Archiv štítku: Arckanum

Redakční eintopf – září 2017

Chelsea Wolfe – Hiss Spun
Nejočekávanější deska měsíce:
Chelsea Wolfe – Hiss Spun


H.:
1. Runespell – Unhallowed Blood Oath
2. Arckanum – Den förstfödde
3. The Devil & the Universe – Folk Horror

Zajus:
1. Septicflesh – Codex Omega
2. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Skvrn:
1. Godspeed You! Black Emperor – Luciferian Towers
2. Kauan – Kaiho
3. Dälek – Endangered Philosophies

Onotius:
1. Ufomammut – 8
2. Celeste – Infidèle(s)
3. Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Metacyclosynchrotron:
1. Blattaria – Blattaria
2. The Chasm – A Conscious Creation from the Isolated Domain
3. Asagraum – Potestas magicum Diaboli

Cnuk:
1. Fireburn – Don’t Stop the Youth
2. Propeths of Rage – Propeths of Rage
3. Mastodon – Cold Dark Place

Mythago:
1. Chelsea Wolfe – Hiss Spun
2. Wolves in the Throne Room – Thrice Woven
3. Mastodon – Cold Dark Place

H.

H.:

Letošní září není nijak zásadně našlapané a nevidím v něm žádnou nahrávku, kvůli níž bych nemohl dospat. Pár zajímavých kousků ale očekávám – asi nejvíce jsem zvědav na debut „Unhallowed Blood Oath“ australského projektu Runespell, jehož letošní demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ mě hodně bavil. Originalitu nečekám, ale pokud se podaří udržet úroveň dema, spokojen myslím budu.

Na druhé místo samozřejmě musím fláknout Arckanum – zvlášť když „Den förstfödde“ má být poslední deskou kapely vůbec. Tenhle švédský projekt mám hodně rád a první tři alba jsou dle mého skromného názoru zkurvený kult. Kdo neuctívá klasiky jako „Kostogher“ či „Kampen“, ať si vylíže hnědku! Novější tvorba se sice na devadesátkové věci nedotahuje, ale důstojná rozhodně je a lze v ní také najít výborné věci. Půjde-li skutečně o labutí píseň, doufám, že to bude patřičně kvalitní rozlučka.

Do třetice všeho (doufejme, že) dobrého nesmějí chybět ani rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. Minulé album „Benedicere“ mě i přes určitou zajímavost a několik skvělých skladeb zas tolik nebavilo a letošní příspěvek tradičním čarodějnickým EPs „Walpern – Redux“ jsem vynechal úplně, ale nad samotnou kapelou jsem hůl rozhodně nezlomil a pořád ji považuji za formaci, jíž se vyplatí věnovat pozornost. Na novinku „Folk Horror“ jsem rozhodně zvědav, zvlášť když doposud nabídnuté ukázky znějí tak lákavě!

Zajus

Zajus:

Ačkoli jsem o záříjovém výběru musel trochu přemýšlet, bylo to přemýšlení vesměs příjemné, neboť mám dojem, že pro tentokrát není špatných odpovědí. Mohl bych vybrat kterékoli z přibližně osmice alb, na která se velice těším, a všechna by byla důstojnými reprezentanty pro měsíční eintopf. Mezi nimi však s jistotou září nahrávka, jež vychází právě dnes [teď už včera kvůli zpožděnému vydání článku – pozn. H.], a tím je samozřejmě nový počin Septicflesh. Řekové jsou jednou z mála kapel, která dovede opravdu důstojně naplnit nemalé požadavky symfonického metalu, a pokud udrží ohromnou formu posledních desek, bude jejich „Codex Omega“ špičkovým počinem.

Podobně silnou reputaci, buď z úplně jiné oblasti, si drží kanadští Godspeed You! Black Emperor, kteří, jak jsem právě s překvapením zjistil, vydávají v září novinku „Luciferian Towers“. GY!BE jsou jednou z těch kapel, u nichž můžu s radostí poslouchat každé album, ale když si mám vybrat jen jedno z nich, je moje volba naprosto jasná (a každý asi tuší jaká…). Nečekám, že by „Luciferské věže“ sahaly blíže k nebi než hubené ručičky (…ale stejně jsem vám to prozradil), i tak ale jistě půjde o solidní počin. A na závěr nemohu vynechat temnou kněžnu Chelsea Wolfe, z jejíž novinky jsem zatím viděl jen obal a pár propagačních fotografií, ale už teď je jasné, že veselý počin rozhodně nenahrála. Září bude nabité.

