Ensiferum - Unsung Heroes

Ensiferum – Unsung Heroes

Ensiferum - Unsung Heroes
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Symbols
02. In My Sword I Trust
03. Unsung Heroes
04. Burning Leaves
05. Celestial Bond
06. Retribution Shall Be Mine
07. Star Queen (Celestial Bond Part II)
08. Pohjola
09. Last Breath
10. Passion, Proof, Power

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 2/10
Kaša – 3/10
Ellrohir – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Ensiferum patří bezesporu k těm nejpopulárnějším zástupcům viking metalu (jakkoli je to v tomhle případě dost zcestné, ale většinový názor bohužel mluví jasně) a jako takoví se pochopitelně jednoho krásného dne dostali i do mého zorného pole. A já, toho času mladý a naivní metalista, jsem tělem i duší propadl jejich melodice, heroické atmosféře a cool pohanskému odéru, který z jejich hudby dýchal. Jenže to bylo nějaké tři roky zpátky a od té doby se mnohé změnilo. Tak třeba si již opravdu nemyslím, že poslední tvorba (představovaná především deskou “From Afar”) představuje jakkoli hodnotný materiál (odmyslím-li si skladbu “Smoking Ruins”, ke které nemám výhrad ani nyní). I po tomto prozření jsem si však přes veškeré objektivní a opodstatněné výhrady k tvorbě Ensiferum uchoval jakousi slabost, která mi donedávna bránila nad nimi zlomit hůl jako nad ztraceným případem a dokonalou ukázkou, jak se to dělat nemá. Ovšem jestli tohle platilo nějaký měsíc nazpět, teď je vše jinak. V mezičase jsem si totiž několikrát prohnal ušima aktuální novinku “Unsung Heroes”, a ta moje smýšlení stran kapely nesměrovala na cestu, ze které asi není návratu.

A přitom to ze začátku nevypadalo vyloženě zle. Na Metalfestu představená novinka “Burning Leaves” se mi vcelku pozdávala jak v živém, tak v později zveřejněném studiovém provedení a ani klipovka “In My Sword I Trust” mi nezpůsobila akutní zažívací potíže, takže i přes nikterak závratné dojmy jsem nečekal vyložený klystýr. Trochu to začalo skřípat u třetí zveřejněné skladby, kterou se stala titulka “Unsung Heroes”. Tady už zablikalo varovné světýlko a já se zoufale snažil dobrat něčeho, čím by ta skladba dovedla zaujmout. Marně. Ale pořád to nebylo vyloženě špatné, takže naděje na vcelku poslouchatelnou desku zůstávaly. Jenže potom se mi dostalo album do ruky v celé své hodinové délce, a já děkoval vyšším silám, že mi nedovolily poobědvat včas, protože v opačném případě by příslušná pochutina velmi rychle opustila vyhřáté místečko v mém žaludku. Ano, tak strašné to bylo (a vlastně pořád je). Popravdě, už dlouho jsem neměl tu čest s albem, které by mě nutilo střídavě k smíchu nebo k pláči. Ale pěkně popořadě, protože alespoň férovou a řádně odůvodněnou popravu si deska zaslouží.

Album otevírá minimalistické a atmosféru rádoby navozující intro “Symbols”, které je ovšem v praxi pitomé až hrůza. Ale tak dejme tomu, i nepovedené intro je v celkovém kontextu dost nepodstatné a mnohem důležitější jsou plnokrevné položky tracklistu, kterých se tu urodil počet bohatě dostačující. Jak je na tom následující trojlístek, který sestává z předem zveřejněných skladeb, je zřejmé, když už jsem to naznačil v předchozím odstavci, ale jen pro pořádek – s výjimkou dost plytké, ale stále poslouchatelné titulky jde o průměrný materiál, který nijak nenadchne, ale ani vyloženě neurazí. Energický otvírák “In My Sword I Trust” určitě najde v živém provedení své publikum a “Burning Leaves”, která je mimochodem asi nejlepším počinem z novinky, přes všechny svoje zřetelné zápory pořád platí za vcelku obstojnou skladbu (pochopitelně dokud si člověk neposlechne něco opravdu dobrého, protože pak i “Burning Leaves” dost radikálně ztratí na atraktivitě).

