Archiv štítku: Aluk Todolo

Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

Hail Spirit Noir

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Floex

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Aluk Todolo – Voix

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Supersilent

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší  Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Ulver

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.


Koncertní eintopf #12 – červen 2016

Aluk Todolo, Sum of R
Nejočekávanější koncert:
Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6.


H.:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Kikagaku Moyo, Sir Robin & The Longbowmen – Praha, 9.6. (event)

Atreides:
1. Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak – 26.6., Praha (event)

Skvrn:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)

Onotius:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak – 26.6., Praha (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Silva Nigra, Outre, Temple Desecration – Karviná, 4.6. (event)

Ačkoliv v květnu proběhlo hned několik zajímavých akcí, my jsme se projevili jako líné mrdky a radši jsme seděli doma na prdeli. I to se občas stává. Vymlouvat se ovšem nebudeme, protože byste nám to beztak nevěřili. Důležité je, že v červnu se už situace změní – vypadá to totiž, že hned nadpoloviční část naší roztomilé redakce si to v pondělí třináctého nasměřuje do Žižkostela, kde se bude pořádat psychedelická hostina.

Z minulého koncertu Aluk Todolo jsme byli regulérně v píči. To nejde říct slušně, byla to zfetovanost až do pekla, a kdo z nás tam byl, doteď na to vzpomíná se slzou v oku (a u některých nejen v oku). Repete v Žižkostele, kde nás posledně odstřelili polští kolegové z Thaw (viz), tedy budí extrémně vysoká očekávání, pročež není divu, že si Aluk Todolo titul nejočekávanější akce června odnášejí s naprostým přehledem. Že by ve vzduchu smrděl koncert roku?

Jo, a jen tak mimochodem. Kromě Aluk Todolo proběhne i pár dalších hodně zajímavých akcí, tak rozhodně nezapomeňte přečíst i následující odstavce!

P. S. K jednotlivým koncertům jsme v boxu napravo začali přidávat odkazy na FB eventy (nebo jiné relevantní linky), aby se vám v případě zájmu další informace dohledávaly pohodlněji.


H.

H.:

Myslím, že asi každému bylo už v předstihu jasné, co do červnového koncertního eintopfu napíšu. Samozřejmě nemohu zvolit nic jiného než psychedelické krále Aluk Todolo. Je sice pravda, že jsem letošní desku „Voix“ v recenzi chválil mnohem méně, než jsem očekával, protože mě to nerozsekalo na atomy tak moc jako předcházející veledíla, ale „slabší“ u Aluk Todolo je obecně vzato pořád zkurveně skvělé. Navíc věřím, že v živém podání ten materiál dostane nový rozměr a bude to nehorázně super. Nehledě na fakt, že minulé pražské vystoupení Aluk Todolo stále řadím k tomu úplně nejpůsobivějšímu a nejlepšímu, co jsem kdy na koncertech viděl. A možnosti, že by se to snad mohlo i zopakovat, prostě nelze říct ne, neboť na to je takováhle představa až přespříliš lákavá. Není co řešit – 13. června se tam rozhodně potkáme. Budu se psychedelicky klátit v první řadě!

No, a když už jsme u té psychedelie, tak si ji dáme i podruhé. Pár dní před francouzskou krautblackovou zfetovaností si totiž hodlám dát předkrm, ačkoliv tento bude o poznání jemnějšího ražení – což ovšem neznamená menší level omámení smyslů! Na mojí oblíbené Sedmičce se totiž vyskytnou Kikagaku Moyo (a.k.a. 幾何学模様, jestli se vám to takhle líbí víc), což je psychedelický rock z Japonska. Už jen tohle zní dobře a neříkejte, že vás to taky neláká! Metal stranou, tohle jsou čistokrevné šedesátky v tuze zábavném podání. Taky natěšenost.


