Archiv štítku: crust

Tau Cross – Pillar of Fire

Tau Cross - Pillar of Fire

Země: international
Žánr: heavy metal / crust punk
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Raising Golem
02. Bread and Circuses
03. On the Water
04. Deep State
05. Pillar of Fire
06. Killing the Kinh
07. A White Horse
08. The Big House
09. RFID
10. Seven Wheels
11. What Is a Man

Hrací doba: 50:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

Originalita je něco, čeho si v hudbě cením čím dál více. Je vlastně hnací silou pro další objevování dosud nepoznaného. Mezi kapely s jistou osobitostí bezesporu patřili také Britové Amebix. Ti se definitivně rozpadli roku 2012, rok poté, co vydali silnou desku „Sonic Mass“. Zpívající basák Rob Miller, „The Baron“, se na to však nevykašlal (díky bohu) a takřka rok poté se představil s kapelou Tau Cross, která je dnešním tématem. Ve skupině figuruje další významné jméno, Michel Langevin, tedy bubeník AwayVoivod. Další originální partička. Abych sestavu dokončil – kytary obsluhují Jon Misery a Andy Lefton a basuje Tom Radio.

Eponymní debut sklidil myslím vcelku kladné ohlasy. Pro ty, co nemají tucha, jak tahle skupina zní, vězte, že zmínka o „Sonic Mass“ na začátku nebyla jen tak pro nic za nic. Pro ty, co toto album neznají, doporučuji co nejrychleji napravit. Přesto… sice zde působí Away, ale nevypočítatelnost Voivod tu nehledejte, vše spočívá především v dolování odkazu Amebix. Škatulkovat tuto hudbu je trochu oříšek, avšak možná trochu překvapivě ji nejlépe vystihnu termínem heavy metal. Ano, teď to zní možná prostě, ale asi je to fakt nejpřesnější. Samozřejmě to není jen tak. Tau Cross navazují právě na album „Sonic Mass“, což je punk/metalový hybrid. Je tu hodně crustu, industrialu, vše je obaleno v post-formě a zahaleno zvláštní atmosférou. A přesto je to vlastně klasický heavík.

Novinka „Pillar of Fire“ není zas až tak odlišná od dva roky staré prvotiny. Možná je o něco více odlehčená, přesto stále velice temná. Právě atmosféra je tím, co se daří zvládnout na výbornou. Ani vlastně nevím proč, ale při poslechu tohoto alba mám různé představy o staré Anglii a nejrůznějších okultních rituálech, třeba v prostorách Stonehenge. Hodně dělá také signifikantní vokál Millera, nabroušený jako břitva, avšak schopný zvládnout i čistě melodické pasáže, které se tu také najdou.

Už od první skladby „Raising Golem“ se celá placka dostává do těch správných otáček a šlape jako hodinky. Když to vezmu trochu hopem, prvních šest zářezů je opravdu parádních. Laťka je nastavena hodně vysoko a ani po mnoha posleších to nepřestává bavit. Mohu vyzdvihnout takřka cokoliv, ať je to právě zpěv, včetně skvělých melodií, které v syrovém podání Millera znějí lépe než kdy jindy, nebo chytlavé riffy, v nichž sice není mnoho originality, ale do výsledného celku to zapadá výtečně. Důležitým prvkem Tau Cross je rytmus, tedy rytmická sekce, kde úřaduje Langevin. Ten si svou práci vůbec nekomplikuje, ba naopak to dělá tak jednoduše, jak to jen jde. Nesnaží se vynalézat nic složitého, prostě jede základní rytmy a klape to. Trochu mi to připomíná jeho styl např. z období „Katorz“ (tak jo, trochu Voivod tu asi je).

Mezi moje nejoblíbenější momenty patří přímočaré fláky jako „On the Water“, „Deep State“ anebo třeba ryzí hitovka „Killing the King“. Ale jak jsem již napsal, úvodní šestice je opravdu kvalita. Hypnotické riffy, klasické rychlejší nasazení, které nevypadává z tempa, vlastně ideální hudba do auta. I titulní baladická titulka, přestože má lehký náběh na kýč, je povedenou záležitostí dobře obohacující našlapanou první polovinu alba. Vše se mění právě s jmenovanou „Killing the King“. Ta přesně definuje podstatu vrcholu, jelikož po vrcholu musí logicky nastat pád. A ten opravdu nastává.

