Archiv štítku: Between the Buried and Me

Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

 The Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous

Datum: 16.2.2017
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Between the Buried and Me, Leprous, The Devin Townsend Project

Celkem by mě překvapilo, kdyby se dnes ještě našel fanda tvrdé muziky, který nikdy neslyšel o kanadském workoholikovi Devinu Townsendovi, jenž svými nahrávkami zásobuje hudební scénu už víc jak dvacet let. Tenhle plešatý dlouhán s šibalským úsměvem a specifickým humorem je zkrátka fenomén – což koneckonců potvrzuje nejen svým potrhlým charakterem, ale především samotnou hudbou, již produkuje ve velkém a leckdy působí, že mu není cizí v podstatě žádný žánr. Ale ať už experimentuje s industrialem, orchestrální hudbou, country, chill-outem, vždy to činí tak, aby si to zachovávalo specifický odér, přístupnost a nadhled. Pravda, přiznám se, že jeho poslední desky mi už trochu splývají, nicméně na kontě má stále kultovní kousky, které v mých očích korunuje parádní koncepční „Terria“ z roku 2001. Proto když se naskytla příležitost vidět ho naživo, velmi jsem zbystřil.

Nebyl to však samotný kanadský vizionář, kdo se zasloužil o to, že došlo k onomu spontánnímu zvolání: „No tak tuhle akci si teda ujít nenechám!“ Velmi významně si totiž přisadily avizované předkapely v čele s Between the Buried and Me. Tahle americká sebranka totiž představuje naprosto svébytný přístup k progresivnímu metalu. Jejich „Alaska“ a posléze „Colors“ vzbudily ve své době nemalý rozruch a ani následující počiny nedaly prostor pochybnostem o tom, že tahle formace jedinečným úkazem bezpochyby je. A když už jsme u udávání tónu progresivní scény, ani norské Leprous rozhodně nejde opomenout. Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho skromného internetového plátku, možná si vybavíte, že jsem už tady jejich živá vystoupení někdy chválil. Je to tak a dokonce dvakrát. Poprvé jejich poslední pražský koncert, jenž mě příjemně potěšil, a pak loňský Brutal Assault, kde mě naprosto odzbrojili. Je tedy jasné, že stačil letmý pohled na line-up téhle události, aby bylo jasné, že tam musím.

Akce byla umístěna do Roxy, což je klub, kde jsem byl naposledy už tak dva roky zpátky a pamatoval jsem si, že je to moderní prostor, kde je většinou solidní zvuk, mohutný balkón, ale co se týče interiéru, působí to tam poněkud chladně a sterilně. Třeba nějaké syrové blackmetalové kapely by mi sem skutečně nesedly a rušilo by mě to. Na druhou stranu zrovna k Devinovi se tohle místo i celkem hodilo. Do klubu jsem napochodoval nějakých dvacet minut před ohlášeným začátkem a navzdory slušnému množství lidí, kteří se hemžili uvnitř, stále byla možnost najít v publiku celkem solidní místo.

A netrvalo dlouho – pro mě pár srků piva a chvilka rozpačitého rozhlížení, kde jsou nějací známí – a na pódium zdobené obalem poslední Devinovy desky naběhli Leprous a bez otálení spustili „Third Law“ z posledního alba. Jejich vystupování je přesně takové, jaké si ho pamatuji – semknuté a celistvě působící, instrumentálně i vokálně přesné a hudebně pečlivě kombinující libozvučnou atmosféru a bryskní metalovou řezavost. Všechny nástroje jsou pěkně slyšet, přičemž vokály naprosto nejvýrazněji. A to vůbec nevadí, protože Einar je jedním z těch šťastných lidí, co naživo dokážou stejně jak na albu vyloudit ze svého hrdla sebevyšší tón bez jakéhokoliv zaváhání. Pro mě, někoho s velmi omezeným hlasovým rejstříkem, který v některých hladinách zní, jako když mučíte orangutana elektrickým proudem, je stěží uvěřitelné, že tohle opravdu může nějaký člověk zvládat tak brilantně. Ne, jako vážně, ten Einar je fakt magor, jak to dělá?!

Publikum se dobře chytá, ostatně z internetových diskusí relativně často vyznívalo, že pro mnohé jsou headlinerem tohoto večera právě Leprous. Zazní slušný výběr nejvíce orientovaný na novou desku, z níž se objeví například singlová „The Price“, „Rewind“ nebo atmosférická „Slave“. K naprosté spokojenosti mi ale pocitově něco chybí. A tento pocit je korunován faktem, že tentokrát Leprous vynechávají moji veleoblíbenou „The Valley“. V mých očích solidní, ale ne až na dřeň, jak tomu bylo minule.

Leprous

Před Between the Buried and Me v sále pomalu přestává být k hnutí. Tentokrát už nejsem schopen prodrat se k blíže k pódiu a zůstávám tedy jako správný důchodce (hehe) u zvukaře. Podobně jako Leprous, ani Between the Buried and Me si nepotrpí na dlouhá intra, a tak rovnou začínají pěkně dvanáctiminutovkou „Fossil Genera (A Feed from Cloud Mountain)“. Jejich mistrný hudební eklekticismus živě vyznívá velmi suverénně, i když čitelnost jednotlivých nástrojů je už malinko horší. Stále ale vše podstatné slyšet je. Jako na desce i na koncertě dává kapela na odiv, že svoje nástroje ovládá i v těch nejnáročnějších částech naprosto s přehledem. Není to samozřejmě jenom ekvilibristika, co dělá formaci tak výjimečnou, ale samotné kompozice protkané všemožnými zákruty a střípky různých nálad, žánrů a postupů. Ze setu si nejvíc užívám „Lay Your Ghosts to Rest“ z předposlední nahrávky, neboť onen melodický refrén krásně vystupuje na povrch a patřičně dává na odiv, že tahle kapela není jen čirý chaos, ale že v tom mnohovrstevnatém hudebním koláči je taky řád. Škoda relativně střízlivého hracího času, neboť Between the Buried and Me byli pro mě vrcholem večera. Nejméně uniformní, dobře ozvučení a při svém projevu si vystačili naprosto jen se svou hudbou.