Skvrn

Skvrn:

Na září se těšme, bude to velké, bude toho dost. První jméno a hurá do kolen – „Luciferian Towers“. Ani Norsko, ani black metal, ale Godspeed You! Black Emperor, post-rock nejvyšší jakosti bez dnešních žánrových nemocí. Na novince to pod dohledem Lucifera určitě nebude jiné. Číslo dva patří v září Kauan, tedy srdcovce, kterou navíc ještě pořád poslouchám a není z ní jen památeční fosílie. K tomu všemu ta srdcovka povedeně změnila vizáž a se zářijovou novinkou „Kaiho“ přijede měsíc nato do Čech. Naopak Dälek už nedávnou pražskou zastávku mají za sebou, stejně jako Kauan ale v září vydávají desku. „Endangered Philosophies“ by se mohlo svým titulem týkat i ohrožené filozofie hudební, industriální hip-hop ale zůstane živ. Minimálně dokud neodejde král. Dälek.

Septicflesh

Onotius

Onotius:

Zářijový jídelní lístek je plný nejrůznějších specialit, jak ale správně navolit onu večeři o třech chodech? Jako první si na talíři nechám přistát novinku Chelsea Wolfe, americký pokrm sestávající z ponurého písničkářství kořeněný správnou dávkou dronu a podávaný s trochou elektroniky. Hned zprvu počechrá chuťové pohárky – pardon sluchové buňky, snad aspoň tak, jak se to podařilo dva roky starému provedení „Abyss“. Hlavní chod jednoznačně patří hypnotickým Ufomammut, jejichž poslední „Ecate“, ačkoliv bylo přijato trochu rozporuplně, já si ho servíroval hojně a byl jsem spokojen. A vzhledem k tomu, že se chystá v říjnu koncert po boku Usnea, o důvod víc proč novinku žvýkat opravdu pečlivě. Dezertem pak bude nová nahrávka Celeste, která člověka definitivně zaplácne. O tom, že jejich hardcore / sludge / black metal bude zřejmě opět velmi hutný a pikantní, nás už mohla přesvědčit klipovka „Cette chute brutale“. Nu, zářijové obžerství začíná, nezbývá než se odkázat na jídelní lístek a popřát dobrou chuť.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Mexičtí The Chasm jsou ohromně nedoceněná kapela a sypu si popel na hlavu, že si na ně vždycky vzpomenu tak jednou za uherský rok, přičemž minimálně „Farseeing the Paranormal Abysm“ je deathmetalové unikum… Nu což, 22. 9. vychází nové album „A Conscious Creation from the Isolated Domain“ a jsem zvědav, jestli se The Chasm krok do čistě instrumentálních, progresivních vod vyplatil. Aura všeobecného očekávání obklopuje i debut Asagraum, i když mám takový neblahý pocit, že mnoho metalistů Asagraum dosud hypovalo z nesprávných a pofidérních důvodů… Ale vypuštěné skladby z „Potestas magicum Diaboli“ zní dostatečně kvalitně na to, abych si poslechl i celé album, i když maggi v kostkách jsem z nich teda nechcal. Víte, co mě ale zasáhlo zcela nepřipraveného? Ukázka z debutového alba amerických Blattaria, které vydají Fallen Empire Records. Fanoušci Arizmenda, Skáphe, Wormlust a disharmonického, spektrálního zla obecně, nechť jsou na pozoru.

Runespell

Cnuk

Cnuk:

Fanoušky hardcoru jistě potěšila zpráva o nově vzniklé tzv. „superskupině“ Fireburn. Její sestavu tvoří Israel Joseph-I, Nick Townsend, Todd Jones a Todd Youth. Nejvíce pozornosti budí jméno zpěváka Josepha-I, který několik let působil v Bad Brains, a kytaristy Todda Jonese, jenž stojí například za tvorbou Nails. Nikde jsem nenašel oficiální datum vydání fyzických kopií, prý někdy v průběhu září, ale již teď je možné si celé EP „Don’t Stop the Youth“ poslechnout na YouTube. A mohu napsat, že se to nejvíce podobá právě zmiňovaným Bad Brains, konkrétně jejich klasickému období, čili za mě doporučuji.

