Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.
Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.
První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.
Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.
Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.
Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.
Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům Faulknera i Halforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.
Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.
Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.
Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.
Metacyclosynchrotron:
1. Nachash, Kringa, Pergamen – Praha, 24.6. (event)
2. Black Silesia Open Air – Biskupice (Polsko), 8.-9.6 (event)
Cnuk:
1. Judas Priest, Megadeth – Plzeň, 12.6. (event)
2. King Crimson – Praha, 26.6. + 27.6. (event)
3. The War Goes On, Baraka Face Junta, Kovadlina – Praha, 28.6. (event)
H.:
Já tentokrát půjdu jen na jeden koncert, ale o to větší legenda to bude. Iron Maiden jsou povinnost, to se nedá svítit. Moje první oblíbená kapela, která se ve velké míře podepsala na tom, že jsem propadnul metalové muzice. Tentokrát přijede s výběrem hitů převážně z 80. let doplněných o několik novějších kousků a zdá se, že dojde i na některé méně očekávané fláky – osobně se těším zejména na „Sign of the Cross“. Každopádně, budu tam, protože tahle britská klasika nikdy neomrzí.
Pro úplnost doplním dvě blackmetalové akce. Ta první bude o gigu Nachash a Kringa, které v Modré Vopici doplní domácí Pergamen. I když je to trochu na hraně, jestli si něco zaslouží propagaci s takhle ohavným plakátem, ten font je snad nějaký humor, ty vole… Oukej, dělám si prdel, muzika je v cajku, takže na to klidně běžte i navzdory nevkusnému fontu na plakátě…
Fans black metalu by také mohlo zajímat miniturné Djevelkult, kteří začátkem měsíce navštíví Plzeň, Prahu a Brno. Společnost jim budou dělat Naurrakar.
Onotius:
Koncertním vrcholem června pro mne bude jednoznačně koncert Neurosis. Tihle oaklandští nestoři post-metalu, jejichž žánrový vliv je nedozírný, jsou moje srdeční záležitost. Uběhne pět let od té doby, co mne poprvé paralyzovali naživo – tehdy v Lucerna Music Baru v doprovodu Terra Tenebrosa. Nyní je na turné doprovází DeafKids a zahrají pro změnu ve větším prostoru MeetFactory. Co čekat? Intenzivní hypnózu, co jiného!
To ale není jediná akce, jež v následujícím měsíci stojí za zmínku. Čtvrtého zahrají v Lucerna Music Baru Baroness. Na stejném místě jako před dvěma lety – doufejme, že i se stejným elánem. Pokud budete mít čas, určitě zaskočte. Stejně tak nelze než doporučit matematickou groovy rubanici v podání Meshuggah. Středa 13. v Roxy.
Metacyclosynchrotron:
Po slušném množství navštívených koncertů v první třetině roku si momentálně dávám oraz, co ale zvážím, bude koncert norských Nachash a rakouských Kringa v Modré Vopici. Rakušáky jsem viděl už dvakrát. Poprvé to bylo fajn, napodruhé super, takže jsem zvědavý, co se bude dít do třetice. Ale hlavním tahákem jsou Nachash, jejichž dlouhohrající debut „Phantasmal Triunity“ netrpělivě očekávám, protože první EP „Conjuring the Red Death Eclipse“ bylo skvělé a to absolutní hodnocení, co dostalo na archivech, není až tak přestřelené. Výborný, načernalý METAL. Předskakují domácí Pergamen, pro které to bude první koncert po delší pauze.
Pokud preferujete metal té „nejopravdovější“ sorty a troufáte si na stádo intoxikovaných jacků, tak byste mohli zvážit výlet na Black Silesia Open Air, který se koná v areálu jakéhosi hradu u Biskupic (strašná prdel). Já se po důkladné úvaze na výlet vybodnul, ale sestavička čítající Blasphemy, Nifelheim, Satan, Anima Damnata, Throneum a další, by určitě mohla dobrodruhy zaujmout.
Cnuk:
Dvanáctého června se vydávám do Plzně na koncert legendy Judas Priest za doprovodu další legendy Megadeth. Jediným škraloupem na turné k novince „Firepower“ je absence Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci přesunul do ústraní a s Priest občas zahraje pouze pár písniček. Jeho náhradou je producent poslední desky Andy Sneap, který má také samozřejmě koncertní zkušenosti, ať už se Sabbat nebo Hell. Jinak je „Firepower“ skvělým albem, takže doufám, že se mu budou po právu věnovat a dojde na mé oblíbené fláky. Zbytek kapely se zdá být ve formě, takže není důvod mít nějaké obavy. Stejně tak Megadeth, kteří stále jedou turné rovněž k povedené desce „Dystopia“, doufám odvedou na pódiu dobrou práci. Dvě velká jména v jednom večeru, těším se.