Devin je oproti tomu známý showman, rád pronáší všemožné šílené hlášky, publikum hecuje a jeho hudba si většinou drží čitelnější linii. A čtvrteční koncert nebyl výjimkou. Až dětinské nadšení, s nímž vyhrává každý tón, je ale velmi uvěřitelné, takže tam, kde se u jiných dostavuje spíš pocit trapnosti, Devin působí elegantně a přirozeně. Jeho vystoupení působí velmi koherentně, čemuž koneckonců hraje do karet jeho specifický zvuk, který hradbu z kytar a kláves do člověka často hrne v příjemném středním tempu. Svůj styl má za ta léta vybudovaný skvěle. Možná trochu škoda, že sází na tradiční metalové skladby a až na naprosté rozloučení to neopepří nějakým folčíkem či ambientem. Větší škoda však je, že ve velkém dává na svou novější tvorbu a například z „Ocean Machine“ zazní jediný kousek, z „Accelerated Evolution“ taktéž a třeba z „Terria“ dokonce nic. Čas od času prohodí kytaru – o jedné se chlubí, že stála devět tisíc liber. Dohromady včetně přídavku zahraje celých patnáct písniček, přičemž na něm není vidět ani stopa únavy, na konci pak podává ruce hromadě fanoušků a triumfálně odchází. Velmi zábavné vystoupení, které mě ovšem neudolalo do té míry, abych z něj odcházel naprosto odrovnán. Nicméně v celkové sumě to má očekávání naplnilo.

Devin Townsend Project

Celkově se tedy jednalo o příjemný večer, z něhož nejvíc vyčnívalo upřímné vystoupení Between the Buried and Me. Leprous byli též fajn, ale ti si publikum ještě tak trochu oťukávali a už jsem od nich holt viděl lepší. Je třeba ale vyzdvihnout Einarovy vokály, jež mi tentokrát přišly ještě suverénnější než kdy dříve. Devin pak předvedl dlouhou a zábavnou show, s níž dal najevo, že vystupování je jeho denním chlebem a že ho to zatraceně baví. Pohoda, klídek, metálek. Devin uklidňující houpavými riffy, v publiku pár týpků s maňásky mimozemšťana Ziltoida, hutné rytmy a spokojenost jak na straně muzikantů, tak fandů.


Devin Townsend v polovině v února v Roxy s Betweend The Buried And Me a Leprous

Devin Townsend Project (CAN), Betweend The Buried And Me (USA), Leprous (NOR)
16. 2. 2017, Roxy, Praha
www.obscure.cz

Kanadský hudební workoholik a vizionář Devin Townsend se opět chystá do Prahy! Nespoutaný kreativní živel, který překračuje žánrové mantinely dle libosti, tentokrát přiveze do klubu Roxy novou desku Transcendence a mimořádné předkapely Between The Buried And Me a Leprous.

Představovat Devina českému fanouškovi je asi zbytečné. Popularitu získal díky působení ve Strapping Young Lad, ale zřetelnou stopu zanechal také na deskách takových interpretů, jako jsou Steve Vai, Front Line Assembly, Soilwork, Stuck Mojo, Darkest Hour nebo Gojira.

Už řadu let se Devin zaměřuje na sólovou tvorbu, ať už pod názvy Ocean Machine, Terria, nebo přímo The Devin Townsend Band či The Devin Townsend Project. Pod naposledy zmiňovaným názvem vydal v loni album Transcendence.

Devin Townsend Project

Výraznou změnou je, že do skládání přispěli výrazně také členové kapely: „Výsledkem je deska, která je podle mě skutečně jedinečná. Objevil jsem palivo do nádrže, abych tak řekl, a jsem za to rád. Myslím, že náš záměr, námět a příspěvek všech zúčastněných dělají z tohohle alba jakési pojítko mezi několika uplynulými roky a tím, čeho chci dosáhnout se svou plánovanou symfonií.“

Lístky jsou k dispozici v běžných předprodejích. Nejlevnější vstupenky jsou k dispozici na www.obscure.cz.

FB event: https://www.facebook.com/events/1267540313257187/
YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=44TzcehU0V8

https://www.facebook.com/dvntownsend/
https://www.facebook.com/leprousband/
https://www.facebook.com/BTBAMofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – únor 2017

Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega

Onotius:
1. Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous, – Praha, 16.2. (event)
2. Heiden, Dying Passion, Somnus Aeternus – Praha, 3.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, Kzohh, Besatt, Silva Nigra, Mallephyr, Chaomega – Karvinná, 24.2. (event)

Onotius

Onotius:

Organizátoři koncertů se v únoru zatraceně činí, což mimo jiné znamená i to, že nejednu parádní akci budu nucen oželet (což v některých případech zatraceně bolí, ale holt se nedá nic dělat). Kam se ale určitě plánuji vydat, je pražská zastávka turné Svlékni tmu, kde se objeví tři nadějné tuzemské bandy Heiden, Somnus Aeternus a Dying Passion (resp. „nadějné“ jsem vztahoval k prvním jmenovaným, tvorbu Dying Passion neznám, takže tam těžko posoudím). Ani jednu z těchto kapel jsem zatím naživo ještě neviděl, takže jsem celkem zvědav, jak se nakonec tenhle večírek vydaří.