Tau Cross

Šestá „A White Horse“ není vyloženě špatná, ale působí poněkud rozpačitě a neobsahuje nic zajímavého. Trochu lepší je „The Big House“ lehce připomínající titulní pomalou skladbu. Té ovšem nedosahuje. Vyloženě punkovou záležitostí je pak další „RFID“. Už její stopáž, kratší než tři minuty, je pro toto album nezvyklá (prvních šest skladeb mělo kolem pěti minut). Jediným zajímavým momentem je však vyštěkávání onoho zkratkovitého názvu. Vyloženě divně působí desátá „Seven Wheel“ a snadno ji označím za nejslabší kus „Pillar of Fire“. Ani epické ukončení v podobě „What Is a Man“ závěr desky nijak nevylepší.

Co dodat. Myslím, že z předchozích řádků je to jasné. Jednoduše; první polovina = výtečná záležitost, druhá polovina = rozpačité zklamání. Když to celé převedu na minuty, vychází, že těch dobrých momentů je, díky dlouhé stopáži první šestky, více. Vždyť touto optikou se jedná o půl hodinu výborné muziky! Možná to tak nevypadá, ale můj výsledný dojem z „Pillar of Fire“ je dobrý. Překonává svého předchůdce a už to samo o sobě je dobrou vizitkou. Bez okolků ho doporučuji a vím, že se k němu budu ještě dlouho vracet a kdoví, třeba si to časem sedne úplně celé.


Wolfbrigade – Run with the Hunted

Wolfbrigade - Run with the Hunted

Země: Švédsko
Žánr: crust punk / d-beat
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Nomad Pack
02. Warsaw Speedwolf
03. Lucid Monomania
04. No Reward
05. Kallocain
06. Return to None
07. War on Rules
08. Feral Blood
09. Under the Bell
10. Dead Cold

Hrací doba: 26:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédové Wolfbrigade neplatí za žádné nováčky. Když počítáme i jejich předchozí stať ještě pod názvem Wolfpack, hrnou do nás ten svůj lycanthro-punk už od roku 1995. To je dost dlouhá doba na to, aby stihli vytvořit hned několik nahrávek, které lze dnes zařadit mezi žánrové klasiky. To se jim také povedlo a zaslouženě patří mezi největší jména celé crustpunkové/d-beatové scény.

Ačkoliv se to někomu může zdát divné i takovýto divošský styl prochází nějakým vývojem. A ten určují povětšinou velikáni jako třeba Wolfbrigade. Právě na letošním „Run with the Hunted“ se posunuli zase trochu jinam. Pravda, změna to není tak razantní, jak by možná teď někdo čekal, ale přesto je jasně slyšitelná. Crust punk a ani ostatní divočárny (třeba grindcore) nezůstávají pouze jednotvárným chaosem, ale vstřebávají do sebe další nové vlivy.

Porovnám-li minulou desku „Damned“„Run with the Hunted“, uši zalarmují opět jinou produkci. Přestože je tahle vlčí smečka ze Švédska na novince se tenhle severský vliv neprojevuje tak výrazně, jako tomu bylo právě v minulosti. Skřípavý zvuk kytar a špinavě zastřený zvuk, tak váženě prezentovaný na předchozích počinech, nahradil moderní zvuk, nepodobný např. „Utilitarian“ od Napalm Death. Nevím moc, jak ho popsat, ale vždy mi připadal takový plechový a především výrazněji čitelný, což koneckonců nevím, jestli se úplně hodí.

Další změnou je větší výskyt melodických pasáží či rovnou celých skladeb. Přiznám se, že nemám nastudovanou komplet diskografii kapely, ale dovolím si tvrdit, že tento trend se do pařátů Wolfbrigade dostával postupně už na předchozích albech a zde mi připadá nejsilnější. Prakticky každá skladba má nějaký melodický podkres, o nějž se stará druhá kytara. Občas se k mému překvapení dokonce povede vytvořit až melancholickou náladu, kterou bych teda v tomhle bordelu moc neočekával. Jako příklad může posloužit druhá „Warsaw Speedwolf“. Přestože se drtivá většina stopáže „Run with the Hunted“ nese v klasickém d-beat tempu, tedy rychlém, dojde i na různé zvraty a uvolnění. Taková pátá „Kallocain“ má úvod, který by klidně slušel třeba Accept. V posledních skladbách jsou dokonce kratičká kytarová sóla. Sice nic extra, ale jako zpestření to funguje.