Zajímavý zážitek také slibuje Forum Karlín v Praze, kde 26. a 27. června vystoupí King Crimson, což jistě bude stát za to. Nové desky sice nevydávají, ale koncertně aktivní jsou stále. Lákavý je také koncert The War Goes On v Sedmičce na Strahově. Jejich debut z roku 2016 má dobrou energii, kterou se určitě daří dobře přenášet také na pódia. Tyhle punkery z Dánska doplní domácí Kovadlina a Poláci Baraka Face Junta.
Megadeth zveřejnili nový videoklip k songu „Post American World“, který se objevil na letošní desce „Dystopia“. Výsledek sledujte na YouTube.
Vedle toho se kapele konečně podařilo rozřešit otázku bubeníka. Aktuální album nahrál Chris Adler z Lamb of God, ale nastálo se k Megadeth nepřidal. Novým bubeníkem se tak stává Belgičan Dirk Verbeuren známý především díky Soilwork (dále třeba Bent Sea, Scarve, The Project Hate MCMXCIX a mnoho dalších). Na druhou stranu, krátce po oznámení svého vstupu do Megadeth opustil řady Soilwork.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 22.1.2016 Label: Tradecraft
Tracklist:
01. The Threat Is Real
02. Dystopia
03. Fatal Illusion
04. Death from Within
05. Bullet to the Brain
06. Post American World
07. Poisonous Shadows
08. Look Who’s Talking [bonus]
09. Conquer or Die
10. Lying in State
11. The Emperor
12. Last Dying Wish [bonus]
13. Foreign Policy [Fear cover]
Nová alba s sebou vždy přinášejí celou řadu emocí mezi fanoušky kapely, spoustu diskuzí a spekulací, jestli je novinka lepší nebo naopak horší než minulý kotouček. A platí to dvojnásob, bavíme-li se o opravdu velkých kapelách. Příkladně o kapelách velikosti Megadeth. Sebrance kolem lídra Davea Mustaina, legendární postavě thrash metalu, která patří již tři dekády k tomu největšímu, co lze na této scéně najít, a která si své místo mezi „Velkou čtyřkou“ thrash metalového hnutí zaslouží. Tedy, pardon, zasloužila, protože kdybych chtěl být opravdový hnidopich, tak si myslím, že v současné době na základě kvality aktuálních alb by místo všech čtyř obsadila jména zcela jiná, ale z takového toho historického hlediska je to prostě fakt, který nabubřelému zrzkovi a jeho partě už nikdo neodpáře.
Novinka „Dystopia“ si s sebou nese pořadové číslo patnáct a oproti minulým počinům má rozhodně co napravovat. Když se podívám jen do nedávné minulosti, která následuje po návratu na scénu prostřednictvím nevyrovnaného „The System Has Failed“, tak bilance Megadeth prostě není nijak dobrá. Pominu-li překvapivě svěží desku „Endgame“, tak je tvorba této veličiny v aktuálním tisíciletí spíše jeden držkopád za druhým. „United Abominations“ a „Super Collider“ obsahovaly shodně zhruba tři slušné skladby a přemíru vaty. O „Th1rt3en“, které bylo spíše vyklízením šuplíků a kompilací pro splnění smlouvy u Roadrunneru, ani nemluvě, protože to je album, které nemělo nikdy spatřit světlo světa.
A právě díky nedávné formě Megadeth jsem do „Dystopia“ nevkládal žádné velké naděje. Megadeth mají to nejlepší za sebou a ani občasné personální změny je nedokážou nijak výrazně nakopnout (výjimkou budiž příchod Chrise Brodericka před „Endgame“, které bylo z kytarového hlediska velmi svěží). Dave Mustaine tentokrát musel shánět náhradu hned za dva své bývalé spoluhráče, protože řady kapely opustili v roce 2014 svorně Chris Broderick a Shawn Drover, aby si založili Act of Defiance, takže jako za starých časů se kostrou Megadeth stává dvojice Mustaine a Ellefson. Volba na obsazení pozice sólového kytaristy padla poněkud překvapivě na Kika Loureira z řad brazilských power metalistů Angra. Co se bubenické stoličky týče, tak po dlouhých odkladech a tajnostech se ukázalo, že „Dystopia“ nabouchá Chris Adler, což už pro mě byla informace mnohem zajímavější, protože v Lamb of God odvádí skvělou práci a nějak jsem nechápal, co jej kromě přitažlivosti jména Megadeth do tohoto kolovrátku přilákalo, ale budiž.
