Iron Bonehead 7. srpna vydávají novou desku deathmetalových Temple Nightside, kteří jsou úzce spojeni s Vassafor. K poslechu byla uvolněna skladba „Wreathed in Agony“ a pustit si ji můžete zde.
Archiv štítku: Temple Nightside
Temple Nightside: skladba z nové desky
Nové album australské smrti Temple Nightside, kde působí lidi z Ill Omen, Vassafor a Grave Upheaval, vyjde 7. srpna u Iron Bonehead na CD a LP. První vypuštěnou skladbou z „Pillars of Damnation“ je „Death Eucharist“ níže.
Never Surrender Fest Volume I (sobota)
 |
|
Datum: 3.11.2018
|
Nuclear Now War! Fest býval často nálepkován jako warmetalový festival. To hlavně z důvodu, že nejčastěji vystupující kapely zde byly jména jako Black Witchery, Revenge, Proclamation nebo Blasphemophagher. Never Surrender nabídl poněkud rozmanitější výběr kapel, ale pár nepříčetných námrdů se tu přeci jen našlo. Jako třeba Lihhamon.
O existenci kapely jsem se dozvěděl až díky loňské re-edici jejich debutu NWN! Prod., ale k prvnímu regulérnímu seznámení došlo zde. „Solidní nájeb“, říkal jsem si, zatímco jsem trajdal sem a tam, zhlédl skladbu, šel pokecat na zahrádku, zase se vrátil. Ale brzy jsem začínal vnímat, jak je hudba Lihhamon v rámci striktních subžánrových omezení promyšlená do důsledku; opravdu to bylo intenzivní. Set skončil, já si slíbil, že je doma pořádně poslechnu a třeba si je někdy dám naživo zas, ale podle Metal-Archives kapela po tomhle vystoupení pozastavila činnost. Dodatečným trestem za laxnost mi budiž, že v čase mé nepřítomnosti se k Lihhamon připojil Ryan „Deathlord“ Förster, aby společně zahráli cover „War Cult Supremacy“.
Příznivý dojem z Lihhamon vzrostl hlavně poté, co jsem viděl Temple Desecration. Jak jsem psal i jinde, kapelu sleduji od počátků, dvakrát jsem ji viděl naživo, ale dlouhá deska „Whirlwinds of Fathomless Chaos“ moje očekávání nenaplnila, viz recenze. Říkal jsem si ovšem, že před dedikovaným a početným publikem by se Poláci mohli trochu předvést a pořádně to s novými skladbami rozmrdat, ale ne, oni tam stáli, jako by je to hraní děsně nudilo. Čerpalo se pochopitelně ze zmíněné novinky, z níž nezazněly jen „Covenant“ a „Entering the Void“. Set otevřela „Dominion of Darkness“ a ukončila „Apotheosis“ ze sedmipalce „Communion Perished“, na demo se nevzpomnělo vůbec. Temple Desecration svůj materiál zahráli kompetentně, ale nemohu se zbavit dojmu, že z něj mohli vytřískat víc. Nuda.
|
Setlist Faustcoven: |
Následující Faustcoven jsem viděl promovány jako black / doom a to, co se odehrávalo na pódiu, bylo poněkud vzdáleno mým představám. Kapela se totiž primárně hlásila k tradičním kořenům obou žánrů, což sice nebyla špatná věc, ale musím přiznat, že vystoupení šlo mimo mě. Vytištěný setlist údajně obsahoval skladby, které máte v rámečku vpravo.
Dosud jediná dlouhá deska kanadských Necroholocaust se jmenuje „Holocaustic Goat Metal“ a v současnosti svůj styl označují za goat grind, takže každému bude jasné, odkud vítr vane. Ještě před více jak pěti lety pro mě byli Necroholocaust ztělesněním všeho dementního a špatného na bestiálním black metalu, ale minimálně se zmíněným albem se laťka kvality povážlivě zvedla. Nepochybuji, že svou zásluhu na tom mají dva členové z velice nadějných Trajeto de cabra, kteří zde obsluhovali basu a bicí. Zvláště bubeník s maniakálně pokrouceným výrazem v ksichtě poháněl set kupředu až s nevídaným nasazením a ještě stíhal doplňovat kytaristovy vokály. Pochopitelně nemám ani šajnu, jaké skladby Necroholocaust hráli, i přestože jsem debut slyšel mnohokrát, ale dá se předpokládat, že kapela představila svůj nový sedmipalec „Laudem Antichristus“, který tu na festu oficiálně vycházel.