Co mi na „Run with the Hunted“ ale chybí, jsou opravdu pořádné sypačky. Něco, co by mě bez slitování semlelo. Když po tomhle toužím, často sáhnu právě po crust punku. První trojice skladeb sice něco takového nabízí (především „Nomad Pack“ je tutovka jako prase), však se také spolu s šestou „Return to None“ jedná o moje nejoblíbenější kousky, ale kolikrát jsem si připadal spíš, jako by Wolfbrigade znásilňovali Dissection. Jednoduše namísto toho, aby ve správný čas udeřili, přišel čas na kytarové vyhrávky. Neříkám, že je to špatně, věřím, že to dokáže oslovit, avšak v mém případě na to musím mít tu správnou náladu. Neočekávejte tedy žádné Discharge. Nebo lépe: čekejte jejich základy, Wolfbrigade si k nim přidali „to svoje“ a s tím nekompromisním nihilismem Britů nešli až tak daleko.

Wolfbrigade

Těžko se navazuje na tak skvělé album, jakým „Damned“ bylo. To dokáže řezat přeci jenom víc a i ta melodická kytara tam vyzněla lépe. Vůbec celkově jsem z něj měl lepší pocit. Přestože „Run with the Hunted“ není špatnou deskou, k dosažení úrovně svého předchůdce jí něco chybí. Možná jsou to jednoduše silnější skladby. Některé trpí nedostatečně silným nosným riffem, což může být problém, protože jak známo, d-beatové tempo moc nedovoluje nějakou změnu, a s jakým riffem se tu začne, s tím se také jede až do konce. Jiné zase nemají tak povedený refrén… zkrátka už to vlci dokázali poskládat dohromady i obstojněji.

Vzato kolem a kolem, „Run with the Hunted“ představuje ani ne půlhodinku crust punk / d-beatu, která uteče a po většinu času zabaví. Má své mouchy, není dokonalé, v rámci kapelního katalogu patří k průměru, ale jeho poslechem rozhodně nic nezkazíte. Ušní průplach nám Wolfbrigade poskytovali už jako Wolfpack, nyní přináší i něco navíc. Záleží, na co máte zrovna chuť.


Fredag Den 13:e – Domedagar

Fredag Den 13:e – Domedagar

Země: Švédsko
Žánr: hardcore / crust
Datum vydání: 4.7.2015
Label: EveryDayHate

Tracklist:
01. Apokalypserna anfaller
02. 13 procent
03. Trygghetens pris
04. Slentriankonsumtion
05. Varför ska jag lyssna?
06. Alla mår skit
07. Mera gift
08. Du ska lida
09. Gubbvrak
10. Varje dag är en domedag
11. Paria
12. Själviskt helvete
13. I ett nav av förljugenhet

Hrací doba: 36:06

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
EveryDayHate

Švédská extrémní sebranka Fredag Den 13:e není v žádném případě nějaká parta zelenáčů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vznik této pětičlenné party se datuje k roku 2006, a pokud budu počítat i loňskou placku „Domedagar“, tak mají pánové na své pažbě již tři plnohodnotné studiové desky, které doplňuje několik splitek s pro mě neznámými kapelami (Dobermann Kult a Trubbel). K historii Fredag Den 13:e se příliš podrobných faktů najít nedá, ale na tom nezáleží. Účelem tohoto článku je představit jejich třetí album, jež navazuje na debut „Under iskalla fanor“ z roku 2010 a o tři roky mladšího následníka „Tjugohundratretton“, takže pojďme na to.

Přestože nemůžu kvalitu předchozích alb nijak posoudit, protože seznámení se starší tvorbou, abych si “Domedagar” dokázal alespoň rámcově zasadit do kontextu, proběhlo pouze skrze několik málo písní, tak jen na základě nejaktuálnějšího počinu je znát, že se nejedná o jejich prvotinu. Na finální placce se nachází poměrně ucelená a vyhraná forma velmi masivního hardcoru, jenž je zde silně říznutý zběsilým crustem. A přesně tak „Domedagar“ ve výsledku zní. Jako kombinace maskulinního chaotického hardcoru, který však postrádá takové to populární metalické zpracování ve stylu Hatebreed, ale který na posluchače útočí neurvalostí, jež místy hraničí až s šíleností.

