Archiv štítku: Ufomammut

Ufomammut – 8

 Ufomammut -8

Země: Itálie
Žánr: sludge / stoner / doom metal
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Babel
02. Warsheep
03. Zodiac
04. Fatum
05. Prismaze
06. Wombdemonium
07. Psyrcle

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

„Lie a lie a lie I’m a lie,“ křičí s až hardcorovým zápalem Urlo z italských Ufomammut ve zbrusu nové pecce „Warsheep“. To, že mají tito mistři těžkotonážních riffů a psychedelických samplů od konce září na kontě svou v pořadí osmou desku, ale žádná lež není. Stejně tak fakt, že nese příhodně název „8“ a servíruje nám ho formace slavící svou plnoletost. Za oněch osmnáct let na scéně si kapela osahala jak meditativní podobu post-metalu ve formě ceněného „Eve“, tak právě onu zabahněnou sludgovou nabasovanou éru, jíž je věrná především. Pokud poslední „Ecate“ znamenala na poměry diskografie neobvykle epické a čitelné dílo, pak novinka stáčí kormidlo k syrovosti, autentické zemitosti a svébytnosti. První poslechy působí znepokojivě, deska se drolí pod rukama, ale pokud se člověk nezděsí a nevezme nohy na ramena, odmění ho intenzivním zážitkem.

„I am your light
Dark sun in your sky“

Hlavní rozdíl mezi novinkou a dva roky starým vesmírným putováním je v přístupu k posluchači. Zatímco „Ecate“ bylo vstřícné a rychle si získávalo podmanivými riffy, novinka je zprvu hádanka. Jakmile ale člověk tuhle hádanku vyřeší, o to lépe rozumí sdělení. To, co zprvu bylo roztříštěné má najednou koncept. Pravda, předchůdce možná držel pohromadě o něco víc, jenomže „8“ se obejde bez jejích berliček jdoucích vstříc posluchači. Ku prospěchu novinky hraje navíc perfektně barvitý zvuk a méně oposlouchané rytmy a riffy.

„Devotion and fear
A blind submission“

Až v říjnu na Sedmičce spustí kousky z novinky, bude to znát. Esence současných Ufomammut je zde koncentrována do nebývalých proporcí. Když vládne pasáži rytmika, pak nekompromisně drtí, když synťáky, tak hypnotizují. Basa ukázkově bublá a Urlo občas do zpěvu dává i nádech nasranosti Scotta Kellyho. A konotací s Neurosis u mě naskakuje povícero. Například celkové vyznění nahrávky stavím pomyslně hned vedle posledního „Fires Within Fires“ od oaklandských nestorů. Zřejmě na tom bude mít zásluhu produkce, koneckonců Ufomammut také spadají pod Neurot Recordings, případně podobný způsob recepce. Zprvu rozpačitost – „Fires Within Fires“ také za začátku působilo jako nekoncepční monolit – posléze velká spokojenost.

„Obey and destroy
Your own blood lineage“

Ufomammut

Vzhledem k vyrovnanosti materiálu se sice velmi těžko hledá vrchol, ale hlavním highlightem je pro mě asi dvojice „Warsheep“ a „Zodiac“ kvůli své specifické návaznosti a oněm úderným, Kylesu evokujícím pasážím na přechodu mezi nimi. Dále ovšem nejde nezmínit krásně vypointovanou „Prismaze“ či úvodní, zpočátku disharmonickou „Babel“. A takhle by se dalo pomalu vyjmenovat takřka vše. Songwriting je nebývale pestrý a zvukové inženýrství dovoluje vychutnávat kontrasty. Ubylo na roztahované repetitivnosti, přibylo na barvitosti, ale výsledek netrpí na absenci postupného psychedelického gradování, jen k němu Ufomammut dospějí pokaždé trochu jinak.

Beg, pray, implore
Me, your divine need“

Italští šamani nás opět přišli navštívit s riffy masivními jak mamut, se samply evokující vzdálené galaxie. Na novince „8“ přinesli ještě neprostupnější masiv zvuku, ještě barevnější nuance. Zprvu neotesané, s každým poslechem lákavější a lákavější dílo tak nakonec bude bavit zřejmě ještě nějaký pátek. Máte chuť na zhudebněné putování z hlubin bahenní lázně až do dalekého vesmíru? Ufomammut – your divine need!


Koncertní eintopf – říjen 2017

King Dude, The Ruins of Beverast
Nejočekávanější koncert měsíce:
King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10.


H.:
1. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)
2. Igorrr, Black Hole Constellation – Praha, 27.10. (event)

Onotius:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz – Praha, 30.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

Mythago:
1. Ufomammut, Usnea – Praha, 21.10. (event)
2. King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch), Caronte – Praha, 29.10. (event)

H.

