Archiv štítku: Aluk Todolo

Aluk Todolo zpět v Praze

ALUK TODOLO
Náv + Tomáš Niesner
28. 8. 2019
Praha, Underdogs’

Praha znovu zažije temný svit žárovky Aluk Todolo

Aluk Todolo vznikli roku 2004 ve Francii a zatím vydali čtyři dlouhohrající alba na pomezí kraut rocku, black metalu a rituální repetice. Každé z nich tnulo hodně hluboko: „Jedna z nejpůsobivějších věcí, které kdo za posledních několik let udělal v psychedelické hudbě,“ psal o nich časopis The Wire.

Živá vystoupení jsou neméně zásadní. Mihotání žárovky v rytmu kolísajícího odběru elektřiny zesilovači a bubeníkovo takřka permanentní oční bělmo v transu zůstávají ve vizuální paměti jako obrysy vypálené na sítnici. Všechny dosavadní koncerty (včetně toho na festivalu Brutal Assault) se zapsaly do paměti těch, kteří je zažili. Ten aktuální – atypicky na samém sklonku léta – nebude výjimkou.

Prolínání známého a exotického, starého a nového je pro trojici příznačné. Výsledek však není jen jednoduchou fúzí, ale vznikem něčeho jiného, tajemné zvukové masy spojující abstraktní, až hlukovou temnotu s rituálem hypnotických rytmů. Na rozdíl od kosmických krautrocků nebo satanského black metalu nemají Aluk Todolo jeden konkrétní koncept, všechny jejich znaky spíše směřují k neurčené temné slavnosti.

Aluk Todolo

Tomáše Niesnera můžete znát z akustického dua s Jakubem Šimanským, se kterým ostatně hrál i v hardcorové kapele Unna. Je ovšem činný taky v brněnském kolektivu Bastl Instruments a především hraje sólově ambient na modulární synťáky. Jeho debut Silencia (label ACR) je jednou z nejpůsobivějších domácích ambientních nahrávek vůbec.

„Nemusíte pálit kostely, aby vás black metal zahřál u srdce.“ Jihočeská kapela Náv sotva debutovala a už se o ní mluví jako o tom nejzajímavějším, co za poslední roky vyhřezly zdejší blackmetalové sloje. Náv kašlou na to rigidní z žánru, což ale neznamená, že by jejich koncerty neměly žádoucí surovou atmosféru. Black metal hraný s gustem i otevřeným hledím.

Vstupenky za 350 korun jsou k dostání prostřednictvím portálu GoOut.cz.

Jednota this time: ][, Arkham, Cáry mlhy, Heartnoize, Letmo, Marast a Naše koncerty

EVENT https://www.facebook.com/events/381431169131164/
Underdogs’ http://underdogsprague.org/
GoOut předprodej https://goout.net/cs/listky/aluk-todolo+nav+tomas-niesner/vcoe
Aluk Todolo https://aluktodolo.bandcamp.com/
Náv https://navcult.bandcamp.com/
Tomáš Niesner https://soundcloud.com/tomasniesner

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – srpen 2019

Aluk Todolo

H.:
1. Aluk Todolo, Náv, Tomáš Wiesner – Praha, 28.8.. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Aluk Todolo, Náv, Tomáš Wiesner – Praha, 28.8.. (event)
2. Midnight, Beton, Demölizer – Bratislava, 11.8. (event)
3. Zuriaake, Besna, Ain – Bratislava, 12.8. (event)

Cnuk:
1. Brutal Assault 24 – Josefov, 7.-10.8. (web)

Dantez:
1. Krisiun – Ostrava, 6.8. (event)
2. Brutal Assault 24 – Josefov, 7.-10.8. (web)

H.

H.:

V srpnu nemám žádné velké dilema, protože plánuji jediný koncert, a sice Aluk Todolo na sklonku měsíce. Poslední, už tři roky staré album „Voix“ mě sice neroztřískalo jako starší nahrávky, ale to nic nemění na tom, že Aluk Todolo je kapela, kterou chceš vidět vždycky a za všech okolností. Ideálně tedy v klubu, což vystoupení 28. srpna splňuje. Domácí support mě moc nezajímá, ale mrknu na něj, snad bude fajn. Hlavní číslo večera ale bude z Francie a budu od něj chtít hodně.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jedna z kapel vystupujících na Brutal Assaultu, kterou bych rád viděl, jsou američtí Midnight. V Bratislavě budou navíc hrát i s Beton a hlavně kurva s Demölizer, což je kapela lidí z Goatcraft a Radiation hrající parádní true metal ve stylu Motörhead, Venom a Bathory. Pokud přísaháte na tyhle ikony, nábojáky a UGH!, tak účast máte jistě v plánu. A kdyby náhodou, tak o den později se z Brutal Assaultu do Blavy rovněž přesunou blackmetaloví Zuriaake z Číny.

O koncertu Aluk Todolo není nutné rozumovat. Budete-li mít možnost, jděte.

