Archiv štítku: Volbeat

Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

Volbeat - Seal the Deal & Let's Boogie

Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Universal

Tracklist:
01. The Devil’s Bleeding Crown
02. Marie Laveau
03. The Bliss
04. The Gates of Babylon
05. Let It Burn
06. Black Rose
07. Rebound [Teenage Bottlerocket cover]
08. Mary Jane Kelly
09. Goodbye Forever
10. Seal the Deal
11. Battleship Chains [Georgia Satellites cover]
12. You Will Know
13. The Loa’s Crossroad

Hrací doba: 53:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky…

S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali se tak první dánskou kapelou od dob Aqua, které se podařilo dostat se do Top 10. Což o to, já to borcům přeji z celého srdce. Po celou dobu vystupuje parta kolem Michaela Poulsena skromně, až pokorně a díky svému neúnavnému koncertování a tvrdé práci si myslím, že přesně tyhle kapely by se měly dostávat do popředí. Ne rychlokvašky a sračky typu Black Veil Brides, kteří se spoléhají na PR vydavatelství a na svoji teploušskou image.

Kam tím ale mířím… Posledním albem „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” si na sebe upletli Volbeat minimálně z obchodního hlediska bič a očekávání od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ nebyla z těch nejskromnějších. Čtvrté místo v americkém prodejním žebříčku ovšem ukázalo, že pozice Volbeat je opravdu tvrdě vydobytá a nejedná se o módní výstřelek, který se nepodaří zopakovat. Upozorňuji, že tím netvrdím, že se Volbeat podařilo natočit album lepší, než jsou ta minulá, protože já mám dojem přesně opačný. Nemůžu si pomoct, ale už po poslechu předchozí placky jsem měl dojem, že celá ta jejich sranda nějak přestává být srandou. Volbeat se sice nijak výrazně nezměnili, ale jejich hudba postrádá takovou tu nespoutanost starších počinů, kdy člověk mohl čekat skoro cokoli a poslech byl jedna velká jízda plné zábavy a skvělých písní.

Na „Seal the Deal & Let’s Boogie“ Volbeat upevňují svou pozici a skladby tomu taky odpovídají. Nenapadá mě jediná, která by mě vyloženě smetla a posadila na zadek. Objeví se sice tu a tam zajímavý motiv jako orientální kytara v „The Gates of Babylon“ nebo pěvecký sbor v „Goodbye Forever“, který dodává gospelovský nádech, ale mně to přijde málo. Převládají písně, které bych označil jako sázky na jistotu. Ať už je to řízná úvodní „The Devil’s Bleeding Crown“, rychlá skoro titulní „Seal the Deal“ nebo hitovky „Marie Laveau“, „Let It Burn“ a především nechutně vlezlá „For Evigt“. V poslední jmenované si zahostoval jistý Johan Olsen a přináší do jinak obyčejného rádiového kolovrátku trochu vzrušení, ale nekonečné omílání jednoho hitového nápěvu, jako se tomu děje právě v „For Evigt“, začne být po chvíli dosti otravné.

Možná se zdá, že jsem k Volbeat až přehnaně kritický, protože vlastně neudělali nic jiného, než že pokračují v tom, co jim na posledních dvou albech fungovalo na jedničku, ale právě v tom je ten problém. Ono se všechno jednou začne přejídat, a přestože je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ profesionální album po všech stránkách, tak mi na něm chybí něco víc, než „jen“ další porce písní, které jsou formálně stejné jako minule. Co překvapilo, bylo zařazení a samotný výběr dvou předělávek, které v podání Volbeat zapadly mezi zbylé skladby bez sebemenších problémů. Ať se budeme bavit o „Rebound“ od punkrockerů Teenage Bottlerocket, nebo „Battleship Chains” jižanských rockerů The Georgia Satellites, obě jsou to příjemné hitovky a v živelném provedení Michaela Poulsena, Roba Caggiana a Jona Larsena album sice nijak výrazně neobohacují, ale o to nenásilněji se poslouchají.

