Archiv štítku: deathrock

Devil Master – Satan Spits on Children of Light

Devil Master - Satan Spits on Children of Light

Země: USA
Žánr: punk / black metal / crust
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Listen, Sweet Demons…
02. Nightmares in the Human Collapse
03. Black Flame Candle
04. Devil Is Your Master
05. Christ’s Last Hiss
06. Skeleton Hand
07. Nuit
08. Gaunt Immortality
09. Desperate Shadow
10. Her Thirsty Whip
11. Dance of Fullmoon Specter
12. Webs of Sorrow
13. XIII

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
bandcamp

Trend amalgamace černého kovu s téměř jakýmkoliv dalším žánrem se v posledních letech šíří jak smrad. Na povrchu je toho hodně překryto našedlou shoegazovou mlhou nebo přehozeno post/progresivním potahem. Žánr fundamentálně vystavěný na základech, které měly odolat všemu přijatelnému a hezkému, je dnes často vypulírovaný a vítaný s otevřenou náručí. Zda je to špatně, nebo ne, nechť si rozhodne každý sám.

Ne všechny fúze se však snaží black metal okleštit o původní filosofii. Naopak. Existuje nemálo případů, kdy kapely berou inherentní černý hnus a přidáním další ingredience se jej snaží posílit. To lze dobře vidět zejména u projektů, které zasazují black metalové fluidum do kontur punku a grindu. Za zmínku stojí poslední počiny skupin jako Slavehouse, Ritual Knife nebo Raw Moon.

Nyní ale nastolují první dlouhohrající materiál Devil Master, kteří se na předešlých demech vezli na podobné black/punkové vlně. Do rovnice však navíc vnášejí aspekty žánrů, které v soudobém míchání nejsou zase tak zaběhlé. Hned na první poslech zaujme silná esence deathrocku.  Zvuk kytar evokuje první desku Christian Death a manické psaní songů zavání klasikami od Rudimentary Peni. Dále se dostává na skočné psychobilly rytmy, které připomínají portfolia kapel jako Nekromantix nebo The Cramps. Díky těmto aspektům by se kapela dala zařadit spíše do novodobé goth/post-punk/deathrockové vlny mezi smečky jako Cemetery, Grave Pleasures a Belgrado než vedle blackmetalových projektů tradičnějšího vyznění.

Na „Satan Spits on Children of Light“ se kapela poprvé představuje bez hávu lo-fi produkce. A sázka na čistý zvuk se bezesporu vydařila. Deska si pořád zachovává kýžené procento špíny. Materiál ale navíc zní o dost svižněji.

Za dynamiku nezodpovídá jen vytříbenější zvuk. Žánrová směs, kterou Devil Master vytváří, posluchače opakovaně překvapuje. Náhlé a nečekané změny rytmů a riffů prostupují celé album. Na „Skeleton Hand“ se v závěru tradiční punkové rytmy na moment lámou do zběsilého blast beatu. „Desperate Shadow“ se v polovině zlomí do čistého reggaetonu, po kterém ihned následuje nelítostná d-beatová palba. Podobných výstřelků nabízí album více. A právě ty, společně s neotřelým žánrovým koktejlem, dělají z debutu Devil Master z větší části zábavný poslech.

V některých pasážích se však tempo přece jen zadrhne. Jde zejména o momenty u tracků, které přesahují stopáž tří minut. To je sice na black metal dost málo. Na briskní punkovou náturu, kterou si album po většinu času drží, to je paradoxně občas až příliš. Solidně oseknout by se dala například „Webs of Sorrow“, která při konci desky už tak trochu zdržuje. Nejde o kdovíjaký průser. Jen mi přijde, že by celková stopáž něco málo pod třicet minut slušela debutu více a přidala by materiálu ještě trochu na svižnosti.

„Satan Spits on Children of Light“ je všehovšudy zábavný a poměrně unikátní počin, který po delší době představuje vcelku originální zapracování blackmetalové esence do netradiční formy. Věřím, že živé vystoupení musí bavit každou vteřinou – nejen kvůli energii a syntetickými pavučinami opředené estetice kapely, ale i díky tomu, že by se v kotli mohla šťouchat zajímavá banda lidí s triky kapel jako třeba The Sisters of Mercy, Venom nebo Misfits. Pokud se alespoň k jedné z těchto chásek hlásíte, debut Devil Master určitě koštněte.