Cnuk

Cnuk:

Po osmi letech se nezúčastním Brutal Assaultu, ale doporučovat ho můžu samozřejmě směle dál. Letošní sestava kapel je mi z většiny už dobře známa, ale i tak se zde najdete několik zajímavých jmen, která bych si býval určitě nenechal utéct. Jsou mezi nimi třeba Coven, Cult of Luna, Daughters, Deicide, Discharge, Eyehategod, Godflesh, Hellhammer a musím napsat i již několikrát viděné a slyšené Voivod. Opět se tu tedy dá vybírat dle libosti, a pakliže máte zakoupený lupen, neměl bych o zábavu obavy.

Dantez

Dantez:

Den před oficiálním započetím Brutal Assaultu se v Ostravě zastaví brazilští Krisiun s ucházejícím supportem. Osobně Krisiun nějak freneticky nejedu. Podle ohlasů je však jejich death metal vystavěný na základech brazilské blackové školy naživo dost strhující, tak to možná i prubnu.

Na Brutal Assault se letos pravděpodobně nepodívám. To ale neznamená, že by neměl co nabídnout. Sypat tady sáhodlouhé seznamy kapel, které stojí za zhlédnutí, asi moc smysl nemá (kór když je festival vyprodaný). Využiju proto tento prostor alespoň na vypíchnutí nenápadnější ambientní KAL stage, kde se, mimo jiné, představí Justin Broadrick se svým elektronickým projektem JK Flesh a Dominick Fernow pod jeho noisovým přízviskem Prurient.


Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Oration MMXVIII (středa)

Oration MMXVIII

Datum: 7.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Aluk Todolo, Asagraum, Auðn, Naðra, NYIÞ, Sinmara

Metacyclosynchrotron: V poslední cca dekádě jsme mohli v Evropě vidět hromadu festivalů, které nabízely vystoupení toho nejlepšího, co blackmetalový, potažmo extrémně metalový svět nabízí. Festivaly, které dotáhly několik set lidí a okolo dvou desítek kapel z celého světa, jako například Deathkult, Nidrosian Black Mass, Beyond the Gates, Arosian Black Mass, Prague Death Mass a také například islandský festival Oration. Jeho hlavní organizátor, Stephen „Wann“ Lockhart, jej pojal jako předváděčku kapel, se kterými pracoval ve svém studiu Emissary a také vždy pozval několik jmen navíc. V případě letošního ročníku například Virus, Vemod, Sortilegia nebo britské Abyssal, kteří zde navíc odehráli svůj zcela první koncert. Když se začala rýsovat soupiska finálního třetího ročníku, zbystřil jsem pozornost. Ovšem jakmile vyšlo najevo, že Rebirth of Nefast přehrají komplet „Tabernaculum“ a na dlouhou dobu (nebo možná definitivně) se koncertně odmlčí, tak nebylo co řešit; Mé ódy na tuhle monstrózní desku si možná ještě pamatujete.

Kubánec: Pro mě to měl být druhý Oration v mém bídném životě. Minulý rok už jsem už měl koupený lístek, ale letenka za čtyři tisíce z Vídně se mi zdála drahá, tak jsem tak dlouho váhal, až stála tisíců deset. Rezignovaně jsem prodal lupen přes net a zůstal doma. Velké díky patří Johnixovi, který mi tehdy posílal fotky a videa z místa činu, tak jsem to měl skoro jak v přímém přenosu. Letos jsem teda čtyř a půl tisíce nelitoval a vyrazil. Že chci vidět islandské kapely na jejich domovské půdě, jsem si tak nějak uvědomil po setu Svartidauði na Prague Death Mass v roce 2013. Byť jim haprovala basa, tak mě to naprosto uhranulo!!! Ovšem největším lákadlem pro mě nebyla tahle veličina, nýbrž zejména možnost vidět a slyšet (poprvé a zřejmě i naposled) Rebirth of Nefast, v tom jsme byli s parťákem pisatelem za jedno. Popravdě ale celkový line-up byl pro mě silně lákavý. Možná trochu škoda, že jsem většinu islandských zástupců na soupisce viděl v posledních letech na kontinentě. To ale v žádném případě nebylo překážkou.

Metacyclosynchrotron: Letenky se podařilo splašit za čtyřku, ubytko taky nakonec vyšlo na pár stovek za noc a vem čert, že se pak člověk musel dělit o hajzly, sprchu a kuchyňku s celým patrem, hlavně ať je kam složit hlavu a odložit věci. Jelikož jsem se připojil k vystupujícímu Infernu, tak jsme se ještě složili na zapůjčení dodávky, ať na Islandu vidíme víc než jen kapely. Ve středu sedmého března ráno šlo na pražském letišti potkat i pár známých obličejů z tuzemských koncertů, které se evidentně na festival chystaly taky a v Keflavíku jsme přistáli po necelých čtyřech hodinách. Vyzvedlo se auto, a jelikož na check-in v hostelu bylo ještě brzy, tak jsme se jeli podívat na národní park Þingvellir, kde se setkávají geologické desky Eurasie a Ameriky. Již tam jsem se víceméně utvrdil v myšlence, že islandská krajina místní hudebníky musí inspirovat, protože z rozlehlých zamrzlých plání, zvláštních geologických formací, čerstvé zimy a svěžího, čistého vzduchu jsem vycítil něco podobného jako z některých melodií například takových Misþyrming (ale nejen jich).