Tady v tomto místě bych asi měl vyřknout nějaký finální verdikt. Jestli je „Seal the Deal & Let’s Boogie“ albem dobrým, nebo špatným. Abych pravdu řekl, nejsem si úplně jistý. Bijí se ve mně různé pocity, ale v žádném případě ani jeden z nich není totální nadšení nebo naopak totální zklamání z toho, co si pro nás letos Volbeat připravili. Já jejich šestou studiovku chápu jako sázku na jistotu. Jako snahu upevnit si svou tvrdě získanou pozici a přinášet fanouškům to, co se líbilo minule. Že se jedná o již jednou vyluhovaný sáček čaje a aktuální chuť už není tak plná a lahodná, jak by měla být, to už je něco jiného. Rozseknu to tedy tak, že na poměry Volbeat představuje „Seal the Deal & Let’s Boogie“ rozhodně slabší průměr a že si myslím, že v aktuální podobě mají určitě na víc.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Nova Rock 2014

Nova Rock 2014
Datum: 13.-15.6.2014
Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko)

Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat

Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden

Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik

Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.

Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!


Pátek:

V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.

Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.

Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.

Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.

Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.


Sobota:

Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.

Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.

Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.


Neděle:

Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.

Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.

Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.

Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.

Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, TonyGeezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.


Zhodnocení:

Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)


Redakční eintopf #58.4 – speciál 2013 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2013:
1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
2. Ghost – Infestissumam
3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
4. Drowning Pool – Resilience
5. Love and Death – Between Here & Lost

CZ/SVK deska roku:
1. Trautenberk – Hladová srna
2. Under the Surface – Ressurection

Neřadový počin roku:
Rotten Sound – Species at War

Artwork roku:
Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism

Shit roku:
Škwor – Sliby & lži

Koncert roku:
Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
úspěch reunionu Black Sabbath

Zklamání roku:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Top5 2013:

1. Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Tak první místo je letos bez diskuzí jasné. Kdo nás čte pravidelně, musel si všimnout, jak jsem byl z této desky nadšený. A hle, skoro půl roku od vydání a závislost ne a ne zmizet. Zbytek redakce je tedy zcela jiného názoru a přesvědčení, ale to mi nemusí vadit – přeci jen jde o můj soukromý žebříček (ještě štěstí že neděláme nějaké redakční průměry, uf…).

2. Ghost – Infestissumam
Kdyby nevyšlo “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1”, byli by Ghost pro tento rok jasnými vítězi, leč nestalo se tak a “Infestissumam” u mě obsazuje krásnou stříbrnou pozici. Retro dneska prostě frčí.

3. Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
V Dánsku se blýská na fenomenální časy. Alespoň pro sebranku Volbeat, která každým dalším albem potvrzuje, že se zcela oprávněně začíná ve své zemi řadit mezi absolutní metalovou špičku. Není se čemu divit, “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” se povedlo a podle mého skromného názoru se jedná o vůbec nejlepší materiál, který kdy Volbeat natočili.

4. Drowning Pool – Resilience
Obměna na postu frontmana přinesla své ovoce a po několika silně zavánějících fošnách se Drowning Pool vytáhli a dobyli koncertní pódia svou těžkotonážní novinkou “Resilience”. Uvidíme, jak dlouho jim ta bujará energie a nový zpěvák vydrží.

5. Love and Death – Between Here and Lost
Jedno z velkých překvapení. Brian “Head” Welch, který v minulosti (a vlastně v současnosti už zase taky) hrál svoje kytarové party v KoRn, vydává novou sólo desku a je to neskutečná bomba! Ze své domovské formace si vzal jen to nejlepší a ostré riffy doprovázené neméně drsným vokálem sype jako esa z rukávu. Doporučuji, pokud se vám povedlo tuhle nahrávku minout.