Ve strhujícím námrdu došlo ke změně až na konci, kdy na pódium přišel Seventh Blasphemer ze Sadomator / Sadogoat / Psychomorphis a dalších hnusných kapel, aby s Necroholocaust odgrcal „Female Goat Perversion“ (cover Sadogoat), „Werewolf, Semen and Blood“ (od Beherit neasi) a myslím, že ještě něco. Na cover Sadogoat se mimochodem strhnul další vzácný moshpit festivalu. Mě osobně teda Necroholocaust překvapili mnohem víc, než jsem čekal, a s jejich vystoupením už začalo jít kurva do tuhého…
|
Setlist Temple Nightside: |
Temple Nightside naživo působili velice civilně, staticky a odtažitě. Nejvýraznějšími prvky na pódiu byli basák BR z Grave Upheaval a hlavně bubeník Mordance, který do bicích třískal fakt neskutečně brutálně. Kusabs v kapuci (jeho třetí vystoupení na festivalu a ještě pak hrál s Blasphemy) se striktně soustředil na kytaru a frontman IV si nastavil mikrofon na Lemmyho způsob, takže do publika nevrhl snad jediný pohled. Ani už si nepamatuju, zda uváděl nějaké skladby. Hudba Temple Nightside podle mě nepatří k tomu vrcholnému, co metal smrti nabízí, ale vystoupení samotné bylo velice silné a podle mě nechybělo mnoho, zvláště při „Within the Arms of Nothingness“, aby bylo doopravdy speciální.
Od následujících deathmetalistů Unaussprechlichen Kulten z Chile jsem pořádně slyšel jen „People of the Monolith“, ze kterého nezahráli nic. Spíše se čerpalo z desky poslední „Keziah Lilith Medea (Chapter X)“ a ta byla připomenuta asi třemi skladbami. No, koncert to byl přísný, dívalo se na něj vcelku dobře, protože pánové mají své řemeslo nejen bezpečně zvládnuté, ale evidentně jím i žijí. Musím uznat, že laťka ve srovnání s ostatními těžkotonážními kalibry, co na závěr Never Surrender hrály, příliš neklesla. Ale na druhou stranu mi skladby strašně splývaly a chapadla se nikde materializovala.
Že Grave Upheaval ztělesňují liminální pojetí žánru, netřeba zdůrazňovat, otázkou bylo, jak to vyzní namrtvo. Řekněme, že jejich skladby tady zněly trochu normálněji, BR minimalizoval „čisté zpěvy“ a sem tam šlo i nějakému slovu rozumět (pochytil jsem něco jako miasma a decay, haha). Rychlé, bestiální pasáže se ne vždy přetlumočily jak z desky a malinko tím podle mě utrpěla první skladba koncertu („II-I“), ale gurrrrrvafixdrátdopičevyjebané, pořád to bylo viscerální a těžkotonážní natolik, že všechny ostatní metalové kapely se můžou ve srovnání s tímhle jít zahrabat. Viděl jsem nemálo koncertů, co na mě subjektivně zapůsobily víc, ale Grave Upheaval byli i tak obrovský zážitek a hutné, hnusné, zdrcující zlo. Kapela připomněla letošní desku třemi skladbami, tu první dvěma, zazněla jedna ze splitka s Manticore a „Impetuous Black Hunger“ z dema; detailní setlist máte zde.
Když jsem před festivalem zkoušel portugalské Black Cilice trochu naposlouchat, zjistil jsem, že jejich surový bordel mě nechává zcela chladným. Naživo měli čitelnější zvuk než z desek, jistá monotónní přitažlivost tomu nechyběla a líbilo se mi, jak se rozléhal řev. Byla to kompetentní a dostatečně true černota, ale víc teda nemám co bych dodal. Já se stejně hlavně těšil na poslední Blasphemy a pičoval, že nám někdo venku ukradl schovaný rum.
Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds zavelel „WAR COMMAAAAAND“ a jeb, ono se to zas nedalo skoro poslouchat. Zvukař chtěl asi posledního headlinera zesílit, ať to do lidí pěkně kope, ale zkurvil to. Takže nejenže z repráků podobně jako první den lezla hlasitá koule, on i ten Black Windsův vokál zněl úplně divně a ještě v pozadí. Dokonce i když znám tvorbu Blasphemy bezpečně zpaměti, kolikrát jsem se v hudbě ztrácel. Nepoznat třeba ikonický první riff „Demoniac“, to o něčem svědčí. Co už, svoje oblíbené kusy jako „Desecration“ nebo „Fallen Angel of Doom“ jsem si užil vepředu, jak to jen šlo, mohl bych si tedy do životopisu napsat, že jsem byl v kotli na Blasphemy, ale moc se to tam stejně nerubalo. Kapela zahrála většinu svých vydaných skladeb, ne-li rovnou všechny, a také na „Victory (Son of the Damned)“ v přídavku došlo. Skončilo se jako vždycky s „Ritual“ a Never Surrender fest byl u konce. Sám se divím, že jsem nebyl koncertem Blasphemy zklamán kvůli zvuku a faktu, že to, cituji, „v kotli vypadalo jako ve školce“. Ale gule vystoupení nechyběly a pánové satanští skinheadi to odehráli bez viditelných lapsů.
Festival se s výjimkou prvního dne velice povedl a nabídl několik výrazných koncertních zážitků. Sice nic, co by mě ultimátně rozsekalo, ale na Sabbat, Vassafor, Grave Upheaval, Temple Nightside, Khthoniik Cerviiks a Necroholocaust budu vzpomínat dlouho; plus tu byly i další velmi solidní koncerty, které bych jinde neměl šanci vidět. K organizaci nemám výtek, zpoždění se nekonala, pauzy mezi kapelami byly tak akorát, i když mi přišlo že pár jich začalo o něco dřív. Pitivo žádná sláva, což se dalo čekat, žrádlo to samé, ale jako večerní svačina to stačilo. Sekuriťáci byli příjemní, stejně jako návštěvníci. Sešli se tu hlavně „starší“ srdcaři, a to z celého světa, u kterých bylo jasné, že tu přijeli za hudbou a ne nasekat pár fotek na Instagram.
Co se týče jakýchsi negativ, tak zkurvený zvuk jsem zmínil, kde to bylo relevantní. Také jsem pod pódiem a mimo něj čekal větší šílení, ale co si člověk neudělá sám, to nemá.
Jak bude další ročník, a já tipuju, že do dvou let ano, jel bych klidně zas. Oba labely mají z čeho vybírat, tak třeba zase jednou v Berlíně.
Temple Nightside: nová verze debutu
Prvního listopadu vyjde nahrávka „Recondemnation“ australských Temple Nightside. Jak lze odvodit, jedná se o kompletně překopanou verzi debutu a ukázku v podobě skladby „Exhumation; Miseries upon Imprecation“ můžete poslouchat na Soundcloudu Iron Bonehead. Vydání koliduje s jediným evropským koncertem kapely, který se odehraje na festivalu Never Surrender v Berlíně.
Funeral Mourning: reedice dema
Již nefunkční australský projekt Funeral Mourning, v jehož čele stál IV z Ill Omen a Temple Nightside, se dočká reedice demosnímku „Descent – MMXV“. Počin vyšel původně loni na audiokazetě, letos v květnu jej doplnil 10” vinyl a 1. ledna přibude i digipak CD verze. O tu se postará label Nihilistische KlangKunst, náklad činí pouhých 77 kopií.
Na závěr můžeme připomenout, že Funeral Mourning letos vyšla i dlouhohrající deska „Inertia of Dissonance (A Sermon in Finality)“ – venku je od srpna.
Redakční eintopf #92 – srpen 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Inquisition – Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith |
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Jak vidno, srpen je docela paradoxní měsíc. Část redakce si totiž neustále stěžuje na jakousi okurkovou sezónu a že vychází velké hovno a tak kdesi cosi. Oproti tomu druhá část redakce nemá s nějakým vybíráním zajímavých nahrávek žádný problém, a dokonce jsou i tací, co si výskají, že tentokrát je to jakože pecka. Následující řádky vám třeba pomohou si vybrat, na jakou stranu se přikloníte.