Když jsem začal EPčkem, volně na to navážu dalším, tentokrát z dílny Mastodon. No, vlastně jsem se trochu unáhlil, jelikož zatím není zcela jasné, zdali půjde pouze o prodloužený nebo rovnou dlouhohrající materiál. Ano, přestože to není tak dlouho, co vydali novou placku, už 22. září se můžeme těšit na další porci Mastodonu. Jestli si vzpomínáte na nahrávání „Emperor of Sand“, kolovaly zvěsti, že půjde o dvojalbum, kde měl druhou část napsat zcela sám kytarista Brent Hinds. To se, jak víme, nestalo a ona druhá část je tak nakonec samostatným kusem s názvem „Cold Dark Place“. Brent o tomto albu promluvil ve videu pro Loudwire, přičemž blekotal cosi o podobnosti s Bee Gees a jiné podivnosti, ostatně jak je jeho zvykem, takže můžeme jen hádat, co z toho bude.

Na konec uvedu konečně klasickou desku opatřenou všemi důležitými informacemi. Takže, jedná se o Propeths of Rage (zase „superskupina“), kteří 15. září vydají eponymní debut u vydavatelství Sony. Jedná se v podstatě o Rage Against the Machine, kde namísto Zacka de la Rochi rapují Chuck DPublic Enemy a B-Real ze Cypress Hill. Dle rok starého EP „The Party’s Over“ víme, že ani dva vokalisté jako náhrada za Zacka nestačí, ale pořád je to slušný počin. Doufám, že chystaná studiovka bude ještě lepší.

Chelsea Wolfe

Mythago

Mythago:

Září je až nadmíru nabitým měsícem a vlastně je to poprvé od doby, co jsem sem začal psát, kdy budu mít problém vejít se do hranice tří alb.

Tím nejzásadnějším, co nás v následujícím měsíci čeká, je bez pochyb novinka od divy a královny melancholie Chelsea Wolfe nazvaná „Hiss Spun“. Podle ukázek se zdá, že od minulého „Abyss“ se tentokráte dočkáme mírného posunu do výraznější doommetalové stylizace, ale ono to je vlastně jedno, poněvadž Chelsea Wolfe by byla famózní asi v každé poloze.

Dalším velkým jménem, na něž se můžeme těšit, jsou atmosférici Wolves in the Throne Room a jejich „Thrice Woven“. I přes jejich kvality je mám naposlouchané méně, než bych chtěl, například poslední ambientní počin jsem slyšel jen v lehkých náznacích. Přesto jsem rád, že stylově bude nové album následovat spíše dřívější počiny než na svého předchůdce. Nezbývá tak jen doufat, že se to povede.

Do třetice zase jedno velké jméno, a to Mastodon. Jen pár měsíců po vydání dlouhohrajícího předchůdce se totiž v září můžeme těšit na épéčko „Cold Dark Place“. A přestože mi přišlo, že na „Emperor of Sand“ už je jejich jméno trochu přerostlo, na novinku se těším, a to i z důvodu, že tři ze čtyř skladeb budou z období tvorby „Once More ‘Round the Sun“. Sice bych byl nejraději, kdyby se někdy navrátili do svých sludgovějších časů, ale posledně zmíněnou desku mám rovněž poměrně v oblibě, a tak doufám, že ačkoliv se jedná o vyhozený materiál, stále bude dostatečně kvalitní.


Arckanum: info o albu

Posledních několik let bylo v táboře Arckanum ticho, ale nyní už je za dveřmi nová, celkově devátá deska „Den förstfödde“ – vyjde 29. září skrze Folter Records. Půjde však o úplně poslední album projektu. Obal a seznam písní následují.