Sinmara

Kubánec: Vzhledem k brzkému odletu (6:20) a místu mého bydliště (cca 350 km od Prahy) mi nezbylo nic jiného, než přenocovat na letišti. Nebyla to žádná hrůza, ale nějaké dozvuky to první den mělo (viz set Aluk Todolo). V letadle sem vychytal celou řadu volných sedadel a při poslechu „Sovereigns“ od Enthroned usínám spánkem nespravedlivých. Budím se až těsně před přistáním v Keflavíku, kdy se kochám pohledem na islandskou půdu, která mi silně připomněla pole, co mám za zahradou. „Vylodění“ a následný nákup alkoholu ve freeshopu (ten šel hlavně Johnixovi, který na Islandu pracuje) byl bez problému, nic zajímavého. Cesta autobusem do Reykjavíku stejně tak. Trochu obavy jsem měl z toho, jak přečkám do check-inu. Měl jsem ho ve stejný čas jako kolega, bydleli jsme ve stejném guest housu. Nakonec i ty čtyři hodiny vcelku rychle uběhly. Procházka po městě, k moři a pobyt u Johnixovy známé a už jsem se soukal na Hlemmnur square, což je náměstí a zrovna tak název guest house, který se stal na následujících pět dní mým útočištěm. Chvilkový relax, jídlo, pivo a odchod na první dějství.

Metacyclosynchrotron: Po check-inu následovala krátká revitalizace a hurá do Húrra, jenže ejhle, nikdo pořádně nevěděl, kde ten klub prvních dvou festivalových dní vlastně je, a Google příliš nespolupracoval. Ale stačilo se párkrát přeptat a ona cesta z hostelu vlastně nebyla vůbec složitá. Žel NYIÞ, kteří mi tolik učarovali na rakouském Funkenfluagu, už skončili a stihl jsem teprve Naðra, kteří se během mého příchodu ke klubu ještě dopatlávali na ulici před klubem.

NYITH

Metacyclosynchrotron: Jak tedy vlastně místo konání vypadalo? Húrra by šlo rozdělit do dvou hlavních sekcí a obě měly své bary. Na samotný sál s pódiem a odpočinkovou místnost s posezením a se stoly s merchem. Tam se prodávaly tituly vydavatelství Oration v čele s nosiči a textilem Rebirth of Nefast a samozřejmě se tu dal zakoupit i merch kapel, které v daný den vystupovaly. Ceny byly na naše poměry sem tam vyšší, ale stále v normě, což se už samozřejmě nedalo říct o čepovaném pivisku za necelé tři stovky. Celkově byl klub překvapivě malý, paralela s nějakým domácím koncertním dějištěm mě nenapadá a čtenář jistě vytuší, že v Húrra bylo narváno, s čímž se pojil jistý nešvar. Lidi obvykle zacpali mezistupeň mezi oběma místnostmi a prorvat se blíž k pódiu, kde byl lepší zvuk a dokonce i více místa, nebylo úplně snadné. Navíc v této zóně horko-těžko dohlédl na pódium i takový Adramelech, který je dlouhý jako týden před výplatou. Menší, pokud chtěli něco vidět, se dopředu museli prostě procpat.

Kubánec: Po odbavení vcházím do klubu, který mi dost evokoval o něco větší a lépe řešenou strahovskou 007. Tak nějak jsem si to představoval. Co se místa týče, nebylo to nic moc, ale abych se přiznal, nějaký pocit nekomfortu jsem naprosto vytěsnil. Úvodní NYIÞ stíhám tak půlku vystoupení a byť nastupuju do rozjetého (možná spíš dojíždějícího) vlaku, tak sem se vžil celkem rychle. Jejich ambientní mše doprovázená sugestivní deklamací splnila roli introdukce naprosto přesvědčivě. Svícny, zvířecí lebky, vonné tyčinky, všude kam se podíváš. Oltář s beraní hlavou potřísněnou voskem navrch.

Metacyclosynchrotron: Rozestupy mezi kapelami byly krátké a rozpis se dodržoval opravdu přísně, ale zpočátku jsem doufal alespoň v nějaké krátké zvukovky. Na ty ovšem v naprosté většině  případů nedošlo, muzikanti z Naðra tedy jen zapojili nástroje a začali hrát. Úvodní „Fjallið“ zněla kapku bordelózně, ale síla z kapely doslova jiskřila a sólová kytara D.G. šla slyšet vcelku dobře, škoda jen utopených bicích. Řev frontmana, který neustále mával rukami a vzpínal je ke stropu, byl mocný a vystoupení bylo natolik intenzivní, až mě překvapilo, že se to pod pódiem nezačalo mydlit. Pro mnohé byli Naðra takřka vrcholem festivalu, avšak mě osobně zanechalo vystoupení poměrně chladným z důvodu, že mi nálada jejich skladeb příliš nesedí (ze stejného důvodu třeba přeskakuji „Söngur uppljómunar“ z debutu Misþyrming, která mi Naðra melodicky hodně evokuje).

