Archiv štítku: Mallephyr

Koncertní eintopf – květen 2019

Mgła, Revenge, Mallephyr

H.:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Big|Brave, Brutus, My Disco, Five Seconds to Leave, Tosiro – Praha, 19.5. (event)
3. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Fire‘s Burning Festival I – Bratislava, 4.5. (event)
2. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
3. Krypts, Jupiterian, Sněť – Praha, 8.5. (event)

Cnuk:
1. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)

H.

H.:

Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.

Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.

Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.

Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.

Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.

Cnuk

Cnuk:

Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.

Svartidaudi

Dantez

Dantez:

Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.

Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba KinoBBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.


Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr - Womb of Worms

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 29.10.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The Temple of Nothingness
02. Towards the Interminable Hatred
03. The Absolute Inner Genocide
04. W.Y.I.D.
05. Womb of Worms I
06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… the Deliverance Is Near…
07. Womb of Worms II

Hrací doba: 38:14

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

„Womb of Worms“ jsem v posledním výročním eintopfu vynesl na první příčku CZ/SK nahrávek a mírně nadneseně pronesl, že se jedná o jedinou domácí nahrávku, která snese srovnání s globální elitou. To je samozřejmě diskutabilní, každopádně za umístěním si stále stojím. Album je podle mě skvělé a recenze se už může zdát pasé, neboť lze předpokládat, že většina potenciálních domácích fanoušků jej už dávno slyšela. Ale aby se neřeklo…

Mallephyr navázali na moderní black/deathové vyznění „Assailing the Holy“ a posunuli jej na všech frontách, zejména té emotivní, atmosférické. Na rozdíl od debutu mohu „novinku“ s klidným svědomím označit za temnou. Nejedná se samozřejmě o žáden deprimující hnus a zmar předváděný třeba Aosoth, ale negativní aura tu je patrná a hlavně stálá po většinu hrací doby. Což je jeden z důvodů, proč mě deska tolik chytla, ale to by nešlo bez kvalitní hudby.

„Womb of Worms“ jsem slyšel opravdu mnohokrát, album se mi vlastně začalo ohrávat až po třech měsících pravidelného poslechu, což by bez silných nápadů nešlo. Materiál odolával únavě také svou propracovaností, hudba je „tak akorát“ komplikovaná, nestojí se na místě, takže případná výplň nemá kdy vysírat. Vzhledem k tomu, že se Mallephyr posunuli i po technické a kompoziční stránce, je tu dost strhujících, vygradovaných pasáží a za vysoce výrazné lze označit i motivy zcela prosté intenzity. Způsob, jakým kompozice zvolňují či kulminují, považuji opravdu za prvotřídní. Mimochodem, teď když si od desky dávám delší a víceméně záměrnou pauzu, paměť mě čas od času mimoděk zásobuje jednou pasáží za druhou. Což je něco, co se mi s „Assailing the Holy“ rozhodně nestávalo a obvykle se to týká jen srdcových hudebních záležitostí. Sice bych nechtěl vzbuzovat dojem, že „Womb of Worms“ nabízí „all killer – no filler“ materiál, ale deska je nabitá fest.

„Womb of Worms“ neoplývá mnoha výraznými nedostatky, natožpak fatálními přešlapy, ale pár věcí, které celkovému dojmu škodí, by se našlo. Zaprvé: ta bezkrevná halečka ve „Womb of Worms I“ (cca od 4:45) stojí za hovno. Rozjezd desky je unylý až příliš, jako úvod sice poslouží, ale později jsem začal „The Temple of Nothingness“ přeskakovat. S narůstajícími poslechy mi začalo vadit i přílišné množství „core“ souher rytmických kytar s kopáky, čehož je zrovna první skladba plná. Mallephyr sice představují střet extrémně metalové radikality s tendencemi, co nejsou úplně „true“, a to respektuji, ale prostě mě to po nějaké době začalo tahat za uši. Ze zcela hnidopišských důvodů si také dovolím kapele poradit, aby si více hlídala vizuální a online prezentaci, protože optikou náročného, škodolibého fanouška, co se nechá dobrovolně odradit povrchními věcmi, aby nemusel tratit čas s pičovinami, Mallephyr někdy působí jako sranda-banda kamarádů z Horní Dolní. Tím nechci říct, že by si měli motat držky do hader či kapucí a Facebook zasírat cool-occult citacemi, ale bylo by ku prospěchu věci, kdyby šla celková prezentace kapely zcela ruku v ruce s hudbou, která je, jak jsem předeslal, vážná, vyspělá a temná.

