Země: Itálie Žánr: thrash metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. Monitored Procreation 02. Earthly Immortality 03. Human Limits 04. Evolutive Deviation 05. Tipping in Front 06. Obsolete Cults 07. Hidden Legacy 08. Centuries of Lies 09. Exotropy 10. Collapse 2000 A.D. Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Třetí album italských thrasherů Death Mechanism se s tím nijak nemazlí a bez zbytečných okolků na všechny strany hrdě hlásá, že osmdesátá léta jsou věčná. Pominu-li s hudebním směřováním desky nekorespondující titul, je vše okolo této tříhlavé bestie podřizováno snaze nebýt novátorský, nýbrž se poohlédnout po inspiraci na časové ose pěkně dozadu, protože takový oldschool, jaký předvádí na “Twenty-First Century”, se jen tak nevidí. A nezní to vůbec špatně, to mi věřte.

Tříčlenné thrashové kapely v sobě mají už jen z principu jisté nepopsatelné kouzlo jednoduchosti a přímočarosti, čehož jsou Death Mechanism jasným důkazem. Žádné kudrlinky nečekejte, spíš se připravte na neurvalou jízdu plnou klasických thrashových postupů agresivnějšího ražení bez chvilky oddechu, jak je známe od legendárních Slayer či Kreator. Taková ta bezstarostná agresivita je ovšem dvojsečnou zbraní, takže jak se jednomu může zdát hudba na “Twenty-First Century” neuvěřitelně přímočará a agresivní, může druhému připadat primitivní a chaotická, jako by snad postrádala řád a jednalo se o bezhlavé riffování bez jakéhokoli momentu zamyšlení. Oba názory mají samozřejmě něco do sebe a v obou jsem při poslechu novinky trojice z Verony našel kousek pravdy, ale nakonec jsem si v sobě ponechal veskrze pozitivní dojmy, které však kazí lehce přemrštěná stopáž, protože na takový druh hudby je i přijatelných čtyřicet minut relativně dost. Ubrat jednu, dvě slabší skladby, jdu s hodnocením ještě výš, ale co se dá dělat, takhle je “Twenty-First Century” “jen” nadprůměrným albem.

Stejně nekompromisně, jako startuje úvodní pecka “Monitored Procreation”, působí po celou dobu zpěvák/kytarista Pozza, který je jasně největším tahounem celé party. Jeho vokál, jenž vznikl naklonováním Milleho Petrozzy a Chucka Schuldinera, nemá chybu, a přestože není nikterak originální, je ostrý jako břitva, takže svůj účel vzhledem k hudebnímu doprovodu skvěle plní. Těžko popisovat jednotlivé skladby, protože aniž bych to myslel negativně, zas tak odlišné od sebe nejsou a takřka všechny jsou škatulkovatelné jako oldschool thrash metal v rychlejším tempu. Několik nejsilnějších momentů ale nemůžu nezmínit. Rozhodně mě zaujala “Human Limits”, v níž se sází na promyšlenější strukturu riffu a celkově chytlavější přístup. Oproti prvním dvěma písním, které jedou na plný plyn, se jedná o první výrazný kus alba. Kytarové sólo Pozzy jako by si střihl sám Kerry King ze Slayer, protože mu nechybí taková ta chaotičnost, jež je pro Kerryho sólové výstupy typická. Mojí největší oblíbenkyní se však stala “Tipping in Front” s velmi chytlavými riffy, které celou skladbu provází. Zvláště ten, který vládne po dobu první půlminuty, co se skladba rozjede, je fantastický. Abych jen bezhlavě nechválil hlavní mozek kapely, který se krom hudební složky stará taky o veškeré texty, tak přidám pár obligátních slov o nepostradatelnosti bubeníka Manu a basáka Pedra. Oběma to totiž hraje skvěle a díky (na neznámou kapelu) nezvykle povedenému zvuku jsou jejich nástroje znatelné. Hlavně baskytara, kterou opravdu slyšíte, nejen tušíte, má grády a taková “Evolutive Deviation” či techničtější “Exotropy” jsou díky ní o třídu zajímavějším posluchačským zážitkem.

Stejně rychle, jako “Twenty-First Century” končí, dovolím si i já utnout své povídání o této velmi příjemné variaci na agresivnější odnož thrash metalu s evropskými kořeny. Pravda, originality zde moc nehledejte, ale pokud máte thrash metal rádi a nevadí vám velká porce zpátečnického přístupu, pak by tady Death Mechanism mohli být právě pro vás. Nejedna velká kapela by s podobným albem mohla být určitě spokojena, a pokud vezmu v úvahu nepřeslechnutelnou skladatelskou inspiraci u výše zmíněných kolegů, postrádá “Twenty-First Century” vyloženě hluchá místa. Palec nahoru za takhle přesvědčivou desku.