To byla vyčerpávající předehra na téma nedávné minulosti Megadeth, takže si konečně pojďme říct, jaké tedy „Dystopia“ je. Ačkoli jsem po prvním poslechu hodnotil album ještě níž než poslední „Super Collider“, tak po mnoha posleších musím svůj názor přehodnotit a říkám, že si novinku ve velké míře užívám, protože představuje nejlepší album od dob „Endgame“ a jeho kvality bych se nebál srovnat i s „Cryptic Writings“, ačkoli hudebně se jedná o dvě odlišné záležitosti. V porovnání s minulostí nedávnou je tak jasné, že „Thi1rte3n“ a „Super Collider“ dostaly solidně nařezáno a neříkám to jen proto, že v jejich konkurenci by obstálo vše, co je alespoň průměrné, ale naprosto vážně si myslím, že „Dystopia“ je o několik tříd lepším albem.
Příjemně mě překvapil vklad zmíněného Kika Loureira, který vnesl do Megadeth trošku melodičtějších a klasických kytar, takže podporuje Davea Mustaina, který se při skládání nového materiálu snažil navodit atmosféru starších počinů z přelomu 80. a 90. let. Množství kytarových sól a celková nálada v několika skladbách dýchá stejný vzduch jako vrcholové dílo „Rust in Peace“ a musím říct, že oproti mainstreamově orientovaným předchůdcům je „Dystopia“ rozhodně krokem lepším směrem. Zklamáním je pro mě však Chris Adler, který buď nedostal příliš prostoru, nebo nevěděl, jak si s tvorbou zrzka poradit, protože jsem nezaznamenal žádný výrazný rozdíl oproti Shawnu Droverovi a jeho hra je taková nijaká. Netuším, jestli to byl záměr, ale čekal jsem minimálně větší odvaz.
„Dystopia“ je všech ohledech snahou o vyloženě klasické album Megadeth. Od již zmíněného hudebního návratu o dvě dekády zpět, přes Mustainovy klasické, sociálně-politické texty zabývající se aktuálními tématy, si nese „Dystopia“ poznávácí značku zrzkova rukopisu, jenž je podporován vcelku vyvedeným zvukem. Chybí mi snad jen znatelnější drnčení Ellefsonových strun, ale s tím se dá žít.
To nejlepší na „Dystopia“ se nachází hned v samém úvodu. Megadeth upozorňují, že reálná hrozba přichází z blízkého východu, takže „The Threat Is Real“ je uvedena krátkým orientálním intrem. Hodně se povedly sólové výlety Kika, který šlapavou thrashovou skladbu protkává melodickými motivy, a výsledek zní překvapivě dobře. V podobně živelném tempu se pokračuje i v písni titulní. „Dystopia“ je možná o trochu hitovější a přímočařejší, ovšem neméně kvalitní kompozicí, díky níž má album velmi výrazný odpich.
Celkově vzato je první polovina „Dystopia“ o něco lepší než druhá. Od instrumentální „Conquer or Die“ už moje pozornost lehce upadala. Dojem ze skomírajícího závěru nevylepšila ani zmíněná „Conquer or Die“, která mi přijde naprosto zbytečná, ani předělávka „Foreign Policy“ od Fear, již bych z alba nejradši vymazal, kdybych měl tu možnost. Na její místo bych si dokázal představit spíše bonusovou hitovku „Look Who’s Talking“, která zapadá mezi ostatní písně o poznání lépe než závěrečná předělávka. „The Emperor“ je dost nezáživnou kompozicí, která pro mě představuje Mustainův standard posledních let, bez nějž bych se obešel. No, a „Lying in State“ mě upoutala alespoň svou živelností, ale nedosahuje kvalit písní z první poloviny, kde se poslech zadrhne jen u výplňové „Death from Within“.
