Ævangelist – tedy verze pod vedením Matrona Thorna – vydají 22. února u Dead Seed Productions další album „Dream an Evil Dream III“. Objeví se na něm jediná, 46 minut dlouhá skladba.
Archiv štítku: Ævangelist
Ævangelist – Nightmarecatcher
 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 52:37 K recenzi poskytl:
|
U Ævangelist se toho v řekněme posledních dvou letech dělo docela dost. Koncem roku 2018 vybublaly spory, začalo se prát špinavého prádlo ve Facebookových příspěvcích a vzduchem létala obvinění ze znásilnění. Milovníci levného drama mezi členy kapel si to v případě zájmu mohou jednoduše dohledat a počíst si, pokud máte volné odpoledne. Z hudebního hlediska je důležitý výsledek – cesty dosavadních členů Ævangelist se rozdělily.
Samotné jméno Ævangelist ovšem pokračuje dál. Instrumentalista Matron Thorn (dále třeba Benighted in Sodom, Death Fetishist, Obscuring Veil, Andacht, Præternatura a milion dalších skupin) rezolutně prohlásil, že Ævangelist patří jemu a že zpěvačka Ascaris (což dříve býval zpěvák Ascaris… dneska už nemáte jisté ani to pohlaví) do kapely nadále nepatří. Tak začala nová epocha Ævangelist, v níž se role zpěváka ujal Stéphane Gerbaud známý z rané éry francouzských Anorexia Nervosa. Což byla dost zajímavá volba, která jistě mnohé překvapila a také nejspíš vzbudila jistou zvědavost. Na výsledném zvuku se nicméně účast Gerbauda podepisuje jen marginálně.
Matron Thorn byl vždycky muzikant, jemuž nebyla cizí schopnost produkovat nahrávky vysokou rychlostí, která se na kvalitě i osobitosti jednotlivých počinů krutě podepisuje. Což platí také pro novinku Ævangelist. Ani výše zmiňované rozepře jej nijak nezastavily. Jen v loňském roce stihnul poslat mezi lidi jedenáct počinů od různých projektů (včetně minialba „Revelation of the Devouring Void / Ceremony of the Avenging Curse“ od Ævangelist, kde se poprvé představil Stéphane Gerbaud).
Okolo nové řadovky „Nightmarecatcher“ byl trochu rozruch, protože ji vydávají Hells Headbangers Records, ale dle Thornových zvyklostí by jediná deska byla příliš málo, takže krátce před ní ještě s Ævangelist stihl „potichu“ a jen digitálně vydat jinou desku „Dream an Evil Dream II“ (evidentně navazující na EP „Dream an Evil Dream“ z roku 2015). Člověk nemá šanci ani chuť to všechno poslouchat, protože by pak nedělal nic jiného než poslouchal výmrdky jednoho vocasa, a vlastně k tomu ani nemá důvod. Jak už padlo, kvalita a zajímavost jednotlivých nahrávek silně trpí tím, že Matron Thorn má evidentně potřebu vypustit do světa úplně každý hudební nápad, který jej napadne.
„Nightmarecatcher“ by šlo lehce odsoudit jako standardní Thornovu práci. I pokud si dá posluchač práci a pokusí se v albu najít něco víc, dojde ke stejnému závěru. Desku provází typický Thornův sound postavený na vrstvených kytarách, jejichž skládání přes sebe tvoří jakýsi „chaotický“, nesnadno uchopitelný zvuk. Rukopis je hezká věc, ale jen dokud každá nahrávka nezní a nepůsobí prakticky stejně, což je bohužel právě případ Matrona Thorna. Nikdy jsem nepochopil, proč musí mít tolik různých projektů a kapel, když ve finále stejně všechny znějí zaměnitelně.
Ani „Nightmarecatcher“ žádné svěží elementy do kotle nepřihazuje a předkládá Thornův standard. Vlastně se nemusíte obtěžovat to poslouchat, protože jestli jste slyšeli něco staršího, měli byste vědět, jak zní také „Nightmarecatcher“. Také na nápady je novinka skoupá; i v tomhle zvuku už vznikly lepší věci, viz určité starší práce od samotných Ævangelist.
Planost a prázdnotu „Nightmarecatcher“, které jsou maskované umělou „náročností“ materiálu, krásně ilustruje hned začátek desky. Prvních sedm a půl minuty „I: The Origin and End of All: Pain of the Fallen“ zní, jako kdyby si Matron Thorn jen tak přehrával nějaké náhodné etudy na procvičení anebo ještě hůř jen ladil kytaru před samotným nahráváním. Výpovědní hodnota nebo poutavost se pohybují někde u nuly. A i když se „Nightmarecatcher“ takzvaně „rozjede“, o moc zábavnější to není. V hlavně mi utkvěl pouze jediný moment v „III: In the Vomb of the Chaos, Source of Life Energy“, u něhož se vždycky leknu, že mi začal zvonit mobil. Takže asi tak.