CZ/SVK deska roku:

1. Trautenberk – Hladová srna
Kapelku Trautenberk znají asi především Klatováci nebo podobná Plzeň-friendly sebranka, ale vězte, že jemnostpán se začíná postupně roztahovat i mimo náš skromný okres (kraj). Ve stručnosti pro seznámení: Trautenberk je “tanzmetalová” formace, která si z ničeho nebere servítky a její vystoupení jsou živelná a neskonale zábavná. Je to taky dost vidlácké (aby ne, když jsou jednotliví členové přestrojeni za postavy ze známých “Krkonošských pohádek”), ale proč ne, když je to tak extrémně chytlavé? Navíc u nás letos nevyšlo skoro nic zajímavějšího.

Under the Surface - Resurrection

2. Under the Surface – Resurrection
Mladá partička muzikantů z Valašského Meziříčí vydala letos svůj debut a v mé recenzi si odnesl poměrně vysoké hodnocení v podobě sedmi a půl bodu. Za touto známkou si stojím a volím tak Under the Surface jako druhý nejlepší český opus, který jsem měl letos možnost slyšet. Musím se ale přiznat, že je to částečně kvůli tomu, že jsem zkrátka nic moc jiného neměl možnost posoudit.

Neřadový počin roku:

Rotten Sound – Species at War
Je libo trochu poctivého grindu? Rotten Sound, přežívající na grindové scéně už více než dvacet let, přišli s dalším ze svých očekávaných EP a opět se trefili přímo do černého. Letní vystoupení na Brutal Assaultu tomu bylo nejlepším možným důkazem.

Artwork roku:

Hentai Corporation – The Spectre of Corporatism
Nemám slov. Potřeba vidět. Potřeba zažít. Chvíli pochybovačně kroutit hlavou. Poddat se. S přebalem debutovky Hentai Corporation je to zkrátka stejné jako s jejich koncerty. Ale tohle fakt nepobírám. Zatím.

Shit roku:

Škwor – Sliby & lži
Škwor
, který mají všichni rádi (autora nevyjímaje), bohužel v posledních letech plodí jen samé šitózní omrdávky a “Sliby & lži” jsou jasným důkazem kompletního autorského vyhoření. No tak, chlapci, máte přece na víc!

Koncert roku:

Hatebreed: Brutal Assault 18 – Jaroměř, 10.8.2013
Původně jsem sem chtěl umístit koncert Coal Chamber, který se uskutečnil pod hlavičkou letošního Basinfirefestu ve Spáleném Pořící. Také jsem se na něj nejvíce těšil. Ale Hatebreed mi živě naprosto vyrazili dech a takovou atmosféru jsem nečekal ani ve snu. Příští rok znovu právě na Basinfirefestu! Yeah!

Videoklip roku:

Red Fang – Blood Like Cream
Red Fang
– kapela s nejlepšími videoklipy na světě – dostála slibů a předčila veškerá možná očekávání. Zombie apokalypsa? Nuda. Zombie se kupodivu k prasknutí neládují mozky, ale snaží se vychlemtat všechno pivo na světě? Maximální nářez!

Potěšení roku:

úspěch reunionu Black Sabbath
Asi to už nikdo nečekal, ale dědoušci z Black Sabbath prostě válí a lidi je neuvěřitelně žerou. Nová řadovka, velké koncertní turné (které se bohužel neobešlo bez drobných komplikací), živák a skoro-původní sestava, ze které vitalita čiší jako z nikoho jiného. Ale přeju jim to, bez nich bychom nemohli poslouchat hudbu takovou, jakou ji dnes známe. Palec nahoru.

Zklamání roku:

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
První část “House of Gold & Bones” mě vážně bavila a o to více jsem upíral slechy ke dni, kdy mělo vyjít pokračování. Byl jsem zklamán. Chlapci si trochu vyspravili reputaci svým pražským vystoupením, ale deska prostě nic moc. Nic moc.