K tomu nejlepšímu bych krom úvodních dvou válů přidal ještě nářezovou „Fatal Illusion“ s četnými změnami temp, skvělým kytarovým motivem a explozivní rytmikou. Právě u této skladby jsem měl pocit, že opravdu poslouchám staré dobré Megadeth, což je pro mě právě období z přelomu 80. a 90. let, protože prvním albům jsem nikdy na chuť nepřišel a devadesátky mě v podání Megadeth moc nebraly. Potěšila i moderněji střižená „Bullet to the Brain“, jež stojí na povedeném riffu. Další vrchol a dost možná nejlepší skladba celé novinkové kolekce se skrývá pod číslem sedm a nese název „Poisonous Shadows“. Tato epicky vzhlížející semi-balada se postupným nabalováním různých vrstev stává plnokrevnou hitovkou v pomalejším tempu s odlehčenými kytarami, a jak jsem pomalejší písně z kuchyně Megadeth nikdy moc nemusel, tak tohle je rozhodně jeden z momentů, kvůli kterému se vyplatí novinku si poslechnout.
Abych řekl pravdu, tak jsem překvapený, jak moc se mi „Dystopia“ líbí. Nad Megadeth jsem už s vydáním posledních dvou placek definitivně zlomil hůl, protože dobrých momentů aby na nich člověk hledal lupou, ale Dave Mustaine překvapil. Sedl na prdel, nahrál velmi dravou a nečekaně energickou desku, o jejíž upřímnosti se možná dá pochybovat a lze ji chápat jako snahu udobřit si co nejvíce zklamaných posluchačů z let minulých, ale tentokrát mu to vyšlo. Jen škoda, že už mu to moc nezpívá, protože jeho vokál je s každým dalším albem čím dál slabší. „Dystopia“ se sice nemůže rovnat v kvalitách s těmi nejzásadnějšími počiny, ale to, že dostanu placku, která se zařadí vedle „Endgame“ na dělenou první pozici v kategorii nejlepší album Megadeth v aktuálním tisíciletí… to jsem fakt nečekal.
Druhý pohled (Onotius):
Přiznám se, že v době, kdy bylo zvěstováno, že vyjde nová deska amerických thrasherů Megadeth, mě tahle informace nechala naprosto chladným. Mohla za to asi především deziulze z posledních dvou desek, jež byly relativně mdlé a nezajímavé, a pokud už se mi na nich něco zamlouvalo, tak to byly většinou momenty, v nichž Megadeth nezněli moc jako Megadeth. Proto jsem je v podvědomí vedl jako kreativně vyčerpanou kapelu, jež navzdory tomu, že má na kontě jedno z mých top thrashových alb „Rust in Peace“, je momentálně na scéně asi tak užitečná (dovolím si parafrázovat komediální klasiku) jako automat na kondomy ve Vatikánu. Jako by Dave Mustaine a jeho parta mé pochyby vyslyšeli, neboť „Dytopia“ je deska zatraceně solidní.
Příklon k chytlavosti a relativní písničkovosti zde nikterak nefunguje na úkor instrumentální a kopoziční nápaditosti, naopak je vše velmi vyváženo. Deska zkrátka správně odsýpá a po únavě náhle není ani stopa. Melodie, charakteristická sóla a pocit, jako bych po spoustě let potkal starého známého. A je s ním sranda jako před lety. I když je pravda, že nazývat Megadeth starým známým by asi bylo trochu krátkozraké vzhledem k tomu, že z klasické sestavy zbyl pouze Dave Mustaine a basák Dave Ellefson. K Megadeth se připojili bubeník Chris Adler (Lamb of God) a kytarista Kiko Loureiro (Angra) a možná i díky jejich přispění je deska svěží, jak tomu u Megadeth bylo naposledy u „Endgame“. Hned titulní píseň disponuje chytlavou melodií i propracovanou instrumentací, přičemž se křečovitě nesnaží zaujmout fanoušky té ti oné fáze kapely, zkrátka je tahle tvář uvěřitelná a hudba zní uvolněně a celkem jde na dřeň. „Bullet for the Brain“ je perfektní peckou reprezentující chytlavost, techniku i relativní atmosféru. Jistě, jsou zde slyšet ověřené vzorce, například když momenty v „Post American World“ připomenou „Symphony of Destruction“, avšak vše je zapracováno tak, aby se jednalo spíše o otisk charakteristického stylu, nikoliv o sebevykrádání. „Poisonous Shadows“ je asi nejatmosferičtější skladba na albu disponující solidní kytarovou prací i klávesami.
