Archiv štítku: Between the Buried and Me

Redakční eintopf – červenec 2018

1.7.2018 Sicmaggot Komentáře: 3

Nejočekávanější deska měsíce:
Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator

H.:
1. Runespell – Order of Vengeance
2. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
3. Decline of the I – Escape

Zajus:
1. Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator
2. Between the Buried and Me – Automata II
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Onotius:
1. Obscura – Diluvium
2. Immortal – Northern Chaos Gods
3. Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Metacyclosynchrotron:
1. Imperial Triumphant – Vile Luxury
2. Burial Invocation – Abiogenesis
3. Dispirit – Enantiodromian Birth

Cnuk:
1. Axis of Despair – Contempt for Man
2. Bongripper – Terminal

H.:

Nezvykle silný červenec! Letní prázdniny většinou bývají obdobím slabší vydavatelské činnosti a zajímavých nahrávek vychází spíš méně než více, ale letošní červenec představuje výjimku, poněvadž nabízí hned několik vysoce zajímavých počinů…

Velké naděje vkládám do druhé fošny australského projektu Runespell. Nightwolfova tvorba mě baví, ať už v rámci Blood Stronghold, tak i právě v Runespell. Demo „Aeons of Ancient Blood“ i první deska „Unhallowed Blood Oath“ se mi hodně líbily, takže mám rozhodně důvod se těšit i na „Order of Vengeance“. Snad půjde o další kvalitu, kterou s radostí přihodím do vinylové sbírky.

Minout nehodlám ani novinku řadovku Daron Malakian and Scars on Broadway. Bezejmenný debut mám hodně rád, takže „Dictator“ bude naprostá povinnost. Obzvlášť když ukázky znějí fest libově a nová muzika System of a Down je stále v nedohlednu.

Do třetice to pak hodím Decline of the I – odsun takové kapely „až“ na třetí pozici snad svědčí o tom, jak vysoká je tentokrát konkurence. Tohle seřazení nicméně berte jen orientačně, hlavní je se do tříčlenného výběru vůbec protáhnout, což si formace formátu Decline of the I zaslouží. Obě předchozí alba „Inhibition“ a „Rebellion“ byla jedním slovem skvělá, takže jakékoliv snížení laťky u novinky „Escape“ by znamenalo jednoznačné zklamání. Věřím však, že k černému scénáři nedojde.

Zajus:

Potřebujeme diktátora, a pokud možno šíleného. Přestože zájemců o tuto pozici je stále více než dost, rád bych se přimluvil za Darona Malakiana, který svůj volební program vydá v červenci. Se staronovou kapelou přichází Malakian s novým materiálem po dlouhých deseti letech, a neboť legenda System of a Down ještě ani jednou nezklamala, nezklame jistě ani tentokrát. Mít diktátora není ostatně na škodu, stejně jsme všichni automati. To je, pokud to správně chápu, sdělení, se kterým letos již podruhé přicházejí Between the Buried and Me. Jejich „Automata I“ byla příjemným překvapením, ačkoli o návratu do formy mluvit nemůžeme, neboť z ní Američané nikdy nevypadli. „Dvojka” snad vysokou úroveň udrží. Stát se automaty bylo nakonec velice dobré rozhodnutí, lidská láska je stejně zkorumpovaná, jak jistě zaznamenají Deafheaven v „Ordinary Corrupt Human Love“. Ačkoli byla „New Bermuda“ spíše slabším pokračovatelem skvělého „Sunbather“, nemám důvod nad mladíky lámat hůl. Všehovšudy bude tedy červenec nečekaně silným měsícem, alespoň hudebně. Pokud na nás sousední diktátor nepošle své nezkorumpovatelné automaty.

Onotius:

V červenci se má zvědavost upne zejména k chystané desce Obscury. Ačkoliv dvojice vypuštěných skladeb na mne zatím působí trochu rozpačitě, přesto tak nějak věřím, že jako celek to do sebe všechno zapadne. Tak tomu bylo koneckonců u poslední „Ákroasis“. Z prvních songů jsem nebyl na větvi – a jak nakonec v mých očích ta fošna vyrostla.