Zhodnocení roku:

Oproti loňsku se letošní rok vydařil přesně podle mého vkusu. Vyšlo mnoho zásadních alb, měli jsme možnost zažít u nás nespočet vynikajících koncertů (či festivalů) a výhled do budoucna je ještě lepší. Nejvíce se asi těším na rakouský Novarock, na který se pojedu podívat vůbec poprvé. Čekejte reportáž. Už aby bylo zase léto!


Volbeat – Outlaw Gentlemen & Shady Ladies

Volbeat - Outlaw Gentlemen & Shady Ladies
Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 8.4.2013
Label: Vertigo Records

Tracklist:
01. Let’s Shake Some Dust
02. Pearl Hart
03. The Nameless One
04. Dead But Rising
05. Cape of Our Hero
06. Room 24
07. The Hangman’s Body Count
08. My Body [Young the Giant cover]
09. Lola Montez
10. Black Bart
11. The Lonesome Rider
12. The Sinner Is You
13. Doc Holliday
14. Our Loved Ones

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6/10
nK_! – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Volbeat jsou jednou z kapel, která roste album od alba, a to bez nějakého slyšitelného vývoje ve skladatelských postupech, které jsou již řadu let neměnné, a i díky tomu můžeme mluvit o seskupení, které je po několika málo tónech jasně identifikovatelné. Pět alb při třináctileté historii kapely je výsledkem slušné skladatelské potence a nutno říct, že se kapele zatím daří držet si vyrovnanou kvalitu a mezi jejich alby bych těžko hledal to špatné nebo nepovedené. A naštěstí mohu totéž prohlásit i o novince, na které se vůbec poprvé představuje nový kytarista Rob Caggiano, který poslední léta brázdil světová pódia s Anthrax.

Páté řadové album se honosí titulem “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” a podle povedeného přebalu je jasné, že dánská čtveřice Poulsen, Larsen, Kjølholm a zmíněný Caggiano se tentokrát zastavila na divokém západě, ačkoli je škoda, že různé western/country motivy nedostaly poněkud větší prostor, protože vzhledem k faktu, že s nimi kapela pracuje tu a tam už na minulých albech, je jejich potenciál poměrně nevyužitý. Kdo už měl s Volbeat tu čest, ví, že heavy metalové riffy, rocková rytmika a prvky americké rockabilly jsou při sloučení s hlasem charismatického pěvce Michaela Poulsena velice příjemným posluchačským zážitkem, jenž možná neusadí do židle svou propracovaností, ale tohle je jeden z těch případů, kdy platí, že v jednoduchosti je síla. Hit střídá hit a kapela se už v minulosti celkem rychle našla v podobě, která je primárně určená pro velká publika a široké masy, aniž by však zamířili do sfér stupidní a podbízivé rockové hudby. Všechno prostě šlape jako hodinky.

Hned po krátkém navození westernové atmosféry úvodním intrem nastupují na scénu klasičtí Volbeat“Pearl Hart”, což je naprostá koncertní tutovka, která svým skočným a zpěvným refrénem rozeskáče i odpůrce kapely. Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu, jíž družně doplňují další hitovky, kterých není zrovna málo. Nelze nezmínit tituly “Dead But Rising” s tvrdšími kytarami à la Metallica, “Cape of Our Hero”, což je nejpřístupnější věc na albu, nebo vyloženě stadiónově stavěná “Lola Montez”, která se mi víc zamlouvá v bonusové verzi, kde je sólová kytara v jednom momentu vystřídána harmonikou. Na první poslech vyčnívá zejména “The Lonesome Rider”, a to nejen protože si v ní pohostinsky zapěla Sarah Blackwood, ale i díky svému rockabilly nádechu, jenž se sice při refrénu rychle vytratí, ale jako zpestření druhé poloviny desky je to příjemná věc. To platí i o “Doc Holliday”, v jejímž úvodu se objeví banjo, které po chvilce zmizí pod nánosem metalových riffů.