Kubánec: Naðra, kapela, která mi z těch islandských přijde asi nejvíc konvenční, jestli se to tak dá říct. Avšak i přes klasickou tvář vlastní produkce do ní dokáže propašovat nejeden zajímavý moment. Ale popravdě, při tomto vystoupení jsem si neměl moc všimnout, kdy se tak stalo. Tohle byla jízda od prvního úderu. Vychytal jsem místo na levé straně pódia, tak jsem občas koupil nějaký ten stříkanec krve nebo co to singer z kalichu rozhazoval plnými hrstmi. Ale hlavně jsem měl možnost pozorovat hru Tomase Ísdala, kdy to chvilkama fakt vypadalo, že mu pravá ruka regulérně uletí. Za bicíma netrůnil H. R. H., ale dotyčný tlučmistr vládl svému svému řemeslu, to bez debat!!! Pro mě jedno z nejlepších vystoupení. Druhá kapela a už mi padla brada.

Nadra

Metacyclosynchrotron: I když Oration bylo spíše zaměřeno na kapely z progresivnějšího či moderního soudku, Auðn patřili k těm několika tradičně znějícím. Z mého subjektivního pohledu blackmetalová natura, evokující folkové nálady bez píšťalek a kýče. Nebudu nic předstírat, hudba mě s výjimkou několika intenzivních pasáži příliš neoslovila, ale z kompozic šlo snadno pochopit, proč byli Auðn přizváni a proč jim chystané nové album vyjde u Season of Mist. Navíc se před klubem na chodníku rozbíhala velezajímavá mezinárodní družba pod taktovkou strejdy Absintha, a tak jsem kapele více pozornosti nevěnoval.

Kubánec: Já jsem vystoupení Auðn zhlédl celé, můj názor na jejich set je ovšem velmi podobný tomu, který prezentuje Metacyclosynchrotron. V některých (málo) momentech mi produkce evokovala novější věci od Drudkh, ale takové… nechci aby to znělo nějak posměšně. Já říkám, že to hraje na takovou „teplou notu“, což samozřejmě není nic špatného. Jenom mi to po vystoupení Naðra moc neučarovalo. Přesto suverénní vystoupení, kterému nebylo nic moc co vytknout.

Audn

Metacyclosynchrotron: Asagraum pro mě bylo už o fous poutavější, i když kapela také patřila k těm „obyčejnějším“ na festivalu. Z „Potestas magicum diaboli“ jsem nakonec výrazně nadšený nebyl, ale album nabídlo slušnou sbírku zlomocných riffů a ty se skvěle přenesly i zde. Pózy a grimasy hudebnic nepůsobily kýčovitě, výborný vokál diktoval a v oněch nastíněných pasážích byl dočasný dojem takřka maximální. Škoda jen, že zvuk nebyl z nejlepších a přítomné klávesy jsem neslyšel ani jednou.

Kubánec: Živé vystoupení Asagraum, mě nakonec přesvědčilo o dost víc než jejich studiová tvorba. Popravdě sem jejich zářez „Potestas magicum diaboli“ nijak zásadně nenaposlouchával, nějaké poslechy proběhly s konstatováním, že to celkem šlape, ale že vracet se k tomu moc nebudu. Live to mělo něco do sebe a ani mi nevadila zvuková nepřítomnost kláves, fyzicky na pódiu opravdu byly. Možná to bylo i dobře, protože při zvukovce se mi z onoho nástroje celkem ježil sluch. Závěrečné dojmy veskrze pozitivní.

Metacyclosynchrotron: Po špatném koncertě Sinmara na Prague Death Mass III jsem se na reparát těšil, i přesto že „Aphotic Womb“ se mi od doby vydání hodně ohrálo a do posledního EP „Within the Weaves of Infinity“ jsem příliš nepronikl. Ale Sinmara nedávno nahráli desku novou, a pokud nejsem úplně mimo, tak z ní určitě něco zaznělo, protože jsem tu slyšel několik pasáží, které jsem prostě neznal a které byly zcela uzemňující. Nakonec jsem se odhodlal protlačit dopředu za lepším zvukem a pokud možno i za lepším výhledem na výkon mistra Bjarniho, ale rozhoupal jsem se příliš pozdě a set Sinmara už skončil.

Kubánec: Se Sinmara jsem měl tu čest na prosincovém koncertě v Underdogs’ a o tom bych napsal něco podobného jako o vystoupení Asagraum tady. Prostě že to nebylo špatné. Tady musím hned ze startu napsat, že to mělo tah jak hovado. Zvuk byl dost sonický, ale mně to sedělo perfektně. „Aphotic Womb“ jsem nepřišel na chuť a popravdě dodneška nevím, co na tom je tak úchvatného. Naproti tomu split s Misþyrming a „Within the Weaves of Infinity“ poslouchám až podezřele často. Hodně se těším na novou desku, protože to, co jsem považoval za nové songy, znělo perfektně. A jak už jsem psal na začátku, dost tomu pomohl i výsledný sound. Nádhera.