Navzdory mým prvotním pochybám nakonec Megadeth velmi příjemně překvapili a vzmohli se na album, jež si pozornost rozhodně zaslouží. Nešvary předchůdců se podařilo relativně eliminovat a díky tomu před námi stojí velmi dospělá inteligentní deska, jež ukazuje, že stárnutí se ctí nemusí být jen utopií.
Thrashoví velikáni Megadeth odtajnili detaily o svém chystaném počinu. Ten ponese název „Dystopia“ a k mání bude od 22. ledna 2016. První nový song „Fatal Illusion“ můžete poslouchat na YouTube. Přebal se nachází tady, tracklist následuje:
01. The Threat Is Real 02. Dystopia 03. Fatal Illusion 04. Death from Within 05. Bullet to the Brain 06. Post American World 07. Poisonous Shadows 08. Look Who’s Talking 09. Conquer or Die 10. Lying in State 11. The Emperor 12. Last Dying Wish 13. Foreign Policy [Fear cover]
>>> Finové Amberian Dawn hlásí, že začali pracovat na svém dalším studiovém albu. Počin by prý podle slov hlavního skladatele Tuomase Seppälä měl být zaměřen především na vokály. Dosud nepojmenovaná novinka vyjde u Napalm Records a půjde o druhý dlouhohrající počin Finů se současnou zpěvačkou Capri.
>>> Progresivní Američané Between the Buried and Me zveřejnili první singl ze svého chystaného alba “Coma Ecliptic” (obal vpravo), které vyjde 10. července skrze Metal Blade Records. Skladbu “Memory Palace” poslouchejte na YouTube.
>>> Rockoví veteráni Magnum z Velké Británie začali natáčet svou novou, celkově již 17. dlouhohrající desku. Počin by měl vyjít začátkem roku 2016.
>>> Megadeth nedávno poté, co prozradili, že jejich chystané album jako host nabubnuje Chris Adler z Lamb of God, potvrzují také nového (tentokrát již stálého, nikoliv hostujícího) kytaristu – stal se jím Brazilec Kiko Loureiro z kapely Angra.
>>> Melodičtí death metalisté MyGrain z Finska ohlašují konec své činnosti. Důvodem je to, že tvorba již pro ně prý nebyla zábavná ani inspirující. “Pokud už do písniček nedokážete vložit své srdce, je čas se pohnout dál. Nechceme v budoucnu vydávat sračkovitá alba jen proto, že nedokážeme skončit, než to do toho bodu dojde,” prohlásila kapela. Poslední koncerty MyGrain proběhnou v květnu ve Finsku.
>>> Lotyši Skyforger zveřejnili další skladbu ze svého chystaného alba “Senprūsija”, jež vyjde již za pár dnů (6. dubna). Tentokrát se jedná o track “Rāmava”, který si můžete pustit na YouTube.
>>> Legendární Norové A-ha nedávno oficiálně oznámili svůj další reunion. Kapela aktuálně pracuje na svém novém albu, které se bude jmenovat “Cast in Steel” a které by mělo vyjít 4. září. Navazovat bude na desku “Foot of the Mountain” z roku 2009.
>>> 4. dubna vyjde “Past na Davida Kleinera”, poslední album domácích thrash metalistů Asmodeus, také na LP. Stejně jako v případě CD verze, i nyní bude vydávat firma Magick Disk Musick. Více informací o vydání najdete na Facebook eventu.
>>> Německý power metalový kytarista Axel Rudi Pell se svou kapelou chystá nové živé album s názvem “Magic Moments (25th Anniversary Special Show)”, jež vyjde 22. dubna u firmy Steamhammer a jehož záznam byl pořízen na loňském ročníku festivalu Bang Your Head!!!. Skupina teď vypustila video ukázku v podobě písničky “Since You Been Gone”, v níž si zahostoval zpěvák Graham Bonnet známý z kapel jako Rainbow, Michael Schenker Group nebo Alcatrazz – sledujte na YouTube.
>>> V nedávné době se vyrojily spekulace o tom, že poté, co legendární thrash metalisty Megadeth opustili loni v listopadu bubeník a kytarista, se za bicí při nahrávání chystané desky posadí Chris Adler z Lamb of God. Megadeth nyní informaci oficiální potvrdili.
>>>Progresivní melodic death metalisté Persefone z Andorry mají nového bubeníka. Poté, co je v loňském roce opustil Marc Mas Marti, k sobě nyní přibrali Sergiho Verdeguera, který hraje i v kapele Nami (rovněž z Andorry).