Dále jsem zvědav i na novou nahrávku Deafheaven, byť zde se očekávání mísí s obavami už poměrně značně. První song totiž působil hodně sterilně a bez nápadu a byl bych dost nerad, kdyby kapela nakonec skončila u nudného až nesnesitelného optimistického pidlikání, k jakému se podařilo sklouznout například jimi zprvu inspirovanými Ghost Bath. Nicméně stále ještě doufám, že mne kapela příjemně překvapí a nabídne materiál srovnatelný s velmi solidními předchůdci.

Na druhou stranu jednoznačně nadějnou první vlaštovku ze svého chystaného alba vypustili Immortal. Sice tomu samozřejmě chyběla špetka doteku takové té epičnosti, jakou umí jenom Abbath, nicméně celkově měl song značné koule, a pokud by se ve stejné tradici vedla i celá deska „Northern Chaos Gods“, jež má vyjít šestého, vůbec bych se nezlobil.

Metacyclosynchrotron:

Již po vydání „Abyssal Gods“ jsem tušil, že by se Imperial Triumphant mohli vyšvihnout na úplnou špici progresivního extrémního metalu. Poslední EP „Inceste“ se mi podařilo nějak zazdít, ale „Vile Luxury“ svůj čas a pozornost věnuji zcela určitě. Dokonce se při psaní těchto řádků začínám na pořádný poslech těšit.

Co už poslouchám s vervou, je debut tureckých Burial Invocation, takže pokud budu zase za hovado, co smolí recku čtvrt roku, tak tady máte předběžné doporučení: Tradiční death metal s parádní sólovou kytarou, slušnou atmosférou a gulama jak cyp. Nemohu se ale zbavit pocitu, že první vypuštěný promo song „Phantasmagoric Transcendence“ je nejlepším kouskem na desce. Ne, že by zbytek výrazně zaostával, ale nevím, zda to není tak trochu „bouda“ na posluchače, ale ono beztak bude celé album za pár dní někde streamovat, tak co.

V neposlední řadě se s vámi podělím o tušení, že by WTC mohli „nečekaně“ vydat nebo alespoň oznámit debutový full-length Adaestuo, ale to je možná jen mé zbožné přání než správný „odhad“. Co ovšem vyjde v červenci určitě, je nové EP Dispirit, což je také kapela, která by si zasloužila mnohonásobně větší pozornost pro svůj unikátní přístup k žánru. EP „Enantiodromian Birth“ nabídne „jen“ dvě nové skladby, ale ty dohromady zaberou 43 minuty. Nepochybuji, že se bude jako obvykle jednat o prvotřídní black/doomový ZMAR. Neznáte? Napravte.

Cnuk:

V červenci si rozhodně nenechám ujít prvotinu švédských grinderů Axis of Despair pojmenovanou „Contempt for Man“. Přestože se jedná o debutové album, členové nejsou žádnými novici. Stačí uvést jejich minulá či současná působiště jako Coldworker, Infanticide, Volturyon nebo Nasum. Navnadit se můžete pomocí tří skladeb uveřejněných na Bandcampu nebo poslechem sedmipalců „Time and Again“ (2015) a „Mankind Crawls“ (2016).

Další deskou bude dvoupísňový „Terminal“ od Bongripper. Těmto vyznavačům satana a sludge jsem nikdy úplně nepropadl, takže znám pouze jejich klasické „Satan Worshipping Doom“. Od novinky tak v podstatě nic neočekávám, takže mě může jenom příjemně překvapit.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – březen 2018

2.3.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější deska měsíce:
Grave Upheaval – (untitled)

H.:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Balmog – Vacvvm
3. Drudkh – Їм часто сниться капіж

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Automata I
2. Barren Earth – A Complex of Cages
3. Anna von Haushoff – Dead Magic

Onotius:
1. Primordial – Exile Amongst the Ruins
2. Lychgate – The Contagion in Nine Steps
3. Augury – Illusive Golden Age

Metacyclosynchrotron:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Ascension – Under Ether
3. Rites of thy Degringolade – A Blade Philosophical

Cnuk:
1. Negative Self – Control the Fear
2. Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots

Mythago:
1. Drudkh – Їм часто сниться капіж
2. Norrhem – Vaienneet voittajat

H.:

Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.

Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.

Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…

Zajus:

Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.

Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.

O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.

Onotius:

Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.

Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.

Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.

Metacyclosynchrotron:

Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.

Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…

Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.

Cnuk:

Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.

Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.

Mythago:

Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.

Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.

Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.

Reporty

Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

25.2.2017 Onotius Napsat komentář

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.

Tiskové zprávy

Devin Townsend v polovině v února v Roxy s Betweend The Buried And Me a Leprous

3.2.2017 TZ Napsat komentář

Devin Townsend Project (CAN), Betweend The Buried And Me (USA), Leprous (NOR)
16. 2. 2017, Roxy, Praha
www.obscure.cz

Kanadský hudební workoholik a vizionář Devin Townsend se opět chystá do Prahy! Nespoutaný kreativní živel, který překračuje žánrové mantinely dle libosti, tentokrát přiveze do klubu Roxy novou desku Transcendence a mimořádné předkapely Between The Buried And Me a Leprous.

Představovat Devina českému fanouškovi je asi zbytečné. Popularitu získal díky působení ve Strapping Young Lad, ale zřetelnou stopu zanechal také na deskách takových interpretů, jako jsou Steve Vai, Front Line Assembly, Soilwork, Stuck Mojo, Darkest Hour nebo Gojira.

Už řadu let se Devin zaměřuje na sólovou tvorbu, ať už pod názvy Ocean Machine, Terria, nebo přímo The Devin Townsend Band či The Devin Townsend Project. Pod naposledy zmiňovaným názvem vydal v loni album Transcendence.

Výraznou změnou je, že do skládání přispěli výrazně také členové kapely: „Výsledkem je deska, která je podle mě skutečně jedinečná. Objevil jsem palivo do nádrže, abych tak řekl, a jsem za to rád. Myslím, že náš záměr, námět a příspěvek všech zúčastněných dělají z tohohle alba jakési pojítko mezi několika uplynulými roky a tím, čeho chci dosáhnout se svou plánovanou symfonií.“

Lístky jsou k dispozici v běžných předprodejích. Nejlevnější vstupenky jsou k dispozici na www.obscure.cz.

FB event: https://www.facebook.com/events/1267540313257187/
YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=44TzcehU0V8

https://www.facebook.com/dvntownsend/
https://www.facebook.com/leprousband/
https://www.facebook.com/BTBAMofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – únor 2017

31.1.2017 Sicmaggot Napsat komentář

Onotius:
1. Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous, – Praha, 16.2. (event)
2. Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus – Praha, 3.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega – Karvinná, 24.2. (event)

Onotius:

Organizátoři koncertů se v únoru zatraceně činí, což mimo jiné znamená i to, že nejednu parádní akci budu nucen oželet (což v některých případech zatraceně bolí, ale holt se nedá nic dělat). Kam se ale určitě plánuji vydat, je pražská zastávka turné Svlékni tmu, kde se objeví tři nadějné tuzemské bandy Heiden, Somnus Aeternus a Dying Passion (resp. „nadějné“ jsem vztahoval k prvním jmenovaným, tvorbu Dying Passion neznám, takže tam těžko posoudím). Ani jednu z těchto kapel jsem zatím naživo ještě neviděl, takže jsem celkem zvědav, jak se nakonec tenhle večírek vydaří.

Nejvíc se ale v únoru těším na to, až konečně naživo uvidím Between the Buried and Me, a ještě stejný večer i charismatického progového šílence Devina Townsenda, kteří po boku Leprous (ty jsem viděl sice už dvakrát, ale pokaždé mě dostali) navštíví pražský klub Roxy. To bude jistě progresivní nářez par excellence!

Metacyclosynchrotron:

Únorových koncertů nebude málo, ale s úplnou jistotou navštívím pouze ten, který se 24. února odehraje v karvinském Hard Café. Inferno zde totiž zahájí evropské tour po boku ukrajinských Kzohh. Ukroše jsem onehdy na Hell Fast Attacku zaspal, což jsem si kvůli kladným ohlasům trochu vyčítal, takže jsem rád za možnost reparátu. Nevadí mi ani, že Inferno uvidím snad už podvanácté, bude to přece jen nějaký ten rok, co jsem skladby z „Omniabsence Filled by His Greatness“ slyšel živě naposled a kdo ví, třeba zazní i něco z chystané nové desky. Mallephyr taky potřebuju konečně vidět live a věřím, že ani zbývající trojice Silva Nigra, Besatt a Chaomega nezklame. Už dávno nepotřebuji obrážet každou „lokální“ akci, ale tohle je pro mě povinnost. Snad nezklame klubové zázemí.