Nejvíc se ale v únoru těším na to, až konečně naživo uvidím Between the Buried and Me, a ještě stejný večer i charismatického progového šílence Devina Townsenda, kteří po boku Leprous (ty jsem viděl sice už dvakrát, ale pokaždé mě dostali) navštíví pražský klub Roxy. To bude jistě progresivní nářez par excellence!

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Únorových koncertů nebude málo, ale s úplnou jistotou navštívím pouze ten, který se 24. února odehraje v karvinském Hard Café. Inferno zde totiž zahájí evropské tour po boku ukrajinských Kzohh. Ukroše jsem onehdy na Hell Fast Attacku zaspal, což jsem si kvůli kladným ohlasům trochu vyčítal, takže jsem rád za možnost reparátu. Nevadí mi ani, že Inferno uvidím snad už podvanácté, bude to přece jen nějaký ten rok, co jsem skladby z „Omniabsence Filled by His Greatness“ slyšel živě naposled a kdo ví, třeba zazní i něco z chystané nové desky. Mallephyr taky potřebuju konečně vidět live a věřím, že ani zbývající trojice Silva Nigra, Besatt a Chaomega nezklame. Už dávno nepotřebuji obrážet každou „lokální“ akci, ale tohle je pro mě povinnost. Snad nezklame klubové zázemí.


Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Node
02. The Coma Machine
03. Dim Ignition
04. Famine Wolf
05. King Redeem / Queen Serene
06. Turn on the Darkness
07. The Ectopic Stroll
08. Rapid Calm
09. Memory Palace
10. Option Oblivion
11. Life in Velvet

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Jakkoliv je klevetníci mohou nazývat planými hudebními eklektiky, jedno jim rozhodně upřít nemůžou. V čase, kdy byla progresivní scéna spíše udržována a zřídkakdy osvěžena něčím skutečně novým, přišli se svou odvážnou kombinací death metalu, progresivního rocku a metalcoru a způsobili poprask. Byli kreativní a divocí a své nástroje ovládali až s pedantskou precizností. Z tvrdých math metalových pasáží, přecházeli do jemných precizních vyhrávek, deathově zahoblovali, ba ani prvků bluegrassu se na své páté řadovce „Colors“ neštítili. Těm znalejším z vás by jistě i bez nápovědy došlo, že mluvím o americké kapele Between the Buried and Me, jež na nás letos nachystala koncepční novinku „The Coma Ecliptic“. Od časů debutového eponymního debutu se změnilo mnohé, kapela kupříkladu s minulým albem přešla k velkému labelu Metal Blade, důležitější změny se však dočkala jejich samotná hudba. Dělají vlastně to, co si škatulka žádá – vyvíjí se.

Již při prvním pohledu na obal nové desky je jasné, že oproti poslední „The Parallax II: Future Sequence“ proběhl skok ne nepodobný přechodu od výborné nespoutané „Colors“ k přehlednější a kompozičně jasnější a vytříbenější „The Great Misdirect“. I koncept alba věnující se mysli v komatu, jež je konfrontována s výjevy z minulých životů, napovídá, že bude kladen větší důraz na přehlednější výstavby skladeb ve prospěch příběhu. Letošní dílko navíc dbá více i na jednoznačně chytlavé motivy, jež z minulosti mohou reprezentovat například části „Lay Your Ghosts to Rest“ z předchůdce, již zdobí gradující vokál a podporují klasické instrumentální kejkle. Zatímco minulá deska člověka nenechala vydechnout a neustále mu servírovala různá instrumentální vyjádření i různá extempore a vlastně nevadilo, že tato instrumentální sóla jdou přes sebe, prolínají se a hrají si navzájem jak kočka s myší, novinka preferuje spíše hrátky s kompozicí jako celkem. Samozřejmě by to však nebyli oni, kdyby na nás nepřichystali spoustu změn rytmů, nálad a vyhrávek.

To, co je však v rámci formy alba nediskutovatelné, je četnější využívání čistých vokálů. Kapela dává trochu sbohem tomu, co v začátcích evokovalo vliv The Dillinger Escape Plan či death metalu, a jde vstříc více klasickému progresivnímu metalu, a to především ve stylu Dream Theater. Jejich vliv je na albu a zvuku znatelný (koneckonců již zmiňovaný obal by mi k matadorům dost seděl). Některé melodické kytarové linky ve spojení s čistými vokály Tommy Rogerse stěží popřou vliv PetruccihoLaBriem, v úvodu takové „The Ectopic Stroll“ či „Memory Palace“ zase člověk slyší odraz časů, kdy „Snové divadlo“ ještě s občasným vokálním přizvučením Mika Portnoye s vlivem Metallicy koketovalo s thrashovějším zvukem. Různé klavírní a klávesové party pro změnu dají vzpomenout na plešatého exhiobicionistu Rudesse. Ale nebojte, přes to všechno jsou to stále Between the Buried And Me a jejich méně jednoznačný přístup k muzice. Tam, kde se Dream Theater drží klasičtějších struktur, si mladá krev ráda s posluchačem trochu pohraje.