Christian Death, Whispers in the Shadow

Christian Death

Datum: 13.10.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Christian Death, Whispers in the Shadow

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Mám-li vyjmenovat několik person, jaké na současné gothrockové scéně skutečně respektuji, Ashley Dayour je rozhodně jednou z nich. Jeho nezmírající aktivita v uskupeních The Devil & the Universe (kteří se na Chmelnici po boku Ordo rosarius equilibrio ukázali nedávno) a především pak ve Whispers in the Shadow dala vzniknout kvantu perfektní muziky, jež jednak respektuje tradice žánru, ale zároveň má vlastní uhrančivou tvář a není jen lacinou kopií osmdesátkového gothic rocku, jakkoliv je jím počáteční tvorba silně ovlivněna. Navíc byl koncert součástí šňůry k dvacátému výročí kapely a setlist sliboval průřez diskografií, takže o důvod víc, proč se na Chmelnici ukázat v krátké době podruhé. Naproti tomu legenda jménem Christian Death, jejíž kořeny sahají až na přelom sedmdesátek a osmdesátek, mi stejně jako řada dalších kultovních jmen doposud unikala, respektive jsem diskografii kapely znal doposud pouze povrchně. Jejich úkaz na pražském pódiu je výjimečný, neboť se v Čechách ukázali naposledy někdy v polovině 90. let – a kdo ví, jestli se tu ještě někdy vůbec ukáží znovu.

Ačkoliv do klubu přicházím lehce po půl osmé, kdy už pár minut mají hrát Whispers in the Shadow, pódium životem zrovna nepřekypuje. A ostatně ani klub, neb se v něm pohybuje zhruba dvacítka gotických existencí (mezi nimiž svítím v bílém triku jak invertované lejno na oltáři) a to je zhruba vše. Čtvrtek holt dělá své. Nezbývá tedy než zavelet plán Č, tedy očumět merch, a následně plán P, neboli zamířit na bar pro pivo (libovolné značky, neboť ať na Chmelnici točí, co točí, vždycky to chutná stejně nijace). Ale dost hejtu na alkoholické kapaliny, protože už odbíjí devátá a na pódiu se s konečně zjevuje Ashley Dayour a jeho suita. Je s podivem, jak tenhle člověk ve svých dvou kapelách střídá vzezření, které je pokaždé naprosto odlišné. Zatímco před dvěma týdny ukázal vizáž zarostlého kabalisty, tentokrát shodil bradu a nasadil zjev havraního kazatele s charakteristickým kloboukem a jal se sdílet svá temná poselství publiku, jež se stačilo rozrůst někam k sedmdesátce hlav.

Setlist Whispers in the Shadow:
01. The Rites of Passage
02. The Arrival
03. Face
04. Tempest
05. Train
06. Nightside of Eden
07. If Uriel Falls
08. The Lost Souls
09. Wormwood Star
10. Amenta Descending
11. Lightbringer
12. Revealed as Light

Důležitější než vizuál je ovšem hudba samotná – která je i tentokrát perfektní, stejně jako tomu bylo kdykoliv předtím. A snad jako pokaždé, i tentokrát obstarává úvod uhrančivost „The Rites of Passage“ z eponymní desky. Pak už ale následuje kytarová smršť, jež si posluchače snadno omotá svými osidly a nepustí jej, dokud není po všem. Sehranost a železná jistota dává základ intenzitě, s jakou Whispers in the Shadow ládují do publika energické fláky z nejstarších alb „Laudanum“ či „November“, které to k onomu dvacátému výročí také mají coby kamenem, výborně ale fungují i hypnotické kusy jako „Tempest“ či „Wormwood Star“. Hodinový set nemá slabého místa, od samého začátku do posledních vteřin budují Whispers in the Shadow svoji uhrančivou náladu, již v závěru zúročuje a násobí atmosférická lahoda „Revealed as Light“. A i když se v Praze ukazují Rakušané se železnou pravidelností co dva roky, rozhodně mě i tentokrát ujišťují, že při příští zastávce se jde znovu. Škoda, že i přes bouřlivý aplaus se ale přídavku nedočkáme – hádám, že si jej Whispers in the Shadow odpouští nejspíš pro pozdější začátek.

Netrvá dlouho a na pódium nastoupili Christian Death… tedy, vlastně přece jen trochu ano, protože dobrých deset minut běží na cáry bílé látky projekce podpořená předčítáním snad seznamu zemřelých osob či čeho vlastně. Na vycukání a přípravu publika to ovšem moc nefunguje, protože po zjevení tria Valor KandMaitriJason Frantz bych přece jen čekal říznější odezvu. A přijde mi, že i Christian Death jsou zpočátku poněkud vlažní – alespoň dokud Valorovi někdy při třetím songu nepraskne struna, což sice stojí trochu trapných průpovídek, aby se zaplácl prostoj, ale pak už švihají do lidí jednu pecku za druhou a já začínám pod náporem kapely znovu pookřávat. A spolu se mnou i zbytek publika, neb se pod pódiem tvoří přátelské kolečko přátel šťouchání do žeber a krom lidí poletuje vzduchem i pivo.