Metacyclosynchrotron: Pak už zbýval čas jen pro sonický rituál Aluk Todolo, což byla bez keců magie. Když jsem se rozhodl natočit alespoň jeden song, tak jsem se na to po minutě vybodnul, protože na Aluk jsem prostě v klidu stát a točit opravdu nemohl. Hrálo se dle očekávání primárně z „Voix“, ale mám pocit, že později zazněly i jiné fláky, staré či snad dokonce nové, to si netroufám říct, protože jsem je neidentifikoval. Částečně proto, že jsem byl silně omámen, avšak věřte tomu nebo ne, nikoliv jen látkami a spánkovou deprivací. Výborné muzikantství bylo uhrančivé, avšak vše se točilo okolo posedlého výkonu bubeníka. On a obecně neskutečná hudební gradace evokovaly geniální Magma a to netvrdím jen proto, že jsem se o nich s bubeníkem nadšeně bavil venku. Tady jsem to měl černé na bílém s žárovkou navrch.

Metacyclosynchrotron: Hluboce lituji, že jsem dřívější koncerty Aluk Todolo v ČR neviděl a ty příští si určitě nenechám ujít. Před vyvrcholením prvního dne nemálo lidí opustilo klub a kdyby věděli, jak neskutečně zamrdali, tak mlátí hlavou do zdi ještě teď. První den byl fajn s několika výraznými místy a perfektním vyvrcholením.

Aluk Todolo

Kubánec: Patřím k těm, kteří opustili koncert Aluk Todolo v průběhu druhého válu. Znělo to výborně, koneckonců mám tvorbu těchto Francouzů celkem v oblibě. Ovšem, byť jsem podle Metacyclosynchrotrona neskutečně zamrdal, tak jsem byl tak domrdaný (viz začátek reportu), že jsem byl rád, že stojím na nohou. Únava se prostě dostavila. Asi bych to nějakým pivem přebil, ale už ty předchozí dvě mě vyšly na nějakých 600 korun.

Kubánec: Středa splnila očekávání + možná něco navrch. Potřeba vyzvednout perfektní organizaci. Tak jak byl rozepsaný časový harmonogram, tak se také, skoro na minutu přesně, stalo.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

Hail Spirit Noir

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Floex

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Aluk Todolo – Voix

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Supersilent

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší  Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Ulver

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Aluk Todolo, Sum of R

Aluk Todolo, Sum of R

Datum: 13.6.2016
Místo: Praha, Žižkostel
Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R

Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.

Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.

Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.

Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.

Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.

Aluk Todolo

Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.

Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…

Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.


Koncertní eintopf #12 – červen 2016

Aluk Todolo, Sum of R
Nejočekávanější koncert:
Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6.


H.:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Kikagaku Moyo, Sir Robin & The Longbowmen – Praha, 9.6. (event)

Atreides:
1. Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak – 26.6., Praha (event)

Skvrn:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)

Onotius:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak – 26.6., Praha (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. (event)
2. Silva Nigra, Outre, Temple Desecration – Karviná, 4.6. (event)

Ačkoliv v květnu proběhlo hned několik zajímavých akcí, my jsme se projevili jako líné mrdky a radši jsme seděli doma na prdeli. I to se občas stává. Vymlouvat se ovšem nebudeme, protože byste nám to beztak nevěřili. Důležité je, že v červnu se už situace změní – vypadá to totiž, že hned nadpoloviční část naší roztomilé redakce si to v pondělí třináctého nasměřuje do Žižkostela, kde se bude pořádat psychedelická hostina.

Z minulého koncertu Aluk Todolo jsme byli regulérně v píči. To nejde říct slušně, byla to zfetovanost až do pekla, a kdo z nás tam byl, doteď na to vzpomíná se slzou v oku (a u některých nejen v oku). Repete v Žižkostele, kde nás posledně odstřelili polští kolegové z Thaw (viz), tedy budí extrémně vysoká očekávání, pročež není divu, že si Aluk Todolo titul nejočekávanější akce června odnášejí s naprostým přehledem. Že by ve vzduchu smrděl koncert roku?

Jo, a jen tak mimochodem. Kromě Aluk Todolo proběhne i pár dalších hodně zajímavých akcí, tak rozhodně nezapomeňte přečíst i následující odstavce!

P. S. K jednotlivým koncertům jsme v boxu napravo začali přidávat odkazy na FB eventy (nebo jiné relevantní linky), aby se vám v případě zájmu další informace dohledávaly pohodlněji.


H.

H.:

Myslím, že asi každému bylo už v předstihu jasné, co do červnového koncertního eintopfu napíšu. Samozřejmě nemohu zvolit nic jiného než psychedelické krále Aluk Todolo. Je sice pravda, že jsem letošní desku „Voix“ v recenzi chválil mnohem méně, než jsem očekával, protože mě to nerozsekalo na atomy tak moc jako předcházející veledíla, ale „slabší“ u Aluk Todolo je obecně vzato pořád zkurveně skvělé. Navíc věřím, že v živém podání ten materiál dostane nový rozměr a bude to nehorázně super. Nehledě na fakt, že minulé pražské vystoupení Aluk Todolo stále řadím k tomu úplně nejpůsobivějšímu a nejlepšímu, co jsem kdy na koncertech viděl. A možnosti, že by se to snad mohlo i zopakovat, prostě nelze říct ne, neboť na to je takováhle představa až přespříliš lákavá. Není co řešit – 13. června se tam rozhodně potkáme. Budu se psychedelicky klátit v první řadě!