Recenze

Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

19.8.2015 Onotius Napsat komentář

Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Node
02. The Coma Machine
03. Dim Ignition
04. Famine Wolf
05. King Redeem / Queen Serene
06. Turn on the Darkness
07. The Ectopic Stroll
08. Rapid Calm
09. Memory Palace
10. Option Oblivion
11. Life in Velvet

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Jakkoliv je klevetníci mohou nazývat planými hudebními eklektiky, jedno jim rozhodně upřít nemůžou. V čase, kdy byla progresivní scéna spíše udržována a zřídkakdy osvěžena něčím skutečně novým, přišli se svou odvážnou kombinací death metalu, progresivního rocku a metalcoru a způsobili poprask. Byli kreativní a divocí a své nástroje ovládali až s pedantskou precizností. Z tvrdých math metalových pasáží, přecházeli do jemných precizních vyhrávek, deathově zahoblovali, ba ani prvků bluegrassu se na své páté řadovce „Colors“ neštítili. Těm znalejším z vás by jistě i bez nápovědy došlo, že mluvím o americké kapele Between the Buried and Me, jež na nás letos nachystala koncepční novinku „The Coma Ecliptic“. Od časů debutového eponymního debutu se změnilo mnohé, kapela kupříkladu s minulým albem přešla k velkému labelu Metal Blade, důležitější změny se však dočkala jejich samotná hudba. Dělají vlastně to, co si škatulka žádá – vyvíjí se.

Již při prvním pohledu na obal nové desky je jasné, že oproti poslední „The Parallax II: Future Sequence“ proběhl skok ne nepodobný přechodu od výborné nespoutané „Colors“ k přehlednější a kompozičně jasnější a vytříbenější „The Great Misdirect“. I koncept alba věnující se mysli v komatu, jež je konfrontována s výjevy z minulých životů, napovídá, že bude kladen větší důraz na přehlednější výstavby skladeb ve prospěch příběhu. Letošní dílko navíc dbá více i na jednoznačně chytlavé motivy, jež z minulosti mohou reprezentovat například části „Lay Your Ghosts to Rest“ z předchůdce, již zdobí gradující vokál a podporují klasické instrumentální kejkle. Zatímco minulá deska člověka nenechala vydechnout a neustále mu servírovala různá instrumentální vyjádření i různá extempore a vlastně nevadilo, že tato instrumentální sóla jdou přes sebe, prolínají se a hrají si navzájem jak kočka s myší, novinka preferuje spíše hrátky s kompozicí jako celkem. Samozřejmě by to však nebyli oni, kdyby na nás nepřichystali spoustu změn rytmů, nálad a vyhrávek.

To, co je však v rámci formy alba nediskutovatelné, je četnější využívání čistých vokálů. Kapela dává trochu sbohem tomu, co v začátcích evokovalo vliv The Dillinger Escape Plan či death metalu, a jde vstříc více klasickému progresivnímu metalu, a to především ve stylu Dream Theater. Jejich vliv je na albu a zvuku znatelný (koneckonců již zmiňovaný obal by mi k matadorům dost seděl). Některé melodické kytarové linky ve spojení s čistými vokály Tommy Rogerse stěží popřou vliv Petrucciho s LaBriem, v úvodu takové „The Ectopic Stroll“ či „Memory Palace“ zase člověk slyší odraz časů, kdy „Snové divadlo“ ještě s občasným vokálním přizvučením Mika Portnoye s vlivem Metallicy koketovalo s thrashovějším zvukem. Různé klavírní a klávesové party pro změnu dají vzpomenout na plešatého exhiobicionistu Rudesse. Ale nebojte, přes to všechno jsou to stále Between the Buried And Me a jejich méně jednoznačný přístup k muzice. Tam, kde se Dream Theater drží klasičtějších struktur, si mladá krev ráda s posluchačem trochu pohraje.