Když už jsem nakousl ty hosty, tak samozřejmě musím upozornit na nejmetalovější píseň desky, a sice na “Room 24”, ve které řádí nezaměnitelný King Diamond, jenž přispěl k tomu, že se, dle mého skromného názoru, jedná o nejlepší skladbu desky. Taková pecka jako “Evelyn”BarneyemNapalm Death to sice není, ale kdo si myslí, že Kingův a Poulsenův vokál nemůže jít dohromady, tak je na omylu a tuhle skladbu doporučuji. Abych jen nechválil, protože takhle bych za chvíli vyjmenoval drtivou většinu tracklistu, tak stejně jako na předchozích albech, i tady jsem si našel písně, které bych bez mrknutí oka oželel. Tentokrát se jedná o nemastnou předělávku “My Body” od Young the Giant a o závěrečnou pomalejší “Our Loved Ones”, která mi i přes zapojení harmoniky moc nevoní. Osobně mám rád Volbeat i v rychlejším rytmu, což je případ punkem říznuté “Black Bart”, jejíž svižnější momenty mají a o poznání větší koule než ty střednětempé a zpěvné, které převládají.

Asi je jasné, že kritiku po předchozích řádcích čekat nemůžete. “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” přináší opět dravou kombinaci heavy metalu a rock ‘n’ rollu, které nechybí lehkost a hravost. Možná si budete říkat, že pátá variace na stejné téma už nemůže fungovat tak, jako na prvních albech a do jisté míry máte pravdu, ale i přes zjevnou stagnaci jsem ochoten tento neduh Volbeat odpustit, protože novinka se poslouchá jedna báseň. Skvělý zvuk a muzikantské výkony jsou standardně na hodně vysoké úrovni, a pokud si odmyslím těch několik minut navíc, které desce podráží nohy, tak nemám žádných výtek, protože to, co Volbeat dělají, dělají sakra dobře.


Další názory:

Nemůžu si pomoct, ale v případě Volbeat se zase jednou musím postavit do opozice vůči nadšeným kolegům. Na tyhle Dány jsem narazil ještě předtím, než vyrostli v opravdu velkou kapelu, ale už tehdy mě jejich muzika moc neoslovovala, což se s postupem času i přes ne zrovna malou snahu nezměnilo, díky čemuž jsem tak nějak nikdy nedokázal pochopit, proč se jim dostává tak obrovských ovací. Jako jo, je to nenáročná pohodovka a poslouchat se to určitě dá, ale i ta nenáročná pohodovka mi musí něco říkat, což se u Volbeat neděje… nebo lépe řečeno musí bavit (u pohodové muziky to musí platit naprosto bezpodmínečně), jenže Volbeat mě jednoduše nebaví, ať už jim to formálně šlape jakkoliv. Neříkám, že “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” nemá svoje momenty, pár slušných nebo zajímavějších pasáží se najde, jenže když se na to album podívám jako na celek, nemám jediný důvod si to pouštět znova, protože když prostě dostanu chuť na nějakou pohodovou hudbu, mám tu zástup vhodnějších kandidátů, kteří mě opravdu baví. Sorry… Světlé momenty: hostující King Diamond (ten chlap je bůh!), “The Hangman’s Body Count” a “Doc Holliday”.
H.

Volbeat jsou v posledních letech jednoznačná sázka na jistotu. Co se těmto dánským chlapíkům dostane pod ruku, promění tito ve zlatý důl. Nejinak je tomu i s jejich nejnovějším řadovým počinem “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies”, které mě baví možná i více než doposud nejoblíbenější “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Hlavní zásluhu na tom má prostý fakt, že každý jeden kousek skládačky je do detailu vybroušený a na albu prakticky nelze najít hluchého místa. Všechny písně mají svůj osobitý nádech, neopakují se a z většiny materiálu cítím silný hitový potenciál. Parádní sound a technické provedení jsou už samozřejmostí. Kdyby takhle mělo vypadat každé album některé z mých oblíbených kapel, vřeštěl bych blahem. Nejzajímavější kusy dle mého názoru: “The Nameless One”, “Cape of Our Hero”, “The Lonesome Rider” a “The Sinner Is You”.
nK_!


Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven

Volbeat - Beyond Hell / Above Heaven
Země: Dánsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 10.9.2010
Label: Vertigo Records

Tracklist:
01. The Mirror and the Ripper
02. Heaven Nor Hell
03. Who They Are
04. Fallen
05. A Better Believer
06. 7 Shots
07. A New Day
08. 16 Dollars
09. A Warrior’s Call
10. Magic Zone
11. Evelyn
12. Being 1
13. Thanks

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už jsou to málem dva měsíce od té doby, co vyšla nová deska od Volbeat s názvem “Beyond Hell / Above Heaven”. Spousta z vás určitě již album slyšela, a tak bude vědět, o čem mluvím. Takzvaný heavy rock’n’roll od těchto Dánů nebyla nikdy příliš složitá hudba a ani jejich čtvrté album není výjimkou. Co se ale nezměnilo, je také to, že i v jednoduchosti je síla (někdy) a Volbeat přináší pořádnou porci zábavy.

“Beyond Hell / Above Heaven” je asi ještě přístupnější pro posluchače a většina skladeb se vám instinktivně zaryje do paměti klidně i po prvním poslechu. Určitě k tomu přispívá i další posun k přímočařejšímu rocku až popu. Tento posun jsme mohli zpozorovat už na minulém albu, ale tady se Volbeat dostali ještě trochu blíže a nepomůžou tomu ani o tón podladěné kytary. Příkladem takových skladeb budiž “Heaven Nor Hell” nebo “Magic Zone”. Ovšem zůstávají i tvrdší skladby, ve kterých se dokonce objevili i hosté ze slavných metalových kapel.

V tvrdších skladbách se skrývá hlavní síla alba, třeba otvírák “The Mirror and the Ripper” je pecka, co poměrně jednoduše zůstane v hlavě, vynikající je taky skladba “A Warrior’s Call”. Pocta dánskému boxerovi začíná slovy: “Let’s get ready to rumbleeeeeeeeee!” a nejen díky textu ve stylu “Feel the power of a warrior” dokáže výtečně nabít energií. Už jsem nakousnul, že na albu hostují někteří borci z jiných seskupení. Není to nikdo menší než Mille PetrozzaKreator a BarneyNapalm Death (neplést se Stinsonem).

“7 Shots”Petrozzou je asi nejlepší skladba z alba, která se na začátku tváří strašně nenápadně se svým takřka westernovým intrem a klidným zpěvem, ale po chvíli se rozjede v pořádnou palbu, která nenechá nikoho chladným. Skladba “Evelyn”, ve které si zapěl Barney, je na kapelu, jakou je Volbeat, trochu experiment. Dost fanoušků s ní asi bude mít problém, protože ve slokách si otevírá hubu na špacír Barney přesně tak, jak je zvyklý – v growlovacím stylu. Jeho mocný vokál je podpořen tvrdým kytarovým riffem a dokážu si představit, jak asi při poslechu kouká někdo, kdo si myslí, že nejtvrdší kapela je Manowar. V chytlavém refrénu už ale přichází Michael Poulsen a dodává skladbě až humorný kontrast. Ač se to tak možná nezdá a ač někomu možná nesedne, “Evelyn” je geniální skladba.

Ze třinácti skladeb na albu si vezmu na paškál ještě dvě. “Fallen”, která dokonce zní i v hitparádách na MTV, je hitovka jak podle učebnice. Chytlavé refrény a riffy, i emoce, které proudí ve zpěvákově hlasu, si oblíbí snad všichni bez rozdílu hudebního vkusu, věku, rasy a náboženského vyznání. Možná se nebude zdát jenom antikomerčním zatvrzelcům. Poslední skladbou, jež si podle mého zaslouží alespoň trochu podrobnější popis, je “Thanks”. Touto skladbou kapela vzdává svůj dík fanouškům a to je nejenom dobrý nápad (a určitě i chytrý tah, hehe), ale dokonce je to i hudebně kvalitní. Tohle by mohlo udělat více kapel.

