Nova Rock 2014

Nova Rock 2014

Nova Rock 2014
Datum: 13.-15.6.2014
Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko)

Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat

Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden

Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik

Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.

Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!


Pátek:

V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.

Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.

Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.

Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.

Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.


Sobota:

Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.

Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.

Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.


Neděle:

Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.

Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.

Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.

Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.

Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, TonyGeezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.


Zhodnocení:

Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.