Deska začíná jemným intrem s klávesami a Tommyho čistým zpěvem, kam se později vloudí kytara. Pomalu graduje a evokuje postupný průchod do světa za zrcadlem. Navazuje skladba „The Coma Machine“, jež předvádí kontrast mezi takovou lehce „queenovskou“ slokou, tvrdšími metalovými postupy a progresivní vyhrávkou fungující jako refrén. Skladba ukazuje, že po kompoziční stránce má kapela daleko čistší projev než kdy dříve. Přehledné, přitom však stále chytré a už vůbec ne jednoduché. Pravda, mnohem rychleji vstřebatelnější než kdykoliv předtím. Aspekty elektroniky v sobě nesou „Dim Ignition“ a „Famine Wolf“, dobrý kontrast mezi tvrdostí, melodičností, kompoziční propracovaností i občasnou překvapivostí (jež je však, jak již bylo zmiňováno, oproti minulosti redukována). Jemnější části jsou šikovně aranžovány a skladby se vyvíjí. Jemný a melodický začátek zdobí „King Redeem / Queen Serene“, plnohodnotnou baladu ovšem nečekejte. Záhy se mezi úvodní motiv vloudí tvrdší odbočka. Refrén, kde kytarová vyhrávka doprovází zpěv, je záhy střídán death metalovými a metalcorovými částmi. Na závěr pak přichází návrat k úvodnímu jemnému a melodickému postupu, který zaujme hned napoprvé.

Více Dream Theater evokující „Turn on The Darkness“ a především „The Ectopic Stroll“ nás ještě více uvrtají do příběhu alba. Druhá jmenovaná oplývá solidní energií i precizností. O chlup atmosferičtější gradující sedmiminutovku „Rapid Calm“ vystřídá nejdelší kompozice desky, „Memory Palace“, což je brilantní opus kombinující všechny klady nahrávky. Silná skladba, silné melodie, vyhrávky a riffy. Navazující „Option Oblivion“ využívá vyhrávky na akustiku a tvrdost snoubí s melodikou, jež se zde snaží vygradovat co nejvíce. A také se to na konci nádherně vydaří. Motivem z intra hraném na klavír začíná postupný návrat zpět před zrcadlo ve formě závěrečné „Life in Velvet“. A na závěr této exkurze to chce patřičně vygradovaný konec. A taky že se dočkáte.

Jakkoliv jsou mi stylově nyní Between The Buried And Me o kus vzdálenější, jejich letošní návrat nemohu jinak než pochválit a zanechat slova uznání. Bez ohledu na pár momentů evokující slavnější kolegy je kapela zase jinde, zase plná nápadů. Opět kreativní, o něco rozvážnější a čitelnější než minule, avšak především stále bavící. Silné album – opět.


Druhý pohled (Kaša):

Když má kapela navazovat na takový opus, jakým bylo svého času předešlé „The Parallax II: Future Sequence“, tak jsou očekávání vcelku logicky na opravdu vysoké úrovni. Between the Buried and Me patří již řadu let mezi nejzajímavější a nejnadějnější představitele moderního progresivního metalu a svou pozici stvrzují i prostřednictvím své letošní novinky „Coma Ecliptic“. Tedy abych to uvedl na pravou míru, tak nemůžu novinku pasovat do pozice nejlepšího alba v diskografii této party, protože o tento primát se dělí „Colors“ právě s předešlým albem, nicméně pětice ze Severní Karolíny navazuje na svá předešlá alba s důstojností a svůj vlastní ksicht posouvá zase o trošku dál, což nemusí být za všech okolností dobře, ale k tomu se ještě dostanu.

Na Between the Buried and Me je mi ten vývoj, jímž si kapela prochází a který může posluchač pravidelně vyhlížející jejich studiová alba sledovat, vlastně sympatický. Netvrdím, že by s každou další deskou přišel nečekaný stylový posun do úplně jiných sfér, jež by potlačovaly dosavadní vývoj, ovšem postupný odklon od metalcorových začátků a tvrdě metalových výjezdů, které už zdaleka neplní takovou roli jako třeba v případě „Alaska“ z roku 2005, posouvá tuto partu stále blíže k progresivně rockovým vodám, jež doposud hrály ve spojení s agresivními pasážemi přinejlepším vyrovnanou partii, ovšem na „Coma Ecliptic“ se váha přehoupla a na stole tak máme v tomto ohledu nejodvážnější desku.

Between the Buried and Me

Pokud se s úbytkem agresivního řevu Tommyho Rogerse bojíte ztráty energičnosti, kterou si v nemalé míře pánové zachovávali i navzdory košaté a progresivně laděné stavbě svých písní, tak si buďte jisti, že množství chytrých momentů a nápadů, které Between the Buried and Me do svých kompozic nacpali, vám na něco podobného dá alespoň na čas zajít chuť. Ty, kteří by si opravdu zoufali, by mohla částečně uspokojit „Famine Wolf“, protože první půle je hezky explozivní, aby v závěru uvolnila pozici pro progresivní hrátky s rytmikou a vokálem Rogerse. Přesně naopak zase funguje následující „King Redeem / Queen Serene“, která začíná uvolněně a evokuje melodie Stevena Wilsona, aby však vzápětí převzali otěže kytaristé Paul Waggoner a Dustie Waring.