Pokud si pořád nejste jistí, co přesně od Fredag Den 13:e čekat, tak si vezměte Converge a ve své podstatě byste měli mít jasno, co si pod hudební náplní „Domedagar“ představit. Jediným rozdílem oproti zámořským mazákům je přílišná uniformnost a kvalita samotných písní, protože ačkoli není problém album na jeden zátah doposlouchat, tak jsem měl po velmi krátké době pocit, že už jsem vše podstatné slyšel a nebýt toho, že jsem musel desku poslouchat opakovaně, abych si na ni vytvořil publikovatelný názor, tak ji odložím po druhém poslechu. Půlhodinová masáž krčního svalstva je totiž v podání Fredag Den 13:e tak primitivní záležitostí, že velmi snadno sklouzává do rutinního, až unavujícího posluchačské zážitku.

Já vím, od téhle hudby se žádné progresivní kejkle nečekají a ta agresivita v tomto případě má své opodstatnění, ale přesto ke spokojenosti něco postrádám. Zcela určitě jsou to silnější písně, jež bych si dokázal zapamatovat a byl schopný je od sebe po několika společných setkání vzájemně odlišit, ale to v případě „Domedagar“ nehrozí. Pětice s neuvěřitelně vitálním zpěvákem Andersem, jehož uřvaný vokál mě baví, v úvodní „Apokalypserna anfaller“ spustí po chvilce pomalejšího riffování hudební apokalypsu, která je plná crustových kytar a úsporné, avšak pekelně rychlé rytmiky, a z tohoto mustru v následujících jedenácti písních upustí jen ve velmi výjimečných případech.

Děje se tomu tak v šesté „Alla mår skit“, jež mě překvapila čistší strukturou, díky čemuž mi Fredag Den 13:e v určitých momentech připomněli své krajany Kvelertak. Svěžím dojmem vyznívá i „Gubbvrak“, již odpálí oldschool metalový riff, jenž se následně spojí s burácející rytmikou v ukrutný nářez, který je hnán kupředu masivní dvoukopákovou salvou. Nechci, aby to vyznělo, že ten zbytek nestojí za řeč, protože tomu tak není a agresivní vály typu „Trygghetens pris“, „A Mera Gift“ a „Du ska lida“ jsou dobré ukázky post-hardcorové zběsilosti, ovšem jak už jsem řekl, po chvíli začne album působit strašně jednotvárně a nudně.

Dobrému dojmu nepomáhá ani nepříliš povedený zvuk, který je v jistém smyslu v naprostém pořádku, protože je slyšet, že borci nenahrávali v garáži na čtyřstopý magneťák, ale bohužel je výsledný sound podřízen dnešnímu trendu, kdy musí být všechny stopy vytaženy na stejnou úroveň a veškerá dynamika jde do kopru. Sice by se dalo úspěšně oponovat, že i zmínění Converge znějí naprosto stejně, ale věřte, že tady je ten dojem neforemné zvukové stěny ještě větší.

Abych to shrnul… „Domedagar“ je příliš jednotvárná deska, kterou ani krátká hrací doba a obrovská dávky intenzity nedokáže pozvednout nad rámec stylového průměru, protože když to řeknu bez obalu, tak takhle dnes hraje každá podobně znějící skupina. Třetí nahrávku této jinak sympatické pětice, na níž je slyšet, že ji hraní baví, bohužel není radost poslouchat ani z technické stránky věci. Po několika písních mám totiž v hlavě pořádný guláš, na nějž velmi rychle zapomenu, protože Fredag Den 13:e nejsou ničím výjimeční, aby ve mně rostla touha si poslech „Domedagar“ zopakovat. Bohužel.

Fredag Den 13:e – Domedagar


Conjuro nuclear – Reacciones paganas

Conjuro Nuclear - Reacciones paganas
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 18.6.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Luna negra
02. Demonios danzantes
03. Despojos de la oscuridad
04. El signo de la salamandra
05. Los ojos de los brujos
06. Podridero de almas
07. Sigilización (Trance) (☿)
08. Congregación nocturna (☿)
09. Duerme en las estrellas (☿)
10. Lágrimas químicas (☿)
11. Phantom Forest [Nobuo Uematsu cover]
12. She’s Lost Control [Joy Division cover]

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je velmi příjemné, když se i po ne zrovna malém počtu let aktivního poslouchání hudby a vyhledávání nových interpretů člověku stále daří objevovat nové a nové kapely, které jej mají čím překvapit. Samozřejmě, je pravda, že s postupem času jejich počet citelně klesá, což je zcela jistě logické, nicméně i tak se nějaký takový případ tu a tam ukáže. A v loňském roce byl pro mě osobně asi největším takovým objevem španělský projekt Conjuro nuclear.