No, a když už jsme u té psychedelie, tak si ji dáme i podruhé. Pár dní před francouzskou krautblackovou zfetovaností si totiž hodlám dát předkrm, ačkoliv tento bude o poznání jemnějšího ražení – což ovšem neznamená menší level omámení smyslů! Na mojí oblíbené Sedmičce se totiž vyskytnou Kikagaku Moyo (a.k.a. 幾何学模様, jestli se vám to takhle líbí víc), což je psychedelický rock z Japonska. Už jen tohle zní dobře a neříkejte, že vás to taky neláká! Metal stranou, tohle jsou čistokrevné šedesátky v tuze zábavném podání. Taky natěšenost.


Atreides

Atreides:

Červnové koncerty mají jasného vítěze – zabijáckou sludgovou kombinaci JuciferThe Corona LanternKing Keporkak. Nomádi z karavanu mě dokázali, slabšímu PA navzdory, před pár lety rozbít ve Finalu, takže nečekávám nic než vraždící hlukovou stěnu z navrstvených riffů trýzněné kytary, v jejímž pozadí hřmí dělostřelecká palba bicích. Zato podporu vyhlížím už dlouho, neboť se mi tahle dvě jména povedlo nějakým způsobem prosrat, kdykoliv byla šance je v Praze střetnout, takže jejich přítomnost nanejvýš vítám. Pomyslnou třešinkou na dortu je pak skutečnost, že se tenhle zabahněný trojlístek představí v Crossu, což zaručuje solidní zvuk a výzdobu, která celý večer chtě nechtě posune vstříc psychedelii. Tedy za předpokladu, že ji Jucifer nezazdí reprákama.


Skvrn

Skvrn:

Konec dobrý, všechno dobré. „Dobré“ klišé, leč pro finiš první půlky letošní klubové sezóny nesmírně pravdivé. Během jara si na Prahu udělala čas taková jména jako Oranssi Pazuzu, Rorcal či Thaw, jenomže francouzské Aluk Todolo a jejich koncertní zastávku vyhlížím v kalendáři nejnedočkavěji. Ptáte se proč? Inu, v prvé řadě jsem uchvácen letošním „Voix“. Starší desky neznám, porovnávat nemohu, ale tohle je věc, která mě bez přehánění poslala do kolen. V druhé řadě mě přesvědčily nadšené ohlasy na koncertní fazónu kapely a konečně také i prostor, v jakém se bude hrát. Po bezvadném průběhu Žižkovské noci Žižkostelu důvěřuji jak co do atmosféry, tak zvuku. Tohle bude dobré, stokrát víc než ono dobře sloužící klišé o dobrých koncích, a tedy i neméně dobrých všechnech.


Onotius

Onotius:

Co se týče červnových koncertů, tak minimálně jedno jméno je pro mě jasná volba. A to samozřejmě Aluk Todolo. Od jejich nového alba jsem sice očekával o špetku víc, ale přesto jsem přesvědčen, že naživo to bude zážitek tak intenzivně hypnotický, že se tomu máloco vyrovná. Na tyhle atmosferické zvukové koláže kombinující krautrock s black metalem se zkrátka těším. Jinak za pozornost rozhodně stojí i pražské vystoupení amerických sludgemetalových Jucifer, ať už kvůli zajímavé sestavě, již doplní tuzemští doomaři The Corona Lantern a sludgoví King Keporkak, tak i kvůli onomu příjemnému faktu, že vstup bude zdarma. Peněženka nebude krvácet a užijem si kvalitní kulturu – to je super, ne?


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Můj první koncertní eintopf byl tak trochu propadák, protože jsem nakonec nebyl ani na jedné z uvedených akcí, haha. Avšak tento měsíc se chystají dvě „klubovky“, kde je účast nejenom lákává, ale i pravděpodobná. Zaprvé bych rád konečně viděl Aluk Todolo. Trvalo mi delší dobu, než jsem do kapely proniknul, zdvořilý zájem se nakonec pozvolna přetavil do mírné fascinace, takže mám pocit, že je pro koncertní setkání nejvyšší čas. A zadruhé se vypravím (tady to je celkem jasné) do Kurviné, kde domácí Silva Nigra představí svou novou desku „Světlonoš“. Předchozí „Bible bolestných nářků“ byla poctivá, negativní sviňárna, takže se na novinku a její živé podání docela těším. Pokud ale máte pocit, že Silva Nigra nepotřebujete vidět live už podesáté, tak snad váš názor zlomí fakt, že zde vystoupí po boku polských Outre a Temple Desecration.