Atreides

Atreides:

Červnové koncerty mají jasného vítěze – zabijáckou sludgovou kombinaci JuciferThe Corona LanternKing Keporkak. Nomádi z karavanu mě dokázali, slabšímu PA navzdory, před pár lety rozbít ve Finalu, takže nečekávám nic než vraždící hlukovou stěnu z navrstvených riffů trýzněné kytary, v jejímž pozadí hřmí dělostřelecká palba bicích. Zato podporu vyhlížím už dlouho, neboť se mi tahle dvě jména povedlo nějakým způsobem prosrat, kdykoliv byla šance je v Praze střetnout, takže jejich přítomnost nanejvýš vítám. Pomyslnou třešinkou na dortu je pak skutečnost, že se tenhle zabahněný trojlístek představí v Crossu, což zaručuje solidní zvuk a výzdobu, která celý večer chtě nechtě posune vstříc psychedelii. Tedy za předpokladu, že ji Jucifer nezazdí reprákama.


Skvrn

Skvrn:

Konec dobrý, všechno dobré. „Dobré“ klišé, leč pro finiš první půlky letošní klubové sezóny nesmírně pravdivé. Během jara si na Prahu udělala čas taková jména jako Oranssi Pazuzu, Rorcal či Thaw, jenomže francouzské Aluk Todolo a jejich koncertní zastávku vyhlížím v kalendáři nejnedočkavěji. Ptáte se proč? Inu, v prvé řadě jsem uchvácen letošním „Voix“. Starší desky neznám, porovnávat nemohu, ale tohle je věc, která mě bez přehánění poslala do kolen. V druhé řadě mě přesvědčily nadšené ohlasy na koncertní fazónu kapely a konečně také i prostor, v jakém se bude hrát. Po bezvadném průběhu Žižkovské noci Žižkostelu důvěřuji jak co do atmosféry, tak zvuku. Tohle bude dobré, stokrát víc než ono dobře sloužící klišé o dobrých koncích, a tedy i neméně dobrých všechnech.


Onotius

Onotius:

Co se týče červnových koncertů, tak minimálně jedno jméno je pro mě jasná volba. A to samozřejmě Aluk Todolo. Od jejich nového alba jsem sice očekával o špetku víc, ale přesto jsem přesvědčen, že naživo to bude zážitek tak intenzivně hypnotický, že se tomu máloco vyrovná. Na tyhle atmosferické zvukové koláže kombinující krautrock s black metalem se zkrátka těším. Jinak za pozornost rozhodně stojí i pražské vystoupení amerických sludgemetalových Jucifer, ať už kvůli zajímavé sestavě, již doplní tuzemští doomaři The Corona Lantern a sludgoví King Keporkak, tak i kvůli onomu příjemnému faktu, že vstup bude zdarma. Peněženka nebude krvácet a užijem si kvalitní kulturu – to je super, ne?


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Můj první koncertní eintopf byl tak trochu propadák, protože jsem nakonec nebyl ani na jedné z uvedených akcí, haha. Avšak tento měsíc se chystají dvě „klubovky“, kde je účast nejenom lákává, ale i pravděpodobná. Zaprvé bych rád konečně viděl Aluk Todolo. Trvalo mi delší dobu, než jsem do kapely proniknul, zdvořilý zájem se nakonec pozvolna přetavil do mírné fascinace, takže mám pocit, že je pro koncertní setkání nejvyšší čas. A zadruhé se vypravím (tady to je celkem jasné) do Kurviné, kde domácí Silva Nigra představí svou novou desku „Světlonoš“. Předchozí „Bible bolestných nářků“ byla poctivá, negativní sviňárna, takže se na novinku a její živé podání docela těším. Pokud ale máte pocit, že Silva Nigra nepotřebujete vidět live už podesáté, tak snad váš názor zlomí fakt, že zde vystoupí po boku polských Outre a Temple Desecration.


Aluk Todolo přijedou dokázat, že tvrdá hudba jako rituál stále funguje

Málo kapel v metalu pokročilo tak, jako se to podařilo francouzům Aluk Todolo. Na čerstvé nahrávce „Voix“, kterou přijedou představit do kruhového ringu Panoptikonu Barikáda, pokračují v cestě alchymistické fúze black metalu, krautrocku a hypnotického transu v harmonii s minimalistickým designem. Jako host se představí švýcarský atmosférický drone/noise projekt Sum of R.