Christian Death

Jakkoliv jsem byl zpočátku trochu skeptický (neb mě většina goth rockových legend doposud živě příliš nepřesvědčila – kupříkladu Inkubus Sukkubus či The Sisters of Mercy), Christian Death ukazují, že jsou docela jiná liga a do starého železa rozhodně nepatří. Hraje se přes hodinu a já se zatraceně bavím, protože tohle uskupení má koule přinejmenším o velikosti Maitřiných ňader. Její vokál sice občas nepříjemně tahá za uši, nicméně cítím, že to k tomu tak nějak patří a bez občasného uklouznutí by to nejspíš nebylo ono. K perfekcionismu má daleko i instrumentální stránka, ale koho to trápí, když obhroublý, neučesaný zvuk se stará o půl sex appealu kapely a nadávat na něj by bylo střelbou do vlastních slabin?

Krom toho je i na co koukat – minimalistické pódium dává vyniknout ústřední dvojici, přičemž oba dva jsou svým způsobem nepřehlédnutelní. Zatímco Maitri si těžko nevšimnout pro výrazný hrudník, Valor stahuje pozornost oblečkem řízlým egyptem a v průběhu večera i náhodným fantasy (když čapku střídá za jakousi koženou helmu). Navzdory perfektní výzdobě pódia i kapely (nepočítaje bubeníka Jasona) je ale vystupování veskrze civilní, příjemné a prošpikované humorem, přičemž jak ukazuje Valor úctyhodným výkusem s jednou z fanynek, hranice mezi kapelou a publikem takřka neexistují. Vrcholem pak je groteska před přídavkem, neb zatímco se Valor snaží nechat vytleskat, Maitri si jde prostě na bar pro drink, jako by se nic nedělo. Banda komediantů, pomyslí si náhodný přihlížející, ale všechno je to vtipné, nenucené, žádná křeč a humor za každou cenu, zkrátka situační komedie par excellence.

Whispers in the Shadow

Co říct závěrem? Že tohle za to rozhodně stálo a vytknout nelze téměř nic – Whispers in the Shadow jako vždy výborní, a i když Christian Death působili zpočátku možná až zbytečně vlažně, rozhodně ukázali, že do starého železa ještě zdaleka nepatří. A i když nebyla účast z nejrůznějších důvodů kdovíjak hojná, já si večer užil vrchovatě, tudíž zakončím tak trochu cliché: Kdo jste nešel, můžete leda litovat. Chá!


Johnny Deathshadow – Blood & Bones

Johnny Deathshadow - Blood & Bones
Země: Německo
Žánr: deathrock
Datum vydání: 13.12.2013
Label: Make Big Records

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Platinum PR

O německou kapelku Johnny Deathshadow pravděpodobně nikdo z našich čtenářů nikdy ani šosem nezavadil, takže si dám tu práci a v prvním odstavci se ujmu té cti a pokusím se tyhle pomalované chlapíky trochu představit. Tihle pánové podobní smrťákům pocházejí z Hamburgu a hrají tzv. deathrock. Dejte dohromady Wednesdaye 13Alice Cooperem, jemně opepřete třeba za pomoci Misfits, uberte trochu na hororové avantgardě, přidejte o málo více melodiky a jste doma.

Popravdě, Johnny Deathshadow vypadají dobře, vyjadřují se dobře, proma dodávají v dobré kvalitě a i jejich hudba zní dobře. Jenže v čem je háček? Ještě ze školních škamen si pamatuji, že dobře znamenalo za tři a nejinak je tomu i u těchto rádoby-styl-osvěžujících panáčků, kteří sice vše odvádějí řemeslně úchvatně, ale pořád tak nějak na průměrné úrovni. Technicky je vše v naprostém pořádku, zde není krom časem se dostavujícímu pocitu hráčské repetitivnosti co vytýkat.

Blood & Bones” sestává z přesně pěti běžně-dlouhých songů, z nichž nejlepší je podle mého názoru “Night of the Living Death” s podbízivým refrénem a “We Are the Night”, která prostě dobře odsýpá a nehraje si na nic zvláštního. Úvod obstarávající “From Hell” navozuje příjemně atmosféru a líbí se mi na ní kytarová linka a přechod do refrénu. Ostatní (dvě) písně jsou většinou tak trochu obměny těch zmíněných a vlastně jsem si “Blood & Bones” musel pustit vícekrát, abych jednotlivé songy rozeznal od sebe.

Aby bylo jasno, tvorba Johnny Deathshadow a jmenovitě jejich právě recenzované první EP se mi líbí. To je ale tak všechno. Jedná se o takový pohodička rock střižený trochou toho potřebného bubákovství v podobě namaskovaných členů kapely (aby byli všude poznat), který si pustíte sem tam z nudy třeba v autě. Bohužel nic víc a ani nic míň. Na skutečné závěry bude potřeba si počkat až na první plnohodnotné album, ale už teď je jasné, že pokud Johnny Deathshadow nepřijdou s něčím opravdu průlomovým a unikátním, jsou předem odsouzeni k zapomnění v černošedém bahně průměru.