Aluk Todolo přijedou dokázat, že tvrdá hudba jako rituál stále funguje

Málo kapel v metalu pokročilo tak, jako se to podařilo francouzům Aluk Todolo. Na čerstvé nahrávce „Voix“, kterou přijedou představit do kruhového ringu Panoptikonu Barikáda, pokračují v cestě alchymistické fúze black metalu, krautrocku a hypnotického transu v harmonii s minimalistickým designem. Jako host se představí švýcarský atmosférický drone/noise projekt Sum of R.

Když se při minulém pražském koncertu Aluk Todolo podařilo během zvukovky odpálit mixpult, málokdo čekal, že koncert vůbec proběhne, natož že bude pro některé jedním z nejsilnějších zážitků vůbec. Mihotání žárovky v rytmu kolísajícího odběru elektřiny v zesilovači a bubeníkovo takřka permanentní oční bělmo v transu zůstávají ve vizuální paměti jako vypálené obrysy na sítnici.

Aktuální album „Voix“ (hlas nebo hlasy) je opět monolitickou kompozicí, jež je sice na nahrávce formálně rozdělená na jednotlivé skladby, ale podobně jako na minulé desce „Occult Rock“ jde o ucelený výlet, během něhož se nevyplácí dělat zkratky, ani vzdávat to před koncem. Víc než kdy jindy si kapela dala záležet na výběru nástrojů a nahrávacích technik. Obligátní zaříkávání analogovým zvukem dává v jejich případě ovšem smysl, vzhledem k dlouho trvající fascinaci vším primálním.

Aluk Todolo

Kapelu po vydání minulého počinu ocenila i vlivná média typu Pitchfork nebo The Wire (který jim vzdal hold prohlášením o „jedné z nejpůsobivějších věcí, které kdo udělal v psychedelické hudbě za posledních několik let“). Prolínání známého a exotického, starého a nového je pro trojici příznačné. Na rozdíl od kosmických krautrocků nebo satanského black metalu nemají Aluk Todolo jeden konkrétní koncept, spíše všechny jejich znaky směřují k neurčené temné slavnosti (nabízí se přirovnání k hlubinám Sunn O)))). V Žižkostele snad tentokrát nebude třeba spoléhat jen na výkon jejich aparatury, avšak následný silný tinnitus budiž zaručeným cejchem proběhnuvšího rituálu.

Švýcarský projekt Sum of R váže k Aluk Todolo podobná náklonnost ke zvuku jako k přechodovému rituálu. Během let se jejich hudba transformovala od víceméně hlukových seancí k hodně syrovému hybridu doom metalu a noise rocku, přičemž působivost některých apokalyptických pasáží si v ničem nezadá s postupy, které před mnoha lety vykřesali Neurosis jako svůj typický trademark. Jediný stálý člen Reto Mäder (jinak také Ural Umbo) v minulosti spolupracoval mj. s Tomem Smithem (např. To Live And Shave In L.A.) nebo Davem Phillipsem (např. Fear of God, Dead Peni).

DATUM: 13. 6. 2016
START: 19:30
MÍSTO: Žižkostel – Panoptikon Barikáda, Náměstí Barikád 1, Praha 3 – Žižkov

VSTUP: 270 Kč v předprodeji, 320 Kč na místě

PŘEDPRODEJ: https://goout.cz/cs/listky/aluk-todolo+sum-of-r/nhm/

FACEBOOK EVENT: https://www.facebook.com/events/1567165506946464/

ALUK TODOLO (FR) black | krautrock | tribal
Norma Evangelium Diaboli | Ajna Offensive
aluktodolo.bandcamp.com
amortout.com/aluktodolo
facebook.com/aluktodoloofficial
live: youtube.com/watch?v=-CGS_wRIlVg

Aluk Todolo

SUM OF R (CH) doom | drone | noise
Utech Records
sumofr.bandcamp.com
facebook.com/sumofr

Společnými silami pořádají:
Arkham Productions | www.arkham.hys.cz
Heartnoize Promotion | www.heartnoize-promotion.cz
Letmo Productions | www.letmo.net/productions
Marast Music | www.marastmusic.com
Naše koncerty | www.the-aardvark.cz/nase-koncerty

[tisková zpráva]


Aluk Todolo – Voix

Aluk Todolo - Voix
Země: Francie
Žánr: krautrock / black metal
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli / The Ajna Offensive ‎

Tracklist:
01. 8:18
02. 7:54
03. 5:01
04. 7:01
05. 5:34
06. 9:29

Hrací doba: 43:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

Vzpomínám si, jak jsem se s Aluk Todolo setkal poprvé – bylo to po vydání jejich minulé desky „Occult Rock“ z roku 2012. Až do té doby mi tito psychedeličtí Francouzi unikali. Zaujala mě tehdy působivá obálka desky, na níž se nacházel kus černé skály opředený hustými cáry mlhy. Ze zvědavosti jsem nahrávku zkusil a regulérně jsem si z toho sednul na prdel, protože to album je, nebojím se říct, nefalšovaně fenomenální. Stačil jeden poslech, abych musel sbírat čelist pod stolem, jelikož tahle kombinace zdrogovaného black metalu a krautrocku byla natolik pohlcující, že tomu prostě nešlo odolat.