Když se při minulém pražském koncertu Aluk Todolo podařilo během zvukovky odpálit mixpult, málokdo čekal, že koncert vůbec proběhne, natož že bude pro některé jedním z nejsilnějších zážitků vůbec. Mihotání žárovky v rytmu kolísajícího odběru elektřiny v zesilovači a bubeníkovo takřka permanentní oční bělmo v transu zůstávají ve vizuální paměti jako vypálené obrysy na sítnici.

Aktuální album „Voix“ (hlas nebo hlasy) je opět monolitickou kompozicí, jež je sice na nahrávce formálně rozdělená na jednotlivé skladby, ale podobně jako na minulé desce „Occult Rock“ jde o ucelený výlet, během něhož se nevyplácí dělat zkratky, ani vzdávat to před koncem. Víc než kdy jindy si kapela dala záležet na výběru nástrojů a nahrávacích technik. Obligátní zaříkávání analogovým zvukem dává v jejich případě ovšem smysl, vzhledem k dlouho trvající fascinaci vším primálním.

Aluk Todolo

Kapelu po vydání minulého počinu ocenila i vlivná média typu Pitchfork nebo The Wire (který jim vzdal hold prohlášením o „jedné z nejpůsobivějších věcí, které kdo udělal v psychedelické hudbě za posledních několik let“). Prolínání známého a exotického, starého a nového je pro trojici příznačné. Na rozdíl od kosmických krautrocků nebo satanského black metalu nemají Aluk Todolo jeden konkrétní koncept, spíše všechny jejich znaky směřují k neurčené temné slavnosti (nabízí se přirovnání k hlubinám Sunn O)))). V Žižkostele snad tentokrát nebude třeba spoléhat jen na výkon jejich aparatury, avšak následný silný tinnitus budiž zaručeným cejchem proběhnuvšího rituálu.

Švýcarský projekt Sum of R váže k Aluk Todolo podobná náklonnost ke zvuku jako k přechodovému rituálu. Během let se jejich hudba transformovala od víceméně hlukových seancí k hodně syrovému hybridu doom metalu a noise rocku, přičemž působivost některých apokalyptických pasáží si v ničem nezadá s postupy, které před mnoha lety vykřesali Neurosis jako svůj typický trademark. Jediný stálý člen Reto Mäder (jinak také Ural Umbo) v minulosti spolupracoval mj. s Tomem Smithem (např. To Live And Shave In L.A.) nebo Davem Phillipsem (např. Fear of God, Dead Peni).

DATUM: 13. 6. 2016
START: 19:30
MÍSTO: Žižkostel – Panoptikon Barikáda, Náměstí Barikád 1, Praha 3 – Žižkov

VSTUP: 270 Kč v předprodeji, 320 Kč na místě

PŘEDPRODEJ: https://goout.cz/cs/listky/aluk-todolo+sum-of-r/nhm/

FACEBOOK EVENT: https://www.facebook.com/events/1567165506946464/

ALUK TODOLO (FR) black | krautrock | tribal
Norma Evangelium Diaboli | Ajna Offensive
aluktodolo.bandcamp.com
amortout.com/aluktodolo
facebook.com/aluktodoloofficial
live: youtube.com/watch?v=-CGS_wRIlVg

Aluk Todolo

SUM OF R (CH) doom | drone | noise
Utech Records
sumofr.bandcamp.com
facebook.com/sumofr

Společnými silami pořádají:
Arkham Productions | www.arkham.hys.cz
Heartnoize Promotion | www.heartnoize-promotion.cz
Letmo Productions | www.letmo.net/productions
Marast Music | www.marastmusic.com
Naše koncerty | www.the-aardvark.cz/nase-koncerty

[tisková zpráva]


Aluk Todolo – Voix

Aluk Todolo - Voix
Země: Francie
Žánr: krautrock / black metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli / The Ajna Offensive ‎