Volbeat nestvořili nic světoborného, dá se říct, že je to prostě jejich tradiční album, takže po několika posleších pár songů omrzí a odpadne, další se zařadí k peckám z minulých alb do koncertních setlistů kapely. No, už se těším, až uslyším nové songy naživo.


Redakční eintopf #10 – září 2010

Dimmu Borgir - Abrahadabra
Nejočekávanější alba měsíce:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven


H.:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Index očekávání: 8/10

Earthworm:
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven
Index očekávání: 8/10

Seda:
Serj Tankian – Imperfect Harmonies
Index očekávání: 7/10

H.

H.:

Já to v nedávné recenzi na Accept říkal, že září bude tak plné pecek, že člověk nebude vědět, co do toho eintopfu dřív strčit (smích). Výběr je tentokrát opravdu veliký, no považte sami – když thrash, tak jedině Death Angel; když black, tak jenom Drudkh; když avantgardu, tak nic jiného než Vulture Industries; je libo power? – vycházejí noví Kamelot; nebo to bude něco progresivního? – v tom případě nelze nesáhnout po Enslaved. Prostě je toho opravdu dost a dost a volba v mém případě byla tudíž vskutku těžká. Nakonec ale – a musím říct, že sám se tomu divím – vyhrává deska, na jejíž dosazení do eintopfu bych si ještě tak před měsícem nevsadil ani vindru. Jenže čím víc se vydání “Abrahadabra” od Dimmu Borgir blíží, tím víc se na něj nejenže těším, ale tím víc ve mně roste i přesvědčení, že tentokrát to bude stát opravdu za to. Zaprvé, singl “Gateways” mě prostě neskutečně chytnul – víc než bych byl čekal, zní to vážně až nečekaně dobře; zadruhé, každý, kdo měl tu možnost slyšet z “Abrahadabra” něco víc, nešetří superlativy, což řadového posluchače, jako jsem já, občas dokáže navnadit. Nevím jak vy, ale já začínám být pomalu opravdu zvědav. Snad se má důvěra v podobě vypíchnutí Dimmu Borgir na post toho nejočekávanějšího v měsíci vyplatí. Uvidíme, uvidíme…

Earthworm

Earthworm:

Jak jste již slyšeli a ještě uslyšíte, září nabízí něco snad pro každého metalistu či rockera. Od novinek Lordi a Blackmore’s Night přes Stone Sour nebo Volbeat až k Dimmu Borgir a Enslaved. Poslední dobou mne ale ze zmíněných kapel srdce táhne nejvíc právě k tzv. “heavy rock ‘n’ rollovým” Volbeat. Další nálož chytlavých a skočných riffů a melodií snad nebude příliš repetitivní a další zářez těchto Dánů ovládne spoustu ušních bubínků.

Seda

Seda:

Výběr desek na září je poměrně pestrý. Dočkáme se konečně první studiovky System Divide, nových Dimmu Borgir anebo legendy Halforda. Mou přízeň ale dostává Serj Tankian. Už jeho prvotina mezi sólovými deskami byla velice dobrá. Tento rok Serj rád experimentoval i s orchestrem, se kterým udělal turné. Těším se hlavně na to, jestli se opět zvukově oddálí od System of a Down a bude už brán jako sólový zpěvák, anebo bude s kapelou stále srovnáván.


Sonisphere 2010

Sonisphere 2010
Datum: 19.6.2010
Místo: Milovice, letiště
Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat

H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.

H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…

H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.

H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:

Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.

H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.

H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.

H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.

H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:

Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.

Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.

H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo HannemanKing si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!

H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.

H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.