Archiv štítku: Sodom

Redakční eintopf – listopad 2018

Paragon Impure – Sade
Nejočekávanější deska měsíce: Paragon Impure – Sade


H.:
1. Paragon Impure – Sade
2. Nachtmystium – Resilient
3. Einherjer – Norrøne spor

Onotius:
1. The Ocean – Phanerozoic I: Palaeozoic
2. Ævangelist – Matricide in the Temple of Omega
3. Cult Leader – A Patient Man

Metacyclosynchrotron:
1. Paragon Impure – Sade
2. Obliteration – Cenotaph Obscure
3. Spearhead – Pacifism Is Cowardice

Cnuk:
1. Sodom – Partisan
2. Preoccupations / Protomartyr – Telemetry at Howe Bridge
3. Obliteration – Cenotaph Obscure

H.

H.:

V listopadu nečekám žádnou extázi, takže je vcelku jednoduché na prvním místě doporučit Paragon Impure. Nakonec už jen z toho důvodu, že v případě „Sade“ jde o první fošnu po třinácti letech. Víc snad k motivaci není co dodávat.

Nachtmystium spousta lidí nenávidí, protože Blake Judd je trochu dobytek, když dojde na odesílání zaplaceného merchandisu, ale hudebně mě to vždycky bavilo. Poslední roky byly trochu vachrlaté a několikeré ukončování činnosti a její následné obnovování působí, diplomaticky řečeno, nepříliš sympaticky. Snad EP „Resilient“ ukáže, že ta obnova smysl měla. Jestli ne, aspoň bude důvod k nějakému pojebu.

Z povinnosti pak samozřejmě Einherjer. Nová tvorba je oukej, i když síly té z první éry nedosahuje. Když se ale na „Norrøne spor“ podaří cca srovnat laťku „Norrøn“ a „Av oss, for oss“, tak vlastně budu spokojený. A když se Einherjer hodně vytáhnou, třeba se budu velkoryse tvářit, že přetočená verze debutu nikdy nevznikla…

Onotius

Onotius:

Zatímco koncertní listopad je opravdu nabušený, co do desek tu není příliš kousků, které bych musel zrovna bezpodmínečně slyšet. Ale dobře, trojici sestavím, koneckonců úplná bída to zase není. Třeba nové The Ocean, mistry progresivního post-metalu, si docela rád pustím. A rovnou s tím bych si měl dát i opáčko starších konceptů, protože když o tom tak přemýšlím, už strašlivě dlouho jsem je neslyšel. Na druhé místo nemohu než zmínit Ævangelist, ezotericky znějící black metal, který jistě potěší každého fandu ponurých disharmonií a sugestivní atmosféry. No a nakonec je tu ještě novinka hardcoristů Cult Leader, z jejichž desky už jsou venku dvě ukázky – a zatímco jedna zní jako klasický nářez, druhá jako by stočila kormidlo do vod post-punku. Takže jsem samozřejmě docela zvědav, v co se nakonec celá nahrávka vyvine.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Možná jsem tak v návalu emocí někdy učinil, ale nazývat debut „To Gaius (For the Delivery of Agrippina)“ (2005) belgických Paragon Impure žánrovou klasikou by bylo přehnané. Ale přesto je na jejich hudbě něco fakt zvláštního. Sice to je prakticky jen syrový, přímočarý black metal, ale s takovým fluidem, že byste při po poslechu nejraději pokousali cizí děcko v kočáru. Důvody pro poslech nového alba „Sade“ jsou nasnadě, ale trochu se obávám, zda už kouzlo není pryč.

Norské Obliteration jsem vždycky sledoval jen tak po očku a nakonec víc poslouchal spřízněné kapely, ale ukázka z novinky „Cenotaph Obscure“ mě vzala natolik, že tuhle oldschool deathovou porci musím slyšet celou. Riffy, riffy, riffy!