Tracklist:
01. 8:18
02. 7:54
03. 5:01
04. 7:01
05. 5:34
06. 9:29

Hrací doba: 43:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Vzpomínám si, jak jsem se s Aluk Todolo setkal poprvé – bylo to po vydání jejich minulé desky „Occult Rock“ z roku 2012. Až do té doby mi tito psychedeličtí Francouzi unikali. Zaujala mě tehdy působivá obálka desky, na níž se nacházel kus černé skály opředený hustými cáry mlhy. Ze zvědavosti jsem nahrávku zkusil a regulérně jsem si z toho sednul na prdel, protože to album je, nebojím se říct, nefalšovaně fenomenální. Stačil jeden poslech, abych musel sbírat čelist pod stolem, jelikož tahle kombinace zdrogovaného black metalu a krautrocku byla natolik pohlcující, že tomu prostě nešlo odolat.

Od té doby se však mnohé změnilo a Aluk Todolo již pro mě dávno nejsou neznámým pojmem. Vlastně právě naopak, pozice „Voix“ je naprosto odlišná. Záhy po „Occult Rock“ následovalo zpětné a důkladné nastudování starší tvorby, která není o nic méně uchvacující. Mám za sebou mnoho hodin intenzivního poslechu a dnes už Aluk Todolo patří mezi jména, na jejichž tvorbu nedám dopustit. A o to víc to má „Voix“ těžší. Už to nebyla zkouška naslepo, naopak bych si spíš dovolil říct, že „Voix“ pro mě patřilo k těm úplně nejvíc očekávaným nahrávkám roku 2016 a že jsem od toho čekal vážně velké věci a zároveň jednoho z kandidátů na hudební vrchol sezóny. A z takové situace existují jen dvě východiska – další hudební extáze, anebo zklamání.

A jak tedy „Voix“ dopadlo? No, popravdě řečeno jsem v poslední větě předcházejícího odstavce trochu kecal, protože zmiňované dvě možnosti nejsou jediné – a také novinka nenaplnila ani jeden z těchto dvou scénářů. Hudební extáze? Zcela upřímně prohlašuji, že „Voix“ je naprosto skvělá věc, vážně. Nicméně abych to řekl na rovinu, tak porovnám-li nejnovější dílo Aluk Todolo jen s jejich předcházejícími dlouhohrajícími deskami (tedy na chvíli vynechám kolaboraci, split a EPčka – přestože i tyto počiny rozhodně stojí za pozornost!), pak musím konstatovat, že „Occult Rock“ prostě bylo lepší. A „Finsternis“ bylo také lepší. A „Descension“ bylo také lepší. Jinými slovy, ze všech čtyř dosavadních řadových nahrávek Aluk Todolo bych „Voix“ zařadil až na to poslední, čtvrté místo.

Nicméně si myslím, že stále není na místě mluvit o zklamání. I navzdory výše zmiňovanému se totiž necítím být zklamán. Jakkoliv je totiž formálně vzato „Voix“ tím „nejslabším“ z dosavadních alb Aluk Todolo, pořád je to výborná záležitost. To, co je u Aluk Todolo „slabší“ (uvozovky značí to, že ve skutečnosti to slabé není ani náhodou), je stále na takové úrovni, že si o tom drtivá většina ostatních kapel může nechat leda tak zdát ve svých mokrých snech. „Voix“ rozhodně není slabé – trochu zvráceně by to takhle šlo pojmenovat jen čistě v rámci diskografie Aluk Todolo, ale určitě ne z obecného hlediska, protože ta deska pořád ční dost vysoko nad tím, co běžně vychází okolo. Jen ty starší nahrávky Francouzů byly ještě o kousek působivější.