To jsou jediné věci, které nějakým způsobem v mých očích srážejí kredit nahrávky. A pak jsou tu záležitosti, které nevadí, jsou na úrovni, ale určitě by se daly zlepšit. Pominu zvuk, kde dokonalost je asi nedosažitelná, ale rozhodně si cením, jak se v tomhle ohledu Mallephyr se Sheafraidhem posouvají. Obal s bookletem mě nijak víc nezaujaly, ale jsou aspoň prosté očividných trendů. To platí i o textech. Ty svou základní úlohu splňují, Markovi lezou slova ze chřtánu dobře a nějaká procítěnost cítit lze. Ale jistě by nebylo od věci ho před příštím nahráváním namrdat, zavřít do místnosti bez světel a pouštět mu Diamandu Galás pozpátku. Vokální podání je asi nejjednodušší způsob, jak v posluchači probudit emoce, a i když jsou zpěvy (s výjimkou té jedné pasáže) v pořádku, jistě by se dalo přitlačit na pilu.

Ani celkově vzato si nejsem úplně jist, zda hudba obsahuje jakýsi „wow“ faktor, něco z čeho padá čelist s bezděčným „ty vole!“. Co by vlastně na „Womb of Worms“ řekl nezaujatý, náročnější a dlouhá léta metalu oddaný posluchač? Těch pár zahraničních recenzí je pozitivních, ale my pisálci jsme svým řemeslem upřímně kapku zdegenerovaní a tendence přechvalovat je všudypřítomná.

Kapel, které hrají hudbu ve stylu jako Mallephyr, jsou tři prdele. Já si doopravdy myslím, že pánové většinu z nich překonávají a skutečně šlapou na paty úplné špičce. Ale k tomu, aby prorazili i na zahraniční scéně, žel již dnes nestačí jen super hudba. Každopádně kapele ten úspěch ze srdce přeji, protože „Womb of Worms“ výrazně překonala moje představy a strávil jsem s ní času jako s málokterou loňskou deskou.


Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

Koenji Hyakkei

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

Mallephyr

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

Caveman Cult

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Portal – Ion

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Eskhaton

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

Oration MMXVIII

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Adaestuo

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Altar of Perversion

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.


Redakční eintopf – speciál 2018: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
2. Mallephyr – Womb of Worms

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Minsk / Zatokrev – Bigod
3. Nachtmystium – Resilient

Artwork roku:
Daughters – You Won’t Get What You Want

Objev roku:
Depths Above

Shit roku:
Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Koncert roku:
1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys

Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Top5 2018:

1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.

2. Urfaust – The Constellatory Practice

Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.

3. Preoccupations – New Material

První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.

4. Chaos Echœs – Mouvement

Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.

5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes

Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Orient – V

Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.

A Forest of Stars

2. Mallephyr – Womb of Worms

Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.

Protomartyr

2. Minsk / Zatokrev – Bigod

Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.

3. Nachtmystium – Resilient

První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.

Artwork roku:

Daughters – You Won’t Get What You Want

Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.

Daughters – You Won't Get What You Want

Objev roku:

Depths Above

„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.

Shit roku:

Behemoth – I Loved You at Your Darkest

Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.

Depths Above

Koncert roku:

1. Dodecahedron: Brutal Assault, 11.8.2018

Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.

2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018

Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.

Brutal Assault

3. Misþyrming: Brutal Assault, 10.8.2018

Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal Assaultu Misþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.

Videoklip roku:

Cult Leader – To: Achlys

Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.

Potěšení roku:

bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine

Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.

Zklamání roku:

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.

Chaos Echoes

Zhodnocení roku:

Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).

Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.

Abigor

I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.

Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!


Mallephyr: druhé album

Očekávané druhé album Mallephyr pojmenované „Womb of Worms“ vyjde už na konci měsíce u Satanath Records a Murderous Productions. Úvodní skladbu desky „The Temple of Nothingness“ najdete společně s tracklistem níže.

01. The Temple of Nothingness 02. Towards the Interminable Hatred 03. The Absolute Inner Genocide 04. W. Y. I. D. 05. Womb of Worms I 06. …Just a Fraction Remains to Be Forever Ruined… The Deliverance Is Near… 07. Womb of Worms II


Enter the Eternal Fire 2018: časový harmonogram

Zdravíme všechny fanoušky UG metalu! Čas letí jako blázen, necelé dva týdny uběhnou jak voda a Volyně se ponoří do metalu! Doufáme, že se, stejně jako my, všichni těšíte na čtvrtý ročník Enter The Eternal Fire festivalu!

Na základě mnoha dotazů zveřejňujeme časový plán vystoupení jednotlivých kapel:

Pátek / Friday 20.7.2018

18:00 – 18:40 AFTER RAIN (Č. Budějovice – doomy black/death metal)
18:55 – 19:35 PANYCHIDA (Plzeň – paganized black´n´heavy metal)
19:50 – 20:35 INSULTER (Germany – old school thrash/death metal ride)
20:50 – 21:35 MALLEPHYR (Rokycany – ultrafast black metal annihilation)
22:00 – 23:00 MASTERS HAMMER (Praha – avantgarde black metal legends)
23:15 – 00:00 BOHEMYST (Čestice – bohemian dark metal)
00:15 – 01:00 FAANEFJELL (Norway – pagan black metal)

Enter the Eternal Fire 2018

Sobota / Saturday 21.7.2018

14:00 – 14:45 BAD VICTIM (Vel. Meziříčí – heavyweight death metal)
15:00 – 15:45 DEFIANT (Croatia – unholy black/death metal)
16:00 – 16:35 BLACK RAIN (Volyně – black metal journey back to 1996)
16:50 – 17:35 DECISION TO HATE (Germany – superb death/black metal)
17:50 – 18:35 BANE (Serbia – melodic fast black/death metal)
18:50 – 19:35 SINIESTRO (Sweden – old school metal crossover)
19:50 – 20:35 VOLTUMNA (Italy – extreme death/black metal)
20:55 – 21:55 ROOT (Brno – black metal pinoneers, dark metal legends)
22:10 – 22:55 DEATH MECHANISM (Italy – hyperfast thrash assault)
23:10 – 00:10 HYPNOS (Uh. Hradiste – death/black metal masters)
00:25 – 01:10 INFERNO (Karvina – black metal mass)

Máme pro vás přichystaný prvoligový zvukový servis v podání mistra Ondřeje Pospíšila (zvukař BRUTAL ASSAULT, DOG EAT DOG, MASTERS HAMMER, LOCK-UP a spousty dalších), taktéž veškeré služby na festivalu se připravují na zvýšený zájem fans, aby se vše obešlo bez front. Vynasnažíme se, abyste si mohli v plné pohodě užít pobyt v příjemném prostředí areálu městského koupaliště Volyně, širokou nabídku občerstvení za lidové ceny ruku v ruce s kvalitním metalem!

Takže ve Volyni naviděnou !

http://etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/456768-volyne-areal-koupaliste-volyne-etef-enter-the-eternal-fire-fest-2018
https://www.facebook.com/events/1870118006582062/

[tisková zpráva]


Hellhammer Festival 2017: Winter Edition – info

Šestý ročník neustále se rozvíjejícího Hellhammer Festivalu 2017 a jeho zimní edice je věnována temným stylům metalu jako Black metal, avantgardní metal, post black metal atd.

Tentokrát festival navštíví 3 největší města v ČR: Prahu, Brno a Ostravu! Jako headliner se představí unikátní post black metalisti Harakiri For The Sky z Rakouska, festivalová stálice ze Sibiře Welicoruss a avantgardní metalisti Lynchgate z Velké Británie! Kromě nich českou scénu budou reprezentovat metalové kapely z České republiky. Nepropásněte temný zimní večer plný metalové hudby ve vašem městě!