Za to Brity Spearhead jsem drtil už dávno, protože mi zněli jako militantnější Angelcorpse. Zvlášť s druhým albem „Decrowning the Irenarch“ (2007) jsem v době vydání strávil dost času, ale srdcovka z kapely nikdy nevyrostla, třeba i protože dosud poslední „Theomachia“ a debut jsou vysloveně nemastné neslané. Přísně pojmenovaná čtvrtá deska „Pacifism Is Cowardice“ byla v přípravě takřka sedm let, takže doufám, že Spearhead konečně zplodili magnum opus, které jsem od nich chtěl slyšet už dávno.

Paragon Impure

Cnuk

Cnuk:

Že bych kvůli nadcházejícím albům listopadu nemohl nějak dospat, úplně říct nemůžu. Vlastně mě toho v tomto měsíci ani moc neláká. Jedná se spíše o drobnosti. Tak třeba Sodom a jejich chystané EPčko „Partisan“. Kdyby nedošlo ke změnám v sestavě této legendy teutonic thrashe, asi by mě to nechalo zcela chladným, ale zpátky je Frank Blackfire, z poslední sestavy zůstal jen Tom Angelripper, a navíc hrají nezvykle ve čtyřech, takže jsem na jejich nový počin hodně zvědavý.

Dále vychází splitkový singl „Telemetry at Howe Bridge“ dvou velice zajímavých jmen současného post-punku, Preoccupations a Protomartyr. Obě obstarají jednu stranu shodně po jedné písni. Uvidíme, s čím se vytasí, osobně bych tipoval na vítěze tohoto „klání“ Protomartyr. Z klasických řadovek se pak určitě pustím do poslechu nových Obliteration. Ti vydají desku „Cenotaph Obscure“, a pokud udrží úroveň předchozích placek, půjde jistě o povedený death metal.


Sodom – Decision Day

Sodom - Decision Day

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. In Retribution
02. Rolling Thunder
03. Decision Day
04. Caligula
05. Who Is God?
06. Strange Lost World
07. Vaginal Born Evil
08. Belligerence
09. Blood Lions
10. Sacred Warpath
11. Refused to Die

Hrací doba: 50:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.

Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.

Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který  se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.

Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.

Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.

Sodom

Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.


Redakční eintopf #92 – srpen 2016

Inquisition - Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
Nejočekávanější album měsíce:
Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith


H.:
1. Darkher – Realms
2. Door into Emptiness – Wave
3. Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy

Kaša:
1. Sodom – Decision Day
2. Bloody Hammers – Lovely Sort of Death

Atreides:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone

Skvrn:
1. Imperium Dekadenz – Dis Manibvs
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Russian Circles – Guidance

Onotius:
1. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
2. Russian Circles – Guidance

Metacyclosynchrotron:
1. The Wounded Kings – Visions in Bone
2. Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
3. Temple Nightside – The Hecatomb

Jak vidno, srpen je docela paradoxní měsíc. Část redakce si totiž neustále stěžuje na jakousi okurkovou sezónu a že vychází velké hovno a tak kdesi cosi. Oproti tomu druhá část redakce nemá s nějakým vybíráním zajímavých nahrávek žádný problém, a dokonce jsou i tací, co si výskají, že tentokrát je to jakože pecka. Následující řádky vám třeba pomohou si vybrat, na jakou stranu se přikloníte.

Přejdeme-li k řeči konkrétních alb, pak je vítěz vcelku jasný, protože hned několik redaktorů sází na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ od mocného blackmetalového kultu Inquisition. Relativně vysoko v očekávání však vystoupali i The Wounded Kings, na jejichž novinku „Visions in Bone“ se díky různým odkladům čeká už nějaký ten měsíc, ale vše nasvědčuje tomu v srpnu se příznivci doomového okultismu a drog konečně dočkají…


H.

H.:

Původně jsem chtěl svůj srpnový eintopf začít prohlášením, že se nejedná o nějaké extrémní hody, ale několik zajímavých věcí se přeci jen najde. Čím více se ale tento měsíc přibližoval, tím více na mě vyskakovaly desky, na něž se skutečně těším. Co vám budu povídat, nakonec to dopadlo tak, že mi tři sloty byly málo a musel jsem proškrtávat a rozmýšlet se, co sem napsat. Po zralé úvaze jsem třísložkový koktejl namíchal následovně:

To nejzajímavější je pro mě „Realms“ od jednočlenného dámského projektu Darkher. Jeden nejmenovaný kolega Atreides jej bez znalosti bližších okolností v dobovém reportu z Prophecy Festu předem odsoudil jako „neofolkovou verzi Myrkur“ a vůbec se na to nešel podívat. Nicméně my, kteří jsme slyšeli dva roky staré EP „The Kingdom Field“, víme, že pravda je jinde a že se můžeme těšit na porci působivé a sugestivní atmosféry. A ti z nás, kdo už měli tu čest s první ukázkou „Wars“, tušíme, že „Realms“ s dost velkou pravděpodobností prostě nezklame.

Na druhou příčku na poslední chvíli proklouzli běloruští Door into Emptiness. Tahle zvláštní formace zraje jako víno a čím novější počin, tím lepší to je. Poslední dvě alba „Radio Ja“ a „Znaki rabizny płyni lipenia“, na nichž dvojice pomalu začala opouštět metal a namířila si to do experimentálnějších vod, byla tuze zajímavá a následně vydaná kolaboračka „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ už je regulérně fantastická. Minimalistický přebal novinky „Wave“ značí, že experimentální cesta snad bude pokračovat, takže očekávání jsou jasná – potvrdit vzrůstající kvalitu!

Na pozici třetího nejočekávanějšího alba srpna jsem nakonec nedal jistou kultovní blackmetalovou formaci, o níž hovoří mnozí kolegové. Zvítězila totiž zvědavost, již jitří nový projekt Hypnopazūzu. V něm se spolu potkávají David TibetCurrent 93 a Martin „Youth“ GloverKilling Joke, přičemž zejména k tvorbě toho prvního jmenovaného chovám ohromný respekt. První hudební ukázky mě neskutečně navnadily, minimálně „Magog at the Maypole“ je beze srandy fenomenální (ale „Night Shout, Bird Tongue“ je rovněž skvělá!), takže jsem prostě strašně zvědavý na to, co deska „Create Christ, Sailor Boy“ přinese. A tajně doufám v hypno(pazūzu)tický zážitek.


Kaša

Kaša:

Letošní srpen zdá se být asi nejslabším měsícem v roce. Čím výše rtuť teploměru šplhá, tím méně zajímavých desek se dostane na průměrného metalového fanouška, jako je moje maličkost, a letos tomu není jinak. Ať počítám, jak počítám, v síti mi tentokrát uvízly dva novinkové počiny, ovšem ani v jednom případě nemůžu říct, že bych se s blížícím datem vydání nemohl samou natěšeností vyspat.

Tím prvním budiž již čtvrtý počin amerických retro rockerů Bloody Hammers, „Lovely Sort of Death“. Nemám sice naposlouchanou každou minutu tvorby tohoto dua, ovšem minulé album mě bavilo, a protože tenhle typ hudby mám rád, tak k plánovému zářezu do diskografie už přistupuji trochu jinak a na poslech se zdravě těším. Uvidíme zanedlouho, protože Bloody Hammers se o slovo přihlásí hned zkraje měsíce.

Ještě o malý kus pozorněji vyhlížím německé klasiky Sodom a jejich další placku, která se bude jmenovat „Decision Day“. Nevěřím, že by Tom Angelripper a jeho drtička kostí měla šanci něčím mě vyloženě překvapit, ale když už nic, tak očekávám klasickou nálož drtivě rychlých riffů, nenávistných textů a smrtící rytmiky. Na to mají pánové pořád talentu na rozdávání, a pokud si odmyslím fakt, že „Decision Day“ bude jen další variace na starou písničku, tak jim v podstatě není co vytknout, protože jim to hraje pořád dobře. A jestli budu moct totéž říct i po poslechu „Decision Day“, tak na to si musím počkat na konec sprna, kdy album vychází.


Atreides

Atreides:

Okurková sezóna zasáhla i měsíc srpenec… Takže buď mé oči uzřely pouze jedinou nahrávku, u které jsem si takřka jistý, že za to bude stát, nebo jsem slepý jak patrona. Onou nahrávkou je nová deska Britů The Wounded Kings a já jsem náramně zvědavý, co se z ní vyloupne po změně za mikrofonem – z jejich dosavadní diskografie jsem zatím vyzobal hlavně alba s uhrančivou Sharie Neyland a upřímně mě zajímá, jak se vokál jejího předchůdce promítne do atmosféry nahrávky. Tak či onak však věřím tomu, ze tahle kapela špatné album nahrát neumí.


Skvrn

Skvrn:

Prázdniny mají jasného vítěze – je jím srpen. Bez dlouhého váhání, bez diskuze. Osmý kalendářní měsíc boduje, a to jak počtem očekávaných nahrávek, tak i jejich předpokládanou kvalitou. Vybírat je tentokrát zatraceně těžké, a já vše tudíž podřizuji citu a momentální náladě. Číslo jedna nakonec přenechávám německé dvojici Imperium Dekadenz. Stejně jako na minulých řadovkách očekávám kvalitně odvedenou blackmetalovou práci se silnou atmosférou a jasně rozpoznatelným rukopisem, jímž se Němci dokázali oddělit od žánrové masy. Nedočkavci již mohou poslouchat první dvě zveřejněné skladby, ti další (včetně mě) si počkají na celek. Imperium Dekadenz zpravidla bodují skrze něj.

I dál se budu držet osvědčených stálic, ostatně jakým jiným slovem výstižněji označit americké černokněžníky Inquisition. Od nové desky nelze čekat nic víc než další stvrzení kvalit, a pakliže to dopadne právě tak, budu spokojen a novinku zase nějaký ten čas s radostí přetáčet. A místo třetí? Nakonec jsem jej přenechal post-metalovým Russian Circles. Poslední „Memorial“ byla výborná věc a i starší desky občas přejíždím, i když si u nich až příliš často říkám, že s uceleným formátem (na rozdíl od dvou předešlých spolků) mají místy trochu problém a některé songy působí až příliš dominantně. Každopádně i tenhle jev má svou kladnou stránku – na koncertech je člověk za takové parádní pecky vážně vděčný. Uvidíme, jak na tom bude novinkové „Guidance“, uvidíme, jak dopadne na listopad ohlášený koncert. Uvidíme se?


Onotius

Onotius:

V porovnání s až tragicky prázdným červencem je srpen přeci jen trochu kloudnější, avšak nějakého oslnivého výběru se asi také nedočkáte. Okurková sezóna pokračuje, naštěstí ale přeci jen už v trochu vlídnějším duchu. Nakonec jsem tedy vybral alespoň dvojici desek, které by rozhodně stálo za to neminout. První z nich je novinka kolubijsko-amerických Inquisition, jejichž „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ vyjde koncem měsíce. Tohle duo disponuje naprosto vybroušeným stylem, který musí udolat každého milovníka pravého black metalu. A nebude-li materiál oproti předchůdcům zaostávat, máme se skutečně na co těšit. Na druhou příčku bych umístil chystanou desku „Guidance“ od Russian Circles, jejichž instrumentální post-rock minule o něco zhutněl a zexperimentálněl, tak jsem zvědav, do jakých vod se vrhnou letos.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Po minulém mrdkózním eintopfu (Cradle of Filth teda žádná sláva) jsem celkem rád, že mám do dnešní trojky co naházet. I když žádné pecky ze kterých bych si drásal krk, stále ne a ne vyjít. Mám ale jasno, že šanci dám třeba druhému albu australských Temple Nightside. Ty lze chápat jako paralelní deathovou kapelu k již recenzovaným Ill Omen a z těch dvou rozhodně upřednostňuji blackmetalový band. Ale dobrý pocit z posledního splitka s Vassafor mi napovídá, že by „The Hecatomb“ mohlo slušně ukojit můj hlad po svinském, hnusném, temném, zkurveném, sepulchrálním metalu smrti. Za poslech budou stát i noví Inquisition, i když po minulé desce mám trochu obavy. Ne, že by snad byla marná, ale prostě mě nebavila. No, a snad bychom se ke konci srpna mohli konečně (!) dočkat nového alba doomařů The Wounded Kings, „Visions in Bone“, které mělo vyjít už nějak zpočátku roku, ale kdo ví, co se vyjebalo. První, už dávno vypuštěná ukázka mi přišla taková nijaká, ale hluboce doufám, že takové nebude i album. Poslední fošnu The Wounded Kings se zpěvákem Georgem Birchem„The Shadow Over Atlantis“ – jsem v posledních týdnech sjížděl docela fanaticky, takže se na novinku těším fest (což nakonec může být i kámen úrazu, uvidíme).


Sodom: info o albu

Němečtí thrashmetaloví veteráni Sodom odhalili detaily o své chystané fošně. Ta se jmenuje „Decision Day“ a vyjde 26. srpna. Její přebal najdete tady, tracklist následuje:

01. In Retribution 02. Rolling Thunder 03. Decision Day 04. Caligula 05. Who Is God? 06. Strange Lost World 07. Vaginal Born Evil 08. Belligerence 09. Blood Lions 10. Sacred Warpath 11. Refused to Die 12. Predatory Instinct [vinyl / iTunes bonus]


Sodom – Epitome of Torture

Sodom - Epitome of Torture
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.4.2013
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. My Final Bullet
02. S.O.D.O.M.
03. Epitome of Torture
04. Stigmatized
05. Cannibal
06. Shoot Today – Kill Tomorrow
07. Invocating the Demons
08. Katjuscha
09. Into the Skies of War
10. Tracing the Victim

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zůstat po dobu třicetileté kariéry v popředí zájmu fanoušků není zrovna jednoduchý úkol. Legendární Sodom, kteří tohoto milníku dosáhli před dvěma lety, by o tom mohli vyprávět své vlastní historky. S každým dalším albem to mají těžší, a i když stále mají zástupy pravověrných, tak ne všem je ten jejich thrash metal po chuti i po tolika deskách a tolika letech. Mně, ačkoli se považuji za milovníka thrash metalu, šla ještě před několika lety poslední alba německé trojice strašně proti srsti, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to klasická řezničina bez nápadu. Nevím, co se ve mně zlomilo, že minulé “In War and Pieces” mě neskutečně chytlo, ale můžu říct, že “Epitome of Torture” za ním nijak výrazně nepokulhává, přestože je to zase jen klasická řezničina.

Stejně jako Lemmy a jeho Mötorhead už nikdy nevybočí ze svého stylu, tak i Sodom už nikdy nevydají jiné album než to, které bude až po okraj nacpáno militantním thrash metalem se smrští kytar, kulometnou salvou bicích a drnčivé baskytary, kterou v prackách dřímá Thomas “Angelripper” Such, jenž cedí mezi zuby své nenávistné texty. Je potom hodně individuální, do jaké míry se s tím fanoušek dokáže srovnat, ale když budu mluvit za sebe, tak už jsem dospěl do takového stádia, že jsem rezignoval na jakákoli očekávání a smířil jsem se s tím, že jiní už Sodom prostě nebudou. “Epitome of Torture” není možná nijak výjimečný počin v bohaté diskografii zástupce velké trojky německého thrashe, ale zatímco za posledními počiny Kreator zaostává o koňskou délku, tak nedávné zářezy na pažbě velmi blízkých Destruction strčí do kapsy. V čem je rozdíl? Zatímco Destruction se vrací ke kořenům, ale jejich albům chybí ta správná atmosféra, tak od Sodom očekávejte oldschool toho nejhrubšího zrna s moderním zvukovým kabátkem. A že se to dobře poslouchá? To je třešnička na dortu.

K samotnému “Epitome of Torture” jen krátce, protože nemá cenu se snažit rozebrat a detailně popsat něco, co je průhledné jako sklo, takže jen vypíchnu pár nejsilnějších songů. Po krátké vybrnkávané pasáži startuje nesmlouvavá “My Final Bullet” a už jsme doma. Drtivá rytmika a přímočaré špinavé riffy nedají ani na moment vydechnout. Refrén úvodního fláku je velmi jednoduchý a bez zbytečného přehánění bych řekl, že až punkově úderný, takže se vám zaryje do hlavy jako ostrý hřebík. Totéž platí i o následující “S.O.D.O.M.”, ve které kytarista Bernemann vystřihl povedené sólo a stupidní refrén, ve kterém se hláskuje Sodom, má prostě koule. Skladba titulní je v porovnání se sousedními skladbami tak trochu moment na odpočinek, protože se nenese v úplně nejrychlejším tempu a v refrénu se zvolní ještě víc. Přímočará struktura a úderný refrén ji předurčují k vizuálnímu ztvárnění. To taková “Stigmatized” je vypuštěná bestie, kterou by někdo měl zkrotit. Asi nejtvrdší skladba novinky je až nebezpečně upřímná a nenajdete v ní žádné kudrlinky, které by ji brzdily. Oproti ní stojí na poměry kapely ne úplně typické “Cannibal” se sekaným riffem či závěrečná “Tracing the Victim”, v níž není vše podřízeno bezhlavé brutalitě, ale díky kytarovým výplním a vyhrávkám či chytlavé stavbě vokální linky bych si ji dokázal představit na albech Kreator, škoda jen, že je ukončena tak nějak z ničeho nic a bez upozornění.

Necelých 40 minut uteče jako voda a já mám chuť si “Epitome of Torture” pustit znovu, přičemž nemůžu říct, že bych chtěl, aby bylo delší, protože to albu jen uškodilo. Takhle na vás vlítne thrashová rubanice s válečným nábojem a po dobu deseti skladeb vás vezme na historickou vyjížďku těmi nejklasičtějšími postupy německých thrasherů. Deska, která hned po prvních tónech jasně křičí, že je určena pro milovníky staromilského thrash metalu, a tak jsem k ní taky přistupoval. Pokud nebudete mít přehnaná očekávání, zda si Angelripper a jeho parta tentokrát náhodou nepřichystala moment překvapení, tak byste měli být spokojeni minimálně do takové míry jako já.


Další názory:

Mně se to docela líbí. Jasně, není to žádný extrémní zázrak nebo úplně překvapivá deska, ale tak něco podobného by od kapely jako Sodom mohl už dnes čekat asi jen blázen. Starého psa novým kouskům nenaučíš a Sodom to dobře vědí, takže se drží více či méně jen drží svého thrash metalového kopyta, což jim ovšem jde i po těch letech stále parádně. Když si tohle člověk uvědomí, dostane v případě “Epitome of Torture” další moc povedený thrashový projektil z té nejlepší německé oceli. Sodom si s přehledem pořád udržují svůj charakteristický ksicht, dostatečnou kvalitu a také důstojnost, což se rozhodně nedá tvrdit o všech skupinách, které hrají stejně dlouho. Já osobně jsem s deskou spokojen. Nejlepší songy dle mého osobního názoru – titulní “Epitome of Torture”, zajímavá “Cannibal”, šlapavá “In the Skies of War” a závěrečný majstrštyk “Tracing the Victim”.
H.

Novinka Sodom u mě vzbuzuje podobné pocity jako poslední Destruction. Řemeslně dobře odvedená práce, zvukově vymazlený počin nepostrádající agresi a typický rukopis. Přitom ale deska plyne bez nějakých výraznějších momentů a ke konci už i mírně nudí. Německá thrashová scéna vždy platila za silnou velmoc, dnes však dech neztrácí (studiově) snad jen souputníci Kreator, kteří svou poslední deskou “Phantom Antichrist” nakopali prdel všemu kolem. Noví Sodom teda dobrý, ale unešen z toho taky vyloženě nejsem.
Stick


Brutal Assault 13 (sobota)

Brutal Assault 13
Datum: 16.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom

Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.

Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.

Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.

Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.

Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.

Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.

Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.

Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.

Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.

Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.

Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.

Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.

Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.