Země: USA Žánr: sludge / stoner metal Datum vydání: 18.11.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Seed of Dissent 02. New Alliances 03. The Strongest Will 04. Retraet 05. Demise Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: The Black Birch

Je jedna ráno a já se dobrého půl dne snažím vymyslet, jak tuhle recenzi začít. Tradiční historizující okénko představující prakticky neznámou bandu? Další adoraci sludge a stoneru? Nebo něco jiného? Když ji začínám takovou větou, nemusíte být filosof, aby vám bylo jasné, že se mi nelíbí ani jedno. Všechno je to okoukané, klasické, nezáživné. Rozhodně nic, čím byste chtěli plnit první odstavce vašich článků častěji, než je zdrávo. V případě americké party Cold Blue Mountain je na tomto dilematu nejvíc paradoxní fakt, že pokud bych měl volit úvod podle okoukanosti hudby, kterou kapela prezentuje, musel bych asi zvolit to největší klišé.

Sludge, stoner, post-metal a další post-core žánry si mě získaly dvěma vlastnostmi. Na jedné straně silnou emoční stránkou, která je z člověka schopná vyždímat takové pocity, jaké nikde jinde nezažijete. Na druhé straně úžasnou variabilitou, otevřeností vůči dalším žánrům, prakticky neomezenými možnostmi křížení a vývoje, z nějž lezou často tak neuvěřitelné věci, že to bere dech. Obecně příliš nerozumím uzavírání do mantinelů žánrů a škatulí, které díky nejasným obrysům v podstatě ztrácí smysl a slouží spíš k hrubému popisu toho, co kapela vlastně drhne, protože obšírnější popis by mohl vydat i na několik odstavců, ne-li stran. Bohužel, tohle přesně je případ druhé řadovky Cold Blue Mountain, “Old Blood”.

Jestli tomu tak je i v případě tři roky starého eponymního debutu, to popravdě netuším. Nicméně vzhledem k tomu, že centrem mého zájmu v dnešní recenzi je loňská fošna, není třeba pátrat v minulosti. I přes nepříliš pozitivní úvod začnu tím lepším, co vám “Old Blood” může nabídnout. V zásadě k albu nemám až tolik výtek, jak by se mohlo zdát, protože tvrdit, že je na něm špatně všechno, je nesmysl. Americká pětice ze mě dokáže v nejlepších momentech dostat pocity tolik specifické pro kombinace kytarových stěn, klidnějších pasáží a sekaných riffů. Na to, že kapela není nikde upsaná a alba si vydává sama na vlastní triko, na mě album působí dojmem profesionální práce a v některých ohledech je dokonce lepší než řada desek vycházejících pod velkými labely, zejména po zvukové stránce. Hutný a čistý zvuk dělá skutečně hodně.

O to víc zamrzí, že celý zážitek z desky hatí vědomí, že v prakticky každém riffu slyším brutálně osekané a okleštěné Cult of Luna, Isis, Pelican a další kapely stojící na pomezí sludge a post-metalu/hardcoru. Zejména první jmenované. Rozdíl mezi úvodními riffy “New Alliances” a “Strongest Will” mi přijde takřka zanedbatelný a i přesto, že má “Old Blood” něco málo přes 40 minut, zdaleka není nahrávka ucelená a silná, aby je mohla plnohodnotně vyplnit. Zároveň je naprosto bezcílná, pětice skladeb projde zvukovody a pak pláchne, aniž by za sebou něco víc zanechala. Žádná promyšlenější skladba písní v tracklistu, žádný vývoj alba. Vrchol přicházející v předposlední “Retreat” hatí poslední, krutě nezáživná “Demise”. Ve zbylých skladbách se najdou dobré momenty, ale zdaleka jich není tolik, rozvíjené motivy nejsou dost bohaté na to, aby dlouhé desetiminutové kompozice mohly bavit.

Řemeslně je “Old Blood” perfektně zvládnutá a poslouchat se dá bez obtíží, není to žádný mentální klystýr a sebevražedné stavy nebo náběh na chronickou úzkost po poslechu nehrozí. Jenže zároveň nenabízí víc než vcelku bezstarostný poslech a to u tak emocionálně zabarvené hudby, jakou je sludge a post-metal, působí skutečně chudě. Možná by mi tolik nevadilo, že se Cold Blue Mountain snaží jít velmi podobnou cestou kapel, které ostatním prošlapávaly stopu, kdyby v rámci sobě nastavených mantinelů dokázali vymáčknout maximum (a to ani nemluvím o tom, že na Bandcampu se kapela neštítí označit se za experimentální hudbu). Většinu poslechu ale spíš prozíváte, takže pokud chcete sludgový nátěr, který vám vymačká mozek z hlavy a vzduch z plic, máte řadu lepších možností. Neříkám, že “Old Blood” nemá něco do sebe. Má, jen oproti ostatním je toho něčeho tuze málo.