Potvrzené kapely:

HARAKIRI FOR THE SKY [AT, post black metal]
WELICORUSS [RU, symphonic black metal]
LYCHGATE [UK, avant-garde black metal]
SILVA NIGRA [CZ, black metal] pouze Ostrava
MALLEPHYR [CZ, black/death metal] pouze Praha
DESIRE OF SORROW [CZ, melodic black metal] pouze Brno
EMBRACE THE DARKNESS [CZ, melodic death/doom metal] pouze Brno
NEKTESM [CZ, black metal] pouze Ostrava
SORATH [CZ, black metal] pouze Praha

Hellhammer Festival 2017: Winter Edition

01/12 PRAHA:
https://www.facebook.com/events/1037416753057703/

02/12 OSTRAVA:
https://www.facebook.com/events/256757258065890/

03/12 BRNO:
https://www.facebook.com/events/438778653127204/

Předprodej vstupenek:
https://www.smsticket.cz/vstupenky/9955-hellhammer-festival-2017-winter-edition

Stranka festivalu:
http://hellblast-store.com/hellhammerfestival2017winter/

[tisková zpráva]


Mallephyr – Assailing the Holy

Mallephyr - Assailing the Holy

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 21.10.2016
Label: Mad Lion Records

Tracklist:
01. The Service
02. Assailing the Holy
03. Raped by the Morbid Command
04. Inhaling the Nihilism
05. Anti-Human
06. Still Alive… But Dead
07. Crushing the Paradise, Destroying the World
08. A Hymn to the Darkest Horizon

Hrací doba: 35:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mallephyr

O Mallephyr se už napsalo hodně, dokonce i u nás. Možná jste se ptali, kde je recenze na „Assailing the Holy“, a věřte, že herr H. se mě na tohle vyptával taky celkem často, haha. Ale já si dal raději na čas. Když mám něco recenzovat, tak raději ignoruji články ostatních, ale v případě Mallephyr to nebylo tak snadné. Sami víte ještě lépe než já, co se o kapele napsalo a namluvilo. Všechny ty zkazky o naději české scény, kapele takřka světového formátu, nemluvě o vysokých a někdy až přifouknutých hodnoceních. Mám snad v plánu desku shodit a říct, že to zas taková pecka není? Čtěte dál!

Označení „moderní death / black metal“ Mallephyr sluší a je nutné uznat, že jej berou za správný konec. Hudba není ani zdaleka umělá nebo podbízivá, jak to už u různých načančaných rychlokvašek bývá, s čímž se dle mého názoru pojí největší plus desky a také jistý škraloup. Vezmu-li to tedy prvně za ten „negativní“ konec, tak musím přiznat, že jsem si zde nenašel natolik výrazné motivy, které by se mi nějak hluboce vryly do podvědomí a nutily mě k daným pasážím se vracet jako feťák k jehle. Tím ovšem nechci říct, že by zdejší riffy byly nekvalitní balast.

Dle mého názoru, který v dalším odstavci vysvětlím, jsou současní Mallephyr přinejlepším druholigová kapela, což se právě nejvíce odráží právě v riffech, jež neurazí, neodradí, ale zaujmou, jen pokud vy sami chcete. Kapela naštěstí sílu ryzího nápadu dohání zpracováním a důvtipem. Nic dle mého názoru nepokazí metalovou skladbu tolik jako prázdné pasáže bez špetky energie nebo unylé drhnutí jinak slušného motivu. Tomu se Mallephyr vyhýbají úspěšně. Snad je za to odpovědná píle a hodiny ve zkušebně (nebo doma u kytary), ale pokud je na „Assailing the Holy“ něco fakt povedeného, tak to jsou kompozice a zpracování riffů. Songy nestojí, pořád se něco děje, a i když jsem Mallephyr věnoval opravdu dost poslechů, stále se mi album nedokázalo omrzet. Kytaristé si s nápady umí pohrát, a podvědomě cítím, že struny atakují s nezbytnou vervou. Speciální pochvala patří bubeníkovi, s jehož hrou jsem měl na demu docela problém, ale na debutu exceluje a na efektivitě hudby má lví podíl.