Přejdeme-li k řeči konkrétních alb, pak je vítěz vcelku jasný, protože hned několik redaktorů sází na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ od mocného blackmetalového kultu Inquisition. Relativně vysoko v očekávání však vystoupali i The Wounded Kings, na jejichž novinku „Visions in Bone“ se díky různým odkladům čeká už nějaký ten měsíc, ale vše nasvědčuje tomu v srpnu se příznivci doomového okultismu a drog konečně dočkají…
H.:
Původně jsem chtěl svůj srpnový eintopf začít prohlášením, že se nejedná o nějaké extrémní hody, ale několik zajímavých věcí se přeci jen najde. Čím více se ale tento měsíc přibližoval, tím více na mě vyskakovaly desky, na něž se skutečně těším. Co vám budu povídat, nakonec to dopadlo tak, že mi tři sloty byly málo a musel jsem proškrtávat a rozmýšlet se, co sem napsat. Po zralé úvaze jsem třísložkový koktejl namíchal následovně:
To nejzajímavější je pro mě „Realms“ od jednočlenného dámského projektu Darkher. Jeden nejmenovaný kolega Atreides jej bez znalosti bližších okolností v dobovém reportu z Prophecy Festu předem odsoudil jako „neofolkovou verzi Myrkur“ a vůbec se na to nešel podívat. Nicméně my, kteří jsme slyšeli dva roky staré EP „The Kingdom Field“, víme, že pravda je jinde a že se můžeme těšit na porci působivé a sugestivní atmosféry. A ti z nás, kdo už měli tu čest s první ukázkou „Wars“, tušíme, že „Realms“ s dost velkou pravděpodobností prostě nezklame.
Na druhou příčku na poslední chvíli proklouzli běloruští Door into Emptiness. Tahle zvláštní formace zraje jako víno a čím novější počin, tím lepší to je. Poslední dvě alba „Radio Ja“ a „Znaki rabizny płyni lipenia“, na nichž dvojice pomalu začala opouštět metal a namířila si to do experimentálnějších vod, byla tuze zajímavá a následně vydaná kolaboračka „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ už je regulérně fantastická. Minimalistický přebal novinky „Wave“ značí, že experimentální cesta snad bude pokračovat, takže očekávání jsou jasná – potvrdit vzrůstající kvalitu!
Na pozici třetího nejočekávanějšího alba srpna jsem nakonec nedal jistou kultovní blackmetalovou formaci, o níž hovoří mnozí kolegové. Zvítězila totiž zvědavost, již jitří nový projekt Hypnopazūzu. V něm se spolu potkávají David Tibet z Current 93 a Martin „Youth“ Glover z Killing Joke, přičemž zejména k tvorbě toho prvního jmenovaného chovám ohromný respekt. První hudební ukázky mě neskutečně navnadily, minimálně „Magog at the Maypole“ je beze srandy fenomenální (ale „Night Shout, Bird Tongue“ je rovněž skvělá!), takže jsem prostě strašně zvědavý na to, co deska „Create Christ, Sailor Boy“ přinese. A tajně doufám v hypno(pazūzu)tický zážitek.
Kaša:
Letošní srpen zdá se být asi nejslabším měsícem v roce. Čím výše rtuť teploměru šplhá, tím méně zajímavých desek se dostane na průměrného metalového fanouška, jako je moje maličkost, a letos tomu není jinak. Ať počítám, jak počítám, v síti mi tentokrát uvízly dva novinkové počiny, ovšem ani v jednom případě nemůžu říct, že bych se s blížícím datem vydání nemohl samou natěšeností vyspat.
Tím prvním budiž již čtvrtý počin amerických retro rockerů Bloody Hammers, „Lovely Sort of Death“. Nemám sice naposlouchanou každou minutu tvorby tohoto dua, ovšem minulé album mě bavilo, a protože tenhle typ hudby mám rád, tak k plánovému zářezu do diskografie už přistupuji trochu jinak a na poslech se zdravě těším. Uvidíme zanedlouho, protože Bloody Hammers se o slovo přihlásí hned zkraje měsíce.
Ještě o malý kus pozorněji vyhlížím německé klasiky Sodom a jejich další placku, která se bude jmenovat „Decision Day“. Nevěřím, že by Tom Angelripper a jeho drtička kostí měla šanci něčím mě vyloženě překvapit, ale když už nic, tak očekávám klasickou nálož drtivě rychlých riffů, nenávistných textů a smrtící rytmiky. Na to mají pánové pořád talentu na rozdávání, a pokud si odmyslím fakt, že „Decision Day“ bude jen další variace na starou písničku, tak jim v podstatě není co vytknout, protože jim to hraje pořád dobře. A jestli budu moct totéž říct i po poslechu „Decision Day“, tak na to si musím počkat na konec sprna, kdy album vychází.
Atreides:
Okurková sezóna zasáhla i měsíc srpenec… Takže buď mé oči uzřely pouze jedinou nahrávku, u které jsem si takřka jistý, že za to bude stát, nebo jsem slepý jak patrona. Onou nahrávkou je nová deska Britů The Wounded Kings a já jsem náramně zvědavý, co se z ní vyloupne po změně za mikrofonem – z jejich dosavadní diskografie jsem zatím vyzobal hlavně alba s uhrančivou Sharie Neyland a upřímně mě zajímá, jak se vokál jejího předchůdce promítne do atmosféry nahrávky. Tak či onak však věřím tomu, ze tahle kapela špatné album nahrát neumí.
