou se těším jak malé dítě. Osud (nebo spíše opět všudypřítomný šéfredaktor) tomu chtěl jinak a v červenci mi tak v kalendáři nejvýrazněji září nový počin britského klubu gentlemanů A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”. Doufám, že se kvalitativně minimálně vyrovná minulé “Opportunistic Thieves of Spring”, kterou považuji za zhudebněnou genialitu v každém směru. Pokud máte zájem o nevšední hudební zážitek, tak si poznamenejte datum 20. 7. a řádně zbystřete! Věřím, že to bude stát za to.

nK_!

nK_!:

Červenec je již obecně celkem suchý měsíc, takže není divu, že musím opět sáhnout po desce, na kterou se zase až tolik netěším. Mám rád Mudvayne, mám rád Chada Greye a první album kovbojských Hellyeah se mi líbilo. Druhé se naneštěstí stalo jednou z nejhorších věcí, kterou jsem měl před dvěma lety možnost slyšet. Na “Band of Brothers” jsem zvědav, ale nečekám od něj absolutně nic. Můžu být jen příjemně překvapen.

Zajus

Zajus:

Červenec bude tradičně slabším měsícem a můj výběr nejočekávanějších alb se tak omezil na tři kandidáty. Prvním z nich jsou A Forest of Stars, jejichž poslední deska “Opportunistic Thieves of Spring” nebyla vůbec špatná. Navíc, jak jste si mohli přečíst o pár odstavců výše, velkým fanouškem A Forest of Stars je i vrchní velitel H. a jeho hudební názory není zdrávo ignorovat. Proto tedy plánuji věnovat desce “A Shadowplay for Yesterdays” pořádné množství pozornosti. Druhý na řadě je Serj Tankian se svou třetí sólovkou. Zde jsem poněkud skeptický, jelikož si myslím, že od rozpadu System of a Down Serj nevydal prakticky nic zajímavého. První singl “Figure It Out” navíc rychle zestárl a přestal být zábavný už při pátém poslechu. Přesto alespoň částečně věřím, že “Harakiri” bude lepší než jeho dva předchůdci. Nyní se konečně dostáváme k vítězi, jímž je šestá deska Nachtmystium, nazvaná “Silencing Machine”. Jejich “Addicts: Black Meddle Pt. II” mi učarovalo z mnoha důvodů a při zpětném procházení katalogu této americké kapely jsem navíc zjistil, že jejich starší alba jsou možná ještě lepší. Máte-li tedy rádi netradiční black metal, těšte se na poslední červencový den.

Ellrohir

Ellrohir:

Prý mě tu nebudou mít rádi, když nedám 10/10, ale ve smyslu toho, jak se na danou desku objektivně těším, můžu jenom těžko jít někam výš. Neříkám, že to nebude skvělé album, tomu ostatně napovídá počet redaktorů, kteří si jej pro tento měsíc zvolili, nicméně sám za sebe nemůžu říct, že bych už týdny nemohl dospat a nervózně odpočítával dny, kdy už konečně tento očekávaný skvost vyjde. To bohužel za měsíc červenec nemůžu říct vůbec o žádné desce ani zdaleka. To mi taky trochu zkomplikovalo psaní aktuálního eintopfu, který možnost “Nic” neuznává (leda by snad “Nic” byla nějaká inspirativní kapela). Nakonec tedy volba metodou největší odhadované adheze padla na tuto britskou formaci. Tématicky by mi to mělo sedět, dostupné ukázky starší tvorby se mi taky docela pozdávaly. Na druhou, kdyby tato záležitost nevyšla, nechalo by mě to naprosto chladným. Znovu tedy opakuji, že pětka v indexu mého očekávání neznačí obavy z nekvality desky, nýbrž odráží můj silně indiferentní postoj k červencové nadílce hudebních novinek.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Tak buď je červenec suchý měsíc, nebo se nám po redakci šíří nákaza. Ano, i mně bylo představeno jméno A Forest of Stars a věřte mi, že ani u mě nezůstalo bez odezvy, ale přece jen jaký by mělo smysl vás tady krmit něčím, co je tady tolikrát zmíněno, když mám něco dalšího. Řekněme, že v těchto vedrech na mě leze vyloženě letní nálada a Britům z Bury Tomorrow to docela dobře šlape. Není takový problém si jich nevšimnout, hlavně když má jejich v pořadí teprve druhá deska vyjít pod Nuclear Blast. Tím chci říct, že jsem tak dlouho narážela nosem na reklamu, až mi nezbylo nic jiného, než si jejich “An Honourable Reign” poslechnout. Pak se k téhle písni přidala první deska a už měsíc mi ve sluchátkách znějí pravidelně. Těžko specifikovat proč, většinou je můj vkus někde jinde, ale tohle je prostě líbivá věcička a mně se zahryzla pod kůži. Já jsem přece jen konzumnější typ a na řeči o deskách roku a vychvalování do nebes si nepotrpím. Tak si to, co označují jako melodic metalcore, zkuste pak ochutnat.