Když jsem se k tomuhle jménu dostal poprvé, nic nenasvědčovalo tomu, že je na obzoru další hudební závislost… tvářilo se to poměrně nenápadně, a jestli se tenhle dojem někam přikláněl, tak to bylo spíš na stranu názoru, že to asi bude nějaká volovina. Ale o to víc mě následný poslech druhé eponymní desky smetl.

Narazit na něco, co zní skutečně originálně, co zní takovým způsobem, že vás nenapadne žádná jiná skupina, jež by zněla podobně, to je hodně těžké, nicméně v Conjuro nuclear jsem tohle navzdory všem očekáváním našel. Tenhle jednočlenný katalánský projekt, za nímž stojí jistý Emesis, dohromady míchá zdánlivě naprosto nesouvisející věci – black metalový experiment, darkwave a feeling punku a crustu zdálky zní trochu jako onen dortík dvou zvířecích kamarádů ze slavné dětské knihy Josefa Čapka, ale výsledek je prostě uchvacující. Zní to přirozeně, má to doslova hypnotickou atmosféru… má to v podstatě všechno, co v hudbě hledám.

Emesis se ovšem nijak nefláká a v letošním roce servíruje již třetí dlouhohrající desku v průběhu tří let – po debutovém „Luna llena y radiación“ a loňském „Conjuro nuclear“ tu tedy nyní máme „Reacciones paganas“. Jenže jestli vás napadlo něco o nadprodukci, která by se snad měla podepsat na kvalitě, tak tyhle myšlenky ihned zaplašte, jelikož stejně jako loni tu máme jednoho z nejžhavějších kandidátů na desku roku. A to myslím smrtelně vážně, protože „Reacciones paganas“ je – opět – neskutečná síla.

Vzhledem k tomu, jak originálně a svojsky muzika Conjuro nuclear zní, vlastně ani nevadí, že „Reacciones paganas“ pokračuje v nastolené cestě a ve své podstatě nabízí přibližně to samé, co bylo ke slyšení již na předcházejících dvou nahrávkách. Právě tohle je asi ten jediný důvod, proč si myslím, že „Conjuro nuclear“ bylo ještě o kousek lepší – jednoduše pro mě bylo tím prvním. Vůbec nic jsem nečekal, a jakmile ta deska dohrála poprvé, sbíral jsem čelist pod stolem a pak běžel pro toaleťák, protože to prostě byl k posrání dokonalý zážitek. Pozice „Reacciones paganas“ byla dočista odlišná, jelikož do poslechu tohoto alba jsem již vyrážel vyzbrojen velice podrobnou znalostí jak „Conjuro nuclear“, tak i zpětně nastudovaného debutu „Luna llena y radiación“, a také s obrovskými očekáváními. Nicméně už jen fakt, že „Reacciones paganas“ tato očekávání dokázalo naplnit, je sám o sobě úctyhodný.

Co tedy od Conjuro nuclear vlastně očekávat? Výše jsem mluvil o black metalu, punku nebo crustu… určitě to nebylo náhodou, nicméně dejte pozor, abyste nenarazili, neboť tahle španělská šílenost v žádném případě nezní jako něco, co se vám vybaví jako první, když někdo tyhle žánry zmíní. Všechny tři styly jsou zde přítomny spíše pocitově, než že by tu byly „fyzicky“. Přesto však syrová kytara zcela jasně odkazuje na black metal (ačkoliv ta sólová místy dokáže střílet i neskutečně bláznivé kvílivé melodie) a nervní baskytara zase na punk.

Právě baskytara je jedním z hlavních nástrojů v hudbě Conjuro nuclear. Kytary tam zcela jsou, a pokud by tam nebyly, bylo by to hodně cítit, podobně jako zastřené vokály, které nejsou využívány nějak zvlášť často. Avšak i přesto je jedním ze dvou stěžejních instrumentů právě baskytara, jejímuž opojnému brumlání prostě nelze odolat. Oním druhým nástrojem, na němž muzika Conjuro nuclear stojí především, jsou syntezátory, které zase přidávají onen nádech z oblasti darkwave. Takováhle kombinace baskytar a syntezátorů s jemně black metalovým podmazem a punkovou neučesaností pak dohromady vytváří naprosto uchvacující psychedelicky-okultní atmosféru, jíž se prostě nejde nabažit. A to „nelze nabažit“ je myšleno doslovně – věřte tomu, že „Conjuro nuclear“ jsem slyšel tolikrát, že tak vysoko snad ani neumím počítat, a „Luna llena y radiación“ stejně tak. A přestože zní „Reacciones paganas“ takřka totožně, poslouchám to téměř každý den již od doby, co počin vyšel, což je už skoro tři měsíce. A věřte tomu, že ani náhodou ještě nemám dost.

