Archiv štítku: Oration

Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

21.1.2019 Metacyclosynchrotron Komentáře: 11

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:
–

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.

Reporty

Oration MMXVIII (pátek)

1.4.2018 Metacyclosynchrotron 1 komentář

Datum: 9.3.2018
Místo: Reykjavík, Listasafn Reykjavíkur (Island)
Účinkující: Almyrkvi, Inferno, Misþyrming, Rebirth of Nefast, Svartidauði, Vemod

Metacyclosynchrotron: Celý festival se měl původně odehrát v klubu Gamla Bíó, avšak kvůli nějaký právním sračkám, za které pořadatelé nemohli, se první dva dny musely odehrát v dějišti předchozích dvou ročníků a na poslední den byla pronajata galerijní budova Listasafn Reykjavíkur – Hafnarhús, která byla od Húrra vzdálená snad jen pár set metrů. Festivalový prostor byl obrovský, zvláště strop byl vysoký opravdu fest. Cca třetina sálu byla vyhrazena kapelám, ale pro publikum a pódium stále zbylo mnoho místa, i přesto že se na poslední den prodávalo více lístků. Zřejmě bylo myšleno na domácí, aby mohli vidět ty největší pecky festivalu, avšak ani s příchodem dalšího kvanta lidí, které se nezúčastnilo předchozích dní, zaplněno nebylo. Přesto si myslím, že každá z kapel třetího dne měla před sebou velice důstojný dav a hlavně nebyl problém se postavit na prakticky libovolné místo v sálu.

Metacyclosynchrotron: Postavené pódium bylo samozřejmě také mnohem větší než to v Hurrá, možná až moc. Zvukařské vybavení bylo kvalitní, a i když se vzhledem k architektuře zvuk velice rozléhal, tak se mi sound posledního dne líbil asi nejvíce. Pódium bylo neustále osvíceno svíčkami a vepředu se vznášel pach vonných tyčinek. Atmosférický potenciál Húrra byl díky přirozené tmě asi o něco větší, ale i zde byl feeling velice silný, což bylo ovšem dáno ultimátní páteční sestavou kapel (až mě osobně překvapilo, že pocta hrát třetí den byla svěřena i Infernu). Rozhodně stálo za to se po galerii trochu projít, protože se například na jednom místě daly najít publikace s ukázkami domácího umění a ty ve mně jistý dojem zanechaly. A co kapely?

Metacyclosynchrotron: Upřímně řečeno, první EP Almyrkvi mě vůbec nezaujalo, debutu jsem mnoho šancí nedal a zdejší report z pražského koncertu mě také příliš nepovzbudil, ale nakonec se první páteční koncert vyvedl nad míru. Almyrkvi a jejich primárně pomalejším songům jistě prospělo, že v prostorné hale se zvuk zajímavě rozléhal a tato přirozená ozvěna dodala songům něco, co jsem pravděpodobně při domácím poslechu postrádal. Kapela byla víceméně statická, pouze frontman a vokalista Garðar pochodoval po pódiu a sugestivně deklamoval své texty. Ale víte, co se mi líbilo nejvíce? Paradoxně když došlo k technickému problému, kdy dočasně vypadla jedna z kytar a mikrofon. Garðar vzápětí strhl roušku, zahodil mikrofon a z okraje pódia nějakou dobu řval do lidí a emotivně gestikuloval. Dokonce ho bylo slyšet! V ten moment u mě vystoupení Almyrkvi velice stouplo a pozitivní dojem setrval až do konce setu. Posedlost musí být.

Kubánec: Tak to já chovám k Almyrkvi silný obdiv, právě od zmiňovaného EP „Pupil of the Searing Maelstrom“. Je fakt, že z „Umbra“ jsem si nijak zásadně na zadek nesedl, ale pořád se jedná o vydání, které občas protočím v přehrávači. Koncert v Praze se mi z větší části líbil a dnešní vystoupení se mi líbilo celé. Také mám za to, že prostor jejich hudbě velmi pomohl. Znělo to hodně prostorově a díky tomu to byl hodně sugestivní zážitek. Ještě k tomu prostoru. Z letmého pohledu se jednalo o zaplachtované nádvoří, protože když se člověk podíval nahoru, tak viděl, jak vítr s tou plachtou cloumá. Taky tam byla celkem kosa, takže jsem poslední den vydržel v bundě a čepici. Ale nijak zásadně mě to neiritovalo. O to víc jsem obdivoval borce v triku bez rukávů, který klopil jedno pivo za druhým. To doslova, bral to rovnou po dvou.