Nějakou dobu jsem přemýšlel, v čem se nachází ta chyba, že ty předchozí věci měly ještě větší účinek – a napadají mě dva možné důvody. Na starších albech byly Aluk Todolo poměrně jednotvární (ne v tom negativním slova smyslu) a právě v tom tkvěla velká část jejich síly. Monotónní psychedelická rytmika člověka dlouhé minuty tlačila do kouta a okolo ní létaly další pazvuky, znásilňovaní kytary, tísnivé pískání, někdy až noisové hlučení. „Voix“ mi však připadá relativně rozmanitější, skladby se vyvíjejí, klidně se změní tempo. To by asi mělo znít jako klad, ale ta ortodoxní monotónnost mi v případě Aluk Todolo nesmírně chutnala, ještě víc než vývoj, jakkoliv jsou skladby na „Voix“ vystavěny velice chytře a nedá se říct, že by postrádaly působivost.

S tím pak souvisí i ona druhá „chyba“. Nemůžu si pomoct, ale „Voix“ mi oproti svým předchůdcům přijde o něco stravitelnější. To také obecně vzato nemusí být špatně, nicméně zrovna Aluk Todolo je podle mě skupina, která zpřístupňování (samozřejmě v rámci vytyčeného výrazu, čili takové pojmenování berte s trochou rezervovanosti) nemá úplně zapotřebí – zvlášť, když právě ta psychedelická náročnost pro mě byla jednou z nejlákavějších věcí na té muzice. Na druhou stranu, pro ty, kdo doposud s Aluk Todolo nejsou obeznámeni, je „Voix“ tím pádem asi nejvhodnějším kandidátem na prvotní seznámení.

Aluk Todolo

Mohlo by se zdát, že je recenze doposud poněkud kritičtější, ale uznávám, že do toho docela hnidopišsky rýpu – což je dáno tím, jak vysoká očekávání jsem vůči „Voix“ měl. Nicméně i přese všechno, co jsem napsal, se stále jedná o vysoce kvalitní desku, jejíž poslech mě hodně bavil (anebo lépe řečeno – baví). Pořád je to hodně super, má to koňskou dávku atmosféry a pořád platí, že Aluk Todolo hrají svou vlastní ligu. „Voix“ je stále albem, jaké mohou jiné skupiny jen tiše závidět. Akorát jsem čekal ještě víc. Avšak i navzdory tomu si poslech užívám a za koupi to jednoznačně stojí.


Redakční eintopf #86 – únor 2016

Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Nejočekávanější album měsíce:
Oranssi Pazuzu – Värähtelijä


H.:
1. Aluk Todolo – Voix
2. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
3. Sulphur – Omens of Doom

Kaša:
1. Anthrax – For All Kings
2. Rotting Christ – Rituals
3. Greenleaf – Rise Above the Meadow

nK_!:
1. Drowning Pool – Hellelujah
2. Anthrax – For All Kings

Atreides:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Animal Collective – Painting With
3. Rotting Christ – Rituals

Skvrn:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Rotting Christ – Rituals

Onotius:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Obscura – Akróasis
3. Aluk Todolo – Voix

Plán na únor je jasný – tento měsíc pofrčíme na psychedelické vlně. Svou novinku totiž vydávají finští Oranssi Pazuzu, jejichž předcházející tvorbu tu máme moc rádi, což potrzuje i očekávání vůči vibrátorové novince „Värähtelijä“. Ta svou konkurenci doslova zválcovala a vítězství v únorovém eintopfu si uzmula s naprostým přehledem – aby taky ne, když na ni sází hned polovina redakce.

Abyste si ale nemysleli, není to samozřejmě jediná věc, již budeme tenhle měsíc poslouchat. Budeme-li se bavit jen o věcech, které zajímají víc než jednoho redaktora, pak k únorovým favoritům patří i „For All Kings“ thrash metalových klasiků Anthrax, „Rituals“ od helénské black metalové stálice Rotting Christ nebo další psychedelický šleh „Voix“ od francouzských Aluk Todolo


H.