Conjuro Nuclear  - Reacciones paganas

Seznam vrcholných skladeb protentokrát vynechám, protože prostě nedokážu vybrat jen nějaké konkrétní kusy, když v podstatě žádný song nemá chybu… nejsou to žádné dlouhé opusy, všechno kolem tří, čtyř minut, dokonce jsou poskládány z nepříliš složitých ingrediencí, ale pod rukama Conjuro nuclear se to mění v takřka dokonalý požitek, u něhož je úplně zbytečné a vlastně i kontraproduktivní vyjímat konkrétní dílky. Stejně jako je vlastně zbytečné o „Reacciones paganas“ říkat něco víc, protože to zní takovým způsobem, že to na papíře prostě popsat nelze. Já vím, že to, co teď řeknu, je klišé jako svině, že větší už v recenzi vymyslet pomalu nejde, ale tohle věc, již si člověk prostě musí poslechnout sám, jinak to nepochopí. Na shledanou v eintopfu v top5 letošního roku.


Macerie – Macerie

Macerie - Macerie
Země: Itálie
Žánr: post-hardcore / black metal / sludge / crust
Datum vydání: 7.4.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories / Yamabushi Recordings

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

V posledních letech se docela rozmohly kapely, které do jednoho kotle v různém poměru házejí black metal, sludge, post-hardcore, případně i crust nebo doom metal a míchají z toho jednu kurevsky hutnou špinavou směsici kytarového humusu. Přesně do téhle sorty se v nedávné době zařadila také mladá italská parta Macerie, jež je naprosto ukázkovým produktem této vlny. Jenže jakkoliv se z téhle muziky stal pomalu trend, já jsem ochoten ji vzít za svou, je-li to pořádně hutný náhul s těžkou atmosférou a odkapává-li z reproduktorů hnus po litrech. V tomhle žánru mi to ke štěstí stačí… dokázali něco takového vyprodukovat i Macerie?

Tahle čtveřice z Florencie vznikla v loňském roce a poprvé se o slovo přihlásila letos na jaře, kdy vydala (digitálně a na kazetě) své první bezejmenné ípko, jemuž – když nic jiného – nechybí alespoň zajímavý přebal. Vlastní obsah už však bohužel taková pecka není…

Macerie mají veškerá pravidla žánru nastudovaná zodpovědně a tu svou smrtící směsici výše jmenovaných stylů míchají s vlastně poměrně jistou rukou – po formální stránce. Řev je tak hrubý a hluboký, že kdyby byl ještě o kousek hlubší, tak už by byl v pekle. Instrumentálně je to naprosto ukázkový chlív, jaký se v těchto žánrech nosí – rychlé momenty jsou zběsilé, místy mají až chaotický feeling a značně zapáchají crustovou neučesaností. Naopak pomalejší pasáže si berou sludgovou hutnost, v pozadí je doplňují typicky post-hardcorové táhlé melodie a nad tím vším se vznáší všudypřítomný odér black metalu.

Vše se tedy zdá být v naprostém pořádku, ale i přesto mě „Macerie“ z nějakého důvodu prostě nesebralo. Nedokážu říct, co přesně je tam špatně, protože po formální stránce je vše provedeno dobře, ale jednoduše v tom necítím takové ty koule, které podobná muzika mít musí. Zpočátku to tak nevypadá, protože úvodní „Agonia“ hned od prvních vteřin nasadí patřičně zatěžkanou atmosféru s pomalejší pasáží, v níž vyniká řádně nabuzená baskytara. Ale velmi brzy se celá nahrávka začne slévat v jednu neprostupnou masu, i přes krátkou hrací dobu (cca 16 a půl minuty rozdělených do čtyř songů) člověku v hlavě neutkví takřka žádné konkrétní momenty a sama atmosféra prostě není tak uhrančivá, aby to šlo utáhnout jen na ní.