Metacyclosynchrotron: Krátké chystání Inferna bylo kapku zlo, protože až na kytary a efekty si kapela všechno půjčovala od domácích, narychlo se řešily nějaké technické problémy a jeden, který se týkal zapojení efektů, se nakonec vyřešit nepodařilo, protože časový skluz nepřicházel v úvahu. Morion se tedy musel obejít bez krabiček a pedálů, naštěstí Ska-Gul se mohl své kytarové alchymii věnovat bez omezení. Prvních pár momentů „The Innermost Disillusion“ znělo naprosto strašně, ale zvuk se brzy srovnal a výše uvedenému problému navzdory zněla mezihrami propojená trojice „The Funeral of Existence“, „The Firstborn from Murk“ a „Gate-Eye of Fractal Spiral“ důstojně a následné reakce byly velmi pozitivní. Navíc Ska-Gul oba starší kousky pro koncertní potřeby trochu překopal a v poslední době si nachází prostor pro improvizaci (jak tady tomu bylo na úplném konci „Gate-Eye of Fractal Spiral“), takže pokud jste už Inferno s novým koncertním setem viděli, může se stát, že ten příští koncert bude zase trochu jiný. Společně Abyssal také nejnasypanější kapela festu.

Kubánec: Moje první live setkání s Inferno a zrovna tady. To chceš. Nečekal jsem zázraky. Je mi jasné, že předvést živě to, co je na posledních nahrávkách, není tak úplně možné, tak jsem si říkal, že mě to může jenom překvapit. Rozjezd nebyl úplně přesvědčivý, ale jakmile si to sedlo, tak měla jejich hudba silnou auru tajemna. Díky rozlehlému prostoru mi přišel zvuk pro takovou produkci ideální a věřím, že kdyby byly eliminovány počáteční technické nedostatky, byl by výsledný dojem o dost mocnější. Ale i tak vyprovázely kapelu celkem velké ovace a dostalo se jí vřelého přijetí. Za mě dobrý.

Metacyclosynchrotron: Misþyrming jsem stejně jako Sortilegia také uviděl potřetí a zase to bylo „nejslabší“, avšak z toho důvodu, že půlka setu sestávala z nových skladeb, které jsem pochopitelně neznal a pouze se je snažil absorbovat. Každopádně se mi potvrdilo, že Misþyrming jsou nejsilnější domácí kapelou (Rebirth of Nefast zde nepočítám) a že nová deska bude zase skvělá. Vystoupení bylo strhující, doopravdy strhující, podpořeno zuřivou hrou hudebníků a konečně se také více odvázali lidé pod pódiem; ty hlavy konečně viditelně a divoce lítaly. Misþyrming také výborně sedl zvuk. Kromě novinek zazněly „Söngur heiftar“, „…af þjáningu og þrá“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“.

Kubánec: Co se Misþyrming týče, tak jsem totální ignorant. Nejpovedenější je pro mě skladba ze splitu se Sinmara. Debut jsem párkrát slyšel, hlavně při ježdění na kole, ale ten humbuk, který kolem toho nastal, jsem moc nepochopil. Každopádně živě mi i podruhé zavřeli hubu. Takhle má vypadat nasazení. Někdy jsem měl pocit, že při tom jak sebou protagonisté mlátili, to nemohli reálně zahrát. Na druhou stranu, pokud máš v zádech takového zabijáka, jaký je H. R. H., může ti kytara jenom vazbit a bude to znít perfektně. Až zase někdy uslyším slovo námrd, bude mi to evokovat přesně tohle vystoupení. Velké ovace, které si bez pochyb zasloužili.

