Archiv štítku: The Tower

Mörkhimmel / The Tower – split

Mörkhimmel / The Tower - split

Země: Česká republika
Žánr: crust / black metal | doom metal
Datum vydání: červen 2017
Label: Insane Society Records / L’inphantile Collective

Tracklist:
I. Mörkhimmel
01. Pravidla hněvu
02. Mlýn už zase mele
03. Na úpatí černého kopce
04. Řeka

II. The Tower
05. Bloody Fields
06. To the Sea
07.A Path to Solitude

Hrací doba: 32:48

Odkazy Mörkhimmel:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Odkazy The Tower:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Insane Society Records

Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.

Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.

Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.

Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.

The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.

Mörkhimmel / The Tower - split

Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.

Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.


Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Abysmal Grief
Datum: 6.5.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Když tak o tom přemýšlím, ono těch opravdu čistokrevně doom metalových koncertů, které by byly jenom a pouze o pomalých riffech a zádumčivé atmosféře, u nás zas tolik není – neříkám, že nejsou vůbec, ale přinejmenším v porovnání s dalšími metalovými subžánry tu ten rozdíl cítím. Jenže o to větší je důvod podobné akce nevynechávat, když se nějaká taková objeví – zvláště pak v případě, když je na jejím plakátě velkým fontem vyvedeno jedno logo s rakví a netopýrem. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě byli Abysmal Grief skoro povinnost.

Jako první se slova ujala jediná česká formace večera, pražští The Tower. Musím se přiznat, že s touhle čtyřčlennou „Věží“ mám tak trochu problém… vůbec mi nevadí, že chlapi hrají opravdu dřevní a opravdu krutě neoriginální záležitost, protože, co si budeme nalhávat, když si člověk pouští doom metal (anebo jde na doom metalový koncert), originalita nebývá zrovna tím, co očekává. Zrovna tenhle žánr je totiž nejen konzervativní, ale skoro doslova i zakonzervovaný, naprosto zatuchlý – a to říkám jako člověk, jenž má k tomuto stylu velice kladný vztah. Jenže demo The Tower pojmenované originálně „Demo“ (vsadím se, že to dalo práci vymyslet!) mě za srdeční sval nechytlo. Neznám přesný důvod, ale prostě nechytlo.

Živě jsem The Tower viděl poprvé, takže jsem ještě mohl doufat, že se ten pocit s pódiovou prezentací zlepší a přijdu té kapele na chuť. Bohužel se tak ale nestalo. Bylo to správně oldschool, dřevní riffy trochu nasáklé Cathedral nebo zámořskou doomovou školou byly (nevím, jak to říct lépe) patřičně dřevní a vlastně celkově nemám problém to „doomování“ The Tower věřit. Akorát mě to moc nebavilo. Skupina svou pomalou špinavou káru táhla s docela solidní jistotou, zpěvák a kytarista Ondra řval dobře a vypadal, že na pódium patří jako málokdo jiný, ale obecně vzato jsem z toho neměl nijak zvláštní pocit. Nevím, jestli se třeba nepovedl jen tenhle konkrétní koncert, protože nějaké technické problémy tam nejspíš byly (minimálně rozhýbat baskytaru byl docela problém a začátek setu se kvůli tomu odložil o mnoho dlouhých minut), ale nebylo „to“ tam.

Úplně, ale fakt úplně jiná káva byly následující Italky Saturnine. Popravdě jsem se o téhle kapele dozvěděl až v souvislosti s tímle koncertem a dříve jsem neměl ponětí o tom, že kdesi v Itálii existuje skupina, v níž pět holek hraje takhle výborný doom. Nejlepší na tom ale bylo to, že na Saturnine nebyla tím nejzajímavějším čistě dívčí sestava, ani fakt, že zpěvačka vypadala, že teprve včera dostala občanku, ačkoliv chroptěla jako nějaký vychlastaný kořen. Dokonce ani to, že některé z holek byly pokérované takovým způsobem, že by mohly z fleku sloužit jako katalog tetovacího salónu, nebo že byly ověšené kostmi a na pódiu měly celou armádu svíček pro navození patřičně okultní atmosféry. Nejlepší na tom celém totiž bylo, že i ta hudba byla fakticky parádní.