Deska začíná jemným intrem s klávesami a Tommyho čistým zpěvem, kam se později vloudí kytara. Pomalu graduje a evokuje postupný průchod do světa za zrcadlem. Navazuje skladba „The Coma Machine“, jež předvádí kontrast mezi takovou lehce „queenovskou“ slokou, tvrdšími metalovými postupy a progresivní vyhrávkou fungující jako refrén. Skladba ukazuje, že po kompoziční stránce má kapela daleko čistší projev než kdy dříve. Přehledné, přitom však stále chytré a už vůbec ne jednoduché. Pravda, mnohem rychleji vstřebatelnější než kdykoliv předtím. Aspekty elektroniky v sobě nesou „Dim Ignition“ a „Famine Wolf“, dobrý kontrast mezi tvrdostí, melodičností, kompoziční propracovaností i občasnou překvapivostí (jež je však, jak již bylo zmiňováno, oproti minulosti redukována). Jemnější části jsou šikovně aranžovány a skladby se vyvíjí. Jemný a melodický začátek zdobí „King Redeem / Queen Serene“, plnohodnotnou baladu ovšem nečekejte. Záhy se mezi úvodní motiv vloudí tvrdší odbočka. Refrén, kde kytarová vyhrávka doprovází zpěv, je záhy střídán death metalovými a metalcorovými částmi. Na závěr pak přichází návrat k úvodnímu jemnému a melodickému postupu, který zaujme hned napoprvé.

Více Dream Theater evokující „Turn on The Darkness“ a především „The Ectopic Stroll“ nás ještě více uvrtají do příběhu alba. Druhá jmenovaná oplývá solidní energií i precizností. O chlup atmosferičtější gradující sedmiminutovku „Rapid Calm“ vystřídá nejdelší kompozice desky, „Memory Palace“, což je brilantní opus kombinující všechny klady nahrávky. Silná skladba, silné melodie, vyhrávky a riffy. Navazující „Option Oblivion“ využívá vyhrávky na akustiku a tvrdost snoubí s melodikou, jež se zde snaží vygradovat co nejvíce. A také se to na konci nádherně vydaří. Motivem z intra hraném na klavír začíná postupný návrat zpět před zrcadlo ve formě závěrečné „Life in Velvet“. A na závěr této exkurze to chce patřičně vygradovaný konec. A taky že se dočkáte.

Jakkoliv jsou mi stylově nyní Between The Buried And Me o kus vzdálenější, jejich letošní návrat nemohu jinak než pochválit a zanechat slova uznání. Bez ohledu na pár momentů evokující slavnější kolegy je kapela zase jinde, zase plná nápadů. Opět kreativní, o něco rozvážnější a čitelnější než minule, avšak především stále bavící. Silné album – opět.

Druhý pohled (Kaša):

Když má kapela navazovat na takový opus, jakým bylo svého času předešlé „The Parallax II: Future Sequence“, tak jsou očekávání vcelku logicky na opravdu vysoké úrovni. Between the Buried and Me patří již řadu let mezi nejzajímavější a nejnadějnější představitele moderního progresivního metalu a svou pozici stvrzují i prostřednictvím své letošní novinky „Coma Ecliptic“. Tedy abych to uvedl na pravou míru, tak nemůžu novinku pasovat do pozice nejlepšího alba v diskografii této party, protože o tento primát se dělí „Colors“ právě s předešlým albem, nicméně pětice ze Severní Karolíny navazuje na svá předešlá alba s důstojností a svůj vlastní ksicht posouvá zase o trošku dál, což nemusí být za všech okolností dobře, ale k tomu se ještě dostanu.

Na Between the Buried and Me je mi ten vývoj, jímž si kapela prochází a který může posluchač pravidelně vyhlížející jejich studiová alba sledovat, vlastně sympatický. Netvrdím, že by s každou další deskou přišel nečekaný stylový posun do úplně jiných sfér, jež by potlačovaly dosavadní vývoj, ovšem postupný odklon od metalcorových začátků a tvrdě metalových výjezdů, které už zdaleka neplní takovou roli jako třeba v případě „Alaska“ z roku 2005, posouvá tuto partu stále blíže k progresivně rockovým vodám, jež doposud hrály ve spojení s agresivními pasážemi přinejlepším vyrovnanou partii, ovšem na „Coma Ecliptic“ se váha přehoupla a na stole tak máme v tomto ohledu nejodvážnější desku.