Metacyclosynchrotron: Nové skladby hráli také Svartidauði, snad z nich z nich dokonce sestával kompletní setlist, i když mi teda ke konci jeden song dosti připomínal „Psychoactive Sacraments“. Fetu žel, Černého Petra festivalu si vytáhli právě oni. Krátce po startu vystoupení urval Sturla strunu na base, minimálně jednou vypadl kytarový aparát, zvuk byl pořád takový divný a šroťák mi zněl vysloveně na piču. Víte co je ale kurva paradox jak svině? I tohle bylo mé třetí setkání s kapelou, ale tentokrát to nejlepší, ha! V Praze ani v Krakově se mi Svartidauði prostě nelíbili, nevím proč. Ale k věci. Znělo to, že nové skladby nabídnou něco nového, byť stále v rámci typického soundu Svartismrti. Během vystoupení jsem slyšel různé prapodivné melodie, jejichž celková atmosféra možná nebyla tak opresivní jako v případě „Flesh Cathedral“, ale bylo to jiné a rozhodně zvláštní.

Kubánec: Tady jsme byli asi každý na jiném koncertě. Při tomto, nevím už kolikátém, setkání s živou prezentací Svartidauði, jsem se dost, asi i škodolibě, nasmál. První vál hrál každý něco úplně jiného. G. E. myslel, že ještě drží basu v Misþyrming, do toho ta urvaná struna. Furt nějaké domlouvání, chaos. No, nedaří se pokaždé. Chvilkama jsem měl pocit, že tam i nějaká facka padne, ale borci to ustáli. Poslední koncert na proklínané Nové Chmelnici měl teda za mě o dost větší charizma. Samozřejmě mě mrzí, že takovou veličinu jsem na posledním Oration neviděl v lepší formě, ale svět se nezboří. Možná kdybych sosal jak spoluautor reportu, tak to pro mě byl vrcholný zážitek s totálním „Punk as Fuck“ feelingem.

Metacyclosynchrotron: Vemod byli na Prague Death Mass II úžasní, hypnotizující a to samé platilo i tentokrát, možná i v silnější formě, protože kapela se soustředila na nový materiál. Už teď si dovolím tvrdit, že „Venter på stormene“ bude překonáno. Ať už Vemod drhli do brutálního blast-beatu pět minut jeden riff a nebo si naopak ve středním tempu hráli s aranžmá a čistými zpěvy, mělo to vždy neskutečnou sílu a feeling. Předposlední vystoupení působilo, jako by nemělo nikdy skončit, a to jak hudebníci svou tvorbu hluboce prožívali, se dozajista převalilo i na většinu přítomných. Když bylo dokonáno, o jednom z vrcholných vystoupení festivalu bylo jasno.

Kubánec: Od Vemod jsem nic jiného než silný zážitek nečekal. Taky se mi ho bez jakýchkoliv okolků dostalo. Hudba těchhle Norů na mě působí až étericky a jsem zvědav, jak to vyzní po setu Svartidauði (byť dopadlo, jak dopadlo). Už při rozjezdu mi bylo jasné, že veškeré obavy byly zbytečné. Větší pódium jim sedělo, zvuk také, vyznělo to až vznešeně. Jak píšu o pár (doslova) řádků výše, silný zážitek, se kterým jsem už dopředu počítal.

Metacyclosynchrotron: Ale co kurva napsat o Rebirth of Nefast? Věřil jsem, že kapelu nepotká osud Svartidauði a že si Wann zvukovou stránku finálního vystoupení svého hlavního uměleckého vyjádření řádně posichruje. A měl jsem pravdu. Před vystoupením jsem také přemýšlel, jakou roli budou v setu hrát samplované pasáže, jelikož „Tabernaculum“ je vcelku vrstevnaté a těžko jsem si představoval, jak vlastně vyzní všudypřítomné „tiché mezihry“. V den D jsem se také trochu obával, aby případné samply nebyly jako v případě Inferna v neustálém nepoměru s hudbou. Ale zde bylo vše v nejlepším pořádku, zvukař nezvučil kapelu, co slyšel poprvé v životě. Avšak mnohé různé party, u kterých jsem například očekával, že poběží z pultu, byly zahrány živě a mnohdy mi díky skvělé vyváženosti splývalo, kdo hraje co. Proč? No ono se toho na pódiu stejně moc nedělo, kytaristé a basák se plně věnovali své práci a zcela zahalený Wann se mikrofonu nepustil, byť se komíhal tam i zpět. Takže nebylo moc co sledovat a já raději si užíval hudbu, co to šlo, přeci jen to bylo poprvé a naposledy. Statičnost byla možná tak jediným škraloupem na vystoupení, zvlášť v kombinaci s prostorným pódiem, ale to je opravdu drobnost.