Skvrn:
Prázdniny mají jasného vítěze – je jím srpen. Bez dlouhého váhání, bez diskuze. Osmý kalendářní měsíc boduje, a to jak počtem očekávaných nahrávek, tak i jejich předpokládanou kvalitou. Vybírat je tentokrát zatraceně těžké, a já vše tudíž podřizuji citu a momentální náladě. Číslo jedna nakonec přenechávám německé dvojici Imperium Dekadenz. Stejně jako na minulých řadovkách očekávám kvalitně odvedenou blackmetalovou práci se silnou atmosférou a jasně rozpoznatelným rukopisem, jímž se Němci dokázali oddělit od žánrové masy. Nedočkavci již mohou poslouchat první dvě zveřejněné skladby, ti další (včetně mě) si počkají na celek. Imperium Dekadenz zpravidla bodují skrze něj.
I dál se budu držet osvědčených stálic, ostatně jakým jiným slovem výstižněji označit americké černokněžníky Inquisition. Od nové desky nelze čekat nic víc než další stvrzení kvalit, a pakliže to dopadne právě tak, budu spokojen a novinku zase nějaký ten čas s radostí přetáčet. A místo třetí? Nakonec jsem jej přenechal post-metalovým Russian Circles. Poslední „Memorial“ byla výborná věc a i starší desky občas přejíždím, i když si u nich až příliš často říkám, že s uceleným formátem (na rozdíl od dvou předešlých spolků) mají místy trochu problém a některé songy působí až příliš dominantně. Každopádně i tenhle jev má svou kladnou stránku – na koncertech je člověk za takové parádní pecky vážně vděčný. Uvidíme, jak na tom bude novinkové „Guidance“, uvidíme, jak dopadne na listopad ohlášený koncert. Uvidíme se?
Onotius:
V porovnání s až tragicky prázdným červencem je srpen přeci jen trochu kloudnější, avšak nějakého oslnivého výběru se asi také nedočkáte. Okurková sezóna pokračuje, naštěstí ale přeci jen už v trochu vlídnějším duchu. Nakonec jsem tedy vybral alespoň dvojici desek, které by rozhodně stálo za to neminout. První z nich je novinka kolubijsko-amerických Inquisition, jejichž „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ vyjde koncem měsíce. Tohle duo disponuje naprosto vybroušeným stylem, který musí udolat každého milovníka pravého black metalu. A nebude-li materiál oproti předchůdcům zaostávat, máme se skutečně na co těšit. Na druhou příčku bych umístil chystanou desku „Guidance“ od Russian Circles, jejichž instrumentální post-rock minule o něco zhutněl a zexperimentálněl, tak jsem zvědav, do jakých vod se vrhnou letos.
Metacyclosynchrotron:
Po minulém mrdkózním eintopfu (Cradle of Filth teda žádná sláva) jsem celkem rád, že mám do dnešní trojky co naházet. I když žádné pecky ze kterých bych si drásal krk, stále ne a ne vyjít. Mám ale jasno, že šanci dám třeba druhému albu australských Temple Nightside. Ty lze chápat jako paralelní deathovou kapelu k již recenzovaným Ill Omen a z těch dvou rozhodně upřednostňuji blackmetalový band. Ale dobrý pocit z posledního splitka s Vassafor mi napovídá, že by „The Hecatomb“ mohlo slušně ukojit můj hlad po svinském, hnusném, temném, zkurveném, sepulchrálním metalu smrti. Za poslech budou stát i noví Inquisition, i když po minulé desce mám trochu obavy. Ne, že by snad byla marná, ale prostě mě nebavila. No, a snad bychom se ke konci srpna mohli konečně (!) dočkat nového alba doomařů The Wounded Kings, „Visions in Bone“, které mělo vyjít už nějak zpočátku roku, ale kdo ví, co se vyjebalo. První, už dávno vypuštěná ukázka mi přišla taková nijaká, ale hluboce doufám, že takové nebude i album. Poslední fošnu The Wounded Kings se zpěvákem Georgem Birchem – „The Shadow Over Atlantis“ – jsem v posledních týdnech sjížděl docela fanaticky, takže se na novinku těším fest (což nakonec může být i kámen úrazu, uvidíme).