Celkově vzato tedy Macerie nepředvádějí žádné zázraky. Jejich pojetí není špatné a má svou úroveň, o tom není sporu, ale něco tomu bohužel ještě chybí, aby si Italové mohli bez obav vyšlápnout na zavedenější spolky. Nicméně, stále se jedná o pilotní počin a i z tohoto pohledu (avšak nejen díky němu) je výsledek přinejmenším slušný. Na zadku z toho prozatím nesedím, avšak potenciál do budoucna tu myslím je.


Tau Cross – Tau Cross

Tau Cross - Tau Cross
Země: USA / Kanada
Žánr: crust / metal / rock
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own

Odkazy:
facebook / bandcamp

Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.

Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?

Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.

Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.

S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.

Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.


Augurs / Deathgrave – split

Augurs / Deathgrave - split
Země: USA
Žánr: crust
Datum vydání: 17.3.2015
Label: Sentient Ruin Laboratories

Odkazy Augurs:
facebook / bandcamp

Odkazy Deathgrave:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Split alb vychází obrovská spousta a nějaký zvláštní důvod, proč ze všech podobných nahrávek, na nichž se podílejí nějaké neznámé smečky, věnovat pozornost zrovna tomuhle kousku, asi není. Přesto je tenhle bezejmenný nosič, který společně okupují dvě zámořské (v obou případech oblast Bay Area) smečky Augurs a Deathgrave, nakonec zábavnější a lepší, než co jsem očekával, než jsem si to pustil poprvé.

Jako první se slova ujmou Augurs, kteří na tento split přispěli jedním songem dlouhým čtyři a půl minuty, jehož název zní „From Maggots to Flies“, a hned na začátek mohu říct, že právě ten je tím nejzajímavějším, co celý split nabízí. První půle skladby se nese v duchu grind/black/crustové rubanice, která sice není až zas tak extrémně zběsilá oproti jiným obdobně laděným smečkám, ale jinak je pořád agresivní jak parta ožralých neonacistů, nicméně není bezhlavá. Kromě toho stojí za speciální zmínku skutečně zběsilý jekot, protože to je vážně lahůdka pro všechny milovníky extrémních vokálních eskapád. Ještě zajímavější však Augurs budou v druhé polovině „From Maggots to Flies“, kdy se píseň zlomí, zvolní se tempo, nastoupí melodie, které doprovází stále nádherně slyšitelná baskytara, a agresi vystřídá atmosféra.

Já sám jsem to předem taky nepředpokládal, ale ta věc je skutečně mnohem silnější a působivější, než by člověk čekal od kapely, jež má za sebou doposud jen jeden demosnímek a jedno ípko a celkově i s „From Maggots to Flies“ vydala jen nějakých dvacet minut muziky, ale je to tak a vážně je to skvělé. Jestli se nějaký případný dlouhohrající počin Augurs ponese v podobném duchu jako „From Maggots to Flies“, pak si to poslechnu s obrovskou chutí, protože při zachování kvality tohoto songu po celé délce by šlo o jednoznačného černého koně na poli extrémní muziky.

Kolegové z Deathgrave na split nasypali celkem tři vály, jejichž souhrnná hrací doba je však ještě o pár vteřin kratší než příspěvek Augurs. Tím pádem je asi zřejmé, že půjde o kraťoučké agresivní vypalováky – a světe div se, vážně to tak je. Oproti Augurs jsou Deathgrave čistší grind/crust, možná trochu powerviolence, ale určitě tam nenajdete black metalový nádech. Z toho asi nepřímo plyne také to, že právě strana Deathgrave bude ještě o něco agresivnější, a ono to tak fakt je. Naštěstí ani tahle kapela nehraje jen tupou řezanici do nástrojů a opětovně se jedná o zábavný poslech. Je to sice krátké a hodně úderné, ale pořád docela zábavné a vůbec nic proti tomu nemám.

Split je tedy poměrně povedenou jednohubkou – pokud prahnete po ne úplně blbé, přesto však stále extrémní muzice, a chcete mít poslech po devíti minutách za sebou, pak není důvod nesáhnout právě po tomhle. Pro mě nahrávka zafungovala spíše jako solidní ukázka toho, co obě přítomné skupiny dokážou, a vzhledem k tomu, že se mi to obzvláště v případě Augurs líbilo, myslím, že si obě jména zapamatuji. Což je na splitko dvou v podstatě úplně neznámých band pěkný výsledek.


Satan, 202project, Slavery

Satan, 202project poster
Datum: 22.5.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.