I navzdory přibývajícím poslechům, kdy by si „Coma Ecliptic“ mělo tak nějak sedat a já si na něj postupně zvykat, mi přišlo, že se stále nemůžu úplně sžít s delšími skladbami „Rapid Calm“ a „Memory Palace“, kterým oproti titulce, jež se taky natáhla za sedm minut hrací doby, chybí špetka náboje, protože takhle jsem si při jejich poslechu uznale pokyvoval hlavou jací jsou ti Between the Buried and Me dobří hudebníci a talentovaní skladatelé, avšak pokud i navzdory změnám nálad nenechává „Memory Place“ prostor pro vlastní emoce, tak ji ani rockově uvolněná pasáž v samém závěru nezachrání, což je samozřejmě špatně.

Ačkoli natočili Between the Buried and Me kvalitní desku, která se dobře poslouchá, tak si nemůžu pomoct, ale s tím, jak se původní duch kombinace agresivních a melodických ploch bude vytrácet, tím více se budou chlapi ztrácet ve své vlastní orientaci směrem k rozmáchlým melodiím a zvonivým kytarám. Jinými slovy mi z desky chybí menší špetka energie, s čímž Between the Buried and Me neměli v minulosti problém. Výsledek je pořád dostatečně poutavý, postrádám v sobě ovšem nutkání točit album stále dokola, jako jsem to měl s „The Parallax II: Future Sequence“, což není to, co jsem zrovna čekal. Celkově vzato je to však stále vysoký nadstandard.


Redakční eintopf #78 – červenec 2015

Locrian - Infinite Dissolution
Nejočekávanější album měsíce:
Locrian – Infinite Dissolution


H.:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Diabolicum – Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)

Ježura:
1. Madchild – Silver Tongue Devil

Kaša:
1. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
2. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
3. Symphony X – Underworld

nK_!:
1. Oomph! – XXV
2. Lamb of God – VII: Sturm und Drang
3. Cradle of Filth – Hammer of the Witches

Atreides:
1. Locrian – Infinite Dissolution

Zajus:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Locrian – Infinite Dissolution

Skvrn:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Alda – Passage
3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Onotius:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Symphony X – Underworld

Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.

Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God„VII: Sturm und Drang“.

P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.

H.

H.:

Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.

Ježura

Ježura:

Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…

Kaša

Kaša:

Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.

nK_!

nK_!:

Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.

Atreides

Atreides:

Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.

Zajus

Zajus:

Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.

Skvrn

Skvrn:

Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.

Onotius

Onotius:

Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.


Novinky 15-5-15

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic

>>> Němečtí funeral doomaři Ahab ohlásili, že jejich dosud nepojmenovaná čtvrtá deska vyjde někdy v srpnu nebo září. Průběžný náhled rozpracovaného artworku najdete tady.

>>> Nové album Američanů Between the Buried and Me, „Coma Ecliptic“, vyjde 7. července a kapela na to nyní upozorňuje videoklipem ke skladbě „The Coma Machine“. Sledujte na YouTube.

>>> Němečtí black metalisté Carn Dûm vydají svou eponymní debutovou desku 6. června u Dominance of Darkness Records. Obálka se nachází na odkazu, tracklist následuje:

01. Duath 02. Burz 03. Und es ward Winter… 04. Morgul – Metamorphose des Seins 05. Wandelnd im Dämmerlicht 06. Eine neue Macht erhebt sich… 07. Marsch auf Fornost 08. Begraben in Dunkelheit 09. Dämmerung 10. Nacht

>>> Američané Coal Chamber vypustili do světa nový klip ke své comebackové nahrávce „Rivals“. „I.O.U. Nothing“ sledujte na YouTube.

>>> Nové video mají na kontě taktéž britští raraši Cradle of Filth. Song „Right Wing of the Garden Triptych“ se objeví na chystaném albu „Hammer of the Witches“ a poslouchat jej můžete na YouTube.

>>> Legendární kytarista Joe Satriani ohlásil vydání nové sólové nahrávky. „Shockwave Supernova“ vyjde 24. července s následujícím obalem a tracklistem:

01. Shockwave Supernova 02. Lost in a Memory 03. Crazy Joey 04. In My Pocket 05. On Peregrine Wings 06. Cataclysmic 07. San Francisco Blue 08. Keep on Movin’ 09. All of My Life 10. A Phase I’m Going Through 11. Scarborough Stomp 12. Butterfly and Zebra 13. If There Is No Heaven 14. Stars Race Across the Sky 15. Goodbye Supernova

>>> Řecký black metalový projekt Spectral Lore právě dnes vydává nové instrumentální EP s názvem „Voyager“, které se nese v electro/ambientním duchu. Poslouchat jej můžete na Bandcampu, obal vypadá takto, seznam písní následuje:

01. Experimental Spectroscopy (Light Years Away) 02. Voyager (Mission Launch) 03. Relic Radiation (Remnants of History) 04. Destination (Arrival & Terraforming) 05. Trespassing into the Event Horizon (The Calling) 06. Asteroid Mining (Abandoned Space) 07. Interstellar Cloud Attraction (A Dialogue) 08. Sun Drone (Warrior of Light)


Novinky 4-4-15

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic>>> Finové Amberian Dawn hlásí, že začali pracovat na svém dalším studiovém albu. Počin by prý podle slov hlavního skladatele Tuomase Seppälä měl být zaměřen především na vokály. Dosud nepojmenovaná novinka vyjde u Napalm Records a půjde o druhý dlouhohrající počin Finů se současnou zpěvačkou Capri.

>>> Progresivní Američané Between the Buried and Me zveřejnili první singl ze svého chystaného alba “Coma Ecliptic” (obal vpravo), které vyjde 10. července skrze Metal Blade Records. Skladbu “Memory Palace” poslouchejte na YouTube.

>>> Rockoví veteráni Magnum z Velké Británie začali natáčet svou novou, celkově již 17. dlouhohrající desku. Počin by měl vyjít začátkem roku 2016.