A co tedy myslím tou druhou ligou? Nic hanlivého a navíc zde nemyslím na tuzemskou scénu, kde Mallephyr z pochopitelných důvodů vyčnívají. Myslím, že by se neztratili ani v Polsku, kde je konkurence přece jenom větší. Tam by asi patřili mezi kapely, které svou domácí fanouškovskou základnu mají, nejsou terčem posměchu (Poláci umí být opravdu škodolibé kurvy, co se týče domácích spolků), a kdyby náhodou v jejich tvorbě došlo k jistému kvalitativnímu skoku, nějaké pozornosti se jistě dočkají i venku. Celkově vzato mám z Mallephyr podobný pocit jako kdysi ze Svart Crown okolo vydání debutu „Ages of Decay“. A kde jsou Francouzi teď? Otázkou je, zda by byli Mallephyr také schopni tolik investovat do kapely jako oni…

Mallephyr prospívá, že neznějí moc česky a hlavně se vyhýbají nešvarům, jichž se domácí kapely dopouštějí velice rády (sebe-parodizace, umělost, levnost). Grafika desky je v pořádku, texty rovněž, „nedostatky“ nalezne jen velký hnidopich. Ale! O přidané hodnotě také nelze mluvit. Tu nepřidává vlastně ani zvuk, jenž je z mnoha úhlů pohledu v pořádku, ale jistá hutnost mu chybí. Věřím, že bicí by mohly hudbu táhnout ještě více a problém mám i s vokály, které mi na desce přijdou naprosto bez šťávy. Přitom naživo byl Opatův projev velice dobrý, takže kde je chyba? Do budoucna také očekávám, že z některých riffů už nebude tak strašně okatě vyčnívat záliba v Immortal a Inquisition.

Mallephyr

Celkově jsem s „Assailing the Holy“ spokojen a jsem rád, že mohu Mallephyr brát zcela vážně a vyjádřit jim svou podporu bez příslovečného přivření oka. Zlepšení by bylo na místě asi na všech frontách, osobně bych byl rád za více násilí a temnoty, ale již teď je základ kvalitní a globálně se jedná o lehký nadprůměr. Na nový materiál se těším.


Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.


Žižkův vraždící palcát XLV. – info

• První letošní pokračování Žižkova vraždícího palcátu již v pořadí 45. se uskuteční v sobotu 1. dubna 2017
• Klub otevřen od 17:30 hod.
• Začátek v 18:00 hod.
• Vstup: 199,- Kč do 17:30 hod. potom 249,- Kč
• Na místě již tradičně zajištěn velký výběr CD, MC, LP, triček a dalšího UG materiálu!
• Otevřeno až do rána(zájmu) odjezdu ranních vlaků!

Potvrzené kapely:

Ramchat (SK)
Ze slovenských hájů k nám přijedou pagan black metaloví Ramchat. Kapelu založil Pavel „Hirax“ Baričák (ex-Lunatic Gods, hrál zde od roku 1994 a stačil s nimi vydat 6 studiových alb). V roce 2013 odešel z Lunatic Gods a tehdy Slovanští bohové ožili. Ramchat se zaobírá slovanskou historií, našimi slovanskými předky, kteří byli moudří, měli v úctě matku zemi, byli mírumilovní, a když šlo o přežití, tak i bojovní! Přijďte poslechnout jejich hudební moudrost k nám na festival, kde představí své poslední CD „Atrana“, které budete moci u nás zakoupit (http://bandzone.cz/ramchat)

F.O.B.
F.O.B., každý si určitě pod tímto jménem vybaví energickou a brutální kapelu, která vždy dokáže rozvášnit fanoušky, že se konají kotle po většinu koncertu, takže je netřeba nějak extra přestavovat. Jsou na scéně už více jak 20 let, mají za sebou 6 studiových alb, 2 dema a jedno EP. V brzké době vydají nový videoklip ke skladbě „The Adult Toys“ z posledního alba „…and foes have become our masters“. Těšte se na extrémní masakr, který zajisté předvedou! (http://bandzone.cz/fob)