H.:

Měsíce jako letošní únor mám z pohledu eintopfu dost rád, protože v takových se to píše úplně samo. Když vám totiž vychází jedna z nejočekávanějších desek roku, ne-li rovnou ta úplně nejočekávanější, tak není moc o čem přemýšlet. Od „Voix“ nečekám nic jiného než absolutní strop a psychedelickou extázi, protože francouzští Aluk Todolo, v jejichž tvorbě se tříští zfetovaný black metal a krautrocková hypnóza, přesně tohle v minulosti dokázali již několikrát. „Occult Rock“ je, ty vole, úplně seriózně a bez nadsázky, jedna z nejlepších desek, které jsem slyšel za spoustu let dozadu, to byla naprostá genialita. A před „Voix“ samozřejmě leží úkol, aby něco takového dorovnalo.

To, jak moc se na „Voix“ těším, snad dokazuje i fakt, že Aluk Todolo bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení odsunuli na druhé místo i Oranssi Pazuzu, jejichž tvorbu mám jinak také až nechutně rád a které tu na Sicmaggot pravidelně hajpuju již od vydání debutového „Muukalainen puhuu“ z roku 2009. Každopádně, i zde jsem hodně zvědavý, jelikož Finové doposud nezaváhali a protože se navíc jejich nejnovější deska prostě jmenuje „Värähtelijä“, což znamená „Vibrátor“. To nejde nebýt zvědavý.

Zato na třetí flek jsem měl kandidátů hned několik, neboť album, jež se tu nacházelo původně, bylo odsunuto až na březen a ten zbytek je víceméně vyrovnaný. Nakonec jsem se tu rozhodl hlasovat pro Nory Sulphur a jejich „Omens of Doom“. Jednak proto, že se Seveřané k nové desce nadechli po dlouhých sedmi letech, druhak kvůli tomu, že mám docela rád především jejich nehorázně našlapaný debut „Cursed Madness“ (2007). A to je dost na to, abych si novinku s chutí pustil.


Kaša

Kaša:

Při pohledu do únorové soupisky je jasné, že zajímavých alb je tam dost, o tom žádná. Až je mi líto, že vybrat můžu jen hubenou trojici, nicméně volba to nebyla tak složitá, jak by se při tom počtu nahrávek mohlo na první pohled zdát. Pojďme tedy na to. V každém případě jsem velmi zvědavý na novinku Greenleaf s titulem „Rise Above the Meadow“. Proč? Protože minulý počin „Trails and Passes“ mě velmi mile překvapil a doufám, že forma této naděje bude dále stoupat. To Rotting Christ jsou již sázkou na jistotu, protože tito slovutní řečtí neznabozi jsou v aktuální desetiletce k nezastavení. Sakis a jeho kumpáni sází jeden povedený počin za druhým a věřím, že o „Rituals“ budu mluvit jen v dobrém.

No, a konečně tady mám thrashové velikány Anthrax s jejich dlouho očekávanou novinkou „For All Kings“. Tahle nahrávka se již nějaký pátek válí na netu a já neodolal, takže psát o tom, jak se těším na album, které jsem již slyšel, není to pravé ořechové. Ovšem i kdyby se tak nestalo a „For All Kings“ nezdrhlo, tak bych sem ty Anthrax stejně prdnul, takže udělám výjimku. Nijak se netajím tím, že preferuji období s Johnem Bushem u mikrofonu, nicméně když vydává svůj nový počin taková veličina, tak to prostě nelze jen tak nechat být, a i když nevěřím v atak kvalit jejich nejlepších alb, tak dotažení úrovně „Worship Music“ se rozhodně nebojím.


nK_!

nK_!:

V únorových očekávaných deskách mám jasno. Skoro až nelidsky se těším na nové Drowning Pool a tajně doufám, aby „Hellelujah“ bylo alespoň tak dobré jako předchozí „Resilience“. Před dvěma lety jsem se u něj více než slušně bavil a pro kapelu se společně s obměnou frontmana stalo tak dlouho potřebným svěžím větrem do plachet. Dále mám v merku samozřejmě klasiky Anthrax, jejichž čtyři roky staré „Worship Music“ důstojně navázalo na starší tvorbu. „For All Kings“ zatím vypadá hodně dobře a rád se nechám překvapit, co pěkného nám parta kolem Scotta Iana v únoru naservíruje.