Jenže počínaje skladbou číslo pět je to strmý pád na dno žumpy, jakého jsem nebyl svědkem opravdu hodně dlouho. Extrémní klišé střídá ještě větší klišé, nástrojové linky se nedají označit za nic jiného, než přehlídku skladatelské neschopnosti, a když dost otravně působí i vokál a celé to zní, jako kdyby to byla nějaká předprodukční verze, je to vážně o zdraví. Opravdu jsem se snažil nevynášet rychlé soudy, které se mi draly na jazyk po prvním poslechu a když jsem zapojil na plné obrátky svoji slabost pro Ensiferum, o které jsem mluvil v úvodu, nepřišlo mi to vyloženě až tak zlé, ale kdepak. Zdravý rozum a střízlivý úsudek dostaly za pravdu v okamžiku, kdy jsem se i při mimoděčném poklepávání do rytmu a pohvizdování melodií přistihl, že mě to nejen že opravdu nebaví, ale vyloženě otravuje a působí mizernou náladu. A že by mi poslech muziky navozoval takové stavy, to jsem zažil popravdě jen jednou a opravdu jsem nečekal, že se takového hudebního zločinu dočkám i od kapely, která je schopná vyprodat kluby napříč Evropou…

Ensiferum

Ale abych byl fér, musím uznat, že ne úplně každá nota na “Unsung Heroes” likviduje mozkové buňky. Když nepočítám ucházející počáteční trojici, i v těch vyloženě příšerných skladbách se občas nějakým zázrakem najde moment, který není úplně zlý. Líbí se mi zpěv hostující Laury Dziadulewicz v jinak dost děsivé baladě “Celestial Bond”, stejně tak se mi líbí několikavteřinový úsek sborového zpěvu ve zcela otřesné příšernosti “Pohjola” a jedna slušná pasáž se najde dokonce i v závěrečné sedmnáctiminutové ultrazhovadilosti “Passion, Proof, Power” (ta je mimochodem tak strašně moc špatná, že člověk neví, jestli se má smát, plakat, nebo se jít oběsit). To je ale všechno a ať už náhodně vyberete jakoukoli pasáž z více než hodinové stopáže, je tu extrémní pravděpodobnost, že to bez varování probudí váš dávivý reflex.

Mohl bych psát dál a postupně tu zdrbat všechno, co si zdrbat zaslouží, ale přijde mi, že je škoda na takový počin plýtvat časem a prostorem. Abych pravdu řekl, rok 2012 mi ještě neposlal v ústrety žádné album, které by bylo tak moc špatné jako “Unsung Heroes”. Ano, jsou horší alba, to každopádně, ale nejsou zase o tolik horší, a už vůbec jich není tolik, aby to pro Ensiferum stačilo třeba jen jako útěcha. To co stvořili, je z podstatné části čistá hrůza, z výrazně menší části bohapustý průměr, ani jedna ze skladeb se nedá považovat za jakkoli zřetelně dobrou a pár hezkých momentů, které dohromady nesloží ani minutu, si dovolím do hodnocení nezahrnovat, protože o celku nevypovídají zhola nic. Album “Unsung Heroes” nechci už v životě slyšet a Ensiferum se u mě jeho zásluhou degradovali do pozice naprosto zbytečné kapely, která nemá absolutně co říct. Než další takhle špatnou desku, to bych byl radši, kdyby to rovnou zabalili a dál nedeformovali představy mládeže o náplni pojmu viking metal. Ještěže se toho nedožil Quorthon


Druhý pohled (jméno):

“Unsung Heroes” je bez přehánění absolutní odpad. Svého času jsem v dobové recenzi dal předchozímu albu “From Afar” 4/10, postupem času, když jsem se k albu později opět zkusil vrátit, jsem ještě litoval, že jsem nedal o bod až bod a půl méně. Po poslechu “Unsung Heroes” jsem tomu ovšem rád, protože kdybych dal “From Afar” třeba 2,5/10, v případě novinky bych musel jít snad do mínusu. Možná, že ještě první polovina nahrávky by teoreticky strávit šla, aniž by z toho člověk chytil vydatný průjem, a možná na těch 4-5 bodů by to i bylo, pokud bych měl zrovna náladu nemít žádný mozek, ale druhá půle (a nutno říct, že je to ta větší půle) “Unsung Heroes”, kterou načíná cukrkandlová kýčovitá rádoby balada “Celestial Bond”, je už s prominutím humus nejhrubšího zrna, přehlídka maximální hudební tuposti a jedna velká kopa hoven, která je dobrá možná jen jako soundtrack ke zvracení. Všemu nasazuje korunu sedmnáctiminutové (!!!) utrpení “Passion, Proof, Power”, které dle mého názoru patří mezi ten typ skladeb (ehm, docela nadnesené označení), za jejichž nahrání by se mělo nemilosrdně kastrovat. “Unsung Heroes” nabízí vše, co je na současném viking metalu (sem si dosaďte hodně velké uvozovky) tak špatně. Možná tak jako návod na to, jak se hudba nemá dělat, je tenhle majstrštyk dobrý, ale k ničemu dalšímu, protože na něm nenajdete nic jiného než tuny patosu, póz, kýče a trapnosti. Vskutku smrtící kombinace. Nikdy víc!
H.