Žižkův vraždící palcát XLV

Mallephyr
Brutalita a melancholie, to jsou dvě slova, která představují Rokycanští Mallephyr. Vznikli v roce 2014 po rozpadu Gates of Illusions, hned v prosinci toho roku vydali nové EP, které můžete poslechnout na bandzone.cz. Během chvíle začali koncertovat a už byli nepřehlédnutelní, zahráli na tuzemských festivalech jako CDF, Brutal Assault a fanoušci pokaždé odcházeli spokojení. Představí u nás debutové album „Assailing the Holy“, které vyšlo 11. listopadu. Za zmínku určitě stojí, že v kapele hrají zkušení členové známých českých black metalových kapel jako jsou Stíny plamenů, Panychida, tak určitě zajděte! (http://bandzone.cz/mallephyr)

Murder Inc.
Máte rádi thrash metal? Tak to určitě přijďte poslechnout Murder Inc., kteří se hlásí ke klasikám nesmrtelného thrash metalu! Po několika nucených personálních změnách se sestava ustálila na line-upu: Petr – kytara, zpěv, Benjamin – basa, Lukáš – kytara, Fanda – bicí. Koncertují od května 2013 a během té doby stačili v Čechách a na Slovensku odehrát více jak 140 koncertů. Během této doby si stačili splnit sen a hráli na jedné stagi společně s něměckými S.D.I. V roce 2016 vydali nabušenou desku „Povolení Zabíjet“, kterou přijedou představit. Na konec za zmínku určitě stojí, že jejich bubeníkovi je pouhých 17 let!
(http://bandzone.cz/murderinc)

Scars of the Insane
Pokud vám název této kapely nic neřekne, nezoufejte! Oficiální vznik této kapely se datuje k lednu 2015, na kořenech severomoravské kapely INSANE (Pája, Venca, Marek), která byla na scéně od roku 1990. Nedávno jim vyšlo nové album „Searching for the Dead Sun“, pod hlavičkou undergroundového časopisu Pařát jako příloha v 72. čísle. Album zní, jak vždy chtěli, aby jejich kapela zněla. Tvrdě, melodicky, old schoolově a zároveň progresivně. (http://bandzone.cz/insane)

Panychida
Už více jak deset let brouzdá našimi končinami melodický mix black, death a heavy metalu Panychida. Během této doby stačili mít krátké turné po Mexiku, turné s kapelami jako INFEST, INFERNO, ARKONA, ARMADA a natočit 4 skvělá alba, to poslední z května loňského roku představí u nás. Album nese název „Haereticalia – The Night Battles“, pokud jste zatím neslyšeli, tak určitě poslechněte! Dle recenzí se trochu liší od předchozí tvorby tím, že tam nejsou folkové prvky, ale symfonické pasáže. A abychom nezapomněli, kluci z kapely se na Vás moc těší a určitě předvedou skvělou show, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat! (http://bandzone.cz/panychida)

Brewed and Canned (Aut)
Brutální masakr z Vídně, tak bychom mohli nazvat Brewed and Canned. Jejich největší inspirativní vliv můžeme najít v oldschoolových death metalových kapelách jako Death, Bolt Thrower nebo Cannibal Corpse. V průběhu let stihli vydat několik dem, ovšem v v roce 2014 vydali plnohodnotné album pod názvem „Execute the Innocent”, které sklízelo velmi dobrou kritiku, kapela byla dokonce unavená z recenzí jako: „No, musíte vědět, že tuto hudbu obvykle neposlouchám, ale velmi se mi líbí Vaše album a živá vystoupení.” Dle dostupných informací plánují vydat v brzké budoucnosti nové album, a několik nových songů už je na setlistu pro živáky! Brutální death se blíží! (http://www.brewedandcanned.com)

[tisková zpráva]