Atreides

Atreides:

Oproti předchozím ročníkům je letos únor slušně našvihaný. Taky měl být celý oděný v černé od hlavy až k patě, ale nakonec se to trochu pokazilo, takže to nebude jen deprese a black metal, ale spíš tak trochu multi-kulti a omamné látky navrch. Jasným favoritem nejkratšího měsíce jsou Oranssi Pazuzu, psychedeličtí blázni z Finska, kteří snad ještě nevydali špatnou desku. Poslední koncert v K4 (doslova poslední, pak už to klub zabalil, budiž mu země lehká) mám ještě v živé paměti stejně jako parádní desku „Valonielu“, takže jsem zvědavý, kudy se pánové a jejich black metal na drogách vydají v rámci desky „Värähtelijä“ dál.

Neméně jsem zvědavý na Animal Collective, experimentální uskupení, v němž působí mimo jiné třeba Noah Lennox aka Panda Bear a které pro mě v rámci žánru platí za podobně inovátorské a svébytné jméno jako třeba Radiohead. Nepředvídatelná kombinace indie rocku, elektroniky a melodií postavených na pestrých vokálech zkrátka nabízí v podání „Zvířecího kolektivu“ vždycky unikátní zážitek, pročež nezbývá, než se nechat překvapit. Svoji novinku nazvali (doslova) malebně „Painting With“ a psychedelické zvukomalby se dočkáme v druhé půlce měsíce.

Do třetice se podíváme do Řecka. Pokud tamní ekonomika padá ke dnu rychlostí průměrné cihly, s hudební scénou (potažmo tou black metalovou) to tak špatné naštěstí není. Už s předchozí deskou „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ mi totiž Rotting Christ navzdory předchozí tvorbě, které jsem moc nepřišel na chuť, docela učarovali. Nápaditě poskládaný black metal protkaný netradičními lidovými motivy byl zkrátka super, a doufám, že „Hnijící Kristus“ se na „Rituals“ v únoru vytasí s něčím podobně zajímavým.


Skvrn

Skvrn:

Nesmírně očekávané lednové nahrávky (Ulver, Borknagar) jsou sotva venku a na řadě už jsou kalendářní sousedky – ty únorové. Přestože leden novoroční laťku nastavil zatraceně vysoko, únor vytyčenou linii obstojně drží. Lví podíl si mohou nárokovat především finští Oranssi Pazuzu, kteří po necelých třech letech opět rozvíří neopotřebované psychedelicky blackové vody. Nebo to bude všechno jinak a Finové zahrají na jinou notu? Spíš ne, závratné stylové změny totiž, přiznám se, nečekám. Zato kvalitu, tu rozhodně ano. Druhé pole vyhrazuji Řekům Rotting Christ, od nichž desku atakující nejvyšší příčky ročního žebříčku na rozdíl od finských kolegů neočekávám, nicméně nové „Rituals“ si cestu do mého přehrávače najde taktéž.


Onotius

Onotius:

Únor na nás chystá hned několik desek, u nichž bych si snad ani netroufl pochybovat o tom, že půjde o něco přinejmenším výjimečného. V první řadě je třeba rozhodně zmínit finské Oransi Pazuzu a jejich zbrusu novou nahrávku „Värähtelijä“. Tito hudebníci patří svým psychedelickým black metalem v mých očích k nejpozoruhodnějším uskupením, jež může země tisíce jezer nabídnout, a já jsem skálopevně přesvědčen, že navzdory velkému očekávání nebudu zklamán. Přesuneme-li se ze severu do středu Evropy, najdeme další jméno, které by nemělo být zamlčeno – německou technicky death metalovou Obscuru. Ta nyní po dlouhých pěti letech vydává novou desku „Akróasis“, od níž čekám brilantně promyšlený technický death metal té nejryzejší kvality. Třetí místo u mě obsadí opět uskupení trochu psychedeličtějího střihu, tentokrát hudebníci kombinující krautrock s black metalem – Aluk Todolo. Jejich „Occult Rock“ bylo nesmírně pohlcující dílo a doufám, že novinka nebude zaostávat.