Od té doby se však mnohé změnilo a Aluk Todolo již pro mě dávno nejsou neznámým pojmem. Vlastně právě naopak, pozice „Voix“ je naprosto odlišná. Záhy po „Occult Rock“ následovalo zpětné a důkladné nastudování starší tvorby, která není o nic méně uchvacující. Mám za sebou mnoho hodin intenzivního poslechu a dnes už Aluk Todolo patří mezi jména, na jejichž tvorbu nedám dopustit. A o to víc to má „Voix“ těžší. Už to nebyla zkouška naslepo, naopak bych si spíš dovolil říct, že „Voix“ pro mě patřilo k těm úplně nejvíc očekávaným nahrávkám roku 2016 a že jsem od toho čekal vážně velké věci a zároveň jednoho z kandidátů na hudební vrchol sezóny. A z takové situace existují jen dvě východiska – další hudební extáze, anebo zklamání.

A jak tedy „Voix“ dopadlo? No, popravdě řečeno jsem v poslední větě předcházejícího odstavce trochu kecal, protože zmiňované dvě možnosti nejsou jediné – a také novinka nenaplnila ani jeden z těchto dvou scénářů. Hudební extáze? Zcela upřímně prohlašuji, že „Voix“ je naprosto skvělá věc, vážně. Nicméně abych to řekl na rovinu, tak porovnám-li nejnovější dílo Aluk Todolo jen s jejich předcházejícími dlouhohrajícími deskami (tedy na chvíli vynechám kolaboraci, split a EPčka – přestože i tyto počiny rozhodně stojí za pozornost!), pak musím konstatovat, že „Occult Rock“ prostě bylo lepší. A „Finsternis“ bylo také lepší. A „Descension“ bylo také lepší. Jinými slovy, ze všech čtyř dosavadních řadových nahrávek Aluk Todolo bych „Voix“ zařadil až na to poslední, čtvrté místo.

Nicméně si myslím, že stále není na místě mluvit o zklamání. I navzdory výše zmiňovanému se totiž necítím být zklamán. Jakkoliv je totiž formálně vzato „Voix“ tím „nejslabším“ z dosavadních alb Aluk Todolo, pořád je to výborná záležitost. To, co je u Aluk Todolo „slabší“ (uvozovky značí to, že ve skutečnosti to slabé není ani náhodou), je stále na takové úrovni, že si o tom drtivá většina ostatních kapel může nechat leda tak zdát ve svých mokrých snech. „Voix“ rozhodně není slabé – trochu zvráceně by to takhle šlo pojmenovat jen čistě v rámci diskografie Aluk Todolo, ale určitě ne z obecného hlediska, protože ta deska pořád ční dost vysoko nad tím, co běžně vychází okolo. Jen ty starší nahrávky Francouzů byly ještě o kousek působivější.

Nějakou dobu jsem přemýšlel, v čem se nachází ta chyba, že ty předchozí věci měly ještě větší účinek – a napadají mě dva možné důvody. Na starších albech byly Aluk Todolo poměrně jednotvární (ne v tom negativním slova smyslu) a právě v tom tkvěla velká část jejich síly. Monotónní psychedelická rytmika člověka dlouhé minuty tlačila do kouta a okolo ní létaly další pazvuky, znásilňovaní kytary, tísnivé pískání, někdy až noisové hlučení. „Voix“ mi však připadá relativně rozmanitější, skladby se vyvíjejí, klidně se změní tempo. To by asi mělo znít jako klad, ale ta ortodoxní monotónnost mi v případě Aluk Todolo nesmírně chutnala, ještě víc než vývoj, jakkoliv jsou skladby na „Voix“ vystavěny velice chytře a nedá se říct, že by postrádaly působivost.

S tím pak souvisí i ona druhá „chyba“. Nemůžu si pomoct, ale „Voix“ mi oproti svým předchůdcům přijde o něco stravitelnější. To také obecně vzato nemusí být špatně, nicméně zrovna Aluk Todolo je podle mě skupina, která zpřístupňování (samozřejmě v rámci vytyčeného výrazu, čili takové pojmenování berte s trochou rezervovanosti) nemá úplně zapotřebí – zvlášť, když právě ta psychedelická náročnost pro mě byla jednou z nejlákavějších věcí na té muzice. Na druhou stranu, pro ty, kdo doposud s Aluk Todolo nejsou obeznámeni, je „Voix“ tím pádem asi nejvhodnějším kandidátem na prvotní seznámení.

Aluk Todolo

Mohlo by se zdát, že je recenze doposud poněkud kritičtější, ale uznávám, že do toho docela hnidopišsky rýpu – což je dáno tím, jak vysoká očekávání jsem vůči „Voix“ měl. Nicméně i přese všechno, co jsem napsal, se stále jedná o vysoce kvalitní desku, jejíž poslech mě hodně bavil (anebo lépe řečeno – baví). Pořád je to hodně super, má to koňskou dávku atmosféry a pořád platí, že Aluk Todolo hrají svou vlastní ligu. „Voix“ je stále albem, jaké mohou jiné skupiny jen tiše závidět. Akorát jsem čekal ještě víc. Avšak i navzdory tomu si poslech užívám a za koupi to jednoznačně stojí.