Pokud se s úbytkem agresivního řevu Tommyho Rogerse bojíte ztráty energičnosti, kterou si v nemalé míře pánové zachovávali i navzdory košaté a progresivně laděné stavbě svých písní, tak si buďte jisti, že množství chytrých momentů a nápadů, které Between the Buried and Me do svých kompozic nacpali, vám na něco podobného dá alespoň na čas zajít chuť. Ty, kteří by si opravdu zoufali, by mohla částečně uspokojit „Famine Wolf“, protože první půle je hezky explozivní, aby v závěru uvolnila pozici pro progresivní hrátky s rytmikou a vokálem Rogerse. Přesně naopak zase funguje následující „King Redeem / Queen Serene“, která začíná uvolněně a evokuje melodie Stevena Wilsona, aby však vzápětí převzali otěže kytaristé Paul Waggoner a Dustie Waring.

I navzdory přibývajícím poslechům, kdy by si „Coma Ecliptic“ mělo tak nějak sedat a já si na něj postupně zvykat, mi přišlo, že se stále nemůžu úplně sžít s delšími skladbami „Rapid Calm“ a „Memory Palace“, kterým oproti titulce, jež se taky natáhla za sedm minut hrací doby, chybí špetka náboje, protože takhle jsem si při jejich poslechu uznale pokyvoval hlavou jací jsou ti Between the Buried and Me dobří hudebníci a talentovaní skladatelé, avšak pokud i navzdory změnám nálad nenechává „Memory Place“ prostor pro vlastní emoce, tak ji ani rockově uvolněná pasáž v samém závěru nezachrání, což je samozřejmě špatně.

Ačkoli natočili Between the Buried and Me kvalitní desku, která se dobře poslouchá, tak si nemůžu pomoct, ale s tím, jak se původní duch kombinace agresivních a melodických ploch bude vytrácet, tím více se budou chlapi ztrácet ve své vlastní orientaci směrem k rozmáchlým melodiím a zvonivým kytarám. Jinými slovy mi z desky chybí menší špetka energie, s čímž Between the Buried and Me neměli v minulosti problém. Výsledek je pořád dostatečně poutavý, postrádám v sobě ovšem nutkání točit album stále dokola, jako jsem to měl s „The Parallax II: Future Sequence“, což není to, co jsem zrovna čekal. Celkově vzato je to však stále vysoký nadstandard.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #78 – červenec 2015

1.7.2015 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Locrian – Infinite Dissolution

H.:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Ježura:
1. Madchild – Silver Tongue Devil

Kaša:
1. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
2. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
3. Symphony X – Underworld

nK_!:
1. Oomph! – XXV
2. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
3. Cradle of Filth – Hammer of the Witches

Atreides:
1. Locrian – Infinite Dissolution

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Locrian – Infinite Dissolution

Skvrn:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Alda – Passage
3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Onotius:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Symphony X – Underworld

Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.

Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God s „VII: Sturm und Drang“.

P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.

H.:

Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.

Ježura:

Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…

Kaša:

Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.

nK_!:

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.

Atreides:

Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.

Zajus:

Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.

Skvrn:

Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.

Onotius:

Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.

Music News

Novinky 15-5-15

15.5.2015 Pan novinkář Napsat komentář

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic

>>> Němečtí funeral doomaři Ahab ohlásili, že jejich dosud nepojmenovaná čtvrtá deska vyjde někdy v srpnu nebo září. Průběžný náhled rozpracovaného artworku najdete tady.

>>> Nové album Američanů Between the Buried and Me, „Coma Ecliptic“, vyjde 7. července a kapela na to nyní upozorňuje videoklipem ke skladbě „The Coma Machine“. Sledujte na YouTube.