Ensiferum

Tři roky trvalo Ensiferum, než dali dohromady nové album. Očekávání byla tradičně nemalá a o to větší šok jsem hned po prvním poslechu “Unsung Heroes” zažil. Po skvělých albech jako “Iron”, “Victory Song” a do jisté míry i předchozím “From Afar”, které nebylo úplně špatné, přišli Ensiferum na svět s tragédií jménem “Unsung Heroes”. Jako by se snažili přitáhnout co nejvíce fanoušků, ale vsadil bych podepsanou hokejovou kartičku Jardy Jágra, kterou jako oko v hlavě opatruji od šesté třídy, že dopad to bude mít opačný, tedy opovržení ze strany i těch nejskalnějších příznivců. Jako by Ensiferum vzali ty nejhorší nápady, které se jim za léta naskládaly v šuplíku, pro jistotu z nich odstranili všechen náboj a drive, kterými minulé desky nestrádaly, přidali velké množství cukrkandlového hávu, zabalili to do klasického vizuálního kabátku, vylisovali a poslali do světa. Od první regulérní skladby “In My Sword I Trust” až po nudný závěr, o který se stará naprostá zhovadilost “Passion, Proof, Power”, jsou skladby načichlé heavy/power metalovými sbory víc než kdy v minulosti a z kdysi autentické a uvěřitelné kapely, která sice hrála povedené divadýlko, máme najednou sebranku, která se neštítí té podbízivější formy viking metalu, na kterou jsem alergický. Ono už jenom nazývat dnešní Ensiferum škatulkou viking/folk metal je vážně urážkou žánru. Za mě jednoznačný propadák, kterému se nehodlám věnovat nějak podrobněji a vynakládat jakékoli úsilí, protože mnou “Unsung Heroes” proplulo stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Kaša

Asi jen tak nezapomenu na dva roky starou scénu, kdy se sál plný rádoby-folkmetalistů vyprázdnil vmžiku po skončení vystoupení Ensiferum, protože něco tak trapného a ubohého jako Twilight of the Gods (pozn.: Bathory tribut v hvězdné sestavě) už jejich vikinské duše saturované vystoupením božských Ensiferum nemůže obohatit… Přesto jsem byl stále ochoten Ensiferum uznávat coby podařený folkově laděný power metal, který se dá velmi dobře poslouchat. Dokonce i poslední album “From Afar” se mi narozdíl od mnoha jiných líbilo velmi – nenáročné, leč chytlavé a s tím správným drajvem, aby to člověka jednoduše bavilo, když nechce u poslechu moc přemýšlet. Bohužel na novém albu “Unsung Heroes” zůstal povedený pouze cover-art, dost možná nejhezčí ze všech dosavadních. Hudebně se parta z Ensiferum zřejmě pokusila o změnu. Někteří kovaní fanoušci to kvitují – prý je to takové “víc zadumané, víc folkovější”… Jenže tímhle pokusem bohužel pro ně dokonale zazdili to, co z nich dělalo sice relativně primitivní, ale poslouchatelnou kapelu, a v plné nahotě předvedli, jak hudebně prázdní ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že totéž by se stalo třeba Sabaton, kdyby přestali hrát tu hudbu, kterou hrají teď a za kterou jim sázím devítky, a začali si hrát na progresivní intoše. Podobně jsou na tom takoví Alestorm, které taky poslouchám rád. Tak doufám, že je to nenapadne, a “Unsung Heroes” musím spláchnout hluboko do záchodu a doufat, že Ensiferum dojde, že stvořili sračku, a že by se měli příště zas vrátit k tomu, co jim jde.
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.