01. Den förstfödde 02. Nedom etterböljorna 03. Likt utgårds himmel 04. Ofjättrad 05. Ginnmors drott 06. Låt fjalarr gala 07. Du grymme smed 08. Kittelns beska

Arckanum - Den förstfödde


Arckanum – Fenris kindir

Arckanum - Fenris kindir
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Fenris kindir grúa
02. Tungls tjúgari
03. Dólgrinn
04. Hatarnir
05. Hamrami
06. Fenris gangr
07. Vargøld
08. Angrboða
09. Úskepna
10. Spell
11. Sólbøls sigr

Hodnocení:
Stick – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Stick):

Osmý řadový počin švédského jednočlenného projektu/kapely Arckanum je pro mě zároveň prvním setkáním s tvorbou filozoficky velmi zajímavě založeného člověka s přezdívkou Shamaatae (občanským jménem Johan S. Lahger). Proč zajímavě? Jeho tvorba a on sám se zaměřují na anti-kosmický satanismus (nebo chaos gnosticismus), sám napsal několik publikací na tato témata. Podle toho, co jsem pochopil z oficiálních stránek, se drží hlavně staroseverské mytologie, oblíbeného to tématu mnoha skandinávských kapel, aby umocnil atmosféru, používá také starou švédštinu. Má ale tvorba tohoto maníka po více než dvaceti letech stále co nabídnout? Odpověď není zcela jednoznačná.

Přestože se letošní deska (druhá u labelu Season of Mist) jmenuje “Fenris kindir”, tudíž poukazuje výrazně na mytologii (vzdává Fenrisovi hold, jak sám prozradil v jednom rozhovoru), nejde o žádný pohanský folk metal nebo podobnou kravinu. Tady se hraje hrubě, většinou bez zbytečného zkrášlování. Základem je black metal střihu 90. let s chrastivým zvukem a výrazným thrash metalovým ostřím, skladby tedy nepostrádají přímý tah na branku. Mihnou se vám tu staré black metalové smečky, i agresivnější polohy legendárních Bathory (což už je pro podobné kapely povinný základ), ale i thrashové záblesky. I když je nutno přiznat, že ani občasné folklórní motivy nejsou zapomenuty, především v mezihrách a závěrečné “Sólbøls sigr“. Skladby jsou relativně jednoduché, stavěné na jednoduchých schématech. Všechny nástroje má pod palcem samotný Shamaatae.

Než se propracuji k detailnějšímu rozboru, musím podotknout, že první poslech pro mě byl takřka utrpením. Nějak jsem tam nedokázal slyšet nic, co by stálo za zmínku či zvýšenou pozornost. Zdánlivá primitivita je zde chvílemi vyhnána ad absurdum, což mi působilo na první dojem docela problémy. A to mám jinak syrový, primitivní black metal rád. Při pátém poslechu už jsem ale objevil skrytá zákoutí muziky, skrývající se v drážkách tohoto počinu. Vše se otevírá instrumentálním intrem, po kterém nastupuje gradující nástup “Tungls tjúgari”, který se nakonec rozjede v thrashující black, nutící mávat palicí do posledního dechu. Tahle poloha evidentně Arckanum sluší a jde. Stejně jako v klasičtějších black metalovějších mantinelech pádící “Dólgrinn”, v níž se ozvou i pro žánr natolik typické blast beaty. Riffy se drží opravdu klasického střihu, nečekejte technické vyhrávky či ekvilibristická sóla. Pokud se na povrch dere melodie, je velmi umně zamaskovaná pod nános špíny. Zajímavý je ještě ženský “vokál” (on je to totiž spíš šílený skřehot) v “Angrboða”. Přes polovinu hracího času alba je vše v pořádku. Skladby mají koule a baví.

S podivnou “Vargøld” však začíná ta část alba, kdy Arckanum poněkud dochází dech. Především nevidím smysl v mezihře, trvající čtyři minuty, spočívající v prazvláštním blábolení, asi to mělo navodit atmosféru, ale spíš mě to nutí k jejímu přeskakování. A pak už to tempo album nedokáže nějak nabrat zpátky a moje pozornost upadá. Přitom nemám pocit, že by skladby, které se objevují v závěru, byly nějak výrazně slabší, jen už mi to pak začíná připadat příliš na jedno brdo a do konce alba už nějak nemám potřebu vkládat nějaký větší prožitek.