>>> Symfoničtí power metalisté Rhapsody of Fire z Itálie vystoupili do studia, kde začali natáčet své další řadové album. Tento následovník “Dark Wings of Steel” (2013) vyjde nejspíš někdy začátek roku 2016. Krátké video z nahrávání bicích můžete zhlédnout na YouTube. Jen připomeňme, že novinka “konkurenčních” Luca Turilli’s Rhapsody, “Prometheus, Symphonia ignis divinus”, vyjde už v červnu.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 4.6.2013 Label: Tradecraft
Tracklist:
01. Kingmaker
02. Super Collider
03. Burn!
04. Built for War
05. Off the Edge
06. Dance in the Rain
07. Beginning of Sorrow
08. The Blackest Crow
09. Forget to Remember
10. Don’t Turn Your Back…
11. Cold Sweat [Thin Lizzy cover]
S železnou pravidelností dvou až tříletého odstupu se Dave Mustaine a jeho Megadeth vrací s novým studiovým albem, se kterým by mohli napravit velice vlažně přijaté “Th1rt3en”, které v mém osobním žebříčku kapelní diskografie zaujalo místo někde vedle nudného “Risk” a zbytečného “The World Needs a Hero”, což samo o sobě svědčí o faktu, že se mi pánové kolem zrzavého lídra opět netrefili do noty, přestože po slušném “Endgame” jsem očekával něco víc než kolekci písní, které by dříve kvalitativně nestačily ani B-strany singlů. Nerad to říkám, ale “Super Collider” je až příliš logickým následovníkem posledních pěti alb, které po svém znovuzrození v roce 2004 Megadeth stihli vyprodukovat. A protože ani jedno (krom “Endgame”) nepovažuji za nic víc než totální průměr, je jasné, že ani tentokrát moc chválit nebudu.
V souvislosti se zmíněnou produktivitou, kdy Megadeth pravidelně sází nové placky jako na běžícím páse (myšleno v porovnání s ostatními zástupci Velké čtyřky), se dostali do takové té kolovrátkové situace, kdy prostě něco musí vyjít ven, aby se mohlo zase vyrazit na turné se starými šlágry, protože přesně tak to na mne působí. Ruku v ruce s tímto jde bohužel nízká kvalita, která se Mustaina poslední roky drží jako klíště. Typické album Megadeth třetího tisíciletí tak obsahuje dvě až tři pecky, dvě, tři slušné písně a zbytek absolutní vata, na kterou si po týdnu ani nevzpomenu. I když jsem doposud mluvil tak nějak obecně, je každé slovo přímo aplikovatelné i na “Super Collider”, na němž je nakonec nejzajímavější věcí netypický obal, který mi, pravda, na první pohled přišel naprosto otřesný, ale oproti všem předešlým je naprosto jedinečný, takže proč ne. Technická stránka samozřejmě nemá žádné mouchy, instrumentální výkony jsou špičkové, zvuk a produkce Johnnyho K nemlich to samé, jen s tím hudebním obsahem se čtveřice Mustaine, Broderick, Ellefson a Drover zrovna nevytáhla.
Začněme pozitivně, takže samozřejmě těmi nejlepšími kousky, mezi které bezesporu patří úvodní “Kingmaker”, což je klasická Mustainovka v rychlejším tempu, tedy přesně takový typ písně, jež se na úvod hodí nejvíc a na který se taky každý těší. Slušně šlape, a i když mám pocit, že nosný riff jsem už někdy slyšel, má v sobě dostatečnou porci energie a díky chytlavému refrénu je velice lehce stravitelná. Ještě dál jde v ohledu chytlavosti “Forget to Remember”, kterou v osobním žebříčku stavím hodně vysoko. Její stavba je hodně jednoduchá, řekněme až hard rocková, jak známe Megadeth z doby “Youthanasia” a “Cryptic Writings”. Takhle zapamatovatelný refrén se Mustainovi ale už dlouho nepovedl, napadá mě snad až “Die Dead Enough” z “The System Has Failed”, což je pěkně dlouho. Já sám jej z hlavy nemůžu dostat už nějaký ten pátek, co jsem “Super Collider” slyšel poprvé, takže nemám co řešit a s klidem ji považuji za top moment celé desky. Posledním zástupcem opravdu povedených písní, se kterými mi Megadeth udělali radost, je “Built for War” s velice řezavou kytarou a prostřední pasáží s (na poměry kapely) netypickým sólem a hlavně sborovým halekáním, které je jako stvořené pro rozehřátí publika při živých vystoupeních.