>>> Němečtí black metalisté Carn Dûm vydají svou eponymní debutovou desku 6. června u Dominance of Darkness Records. Obálka se nachází na odkazu, tracklist následuje:

01. Duath 02. Burz 03. Und es ward Winter… 04. Morgul – Metamorphose des Seins 05. Wandelnd im Dämmerlicht 06. Eine neue Macht erhebt sich… 07. Marsch auf Fornost 08. Begraben in Dunkelheit 09. Dämmerung 10. Nacht

>>> Američané Coal Chamber vypustili do světa nový klip ke své comebackové nahrávce „Rivals“. „I.O.U. Nothing“ sledujte na YouTube.

>>> Nové video mají na kontě taktéž britští raraši Cradle of Filth. Song „Right Wing of the Garden Triptych“ se objeví na chystaném albu „Hammer of the Witches“ a poslouchat jej můžete na YouTube.

>>> Legendární kytarista Joe Satriani ohlásil vydání nové sólové nahrávky. „Shockwave Supernova“ vyjde 24. července s následujícím obalem a tracklistem:

01. Shockwave Supernova 02. Lost in a Memory 03. Crazy Joey 04. In My Pocket 05. On Peregrine Wings 06. Cataclysmic 07. San Francisco Blue 08. Keep on Movin’ 09. All of My Life 10. A Phase I’m Going Through 11. Scarborough Stomp 12. Butterfly and Zebra 13. If There Is No Heaven 14. Stars Race Across the Sky 15. Goodbye Supernova

>>> Řecký black metalový projekt Spectral Lore právě dnes vydává nové instrumentální EP s názvem „Voyager“, které se nese v electro/ambientním duchu. Poslouchat jej můžete na Bandcampu, obal vypadá takto, seznam písní následuje:

01. Experimental Spectroscopy (Light Years Away) 02. Voyager (Mission Launch) 03. Relic Radiation (Remnants of History) 04. Destination (Arrival & Terraforming) 05. Trespassing into the Event Horizon (The Calling) 06. Asteroid Mining (Abandoned Space) 07. Interstellar Cloud Attraction (A Dialogue) 08. Sun Drone (Warrior of Light)

<a href="http://spectrallore.bandcamp.com/album/voyager">Voyager by Spectral Lore</a>

Music News

Novinky 4-4-15

4.4.2015 Pan novinkář Komentáře: 4

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic >>> Finové Amberian Dawn hlásí, že začali pracovat na svém dalším studiovém albu. Počin by prý podle slov hlavního skladatele Tuomase Seppälä měl být zaměřen především na vokály. Dosud nepojmenovaná novinka vyjde u Napalm Records a půjde o druhý dlouhohrající počin Finů se současnou zpěvačkou Capri.

>>> Progresivní Američané Between the Buried and Me zveřejnili první singl ze svého chystaného alba “Coma Ecliptic” (obal vpravo), které vyjde 10. července skrze Metal Blade Records. Skladbu “Memory Palace” poslouchejte na YouTube.

>>> Rockoví veteráni Magnum z Velké Británie začali natáčet svou novou, celkově již 17. dlouhohrající desku. Počin by měl vyjít začátkem roku 2016.

>>> Megadeth nedávno poté, co prozradili, že jejich chystané album jako host nabubnuje Chris Adler z Lamb of God, potvrzují také nového (tentokrát již stálého, nikoliv hostujícího) kytaristu – stal se jím Brazilec Kiko Loureiro z kapely Angra.

>>> Melodičtí death metalisté MyGrain z Finska ohlašují konec své činnosti. Důvodem je to, že tvorba již pro ně prý nebyla zábavná ani inspirující. “Pokud už do písniček nedokážete vložit své srdce, je čas se pohnout dál. Nechceme v budoucnu vydávat sračkovitá alba jen proto, že nedokážeme skončit, než to do toho bodu dojde,” prohlásila kapela. Poslední koncerty MyGrain proběhnou v květnu ve Finsku.

>>> Lotyši Skyforger zveřejnili další skladbu ze svého chystaného alba “Senprūsija”, jež vyjde již za pár dnů (6. dubna). Tentokrát se jedná o track “Rāmava”, který si můžete pustit na YouTube.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

24.12.2012 Kaša Napsat komentář

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.

Od hudebních fandů pro hudební fandy