Album se jednoduše rozjíždí ve velkém stylu, s razantními riffy a rytmikou ženoucí vše dopředu. Jak ale skladby postupují, nedokážu nakonec pozornost udržet na 100%. V případě Arckanum a “Fenris kindir” není třeba hovořit o kardinálním průseru, ta deska je fakt dobrá, i když se k ní třebas nebudu mít potřebu víckrát vracet, nemůžu říct, že by mi její poslech vysloveně ubližoval. Nedokáže si jen udržet mou pozornost po celou dobu, protože mi materiál s tím, jak deska postupuje, připadá čím dál míň zajímavější.


Druhý pohled (H.):

Sice to říkám snad vždycky, když dojde na Arckanum řeč, a asi i navždycky budu, ale nemůžu si pomoct – tahle kapela je pro mě díky svým opusům z 90. let prostě obrovský kult a ať si říká kdo chce, co chce, “Kostogher” a “Kampen” jsou i dneska pořád fenomenální desky s nepřekonatelnou atmosférou a oním pověstným feelingem, který měl black metal jenom a pouze v 90. letech. S novou tvorbou, která přišla po velice dlouhé pauze je to už trochu rozporuplnější, protože Shamaatae, jediný člen Arckanum, pálí nové album téměř každý rok a kvalita je poměrně kolísává – od naprosto úžasných kusů jako “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” až po slabší “Helvítismyrkr”. Díky tomu už od každé nové desky čekám stále míň a míň, byť mě občas příjemně překvapí, je to jedno, jelikož ji stejně poslouchám jen nějaký čas a pak tam stejně zase radši šoupnu fenomenální a nepřekonatelný “Kostogher”.

“Fenris kindir” mě zpočátku vůbec nebavilo a už to vypadalo na ještě větší zklamání než “Helvítismyrkr”, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se mi fošna začala nějakým způsobem dost líbit. Přijde mi, že tentokrát je zvuk ještě hrubší a špinavější, v kombinaci se samotnými skladbami zní “Fenris kindir” až animálně a primitivně, ale mně se to líbí. Už jen proto, že Shamaatae je jeden z mála posledních solitérů, kteří dokážou ten devadesátkový black metal stále živit novou hudbou a neznít při tom nějak směšně nebo parodicky, ani jako vyložená kopírka někoho známějšího (či v tomto případě i sebe sama). Ve výsledku to samozřejmě nic výjimečného není a snad až na občasný závan folklórních motivů “Fenris kindir” do tvorby Arckanum nic nového nepřináší, natožpak do samotného žánru, nicméně se pořád jedná o 40 minut nádherně staromilského black metalu, který mě tentokrát nakonec potěšil víc, než jsem čekal, ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo.


Arckanum – Helvítismyrkr

Arckanum - Helvítismyrkr
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Helvitt
02. Myrkrin vinna hefnt
03. Ór djúpum
04. In svarta
05. Nifldreki
06. Svartr ok Þursligr
07. Þrúðgelmis hlaut
08. Sísoltinn
09. Outro

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

No, pěkně se nám ten Shamaatae poslední dobou rozjel. Evidentně si dlouhé mlčení mezi obdobím z 90. let a současností vynahrazuje opravdu vydatně. Novinka “Helvítismyrkr” je už čtvrtou řadovkou za čtyři roky – a to ještě nepočítám několik neřadových počinů. Pokud se nebudeme zabývat těmi starými deskami (pro mě osobně naprostý kult!, minimálně “Kostogher” a “Kampen” jsou prostě dodnes excelentní nahrávky), ale čistě tím, co pod hlavičkou Arckanum vychází nyní, je kvalita jednotlivých alb dosti kolísavá. Po trochu slabším “Antikosmos” přišla až nečekaně řízná a výborná věc “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ”, po ní (to bylo už vloni) ne tak dobrá, ale stále velice kvalitní “Sviga læ” a teď konečně “Helvítismyrkr”. Jak ona dopadla, to je právě naším úkolem zjistit.