Čad – Čertova kovadlina

Čad - Čertova kovadlina
Země: Slovensko
Žánr: crust / thrash metal
Datum vydání: 10.7.2014
Label: Vandal Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
bandzone

Neúnavná trojice Čad pravidelně zásobuje svou početnou fanouškovskou základnu silnými deskami a v tomto duchu se nese taky novinka “Čertova kovadlina”. Prosté jako facka a hned je jasné, že Pišta a spol. nadrtili další porci zničujícího materiálu, ve kterém se mísí až punk/crustová intenzita s thrash metalovou energičností. Pro fanouška nového by se mohla “Čertova kovadlina” zdát na první poslech jako deska až zbytečně jednoduchá a nedlouho trvanlivá, ale Čad mají patent na to, jak i zdánlivě primitivní řežbu učinit zajímavou na více poslechů.

Stejně jako minule na “Ťažký kov” se konečné zvukové kontury ladily na Floridě ve studiu Mana, což je opět zárukou perfektně hutného soundu, jemuž se na slovenské poměry nedá nic vytknout. Stačí si poslechnout úvodní titulní pumelici, která je jako úder pěstí. Metalově přesná rytmika v pekelném tempu s ostrými kytarami, které si s sebou nesou špetku punkové neučesanosti a nad tím vším skvělý Pišta s povedenými texty (“Vyvrhel” je v tomto ohledu pecka). Oproti poslednímu albu přibylo pomalejších momentů a je jasné, že cílem “Čertovy kovadliny” není jen bezhlavě ničit, ale třeba v “Démon samoty” se hudba příjemně odlehčí a zpomalí, nicméně hned následující “Demolačná čata” dostává svému titulu a rychle vás hodí do neurvalé směsice výše uvedených stylů.

Při pohledu na seznam skladeb si jistě všimnete čtveřice bonusů, jejichž význam nechápu už jen z toho hlediska, že jsou ošetřeny jiným zvukem a třeba poslední “Tourbus Terror” je záznamem ze zkušebny. Pokud se však zaměřím na jádro nahrávky, které tvoří desítka regulérních skladeb (plus jedno kratší intro “Vyhňa pekiel”), tak se opět ukazuje, že Čad patří ke špičce na poli česko-slovenské metalové scény, protože při poslechu “Čertovy kovadliny” si člověk říká, že takových desek není nikdy dost. Skvělá placka, jíž vévodí titulní hitovka spolu s dvojicí “Vyvrheľ” a “V krku krv”.


Hellcrawler / Wölfe – The End of Humanity

Hellcrawler / Wölfe - The End of Humanity
Země: Slovinsko / Austrálie
Žánr: death’n’roll/crust / thrash metal/crust/grind
Datum vydání: 17.4.2014
Label: The End of Humanity

Hodnocení: 6/10

Odkazy Hellcrawler:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Wölfe:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bojan Bidovc

Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost.

Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” – přijde mi nejvíc hravá a má parádní tah na bránu. Příliš velké rozdíly ale mezi songy nehledejte, tohle je prostě lehce umazaný bordel, který bude nejlépe fungovat živě.

Druhá polovina “The End of Humanity” přilétla od protinožců. Australší Wölfe na to jdou ještě víc od lesa a neserou se už vůbec s ničím. Garážový zvuk, crust s pořádnou dávkou grindu a thrashe v krvi a zběsilé tempo dává tušit, že tohle nebude o ničem jiném než jen o stínání hlav. Čtyři skladby, z nichž tři se vejdou do dvou a půl minut, mě ale nezaujaly tolik jako předchozí Hellcrawler, spíš než zábavné mi přijdou dost monotónní. Výjimkou je snad trochu promakanější “X”, která není jen bezhlavý nášup. Svoje fanoušky ale tahle odnož hudby má a věřím, že na koncertě by mě Wölfe nenechali chladným.

Těší mě žánrová spřízněnost kapel, jsem rád, že tohle splitko není co kapela, to úplně jiná hudba, ačkoliv odlišností je pořád dost a mnohem víc mi sedli odlehčenější Hellcrawler, kteří sice nejsou takový námrd, hudebně mi ale přijdou mnohem zajímavější. Nemůžu říct, že by to klukům z Wölfe nešlapalo, ale jistá nevyváženost tu z mého úhlu pohledu přece jen je. I tak jde pořád o slušný nadprůměr, a to v obou případech.