>>> Megadeth nedávno poté, co prozradili, že jejich chystané album jako host nabubnuje Chris Adler z Lamb of God, potvrzují také nového (tentokrát již stálého, nikoliv hostujícího) kytaristu – stal se jím Brazilec Kiko Loureiro z kapely Angra.

>>> Melodičtí death metalisté MyGrain z Finska ohlašují konec své činnosti. Důvodem je to, že tvorba již pro ně prý nebyla zábavná ani inspirující. “Pokud už do písniček nedokážete vložit své srdce, je čas se pohnout dál. Nechceme v budoucnu vydávat sračkovitá alba jen proto, že nedokážeme skončit, než to do toho bodu dojde,” prohlásila kapela. Poslední koncerty MyGrain proběhnou v květnu ve Finsku.

>>> Lotyši Skyforger zveřejnili další skladbu ze svého chystaného alba “Senprūsija”, jež vyjde již za pár dnů (6. dubna). Tentokrát se jedná o track “Rāmava”, který si můžete pustit na YouTube.


Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.


Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence

Between the Buried and Me - The Parallax II: Future Sequence
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Goodbye to Everything
02. Astral Body
03. Lay Your Ghost to Rest
04. Autumn
05. Extremophile Elite
06. Parallax
07. The Black Box
08. Telos
09. Bloom
10. Melting City
11. Silent Flight Parliament
12. Goodbye to Everything Reprise

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dokážou skloubit zdánlivě neskloubitelné a právě na tomto si postavili svoji kariéru. Řeč je o amerických inovátorech Between the Buried and Me, kteří si na letošní rok pro své fanoušky připravili pokračování tří skladbového EP “The Parallax: Hypersleep Dialogues”, které, i přes hubený tracklist, dostálo pověsti kapely a se stopáží na hranici půl hodinky nabídlo takové množství hudebních nápadů, že by z něj jiné kapely mohly čerpat i dvě alba. Očekávání byla opravdu vysoká, ale za to si můžou Between the Buried and Me sami, protože opusy jako “Alaska” či “Colors” nastartovaly poslední vlnu moderního progresivního metalu a z kapely, která se ještě před několika lety netajila (i když velice nešikovně, protože teď mám na mysli stupidní album předělávek “The Anatomy Of”) inspirací ve svých vzorech, se najednou stala jednou z nejzajímavějších a nejopěvovanějších seskupení v rámci progresivního metalu, ke kterému obdivně vzhlíží zástupy následovníků.

Záměrně mluvím o progresivním metalu v té obecnější rovině, protože zmapovat veškeré hudební postupy, které se (nejen) na novinkovém “The Parallax II: Future Sequence” mísí, je úkol skutečně složitý. Když budu mluvit ve škatulkách, tak si představte mix progresivního rocku, metalcoru, math metalu, technického death metalu, progresivního metalu až po špetku avantgardy, a to vše smícháno v hrnci takovým způsobem, že nemáte pocit jako ze snažení pejska a kočičky o dokonalý dort, ani předpokládané “gulášovité” zmatenosti. Z výše uvedeného by mělo být patrné, že hudba Between the Buried and Me není pro každého a rozhodně si vyžaduje kapku víc pozornosti než v případě seskupení, které, ač jsou žánrově spřízněné (mám teď na mysli třeba The Dillinger Escape Plan, Converge či Periphery), sází na jednodušší strukturu písní, agresivnější přístup a kratší stopáž. Oproti nim se Between the Buried and Me na posledních třech deskách našli v dlouhých, různými ekvilibristikami překypujících, do posledního detailu vypiplaných skladbách a v tomto trendu se v podstatě pokračuje i na albu aktuálním.

Přestože se snaží Between the Buried and Me neustále vyvíjet a posouvat, což by v rámci jejich žánrově nespoutanosti nemělo být zas tak těžké, tak už si vypracovali svůj typický rukopis, který si jen tak lehce nespletete. Sice již nemají v rámci žánru až tak výsadní postavení, jako tomu bylo před nějakými pěti, šesti lety, kdy jim vyšlo famózní “Colors”, ale není to tím, že by kvalita jejich počinů postupně uvadala. Jen se jejich úspěch stal vodítkem pro zástupy dalších a prostě se přiostřila konkurence. Bude to znít jako klišé, ale na druhém díle “Parallax” se pokračuje ve stylu, který započal první díl. Kapela zněla na předchozím EP soudržněji, na druhou stranu techničtěji a řekl bych, že v ostřejších momentech i o něco agresivněji než kdy v minulosti. Zvukově jsou názvem propojené počiny o třídu lepší, než na předešlých albech a byl jsem překvapený, že “Future Sequence” neprodukoval David Bottrill, jenž měl na starosti minulé EP, protože po zvukové stránce jsou si alba podobná jako noc a pozdní noc. Přechod od Victory Records pod Metal Blade se holt někde musel podepsat a je dobře, že to bylo právě v tomto ohledu. O technické zdatnosti jednotlivých členů bandy ze Severní Karolíny není třeba vůbec pochybovat, všichni jsou to mistři svých nástrojů a obecně bývá za nejslabší článek kapely považován zpěvák/klávesák Tommy Rogers, který možná nepatří do top třídy metalových řvounů/zpěváků, ale zase je nutno říct, že svým nasazením a hlavně díky komplexnosti hudby, kterou jeho vokál doplňuje, je tento drobný nedostatek možno velkoryse přehlédnout.