Nemyslím si, že Matron Thorn je muzikant bez talentu. Dokonce bych řekl, že nějaké starší věci od Benighted in Sodom nebo samotných Ævangelist jsou vcelku povedené. Ale ta šílená nadprodukce a absence sebekritiky jeho snahu sráží, protože výsledkem není nic jiného než prázdná a zbytečná nahrávka jako „Nightmarecatcher“. Novinku ani nemusíte ignorovat kvůli morálním dilematům, protože měl ožralý Thorn údajně v minulosti ojet nějakou fanynku proti její vůli. „Nightmarecatcher“ nestojí za poslech především a primárně kvůli tomu, že je to prostě nuda.
Ævangelist: nový song
Verze Ævangelist vedená Matronem Thornem (dále Benighted in Sodom, Death Fetishist, Obscuring Veil ad.), jehož doplňuje zpěvák Stéphane Gerbaud (ex-Anorexia Nervosa), chystá desku „Nightmarecatcher“, která by měla vyjít v první čtvrtině roku 2020 u Hells Headbangers. První uvolněný track „The Origin and End of All: Pain of the Fallen“ poslouchejte níže.
Ævangelist: EP s novým zpěvákem
Na Bandcamp Ævangelist bylo nahráno EP „Revelation of the Devouring Void“, kde se poprvé představuje nový vokalista Stephane Gerbaud, kterého si můžete pamatovat z první desky Anorexia Nervosa. Kapela momentálně nahrává své osmé dlouhé album „Nightmarecatcher“.
Ævangelist: rozkol, nové EP
Vypadá to, že mezi Valerie Dorr a Matronem Thornem, hlavními postavami zámořské formace Ævangelist, došlo k rozkolu. Thorn, který byl před nedávnem obviněn ze znásilnění (viz náhledy v diskuzi), založil novou Facebookovou stránku, nechal se slyšet, že ta předešlá byla ukradena, prý chystá nové EP a sestavu doplnil o zpěváka Stéphane Gerbauda (ex-Anorexia Nervosa). Celé prohlášení zde. S reakcí nicméně přispěchala i protistrana prohlašující, že si Thorn prostě přivlastnil jméno Ævangelist. Čtěte tady.
Redakční eintopf – listopad 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade
|
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk:
|
H.:
V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.
Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.
Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…
Onotius:
Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.
Metacyclosynchrotron:
Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.
Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!
Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.
Cnuk:
Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.
Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.
Nové počiny u Ævangelist
Příznivci Ævangelist se v dohledné době nudit nebudou, protože kapela chystá hned tři různé nahrávky. Začátkem roku 2018 vyjde split s kanadskými Auroch. Vedle toho je v přípravě EP, na němž se objeví zremixované / zremasterované verze starších skladeb a živé záznamy. V neposlední řadě pak Ævangelist pracují na další studiové desce, jež vyjde pod novým, dosud nespecifikovaným labelem.
Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)
|
Onotius: |
|
Top5 2016: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.
2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.
4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.
5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.
CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá. A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.
2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.
Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…
Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…
Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…
Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani Shining s Intronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…
Videoklip roku:
Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…
Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.
Zklamání roku:
konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.
Zhodnocení roku:
Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.
Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – Emperor i Master’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.
Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, Agalloch i Eths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.
Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.
Death Fetishist – Clandestine Sacrament
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 50:24 K recenzi poskytl:
|
Matron Thorn je jeden z těch týpků, kteří jsou ve tvorbě hudby sakra aktivní. Na to, že je mu teprve 27 roků, už do světa pustil mnoho desek a mnoho hodin muziky a také má na triku množství různých kapel. Nebudeme si vyjmenovávat vše, zájemci nechť ráčí směřovat své pomyslné online kroky na metalové archivy a tam si příslušný telefonní seznam prohlédnout. Pouze zmíním, že já osobně jsem se s Matronem setkal poprvé prostřednictvím Benighted in Sodom, což – soudě dle počtu vydaných nosičů – asi býval jeho stěžejní projekt.
Ale to už zjevně neplatí. Poslední album Benighted in Sodom, „Monstrously Beautiful Sorrow“, vyšlo už před třemi roky, což je na Matronovy poměry hodně dlouho. V posledních letech je o něm slyšet především díky Ævangelist, jejichž jméno rychle roste – a snad by se dalo říct, že i právem, poněvadž kvalitu ani zajímavost tomuto dvoučlennému projektu (druhým členem je Ascaris z Vlk, Venowl a dříve Velnias) upírat nelze. Tím ovšem Matronovy aktivity rozhodně nekončí, a přestože je kadence nových počinů Ævangelist nemalá, stále mu zbývá dost času a sil na další skupiny. Je ovšem otázkou, zdali má vedle dostatku času a sil i odpovídající dávku invence…
Jistě tušíte správně, že jedním z těch dalších projektů je i Death Fetishist. Podobně jako u Ævangelist se jedná o dvoučlennou formaci, přičemž zde vedle Matrona Thorna působí ještě bubeník Grond Nefarious, jehož dalším nejznámějším působištěm je smečka Panzergod. A nutno dodat, že ani Death Fetishist se s vydáváním neflákají, jelikož už letos stihla vyjít dvě ípka „Whorifice“ a „Lucifer Descending“ (obě v únoru), na něž v říjnu navázala i první dlouhohrající deska „Clandestine Sacrament“.
Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Death Fetishist hrají black metal. Je však pozitivní, že je zde cítit rozdíl mezi tímhle a zbylými projekty Matrona Thorna. Samozřejmě, jisté styčné lze minimálně s Ævangelist nalézt, ale na jedno brdo to není, to zas nesmíme křivdit. „Clandestine Sacrament“ je těžko přístupná temnota, která nejen na první, ale i na mnohé další poslechy působí nestravitelně, jen jako stěna zvuku. Tento pocit je výsledkem kombinace hned několika různých faktorů:
Na jednu stranu je „Clandestine Sacrament“ relativně jednotvárnou nahrávkou. Vynecháme-li ambientní kousky „The Gifted Medium“ a „Verbrannt in altem Morast“ (v druhé jmenované jen tak mimochodem hostuje Jürgen Bartsch z Bethlehem), pak se většina alba v obdobném duchu. Na druhou stranu Death Fetishist nehrají jednoduše, triviálně a předvídatelně, mnohé rytmické zvraty jsou i ve vyšších rychlostech relativně nečekané. Díky tomu není úplně jednoduché se v tom orientovat, rozeznávat jednotlivé písně a zapamatovávat si. To se týká hlavně části alba od „Astral Darkness“ po „Beauty from Wrechedness“.
Navíc to dodělává skutečnost, že většinou hrací doby prostupují klaustrofobické kytarové vyhrávky, které to celé ještě více zahušťují. A aby toho náhodou nebylo málo, vše završuje poněkud zahuhlaný nečitelný zvuk, v němž to celé trochu splývá. Bez většího povšimnutí tak zůstanou i zajímaví hosté, mezi něž vyjma jmenovaného Bartsche patří D. G. (Misþyrming, Naðra, Skáphe, 〇, Martröð), Doug Moore (Pyrrhon) nebo Mories (Gnaw Their Tongues, De magia veterum, Cloak of Altering, Pyriphlegethon).
Mohlo by se zdát, že čas vše vyspraví a že jakmile deska dostane svůj prostor, materiál se konečně patřičně vybarví. Přesně tohle jsem si říkal také, ale postupem času jsem začal pochybovat, zdali tomu tak skutečně je. Víte, „Clandestine Sacrament“ se mi dostalo do drápů víc jak měsíc před vypuštěním mezi lidi a takřka ihned jsem jej začal naposlouchávat, protože jsem původně chtěl mít recenzi venku před oficiálním datem vydání. Jenže jsem měl stále pocit, že do toho ještě úplně nevidím a že potřebuji další poslech. Album jsem dávkoval pravidelně, ale nyní je konec prosince a pořád mám pocit, že „Clandestine Sacrament“ dostatečně neznám. Jistě, trvanlivost je obecně plus a možnost postupně odhalovat zákoutí desky taktéž, ale všeho s mírou…
Nicméně i navzdory právě řečenému mě baví „Clandestine Sacrament“ poslouchat. Když nic jiného, debut Death Fetishist oplývá krásně zvrácenou temnou atmosférou, jež z toho páchne na sto honů hned od začátku. I přes lehce rozporuplný pocit (zůstává otázkou, jestli to takhle nemá být) se ovšem jedná o záležitost, jíž – stejně jako v případě Ævangelist – nechybí zajímavost i vysoká úroveň. Což lze poznat už jen z toho, že i po onom tříměsíčním boji mě „Clandestine Sacrament“ svým způsobem stále láká a vlastně si dokážu bez problémů představit, že si to koupím. A z tohoto úhlu pohledu si dovolím říct, že Death Fetishist za pozornost stojí, byť není zaručeno posluchačské uspokojení. Ale i ta nervní nejistota, že v tom něco je, ale nevím co a nedokážu na to dosáhnout, je vcelku přitažlivá.
Ævangelist: název alba
Ævangelist sice letos vydali splitko „Codex obscura nomina“ s Blut aus nord (a to ani nemluvme o tom, že oba členové vypustili nové počiny v rámci dalších projektů Vlk, Death Fetishist, Præternatura a Crowhurst), ale tím jejich aktivity zdaleka nekončí. V plném proudu jsou již přípravy páté desky, která ponese název „Death Created Time to Grow the Things That It Would Kill“ a vyjde v příštím roce skrze Debemur Morti Productions.