H.:

Největší tahák října je naprosto jednoznačný. Sestava King Dude, The Ruins of Beverast, (Dolch) a Caronte patří k těm, které prostě nelze vynechat. Absence lze být omluvena pouze smrtí anebo nespoutaným sexuálním stykem s Dillion Harper v tom samém termínu. Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že mi Dillion na moje perverzní návrhy opět neodpoví, asi nebudu chybět, poněvadž přesun na onen svět také v nejbližší době neplánuju. Nicméně – nejspíš na rozdíl od většiny ostatních návštěvníků – pro mě budou největším tahákem (Dolch), jejichž muzika je ze studiových nahrávek kurevsky geniální.

V říjnu mám ovšem v hledáčku víc akcí. Jestli se nic nezesere, asi se objevím i na pražském koncertu Igorrra. Letošní album „Savage Sinusoid“ mi sice nepřijde tak dobré jako předchozí věci, ale ani to mi snad nezabrání, abych 27. v Nové Chmelnici otravoval vzduch svojí přítomností.

Onotius

Onotius:

Mít neomezené časové možnosti a neomezené konto, pak říjen trávím mezi pražskými kluby. Skoro každý den je něco zajímavého a někdy se akce dokonce kryjí. O to těžší je pak rozhodování, když přijde na střet s krutou realitou. Nicméně mí favorité nakonec z nepřeberného množství vykrystalizovali. Primárně se těším pražský koncert Ufomammut, neboť jejich loňské vystoupení na Brutal Assaultu jsem už zde nejednou vyzdvihoval jako výtečný zážitek. Neméně pádný argument proč nevynechat je pak jejich čerstvá nahrávka „8“, jež odhaluje zase nové perspektivy – a já jsem zvědav, jak se nové postupy osvědčí naživo.

Další akcí, kterou nesmím vynechat, je vystoupení The Ruins of Beverast, kteří na turné doprovodí King Dude. První jmenované už mám nějakou dobu v hledáčku, neboť jejich black / doom disponuje specifickou atmosférou, již naživo moc rád okusím. A na Kinga jsem taktéž zvědav. Nu, vzhůru do října, měsíce, jenž je přeplněným švédským stolem hudebních akcí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Nevím jestli má smysl se tady „chlubit“ s festivalem, který je tak trochu z ruky, ale co už. Okolnosti přispěly tomu, že se podívám na nizozemský festival Soulcrusher, kde se uvedou například Dodecahedron, Ulsect, Ufomammut nebo Mayhem, ale osobně se nejvíc těším na americké Today Is the Day, kteří by zde měli přehrát kompletní album „Temple of the Morning Star“. K tomu jsem měl jednu dobu velice blízký vztah a na koncert, jehož jsem byl před osmi lety svědkem, vzpomínám pro jeho sílu dosud, zvláště díky songům ze zmíněné desky. Trocha nostalgie nezaškodí.

Ale to nejdůležitější nabídne závěr řijna, protože v Praze zahrají The Ruins of Beverast, které chci vidět už dlouho a na tour se navíc obklopili zajímavými jmény, jako třeba (Dolch). Soudě podle jejich kurevsky mocného vystoupení, které jsem letos viděl v Rakousku, je dost možné, že nejsilnější zážitek večera poskytnou právě oni. A hned na druhý den se v Práglu představí extrémisti z Black Witchery a Nyogthaeblisz. Netřeba více slov.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

Mythago

Mythago:

V říjnu se kousek od sebe sešli hned dvě akce, které, i když na koncerty běžně zrovna dvakrát nechodím, si rozhodně nemůžu nechat ujít.

21. října to budou Italové Ufomammut, jimž týden a kousek dozadu vyšla nová deska „8“ a na jejichž betonovou stěnu zvuku s přesahem se prostě nedá netěšit. Navíc je podpoří Amíci Usnea, jejichž nová nahrávka nasvědčuje, že živý zážitek má potenciál se s Italy popasovat v rovnocenném souboji.

Ta druhá akce se odehraje jen o osm dní později a bude o něco bohatší, jak co do počtu vystupujících, tak co do množství zastoupených žánrů. Kromě hlavních tahounů večera King Dude a The Ruins of Beverast, kvůli nimž se tam primárně chystám, jsem docela zvědav i na pro mě nepříliš známé (Dolch) a Caronte.

Igorrr


Redakční eintopf – září 2017

Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun


H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place

H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck DPublic Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.