Tímto jsem ale vyčerpal ty nejsilnější skladby a ten zbytek už tolik nekope, přesto se ještě o několika z nich dá říct, že neurazí. Třeba titulní “Super Collider”, kterou jsem po prvním poslechu nesnášel. Stupidní odrhovačka bez kloudného nápadu, říkal jsem si. Což o to, ono to na ni platí stále, ale teprve poté, co jsem k ní shlédl hloupé video, jsem jí jaksi přišel na chuť a aniž bych to dokázal vysvětlit, tu a tam si videoklip pustím. K němu snad jen připomínku, že ke kapele se vůbec nehodí, a kdyby mi jej někdo pustil beze zvuku, tak vsadím boty na to, že bylo stvořeno k písni Katy Perry nebo Taylor Swift. Hodně se toho v souvislosti s novinkou namluvilo o úloze Davida Drainmana, který se měl snad i podílet na skládání, ale nakonec jsem jej zaregistroval pouze v rámci hostovačky v našlapané závěrečné části jinak průměrné “Dance in the Rain”. Ta její poslední minuta pod tíhou Drainmanova pěveckého charisma má fakt grády a stojí za to, aby člověk vytrpěl tu nudu před ní. Překvapení se skrývá v závěru alba, a sice v podobě “The Blackest Crow” s country nádechem, který se nenápadně táhne celou písní a vůbec nepůsobí nepatřičně. Vážně dobrá práce. Se zbylými skladbami, které jsem doposud nejmenoval, to mám asi tak, že mi nestojí ani za tu námahu, abych se do nich v recenzi pouštěl, protože bych se pořád pohyboval kolem výrazů těžký podprůměr, kravina a zbytečnost. Vzhledem k tomu, že takovýchto záseků jsem na albu napočítal dobrou polovinu, nemůže být pochyb o tom, že “Super Collider” je z mého pohledu špatná deska.
Závěrem snad už jen vyřknu nahlas své přání, aby si Mustaine vzal delší dovolenou a podíval se na své kolegy Slayer, Anthrax a Metallica, kteří studiovou aktivitou zrovna nehýří a na jejich albech je to znát. Rozdíl v redukci hluchých míst je oproti zrzkovově bandě znatelný. Radši jedno album za pět let, ale pořádné, ke kterému se nebudu po chvíli točit nemilosrdně zády. Ruku na srdce, kdyby “Super Collider” nemělo na obalu onu legendární značku Megadeth, tak bych jej stěží doposlouchal do konce, což je trošku smutné, ale bohužel je to tak a máme tak co dočinění s jedním z nejhorších alb v diskografii této legendy.
Další názory:
Upřímně se klidně přiznám k tomu, že zrovna Megadeth jsem nikdy neměl příliš v lásce a jejich muzika mě prostě nedokázala dost dobře oslovit, rozhodně bych si ale nedovolil tvrdit, že je to sračka – alespoň tedy o tom, co jsem doposud slyšel, protože jsem nikdy neměl potřebu podrobně studovat kompletní diskografii kapely (což je vcelku logické, když mě to nebaví). Jenže v případě “Super Collider” nejde jinak, protože to album je prostě hodně moc zlé, až by se chtělo říct, že je na něm úplně všechno špatně; rozhodně se ani náznakem nejedná o desku, která by měla být hodna jedné z největších legend svého žánru. Ta muzika je k uzoufání nudná, nezáživná, unylá a utahaná, jako by se Megadeth vůbec nechtělo hrát – a to je neskutečně blbé, když to takhle působí, tím spíš, jedná-li se o jméno velikosti Megadeth. Korunu tomu nasazuje vrchní principál Dave Mustaine, jehož vokál zní snad ještě znuděněji než instrumentální stránka, působí to na mě, jako by se mu snad vůbec nechtělo zpívat, což se teoreticky dá pochopit a odpustit na jednom konkrétním koncertě, protože stát se může cokoliv, ale když takhle zní i studiová podoba, tak to už zavání opravdovým průserem. A přesně tím “Super Collider” bohužel je. Nemůžu si pomoct, ale tohle album je jednoduše špatné a jeho poslech mě vyloženě obtěžuje. Víc k tomu nemám co říct… H.
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