Pojďme se nyní pokusit nahlédnout pod pokličku “The Parallax II: Future Sequence”. Pokud se nepletu, tak je to až dvojice “Parallax” alb, na kterých se Between the Buried and Me rozhodli propojit skladby do jednoho konceptu. Příběh pojednává o dvojici mužů pojmenovaných Prospect I a Prospect II, z nichž každý žije na opačné straně vesmíru, přičemž společně sdílí jednu duši. Celkem zajímavý nápad, který dostane i díky mezihrám na “Future Sequence” rozměr obsáhlé vesmírné suity. Když už jsem u zmíněných intermezz, tak se přiznám, že ty získaly hlubší význam až při objevu koncepčního záměru alba, protože do té doby jsem pro ně neměl zas až tak velké pochopení. “Goodbye to Everything” je jedním z takových inter, přičemž toto se nese ve vodách uvolněné akustické odpočinkové hudby a při jeho poslechu jsem si vzpomněl na Devina Townsena a úvod jeho “Synchestra”. Plynule se přechází v ústřední singl s kytarou à la John PetrucciDream Theater, “Astral Body”, ke kterému vznikl celkem pěkný videoklip. Jedná se o kratší skladbu, která spíše připravuje půdu pro následující “Lay Your Ghost to Rest”, což už je typická píseň, na kterou jsme všichni zvyklí. Dlouhá stopáž a postupně se přechází od motivů technického metalu s brutálním riffováním a growlingem přes progresivně rockovou část s troškou samplů. Velkou radost mi udělala odlehčená jazzová pasáž z poloviny sedmé minuty. Sci-fi insrumentálka “Autumn” na chvilku zpomalí, ale “Extremophile Elite” odstartuje klávesový motiv, který v zápětí přenechá svou pozici jedné z nejtvrdších pasáží celé novinkové kolekce. Druhá půlka skladby opět trošku zvolní a místy jsem měl pocit, že slyším starší Dream Theater, až jsem se začínal obávat, že forma zvítězila nad obsahem a Between the Buried and Me neodhadli míru, do které jsou technické finesy ještě ve prospěch celku a kdy začínají smrdět samoúčelným machrováním, tady je to sice na hraně, ale ještě se to dá skousnout.

Dvojice krátkých písní “Parallax” a “The Black Box” jsou vlastně jedno intro roztržené na dvě poloviny. Postupně se vyvíjí a směřují k brutální jízdě “Telos”, která začíná jako maniakální nářez, jenž po pár minutách přerušen jazz-rockovou pasáží, která se ke konci opět nenuceně zvrhne v death metalové běsnění. Bizardní “Bloom”, na jejíchž avantgardních momentech se snad musel podílet šílenec Mike Patton, je příjemným zpestřením druhé poloviny desky, na které jsem se po několika posleších vyloženě těšil. “Melting City” a “Silent Flight Parliament” opět strhnou kormidlo do míst, kde se Between the Buried and Me cítí nejjistěji. Obě mají dost silných motivů, aby se člověk při jejich dohromady 25 minutové stopáži nezačal nudit. Prvně jmenovaná mne zaujala chytlavým rockovým refrénem a nabroušenými momenty, ve kterých Tommy předvedl snad to nejlepší ze svého tvrdšího hlasového fondu. Třešničkou na dortu je sólo na flétnu ve čtvrté minutě. “Silent Flight Parliament” je komplexní čtvrthodinová suita, která nemá slabšího momentu, pomalejším riffováním počínaje až po rockovou část ve stylu starších Yes. Závěrečné instrumentální outro “Goodbye to Everything Reprise” (jak už název napovídá), rozvádí motiv úvodní skladby a tlumí dozvuky předchozího velkolepého finále. Tak, 72 minut je za námi a ani to nebolelo.

Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Parádní deska, která dostála své pozice jednoho z nejočekávanějších počinů letošního roku v oblasti progresivního metalu a v mém osobním žebříčku roku 2012 je “The Parallax II: Future Sequence” hodně vysoko, ne-li na příčce úplně nejvyšší. Nenapadá mě jediná výtka a čert to vem, že novinka není tak překvapivá, jako bylo svého času “Colors”, já jsem nadmíru spokojený. Netřeba dalších slov. Tohle je zapotřebí slyšet na vlastní uši.


Redakční eintopf #42 – říjen 2012

Black Country Communion - Afterglow
Nejočekávanější alba měsíce:
Black Country Communion – Afterglow
Ill Niño – Epidemia


H.:
Shining – Redefining Darkness
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Wintersun – Time I
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Black Country Communion – Afterglow
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Ill Niño – Epidemia
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Index očekávání: 8/10

Budeme-li brát náš malý eintopf jako jakousi předzvěst toho, jaký říjen co do vydávaných alb bude (což je sice poněkud nadnesené, ale hlavně to neříkejte nahlas, protože byste nám zkazili iluze), pak to vypadá, že půjde o vskutku výživný měsíc, jelikož všichni redaktoři neváhali vytasit pěkně velké cifry, značící pěkně velká očekávání. O první místo se tentokrát podělila hard rocková superkapela Black Country Communion a Američané Ill Niño, kteří s oblibou míchají alternativní metal a latinské rytmy. Jen o bod za nimi se pak umístila další zámořská záležitost, progresivní Between the Buried and Me. Evropě tentokrát fandí pouze dva redaktoři a oba si vybrali na severu – šílence Shining ze Švédska, resp. sousedy Wintersun z Finska.

H.