Ufomammut (ITA) a Usnea (USA) aneb těžký doom metalový kalibr v říjnu na 007

Ufomammut (ITA), Usnea (USA) + support
Sobota 21. 10. 2017 – Klub 007 Strahov, Praha

Ufomammut po dlouhé době znovu v Praze! Italští velmistři monumentálních riffů na pomezí masivního doomu, těžkýho dronu a experimentálního metalu otřesou základy Sedmičky. Trojice Poia, Urlo a Vita se na scéně pohybuje už od roku 1999. Za tu dobu si vybudovala status výjimečné kapely, která dokázala doom metal posunout o notný kus dopředu. Nová deska na Neurot Recordings (Neurosis, AmenRa, A Storm Of Light, The Body, Oxbow apod.) by měla vyjít v září 2017.

Supportem na turné jsou Usnea, nenávistný načernalý funeral doom sludge z Portlandu v USA, který si můžete pamatovat z jejich loňského koncertu s Inverloch. Svou deskou Random Cosmic Violence Usnea odkazuje na základní pilíře pomalého řemesla, takže očekávejte mix Khanate, Skepticism, Mournful Congregation se špetkou Yob nebo Neurosis.

Ufomammut

Lístky jsou k dispozici prostřednictvím smsticket.cz a goout.cz. Bližší info na webu pořadatele www.riverpromotions.eu.

Předprodej:
https://www.smsticket.cz/vstupenky/9442-ufomammut-ita-usnea-usa
https://goout.net/cs/koncerty/ufomammut+usnea/avbbc/

Ufomammut – Warsheep (nový song!!!): https://www.youtube.com/watch?v=JNuOfxL6afE
Ufomammut – Somnium: https://www.youtube.com/watch?v=1WG69EcyYNU
Usnea – Random Cosmic Violence: https://www.youtube.com/watch?v=LXc0AOT-kYU

Linky:
www.ufomammut.com
https://usneadoom.bandcamp.com/
www.riverpromotions.eu

[tisková zpráva]


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Brutal Assault 21 (sobota)

Brutal Assault 21

Datum: 13.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja

Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.

Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.

Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.

Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.

Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.

Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn SlaughtercultMgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.

Insomnium

Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.

Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?

Moonsorrow

Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.

Onotius:Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.

Angelcorpse

Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.

Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný  a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“„Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.

Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.

Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.

Archgoat

Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.

Onotius: Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.

Skvrn: Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě GodfleshSunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!

Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.

Ufomammut

Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.

Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.

Darkened Nocturn Slaughtercult

Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.

Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.


Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.

Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.

Brutal Assault

Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.

Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.

Brutal Assault

Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?

Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!

Brutal Assault

Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.


Novinky 1-4-15

Agnostic Front - The American Dream Died

>>> Hardcoroví veteráni Agnostic Front streamují své nové album “The American Dream Died”, které vychází 3. dubna. Poslouchat můžete na YouTube.

>>> Švédští doom/gothic metalisté Draconian mají hotové nové album. Zpěvák Anders Jacobsson oznámil, že mix, o nějž se postaral Jens Bogren (Opeth, Amon Amarth, Paradise Lost), je již hotový. Bližší informace o tomto následníkovi počinu “A Rose for the Apocalypse” (2011) však prozatím nejsou k dispozici.

>>> Black/death metalisté Possession z Belgie ukázali přebal svého chystaného EP “1585 – 1646”, které vyjde 5. června. Obal najdete tady. Mimoto je venku také jeden nový track “Guilty”, který si můžete pustit na YouTube.

>>> Domácí atmosféričtí death metalisté Return to Innocence hlásí hned dvě novinky ze svého tábora. Tou první je odchod dosavadního baskytaristy Davida Hradílka (Vidock, Adagio Funebre, ex-Törr), na jehož místo se vrací staronový člen Jan “Orbb” Stinka. Druhou novinkou pak je, že se kapela pustila do příprav nového materiálu, s nímž naváže na album “The Ring of Moon” z roku 2013.

>>> Američané Royal Thunder streamují celé své “Crooked Doors” – poslouchat můžete na webu NPR.org. Oficiálně počin vychází 7. dubna.

>>> Švédští death metalisté Stench před pár dny ohlásili ukončení své činnosti. Přesné důvody svého rozhodnutí ovšem nesdělili. Kapela vznikla v roce 2007 a zanechala za sebou dvě minialba a dvě desky, z nichž ta poslední se jmenovala “Venture” a vyšla v loňském roce.

>>> Jay Jay French, kytarista Twisted Sister, jimž před nedávnem zemřel bubeník A.J. Pero, prohlásil, že kapela letos odehraje nasmlouvané koncerty. Pomoct by jim prý měl “profesionální bubeník, který je náš přítel”.

>>> Italové Ufomammut vypustili celé své album “Ecate”, které vyšlo 30. března u Neurot Recordings, na internet k poslechu. Najdete jej na Soundcloudu.