Nebudu tvrdit opak – předem jsem toho od Saturnine moc nečekal. Zpětně se ale musím omluvit, protože to bylo skutečně skvělé, ohromně jsem se bavil po celou dobu (a jak snad šlo pochopit z předchozího odstavce, rozhodně to nebylo jen proto, že to hrály holky), a když to Italky zabalily, vážně mě mrzelo, že už to je pryč a už jako fakt dál hrát nebudou. Nevím, jestli mi to tak náhodou nepřišlo jen z toho důvodu, že mě to takhle bavilo, ale zdálo se mi, že hrály strašně krátce, a kdyby padlo ještě o několik válů víc, určitě bych se nezlobil. Tak jako tak, za mě velké překvapení, a jakkoliv to může vzhledem k dámské sestavě znít nepatřičně, mělo to prostě koule (já vím, že jsem tuhle hlášku nedávno použil i v jiném reportu, ale sem se to hodí taky!).

Saturnine

Čas na smutnění kvůli odchodu Saturnine však nebyl, jelikož za (pomyslnými) dveřmi už bylo hlavní číslo večera v podobě (rovněž) italských okultistů Abysmal Grief. Jakmile se tenhle v jistých kruzích možná už i kultovní kvartet objevil na pódiu, Modrá Vopice se okamžitě naplnila excelentní hororovou atmosférou, která je pro tuhle formaci tak typická. Kombinace dřevních záhrobních riffů v kombinaci se vznešenými okultními linkami kláves a s výtečným vokálem Labese C. Necrothytuse (jenž ten večer odváděl excelentní výkon!) fungovala naprosto bravurně a už během prvního válu mě Abysmal Grief měli na svojí straně. Pamatujete, jak jsem výše říkal, že třeba The Tower chybělo ono pověstné „to“? Abysmal Grief přesně tohle ten večer rozdávali plnými hrstmi.

Vůbec nevadilo, že byli Italové vizuálně trochu neuspořádání, a zatímco baskytarista Lord Alastair a bubeník Lord of Fog byli zahalení v pláštích s kápěmi, kytarista Regen Graves byl za kněze a zpěvák/klávesista Labes C. Necrothytus vystupoval v obleku, protože si to prostě sedlo a nijak se to nemlátilo. Rudě nasvícená scéna, jíž kromě samotných muzikantů vévodily především dva velké kříže, ale i množství dalších propriet jako pochodně, řetězy, kvítí na hroby nebo panenka v rakvi, vypadala skutečně působivě, a když se k tomu připočte i samotná muzika, tak to v podstatě nemělo chybu. Nemůžu si pomoct, ale byla to prostě pecka.

Abysmal Grief

Jedinou nevýhodou celého večera tak bylo asi to, že Abysmal Grief hráli takhle skvělé vystoupení pro nepříliš velký počet lidí. Jasně, Modrá Vopice je malinká, takže už při pár návštěvnících nevypadá prázdná, ale hrubým odhadem mohlo být tak 30 platících a to ještě dost dobře možná nadsazuji. A to je podle mě na kapelu formátu Abysmal Grief fakt málo. A aby toho nebylo málo, těchto pár lidí ještě v jednu chvíli neváhalo rozjet i regulérní pogování… na Abysmal Grief, na doom metal! Ty vole, vždyť je to úplně proti podstatě takové muziky a její atmosféře…

Jinak ovšem můžu jenom chválit. Se zvukem jsem neměl sebemenší problém a všechno jsem slyšel dobře u všech vystupujících, ať už jsem stál na kterémkoliv místě. Hodně potěšil také bohatě vybavený merch se skutečně důstojným výběrem muziky, dokonce i na elpíčkách (ať si ostatní kapely vezmou příklad – jděte do hajzlu s kulichama, hrnkama nebo spoďárama, protože hudební skupina by měla nabízet hlavně hudbu!) a za nádherné ceny. Vinyl za 250, neberte to! Ale co je hlavní a o co jde především – hlavně můžu chválit i to, co se dělo na pódiu. The Tower sice byli z mého pohledu malinko rozpačití, ale dvojkombo ze země špaget bylo parádní… fakt hodně parádní.