Mortalis

Mortalis:

Mnohými opovrhovaná kapela Slipknot má pro mě velmi zvláštní pozici v hudebním světě. Už to bude sedm let, co mě právě tahle banda šílenců dovedla na cestu tvrdší muziky. Od té doby se toho hodně změnilo. Pryč už je i můj nekritický pohled na Slipknot, díky kterému jsem je považoval za hudební bohy. Naopak se dostavila jistá dávka skepse silně zesílená vydáním CD “All Hopes Is Gone”. Na bestofku se sice těším, ale není to nedočkavost a touha po nové muzice, je to nostalgické těšení možná i na poslední poslouchatelnou desku Slipknot. Chvílemi mi přišlo, že se mě kluci z Iowy snaží co nejvíce odradit od CD různě ujetými klipy s ještě úchylnějšími pokusy o remix jejich dobrých písniček. Kvůli tomu se možná trochu i děsím data 24. 7., kdy má “Antennas to Hell” vyjít. Snad někoho nenapadne vrazit tyhle pofidérní prasárny na tracklist místo originálních verzí písniček, které si rád po dlouhé době poslechnu.


Redakční eintopf #3.1 – speciál 2009 (Corey(8))

Corey(8)

Corey(8):

Top5 2009:
1. The Prodigy – Invaders Must Die
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
3. Deathstars – Night Electric Night
4. Three Days Grace – Life Starts Now
5. Mudvayne – Mudvayne

CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco

Koncert roku:
Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009

Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low

Top5 2009:

1. The Prodigy – Invaders Must Die
The Prodigy
byli dávno odepsaní. Stárnoucí chlápci za zenitem, kteří nedokázali navázat na legendární počin “The Fat of the Land” z roku 1997 a svou zašlou slávu uchovávali výhradně skrze výborná live vystoupení. Ha, pak přišel leden léta Páně 2009 a magazíny se začaly předhánět v titulcích o triumfálním návratu zpět na vrchol. Troufalé? Rozhodně ne! Podobně vyvážená a hity napěchovaná deska tu už dlouho nebyla!

2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
Král je mrtev, ať žije král! Je nesmírná škoda, že v případě Alice in Chains můžeme tuto vyčpělou formulku použít v doslovném významu. Jerry Cantrell a jeho kumpáni nahráli album, které svou produkcí a zvukem žije současností, avšak srdcem leží hluboko v 90. letech. Nonšalance a lehkost, s jakou dokáží Alice in Chains i po tolika letech vtáhnout do svého světa bolesti a melancholie, je skutečně neskutečná.

3. Deathstars – Night Electric Night
Tahle švédská parta má něco do sebe. Teď nemyslím image prostitutek nejlevnější cenové kategorie, ani příšernou koncertní gay stylizaci. Jejich hudba má prostě koule (ač to zní zrovna v případě této kapely jakkoliv podivně) a poslední deska “Night Electric Night” je toho jasným důkazem. Silnějšího hráče na goticko-industriálním poli aby člověk pohledal.

4. Three Days Grace – Life Starts Now
Bramborový flek mého žebříčku je etalonem všech letošních hard rockových (chcete-li post-grunge) desek. Ať už to byli romanťáci z Three Days Grace, tentokrát netradičně uřvaní Breaking Benjamin nebo aktuální Puddle of Mudd, americké party předvedly, proč se jim za oceánem toliko daří. Aneb návod jak hezky zasadit do pětimístného žebříčku sedm kapel ;)

5. Mudvayne – Mudvayne
Kolosální renonc v podobě “The New Game” se naštěstí neopakoval. Kdo má rád kapelu Mudvayne, bude mít rád desku “Mudvayne” – tak prosté to je. Jedná se totiž o dokonalou fúzi všeho, s čím Mudvayne za dekádu svého muzicírování na posluchače vyrukovali. Budiž vám odpuštěno!

Cocotte Minute - Sado Disco

CZ/SVK deska roku:

Cocotte Minute – Sado Disco
Jsou to pozéři, sprostí vykradači KoRn, komerční žumpa a dalších 1586 mládeži nepřístupných sprostot. Toliko pro ochránce ryze antikomerčních vod (aneb co je to za českou kapelu, která své klipy nenatáčí na hajzlech nebo v tělocvičně před polámanými ribstoly – spalte to!). Zároveň jim však z mého pohledu lze jen těžko upřít smysl pro chytlavou linku, na české poměry mimořádně vypilovanou produkci a v neposlední řadě i schopnost nahrát neurážející a solidně poslouchatelé album. Proto si Cocotte Minute drží status jedné z nejposlouchanějších metalových kapel u nás, a proto si s chutí čas od času vypláchnu mozek u jedné z jejich desek.

Koncert roku:

Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009
Když je miluješ, není co řešit. Jsou kapely, které respektujete. Jsou kapely, které máte rádi. Na místo srdcové záležitosti se však může dostat pouze jedna. Když s sebou navíc srdcovka doveze dvě žhavá želízka typu Trivium a DevilDriver, nemůže být o koncertní události roku pochyb! DevilDriver si svůj ostravský slot evidentně užili (existuje snad show, kterou by si Fafarovci nevychutnali?), Trivium bojovali statečně s nepřízní zvukaře a Slipknot… zhmotněný, nikoliv mokrý, sen! Třikrát si nevěřícně promnout oči a jde se na to!

Zklamání roku:

Marilyn Manson – The High End of Low
Připisovat to mimořádně plodnému roku nebo stařecké dobrosrdečnosti, sám nevím, výsledkem ale budiž fakt, že letos nevyšla snad jediná deska, která by mne vyloženě zklamala (mluvím o těch, ne které jsem se vyloženě těšil). Alibisticky se tak svezu s větší částí redakce a vypíchnu poslední desku Marilyna Mansona. “The High End of Low” bylo cítit zatuchlinou už od prvních ukázek a konečný produkt toho příliš nezměnil. Někoho čistě rockový Manson možná oslovil, já už dvakrát zůstal pouze v roli nezainteresovaného pozorovatele. Házení mikrofonu po členech kapely mu jde podstatně lépe…