H.:

Potom, co jsem zjistil, že “Révisionnisme” od francouzských úchylů The CNK nebude klasická řadovka, ale pouze album předělávek, malinko se má volba do eintopfu zkomplikovala, ale jak jsem si záhy uvědomil, zase ne o tolik. Ono se totiž přímo nabízelo najít útočiště u dalších excentriků, švédských black metalistů Shining, do jejichž nevšední tvorby jsem se v poslední týdnech opětovně docela zažral. Sice ani v nejmenším nepředpokládám, že by v případě novinky “Redefining Darkness” překonali své nejpamětihodnější opusy, za které považuji depresivní “III – Angst, självdestruktivitetens emissarie” a skličující monument “V – Halmstad (Niklas angående Niklas)”, nic to však nemění na tom, že jsem zcela přesvědčen, že celkově osmá deska nic nezmění na faktu, že Shining ještě nikdy nenahráli slabou věc. Ačkoliv se zdá, že bude “Redefining Darkness” v rámci tvorby Shining bořit tradice díky opuštění číslování každého alba, a ačkoliv má Niklas Kvarforth opět velice silácké řeči o nejlepší desce vůbec, osobně nějak radikální odklon neočekávám. Ale na druhou stranu, pokud dostanu další album, které se “jen” ponese v duchu “VI – Klagopsalmer” a “VII: Född förlorare”, budu stále spokojen, protože to, co je u Shining standardem, je v širším měřítku velmi působivá a do jisté míry i netradiční muzika.

Ježura

Ježura:

Abych pravdu řekl, snad nepamatuji, že by některý z uplynulých měsíců nabízel tolik nových desek, které by jitřily moji zvědavost. Říjen 2012 však staví na startovní čáru hned osm novinek, které si rozhodně nenechám ujít a mezi kterými se favorit vybírá jen velmi obtížně. Když si ale odmyslím Varg a Cradle of Filth, kde jsem spíš než co jiného zvědavý, jak moc špatně to zase dopadne, a diskvalifikuji rovněž desky, kvůli kterým asi frontu před obchodem stát nebudu, zbude mi dvojice alb od Anaal Nathrakh a Wintersun. A i když se na obě desky těším prakticky stejně, nakonec musím dát přednost Wintersun a prvnímu dílu “Time”, protože dobře známé okolnosti jeho vzniku jej už tak nějak předurčují k vítězství v téhle disciplíně. Osobně doufám, že se Jari Mäenpää opravdu vytáhne a plně tak ospravedlní neuvěřitelných osm let dlouhé čekání…

Kaša

Kaša:

Svá říjnová očekávání vkládám hned do několika počinů. “Monster” legendárních Kiss, “The Parallax II: Future Sequence” z pera Between the Buried and Me, první díl ambiciózního dvojalba “House of Gold and Bones” Stone Sour či “Lights Out” retrorockerů Graveyard se však tentokrát musely sklonit před “Afterglow”, čili třetím albem blues rockové superkapely Black Country Communion. Obecně neoblíbený příznak superkapela mi k žádné současné bandě na rockové mapě nesedí líp. Důvod je jasný – spojení nezaměnitelného bluesového vokálu Glenna Hughese a kytary Joe Bonamassy spolu s bicími Jasona Bonhama a klávesovým uměním Dereka Sheriniana dopadlo na obou dosavadních albech parádně a nevěřím tomu, že v případě třetího studiového počinu se něco změní. V mém osobním kalendáři představuje “Afterglow” jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního roku.

nK_!

nK_!:

V říjnu se konečně dočkám nějaké pořádné hudby také já. Na nové Ill Niño se těším jako moucha na drobek a doufám, že avizovaný “návrat ke kořenům” nebyl pouhým tlacháním ve tmě. Poslední řadovka “Dead New World”, která vyšla před dvěma lety, nebyla v žádném případě špatná, ale oproti ranné tvorbě Ill Niño jí chybělo větší propojení anglických textů s těmi španělskými, a zdálo se mi, že i na perkusích by se dalo o něco více zamakat. Nový materiál by měl spolehlivě zaujmout jak pravověrné, tak i nové fanoušky a já se modlím ke všem hispánským bohům, aby “Epidemia” stála více než za pár poslechů.

Zajus

Zajus:

Zatímco září bylo zejména ve znamení progresivního rocku, říjen pro mě bude měsícem mnohem metalovějším. Jedna z výjimek vyjde hned první den v měsíci. Jde o album “2nd Law” Britů Muse. Ačkoliv nejsem nijak zvlášť oddaný fanoušek této jinak zajímavé kapely, nemůžu jim upřít jisté kvality a jejich novinku budu tedy poslouchat velmi pozorně. Dva z mých největších favoritů vydají své desky shodně 9. října. Prvotně jde o Converge, jejichž tři roky staré album “Axe to Fall” byla setsakramentsky razantní rána do hlavy. Od novinky “All We Love We Leave Behind” neočekávám nic menšího. A v druhé řadě jsou tu Between the Buried and Me, kteří si již dlouho užívají zaslouženou pozici v mém osobním “top ten”. Ačkoliv mám dojem, že svůj vrchol prožili již v roce 2007 s albem “Colors”, rozhodně nemohu mluvit o nějakém razantním sešupu. Between the Buried and Me stále tvoří hudbu nad úrovní naprosté většiny ostatních kapel, a právě proto jsou mojí volbou pro měsíc říjen. Za zmínku pak stojí ještě novinka War from a Harlots Mouth, o kterých jsem slyšel samou chválu a s albem “Voyeur” si to hodlám ověřit na vlastní uši, a další sebevražedná jízda švédských Shining.