Metacyclosynchrotron: Dalo by se jistě napsat, že Rebirth of Nefast přehráli „Tabernaculum“ takřka jako z desky. Hnidopich by možná pár chybiček našel, mně například 100% nesedla “chaotická” pasáž v „Lifting of the Veil“, byť Bjarni ty přechody vysypal z rukávu jako pán, ale všechny pasáže, které jsem při každém poslechu tolik zbožňoval, byly „mind-blowing“ i tady. Koncertní zvuk přispěl, že i různé, jinak méně nápadné vybrnkávačky v mezihrách byly zlé, zlé, ZLÉ až běda. Největší rozdíl od desky zřejmě spočíval ve vokálech, do kterých dal Wann opravdu hodně. Šepoty byly například nahrazeny sípotem a vůbec mi přišel jeho projev silnější než z desky.

Metacyclosynchrotron: Když se Rebirth of Nefast probrali kompletním debutem, doufal jsem ještě v přídavek v podobě skladeb ze splitka ze Slidhr (například), ale nestalo se a Oration MMXVIII bylo u konce. Kdo čekal od Rebirth of Nefast ultimátní blackmetalový rituál, mohl být zklamán. Já osobně si prostě koncert užil, jak to šlo, v takřka neustálé křeči posedlosti, protože jsem s „Tabernaculum“ strávil desítky, ne-li stovky hodin. Z klubu jsem odcházel příjemně naplněn, ale skutečně výrazné, emotivní kontury začal zážitek nabírat až poté a dokonce zvláštně zabarvil i „běžný“ poslech desky. Když píšu těchto posledních pár řádků, tak od festivalu uběhlo devět dní a já „Tabernaculum“ zase poslouchám den co den.

Kubánec: Rebirth Of Nefast? Začátek… ABSOLUTNO… konec!!! Nadrbaný Metacyclosynchrotron mě drží pod krkem a řve mi z dvaceti centimetrů do ksichtu. Do dnešních dnů jsem se s tímto zjevením ne zcela vyrovnal a zážitek z živé prezentace „Tabernaculum“ ve mně silně rezonuje ještě dnes, deset dní po tom, co jsem se vrátil. Každý den si na to vzpomenu. Zdá se ti, že přeháním? Vůbec ne.

Metacyclosynchrotron: I ve mně zážitek stále doznívá a to nejen díky Rebirth of Nefast. Z hlediska čistě hudebního bych třetí ročník Oration neoznačil za osobní koncertní/festivalový vrchol. Viděl jsem však několik výjimečných vystoupení v podání Aluk Todolo, Vemod a Rebirth of Nefast, plus pár výborných, mezi které patřily sety Abyssal, Misþyrming, Sinmara a Virus. Zbytek rovněž fajn. K akcím jako byla tato ovšem patří i různé doprovodné zážitky a ty festival v mých očích povýšily opravdu vysoko. Asi není nutné zdůrazňovat, jak krásně na Islandu je, a atmosféra v obou klubech byla skvělá, i když bych chvílemi od lidí očekával větší „odvaz“. No a hromadu výtečných vzpomínek by zde ani nebylo vhodné publikovat. Snad o jednu bych se mohl podělit. Pohladil jsem si islandského poníka! Načež se mě pokusil kousnout, zmrd!

Reporty

Oration MMXVIII (čtvrtek)

29.3.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Reporty

Oration MMXVIII (středa)

25.3.2018 Sicmaggot Komentáře: 3

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.

Od hudebních fandů pro hudební fandy