Je docela zajímavé sledovat vývoj těch novějších nahrávek Arckanum. Nejdříve animálně primitivní (to není myšleno hanlivě) “Antikosmos”, poté rychlejší, dravější a o něco techničtější “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s překvapivě průrazným zvukem, pak opět špinavější “Sviga læ”, která sázela především na atmosféru. Čili co album, to změna. A právě z tohoto pohledu mám u “Helvítismyrkr” takový problém, jelikož zde k žádnému výraznějšímu posunu jaksi nedošlo. A to mi sice přijde trochu škoda, ale dejme tomu. Avšak i tak…

Řeknu to na rovinu, “Helvítismyrkr” je sice docela slušný počin a dobře se poslouchá, nese se v typickém duchu Arckanum, ale něco mu prostě chybí. Rozhodně to není tak dobrá deska jako “Sviga læ”, o “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” ani nemluvě (a ještě více nemluvě o období 90. let), spíše tak na úrovni docela slabšího “Antikosmos”, možná ještě lehce pod ní. Ale proč si to myslím, to vám dost dobře nedokážu vysvětlit. Víte, on přece jenom black metal nikdy nebyl hudbou o technické dokonalosti, dobrém zvuku nebo hráčských výkonech, je to muzika postavená spíše na atmosféře a pocitech (ano, mnohdy i na úkor zvuku nebo hráčské technice)… a u “Helvítismyrkr” ten pocit, že poslouchám něco opravdu skvělého, nemám, což jsem třeba u minulého “Sviga læ” měl, ačkoliv jsem mu tehdá dal “jenom” 7,5 bodů.

Problém bych asi viděl v tom, že skladby na “Helvítismyrkr” jsou ve většině případů skladatelsky nenápadité a nevýrazné. I na onom ne tak dobrém “Antikosmos” se našly písně, které byly vážně dobré (viz závěrečná “Formála” – ta je dokonce přímo skvělá), ne však “Helvítismyrkr”. Vše dobré a zapamatováníhodné se totiž odehrává ne v rámci celých kompozic, ale pouze jejich částí. To ve výsledku znamená, že přestože i “Helvítismyrkr” obsahuje i opravdu výborné momenty, v té samé písní jim předcházejí (případně je následují) hluchá místa. Zvláště začátek desky je docela takový nijaký, možná tak závěrečný kousek třetí “Ór djúpum” by stál za zmínku, ale první opravdu zajímavý song se skrývá až na čtvrté pozici – “In svarta”. Nejpozději už na předchozím “Sviga læ” Shamaatae pomocí “In følva felr” ukázal, že opravdu fantastické “balady” mu nedělají problém. I v případě novinkového alba platí, že pomalejší “In svarta” patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí, byť o tak silný kousek jak “In følva felr” zdaleka nejde.

Každopádně druhá polovina “Helvítismyrkr” je zcela výrazně lepší. Taková “Svartr ok Þursligr” mě docela baví, především díky několika velice povedeným pasážím, například ta, která začíná cca po minutě a čtvrt má fakt něco do sebe, překvapí i závěr s využitím houslí (tedy… snad to jsou housle, přirození do ohně bych za to nedal…). Pokud mě paměť nešálí, tak se tento nástroj v tvorbě Arckanum vyskytnul naposledy na “Kostogher”, čili v roce 1997. Ani následující “Þrúðgelmis hlaut” není nejhorší, ačkoliv o nic objevného se nejedná. Naopak mezi ty nejzajímavější kusy “Helvítismyrkr” patří poslední pořádný song “Sísoltinn”, jehož druhá půle má opravdu silnou atmosféru.

Avšak celkově je i přes několik velice dobrých momentů můj dojem z “Helvítismyrkr” spíše rozporuplný. Abych řekl pravdu, je to tak trochu zklamání. Abychom si rozuměli, není to nějaký neposlouchatelný průser, poslouchat se to dá bez problému, ale na poměry Arckanum, jejichž tvorbu řadím dost vysoko, je to dle mého názoru docela málo. Upřímně, po “Antikosmos” jde o druhý počin kapely, který je v diskografii tohoto švédského projektu jen do počtu. Snad to příště (příští rok?) bude o hodně lepší…


Arckanum – Sviga læ

Arckanum - Sviga læ
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Læ elr
02. Gylðir algørir
03. In følva felr
04. Goðin eru blekkt
05. Gramr girnisk
06. Andskoti ferr austan
07. Múspellzheimr kemr
08. Røk

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Arckanum

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.


Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda