Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.11.2020 Label: Steamhammer Tracklist: 01. Blind Superstition 02. Sodom & Gomorrah 03. Euthanasia 04. Genesis XIX 05. Nicht mehr mein Land 06. Glock ‘n’ Roll 07. The Harpooneer 08. Dehumanized 09. Occult Perpetrator 10. Waldo & Pigpen 11. Indoctrination 12. Friendly Fire Hrací doba: 54:49 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Sodom a „Genesis XIX“. Dost možná jedno z nejočekávanějších metalových alb roku 2020. O nové sestavě se toho namluvilo a napsalo dost. Na velkou desku lákají už dva roky. Začalo to EP „Partisan“ a rok na to pokračovalo další krátkou vábničkou „Out of the Frontline Trench“, kterou otevírá právě titulní flák „Genesis XIX“. V sestavě jsou Frank Blackfire, druhý kytarista Yorck Segatz, bubeník Toni Merkel a samozřejmě Tom Angelripper. S nášivkami, nábojnicovými opasky a tričky Venom hlásí na své šestnácté studiové nahrávce návrat k původnímu zvuku.

Předně musím říci, že jsem rozhodně nečekal, že by se Sodom vytasili s plackou, která by se snad mohla rovnat „Persecution Mania“ nebo „Agent Orange“, tedy albům, k nimž cílí. Jak ale ukázala obě nedávná EPčka, Sodom si v tomto stylu stále dokáží uhrát svoje a nabídnout povedené skladby. Ona nějaká změna byla už potřeba. A proč nezkusit oprášit zlaté časy, když je dnes stará škola v metalu povšechně tak populárním tématem. Dosud poslední řadovka „Decision Day“ je pro mě jednoduše tím nejslabším z celé diskografie Sodom a velice podobně vnímám většinu jejich uplynulé etapy s Bernemannem u kytary a Bobbym, respektive Makkou za bicími.

O navrácení se Sodom nesnaží poprvé. Vzpomeňme na devadesátkové, hardcorem načichlé desky s Andym Bringsem a Strahlim. Mě tohle období docela baví, ale obecně vzato, Sodom už na tom byli i lépe. Poté co s novou sestavou Bernemann–Bobby Tom Angelripper narychlo spíchl „’Til Death Do Us Unite“, vydal jasný rozkaz směrem k thrash metalu a v roce 1999 přišlo brutální „Code Red“. Teutonic thrash metal opět dostal u Sodom jasné kontury. Už na následujícím, stále zdařilém „M-16“ ale přilnuli k trochu modernějšímu pojetí a výraznějším melodiím, čehož se drželi až do „Decision Day“. Právě toto patnáct let trvající období považuji za studiově nejnudnější snad s jedinou výjimkou – „Epitome of Torture“, jež dokázalo tuto heavymetalovější stránku Sodom (navíc doplněnou o řež „Stigmatized“) předvést ve velice zdařilé podobě.

Změnu, kterou v posledních letech započali, tak rozhodně vítám. Novinka „Genesis XIX“ je jejím pomyslným vyvrcholením. Bohužel, musím psát pouze pomyslným.

Jak už jsem poznamenal, od „Genesis XIX“ jsem nečekal zázraky, ale přeci jenom jsem doufal, že to bude přinejmenším prostě dobré album. Album, které se mi bude líbit a bude mě bavit, to snad není tak moc. Jsou to kurva Sodom. „Genesis XIX“ se mi však do noty netrefilo. Nejprve ale pozitiva. Skladba „Euthanasia“ je pecka jako svině. Přesně takhle bych si představoval klidně celé „Genesis XIX“. Napřímo, tvrdě a s dobrými riffy. Zní, jako by se zapomněla v době nahrávání „Persecution Mania“. Stejně tak zemitá a německy zpívaná „Nicht mehr mein Land“ je silná. Ta kombinace pomalého tempa a blast beatů (ano, na „Genesis XIX“ jsou blast beaty) tu funguje, bohužel jenom tady. Dále pak mohu vyzdvihnout už z EP známou „Genesis XIX“, rozmáchlejší „Waldo & Pigpen“, pojednávající o dvou pilotech helikoptér z vietnamské války, a následující, punkovou „Indoctrination“, další variaci na „Ausgebombt“. V těchto pěti skladbách mi všechny ty personální obštrukce dávají smysl a „Genesis XIX“ se tváří slibně.

V ostatních případech mi ale vadí celá řada věcí, jejichž společným jmenovatelem je slabá skladatelská úroveň. „Genesis XIX“ je zejména naprosto bezzubé, co se kytarových riffů týče. Nejen že je dost z nich nevýrazných, avšak nacházejí se tu i takové, které působí naprosto jalovým dojmem. Jako třeba v „Glock ‘n’ Roll“ (složený Yorckem) a „Dehumanized“. Když se k nim přidá ono nuzné kvapíkové tempo, nuda je na světě. Ta přichází i v případě „Occult Perpetrator“, kde si Sodom neodpustili ani přešlap v podobě „hej!, hej!“ pasáže, což snad nemají za potřebí. Tyhle citoslovečné výlevy fungují opravdu jen ve vzácných případech a tohle není jeden z nich. Skladba má být asi něčím jako „Remember the Fallen“, ale selhává. Pak je tu sedmiminutová „The Harpooneer“, která ovšem nezvládá takovou stopáž uhájit něčím zajímavým, ostatně tenhle problém s nedostatkem kvalitních nápadů mají v dílčích momentech i zdařilejší, rovněž kolem sedmiminutové hranice tančící „Genesis XIX“ a „Waldo & Pigpen“.

Zbývají „Sodom & Gomorrah“ a „Friendly Fire“, dva singlové kousky. Ty patří k těm přímočařejším, s jasnou strukturou a hitovým potenciálem v podobě chytlavého refrénu, takže opodstatněné volby. „Sodom & Gomorrah“ působí ale brzy stejně ohraně, jako její samotný název. Celá navíc zní tak jednoduše, že by za ni mohly být snad rády kapely jako Deathhammer nebo Midnight, a ne Sodom. „Friendly Fire“ se nese v dost podobném duchu, navíc se nejspíš díky ještě údernějšímu refrénu stane i koncertní tutovkou. I tady Toni Morkel sází blast beaty, ale já nevím, nepřijde mi to úplně šťastné a stejně jako třeba v „Dehumanized“ spíše násilně šroubované. Tom Angelripper si tuhle invenci pochvaloval, Frank Blackfire se zase nechal slyšet, že mu to moc nevoní, a já se přidávám v případe Sodom a jejich „Genesis XIX“ na Frankovu stranu. Pro úplnost zmíním ještě intro „Blind Superstition“ nesoucí se v klasickém thrashmetalovém stylu. Jak by taky ne, když pochází z konce osmdesátých let a každý, kdo má živák „Mortal Way of Live“ z roku 1988, ho moc dobře zná.

Jak z výčtu vidno, více jak polovina „Genesis XIX“ mi nesedí, což je poměrně dost. Připočteme-li k tomu, že ani zbytek alba není tak geniální, aby tento deficit přebyl, musím konstatovat, že novinka Sodom je zklamáním. To nejlepší noví Sodom představili už na „Partisan“. I „Out of the Frontline Trench“ ve mně zanechává lepší dojem než „Genesis XIX“. Na druhou stranu, kdybych posbíral to nejlepší z těchto tří nahrávek, vznikne mi vlastně dost dobrá deska o deseti skladbách. To je ale jenom kdyby, takhle je kolekce na „Genesis XIX“ dost vrtkavá a nepřesvědčivá.

Návrat Sodom je tak hořkosladkou záležitostí. Je příjemné vidět stát Angelrippera s Blackfirem bok po boku, avšak výsledky této spolupráce na „Genesis XIX“ pokulhávají. Nové album Sodom je samozřejmě poslouchatelné, ale nejspíš budu jenom marně hledat v budoucnu důvody, proč si ho pouštět. Alespoň tedy co se jeho celé, hodinové (!) délky týče. Nicméně i přesto je mi současné směřování Sodom sympatičtější než to předešlé. „Decision Day“ bylo překonáno, „In War and Pieces“ a eponymní „Sodom“ také. Jen jsem myslel, že ten rozdíl bude markantnější. Testament, ale i Sepultura se s tím loni poprali lépe.

Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 22.11.2019 Label: Steamhammer Tracklist: 01. Genesis XIX 02. Down on Your Knees 03. Out of the Frontline Trench 04. Agent Orange (Re-Recorded) 05. Bombenhagel (Live) Hrací doba: 28:43 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Nová dlouhohrající fošna Sodom je zatím v nedohlednu, ale namísto toho nás jejich současná čtyřčlenná sestava zásobuje EPčkami. Takřka přesně rok po vydání prvního z nich, „Partisan“, vyšlo loni na podzim „Out of the Frontline Trench“. Chvíli předtím sice ještě vyplivli „Chosen by the Grace of God“, ale vzhledem k tomu, že se na něm nachází to samé co na zbylých dvou (plus ještě dvě starší skladby nahrané minulou sestavou), zůstává tak zajímavostí pouze předělávka Sacrilege, konkrétně vál „Lifeline“. A co si budem povídat, je to masakr, protože Sodom nejsou žádní neuctivci, a je jasný, že na tom přehrát kurva starý dobrý Sacrilege si dají záležet. Daleko důležitější ale je, jak je to teď s jejich vlastní tvorbou, a právě její nové vzorky jsou na „Out of the Frontline Trench“.

Sodom nyní kromě ústřední postavy Toma Angelrippera tvoří navrátivší se sekerník Frank Blackfire, druhý kytarista Yorck Segatz a Toni Merkel za bicími. Ano, Husky po dvou letech z pracovních důvodů odešel. To se však stalo nedávno, takže všechno na „Out of the Frontline Trench“ ještě namlátil on. Jak už ukázalo EP „Partisan“, Sodom se s novou sestavou vrací zpátky v čase k čistokrevnému teutonic thrash metalu. Tři nové skladby z posledního EP nám nabízejí další porci z tohoto soudku.

„Genesis XIX“, „Down on Your Knees“ i „Out of the Frontline Trench“ se nacházejí ve stejném rozpoložení jako „Partisan“ a „Conflagration“, čímž je tedy směřování Sodom ke špinavějšímu, agresivnějšímu a svým způsobem i primitivnějšímu stylu bez moderních výstřelků zcela zřejmé. Celá zdejší trojička mě baví stejně jako předešlé dvě věci. Tedy baví. Tenhle zvuk pro mě totiž k Sodom tak nějak patří. Jejich poslední řadovky mi nic moc neříkaly a byl jsem rád, když jsem si tam alespoň pár oblíbených kusů našel. Současné vyznění se asi nejvíce snaží přibližovat ke klasice „Persecution Mania“, a to jak skladatelsky, tak zvukově. Podobných kvalit ale samozřejmě nedosahuje.

První „Genesis XIX“ je prozatím nejambicióznější věcí této čtyřčlenné sestavy. Kromě povedeného riffu a úderného refrénu nabídne i zlom s mezihrou, ve které jako když Blackfire pomrkává po „Tired and Red“, ale za následujícího sólování už si zase píseň jede po své ose. Na tento vkusný úvod navazuje hitovější „Down on Your Knees“. Kromě váhavého začátku dokáže své tempo solidně nakopnout a sází na chytlavý refrén a hlavně skvělou dohru po něm, i když dále ve stopáži se těmto dvěma aspektům věnuje možná až příliš. Poslední novinka, titulní „Out of the Frontline Trench“, nabídne třeba vtipné intro, které jako když z kazety s rokem 1982 vypadne. Namísto toho, aby ale následovaly ohavnosti typu „In the Sign of Evil“, opět přijde ke slovu staroškolský kvapík s několika dobrými momenty, především v druhé polovině, což ale rovněž neurazí.

Zbytek EPčka „Out of the Frontline Trench“ tvoří nově nahraný „Agent Orange“ a živý záznam „Bombenhagel“ z roku 2018. V případě „Agent Orange“ mě jako první napadá proč, ale nahrané je to fakt sviňsky dobře a Angelripper zní skvěle, ostatně i jako na všech novinkách. Právě tahle stopa ukáže, že Sodom v nejlepších letech byl prostě někde jinde. Ta síla a energie chybí. Úvodní tři fláky jsou fajn, ale prostě „Agent Orange“ je vole „Agent Orange“. Také zdejší verze „Bombenhagel“ mě mile překvapila. Schlager „Steigerlied“ na závěr je už jen třešničkou na dortu. Živé vystupování nové sestavy ale zatím docela pokulhává; je to jako na houpačce, tady to zní super, ale třeba při poslechu záznamu na YouTube z Rockpalast 2018 nezbývá než kroutit hlavou, jak moc se jim některé kulty podařilo doprasit.

Stále čekám, jak to s tou novou deskou bude. Po další vyměně bubeníka se snad sestava ustálí a bude tak čas na další skládání a nahrávání. Každopádně nynější Sodom mě baví více než jejich předešlá etapa, takže by bylo dobré z toho něco vytěžit. K dokonalosti legendárních alb to má daleko, ale i v nové tvorbě jsou momenty, které dokážou velice příjemně potěšit.

Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 23.11.2018 Label: Steamhammer Tracklist: 01. Partisan 02. Conflagration 03. Tired & Red (Live) 04. One Step Over the Line (Live) Hrací doba: 21:45 Odkazy: web / facebook / twitter

Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom.

Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person německé metalové kytary vůbec. Právě on se podílel na počinech „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kde významně pomohl definovat nejen zvuk Sodom, ale i celého tzv. Teutonic thrashe. Poté zběhl k souputníkům Kreator, spolupracoval i s interprety jiných žánrů, zkoušel sólovou kariéru, byl dokonce učitelem kytary v São Paulu, no a nyní je takřka po třiceti letech zpět, tam kde začal.

Není to ale jenom o něm, Angelripper (mimochodem tuto přezdívku mu přidělil právě Blackfire) to totiž vzal z gruntu a vystřídal kompletně všechny posty, a dokonce ještě řady rozšířil. Za bicí usedl Stefan Hüskens, v poslední době si říkající Husky, kterého jsme mohli zaznamenat třeba na poslední fošně Asphyx „Incoming Death“, kde se opravdu zaskvěl. Velkou změnou je nabrání druhého kytaristy, jímž je poměrně neznámý Yorck Segatz neboli Void Disruptor. Tím se Sodom poprvé ve své historii stává kvartetem. Všechny tyto změny samozřejmě také znamenají odchod Makky a Bernemanna, kterého mi bylo docela líto, přeci jenom byl v Sodom dlouhých dvacet let.

Jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toho se ale Sodom zřejmě nebojí, jelikož Angelripper už před vydáním nového EP „Partisan“ vůbec nijak neskrýval, že s touto novou sestavou půjde o návrat a oslavu oldschoolového osmdesátkového thrash metalu německého ražení, a taky že přesně tak „Partisan“ zní. Mokrý sen všech sodomaniáků se tak stal skutečností. Formálně je tedy Sodom zpátky tam, kde si ho spousta příznivců přála mít, důležité ale je, jak moc se to povedlo a jestli to za ty obsáhlé personálie stálo, protože pojďme si na rovinu říci, těžko může soudný člověk čekat, že to všechno hned znamená nástupce „Agent Orange“.

„Partisan“ tvoří dvě nové skladby a na různých verzích také dva živé záznamy klasických šlágrů “Tired & Red” a “One Step Over the Line”. Titulní „Partisan“ i následující „Conflagration“ se podařilo navrátit do druhé poloviny osmdesátých let, přičemž prvně jmenovaná do tohoto období ještě neskočí tak po hlavě. Drží se docela melodického riffu, ne nepodobnému věcem z posledních alb Sodom, její struktura a refrén je však ve stylu staré školy. Angelripper opět přitlačil na svůj ostrý chraplák, je tu slušná zpomalovačka, jen Husky je docela za očekáváním a efekt druhé kytary není žádné terno.

Dvojka „Conflagration“ už se blíží tomu, jak bych si takový návrat představoval. Je daleko agresivnější, smrdí to propocenou džískou, kšticema mlátícíma o pódium, má to punkového ducha, primitivní, ale úderný riff, Angelripper vytahuje blackově nakřáplej chrchel, přechod je v duchu „Persecution Mania“, jehož další riffy taky baví, stejně jako opakující se refrén. Sympatická vzpomínka na zašlé časy. Těžko kvalitu srovnávat s léty prověřenými fláky, ostatně o tom přesvědčí hned následující, nesmrtelná „Tired & Red“, která je prostě někde úplně jinde. Stále mi ale přijde, že se nová sestava ještě potřebuje sehrát, hlavně Huskyho tempa působí fádně a čekal bych od něj v případě starých písní větší jistotu a přesnost a u nového materiálu trochu nápaditosti a přitlačení na pilu. Druhá kytara je zatím spíš pro okrasu a připadá mi hodně nenaplněná. Uvidíme, jak to bude u nové desky.

„Partisan“ určitě znamená příslib do budoucna. Myslím, že by se Sodom vyplatilo vsadit all-in. Když už chtějí osmdesátky, tak se to tam nebát pořádně naprat a nedělat žádné kompromisy. Rozhodně mě to baví víc než většina věcí na deskách „Decision Day“ nebo „In War and Pieces“. Pro „Epitome of Torture“ mám jistou slabost, možná i proto, že už tam se koketovalo s fláky jako „Stigmatized“ o podobném návratu ke kořenům. Každopádně jsem na novou dlouhohrající nahrávku hodně zvědav a těším se.

Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.8.2016 Label: Steamhammer Tracklist: 01. In Retribution 02. Rolling Thunder 03. Decision Day 04. Caligula 05. Who Is God? 06. Strange Lost World 07. Vaginal Born Evil 08. Belligerence 09. Blood Lions 10. Sacred Warpath 11. Refused to Die Hrací doba: 50:47 Odkazy: web / facebook / twitter

Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.

Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.

Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který  se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.

Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.

Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.

Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.